Škola prokletých - 58. kapitola

"Omlouvám se," zadeklamoval Nichkhun kajícně a v pokleku sklopil hlavu tak vehementně, že čelem praštil o podlahu. "Choval jsem se jako kretén."

"To choval," přisvědčil Eric suše.

"Všechno zlé, co se v posledních týdnech stalo, jsem způsobil svojí blbostí."

"To způsobil."

"A teď to navíc celé vypadá… z mojí strany skoro jako výsměch, protože, ehm…"

"Neříkej, že už ses s Hwangem stačil zasnoubit," povytáhl vévoda obočí. "A vstaň z té země, prosím tě. Kdo se má na tebe dívat."

Thajec se s uctivým poklonkováním vyškrábal na nohy, zatímco Junsu, ležérně opřený o Erikův pracovní stůl, se mohl potrhat smíchy.

"Ne, zasnoubení vážně nejsme," ujistil je Nichkhun rozpačitě, "ale… i tak. Měsíc tu hysterčím, abych se s důvodem svojí hysterie nakonec romanticky vodil za ručičku po parku…"

"Udělej mi laskavost a vyfoť to," ušklíbl se Eric. "To bych totiž opravdu rád viděl."

"A odpustíte mi pak…?"

"Nepřeháníš to, chlapče?"

"Aspoň trošinku?" zaprosil Nichkhun zoufale.

"No…"

"Prosím!"

"Trošinku možná jo…"

"Děkuju! Děkuju moc!" vychrlil Khun jedním dechem, načež se spěšně obrátil k Junsuovi: "A ty si ode mě zasloužíš výslovnou omluvu, protože…" Kousl se do rtu. "Do háje, musí ti to připadat úplně bizarní, vždyť Minhyun tě skoro zabil -"

"Hele," skočil mu starší do řeči, "dokud mě nenutíš se s ním bratříčkovat, je mi dočista fuk, co s ním po večerech provádíš. Nebo budeš provádět," opravil se, když si všiml Thajcova dotčeného výrazu. "Starost mi dělá jediné - doopravdy je všechno v pohodě? S ním? A s tebou?"

Nichkhun přikývl; v tom jediném, prostém posunku bylo tolik neochvějné jistoty, že by mu Junsu nebyl s to odporovat, ani kdyby sebevíc chtěl.

"Dobře. Fajn. To mi ke klidnému spaní stačí."

Nato se oba s ospravedlněním z Erikovy kanceláře vzdálili. Nichkhun musí prý zajet cosi vyřídit na univerzitu a Junsu naznal, že by se měl uklidit zpátky do apartmánu dřív, než zazvoní na přestávku a chodby se zaplní hlučícím studentstvem. Jeho zostřené démonické smysly se již téměř přizpůsobily běžnému životu, nemínil však riskovat.

Eric otevřel spící laptop, přihlásil se a ze své e-mailové schránky stáhnul dokument, který mu před půl hodinou poslal vedoucí ochranky jeho domu. Klikl na ikonu, počkal, než se soubor výroční zprávy načte.

Jak tak zběžně procházel řádek za řádkem, mračil se vteřinu od vteřiny víc.

Přemítavě si skousl ret, zaváhal, na okamžik. Pak dal dokument vytisknout a otevřel složku s výročními zprávami ze čtyř přechozích let. Prohlédl si je, porovnal, cosi spokojeně mrzutého zabručel a nechal vytisknout i je. Barevně označil úvodní stranu každého jednotlivého spisu, načež všechny papíry seřadil do komínku, který položil na kraj stolu.

A protože právě zazvonilo, chopil se mobilu a vytočil Aronovo číslo.

"Tady vaše dítě."

"Zdravím, dítě moje! Pokud se nepletu, uvidíš se teď s Chansungem, že?"

"Ano."

"Vyřídíš mu, aby se za mnou po obědě zastavil do kanceláře?"

"Chansung?" překvapilo Arona. A nebylo divu, vždyť počet soukromých interakcí Erika s Chansungem by se dal spočítat na prstech jedné ruky.

A i to bylo zbytečně moc.

"Potřebuju si s ním… o něčem promluvit," opáčil vévoda vyhýbavě.

"Dobře, uhm… Provedl něco?"

"Jak tě to napadlo, prosím tě?"

"Proč byste s ním jinak chtěl mluvit?"

Eric se rozesmál. "Chci si ohledně jeho maličkosti něco ověřit, přiznávám."

"Tohle mě začíná zajímat…"

"Kuš. Předáš mu můj vzkaz?"

"Povíte mi pak, o co jde?"

"No, jestli mám pravdu…" Eric se s trpkým úsměškem zadíval na štos listin u kraje stolu. "Měl by se vysvětlování ujmout někdo úplně jiný než já."

•••

"To Kanginovo pětiminutový přetahování biologie už mě začíná ale regulérně štvát," zavrčel Chansung a zabouchl dvířka svojí skříňky. "Chápu, že on nikam nespěchá, ale my kvůli němu pak docházíme pozdě k Shindongovi a ten se tváří, že by nás nejradši stáhl z kůže… Však viděls, jak se tvářil, ne?"

"Ano, viděl," přisvědčil Aron a poplácal staršího po rameni. "Chudáčku můj malý."

"Děkuji. Cením si tvého soucitu."

Opustili šatnu a připojili se k Taovi, který už na ně čekal na chodbě.

"Musím si postěžovat Min Hovi!" oznámil jim dramaticky.

Aron se ušklíbl. "Na Kangina?"

"Jo."

"Pokud Jeho hraběcí Milost zastihneš ve velice sentimentální náladě, existuje vysoká pravděpodobnost, že Kangina rovnou vyhodí…"

"Jo?!"

"Nebuď satan, Tauše," mlaskl Chansung. "Na dlažbu ho poslat nechceme."

"Mluv za sebe," odfrkl černovlasý. "Můj průměr z biologie volá po vraždě…!"

"Ah, vražda! Málem bych zapomněl!" Aron dloubl do Chansunga loktem. "Eric ti vzkazuje, ať se za ním po obědě stavíš do kanceláře."

"Já?" zbledl Hwang.

"Ano, ty."

"Proč?!"

"Potřebuje s tebou mluvit."

"O čem?!"

"To nevím. Připustil jen… že tě z něčeho podezírá…"

"Z ČEHO?!"

"Říkám, že nevím!"

"Panebože, já umřu!"

"Ale houby. Chce s tebou jenom mluvit -"

"No právě!"

"Copak jsi nám o sobě neřekl, Chansungu?" povytáhl Tao významně obočí.

"Nic! Teda všechno!" opravil se daemon hystericky. "Všechno jsem vám řekl, nemám žádná tajemství!"

"Pak je to v pohodě, ne? Nemáš se čeho bát."

"Že ne?! Eric mě sežere!"

"Vždyť tvrdíš, že k tomu nemá důvod," připomněl mu Aron.

"Ale on si určitě nějaký našel!"

"Takový důvod jsem pak jedině já," prohlásil rudovlásek v žertu, mávl svým společníkům na rozloučenou a se smíchem se rozběhl za Renem, který se v tu chvíli vynořil ze zákrytu kamenného zábradlí schodiště.

Chansung strnul, tváře mu zrudly rozpaky. Kousaje si spodní ret, upřeně se zahleděl na nadmíru nepozoruhodné špičky vlastních bot.

"Ty víš, co jsi provedl!" vyprskl Tao, tím prozřením naprosto ohromený. "Ježiši, a ono to něco fakt souvisí s Aronem…!"

"Nežvaň a pojď!" zahučel Chansung, chňapl mladšího za loket a v zatvrzelém mlčení jej odtáhl do jídelny.

V obědě se nimral tak, že i Ryeowook, který se k jeho stravovacím návykům z principu nevyjadřoval, poznamenal ustaraně: "Vždyť ty vůbec nejíš… Nejsi nemocný?"

"Ale kdepak, on tady Hwang jenom něco solidně posral!" ušklíbl se Tao.

"To není pravda!" ohradil se Chansung.

Ryeowook se zatvářil zmateně.

"Eric si ho volá na kobereček."

"Eric?"

"Tak, tak."

"Ehm… nejde o nic s Aronem, že ne?" odkašlal si Wook.

Tao se smíchy sesypal ze židle. Chansung odhodil vidličku a samým zoufalstvím třískl hlavou do stolu.

"To chápu jako ano," shledal nejmladší suše. "Eric tě rozhodně sežere."

Po pěti minutách, kdy Chansung prozíravě naznal, že stejně nedokáže pozřít sousta, odnesl tác s jídlem a jako odsouzenec na popravu se šnečím tempem ploužil k východnímu křídlu. Nejprve to chtěl vzít přes nádvoří, mezi dveřmi však konstatoval, že v tomhle bodě už by byla ta cesta nemile krátká (a on na to hrůzostrašné setkání stále nebyl tak docela připravený), a tak se otočil na podpatku a vyrazil k vnitřnímu průchodu mezi budovami.

Blížil se zrovna k aule a jeho zaječí úmysly začínaly být vteřinu od vteřiny silnější -

"Chceš, abych tě doprovodil?" ozvalo se za ním znenadání.

Úlek - naprosto přirozený - byl ve vteřině převálcován romantickým okouzlením - naprosto "pitomým a kýčovitým", jak by důvod jeho uchvácení jistě nevrle odsekl. Chansung věnoval Aronovi povděčný úsměv.

"Budu moc rád," přisvědčil a s neskrývanou radostí přijal nabízenou ruku.

Kráčeli beze slova, bok po boku, a Chansung se dmul pýchou. Vyjevené výrazy těch pěti spolužáků, které cestou potkali, ho doslova hřály na duši. A chladnokrevný Aron, odsuzuje každičkého z nich nevraživým pohledem á la "co tak blbě čumíš, tos nikdy neviděl dva kluky držet se za ruce, vždyť studuješ na nejteplejší škola planety, sakra!", byl přesně ta kýžená třešnička na dortu, jež dodala celé situaci punc naprosté dokonalosti.

Jaká škoda, že žádné další se Chansung s největší pravděpodobností nedožije, haha.

Stanuli před úzkým točitým schodištěm vedoucím nahoru do východní věže. Typicky klaustrofobický prostor v celé své kráse.

"Odtud už to zvládnu sám," zabručel Chansung. "Teda… snad."

"Dopadne to dobře," ujistil ho Aron a v povzbudivém gestu stiskl jeho ruku pevněji. "Ať už jsi provedl cokoli, vím, že to dopadne dobře."

Starší k němu za doprovodu nervózního pochechtávání shlédl - a úžasem zatajil dech. Aron stál před sluncem prozářeným oknem, paprsky tak osvětlovaly jeho rudé vlasy a budily magický dojem ohnivé svatozáře. Nechybělo mnoho a Chansung by před ním zbožně padl na kolena. Ještě nikdy mu nepřipadal tak nádherný, křehký a velkolepý zároveň.

"Neudělal jsem nic zlého," vyhrkl, ihned však svá slova uvážlivě opravil: "Neudělal jsem nikdy nic se zlým úmyslem."

"Copak tvrdím něco jiného?" opáčil Aron zaskočeně.

"Ne jenom… Chci, abys to věděl," prohlásil Chansung, načež chlapce neochotně pustil a s hlubokým nádechem - který mu odvahy stejně nedodal - vyrazil po schodech vzhůru.

Přede dveřmi kanceláře chvíli nerozhodně přešlapoval, než se odhodlal zaklepat, vyčkal na vyzvání a vstoupil přímo do jámy lvové.

Mrazivý dravčí úsměv, v němž Eric při pohledu na příchozího potměšile zkřivil rty, mohl z fleku aspirovat na cenu "nejhororovější úsměv roku".

"Chansungu! Vítám tě. Posaď se, prosím."

Daemon kvapně zaplul na nabízenou židli, div se nepřerazil o vlastní nohy.

"Chtěl -," odkašlal si, "chtěl jste se mnou mluvit?"

"Ano," vévoda výmluvně poklepal prsty o stoh papírů ležících na stole. "Než se do toho ale dáme… dovol mi jednu čistě formální otázku: Kde jste ty a Junho během těch tří set let na útěku vlastně žili?"

"No, tak různě," odvětil Chansung zaraženě. "Nejvíc času jsme ale strávili v Podsvětí… bylo to tam… pro nás nejbezpečnější…"

"Ovšem. A konkrétně před pěti lety až do letoška…?"

"V Podsvětí. V Soulu," dodal mladší, když viděl, že Mun tázavě zvedá obočí.

"Celých pět let?"

"Uhm… ano. Dlouho jsme se hlavnímu městu vyhýbali… nějaké to století asi… Bylo hezké se tam vrátit."

Eric přikývl, zdál se být s Chansungovými odpověďmi nadmíru spokojený, a posunul před něj komínek pedantsky srovnaných lejster.

"Co to je?"

"Výroční zprávy od šéfa ochranky mého domu. Ta za loňský rok přišla - s poněkud propastným zpožděním - dneska dopoledne a já si při jejím čtení vzpomněl, že bych je s tebou rád probral."

"Se mnou? Proč se mnou?"

"Protože jsi na to ten pravý, to dá rozum." A znovu ten psychotický úsměv noblesního masového vraha.

Chansung nasucho polkl, bezděčně na židli popojel o ždibec níž.

Jestli mě nezamorduje tenhle chlap, problesklo mu hlavou, tak už nikdy nikdo.

"Prohlédni si je," vyzval ho Eric. "Všechny."

Daemon se poslušně chopil listin a začetl se do jejich obsahu. Zpráva za loňský rok, za předloňský rok… nejstarší dokument v seznamu byl starý pět let. Samozřejmě. Napadlo ho, jestli by nebylo lepší přiznat barvu teď hned a mít to z krku, na druhou stranu ale… co když Eric jen blufuje? Nebo co když on vidí čerta tam, kde vůbec není?

"Jak sis jistě povšiml," poukázal démon, vida, že Chansung otáčí na poslední stranu spisu, "jednou až dvakrát měsíčně vstupuje na pozemek mého domu někdo… kdo tam nemá co dělat. Někdo, kdo umně skrývá svoji auru, a není tak možné ho zpětně vypátrat."

"Nepokusil jste se ho chytit, ehm, při činu?"

"Měl jsem takové tendence. Zpočátku."

"Takže jste si to rozmyslel?"

"Nic se neztratilo, nikomu nebylo ublíženo… Ať už milý pan X pohledával na mém pozemku cokoli, jeho jednání bylo - aspoň v rámci možností - docela neškodné."

"Pan X?"

"Znáš snad jeho identitu?" ušklíbl se Eric.

Chansung zrudl. "Ne! Jasně, že ne!" ohradil se důrazně.

"Nezvané návštěvy pana X začaly před pěti lety," pokračoval démon, plavně navázal na přetrhnutou nit. "Osvěžme si paměť. Co se před pěti lety událo významného…?"

"Ehm, Choi Min Ki zjistil, že má lidskost?" opáčil Chansung, nejistý tím, co chce Eric vlastně slyšet.

"Správně! A co bylo dál…?"

"Snažil se ji zabít. A proto Aron zabil jeho."

Eric přikývl.

"Jenže Min Ki se těsně před tím spojil s Renem krevním poutem, takže když umřel - respektive když umřelo jeho fyzické tělo -, proměnil se Ren v démona. Načež on i Aron utekli do Podsvětí, protože -"

"Výborně, to pro představu bohatě stačí," zarazil ho vévoda. "Vycházíme z posledního zmíněného bodu, ten s naší záležitostí souvisí nejpodstatněji."

"Renův a Aronův přesun do Podsvětí?"

"Aronův přesun do Podsvětí. Jenom ten Aronův. Ren pana X zajímá asi tolik, jako zajímá mě. Vůbec. A hned ti vysvětlím, jak to vím. Najdi, prosím, v té zprávě, kdy byl příchod pana X zaznamenán úplně poprvé."

Chansung se poslušně sklonil nad pět let starým dokumentem, přelétl očima jednotlivé měsíce. Leden, únor, březen, duben, květen… "Hmm… ah, tady to je. Osmnáctého června."

"Tušíš, co se přihodilo v noci z patnáctého na šestnáctého?"

"Nemám ponětí…"

"Min Ki poprvé - a ve velkém stylu - navštívil Arona."

Chansung se zamračil, křečovitě zaťal čelist. Nahlas neřekl nic, bylo však zřejmé, že v něm Erikova slova vyvolala… nepříjemnou osobní vzpomínku.

"Min Ho a Jonghyun ho ke mně dovlekli ve tři ráno," zamumlal vévoda, "zničení, zoufalí, vyděšení. Že prý nevěděli, co jiného si s ním počít… Jako bych to snad věděl já." Zavrtěl hlavou. "Naštěstí, ve vší sobeckosti pro mě to netrvalo nijak dlouho, do patnácti minut Aron zkolaboval vyčerpáním. I tak ale… Netvrdím, že v dalších fázích byly jeho záchvaty mírnější, spíš naopak, já ale s největší hrůzou vzpomínám právě na ten první. Bylo to… byl to jeden z těch momentů, které bych ze svého života nejradši nadobro vymazal." Na okamžik se Eric odmlčel, myšlenkami ztracený v minulosti. "Od šestnáctého června byl tedy Aron přechodně ubytovaný v mém domě. Osmnáctého června se poprvé na scéně objevuje pan X." Nahlédl do papírů, ležících před Chansungem, aby se ujistil o správnosti svých domněnek. "Devatenáctého se sice neukázal, zato dvacátého, dvacátého prvního, dvacátého druhého a dvacátého třetího přítomný byl. Čtyři dny v kuse."

"Uhm, ale proč v tom nepokračoval? Čtyřiadvacátého -"

"Čtyřiadvacátého už byl Aron zpátky u Min Ha. Vidíš to barevné zatržení?"

"Oh," Chansung se rozpačitě poškrábal na krku. Jak vidno, Erikova teorie neměla sebemenšího slabého místa. "Jste pečlivý."

"Děkuju."

"Takže… tyhle barevné značky vymezují dobu Aronova pobytu ve vašem domě, ano?"

"Přesně tak. A jak můžeš vidět, takřka dokonale se shodují s návštěvami pana X."

Chansung s až groteskní pečlivostí překontroloval všech pět let záznamů. A to sis myslel, jak jsi nenápadnej… "Podle vás tedy… pan X… sledoval Arona?"

"Máš snad lepší vysvětlení?" Eric s ironickým úsměškem založil ruce na prsou.

"Ne," povzdechl si daemon. "Zdá se to být setsakramentsky jednoznačné."

"Jsem rád, že se shodneme. Nu, z mé strany je to vše. Nyní předávám slovo tobě, Chansungu. Máš-li mi k tomu co povědět, samozřejmě…"

Sarkasmus z té věty čišel na sto honů.

Mladík zahanbeně sklopil oči. "Ví o tom Aron?" hlesl namísto odpovědi.

"Neví. Ale měl by."

"Jak jste došel k tomu, že jsem to já?"

"Zase tak těžké to nebylo," mávl vévoda skromně rukou. "Ty sám jsi přece Aronovi přiznal, že ho stalkuješ už pět let. A že by měl chlapec ve stejnou dobu hned dva obsesivní stalkery, to mi připadalo jako moc velká náhoda."

"Vy máte obsesivní stalkery hned čtyři. A to jsou jen ti, o kterých víme," připomněl mu Chansung suše. "Vlastně pět. Zapomněl jsem na Naylu."

"Moment, moment, Nayla ani moje budoucí manželka Zhoumi nejsou obsesivní stalkeři," namítl Eric. "Yesung… dobře, ten možná trochu jo. A kdo mají být ti zbylí dva?"

"Minwoo a Ryeowook."

"To nebudu komentovat."

Chansung se zasmál, ihned ale zase zvážněl a rozpačitě si odkašlal. "Tam, kam to zašlo, to vůbec zajít nemělo," ujistil démona na úvod. "Já… byl jsem prostě jenom strašně zvědavý, chtěl jsem vidět toho daemona, který se bez bázně a hany postavil proti pitomým zákonům naší rasy. Junho považoval moje jednání za neskutečně dětinské, ale já si to nenechal rozmluvit. Opatřil jsem si pilulky neviditelnosti - ano, ten nelegální produkt - a nikým nezpozorován si na pana superdaemona počíhal v Min Hově zahradě."

"Předpokládal jsem, že u Min Ha to začalo," poznamenal Eric.

Chansung přikývl. "Pendloval jsem od hraběcího domu k tomu vašemu… podle toho, kde se Aron zrovna zdržoval."

"A tvůj první dojem…?"

"Zklamání," ušklíbl se Hwang. "Podvědomě jsem čekal dvoumetrového kulturistu, co umí zabíjet pouhým pohledem… a co jsem dostal? Mrňavého intelektuála, rozkošného tak, že z něj jednomu teče cukr i ušima. A ten, že vytřel podlahu s Lordovou Radou? Kde se kruci stala chyba… Domů jsem se vrátil rozčarovaný a na sto procent přesvědčený, že víckrát už mě u Min Hova domu nikdo neuvidí. No, jenže utekly dva dny a já tam v devět ráno stepoval znovu. Nebudu totiž přece tak hloupý, abych dal na první dojem, že… Ve skutečnosti o žádný první ani dvacátý dojem nešlo, prostě jsem se nudil a na Arona se pěkně koukalo. Nezjevoval jsem se tam pravidelně, spíš podle nálady. Někdy jsem se zdržel chvilku, někdy celý den… Bylo to zajímavé. Možná trochu divné, ale úplně neškodné. Aspoň já to tak viděl…"

"Hádám, že probuzení přišlo šestnáctého června."

"Značně nepříjemné probuzení, ano."

"Přišel jsi a Aron nikde."

"První den jsem byl jen zaražený, ten druhý jsem už regulérně panikařil. Uvědomil jsem si, že ho vidět nechci, já ho vidět potřebuju. Osmnáctého se mi povedlo vyslechnout rozhovor dvou komorných, z něhož jsem pochopil, že je Aron u vás. V tu chvíli mě vůbec nenapadlo pídit se po důvodu proč asi. Bez podezření čehokoli zlého jsem přesprintoval z jednoho konce centra Soulu na druhý, celý nadšený přelezl váš solidní kamenný plot a… a…"

Eric pozvedl koutky úst v trpkém náznaku úsměvu. "Vyděsil tě?"

Daemon rozechvěle semkl víčka, jako by tím snad od sebe mohl ošklivou vzpomínku nadobro odehnat. "Jen co ze mě opadl prvotní šok," zašeptal, "vzal jsem nohy na ramena. Jako ten největší slaboch…"

"Jestli tě to uklidní, pokládám tvou reakci za zcela přirozenou. Ten kontrast mezi Aronem, kterého jsi viděl čtyři dny předtím, a Aronem, kterého jsi spatřil u mě v zahradě, musel být - byl strašlivý."

"Doteď mi připadá neuvěřitelné, že se z těch… stavů dokáže vyhrabat. Je to, jako by umřel… pár dní je úplně prázdný, doslova tělo bez duše… a pak se v něm nějaká poslední zmírající jiskřička nečekaně vzkřísí a on ožije; co je děsivější, vrátí se skoro k normálu." Chansung nevěřícně potřásl hlavou. "Máte pravdu, ten kontrast… ten kontrast je na tom to nejhorší."

"Proč ses vracel?"

"Proč?"

"Ano, proč? Věděl jsi, že má Aron problém. Viděl jsi, jaký má problém. Viděl jsi to jednou a pak znovu a znovu. Tak proč jsi zůstával? Neuraz se, ale romantizovat si psychicky narušeného kluka se mi nejeví zrovna zdravé."

"Neromantizoval jsem si ho… tehdy ne. Tehdy mi ho bylo jenom hrozně líto. A… přišlo mi zbabělé a ubohé tvářit se, že neexistuje jen proto, že… že mě vyděsilo něco, s čím nemám vůbec žádnou zkušenost. Jasně, byl to marný pocit zodpovědnosti, Aron neměl o mojí přítomnosti sebemenší ponětí, ale… i tak…"

"Chtěl jsi být jeho neviditelná opora."

"Hloupé, co?" odfrkl Chansung. "Žádnou neviditelnou oporu nepotřeboval, potřeboval oporu skutečnou…," vzhlédl k Erikovi, poprvé se na něj zadíval zpříma, "a tu našel u vás. Od samého počátku. Možná jen díky ní na tom není tak špatně, jak špatně by na tom být mohl…"

"Přiznám se, že nemám tušení, čím jsem si to privilegium zasloužil," kontroval démon bezvýrazně. "Do té doby jsme si nijak blízcí nebyli…"

"Ne?" opáčil daemon překvapeně. "Myslel jsem…"

"Co?"

"Uhm, no… toho dvacátého, když… jsem sesbíral dost odvahy, abych se vrátil… byla tu… scéna, na kterou do konce života nezapomenu… Fakt jsem si byl jistý, že jste Arona musel adoptovat hned ten první den, co se v Podsvětí objevil…"

Eric udiveně povytáhl obočí.

"Aron seděl v zahradě," dal se Chansung do vyprávění, "netečný ke všem a ke všemu. Přišel za ním Min Ho, pak Andy, dokonce i Ren - a on nic. Nevnímal, nereagoval, nepohnul se. Jen seděl a zíral do prázdna. Byl to bezútěšný výjev a já se minuty od minuty bál víc, že bude stejně zoufale pokračovat až do večera… Ale ne. Objevil jste se vy a Aron rázem začal fungovat jako živá lidská bytost. Byla to neuvěřitelná proměna; jenže platila pouze ve vaší blízkosti. Jakmile Aron osaměl nebo ho navštívil někdo jiný, uzavřel se do té svojí obrněné apatické bubliny a nikdo, kromě vás, s ním neměl šanci hnout. Většinou to trvalo… zhruba první čtyři dny po záchvatu. Později tři. A teď je to dokonce, myslím, ještě lepší…"

"Den dva, ano."

"Na každý pád potřebuje v prvé řadě vás. Výchozí impulz dal téhle rovnici sice Min Ho, Aron se s její funkčností ale okamžitě intuitivně sžil."

"Což demonstruje, jak mizernou intuici moje děcko má," zabručel Eric.

"To je dost možné," připustil Chansung pobaveně, "já ale věděl, že dokud je s vámi, nemusím se o něj bát. A za to… za to vám moc děkuju."

Vévoda se srdečně usmál. "Dobrá, můj milý, jestli se mě snažíš rozbrečet, zklamu tě, nepovede se ti to. Ale vážím si tvého vděku.

Shrňme si to tedy - stalkuješ Arona pět let. Celých pět let. Prakticky dennodenně. To je… značně děsivé, věříš?"

"Nejsem na svoje jednání hrdý," přisvědčil mladík sklesle.

"Nutno ti však připsat k dobru, že na tvých úmyslech nebylo nikdy nic špatného."

"Ne, to nikdy, já… ehm… děkuju…"

"Hlavu ti tedy trhat nebudu…"

"…!"

"Ani tě nevykážu z Koreje…"

"K tomu nemáte pravomoc," namítl Chansung.

Eric ho zpražil pohledem. "Myslíš?"

"Už mlčím!"

"No proto. A abys věděl, budu dokonce tak hodný, že Arona nepřestěhuju a nezakážu ti se s ním stýkat…"

"Děkuju!" Daemon mu vysmekl devadesátistupňovou úklonu.

"Pod jednou podmínkou."

"Ano?"

"Povíš mu to. Všechno."

Chansung zbledl. "To ne!"

"Má právo to vědět."

"To ale nutně neznamená, že to vědět musí. Prosím, Eriku, to po mně nemůžete chtít! Když se mu k něčemu takovému přiznám, pošle mě rovnou do háje a v životě už se mnou nepromluví -!"

"Tak jinak, hochu," utnul démon rázně Chansungovy nářky. "Jestli mu to neřekneš sám, udělám to já. A ty z toho buďto vyjdeš jako chlap, nebo jako zbabělec. Vyber si."

 

•••

16. dubna.

Yesung odvrátil oči od kalendáře a rozpačitě se zadíval na svítící displej mobilu. Telefonní číslo, jež se na něm skvělo, navolil už před pár minutami, dosud se však neodvážil jej vytočit.

"Mám to udělat?" obrátil se - ryze řečnicky - ke svojí mrzuté želvě.

Kim, který právě dokončil své pravidelné poobědové kolečko kolem konferenčního stolku, mu věnoval otrávený "co mně je po tom, já jsem jenom tělocvikem znavený plaz" pohled a Yesung ho s pobaveným úšklebkem pohladil po hlavě.

"Máš pravdu. Blbá otázka."

Stiskl tlačítko pro vytáčení a přiložil mobil k uchu. Vzápětí mu příjemný ženský hlas oznámil, že se dovolal do nemocnice svatého Jana. Požádal sestřičku, zda by mohl hovořit s doktorem Anem; netrvalo dlouho a měl zmíněného lékaře na lince.

Představil se mu, nenápadně dodal, že učí na Akademii Černých bratří… Návnada zabrala.

"Akademie Černých bratří…!" zasmál se Tony An. "To vrací vzpomínky na středoškolská léta… Tak co pro vás mohu udělat, pane profesore?" Udělal dramatickou pauzu. "Snad vás studenti příliš nezlobí…?"

Tentokrát se rozesmál Yesung. "Svou profesi zatím psychicky zvládám, děkuji. Nevolám jako pacient… To, oč vás chci poprosit, se mnou nijak nesouvisí."

"Ne? Tak s kým tedy?"

"Bude to znít asi divně…"

"Jsem cvokař. Já slýchám jenom divné věci," ujistil ho Tony nonšalantně.

"Úplně cizí člověk s vámi chce mluvit o Kangtovi. Až tak divné?"

Na druhém konci linky se rozhostilo hrobové ticho.

"Pane doktore? Jste tam ještě?"

"A - ano, promiňte. To jen… že jsem to jméno už dlouho neslyšel…"

"Téměř šedesát let, hádám."

"Ano." Lékař ze sebe vydal tichý povzdech. "Vy… vy jste Kangtu znal?"

"Ne," přiznal Yesung popravdě. "Vlastně… do letoška jsem o jeho existenci neměl ponětí."

"Proč se o něj zajímáte?"

"Náhodou jsme na něj s několika studenty narazili v ročence a… od té doby se s jeho jménem setkávám v dosti… podezřelých souvislostech."

"Co chcete ode mě?"

"Abyste mi pomohl ho poznat. Prosím. Byli jste si blízcí nebo ne?"

"Blízcí?" Tony se hořce uchechtl. "Jo, to jsem si kdysi taky myslel…"

"Promiňte," zamumlal Yesung, "nevěděl jsem -"

"Ah, to nic. Podrobný vhled do nitra Kangtovy duše - ač je mi to jako psychiatrovi trapné přiznat - vám bohužel poskytnout nedovedu, pokud se ale spokojíte s obecnými informacemi…"

"Spokojím, naprosto. Mohli bychom se sejít?"

V telefonu se ozvalo jemné šustění přetáčených stránek. Doktor listoval diářem.

"Hmm… předpokládám, že vám by více vyhovovalo odpoledne, po vyučování… Mám volno tenhle pátek, šlo by to?"

"Určitě!" vyhrkl Sung nadšeně. "Řekněme… okolo čtvrté? Tou dobou už bych měl v Soulu zaručeně být -"

"Nemusíte se trmácet do Soulu. Přijedu za vámi do města," opáčil Tony. "Hezky dlouho jsem tam nebyl, měl bych to konečně napravit… V kolik tedy?"

"V půl třetí?"

"Dobře… Kašnu na náměstí, doufám, nezrušili…?"

"Kašna na náměstí přežije nás všechny," uklidnil ho Yesung se smíchem.

"V tom případě se u ní nějak vzájemně vyzvedneme. V pátek v půl třetí, píšu si…"

"Budu se těšit, pane doktore."

"Nápodobně, pane profesore."

•••

"Musíme si pospíšit."

Minho zaječel a leknutím spadl ze židle.

"JUNGHYUKU! Do háje!" obořil se na ducha navztekaně, mna si naražený bok. "Neumíš klepat?!"

"Copak jsem někdy klepal?"

"…"

"…"

"Víš, jak to myslím," odfrkl chlapec a pokusil se zachránit to něco málo, co ještě zbylo z jeho rozpadající se důstojnosti. "A co se děje? Pospíšit s čím?"

"Yesung se v pátek sejde s Tonym," zabručel Junghyuk, přeplul na konec pokoje, otočil se a vrátil se zase zpátky. U živé bytosti by to jeden nazval nervózním pochodováním.

"Kdo je Tony?"

Hyuk Minhovu otázku ignoroval. "Je nutné zpravit o mně tvé kolegy co nejdříve…"

"Fajn, s tím nemám nejmenší problém, ale jak to uděláme?" namítl tmavovlásek a kecl na židli. "Potřebujeme důkaz -"

"Ty noviny…"

"No?"

"Jsou stále dostupné?"

"Pokud vím, tak jo, Nayla neříkala nic o tom, že by je v nejbližší době plánovala schovat zpátky do skladu… Nic jsme v nich ale nenašli."

"Neumíte hledat," mávl Junghyuk rukou. "Postarám se o to."

"Dobře, ale - hej, Hyuku!"

Jenže duch byl ten tam.

•••

Poté, co Chansunga úspěšně zavedl k vévodově kanceláři, se Aron z minuty na minutu rozhodl, že se půjde projít. Počasí k pobytu venku doslova vybízelo a on už se málem ani nepamatoval, kdy naposledy obešel školní pozemky jako celek. O společnost jiných studentů příliš nestál, napojil se tedy na vyšlapanou cestu dál od budovy školy. Neušel však ani pět kroků, když zaslechl, že kdosi volá jeho jméno. Udiveně se rozhlédl.

Pár metrů od něj, těsně za hranicí bariéry stál Minhyun.

Aron nedůvěřivě povytáhl obočí. "Co ten tu chce…?" zamručel si pod vousy a vrazil ruce do kapes. Netvrdil Nichkhun u snídaně, že Minhyuna informoval, že ho dneska odpoledne na Akademii nezastihne…?

"Ahoj," popoběhl blíž, aby na démona nemusel křičet. "Jestli hledáš Nichkhuna -"

"Nejdu za Nichkhunem," zavrtěl Minhyun s rozpačitým úsměvem hlavou. "Máš - máš teď čas?"

"Já?" opáčil Aron značně nedůvtipně. "Ehm, jo, jasně…" Vystoupil z bezpečí Min Hovy bariéry, nepřemýšleje či to je nebo není dobrý nápad; však k tomu ani nedostal prostor. Minhyun na něj totiž opět koukal tím hrozivě rozkošným způsobem "sbal mě do kabelky a odnes s sebou domů!" a… proti tomu Aron jednoduše zbrojit nemohl.

"…stejně jsem se chtěl projít…"

Bok po boku vykročili vpřed a Minhyun zářil jako sluníčko.

Sbalit do kabelky, odnést domů, zabalit do deky a uvařit tomu kakao, konstatoval Aron.

"Mám se ptát," odkašlal si, snažně potlačuje smích, "jak dlouho už tu stepuješ?"

"No… asi dvě hodiny. Nevěděl jsem, kdy přesně vám končí vyučování."

"A smím vědět, co bys dělal, kdybych se neukázal?"

"Tak bych tu nejspíš čekal do večera… a zítra přišel znovu."

"A kdyby ani to nevyšlo?"

"Tak…," tmavovlasý se zamyslel, "bych další den zavolal Nichkhunovi a poprosil ho, aby mi tě sem dovedl…?"

Aron se hurónsky rozesmál. "Boha, ty jsi případ!" Pobaveně zavrtěl hlavou a nastavil Minhyunovi ruku. "Půjč mi mobil."

Baron se zamračil, poslušně ale sáhl do kapsy, mobil odemkl a podal ho daemonovi.

"Dám ti na sebe kontakt," vysvětlil Ron, zatímco vyťukával své číslo do Minhyunova telefonu. "Jméno… A-ron. Příjmení… není nutné. Tak. Uloženo. Prosím."

Démon si od něj vzal mobil zpátky a zatvářil se tak užasle, jako by Američan právě z fleku vyřešil matematickou rovnici o deseti neznámých. "Proč nás toto nenapadlo udělat už dřív?"

"Taky si říkám," ušklíbl se rudovlásek. "Možná ale… nepamatuju se, že bys mě kdy dřív aktivně vyhledal… Dodneška jsme na sebe naráželi náhodou."

"Pravda," uznal Minhyun zadumaně. "A to nebyl zrovna důvod vyměňovat si čísla…"

"Přesně. Takže co se změnilo? Na tvém pasivním přístupu, myslím."

"Minwoo."

"Minwoo?"

Minhyun přitakal. "Měli jsme… zajímavou rozmluvu. Hyunga velice těší, že většinu volného času trávím s Nichkhunem - protože má na mě dobrý vliv a tak vůbec -, ještě raději by prý ale viděl, kdybych se scházel i… s nějakým kamarádem." Trpce zkřivil rty. "V první chvíli jsem se mu div nevysmál, já přece nemám kamarády. Pak jsem si ale vzpomněl na ten nedávný terapeutický rozhovor s Minhem… úplně mimo mísu mě vyzval, ať jmenuju svého nejlepšího přítele a já…," omluvně pohlédl na Arona, "bezděky vyhrkl, že jsi to ty."

"Vím. Zmínil se mi o tom."

"Zlobíš se?"

Daemon svraštil čelo. "Proč bych se měl zlobit?"

"Nejsem osoba, se kterou by chtěl kdokoli cokoli dobrovolně mít," pokrčil Minhyun rameny.

"Přeháníš."

"A ty se tváříš naštvaně."

"Zlobím se sám na sebe," odtušil Aron a povzdechl si. "Nikdy jsem to tvoje kamarádění nebral příliš vážně… Promiň."

"Nikdy jsem to naše kamarádění příliš vážně neprezentoval," zabručel Minhyun a nakopl kamínek. Sledoval, jak daleko doletí, načež se s nejistým úsměvem podíval na daemona: "Odteď s tím chci ale začít, takže… myslíš, že bychom to mohli zkusit?"

"Proč já?"

"Proč?" Baron Hwang se zamyslel. "Protože se mnou od začátku jednáš normálně."

"Normálně?"

"Hm. Neignoruješ mě, nejsi na mě bez důvodu hnusný, ani kolem mě nechodíš po špičkách a nezacházíš se mnou jako s mentálně retardovaným. Chováš se ke mně tak, jak si podle situace zasloužím. A to oceňuju, protože si myslím, že přesně tak by to mělo být. Nebo ne?"

"Jasně… Což mi připomíná, že i přes svoji zjevnou nadlidskou dokonalost," ušklíbl se Aron v žertu, "u tebe jeden rest pořád mám…"

"Vážně?"

"Nepoděkoval jsem ti."

"Za co?" zarazil se Minhyun.

"Za lapač snů. Ten nápad vzešel od tebe…"

"Jo, tohle," démon pokrčil rameny, "zase takové terno to není, pokud vím."

"Jenže ty ses vůbec angažovat nemusel."

"To nemusel, uznávám…"

"A přesto jsi mi pomohl. Nepřímo, ale pomohl."

"Za to poděkuj svému ohavnému umrlčímu zjevu," rozesmál se Minhyun. "Bez legrace, chlapče, nedalo se na tebe koukat!"

"Jsem rád, že ti životnost mého oslnivého půvabu tolik leží na srdci," odfrkl Aron pobaveně, vmžiku ale zase zvážněl: "Děkuju. Opravdu moc."

"Nemáš zač. Nijak… šlechetný a obětavý čin to ode mě nebyl," přiznal tmavovlasý po krátkém zaváhání. "Chtěl jsem ho prostě naštvat. A věděl jsem, že lapač snů mu ztíží práci… že se k tobě nedostane tak snadno…"

Arona zamrazilo. Nedokázal určit, co přesně ho na Minhyunových slovech tolik vyděsilo, avšak nemile známý svíravý pocit podvědomého strachu mu čile obcházel po páteři se suverenitou sobě vlastní.

"Ty jsi… chtěl naštvat Min Kiho?"

"Jo," sykl Minhyun temně, zuby vycenil v maniakálním úsměšku. "Chtěl jsem ho dohnat k naprosté nepříčetnosti."

Než se zneklidněný Aron stačil zeptat, proč by něco takového dělal - zrovna Minhyun, který Min Kiho uctíval takřka jako božstvo! -, dal se démon do neupřímného, nuceného smíchu a prohlásil: "Ale to není vůbec důležité… Bavme se radši o něčem veselejším!"

"Žádné téma mě nenapadá -"

"Pouč mě o zdravě obyčejném milostném vztahu!"

Rudovlásek na něj ohromeně zamrkal. "To ti připadá, ehm, jako normální téma pro konverzaci dvou náctiletých kluků?"

"Můžeme předstírat, že jsme náctileté slečny," uklidnil ho Minhyun blahosklonně a Aron se rozchechtal na celé kolo.

"Já ale mluvím vážně! Doopravdy nemám tušení, jak v reálu vypadá zdravý vztah!"

"A teoreticky?"

"Viz terapeutický rozhovor s Minhem."

"To muselo být vyčerpávající."

"Zalije mě pot, jen si na to vzpomenu," přisvědčil Minhyun bez legrace, načež dodal: "Nejvíc bych uvítal vyprávění z vlastní zkušenosti, mimochodem…"

Aron protáhl obličej, poslušně však zapřemýšlel nad démonovým požadavkem. Můj osobní zdravý milostný vztah…? Bezděčně, a přitom s těžkým sarkasmem pomyslel na Chansunga, okamžitě se ale okřikl, že to patologické něco mezi ním a Chansungem nemá se vztahem co dělat.

Ne, jeho jediný partner je Ren a…

Z toho vyplývá, že o zdravý vztah Aron nezakopl už hezky dlouho.

Jako by mu četl myšlenky, poznamenal Minhyun: "Doufám, že Ren nebyl tvůj první přítel… to by bylo hodně smutné…"

"Co je špatnýho na Renovi?!" naježil se Aron, avšak jen ta slova vyřkl, poznal, že z něj mluví slepý obranářský instinkt zakódovaný v daemonských genech, který toho má s upřímností společného asi tolik jako Hyesung s Erikem. Hodně málo. Vždyť co se chyb jeho soužití s Renem týče, sesmolil by klidně celý seznam.

"Nic. Jenže je tvůj Vyvolený. Bylo předurčeno před tisíci lety, že se vy dva dáte dohromady," odtušil Minhyun suše. "Tudíž na tom není ani nic obyčejného, ani nic romantického, a hlavně nic dobrovolného."

"Tak jsem nad tím teda nikdy neuvažoval… ale jo, máš naprostou pravdu. Cit je to možná ohromný, ale navenek působí jako… jako…"

"Jako dokonalý počítačový program."

"Geniální. A poslední zbytek romantiky je definitivně v tahu…"

"Amen," zabručel Minhyun. "Takže co? Byl Ren první…?"

"Ne," pousmál se Aron, vrátil se myšlenkami o sedm let zpátky. Byla to milá vzpomínka, jedna z nejmilejších, které měl, a jeho zamrzelo, že si ji nevybavil dřív. Kdyby o tom Minhyun nezačal, nepřišla by mu na mysl snad vůbec…

"Někdo ze Států?" hádal baron. Zdálo se, že si situaci až nepatřičně užívá. Náctiletá slečna hadr. Aron se musel pobaveně uchechtnout.

"Jmenoval se Jared, byl o dva roky starší a byl to bratr mého nejlepšího kamaráda, ehm…"

"A nejlepší kamarád to věděl…?"

"Ne. Nikdo to nevěděl."

"Takže tajný poměr, jo?"

"Přísně tajný!" zasmál se Aron. "A vidíš, i když skrývaný, byl to ten nejnormálnější a nejzdravější vztah, jaký jsem kdy měl. Taková ironie…"

"Jak Jared vypadal?"

"Dobře, milý zlatý, vypadal nehorázně dobře… Vysoký, namakaný, modrooký blonďák s odzbrojujícím úsměvem a ďolíčky ve tvářích - prostě typický americký krasavec. Ken od Barbie by mohl jít hanbou brečet do kouta…"

"Klofnuls školní hvězdu, jo?" ušklíbl se Minhyun.

"Zní to jako laciný scénář nějaké trapné romantické komedie," vyprskl Aron smíchy. "Lamač dívčích srdcí se zamiluje do ušlápnuté, neoblíbené šprtky! Korejské, ještě k tomu…"

"Korejská šprtka tomu dodává ten správný šmrnc!"

"A punc rasové korektnosti, co?"

"Přesně!"

Rozesmáli se.

"Milovals ho?"

"Záleží na tom, jak vážně bereš první - v té době samozřejmě největší a osudovou! - lásku patnáctiletýho puberťáka," opáčil daemon neurčitě.

"Moje první láska stála úplně za hovno, ale osudová byla zatraceně," - vteřinu dvě trvalo, než Aronovi došlo, že Minhyun mluví o Min Kim - "takže ano, myslím, že ji beru dost vážně."

A náhle se baron Hwang zastavil, obrátil se k mladšímu čelem a bez varování roztáhl paže. "Můžu tě obejmout?"

"Co prosím?"

"Můžu tě obejmout?"

"Proč?"

"Jenom tak."

Aron nedůvěřivě povytáhl obočí. "Jenom tak objímáš náhodné kolemjdoucí?"

"Neobjímám náhodné kolemjdoucí," opravil ho Minhyun, "chci obejmout svého nejlepšího přítele."

"Hmm," zahučel Aron ne právě souhlasně, nakonec ale k démonovi přece jen nejistý krok udělal a nechal se vtáhnout do náruče.

Minhyun mu zabořil nos do vlasů, s neartikulovaným bručením jej několik vteřin zvědavě ochmatával, jako by studoval fascinující, nově nalezený živočišný druh. "Ty jsi úplně ideální!" vypískl nadšeně.

"Ideální k čemu?"

"K objímaní!" Sevřel Arona pevněji. "Ne, že by se Nichkhun objímal špatně, to ani náhodou, ale ty… ty jsi tak -!"

"Jestli řekneš "malý", přísahám, že tvoje koule poletí do jezera!" pohrozil mu daemon.

Minhyun se zarazil, znepokojeně se ohlédl po vodní ploše za svými zády. "Máš… bezchybnou tělesnou stavbu!" poopravil nadmíru kulantně své původní prohlášení a Aron se smíchy div nesesypal na trávník.

Objímali se ještě několik chvil, za doprovodu hloupých řečí a veselého pochechtávání, než se Ron znenadání zuřivě roztřásl zimou. Mráz se mu palčivě zahryzl do masa, zrovna tak jako tehdy… tehdy s Chansungem…

Strnul hrůzou, zuby mu zajektaly o sebe.

Minhyun se od něj udiveně odtáhl. "Je ti chladno?"

"Trochu," přisvědčil Aron s nepřesvědčivým pokusem o bezstarostný tón a spěšně se vymanil z mladíkovy náruče. Usmál se. "Půjdeme dál?"

Minhyun neodpověděl; několik nekonečně dlouhých okamžiků si Arona zkoumavě prohlížel. Pak konečně přikývl.

"Takže… jak jste se s Jaredem vlastně dali dokupy?"

Hovoříce, pokračovali vyšlapanou cestičkou k jezeru. Kráčeli vedle sebe, tak jako prve.

Jen odstup mezi nimi se nepatrně rozšířil.

 

•••

Junsu rozmrzele odhodil mobil do peřin, se širokým zívnutím se protáhl a obrátil se ze zad na břicho. "Zjistils už, co chtěl Eric po Chansungovi?"

"Ne," zabručel Aron přes rameno a opřel se lokty o zábradlí balkonu. "Podle Erika mi to má totiž povědět Chansung. Jenže Chansung, jakmile mě zmerčí, bere roha. Doslova. Měls vidět, jakou rychlostí vystřelil z pokoje… ani pozdravit jsem ho nestihl…"

"Jakej kokot by před tebou utíkal?!" odfrkl Junsu dopáleně. S nezvyklou mrštností se zvedl z postele, přerázoval ložnicí a skrze otevřené balkonové dveře se připojil k Aronovi. Šťouchl do něj loktem. "Kašli na něj, 'šak ten cápek musí být totálně šáhlej!"

Rudovlásek se na něj křivě pousmál a zvedl oči k obloze. Slunce pomalu zapadalo a barvilo podvečerní nebe v nachově fialovém odstínu. Z té krásy se člověku až tajil dech. Snová líbeznost červánků dodávala té jindy tak všední denní době nádech neskutečna.

"Máš tu nádherný výhled…"

Junsu cosi neidentifikovatelného zamručel; fantaskní scenérii na obloze nevěnoval sebemenší pozornost. S připitomělým úsměvem civěl na Aronův perfektní aristokratický profil. "To teda rozhodně mám," přisvědčil rozpustile.

Mladší se zarazil, tázavě na něj pohlédl. Vzápětí však Junsuovu narážku pochopil a vyprskl smíchy: "Ty jsi pako, Minjune!"

"No dovol! Konstatuju fakta!"

"Oukej, chápu, že jsem to nejkrásnější, co jsi v životě viděl -"

"Počkej," zarazil ho Junsu. "Kámoším se s Horvejkulem…"

"No a?"

"No… je to Horvejkul…"

"Co je Horvejkul v porovnání se mnou?!" urazil se Aron s afektovaností hlavního herce kolumbijské telenovely.

"Pravda…" Démon si zamyšleně poklepal prstem o bradu. "Seru na Horvejkula!"

Pročež se oba hystericky rozchechtali.

"Nuže, Aarone můj milený! Měli bychom oslavit, že ses konečně uráčil mě navštívit!" zvolal Junsu, na moment zmizel v ložnici a vrátil se s dekou, jednou plyšovou pandou a dvěma polštáři v náručí. "A když se ti tolik líbí na mém skvostném balkoně," dramaticky deku roztáhl, "uděláme si piknik přímo tady!"

"Nádhera!" Aron mu nadšeně zatleskal. "Máš jídlo?"

"Ne."

"…"

"Bude to originální piknik. Piknik bez jídla!"

"To si dej patentovat."

"Dám," ujistil ho Junsu. Načechral si polštář, umně se svalil na deku a ruce (a pandu) spokojeně založil na břiše. Pak ale mrkl na daemona, dosud postávajícího u zábradlí, a důrazně dlaní poklepal vedle sebe.

Aron přisedl.

"Ale no ták…! Lehni!"

"A zaštěkej, co? Vypadám snad jako pes?!"

"Ne. Vypadáš jako štěně," ušklíbl se Junsu.

Američan přezíravě odfrkl a přetáhl ho polštářem po hlavě. Vzápětí ale tentýž polštář poslušně položil vedle toho Junsuova a mrzutě se na něm uvelebil.

"Spokojený?"

"Naprosto!" přisvědčil démon a zasněně vydechl: "Teď je to perfektní!"

"Co přesně?"

"Přece tohle všechno! Jsem naživu. A ty jsi tady. A… nic se mezi námi nezměnilo…"

Tón Junsuova hlasu přiměl Arona zpozornět. Zmateně na staršího pohlédl. "Proč by se mezi námi mělo cokoli měnit?"

S nepatrným náznakem trpkého úsměvu na rtech mu Junsu pohled opětoval; mrkl a jeho oči rázem zčernaly. "Pro tohle. Pro to, co se ze mě stalo… Bál jsem se… že to bude problém, víš?"

"Já jsem s démony zadobře," zazubil se Aron. "Občas víc než s lidmi…"

"A to si říkáš daemon?"

"Pochybnej."

"Tak to pak jo."

Aron se smíchem zavřel oči a nastavil tvář posledním paprskům zapadajícího slunce. Pár chvil si nerušeně užíval chladivého jarního vánku, než si uvědomil, že na sobě stále cítí Junsuův pohled.

Otočil se k němu, tázavě povytáhl obočí. "Co je?"

Su se rozpustile uculil. "Vůbec nic."

"Tak proč na mě tak zíráš?"

"Jsi překrásný," odvětil, jako by se nechumelilo.

Aron se rozpačitě uchechtl: "Že sis toho nevšiml před šesti lety…"

"Všiml. A nejen já. Celá škola si toho všimla. Bohužel."

"Co tím chceš -"

"Proč tě asi tehdejší princ Taehwan hned z kraje tak podle zdiskreditoval, hm?" zabručel Junsu. "Bál se tě, zlato."

"Co je to za pitomost?" zamračil se rudovlásek. "Proč by -?"

"Protože jeho královská Výsost… už ani nevím, jak se jmenovala… na tobě mohla oči nechat. A princátko se bálo, že ohrozíš jeho postavení."

"Prosím?!"

"Bože, ty jsi fakt tupej jako Taecyeon!" povzdechl si Junsu. "A Zhoumi… ten je taky natvrdlej jak čtyry…"

"Chceš říct," sykl Aron, "že se mnou celá škola vyjma tebe jednala jako s malomocným jenom proto, že nějaký V.I.P kretén trpěl bezdůvodnou paranoiou?!"

"Bezdůvodná nebyla… Veskrze se to tak ale dá shrnout."

"To snad není pravda… A co Nichkhun?! Jaktože s ním problém neměl?!"

Junsu mávl rukou. "S Khunem nebyl s to mít problém. Teda byl, ale k ničemu mu to nebylo. Změnilo se studentské vedení, dosavadní král - kterého měl Taehwan omotaného kolem prstu - odmaturoval a na jeho místo nastoupil Taec. A Taec si Nichkhuna jako budoucího prince výslovně vyžádal, takže… Taehwan se mohl leda vykřičet do polštáře." Nevesele se ušklíbl. "Je to docela směšné, co?"

Aron nevěřícně potřásl hlavou. "A tys to celou tu dobu věděl?"

"Ano, věděl."

"Proč jsi mi nic neřekl?"

"Pomohlo by to něčemu?"

"Ne. Asi ne."

"Tak vidíš." Starší se na moment váhavě odmlčel. "A abych byl upřímný… mně to tak skvěle vyhovovalo," přiznal zdráhavě.

"Cože ti to?" nevěřil Aron vlastním uším.

"Vyhovovalo. Ne, že bych ti to přál, to ani náhodou, ale… Všichni se tě stranili, a to dost hnusně, takže když jsem se na scéně objevil já - tvůj rebelantský hrdina a zachránce! - byl jsi… tak neskonale vděčný! Od první chvíle jsem věděl, že dokud to takhle zůstane, můžu si na tebe uplatňovat veškeré nároky. Protože jsi mi tak moc vděčný, že prostě neřekneš "ne"… Byls můj; to vědomí bylo sakra opojné."

"Zní to jako nějaký úchylný fetiš," poznamenal daemon suše. "Nebo ještě hůř - jako úchylný psychologický experiment."

Junsu se rozesmál. "Možná trochu z obojího," opáčil pobaveně. "Zkus mě ale chápat. Kdybys byl školní hvězda první velikosti, nezavadil bys o mě pohledem."

"Blbost."

"Fakt? Kdybys měl na výběr, ztrácel bys čas s ošklivým, divným týpkem, kterého provází neprůstřelně hororová pověst?"

"Vypusť slovo "ošklivý"…"

"Fajn, vypouštím. Jen s divným a hororovým."

"…a já si automaticky představím Yesunga."

Démon vybuchl smíchy. "Tak jo, uznávám, že na Yesungovu divnost a hororovost nemám ani já. Yesung je v tomhle ohledu neporazitelný šampion."

"Vidíš. Divnej a hororovej a stejně ho mám rád," pokrčil Aron rameny. "A měl bych ho rád, i kdybych se nějakým nedopatřením stal… jaks to nazval… školní hvězdou první velikosti. Takže bych měl rád i tebe. A ztrácel bych s tebou čas. Úplně dobrovolně."

"Boha, ty mě rozbrečíš…!"

"Papírové kapesníky ti stojí v obýváku na stolku. Nemáš zač."

"Satane," vyplázl na něj Junsu jazyk a zasmál se. "Víš, co se na tom celém ale nejsmutnější? Že já to měl do nejmenších detailů naplánované. Nás dva. Náš společný život. Všechno. Dřív, než jsem tě vůbec oslovil, jsem věděl, kdy a kde tě za deset let požádám o ruku." Zavrtěl hlavou. "Řečené nahlas to vyznívá ještě psychopatičtěji, než jak psychopatické to ve skutečnosti je… Kruci…"

"Nevěděl jsem to," hlesl Aron do vyvstalého ticha. "Ani mě nenapadlo…" Zmlkl, rozčileně si skousl ret. "Pořád jsi mluvil o Taecyeonovi, jenom o Taecyeonovi, jak jsem měl poznat, že…?"

"Neměl. Když o tom tak přemýšlím, uchyloval jsem se k tomu spolehlivému tématu věčné jednostranné lásky docela záměrně…"

"Proč?"

Junsu se křivě usmál. "Byl jsem si sám sebou jistý, a přitom vyděšený jako ještě nikdy v životě. Strašná kombinace, mimochodem. Kdybys mě odmítl - což se podle mojí předem zpracované teorie samozřejmě stát nemohlo, ale kdyby přece… Bál jsem se takovou eventualitu riskovat." Povzdechl si, zahleděl na tmavnoucí oblohu. "A tak uběhl prvák. Během prázdnin jsem si dodával odvahy, přesvědčoval sám sebe, že se nervuju úplně zbytečně, že to půjde jako po másle… A přešlo září, přišel říjen… a s ním Ren. A to byl konec, protože najednou jsem nebyl jediný, kdo se o tebe zajímá. Moje výjimečnost byla v tahu, a tím pádem i funkčnost všech mých velkolepých plánů. A tak jsem to radši zabalil." Bezmyšlenkovitě poplácal černobílý hřbet plyšové pandy, jež mu seděla na břiše. "Ale asi je to dobře. Myslím, i kdybychom spolu fakt začali chodit a třeba by nám to i klapalo… Jednou by se stejně objevil Ren… a pak Min Ki… a ty bys zjistil, že jsi daemon, a pak… by ses jednoho krásného dne prostě vypařil. A i když by to nebyl rozchod jako takový… dost by to toho mezi námi pokazilo. A hlavně," zabručel, "křečovitá postvztahová přátelství mi děsně lezou na nervy. Nic takového bych podstupovat nechtěl."

"Nevšiml jsem si, že bys choval nějaké výrazné antipatie k Zhoumimu a Nichkhunovi… pohromadě," podotkl Aron.

"Ah, teď už ne, teď už jsou v pohodě. Ale přetrpět s nima poslední půlrok čtvrťáku… To byl masakr, chlapče, masakr. Dodneška se divím, že jsem je neotrávil v té plynové troubě, co byla tehdá v kuchyňce vedle společenské místnosti…"

"Takže… v konečném součtu jsi rád, že to dopadlo, jak to dopadlo…?"

"Mezi Zhoumim a Horvejkulem?"

"Mezi námi dvěma."

"Jo, tohle…" Junsu se zamyslel. "Ano, asi ano. Je to…" Rázem potměšile zkřivil rty: "Co asi, určitě! Však konečně nadešla ta i-de-ál-ní chvíle! Všecko daemonské ve tvém životě je vyřešeno, teď už nikam nezmizíš…!"

Aron zrudl, ve tváři zhrozený výraz štvané laně. "Uhm, hele, Junsu… já - já tě mám rád, fakt moc, ale… no…"

"Teď by ses měl vidět!" Démon se rozřehtal na celé kolo. "Klídek, drahouši, dělám si z tebe prdel. Na partnerské lapálie jsem beztak moc líný. A vůbec, přátelství je obecně mnohem… hm…"

"Pohodlnější?"

"Tak! Tím ovšem neříkám, že bych se s tebou nechtěl vyspat…"

"To mi lichotí, dík," utrousil Aron suše. "Ovšem aby bylo jasno, spát s tebou nebudu."

"A můžu tě aspoň políbit?" usmál se Junsu andělsky.

Daemon svraštil čelo. "Co to s váma démonama dneska je?!" zaprskal, před očima Minhyuna a jeho bezelstné: Můžu tě obejmout?

"Erupce na slunci… asi?" navrhl tmavovlasý, Aronovou výtkou značně zmatený.

"Do háje."

"Tak můžu?"

"Nemyslím, že je dobrý nápad mě líbat," potřásl mladší hlavou. "Na pětaosmdesát procent mám za zadkem psychopatickýho ducha… A z patnácti procent jsem magor, co trpí bludy. Vyber si."

"Psychopatický duch za zadkem se jeví jako docela pravděpodobná možnost," shledal Su vážně. "Máš fakt pěknej zadek -"

"Minjune!"

"No tak, psychopatický duch určitě ví, že jsem beznadějný zoufalec, kterému ty ryze z dobroty srdce prokážeš soucitné dobrodiní! Pochopí to."

"O tom pochybuju -," zaprotestoval Aron, než ale stihl svou námitku správně intonačně ukončit, plyšová panda bez varování odletěla na druhý konec balkonu a o nanosekundu později už se uchvatitel Junsu se zcela zjevným úmyslem skláněl přímo nad ním.

Lišácky se ušklíbl: "Prosím, prosím ~! Stejně nemáš šanci, Arone, přeperu tě."

Daemon uraženě vyšpulil spodní ret jako ukřivděné děcko, vzápětí ale za doprovodu hlubokého, trpitelského povzdychu kapituloval a zavřel oči.

Vnímal, jak se Junsu pomalu sklání níž a níž, jak najednou váhá, zdráhá se, až konečně ucítil rozechvělý dotyk jeho rtů na těch svých. Políbil ho, Aron mu polibek opětoval - a tím to celé skončilo.

"To bylo divný," zamumlal Junsu, přemáhaje smích.

"To teda bylo," přisvědčil Aron a rozesmál se.

"Netvrdím ale," uculil se starší škádlivě, "že bych si nezvykl…"

"Ah, padej, prosím tě!" zaúpěl rudovlásek a řehnícího se Junsua ze sebe shodil.

A nepřišla žádná zima, žádný chlad. Všechno je v pořádku.

Aspoň protentokrát.

•••

Zdržel se u Sua ještě asi hodinu a pak, kolem půl deváté, zamířil Aron zpátky na kolej. Kráčel přes nádvoří k severnímu křídlu, když tu se zpoza kašny vynořila postava a zastoupila mu cestu. Chlapec se zarazil, na moment měl nutkání o krok ucouvnout.

Stál před ním Sungmin.

Aby byl upřímný, znal tuhle tragickou postavičku spíše z vyprávění, než že by se s ní kdy sám skutečně setkal. Jistě, potkával ho na chodbách, vídal ho v jídelně, ale do reálného kontaktu spolu nikdy nepřišli. Arona napadlo, že si ho Sungmin zřejmě s někým spletl, protože neexistoval nejmenší důvod, proč by s ním měl chtít mluvit, no ne…?

Ve vší slušnosti ho pozdravil letmým pokývnutím a mínil beze slova pokračovat dál, pak si ale všiml Sungminova výrazu.

Jestli rozčarování, šok a holé neštěstí nevypadají právě takhle, nejmenuje on se Aaron Kwak.

"Ne-není ti nic?"

Sungmin ztěžka polkl, nepřestávaje na daemona vyjeveně, nevěřícně zírat. "Ty…," hlesl zlomeným, nepřirozeně vysokým hláskem, "ty jsi dneska mluvil s baronem…"

"Myslíš Minhyuna?"

"Mluvil jsi s ním…"

"No, ano, mluvil," přisvědčil Aron zmateně. "A co?"

"Čekal na tebe… on tam na tebe čekal… Na tebe!" Sungmin ta dvě slova vyplivnul jako cosi k nesnesení odporného. "Jenže tak to být nemá!" Zběsile potřásl hlavou. "On s tebou nemá mluvit, nesmí se s tebou scházet…!"

"Nechci rýpat," odkašlal si rudovlásek, "ale pokud vím, svéprávnosti Minhyuna ještě nikdo nezbavil, takže je jen jeho věc, s kým tráví čas -"

"ALE TOHLE JE ŠPATNĚ!" zaječel Sungmin; v prstech levé ruky zoufale sevřel chomáč vlasů a trhl jím tak silně, až se Aron lekl, že si snad chce vlasy skutečně vyrvat i s kořínky. "On… on je… a-a ty…!" Vzlykl, pak se bez varování zahanbeně obrátil na podpatku a utekl do studentského křídla.

Aron za ním zůstal konsternovaně hledět.

Dobrou minutu se nepohnul, pohroužený v myšlenkách a absurdních konspiračních teoriích, načež si rozčileně skousl spodní ret a vzhlédl k oknu východní věže. Svítilo se tam.

Daemon vmžiku převrátil své dosavadní plány a na místo do severního traktu budovy se rozběhl do traktu východního. Vysprintoval nahoru k Erikově kanceláři a užuž se chystal zaklepat, když uslyšel, že vévoda uvnitř na někoho křičí.

Ron ustrnul v pohybu.

"Tak a dost, vřeštět po mně nebudeš! Co jsi sakra čekal?! Že tě pyšně poplácám po zádech?! Už sto let víš, že tvůj despotický přístup k tomu klukovi neschvaluju!"

Žádná odezva nenásledovala, slyšet bylo jen Erikovo vzteklé rázování tam a zase zpátky. Telefonuje, pochopil Aron.

"Ne, tohle kázání o "nezbytném zajištění bezpečnosti" znám nazpaměť. - Ano, chápu, ale ty si konečně uvědom, že Daeguni je živá bytost, ne stroj!"

Daeguni? V životě Erika neslyšel o nikom takového či podobného jména mluvit. Jistě, neznal všechny jeho známé, ale soudě podle tónu hlasu… jde o někoho jemu blízkého. Někoho, na kom Erikovi záleží.

"Děláš si srandu?! Být já na jeho místě, už dávno jsem spáchal demonstrativní sebevraždu! - Ano, myslím to vážně. - Jak prosím?! ARONA SI DO HUBY NEBER!"

Rudovlásek sebou polekaně trhl. Výborně. Ať už Eric mluví s kýmkoli, ten někdo ho zná.

"Ne. Já ti svoje řekl a odmítám se dál hádat. Jestli si s někým potřebuješ hlasitě vyměňovat názory, zajdi za Grace. Ta je v tom mistr. - Ale já nechci poslouchat tvoje šlechetné důvody proč. - Ne. Podle mě se chováš jako idiot. - Ah, s rodičovskou úctou jdi někam! Pro potěchu tvého ega ze sebe pokrytce dělat nebudu." Hluboký povzdech. "Tohle nemá smysl. Ty razíš svoji pravdu, já razím svoji pravdu. A kompromisy my dva bohužel uzavírat neumíme. - Ne, tati, nebudu se s tebou hádat, věř nebo ne, mám na práci lepší věci."

Simon. Mluví se Simonem. A to znamená…

"Naopak, jsem ten nejlepší syn, jakého sis mohl přát. Budu totiž tak hodný, že až Daeguni vyskočí z okna, podřeže si žíly nebo se otráví prášky na spaní - a že to nebude dlouho trvat - neřeknu ti, já ti to říkal. Čau."

To znamená, že Daeguni musí být…

Aron taktně vyčkal několik vteřin, než si byl stoprocentně jistý, že je Erikův hovor s vévodou Munem starším u konce (a taky aby nebylo úplně očividné, že hezkou chvilku nezdvořile špicloval za dveřmi…) a zlehka zaklepal.

"Ano?"

Stiskl kliku a nahlédl do kanceláře. Eric seděl na pohovce; zdál se neskutečně unavený. Jakmile ale uviděl daemona, váhajícího na prahu, jeho tvář se rozjasnila:

"Aronnie! Pojď dál."

Chlapec mu oplatil úsměv a jako správně vychované (skoro-adoptované) dítě přisedl na divan. Vteřinu dvě se rozmýšlel, či o tom začít nebo nikoli; zvědavost nakonec zvítězila. Tázavě bradou pokynul k mobilu v Erikově ruce. "Děje se něco…?"

"Ale…" Démon se trpce pousmál. "Můj otec jenom mrví, na co sáhne. Nic nečekaného."

"Jde o tu královskou záležitost…?"

Eric na Arona vyvalil oči. "Já ti o tom říkal?"

"Jednou. Ve stručnosti," přisvědčil rudovlásek. "Měl jste slabou chvilku nejspíš…"

"Skvělý. Jsem horší drbna než Minwoo!"

"Ale houby. Nikdo není horší drbna než Minwoo. To je z fyzikálního hlediska nemožný… A navíc, neprozradil jste mi nic konkrétního. Vím jenom, že se ta záležitost týká královského dvora, že v ní figuruje váš otec a že je to celé přísně tajné. Což ctím."

"Aspoň jeden z nás tu má rozum," oddechl si Eric a položil mobil na stůl. "Proč jsi vlastně přišel? Ne, že bych tě neviděl rád… ale v devět večer je na zdvořilostní návštěvu trochu pozdě, řekl bych."

"Jo, to máte pravdu, původně jsem byl na cestě na kolej…"

"Když vtom…?"

"Potkal jsem Sungmina."

"A na tom je něco divného?" podivil se černovlasý.

"Ne na tom, že jsem ho potkal, ale na tom, jak vypadal," vysvětlil Ron. "On byl… byl úplně mimo, Eriku. Jako by se mu zhroutil celý svět…"

"Z jakého důvodu?"

"No, viděl mě dneska s Minhyunem… nebo spíš "viděl Minhyuna se mnou" -"

"Počkej, cože?" zděsil se Eric.

"Minhyun se tu odpoledne zastavil -"

"A to mi říkáš jen tak?!"

Aron se zatvářil nechápavě.

"Ah, to je jedno," zavrčel vévoda a rozčileně si promnul kořen nosu. "Hledal Nichkhuna?"

"Ne, přišel za mnou."

"Arone!"

"Co? Minhyun se v posledních dnech tolik snaží…!" hájil jej chlapec. "A přišel sem proto, že chce být můj kamarád. Nemohl jsem ho přece vyhodit!"

"Já myslím, že klidně mohl," utrousil Eric zamračeně.

"Když k němu budu hnusný, ničemu tím nepomůžu."

"Ale ten kluk není normální…!"

"To já taky ne," odsekl Aron. "Jiným způsobem než on… ale v konečném součtu jsme magoři oba. Možná proto mi důvěřuje… a třeba když bude trávit čas s Nichkhunem a se mnou, povede se nám ho nakonec přivést k rozumu…"

"Chceš si hrát na všemocného Min Kiho?" povytáhl Eric obočí. "Dokázat si, že jsi lepší manipulátor než Hwangovi pošahaní rodiče? Lepší manipulátor než Yoona?"

"Nechci jím manipulovat!" ohradil se daemon. "Chci mu ukázat možnosti… a pomoct mu… pokud o to bude stát."

"A není to náhodou Minwooova práce?" zabručel vévoda mrzutě, ještě mrzutější, že se do konverzace opět připletlo téma "Minwoo".

"Jasně. Jenže nesmíme zapomínat, že i kdyby měl Minwoo Minhyuna rád sebevíc, pořád je to týpek, co stojí na nepřátelské straně," rozumoval Aron vážně. "Což je něco, co by v Minhyunově případě bylo optimální změnit, nemyslíte?"

Eric si povzdechl. "A to jsem ho tak důrazně upozorňoval, že tě Minhyunovi na hraní půjčovat rozhodně nebudu…"

Aron se rozzářil jako sluníčko. "Vy se o mě bojíte?"

"Musíš se tak blbě ptát? Samozřejmě, že se o tebe bojím!"

Chlapec se se širokým úsměvem na rtech poposunul blíž k démonovi a položil hlavu na jeho rameno. "Přišel za mnou. Sám se angažoval. Proč by to dělal, kdyby mi chtěl ublížit? Minhyun není z těch, co by se dobrovolně přetvařovali."

"Ne, to není… a možná to teď opravdu myslí dobře," připustil Eric neochotně. "To ale nezaručuje, že mu ze dne na den nepřepne a v záchvatu vražedné mánie se tě nepokusí odkrouhnout!"

"Váš pesimismus by jednoho rozbrečel," zamrmlal Američan kysele a dloubl Erika do boku. "Musíte mít šíleně depresivní život…"

"To víš, že mám."

"A mimochodem, Minhyun se mě nikdy zabít nepokusil. Sem tam mě k smrti nenáviděl, to ano, ale na vraždění ho neužilo."

"Že já ti nekoupil štěně! Mít na starost něco živýho a hyperaktivního, neměl bys čas vymýšlet kraviny," posteskl si Eric a opřel se hlavou o Aronovo temeno.

"Smiřte se s tím ~."

"Asi nemám na výběr."

"Hodný Eric."

"A vysvětlíš hodnému Erikovi, jak s operací "spaste Minhyuna" souvisí Sungmin?"

"Pokud jsem situaci správně pochopil, tak dost… Myslíte, že Sungminův prvotní a možná i hlavní kontakt mohl být Minhyun?"

"Představa Minhyuna - v té době ještě stoprocentně neandrtálského Minhyuna - který sladkými řečičkami oblbuje labilního lidského kluka, je… značně zvláštní. Na druhou stranu," zamyslel se Eric, "naklonit si Sungmina byla nezbytná součást jejich plánu… a jestli ho do toho uvrtala ctihodná lady Yoona…

Beru zpátky, vůbec to není nereálné. Pořád ale nechápu -"

"Mám pocit, že ho Sungmin tak trochu zbožňuje," prohlásil Aron.

"Nezbožňuje Sungmin Kyuhyuna?" svraštil Eric zmateně čelo.

"Nemyslím takhle… spíš… způsobem, jakým Yesung zbožňuje vás."

"No potěš koště!"

Aron se rozesmál. Dobírat si Erika Yesungem se nikdy neomrzí. "Možná se pletu a vůbec to tak žhavé není… když ale o baronu Hwangovi mluvil, měl jsem z něj přesně takový dojem."

"Fenomén platonické lásky? Zbožšťování svého idolu?"

"Ano. Minhyun je nejlepší, Minhyun je dokonalý, Minhyun je bezchybný… a teď si představte, že v tomhle rozpoložení Minhyuna jednoho pěkného dne uvidíte vesele tlachat se mnou. S nepřítelem."

"Děsivé. A nejhorší na tom je, že nevím, či bych radši zabil sebe, tebe nebo jeho… No, anebo bych bezchybného Minhyuna dál slepě následoval - protože je přece bezchybný, že - a dělal všechno, co dělá on…"

"A přesně to mám na mysli!"

"Masovou vraždu?" ušklíbl se Eric.

Aronovi zacukaly koutky. "Ne. Slepé, zbožné následování. Když přivedeme k rozumu Minhyuna, třeba se nám totéž podaří i se Sungminem."

"Dva v jednom, hmm…"

"Nebylo by to fajn?"

"To určitě bylo."

"Ale vy tomu nevěříte."

"Promiň."

"To nic," zabručel Aron. "Byl to jen nápad."

"Já přece neříkám, že je špatný. Naopak. Dost možná vytřeš starému skeptikovi zrak," opáčil Eric. "Uvidíme."

"Fakt?"

"Práci na Minhyunovi ti stejně nerozmluvím…"

Daemon se dal do smíchu. "Bude to mistrovské dílo!"

"O tom nepochybuju!" ujistil ho Eric svatosvatě. "Každopádně kdyby to se Sungminovou automatickou metamorfózou náhodou nevyšlo…"

"Tenhle rozhovor nikdy neproběhl."

"Čteš mi myšlenky."

•••

"Minho…"

Divné. Proč se mu do snů plete Eric? O Erikovi se mu v životě nezdálo…

"Minho, probuď se."

Zatřásl mu ramenem a chlapec i přes látku pyžama cítil, jak ledové má Eric ruce -

Eric?

Ospalá mysl rázem procitla, konstatujíc že chladný, neživý dotek není záležitostí snu, nýbrž reality, a hlavně - že nemá tu čest s Erikem.

Minho otevřel oči a střetl se s Junghyukovým poklidným melancholickým pohledem.

"Pojď se mnou," vyzval ho duch šeptem, proplul pokojem a zmizel za zavřenými dveřmi.

Chlapec chvatně odkopl peřinu a spustil nohy z postele. Oklepal se zimou. Podlaha byla příšerně studená.

"Hyuku!" sykl neurčitě do temného prostoru, poslepu hledaje pantofle a župan.

Siwon na protější posteli zamručel cosi ze spaní a otočil se na druhý bok. Minho zkontroloval čas na budíku. 02:22. Jak vidno, Junghyuk si potrpí na dramatično.

Vklouzl do přezůvek a po špičkách vyběhl z pokoje. Vévodova mrtvá lidskost na něj čekala u schodiště.

"Kam to jdeme?"

Hyuk neodpověděl, prostě vyrazil po schodech dolů. A Minhovi tak nezbylo, než poslušně klusat za ním a nadávat si pod vousy.

Seběhli do přízemí, vnitřním průchodem vešli do východního křídla a odtud do hlavní budovy. Cestou Minho zcela nesmyslně dumal, proč se hlavní budově říká hlavní budova, a ne jižní křídlo. Znělo by to přece tak hezky, severní, jižní, východní a západní křídlo. Takhle mají severní, východní a západní křídlo a hlavní budovu. A ta zazdívá veškerou poetičnost. Strašné toto. Měl by Min Hovi říct, ať s tím něco udělá. Kdo by chtěl nezáživnou hlavní budovu, když může mít jižní křídlo, no ne?

Junghyuk se zastavil přede dveřmi knihovny. Pohlédl na Minha, na kliku, znovu na Minha a tak jako před chvílí v pokoji se skrze dřevo prosákl dovnitř.

"HYUKU!" vypískl tmavovlásek v záchvatu paniky o oktávu vyšším hlasem. "Okamžitě se vrať! Já se dovnitř nedostanu! Knihovna se na noc zamyká -!"

Ozvalo se cvaknutí a dveře knihovny se nehlučně otevřely. Minho na ten zlověstný zázrak pár vteřin civěl s bradou u kolen.

"Tak jdeš nebo ne?" houkl Junghyuk odkudsi ze tmy.

Chlapec se roztržitě rozhlédl kolem sebe (zbytečně; koho by v půl třetí ráno napadlo toulat se po chodbách?), zhluboka se nadechl a pak honem vběhl dovnitř. Ztemnělá spící knihovna, tichá jako hrob, byla ještě děsivější, než si představoval.

"Junghyuku?"

"Tady." Duch na něj mával od okna vedle knihovnického pultu.

Minho luskl prsty, ze kterých se zasyčením vyšlehl plamen, a za pomoci toho provizorního osvětlení vykročil za Junghyukem. Nebylo to ideální, ale lepší než nic. A on by si tu opravdu nerad zlámal nohy.

"Našel jsi v těch novinách něco?"

"Našel. A od tebe potřebuju, abys to tu správně naaranžoval. Udělal bych to sám, jenže… trochu neuváženě jsem během dneška vyčerpal svoje telekinetické duchařské schopnosti, ehm… tak na týden dopředu…"

"V pohodě," mávl tmavovlásek rukou a naklonil se nad stoh tiskovin. "Které to jsou?"

"Ty první. Strana čtyři."

Minho nalistoval příslušnou stránku a zběžně očima přelétl krátký článek; pečlivěji pak velikou černobílou fotografii, k níž zpráva odkazovala.

Zachycovala skupinu mediků, pózujících před starou nemocnicí.

Když našel, co hledal, spokojeně přikývl a v doprovodu mlčícího Junghyuka zanesl noviny k nejzazšímu studijnímu stolku.