Paralela - 12. kapitola

∦ Co si odnést z tohoto dílu? Že nezájem o sex vskutku není kapénková infekce...

 

„Hyung, vyřídíš prosím Hakyeonovi, že jsem u sousedů?“ houkl Sanghyuk, soukaje se do mikiny. „Nerad bych mu svou neohlášenou nepřítomností přivodil náběh na žaludeční vředy jako posledně…“
„Moc to s tím vzýváním Satana nepřehánějte,“ zabručel Hongbin, aniž by zvedl pohled od laptopu. „Minki je sice zlo, ale ne tak trénované jako ty.“
Hyuk na něj vyplázl jazyk a s rozpustilým: „Spoléhám na tebe!“ odmašíroval z pokoje.
K Hongbinovu údivu však chvíli nato cvakla klika a dveře se nehlučně otevřely podruhé. Že by Hyuk něco zapomněl…? Ale bylo to divné, přísahal by, že slyšel bouchnout vchodové dveře…
Když uviděl, kdo stojí na prahu, leknutím málem spadl z postele.
Taekwoon se bokem ležérně opřel se o futra, ruce založil na prsou a zabodl do vyjukaného Hongbina neústupný, nepříjemně pronikavý pohled.
Mladík ztěžka polkl, rozpačitě uhnul očima. A to se mu celé čtyři dny tak snažně vyhýbal…! Honem odložil notebook, vyskočil na nohy a užuž se hrnul ke dveřím. „Já – ehm, promiň, hyung,“ zasmál se nervózně, „vzpomněl jsem si, že ještě musím něco neodkladného zařídit –“
Než ale stihl proklouznout do chodby, přibouchl mu Taekwoon dveře před nosem.
„Nekoušu,“ prohlásil věcně, jako by Binovi odpovídal na tu nejtriviálnější otázku typu ‚kolik je hodin‘.
„To přece vím…“
„Ale nechováš se tak.“
Hongbin se provinile ošil a o krok ucouvl.
„Začalo to den poté, co nám Aron a Minhyun oznámili tu radostnou novinu,“ konstatoval Taekwoon zamyšleně. „To dopoledne jsi byl s Aronem venku… Co ti řekl?“
„Nic.“
„Nelži.“
„Co by mi měl říkat?!“ odsekl Hongbin podrážděně.
„Čtyři dny přede mnou utíkáš,“ zavrčel Taekwoon. „Proč?“
„Vadí ti to?“
„Ovšemže mi to vadí! Z té pošahané skvadry, se kterou bydlím, jsi jedinej normální kus!“
Hongbin na Taekwoona užasle zamrkal, načež propukl v hurónský řehot.
Starší nechápavě svraštil čelo. „Nebo snad nejsi…?“
„Rozhodně jsem!“
„Smím tedy vědět, co tě na té větě tak pobavilo?“
„Ah, to jenom…“ Bin se smíchem zavrtěl hlavou. „Celou dobu jsem měl pravdu!“
„Pravdu?“
„O tvém vztahu ke mně. Aron totiž nabyl mylného dojmu, že tvá přátelská náklonnost k mojí maličkosti je víc než přátelská… rozumíš.“
Čekal, že se Taekwoon rozesměje, ale nestalo se. Naopak. „A kdyby to tak bylo?“ hlesl zachmuřeně. „Dál bys utíkal?“
Hongbin se zarazil, pak ale vážně zavrtěl hlavou.
„Opravdu?“ ujistil se Taekwoon nedůvěřivě.
„Opravdu.“
„Takže tvoje dosavadní reakce…?“
„Byla pitomá. A stydím se za ni. A měl jsem se tě zeptat rovnou a nebabrat se v nejistotě, protože pak samozřejmě nevím, jak reagovat… Promiň.
Netuším jenom,“ odkašlal si Bin, „jak by sis to, ehm, mezi námi představoval…?“
Taekwoon se nečitelně pousmál. „Mám tě rád, Hongbine.“
„Taky tě mám rád, hyung…“
„A to úplně stačí,“ opáčil Taekwoon, poplácal Hongbina po rameni a obrátil se k odchodu. Vyšel na chodbu, kývl mladšímu na rozloučenou, a když viděl, že ten se jaksi stále nemá k pohybu, s úšklebkem poznamenal: „Neměl jsi ještě před chvílí náhodou v plánu nějaké neodkladné zařizování?“

∦∦∦

V podvečer odchytil Hakyeon Hongbina cestou do obýváku, a jako správná matka rodiny, které se nelíbí, když si spolu její děti hezky nehrají, spustil káravý výchovný proslov:
„Nevím, co ti přelítlo přes nos, Lee Hongbine, ale takhle se k Taekwoonovi chovat nemůžeš. Je… je z tebe nešťastný! Jestli spolu máte nějaký problém, koukejte ho co nejrychleji vyřešit, nebo se do toho vložím já a –!“
„Od rána jsme v cajku,“ uklidnil ho Hongbin.
„Fakt?“
„Naprosto.“
„Aha. Tak… dobře.“ Hakyeon podezíravě povytáhl obočí. „Nezdrháš, když se k tobě přiblíží na dva metry, ano?“
„Ano, nezdrhám,“ přisvědčil Bin.
„Mluvíš s ním?“
„Mluvím. Můžu už jít?“
A tak, ač se stále tvářil nadmíru skepticky, ho Hakyeon milostivě propustil, a Hongbin se snažně lhostejným výrazem ve tváři vešel do obývacího pokoje. Opravdu nechtěl, aby ho Hakyeon následoval, což by se jistě stalo, kdyby si všiml, že je Bin jakkoli moc… emočně přebitý.
Ani Jaehwan nemá takový čich na drby jako Hakyeon. A že nikdo nemá lepší čich na drby než Jaehwan.
Taekwoon seděl na pohovce, v ruce mobil, v uších sluchátka. Oči měl zavřené a bezděky pohupoval nohou do rytmu písně, kterou poslouchal.
Hongbin se nepozorovaně přiblížil až k němu, a potlačuje smích, dotkl se Taekwoonovy ruky. Ten nadskočil leknutím, když ale uviděl, kdože ho poctil svou návštěvou, zářivě se na Bina usmál.
Hongbin usedl vedle něj a Taekwoon mu gentlemansky nabídl jedno sluchátko.
„Ta je moje oblíbená!“ vyhrkl mladší nadšeně, když zjistil, jakáže písnička to z Taekova mobilu vyhrává.
„Já vím,“ broukl Taekwoon suverénně. Zakřenili se na sebe. Pak se Hongbin hlavou opřel o Taekwoonovo rameno, Taekwoon se hlavou opřel o Hongbinovo temeno a bez dalšího zbytečného žvanění se spokojeně ponořili do poslechu hudby.
Pokojná atmosféra panovala asi dvě minuty. Jako velká voda totiž do místnosti vpadli hlučící Jaehwan, Wonshik a Sanghyuk, kteří když si všimli tulící se dvojice na gauči, ustrnuli v polovině započatého pohybu. Wonshik svraštil čelo. Sanghyuk významně povytáhl obočí. Nu, a Jaehwan… Jaehwan se rozpačitě rozhihňal.
„Hyung, ty něco víš,“ shledal maknae záhrobním tónem.
„CO BYCH MĚL VĚDĚT?!“ vřískl Jaehwan. „NIC NEVÍM!“
„Kecáš,“ obvinil ho Wonshik suše.
Jaehwan v jedné vteřině zbledl, v té příští zrudl, zavyl: „JÁ ZA TO FAKT NEMŮŽU, TAEKWOON HYUNG!“ a vzal nohy na ramena.
Wonshik a Sanhyuk si vyměnili nechápavý pohled a nechápavě se zadívali na Taekwoona, který jim nechápavý pohled stejně nechápavě opětoval.
„Nemám nejmenší tušení, o čem to ten vůl mluvil…“
Všiml si, že Hongbinovi cukají koutky, přešel to však mlčením, a obrátil se na zvědavě okounějící dvojici: „Potřebujete vy dva něco?“
„Ah, ne,“ zazubil se Sanghyuk. „Vůbec ne!“
„Už vás nebudeme rušit,“ zapředl Wonshik medově.
„Mějte se ~!“
„Pá ~!”
Zavěsili se do sebe a za doprovodu hysterického chichotání utekli z místnosti. Bin a Taek za nimi zůstali tupě hledět.
„Očekávám,“ odkašlal si Hongbin konečně, „že ještě dneska večer se nás přijdou zeptat, jakou barvu chceme na svatební oznámení…“
„Promiň. Mám jim to –“
„Kašli na to,“ zabručel mladší, zabořil se do pohovky a znovu si ustlal na Taekwoonově rameni. „Beztak by ses namáhal zbytečně.“
Taekwoon se zamyslel. „Jakou tedy?“
„Co jakou?“
„Barvu. Na svatební oznámení.“
Bin do něj pobaveně dloubl loktem. „Černou, vole.“
„Hmm… a písmo bude zlaté…“
„Vážně?“
„Bude to hezké!“
„Kam se podělo dopolední „stačí, že mě máš rád, Hongbine“?!“
Taekwoon se rozesmál. „Klid, brouku. Vždyť ta předpětiminutová epizoda tě ujistila, že můžeš být zcela v klidu.“
„Jo?“
„Nemůžu po tobě nic chtít, ani kdybych sebevíc chtěl, protože v tomhle baráku nemá člověk žádné soukromí! Leda že… trpíš exhibicionismem?“

∦∦∦

„Máte už namyšlenou barvu na svatební oznámení?“ vybafl Sanghyuk na Minhyuna o tři dny později.
Květovaný plastový tác s jednohubkami ustrnul dva centimetry nad deskou stolu. Minhyun nechápavě pohlédl na podezřele vážně se tvářícího Sanghyuka, poté na Aarona, doufaje, že ten třeba tuší, o čem je řeč, když se ale ukázalo, že je jeho partner stejně bezradný jako on sám, vzdal to a nadmíru jednoznačně svraštil čelo.
Hyuk ukázal na Taekwoona a Hongbina. „Oni totiž už jo.“
„Neptej se,“ zabručel Taekwoon dřív, než stačil Minhyun otevřít pusu, a odkvapil do kuchyně pro další skleničky.
„Ale já se ptám,“ prohlásil Aaron a dloubl prstem do Hongbinova lýtka. Mladík, stojící na židli, mu věnoval kyselý úsměšek.
„Šlo o pouhou recesi. Žel bohu, naši spolubydlící to odmítají pochopit.“
Minhyun zamyšleně odložil tác s jednohubkami. „Mohli bychom si je vyměnit,“ navrhl.
„Co? Spolubydlící?“
„Jo. Pro ty naše je teplá svatba sprosté slovo.“
„To zní dobře…“
„Měl by sis ujasnit, co chceš,“ zamračil se Aaron a podal Hongbinovi nafouknutý zelený balonek. „Taekwoon si nezaslouží, abys ho tahal za nos.“
„Za nic ho netahám,“ ohradil se mladší mrzutě, uvazuje balonek na garnýž nad oknem, „my oba máme v našem vztahu jasno. Ostatní ale vědí prd, a stejně z toho dělají kauzu století. A to je o nervy. A nevím, jak ty, Arone, ale já mám nervy jenom jedny.“
„Proč to zní jako romantická dohoda dvou stoprocentních asexuálů?“ zavrtěl Američan fascinovaně hlavou a pustil se do nafukování dalšího balonku. Tentokrát tmavě růžového.
„No,“ opáčil Hongbin rozpačitě, „možná proto, že ono to tak svým způsobem je…?“
„Počkej,“ zděsil se Minhyun, „chceš říct, že…?“ Spěšně se postavil mezi Aarona a Hongbina, jako by se bál, že nezájem o sex je kapénková infekce a Aaron rizikový pacient. „To si nedokážu představit!“
„K tomu tě nikdo nenutí,“ ujistil ho Hongbin suše.
„Ale stejně…!“
„Vyprávěním co, kde, kdy, jak a kolikrát s Aronem děláš, mě neoblažuj, děkuji.“
„Možná by ti to prospělo…“
„Ne, Minhyune. Ne.“
„Kašli na něj, puritána mizernýho,“ odfrkl Aaron a zamával Jonghyunovi, který už chvíli nejistě nakukoval do místnosti. „Líbí?“
Jonghyun přelétl očima po baloncích, transparentu („Nedokončeném!“ jak každého, kdo byl ochoten poslouchat, upozorňoval Jaehwan (který se před čtvrt hodinou sebral, sbalil Minkiho a vydali se za Narshou, protože „Narsha noona má doma fancy barvičky a ten transparent si rozhodně zaslouží fancy barvičky!“)) hlásajícím Všechno nejlepší, Jonghyune a stolech napěchovaných jídlem. „Hele,“ odkašlal si, „fakt si vážím toho, že pro mě chystáte oslavu a tak… ale musí to celé být tak, ehm, pompézní?“
„Pro tebe?“ povytáhl Hongbin afektovaně obočí.
„Není pro tebe, tvoje narozeniny jsou jen záminka,“ vysvětlil mu vážně Minhyun.
„Míníme dneska sežrat tolik jídla, že by to stačilo na týdenní zásobu,“ ozval se Sanghyuk zpod jednoho stolu, kterému utahoval viklající se nohy, „a musíme mít pádný důvod!“
„Takže… tu oslavu pořádáme jen proto… abychom se mohli nafutrovat, chápu to dobře?“ opáčil Jonghyun pozvolna.
„Přesně!“
„Oukej. Pokračujte.“
A tak pokračovali. Postupně se do obýváku přesunul i zbytek přítomného osazenstva nadcházející oslavy, Minhyun a Hakyeon se stačili pohádat („Proč tu žrací párty vůbec pořádáme u vás?“ – „Protože máme hezčí dům.“), zbít se Aaronovými berlemi – na což Aaron zareagoval prohlášením, že tohle je beztak jediný důvod, proč ho Minhyun neustále nutí o těch berlích chodit – a zase se usmířit („Ale když já tě naprosto neromanticky miluju, hyung!“ – „Pojď na mou hruď!“), zatímco Taekwoon a Dongho se pustili do degustace jídla, a to tak nenápadně, že už po deseti vteřinách je (opět) Aaronovými berlemi od stolů odháněli Jonghyun a Wonshik.
Zběsilé prásknutí vchodových dveří otřáslo v pokoji nábytkem i panující veselou náladou. Okamžik nato vpadl dovnitř napůl šílený, uřícený Minki.
„Jaehwan hyung!“ vřískl hystericky. „On – on je –!“ Zajíkl se, hlas mu přeskočil. „Mu-musíme zamknout – musíme pryč, musíme –!“ Zuby mu o sebe cvakaly tak zuřivě, až bylo divu, že stále drží na místě.
„Minki, no tak, uklidni se!“ vyhrkl Jonghyun, popadl nesouvisle blekotajícího maknaeho za ramena a zatřásl s ním. „Co se stalo? Kde je Jaehwan?“
„On – já nevím – on –,“ vzlykal Minki a po tvářích se mu koulely slzy jako hrachy. „Za-zaútočilo to na nás! Snažili jsme se utéct, ale… Jaehwan hyung, on –“
Vchodové dveře tichounce zavrzaly. Minki vyjekl hrůzou, zraky ostatních se vyděšeně upřely do otevřeného prostoru tmavé chodby, odkud zaznívalo hrdelní, nelidské vrčení… čehosi.
„Jaehwan co, Minki?“ sykl Hakyeon.
„On – on –,“ chlapec s jekotem klopýtl vzad, když se původce hrozivého vrčení konečně zjevil ve dveřích. „UŽ NENÍ JAEHWAN HYUNG!“