A jiní nesmějí žít mezi námi - 22. kapitola

✘ Kangtovy úvahy se ubírají velice slibným směrem, jenže... není už příliš pozdě?

 

Příští ráno bylo to nejnepříjemnější, jaké si Kangta pamatoval. Když si své přesvědčení uvědomil, šokovalo ho. Schytali už přece daleko horší rány, vždyť co může být horšího než definitivní ztráta blízkého člověka…? Nu, teď už to věděl.
Absolutní nejistota.
Když zemřel Junjin, truchlili, nicméně přesně věděli, na čem jsou. Když vyšetřovatelé odvlekli Changmina, mohli jen spekulovat, či je mladík mrtvý nebo naživu, alespoň však věděli, co mu se stalo. Ale teď? Nichkhun je pryč, a oni nemají nejmenší tušení proč.
„Já nechápu, proč by odcházel,“ hlesla Boram. „Navíc bez jediného slova…“
„To nejsi jediná,“ ujistil ji Eric bezvýrazně a Kangta po něm co možná nejnenápadněji loupl pohledem.
Vypadal příšerně, hůř než před čtvrt hodinou, kdy se s nepořízenou konečně vrátil domů. Celou noc pobíhal po místech, o kterých se jim kdy Nichkhun zmínil, že je má v oblibě, doufaje, že na mladíka narazí, popřípadě, že najde někoho, kdo Khuna viděl. Samozřejmě bez úspěchu. Bylo tak evidentní, že jediné, na co je právě teď zralý, je padnout do postele a spát ideálně až do příštího rána.
Zavládnuvší tísnivé ticho nečekaně přerušil Taův tlumený vzlyk. „Je – je to kvůli mně?“
Zbytek osazenstva místnosti na něj udiveně pohlédl. Všichni. Kromě Changmina, jak si povšiml Kangta.
„Fakt myslíš, že se Nichkhun spakoval jen proto, že sis vydupal, aby ti pomohl přestěhovat pokoj?“ Taecyeon s pobaveným úsměškem potřásl hlavou. „Neblázni, Tao.“
„Je to praštěný, já vím, jenže… žádný jiný důvod přece neměl…“
Jiyeon a Hyomin přisedly blíž a konejšivě nešťastného Číňana objaly.
„Neodešel by kvůli něčemu tak triviálnímu,“ odfrkl Minho. Changmin, zarytě upírající oči na špičky vlastních bot, sevřel jeho ruku o něco pevněji.
„Souhlasím,“ přikývl Eric. „Tak co se muselo stát, aby si sbalil věci a bez vysvětlení tak narychlo zmizel…?“
„Pohádal se s někým?“ navrhl Kangta.
„Hm, možná…“
„Ale no tak, hyung, to by se s tím někým musel jó porafat,“ mlaskl Minho pochybovačně.
„Ovšemže,“ přisvědčil Kangta energicky. „Zvlášť pak, jestli se tomu někomu nelíbilo Khunovo jednání, a odmítal přihlížet, jak chlapec drze překračuje nastavené meze…“
„Khunovo jednání?“ zopakovali Minho a Eric jednohlasně, načež ten mladší dodal: „Nastavené meze čeho?“
Avšak Kangta neodpověděl, na místo toho se obrátil k Changminovi. Mladík se pod tíhou jeho pronikavého pohledu instinktivně přikrčil.
„Žere tě, že je Nichkhun do Minha zamilovaný, a ještě víc tě žere, jak okatě to dává na odiv.“
„Hyung!“ ohradil se Minho ostře, Kangta ho však ostentativně ignoroval:
„Včera dopoledne se z tebe dalo číst snáz než z otevřené knihy, Changmine. Když sis uvědomil, že Minho přichází s Nichkhunem… zabil bys ho, kdyby se v tom obýváku ukázal, viď?“
Changmin zarytě mlčel. Zato Minho soptil vzteky.
„To snad nemyslíš vážně!“ zaječel.
„Měls toho dost?“ pokračoval Chilhyun, jako by vřískajícího hocha neslyšel. „Rozhodl ses, že si to s Nichkhunem vyříkáš?“
Changmin rozpačitě semkl rty.
„Tak co se stalo? Pustili jste se do sebe?“
Ticho.
„Pohádali jste se do krve, Nichkhun se naštval a odešel?“
„Changmin hyung s Nichkhunem vůbec nemluvil!“ vyštěkl Minho.
„Ah, takže Changmin je hluchý a němý, že za něj musíš odpovídat?!“ zvýšil Kangta rozčileně hlas.
Minho zmlkl a zamračil se. Navzájem na sebe s Kangtou zlostně zhlíželi, atmosféra v pokoji houstla… když tu se náhle ozvalo tiché:
„Nemluvil jsem s ním.“
Oba se k Changminovi překvapeně otočili.
„Nemluvil jsem s ním,“ hlesl mladík chabě. „Od večeře jsem Nichkhuna neviděl.“
„Co jsem říkal!“ sykl Minho triumfálně. „Takže? Jsi spokojený, hyung?“
Kangta netečně trhl rameny.
Minho vstal, chňapl Changmina za ruku a bez dalšího slova jej odtáhl pryč z jídelny. Jakmile jim zmizeli z dohledu, obrátila se pozornost všech přítomných ke Kangtovi.
„To, ehm, nebyl dobrý postup,“ odkašlal si Eric.
„Nepovídej,“ utrousil Kangta mrzutě.

✘✘✘

Po obědě požádal Kangta Taecyeona, zda by se mohl nějakých patnáct minut pozdržet s ostatními v centrální části krytu. Když se Taec zmateně otázal proč, vysvětlil, že by si rád o samotě promluvil s agentem Kimem. Taecyeon z toho nebyl dvakrát nadšený, přece jenom nezapomněl, kdo – hned po Minhovi – nejhlasitěji volal po Minjunově popravě, po chvíli smlouvání ale nakonec svolil. Naznal totiž, že kdyby měl Chilhyun v plánu Minjuna odkrouhnout, nevytruboval by, že se za ním chystá. To by musel být idiot. A Chilhyun idiot rozhodně není.
Kangta se, nepovšimnut, zastavil na konci ústí chodby a několik dlouhých vteřin si muže v cele prohlížel. Minjun seděl v rohu, zády opřený o stěnu, a četl si. Soudě dle odrbaného přebalu paperbacku šlo o erární kousek ze společné rodinné knihovny. Trochu hořce Kangtu napadlo, že nebýt mříží, nikdo by na agentu Kimovi nepoznal, že je jejich vězněm. Vypadal zdravě a psychicky naprosto fit. V porovnání s Changminem…
„To je výsměch,“ zabručel si pod vousy.
Minjun sebou poplašeně trhl a otočil se. Jeho oči se rozšířily úžasem.
„No ne,“ hlesl s lehkým náznakem sarkasmu v hlase. „Ahn Chilhyun. Osobně. Pomalu jsem přestával věřit, že se mi kdy poštěstí vás naživo spatřit…“
„Už jsme se setkali,“ připomněl mu Kangta úsečně. „Toho dne, kdy jste vy a vaši kolegové zabili Choongjaeho.“
„Praštil jste se mnou o zeď dřív, než jsem vás stačil zaznamenat.“
„Na tom něco je,“ připustil Chilhyun a postoupil blíž k cele. Minjuna upřímně překvapilo, jak drobný jiný je. Vždycky si ho představoval… inu, vyššího.
„Řekl bych, že mě to mrzí,“ podotkl agent, „a myslel bych to zcela upřímně, ale… tuším, že to ode mě slyšet nechcete.“
„Máte pravdu. Nechci. Ale děkuji.“
„Fajn. Tak co potřebujete?“
„Potřebuju?“ povytáhl Kangta obočí.
„Nebo jste mě snad přišel navštívit z pouhé dobroty srdce?“
Jiný se ušklíbl. „Zmizel Nichkhun.“
„Slyšel jsem, ano,“ přikývl Minjun. „Prý odešel, aniž by komukoli cokoli řekl… Taekovi se to zdálo dost divné.“
„Dost? I to je málo,“ odfrkl Kangta. „Odmítám věřit tomu, že by Nichkhun odešel jen tak.“
„Takže máte teorii…?“
„Mám za to, že se pohádal s Changminem, že se do sebe nějak ostřeji pustili a Nichkhun odešel proto, že ho Changmin příliš vytočil. Ten to ale samozřejmě popírá, a my se tak nemáme čeho chytit.“
„Proč podezíráte Changmina?“
„Dva kohouti na smetišti…“
„Á,“ přitakal Minjun vědoucně, „nelíbí se mu Nichkhunův zájem o Minha, jasně. Ovšem… nerozumím tomu, proč to probíráte se mnou…?“
„Protože se nemůžu zbavit dojmu, že všechno zvláštní, co se od Changminova návratu událo, spolu souvisí,“ přiznal Kangta.
„Teď mluvíte o té jeho žádosti o pomoc, že?“
„Doopravdy nemáte tušení, co konkrétně jí mohl myslet?“
Minjun zavrtěl hlavou. „Stále o tom přemýšlím, věřte mi. Rád bych vám pomohl, ale,“ povzdechl si, „nic mě nenapadá.“
„Co se dá dělat,“ zabručel jiný zklamaně.
„Omlouvám se.“
Chilhyun mávl rukou. „Mám na vás ještě jednu otázku. Pokud tedy –“
„Ptejte se.“
Otevřená bezelstnost, s jakou jej Minjun vybídl, Kangtu ohromila, nedal však své vytržení nijak najevo. Ne, natolik agentu Kimovi zase nedůvěřoval.
„Zajímá mě ten druhý jiný,“ vysvětlil. „Ten, který měl být s Changminem v laboratoři.“
„A co je s ním?“
„Nebyl tam.“
„Nebyl?“ zarazilo Minjuna.
„Ne. Zbylo po něm jen písemné prohlášení čínské vlády, že si ho převzali jako kompenzaci za odcizení výrobních plánů lokalizátorů. Zdá se vám to pravděpodobné?“
„Tak ona je Soyeon fakt čmajzla?“ opáčil Minjun pobaveně, pak si ale všiml Kangtova nechápavého výrazu a dal se do objasňování: „Naše kolegyně, Park Soyeon. Než přešla do Soulu, pracovala pro čínskou frakci ÚBJ v Pekingu. Byla to ona, kdo dodal výzkumnému týmu plány nových lokalizátorů.“
„Funkčnost toho scénáře je tedy značně vysoká,“ konstatoval zamyšleně Kangta.
„Jo. Stoprocentně vám ho ale potvrdit nemůžu.“
„Nikdy se vám o té záležitosti nezmínila?“
„S něčím takovým se každému na potkání asi nechlubíte…“
Což byla svatá pravda, a Chilhyun nemohl zhola nic namítat. „A co ten jiný?“ zeptal se nakonec. „Co byl zač?“
„Vyšetřovatel s dvacetiletou praxí,“ ušklíbl se Minjun nevesele.
„To žertujete,“ nevěřil Kangta vlastním uším.
„Ani v nejmenším. Jmenuje se Kim Dongwan.“

✘✘✘

Kangtův prvotní plán byl vpadnout do ložnice a podrobit Erika křížovému výslechu. Jenže když viděl, jak sladce jeho partner pochrupuje, bylo mu příliš líto ho budit. Po probdělé noci, vyhrocené ranní debatě a spáchání rychlého oběda si Eric trošku spánku rozhodně zasloužil.
Tiše si tedy z nočního stolku vzal mobil a sluchátka, posadil se do křesla v rohu pokoje, náhodně zapnul playlist a zaposlouchal se. Když se ke konci blížila třetí písnička, Eric v posteli se zavrtěl, zívl a otevřel jedno oko.
„Vrátil se?“
Kangta zavrtěl hlavou, opustil křeslo, na němž nechal ležet sluchátka i telefon, a přisedl na kraj postele. Pohladil Erika po zádech.
„Vím, co chceš říct,“ zabručel Mun. „Že za to nemůžu. Jenže… co když jsem prostě neudělal dost?“
„Nichkhun je dospělý, svéprávný jedinec. Ví, kam se vrátit, když bude chtít.“
„Co když se mu něco stalo?“
„Snažil ses ho najít, Eriku.“
„Jenže –“
„Jestli nechce, abychom ho našli, nenajdeme ho. Ať už,“ Kangta zaváhal, „Nichkhun nebo kdokoli jiný…“
Eric se zamračil. „To je poněkud morbidní scénář, nezdá se ti?“
„Beru v potaz všechny možnosti… Mimochodem, mluvil jsem s agentem Kimem.“
„A zůstal agent Kim naživu, viď že ano?“
„Ne, nacpal jsem jeho rozčtvrcenou mrtvolu do pytlů na odpadky,“ kontroval Chilhyun suše. Když ale uviděl Erikův nedůvěřivý pohled, rozesmál se. „Klid, zlato. Milý pan agent mě příjemně překvapil. Vlastně zvažuju, že ho vezmu na milost…“
„To bude Taecyeon nadšený.“
„A ty?“
„Já? Já jsem pyšný, že dovedeš uznat chybu a změnit názor.“
„To zní jak věta z manuálu ‚Jak se stát životním koučem‘…“
Eric se prozíravě rozhodl jeho sarkastickou poznámku ignorovat. „Stále čekám, až mi povíš, co hezkého ti vyjevil agent Kim…“
„Hm. Prozradil mi pozoruhodnou věc o jiném, který měl být v laboratořích ÚBJ vězněný společně s Changminem.“
„To je ten, kterého si odvezli Číňani?“
Kangta přikývl. „Jmenuje se Kim Dongwan.“
Eric strnul. Na moment tak kratičký, že kdyby ho Kangta důkladně nesledoval, vůbec by si toho nevšiml. Mýlí se snad…?
„Kim Dongwan je vyšetřovatel,“ namítl starší zmateně.
„A taky jiný.“
„Do háje.“
„Jo.“
Eric se obrátil z boku na záda, ruce založil na hrudi a zádumčivě se zahleděl na strop. Mlčel.
„Víš… když jsem to jméno uslyšel,“ ozval se Kangta váhavě, „okamžitě jsem věděl, že nějak souvisí s tebou, jenomže zaboha nejsem schopný vybavit si jak…“
„Chodili jsme spolu do školy,“ zabručel Mun.
Chilhyunovi úžasem poklesla brada. „No ovšem!“ vydechl. „Byli jste nejlepší kamarádi, že jo? Byli jste… no, jako já a Jihoon –“
Eric se cynicky uchechtl a potřásl hlavou. „Tebe Jihoon nezatratil, a nepřidal se k ÚBJ.“
Idiote. Kangta potlačil nutkání vrazit si facku. „Promiň… Je mi to líto…“
„Není třeba.“
„Ale je.“
„Je to víc než dvacet let, kotě. Ublíženost mě už dávno přešla.“
Na to Kangta nic neřekl a raději vzal Erika za ruku. V tichosti setrvali několik dlouhých minut; bylo to ticho, jaké člověka ponouká k přemýšlení.
„Napadá mě…,“ hlesl světlovlasý zdráhavě.
„Copak?“
„Ty kódy k zámkům… tvoje datum narození… byly to vzkazy…“
„To nevíme jistě.“
Kangta se na Erika zamračil.
„Dobře, byly to vzkazy pro mě,“ kapituloval Junghyuk s povzdechem.
„Děkuji. Takže co když za nimi nestojí ten doktor, co je tvoje skalní fanynka, jak jsme původně předpokládali?“ předestřel mu Kangta svoji fantastickou hypotézu. „Co když v tom má prsty tvůj nejlepší kámoš Dongwan?“
„Dongwan je přece v Číně –“
„A co když je to přesně to, co chtějí, abychom si mysleli?“
Eric se zachmuřil. „Jakou má mít Dongwan schopnost?“ zeptal se po chvíli přemýšlení.
„Nevíme. Agent Kim tvrdí, že v době jeho únosu neměli ani Dongwan, ani vědecký tým ponětí, o jakou schopnost se jedná. Poslal jsem za ním Jiyeon, aby to ověřila…“
„Myslíš, že ti lhal?“
„Ne. Věřím mu.“ Kangta se znechuceně zašklebil. „A nesnáším se za to!“
Při jiné příležitosti by se Eric zasmál. A srdečně. Teď však neměl na žerty ani pomyšlení.
„Jestli je to pravda,“ zamumlal, „jestli je za tím skutečně Dongwan… čelili bychom takřka dokonalé strategii…“
„Já vím.“
„Bez informací o povaze Dongwanovy schopnosti navíc ani nemáme, jak se pro případ nouze efektivně vyzbrojit…“
„Já vím.“
„Takže… co budeme dělat?“
„Netuším,“ povzdechl si Kangta.