• pozn. č. 2: Zhoumiho rozhovor s Junjinem → 62. kapitola, druhá polovina třetí pasáže
Minhyun odložil mobil, zvedl se z křesla a přistoupil k Aronovi, který už dobrých pět minut vesele poletoval s telefonem u ucha místností tam a zase zpátky. Zrovna se s tím kýmsi na druhé straně linky družně loučil, hovor byl tedy u konce, a Minhyun usoudil, že nadešel čas být zase jednou kontaktní. Což během posledních čtyř hodin usoudil už asi potřicáté…
Objal chlapce kolem pasu, s neartikulovaným zabručením se přivinul k jeho zádům. Rád ho objímal, líbilo se mu fyzicky vnímat, jak drobný oproti němu Aron je. Skoro se zdálo, že do jeho náruče přesně pasuje.
Po patnáctém objímacím útoku už se Aron naštěstí stal úspěšně imunním vůči leknutí, a tak se nyní pouze klidně ohlédl a věnoval Minhyunovi široký úsměv.
„Kdo to byl?“ zeptal se démon a v jeho hlase byl znát nefalšovaný zájem. Za dopoledne měl Aron hned několik hovorů, ani jeden však nepřijal. Když ovšem uviděl na displeji jméno tohoto volajícího, vzal telefon okamžitě. Nejprve Minhyuna napadlo, že je to Eric, čím déle ale naslouchal konverzaci, tím víc o tom pochyboval. „Někdo ze školy…?“
„Yesung,“ přisvědčil Aron a položil ruku na tu Minhyunovu, která si nonšalantně hověla na jeho břiše.
Tmavovlasý se zarazil. „Není Yesung tvůj učitel?“
„To je.“
„A… ty se všemi učiteli jednáš takhle… familiárně?“
„Ne, jenom s Yesungem.“
„Zajímavé… myslím, že bych ho rád poznal…“
„Až se naskytne příležitost, seznámím vás,“ ujistil ho Aron se smíchem.
„Připomenu se ti,“ kontroval Minhyun naoko vážně, načež rozpačitě dodal: „Já měl se svými učiteli vždycky hezký vztah, ale… s žádným jsem si nebyl ani z poloviny tak blízký, víš? Popravdě, netušil jsem, že to vůbec jde.“
„Jo, to já až do nástupu na střední taky ne. Yesung je holt jediný svého druhu.“
„Zjevně… Co vlastně potřeboval?“
„Sdělit mi, že profesorstvo svolalo mimořádnou poradu –“
„V neděli?“
„Jsou děsně akční,“ pokrčil Aron rameny a pokračoval: „No, a na té poradě se jednohlasně shodli, že po dobu mého pobytu v Podsvětí bude moje výuka probíhat formou samostudia, přičemž zadané úkoly jim budu odevzdávat přes mail. Že si tak vyjdeme oboustranně vstříc, protože není jisté, kdy se vrátím, a i bez toho už mám dost hodin zameškaných, takže… tak.“
„Chápu… To ale,“ Minhyun znejistěl, „můžeš provádět i tady, že jo? Půjčím ti, co budeš potřebovat; počítač, notebook, tablet…“
„Nebude tě to obtěžovat?“
„Děláš si srandu? Jasně, že ne! Hlavní je, že budeš se mnou!“
Aron Minhyuna s nečitelným usmáním poplácal po předloktí, aby ho démon pustil. „Musím si zajít pro učebnice.“
„K Erikovi?“
„Hm.“
„Vezmu tě tam autem.“
„Nemusíš –“
„Nevadí mi to.“
Aron povytáhl obočí. „Nebojíš se ho náhodou?“
„Bojím. Velice. Ale pro tebe to udělám.“ Minhyun zkontroloval čas na hodinách nade dveřmi, a spokojen s tím, co vidí, pokýval hlavou. „A víš co? Zajedeme tam hned.“
•••
O patnáct minut později už je v hale Munovic sídla vítal nezvykle dobře naladěný majordomus.
„Mladý pane.“ Použil oslovení, kterým Arona před pěti lety začala titulovat komorná vévodkyně Grace (vévodkynině nelibosti navzdory) a které se mezi personálem hlavního domu překvapivě rychle ujalo. Mladý pan Aron z něj byl dobré dva roky dosti nesvůj, a pocit absolutní nevhodnosti v něm ještě zesílil poté, co se náhodou dozvěděl, že úplně stejně dřív říkali i Erikovi. Jestli tohle není černý humor… Mladý pan Eric, princ, syn vévody a vévodkyně Munových a budoucí hlava Západního distriktu, a mladý pan Aron, syn architekta a zubařky.
Vůbec nejhorší na tom celém však bylo, že on zřetelně pociťoval, jak negativně se vůči němu stavějí Grace, Simon a Hyesung. Pro ně byl jen chudák, který si hraje na něco, co není. Jednoho dne toho měl právě tak akorát plné zuby a užuž se chystal zajít dolů, aby služebnictvu vysvětlil, že s tím nešťastným titulováním jeho maličkosti musejí přestat, v polovině cesty si ho k sobě však zavolal Eric a prohlásil, že je to samozřejmě jen a pouze jeho věc, ale že pokud si slabošsky nechá řídit život těmi třemi, nesmírně ho zklame. A Aron Erika rozhodně zklamat nechtěl… A tak od svého původního plánu upustil, nechal služebnictvo, ať ho dál vesele oslovuje jako „mladého pana Arona“, a se vší chladnokrevností, co jí v sobě měl, se obrnil proti nevraživým komentářům těch tří. To trvalo asi dva týdny. A pak, světe div se, to ty tři najednou přestalo bavit a prostě se s celou situací smířili.
Nakonec byl Aron vlastně rád, že to tak dopadlo. Teď, když je tím Erikovým neoficiálně oficiálním dítětem, dává to oslovení konečně perfektní smysl.
„Jeho Výsost vás očekává v pracovně.“
„Dobře, já…,“ Aron se ohlédl po Minhyunovi.
„Jen běž. Já počkám… v tom salonku jako posledně?“ zadíval se baron tázavě na majordoma.
„Jak si přejete, Vaše lordstvo. Mohu vám nabídnout čaj?“
A tak se rozdělili. Aron zamířil po schodech vzhůru za Erikem a Minhyun se s šálkem čaje usadil v proutěném křesle přijímacího salonku. Dveře, které se služebná, jež mu čaj přinesla, chystala zavřít, zůstaly otevřené dokořán. Stačil lehký závan větru… Ani nevěděl, proč to vlastně udělal. Nestál o společnost, původně sem vůbec nemínil vkročit. Aron však namítal, že bůhví, kdy odsud odjedou (respektive kdy ho odsud Eric pustí), a přece nebude Minhyun celou dobu sedět v autě…? A přesně z toho důvodu tu nyní dobrovolně seděl všem obyvatelům domu hezky na ráně. Bravo.
S povzdychem pozvedl šálek ke rtům.
Být na doslech Aronovi. O víc mu nešlo.
Upíjel čaj a rozhlížel se po místnosti, ač nebylo moc co nového vyzkoumat. Salonek vypadal úplně stejně jako před třemi dny, když tu čekal na Erika.
Kdesi bouchly dveře a on z haly zaslechl kroky. Nevěnoval jim ale pozornost, nebyly Aronovy a jeho nezajímalo, komu patří. Vzápětí si však uvědomil, že ať už je to kdokoli, míří k salonku. Minhyun mechanicky položil hrnek na stolek a vstal. Cítil se tak… jistější. (pozn. autorky: A lépe upotřebil zastrašovací žirafí techniku. Ne sice tak okázale jako Zhoumi… ale upotřebil.)
„Tak je to pravda.“ Na prahu stanul Junsu a prošpikoval Minhyuna studeným pohledem. Ušklíbl se. „A já doufal, že si Ahreum „s návštěvou barona Hwanga“ dělá legraci.“
Minhyun strnul, na okamžik. Pak prudce sklopil hlavu a vysmekl Junsuovi poníženou devadesátistupňovou úklonu. „Omlouvám se!“
Starší povytáhl obočí. „Hezké. A za co se omlouváš?“
„No,“ Minhyun zmateně vzhlédl, „za to, co jsem ti udělal…“
„Démonský život není špatný. Na ten si rozhodně nestěžuju.“
Baron se zarazil. Tak…? „Měl bych se ti teda… omluvit za něco jiného?“ Zadumal se, svraštil čelo. „Myslíš Nichkhuna…?“
„To zjevně bylo ošklivý, jo, ovšem já se o tom dozvěděl, až už bylo skoro po všem… a Horvejkul teď vypadá dost spokojeně.“ Su pokrčil rameny. „Zbytečné se kvůli tomu rozčilovat, ne?“
„Pak už ale nevím –“ Proč jsi tady? Minhyun, ohromen tou myšlenkou, jež zdánlivě postrádala jakoukoli souvislost s jeho úvahami, na Junsua vykulil oči. „Aron…?“ Sžíravá emoce, kterou znal lépe, než by si býval přál, se ruku v ruce s poznáním zmocnila jeho nitra.
Slepě. Hluše. Horečně.
„Neřekl mi, že…“
„Neměl ti co říct,“ odfrkl Junsu.
„Ah… tak.“ Žárlivost se rázem proměnila v jinou emoci. Soucit. Dobře věděl, jaké to je, když milujete někoho, kdo nemiluje vás…
„Nech si ten chápavý výraz,“ utrhl se na něj starší ostře. „Nestojím o tvoje omluvy, a už vůbec ne o tvoji lítost. Mám na tebe jediné,“ zavrčel výhružně, „jestli Aronovi ublížíš, jestli mu zkřivíš jediný vlásek, zabije tě Eric a hned po něm tě zabiju já. Natrvalo. Rozumíme si?“
Minhyun zahnal vzpomínku na dnešní ráno, na tu šílenou myšlenku, jak báječné by bylo zlomit Aronovi vaz. „Já mu přece nechci ublížit,“ špitl.
Z haly se ozvalo Andyho volání. Junsu se na Minhyuna naposledy zamračil a prudce se obrátil na podpatku.
„To bych ti taky radil,“ utrousil nerudně, a než se démon nočních můr stačil nadechnout k reakci, byl pryč.
Minhyun za ním několik vteřin nepřítomně hleděl, neschopen pohybu. Pak konečně zavrtěl hlavou, chopil se šálku a dopil zbytek čaje. Chuť absolutně nevnímal.
Naslouchaje slábnoucímu hovoru Andyho a Junsua, vyčkával, dokud se oba muži nevzdálí z haly. Nato vystřelil ze salonku, a aniž by dokázal rozumně vysvětlit proč, spěchal ke schodům. Teprve tam si uvědomil, jak hloupý je to nápad, vždyť se v tomhle domě pořádně nevyzná –
Ze dveří po jeho pravici vyšla mladinká plavovlasá služebná. Vykročil k ní. „Promiňte… Kde bych našel Aronův pokoj?“
Dívka mu s úsměvem pokynula, ať ji následuje.
Vystoupali do druhého patra. Služebná ho vedla dlouhým prosvětleným koridorem až k otevřenému průchodu do západního křídla domu, před nímž se zastavila, odkázala barona Hwanga ke čtvrtým dveřím, a pak se bez jediného dalšího slova diskrétně odporoučela.
Minhyun zaklepal, a když nedostal odpověď, usoudil, že je Aron nejspíš stále u Erika v pracovně. Vzal tedy za kliku a vstoupil.
Udělal krok, druhý – pak se ale zarazil. Tohle bylo poprvé, co se ocitl na místě Aronovi blízkém… možná nejbližším? Rozpačitě se rozhlédl po pokoji, jeho zrak padl na lapač snů visící nad postelí. Nervozita z něj spadla; usmál se a přistoupil blíž. Pohladil rudá pírka, soustředěně zavřel oči – jeho úsměv se rozšířil a zněžněl.
„Musím ti poděkovat,“ broukl polohlasně. „Vedeš si náramně… tvoje síla mě ohromuje, neskutečně moc. Upřímně jsem tehdy ani nevěřil, že ho dovedeš ubránit, ne potom, co všechno jsem Min Kiho tak neuváženě naučil…“ V jeho hlase zazněla trpkost. „Chtěl jsem ho udržet dál, ale neodvažoval jsem se doufat, že mé doporučení zabere… a pak jsem Arona zase po nějaké době potkal a on mi řekl, že lapač snů funguje. Ne stoprocentně, ale funguje.
Netušíš ani, jak vděčný jsem ti tenkrát byl.
Vím, že je to náročné, ale prosím tě, nevzdávej se. Teď si odpočiň, naber energii… dokud bude Aron v Podsvětí, postarám se o něj.“ Chvíli naslouchal, načež se tiše zasmál. „Uvidíme… Zatím to ber jako zaslouženou dovolenou –“
„Minhyune?“
Démon se ohlédl. Ve dveřích stál Aron a tvářil se… zpola vyděšeně, zpola nedůvěřivě.
„S kým to mluvíš?“
Minhyun střelil bezelstným pohledem k lapači snů, jako by snad odpověď byla naprosto jasná. Aronův výraz však dával znát, že jemu to ale vůbec jasné není.
„No… přece s vílou.“
Aron se zakuckal vlastní slinou. „S vílou?“
„Ano.“
„Tady je nějaká víla?“
„Uhm… přímo tady ne… říše snů je paralelní realita…“
„Říše snů?“
Minhyun svraštil čelo. „Ty nemáš tušení o čem je řeč, co?“
Aron bezradně protáhl obličej. „Jediná víla, kterou znám, je Zvonilka.“
„Hezké. Reálné víly naštěstí k přežití nepotřebují, abys na ně věřil,“ ušklíbl se démon. „Jsou to strážkyně snů.“
Rudovlásek pohlédl na svůj plameny připomínající lapač a znovu na Minhyuna. „Jak s tím souvisí lapač snů?“
„Víla se zrodí v okamžiku, kdy je lapač stvořen.“
„Takže… s konkrétním lapačem snů je spřízněná konkrétní víla?“
„Přesně tak.“
„Mám svoji vlastní vílu?“
„Správně.“
„My se ale o vílách nikdy neučili!“ namítl Aron rázně. „A Yesung ví všechno, určitě by se nám o nich aspoň zmínil…!“
„Možná nepokládal za důležité se vám o nich zmiňovat. Nedivím se. Víly prakticky neopouštějí říši snů a až úzkostlivě si zakládají na anonymitě. Většina bytostí se s nimi proto nemá šanci setkat, není tedy důvod zařazovat je do osnov.“
„Ty s nimi ale komunikuješ…“
„To umí každý démon snů,“ podotkl Minhyun skromně.
„Znamená to, že moji vílu znáš? Myslím…blíž?“
„No… dá se říct…“
„Jak se jmenuje?“ vyhrkl Aron, načež trochu umírněněji dodal: „Samozřejmě pokud to není tajemství. Jestli chce zůstat anonymní…“
„Tvoje víla je s tebou už pět let. Potřeba anonymity ji dávno přešla… ačkoli… ona jí popravdě moc neměla ani na začátku,“ opáčil Minhyun a usmál se: „Jmenuje se Sua.“
„Sua,“ zopakoval Aron pečlivě, jako by tím to jméno snad mohl zhmotnit. Nebo mu dát konkrétní podobu.
„Je moc krásná,“ podotkl baron tiše a dlouhým pohledem zhodnotil Arona od hlavy až k patě. Daemon netušil, co tím démon sleduje, cítil však, jak mu do tváří instinktivně stoupá horkost. Tak intenzivní ten pohled byl.
„Vypadá jako taková maličká něžná holčička, co by neublížila ani mouše, ale… do křížku bych se s ní opravdu dostat nechtěl.“
„Až tak je děsivá?“
„Až tak je odhodlaná tě chránit, jo.“
„A Nichkhunova víla…?“
„Ta děsivě jenom působí.“
Aron zamyšleně přikročil ke stolu, otevřel zásuvku a začal z ní vyskládávat učebnice a sešity. „Co se s vílou stane, když se její lapač snů poškodí, nedej bože zničí?“
„Neumře, jestli se ptáš na tohle. Pokud využiješ správný magický rituál, proběhne to hladce a bezbolestně, taky jí ale můžeš hodně ublížit, to když se pokusíš o jakýkoli jiný způsob zničení. Závěr je každopádně pokaždé stejný – vílin úkol je u konce.“
„A pak může bez závazků žít svobodný život v říši snů?“
„Život v říši snů je lepší, než si umíš představit,“ ohradil se Minhyun proti Aronovu neskrývanému sarkasmu. „Nemusíš se podřizovat škrobeným pravidlům, můžeš být takový, jaký doopravdy jsi, a nikdo tě neodsuzuje… Častokrát jsem si pohrával s myšlenkou, že tam zůstanu. Natrvalo…“
„Pořád o tom uvažuješ?“
Minhyun se zarazil, zapřemýšlel nad tou otázkou. Stále odsud chci utéct…? „Ne,“ prohlásil pevně a usmál se na Arona. „Teď už ne.“
Rudovlásek mu úsměv oplatil a vzal do náruče knihy a sešity. „Půjdeme?“
„A nebude mít Eric nic proti…?“ odkašlal si Minhyun a přispěchal, aby od Arona polovinu učebnic přebral.
„Je rád, že mě viděl, to mu ke klidnému spaní stačí. Navíc má spoustu práce.“
„Takže říkáš, že na mě nepoštve pekelné psy…?“
„Pekelní psi přijdou na řadu, až mi ublížíš.“
„A to budu rád, když pošle jen ty psy, co?“
Aron na něj tázavě pohlédl a Minhyun v tu chvíli zoufale zatoužil povědět mu o rozhovoru s Junsuem. Nakonec si to však rozmyslel.
•••
„Bylo to divný,“ zabručel Junsu a odvrátil pozornost od divoce bujícího záhonu růží. Květiny se rázem přestaly svíjet a vrátily se do stavu přirozené nehybnosti.
„Ovládání rostlin ti jde,“ poznamenal Hyesung.
„Jde mi všechno týkající se zeměvládcovství,“ utrousil mladší suše. Nevychloubal se, pouze konstatoval fakta.
„A co bylo divné?“ zeptal se Andy, který si nedělal iluze, že by Hyesung Junsuův jasný náznak „vyslechněte mě, potřebuju si vylít srdíčko“ pochopil. Přece jen byl svojí nulovou schopností empatie proslulý.
„Minhyun!“
„Ten je přece divný odjakživa,“ opáčil Hyesung bez zájmu a Andy potlačil výsostné nutkání vrazit mu jednu pěstí.
Čistě z principu.
„To vám samozřejmě nevyvracím, milá vévodkyně,“ odfrkl Junsu, „jenže já měl dneska dojem, že mluvím s úplně jiným démonem s než tím, který mě napadl na zastávce před Akademií, a to… není zrovna fajn zkušenost.“
„Chceš říct –?“ svraštil Andy čelo.
„Že má na něj moje drahá americká polovička, co ve skutečnosti není moje drahá polovička, zřejmě fakt dobrej vliv, jo,“ posteskl si Junsu. „A já nevím, jestli to vítat, nebo to naopak hystericky obrečet.“
„Inu… civilizovaný Minhyun je rozhodně lepší než neandrtálec Minhyun, na tom se shodneme, i kdybychom nechtěli…“
„Jo. Štve mě ale, že v tom zásadní roli sehrává Aron.“
„To už je nutná oběť…“
„A to je na tom právě to nejhorší! Podezírám ho, že si tu roli až nevhodně náramně užívá…!“
„Takže vlastně žárlíš,“ shledal Hyesung takzvaně na plnou hubu.
Andy trpitelsky zasténal, Junsua se však Sungova břitká upřímnost nijak nedotkla. Rozchechtal se na celé kolo.
„Váš takt mě fascinuje, vévodkyně! Ale jo,“ uznal, „máte svatou pravdu.“
Ještě chvíli nezávazně klábosili, víceméně ryze o magických záležitostech, načež se Hyesung s ospravedlněním vzdálil a zamířil zpátky k domu. V hale potkal Ahreum, která ho informovala, že mladý pan Aron a baron Hwang již odešli, spontánně se proto rozhodl, že navštíví Erika. Protože… proč ne, že ano.
Vystoupal do patra a zaklepal na dveře manželovy pracovny. Žádné reakce se nedočkal, vstoupil tedy bez vyzvání. Očekával, že Erika najde buďto v dobrém (protože Aron) nebo lehce mrzutém (protože Aron a Minhyun) rozpoložení, agresivní smutek korunovaný takřka hmatatelnou beznadějí, jež dýchaly z každého rohu místnosti, tak Hyesunga na okamžik šokovaně přimrazily na místě.
Nasucho polkl.
Eric stál u okna a nepřítomně zíral ven. Zdál se klidný, avšak křečovitě zaťatá čelist a pěst, v níž svíral mobil, hovořily o opaku. Hyesunga bezděčně napadlo, že pokud jeho muž ten telefon brzo neodloží, zdeformuje ho do podoby zmačkaného cáru papíru.
„Co se stalo, Eriku?“ hlesl přiškrceně.
Starší se viditelně uvolnil a otočil se k němu.
„Něco s Aronem…?“
„Aron se má momentálně líp, než bych věřil, že je u něj vůbec možné,“ opáčil Eric a položil mobil na stůl. „Ne, nejde o Arona. Volal Simon. Taekwoon se včera večer předávkoval prášky na spaní.“
Hyesung na něj vytřeštil oči a vrávoravě klesl na židli. „Proboha… Není snad…?“
„Našli ho včas,“ uklidnil ho Eric. Z prosklené skříňky vedle stolu vytáhl sklenici, nalil do ní vodu ze džbánu a podal ji Hyesungovi.
Mladší ji povděčně přijal a vyprázdnil do dna.
„Chápu, že to s ním tvůj otec myslí dobře,“ povzdychl si, „ale ten kluk je rok od roku nešťastnější.“
„Sto třináct let.“
„Do háje…“
„Jenže vysvětli to Simonovi,“ ušklíbl se Eric hořce.
„Musíš si s Daegunim promluvit,“ vyhrkl Hyesung. „Pro jeho dobro. Vždycky jsi na něj měl pozitivní vliv…“
„Já bych rád, ale jak? Simon mě k němu nepustí!“
Brunet zadumaně svraštil čelo. „Co kdybych vyrukoval s právem vzdáleného, leč nejbližšího pokrevního příbuzného?“
„To ti Simon omlátí o hlavu.“
„Tak s královským právem rodu Jung…?“
„To ti omlátí o hlavu o něco něžněji.“
„A nemohla by Grace…?“
„Grace na něj nastoupila před čtyřmi lety,“ připomněl mu Eric suše, „potom, co prohlásil, že někdo tak amorální jako já, paktující se s duševně nemocným daemonem, by se neměl přibližovat ke korunnímu princi. Dohádali se jak koně, a kloudný výsledek to nepřineslo žádný.“
Hyesung si dolil vodu do sklenice, a zamračeně upíjeje, přemítal, zda Eric nezapomněl na nějakou drobnost, skulinku, která by jim v konečném důsledku mohla otevřít cestu… Nechtěl si přiznat, že jsou bezmocní, neměl ale na výběr.
„Ví se aspoň, proč to Leo udělal? Měl už prostě jen dost nalajnovaného života ve zlaté kleci, nebo za tím bylo něco dalšího…?“
„Potvrzené není nic.“
„Ale?“
„Simon se před týdnem dozvěděl, že si Leo našel přítele. Skoro rok se scházeli za jeho zády.“
„Šikovní kluci… Ale kde je problém? Jasně, Simon s Leovými bokovkami nikdy nesouhlasil, protože „není žádoucí, aby se zasnoubený mladý muž po nocích tahal s jinými muži“,“ odcitoval Hyesung s úšklebkem vévodovu mantru, „vždycky je ale toleroval.“
„Tohle není bokovka, ale regulérní vztah,“ vysvětlil Eric vážně. „Taekwoon nebyl nikdy zamilovaný, nehrozilo proto, že by si mohl postavit hlavu a odmítnout dohodnutý sňatek s dcerou vévody Parka. Jenže to se změnilo. A Simona to děsí k smrti.“
„Nevěřím, že by Leo udělal takovou botu. Ví, že si Jiyeon musí vzít, že musí zachránit královský rod. I kdyby toho kluka miloval sebevíc… chápe přece, že od něj se potomka nedočká.“
„Vidím to úplně stejně,“ přikývl Eric. „Jenže znáš mého veleváženého otce. Jakmile něco není přesně podle jeho plánu, panikaří, vyšiluje a zbytečně dramatizuje… když jde o jeho královského kmotřence, přehání své reakce ještě jednou tolik.
Vztekle tak Leova přítele vyrazil a pod pohrůžkou zlámání každé kosti v těle mu zakázal se k paláci jenom přiblížit.“
„Až tak?“
„Umím si jeho běsnění živě představit…“
„Co je ten kluk vůbec za démona?“ zeptal se Hyesung zamyšleně.
„Není to démon.“
„Ne?“
Eric vzal do ruky mobil, chvíli v něm něco hledal, načež výsledek svého pátrání ukázal manželovi.
Hyesungovy oči se rozšířily úžasem. „On?! Leo chodí s…? Tak to se nedivím, že Simon panikaří! Pro tohohle fešáka bych já bez váhání odřekl svatbu s tebou!“
„Zbožňuju tvou upřímnost,“ rozesmál se Eric.
„Pardon… Fakt se mi líbí…“
„A komu ne?“
„Hmm… Víš, jak krásný by měli děti?“ zasnil se Hyesung. Ihned se ale vrátil zpátky do reality a zamračil se. „Tvůj otec ale přece nemá problém s lidmi… ani s ohňovládci, vždyť na naší oslavě si tak notoval s Yesungem…!“
Eric se rozpačitě poškrábal za uchem. „Teď si zkus čistě teoreticky představit, že je Min Ho Simonův syn…“
„Dobře…?“
„…a že na Min Hových spermiích závisí budoucnost celého rodu.“
„…“
„Simon by Yesunga vynesl v zubech, to se můžeš spolehnout.“
„Mám tedy… děkovat tvojí nejstarší sestře, že na tvých spermiích zachování rodu Mun nezávisí…?“
„Tuším, že Edith se obětovala ráda…“
„Min Ho by ale v zubech vynesl Simona, kdyby ten mu v zubech vynesl Yesunga,“ vrátil se Hyesung k původnímu tématu. „Nebo ne?“
„Rozhodně. Jenže Min Ho si vždycky dělal, co se mu zlíbí, a zvysoka kašlal na konvence. To Leo neumí.“
„A tak se radši pokusí skoncovat se životem?“ svraštil Shin nesouhlasně čelo.
„Nemyslím, že to udělal proto, že by ztratil chuť žít.“
„Tak proč teda?“
„Protože už neví, jak jasněji dát Simonovi najevo, že to, jak s ním jedná, je špatné.“
„Ehm,“ Hyesung skepticky povytáhl obočí, „a on doopravdy někdo střízlivý a při smyslech věří, že to Simonovi docvakne…?“
„Ne,“ povzdychl si Eric.
•••
„Minho?“
„Jo?“
„Není Zhoumimu nic?“ odkašlal si Kyuhyun, nespouštěje z Číňana na lavičce ustaraný pohled. „Od rána nepustil mobil z ruky…“
„Dosti fascinovaně do něj civěl už včera večer,“ podotkl Nichkhun.
„Všiml jsem si,“ přikývl Minho a pokrčil rameny. „Začalo to potom, co si ho po večeři zavolal do kanceláře Min Ho…“
„A Zhoumi šel?“ nevěřil Key svým uším.
„To je divný,“ zamračil se Kyuhyun. „O čem mluvili?“
„To nevím.“
„Neptal ses?“
„Proč bych to měl dělat?“
„Protože se Zhoumi chová divně!“
„Na zírání do mobilu není nic patologického!“
„To sice není, ale… on se u toho furt tak podezřele culí,“ svraštil Key čelo. „To není normální…“
„Zvlášť v posledních dnech,“ souhlasil Nichkhun.
„Ah, copak nejste rádi, že má tu emo fázi konečně za sebou?“ odfrkl Minho, než ale stačil kdokoli z trojice odpovědět, zmerčil mladík svého démona a zuřivě na něj zamával. „Hej! Min Ho, pojď sem!“
Hrabě Choi s tázavým výrazem ve tváři zamířil ke skupince.
„Tady ti tři na tebe mají dotaz,“ vysvětlil Minho, načež Key, Kyuhyun a Nichkhun jednohlasně vyhrkli:
„Číms to uřknul Zhoumiho?!“
Démon se zarazil, zmateně se podíval daemonovým směrem. Pak ale pochopil a zářivě se usmívaje, odvětil: „Hongbinem.“
K jeho rozčarování však čtveřice nevypadala, že by sdílela, čí vůbec rozuměla jeho nadšení. Všichni se popravdě tvářili až nevýslovně tupě.
„Čímže?“ otázal se Kyuhyun.
„Ne čím, kým!“
„Hong-bin?“ zopakoval Minho a rozmrzele svraštil čelo. „Kdo je sakra Hongbin?!“
„Nemám páru,“ opáčil Key. „Horvejkule?“
Nichkhun jen protáhl obličej.
Min Ho na ně nevěřícně zamrkal. „To jako vážně?“
„Co?“
„Vy fakt neznáte Hongbina?“
Čtveřice svorně zavrtěla hlavami.
„Neuvěřitelné,“ zamumlal hrabě, vytáhl z kapsy mobil, otevřel v něm příslušný internetový profil a přístroj vecpal svojí lidskosti do ruky. „Každý přece zná Hongbina…!“
Čtveřice se zvědavě sklonila nad mobilem; Kibumovi stačila vteřina, aby hystericky zaječel, vytasil vlastní mobil a rozběhl se za Zhoumim. Svalil se vedle něj na lavičku, chvíli mu něco horlivě šeptal do ucha, načež se oba psychoticky zahihňali a zavrtali nosy do obrazovek svých telefonů.
Kyuhyun se nadechl, aby něco filozoficky sáhodlouhého řekl, pak si to ale rozmyslel a vydal ze sebe stručné a všeříkající: „Co to kurva…?“
„Ti dva jsou úplně stejní,“ posteskl si Nichkhun. „Jak vidí fešnýho chlapa…“
„Jsem moc rád, že nejsem jediný, kdo si toho všiml,“ utrousil suše Minho a sklonil zrak zpátky k usměvavé fotce hocha v mobilu. Ne, nikdy dřív ho neviděl, tím si byl stoprocentně jistý. Hongbin. Zvláštní jméno… Postupně se proklikal asi deseti fotografiemi, pročež byl nucen uznat, že hyungův „fešný chlap“ není coby Hongbinův popis ani zdaleka dostačující. „Co je ten kluk zač?“ obrátil se k Min Hovi.
„Jmenuje se Lee Hongbin. Žije v Soulu, studuje na tamější škole pro mágy… dosti nekvalitní instituce, mimochodem,“ neodpustil si hrabě kousavě; ale co jiného čekat od pyšného majitele nejlepší školy v zemi, že. „Myslím, že je stejně starý jako ty… a taky ohňovládce. No, a démoni ho fakt žerou.“
„Počkej. Chceš říct, že je to člověk?“ vykulil na něj Nichkhun oči.
„Přesně proto ho démoni tak žerou,“ zabručel Yesung, který se doslova odnikud zjevil vedle Kyuhyuna (který zaječel leknutím). „Vsadím se, že kdyby byl ten chudák daemon, už ho nějaký démonský úchyl dávno unesl…“
„Nejsme na pěkný daemony tak vysazení!“ ohradil se Min Ho.
„Spíš s Aronem,“ připomněl mu Yesung suše.
„Naposledy před půl rokem! A nespal jsem s ním proto, že je daemon!“ Min Ho se zarazil. „Nebo jo…?“
Yesung si trpitelsky povzdechl (Proč zrovna já mám za muže takovýho vola?) a vysvětlil studentům: „Je obecně známo, že démoni vyšší a nejvyšší kategorie, pro jejichž vzhled je atraktivita nutností, bývají až fanaticky uchváceni nebývale krásnými daemony, popřípadě lidmi. Takový úkaz pro ně boří zažitý stereotyp ‚krásný rovná se démon‘, což je přirozeně fascinuje.“
„Skvělý. Už vím, jak se cítí pták na přednášce ornitologa,“ zabrblal Min Ho.
„Dotaz!“ přihlásil se Kyuhyun. „Když démony tak moc rajcují nebývalé krásní lidi, jak je možný, že nepořádají fanynkovský hony na Minha?“
„No?!“ přisadil si jmenovaný.
„Vole,“ urazil se Min Ho, „seš přece lidskost. Moje lidskost! U tebe nebývalou krásu každej čeká!“
Minho spolkl bezpředmětnou námitku, načež chňapl za ramena Nichkhuna a okázale jej vecpal před sebe: „Ale hyung do rodiny s žádným démonem není, po vizuální stránce nemá sebemenší chybičku, a Podsvětí ho ignoruje!“
„Khun holt nenarazil na správného iniciátora, který by z jeho dechberoucího vzhledu stvořil virální démonskou senzaci,“ pokrčil Yesung rameny.
„S tím musíme něco udělat!“
„Radši ne,“ vložil se do věci Nichkhun, „nestojím o to, aby si nad mojí fotkou honil každý druhý úchyl v Podsvětí…“
„No fuj!“ zašklebil se Minho znechuceně.
„Díky za výživnou představu, Horvejkule.“ Kyuhyun se otřásl. „Jsem si ale jistý, že bych i bez ní dokázal plnohodnotně dožít.“
„Internet je děsivé místo,“ prohlásil Thajec tónem všeznalého důchodce, štrachaje z kapsy mobil. „Tak všichni démoni, že Hongbina znají, hm…?“
Minho a Kyuhyun si vyměnili udivený pohled. „Co máš v plánu?“
„Vyvrátit tohle megalomanské prohlášení!“ blýskl po nich Nichkhun sebejistým úsměvem, načež do mobilu zapěl: „Nazdar, Junsu! – Ah, ne, všechno je v pořádku. – Uhm. – Mám na tebe dotaz. – Životně důležitý, ano. Znáš Lee Hongbina?“ Triumf vydržel v Khunově tváři přesně dvě vteřiny. A s každým dalším Junsuovým slovem, zdálo se, jeho přesvědčení klesalo hlouběji a hlouběji pod bod mrazu. „Ne, dík,“ vydal ze sebe nakonec, rozčarovaný a kompletně psychicky vyčerpaný, „to je všechno. Čau.“
„Stalkuje ho, co?“ podotkl Minho účastně.
„Jo!“ zavrčel Nichkhun. „A víš, kdo mu o něm řekl? Andy!“
„Můj Andy?!“
„JO!“
Minho hystericky zaječel.
„Zkus Minhyuna,“ navrhl Kyuhyun. „Ten přece lidi nesnáší!“
Nichkhun se zamyslel nad aktuálností této rovnice, naznal, že většinově nejspíš stále platí; vytočil tedy baronovo číslo. Avšak nejen, že mu to Minhyun zvedl až na druhý pokus a teprve po patnáctém zazvonění, bezelstně navíc přisvědčil, že i on Lee Hongbina na sociálních sítích aktivně sleduje.
„Co je toto za černou magii…“
Minho vrazil Min Hovi jeho mobil zpátky do ruky, přerázoval ke svému daemonovi, kterému jeho mobil z ruky pro změnu sebral, a ignoruje jeho protesty, přezíravě pohlédl na displej. „Tak Hongbin, hm?“
Zhoumi defenzivně založil ruce na prsou. „Já za to nemůžu!“ odfrkl a korunoval to nadmíru originálním: „To můj mozek. Je Hongbinem úplně posedlej…!“
„A není tvůj mozek náhodou posedlej Erikem?“
„Můj mozek se posedlý oběma. Mám velký mozek.“
„Co?!“ štěkl Minho, kterému Min Hova zuřivá gestikulace „o Erikovi ne!“ cuchala nervy. „Eric není zakázaný slovo!“
Mi se ušklíbl. „Myslím, že tvůj démon má strach, abych při přílišném přemýšlení o vévodovi neprokoukl jeho ďábelský záměr.“
Min Ho zrudl, Yesung se s povzdychem plácl do čela.
„Já ti říkal, že ho neoblbneš…“
„Ehm,“ svraštil Minho čelo, „Min Ho má nějaký ďábelský záměr…?“
„Zaměstnat moji pozornost Hongbinem, aby otupil mou nevraživost vůči Erikovi,“ usmál se Zhoumi zeširoka.
Na nádvoří se rozhostilo hrobové ticho. Pak se Key hurónsky rozchechtal, za což od Min Ha schytal dotčený pohlavek.
„A… pomohlo to?“ osmělil se Kyuhyun k zásadní otázce.
„Částečně,“ připustil Zhoumi. „Nejzásadnější vliv měl na změnu názoru přece jenom ten včerejší rozhovor s Junjinem…“
„Tys mluvil s Junjinem?“ vyvalil na něj Min Ho oči.
„Jo. Stavil se tu. Teda ne přímo sem, k jezeru,“ opáčil Mi, pročež houkl na nadechujícího se Kyuhyuna: „Žádný žárlivý scény!“
„Byl sexy?“ dloubl do něj Key loktem.
„Junjin je vždycky sexy, ne?“ zamyslel se Nichkhun.
„Hmm…!“
„Ty ho fakt žereš, co?“
„Hmm…!“
„A nevadí ti, že on žere Zhoumiho?“
„Kdo nežere Zhoumiho, nemá vkus.“
„Taky fakt…“
„Tohle je zcela irelevantní konverzace,“ upozornil je Yesung.
„Junjinův vražedný sexappeal není nikdy irelevantní!“ odfrkl Kibum.
„Znamená to,“ odkašlal si Minho, kterého Junjinův sexappeal zajímal asi jako goniometrické funkce – vůbec –, a obrátil se na Miho, „že až se Eric vrátí, nepokusíš se ho dekapitovat kosou?“
„No, pokud ho sem míníte nahnat během dneška… nebo zítřka, nic neslibuju,“ pokrčil daemon rameny.
„To mi nezní jako pozitivní posun…“
„Je to pozitivní posun! Uvědomil jsem si, že není slabost přiznat si, že mám Erika pořád rád a že mi chybí. A taky že je pěkná blbost zpřetrhávat vztahy s Aronem, Junsuem, Andym a Hyesungem jen proto, že oni za Erikem, kterého bych měl podle filozofie svojí rasy nesmiřitelně nenávidět, pevně stojí.
Teoreticky už jsem tedy zase inteligentně smýšlející jedinec, pořád se v tom ale tak trochu plácám, takže… myslíte, že by s tím velkým návratem šlo ještě pár dní posečkat?“
„Žádný problém,“ prohlásil Min Ho. „Aron má od zítřka beztak zřízenou dálkovou výuku, bylo by trapné, kdybychom ji odvolali dřív, než vůbec mohla začít…“
„Děkuju.“
„Dát Erikovi vědět, že se nacházíš ve stádiu úspěšného zpracovávání, bych ovšem mohl, ne?“
Mi nejistě přikývl.
„Anebo,“ povytáhl démon významně obočí, „mu to chceš říct raději sám?“
Kámo! Daeguni je táááák ňuňatý! (A "můj Andy" je přesně něco, co bych řekla já. 😅)
OdpovědětVymazat