※ Děsivý Halloween přeji! 🎃
Mluv se mnou, Zhou Mi, prosím tě!
Naštvalo tě, co jsem řekl? Ale já to nemyslel špatně, nechtěl jsem tě ranit, vždyť mě znáš! Bojím se o tebe, v tom tkví jádro pudla. Bojím se o vás…
Mluv se mnou, Zhou Mi, moc tě prosím. Musíme držet spolu, copak to nechápeš?
Zhou Mi.
Zhou Mi…
※※※
Byla sobota, pár minut po desáté dopolední, a Kim Ryeowook právě porušil jedno ze svých svatých profesních pravidel – netahat si práci domů: poslal Lee Jihoonovi zprávu, zda měl již policejní technik čas podívat se na podivnou nahrávku jeho posledního rozhovoru se Siwonem, a pokud ano, co zjistil?
Neuteklo ani deset vteřin a detektivovo jméno se rozzářilo na displeji Ryeowookova zvonícího mobilu.
„Nechtěl bych být vaše žena,“ zabručel doktor namísto pozdravu.
„Nemám ženu.“
„To je její jediné štěstí.“
„Zajímá vás ještě analýza té nahrávky, nebo…?“ opáčil Jihoon suše.
„Jsem jedno ucho!“
„Skvělé. Protože nepřinesla vůbec nic.“
„Jak nic?“ zarazilo Ryeowooka.
„Povedlo se nám oddělit Siwonův hlas od toho druhého.“
„Tak kde je problém?“
„Nepovedlo se nám oddělit druhý hlas od toho Siwonova.“
„Teď vám asi nerozumím, detektive.“
„Prostě a jasně – zdá se, jako by ten druhý hlas samostatně neexistoval. Vím, že to nedává smysl, faktem ale zůstává, že jakmile se ho naši technici pokusí izolovat, zmizí.“
„Mají pro to nějaké vysvětlení?“
„Ne. A přivádí je to k šílenství.“
„Hmm… jako by samostatně neexistoval…“ Ryeowook si sám pro sebe polohlasem zopakoval detektivova slova a zamyšleně svraštil čelo. „Nebo jako by se za každou cenu snažil zabránit tomu, abychom ho identifikovali…“
„Cože?“
„Ale to nic.“
※※※
Krátce po poledni zaparkoval Kyuhyun před autobazarem na kraji Daejeonu. Chtěl se Heechula zeptat, jak si celou akci vlastně představuje – protože přece tam nenaběhnou bez předem promyšlené strategie, no ne?! –, jeho šéf však plánování vyhodnotil jako zbytečný luxus a vystartoval z auta dřív, než stačil Kyuhyun otevřít pusu.
Nedívaje se napravo nalevo, vpadl Heechul dovnitř budovy, pozdravil a bez váhání zamířil k postaršímu muži, sedícímu za počítačem. Spustil na něj, že je kamarád Kima Jonghoona – ano, toho chlapa podezřelého z vraždy – a že slyšel, že tady někdo před měsícem prodal jeho auto a jeho by moc a moc zajímalo, jestli by si milý pán nevzpomněl, jak ten někdo vypadal.
Milý pán se omluvil, že on tu toho dne, kdy bylo Jonghoonovo auto bazarem zakoupeno, nebyl, ale jestli je to důležité…? Heechul přisvědčil, načež muž zahulákal: „Hej, mladej, pojď sem!“ a zpoza závěsu za jeho zády se vynořil vyjukaný mladíček.
„Tady pánové na tebe mají pár otázek. Jde vo auto toho vrahouna.“
„Všechno už jsem řekl policii,“ ohradil se chlapec.
„Tak jim to všechno zopakuješ,“ zavrčel jeho kolega a kývl na Heechula: „Zajdu si udělat kafe. Nemusíte spěchat.“
Jakmile se starší prodejce vzdálil, Heechul se na hocha omluvně usmál. „Dowoon, že?“ Pokynul ke jmenovce na jeho košili.
„Jo,“ zamumlal chlapec na půl úst. Nedůvěřivě si Heechula prohlédl. „Co chcete vědět?“
Heechul mu zopakoval totéž, co pověděl jeho kolegovi, a Dowoon pokrčil rameny.
„Váš kamarád to nebyl. Ani ten Číňan, kterýho hledají s ním. Policii se to nelíbilo, ale já nelžu.“
„Další osoba se jim nehodila do krámu, co?“ poznamenal Kyuhyun.
Dowoon přikývl. „Působilo to tak.“
„Poznal bys ještě toho, kdo ti to auto prodal?“ zeptal se Heechul.
„No… jo, asi jo…“
Heechul z tašky vítězoslavně vytáhl Chilhyunovu fotografii a položil ji před chlapce na pult. „Je to on?“
Dowoon si fotku pár vteřin zkoumavě prohlížel a pak rázně zavrtěl hlavou. „Ne. Tenhle mi to auto určitě neprodal.“
„Vážně ne?“ zamračil se Heechul. „Jsi si jistý? Už je to přece jen déle než měsíc…“
„Není to on,“ trval Dowoon na svém, po krátkém zaváhání však dodal: „Možná je to ale nějaký jeho příbuzný… byl mu totiž docela podobný…“
Než se Heechul zmohl k reakci, hrábl Kyuhyun do jeho tašky, vytasil z ní složku se zbytkem fotografií a vecpal Dowoonovi pod nos tu Siwonovu, středoškolskou. „A co tenhle?“
„No jo!“ vyhrkl Dowoon. „To je on! Teda… byl starší než tady na té fotce, ale… jo, rozhodně to je ten chlap!“
Heechul a Kyuhyun si vyměnili krátký, znepokojený pohled.
„Musel se ti nějak legitimovat,“ podotkl fotograf.
„Hm. Han Sungwoo.“
„Vážně?“ ohromilo Heechula.
„Co?“
„Tomu říkám sakra dobrá paměť na jména!“
„Ani ne. Tohle konkrétní mi utkvělo v paměti,“ zamumlal Dowoon neochotně, „protože legitimace, kterou se ten chlápek prokázal, nebyla jeho a on se to ani nepokoušel skrývat.“
„Počkej. Věděl jsi, že někomu šlohl doklady, že prodává auto na falešné jméno, a stejně jsi dělal jakoby nic?!“
„Tak to tady prostě chodí,“ odsekl Dowoon. „My kupujeme a prodáváme, nestaráme se od koho a komu. Motto pana Hwanga, majitele. Nelíbí se mi to a nesouhlasím s tím, ale holt se nějak živit musím.“
„Je lidem z okolí tato, ehm, diskrétnost podniku známá?“ skočil Kyuhyun nadechujícímu se Heechulovi do řeči.
„Jasně.“ Dowoon ostentativně založil ruce na prsou. „I špatná reklama je reklama. Na tom pan Hwang staví celý svůj byznys.“
„Už chápeš?“ sykl Kyuhyun Heechulovi do ucha. „Náš pachatel si tenhle bazar vybral záměrně.“
„Blbost,“ odfrkl Heechul. „To auto prodal hned další den ráno po tom, co zabil Choi Sooyoung a unesl Jonghoona. Neměl čas shánět drby o nejlepším výkupním místě aut pro zločince! Choi Siwon, Zhou Mi, ani Ahn Chilhyun nejsou lidé z okolí Daejeonu!“
„Souhlasím. A vyvozuju z toho jediné.“
„Že to měl předem připravené,“ pochopil Heechul.
„Jo.“
„Kurva.“
„Co se dělo pak?“ obrátil se Kyuhyun zpátky na Dowoona, který si dvojici návštěvníků prohlížel čím dál tím podezíravěji. „Jiné auto si u vás asi nepořídil, hádám?“
„Hádáte správně. Sbalil peníze a odešel.“
„Pěšky?“
„Jo.“
„Nikdo na něj nečekal?“
„Ne.“
„Kudy šel?“
„Směrem do města. Možná na autobus. Kousek odtud je zastávka.“
Naznali, že více toho z Dowoona nedostanou, a tak mu poděkovali, rozloučili se a vrátili se do auta.
„Takže co teď?“ zeptal se Kyuhyun.
„Musel si někde pořídit nové auto,“ zabručel Heechul nepřítomně. „Nejspíš cestou… když se vracel do Soulu…“
„Hodláš snad navštívit každý autobazar a prodejnu podél silnice?“
„Jaké má Chilhyun auto?“
„Hyung!“
„Co?“
„I kdybychom zjistili, že si Chilhyun toho dne koupil auto, nic to neznamená!“
„Ale –!“
„Víš, kolik lidí si toho dne koupilo auto? To hodláš podezírat každého z nich?“
„Ne, podezírám Chilhyuna.“
„Proč?“
„Protože –!“ Heechul zmlkl, jako když utne, a mrzutě odvrátil pohled.
Kyuhyun s povzdychem nastartoval vůz a vycouval na silnici. „Jsem rád, že si uvědomuješ, že pro svá tvrzení nemáš jediný reálný důkaz.“
„Má tvrzení jsou správná.“
„Dokaž to, hyung.“
„Trhni si.“
Pár minut jízdy nepronesl nikdo ani slovo; nakonec ticho přetrhl Kyuhyun:
„Jiné by to bylo, kdybychom zjistili, že auto, kterým teď Chilhyun jezdí, si koupil od Choie Siwona… to by jistě zajímalo i policii…“
„Proč by si od něj kupoval auto, když jsou jedna a tatáž osoba?“ protočil Heechul oči.
„To tvrdíš ty.“
„Oni jsou jedna a tatáž osoba!“
„Důkazy, hyung!“
Heechul otráveně zavrčel.
„Hele, není divný, že Siwon řídil?“ zamyslel se Kyuhyun.
„Proč?“
„No… nevím… stihl si udělat řidičák, než na něj prasklo, že je pošuk?“
„To netuším… Ale moment!“ Heechul se triumfálně ušklíbl. „Tím připouštíš, že souhlasíš s mojí teorií!“
„Nesouhlasím, hypoteticky s ní pracuju,“ opravil ho Kyuhyun suše. „Mimochodem, co ten detektiv? Lee… Jihoon, že? Povíš mu, co jsme zjistili?“
„Rozhodně. Známe přece identitu chlapa, který nelegálně prodal Jonghoonovo auto! Tak zásadní informaci odmítám zatajovat!“
※※※
Dveře koupelny s tichým klapnutím dosedly na místo.
Lee Jihoon otevřel jedno oko a líně se obrátil na druhý bok. Nelitoval. Výhled, jaký se mu naskytl, ho přiměl k rozkošnickému ušklíbnutí. Ne, skutečně nelitoval.
„Tváříš se, jako bys mě chtěl sežrat,“ podotkl Chilhyun pobaveně, shýbaje se pro oblečení na zemi vedle postele.
„Samou láskou,“ zavrněl Jihoon a pohladil ho po boku. „Zůstaň ~.“
„Nemůžu.“
„Proč ne?“
„Mám doma někoho, koho přes noc nesmím nechat samotného.“
„Jestli sis koupil štěně, můžeš ho přivézt sem.“
„To by pro štěně nebylo vhodné,“ zamítl Chilhyun kategoricky ten nápad, zatímco se ve stoje umně soukal do úzkých, tmavých („A kurva sexy!“ jak minulý týden velice nadšeně shledal Kyuhyun) džínů.
Jihoon sebou mrzutě praštil nazpět do polštářů. „To je nějaká karmická pomsta?“ zabručel.
Mladší mu věnoval nechápavý pohled.
„Včera jsem rouhavě prohlásil, že nemám ženu.“
„Taky, že nemáš,“ opáčil Chilhyun, vstal a přetáhl si přes hlavu tričko. Usmál se. „Jsem tvoje milenka, ne žena. V tom je rozdíl, zlato.“
Jihoon pár vteřin zamračeně sledoval, jak si jeho milenka dopíná svetr, zvedá ze židle tašku a bere ji přes rameno. Odchází. Do poslední chvíle doufal, že jenom hloupě vtipkuje, že se za ním vrátí do postele a odjede až ráno, tak jako posledně.
Nyní, když viděl, jak Chilhyun definitivně kontroluje, zda má v zadní kapse tašky klíčky od auta, Jihoona přepadla nevýslovná lítost.
„Jak to mám změnit?“ vyhrkl bezděčně.
Chilhyun svraštil čelo, několik vteřin na něj beze slova zhlížel a Jihoon opět žasl nad tím, jak nádherný, neskutečný a nádherný ten chlap je.
Připadal si trapně, nevidí přece Chilhyuna poprvé, vůbec už by z něj neměl být tak (post)pubertálně odvázaný… jenže si nedokázal pomoct. Fascinoval ho a chtěl s ním trávit každou volnou chviličku a chtěl o něm vědět první poslední a… kdyby na to přišlo, klidně by si ho sem teď hned nastěhoval…! Miloval ho, udělal by pro něj všechno, avšak… nezdálo se, že by se cokoli z toho slučovalo s Chilhyunovým vnímáním jejich vztahu.
(V tom je rozdíl, zlato.)
„Překvap mě,“ odvětil Chilhyun konečně, a vida Jihoonův zmatený výraz, rozpustile se pousmál. „Zkus být ten první, kdo mi vyrazí dech.“
Čičičičičičičičičičičičičičičičičičičičičičičičičičičičičičičičičičičičičičičičičičičičičiči!!! 😽😽
OdpovědětVymazat