Musí najít Arona.
S touto myšlenkou, hysterickou a neodbytně se vnucující, Eric zběsile prohledával dům. Všude vládlo ticho a pochmurné šero, a nepoznávat každý roh a každičký kus nábytku, přísahal by, že se nenachází v tomtéž domě, který už půl tisíciletí svého života nazývá domovem.
Možná za ten svíravý pocit paniky ale nemohl dům… možná za něj nemohli ani všichni ti lidé, mlčky postávající kolem, opovržlivě ho sledující…
Možná je to jen a jen jeho vina.
Byl tam Hyesung. A Andy. Simon a Grace. Emma. Edith. Min Ho. Minwoo. Dongwan. Yesung. Zhoumi. Junsu. Junjin… Prosil je, ať mu pomohou, vždyť on musí najít Arona, musí ho najít dřív než…!
Vysmáli se mu. Do jednoho.
A pak koutkem oka zahlédl Junghyuka. Jistě, mělo ho zarazit už to, že svoji mrtvou lidskost vidí, ale nezarazilo. Nepřemýšlel nad tím, neuvažoval, nestačil se začít bát; zmocnil se jej neodbytný pocit, že ho Junghyuk volá, a tak se za ním prostě rozběhl.
Hnal se mnoho a mnoho pater vzhůru, mnohem víc, než kolik pater mohl jeho dům reálně mít… V jistý okamžik už nebyl Junghyuk Junghyuk, ale Minho, jemu na tom však nezáleželo, on musí najít Arona…!
A náhle už schody nikam nevedly, jeho lidskost zmizela a on stanul v chodbě, jež ústila v jediné dveře. Nepoznával tu chodbu. Zato poznával osobu, jež stála přede dveřmi.
„Daeguni…?“
Jeho královská Výsost, vyšší, vyzáblejší a bledší, než se pamatoval, k němu pomalu otočila hlavu. A usmála se. Nebo spíš… V tom nestoudném šklebu, tak atypickém pro plachého, samotářského prince, kterého Eric znal, bylo cosi až cynicky groteskního.
Ale na tom nezáleželo. Musí najít Arona.
Rozběhl se ke dveřím. V tutéž chvíli za sebou uslyšel smích. Krutý dvojhlasný smích. (Minho? Junghyuk?) Avšak neotočil se, na to nebyl čas. Protože pochopil. Samozřejmě. Dává přece smysl, proč dveře, za kterými musí Arona najít, hlídá zrovna Taekwoon.
Úzkostný, zlomený, psychicky deprimovaný Taekwoon.
Eric horkotěžko potlačil palčivé nutkání zvracet, odstrčil Taekwoona stranou a vřítil se do sněhobílé koupelny. Přemíra světla jej na okamžik oslepila, byl tak nucen zastavit a nechat zrak přivyknout novému prostředí.
Přímo před ním stál Minhyun a jeho hezounká tvář postrádala jakýkoli výraz. Nevěnoval blížícímu se narušiteli sebemenší pozornost, jen upřeně civěl do veliké vany.
Z Erikova hrdla se vydral tlumený vzlyk, když konečně přistoupil k baronu Hwangovi a spatřil totéž co on.
Aronovo tělo se přízračně vznášelo ve zpola napuštěné vaně. Vypadal klidně… tak pokojně a uvolněně… nebýt krví zrudlé vody, jeden by myslel, že pouze usnul. Na okraji vany hned vedle keramického dávkovače mýdla ležela s bizarní pečlivostí úhledně srovnaná žiletka.
Eric vrávoravě klesl na vykachlíkovanou podlahu, prsty se roztřeseně pokusil nahmatat chlapci tep; čin už na první pohled zcela zbytečný. Voda dávno vychladla a Aronova kůže byla studená jako led.
Žádná známka života.
Rukávem si Eric mechanicky setřel slzy, které milosrdně rozpíjely jeho výhled na Aronovo mrtvé tělo. Opatrně, aby se nedotkl otevřených řezných ran na zápěstí, vzal rudovláska za ruku a tu si se zajíkavým vzlyknutím přitiskl ke rtům. Plakal jako malé dítě. Dlouho. A usedavě.
A pak se za ním ozvaly ty kroky.
Eric ztuhnul, náhle nebyl s to se hnout. Čím jasněji si uvědomoval svou narůstající paniku, tím silněji drtila jeho ruka tu Aronovu. Studenou a mrtvou.
Viděl, jak se Minhyunova pozornost poprvé za celou dobu odvrací od Arona a míří… přímo za něj. Eric nasucho polkl. Nechtěl se ohlížet, bál se, tak moc se bál…!
A přesto…
„Je to tvoje vina!“ sykl Kangta.
Eric se s trhnutím probudil. Několik nekonečných vteřin strnule třeštil oči do tmy, dokud na sítnici vypálený obraz daemonovy nelidsky nádherné tváře konečně nevybledl. Svíravý pocit hrůzy však neustupoval, naopak. A jemu se zoufale nedostávalo vzduchu.
Nemohl tu zůstat.
Vstal z postele, na opěradle křesla nahmatal župan a co nejtišeji se z ložnice vytratil na balkon.
Měsíc v úplňku zářil tak jasně, že bez problému našel jak krabičku cigaret, tak zapalovač ležící na proutěném stolku v rohu. Na čtvrtý pokus se mu povedlo cigaretu zapálit. Tolik se mu třásly ruce.
Potáhl, opřel se lokty o zábradlí a zahleděl se na hvězdnou oblohu. Kdesi v dálce zahoukala sova. Dokonale klidná a mírumilovná noc, jen co je pravda.
Když za sebou uslyšel kroky, s hrůzou v očích se k příchozímu otočil, ustupuje od něj podél zábradlí co nejdál. Ihned si však uvědomil, jak iracionální to byla reakce, svou
(„Je to tvoje vina!“)
éterickou Nemesis neměl už šestapadesát let mezi živými šanci potkat.
Žádný Kangta, ale Hyesung, rozespale na něj mžourající ode dveří.
„Jsi v pořádku?“
„A-ano,“ zalhal Eric a pokusil se o bezstarostný úsměv. Neúspěšně. „Měl jsem zlý sen. Nic víc.“
Hyesung se zamračil a věnoval významný pohled manželově třesoucí se ruce, jež držela cigaretu. Nic ale neřekl. Nikdy nevěnoval Erikovým děsům větší pozornost, než se od něj vysloveně žádalo.
„Můžu,“ rozpačitě zaváhal; ta nabídka mu nešla přes pusu, „můžu pro tebe něco udělat?“
Eric zavrtěl hlavou a s přáním dobré noci poslal Hyesunga zpátky na kutě. Není třeba, aby svůj drahocenný spánek zbytečně šidili oba dva…
•••
„Tak jsem slyšela, že bereš Erika na milost!“ zazubila se Nayla.
„Není dneska pondělí?“ opáčil zdánlivě nelogicky Zhoumi a rozmrzele hodil školní tašku na postel vedle svého Stínu. „Pondělí je tvůj kočičí den.“
„Nejsem autista, lásko. Zvládnu svůj kočičí den přesunout na kterýkoli jiný den v týdnu.“
„Škoda…“
„Takže?“
„Neřekl jsem, že ho beru na milost,“ odsekl vzdorovitě Mi, v příští vteřině však poslušně kecl na židli, na niž Nayla významně ukázala. „Jen mě prostě přešla ta permanentní chuť zapíchnout ho kosou.“
Nayla povytáhla obočí.
„A došlo mi, že je pitomost dělat závěry, když neznám celou historii.“
Nayla povytáhla obočí ještě výš.
„A taky že na celou záležitost nesmím nahlížet jen černobíle a po daemonsku…“
Naylino obočí definitivně zmizelo pod platinovou ofinou.
„A mám ho pořád rád a strašně mi chybí!“ zaúpěl Zhoumi poraženecky. „Spokojená?!“
„Velice,“ ujistila ho Nayla s lišáckým úsměvem. „A ještě spokojenější budu, až se přestaneš tvářit jako boží umučení. Není to od tebe žádná slabost, pokud mu dáš druhou šanci. Naopak. Eric udělal chybu, to ano, ale… nikdo jí nelituje víc než on sám. Nemá smysl, abys ho – navíc jen proto, že se od tebe jako daemona očekává – trestal ještě ty.“
„Proč mám dojem, že každý v mém okolí ví o té šedesát let staré kauze mnohem víc než já?“ zamračil se Mi.
Nayla se rozpačitě vyhnula jeho pátravému pohledu.
„Co víš, Nay? Nebo spíš… jak dlouho už to všechno víš?“
„No… nějaký ten pátek už to bude,“ přiznala dívka neochotně. Nelíbilo se jí, jakým směrem se hovor stáčí. Příčila se jí představa, že by Zhoumimu musela do očí lhát…
Než stačil daemon vyslovit tu zásadní otázku, jež se vzhledem k odpovědi nabízela, vyskočila Nayla z postele a vyhrkla: „Půjč mi na chvíli mobil!“
„Mobil?“ svraštil Zhoumi zmateně čelo. „Na co?“
„Potřebuju si zavolat.“
Ač netušil, co má Nayla v plánu, vytáhl telefon z tašky, odemkl ho a podal svému Stínu. Nayla poděkovala, ubezpečila ho, že do pěti minut bude zpátky, a zmizela v koupelně.
Mi pár vteřin tupě civěl na dveře, zvažuje, či jít blíž a sprostě její soukromý hovor špiclovat, nakonec ten nápad ale zavrhl a raději si sundal sako a kravatu školní uniformy. Zrovna, když si vyhrnoval rukávy košile, vrátila se Nayla do pokoje. Pět minut úspěšně zkrouhla na tři.
„Dovolala ses?“
„Dovolala,“ přisvědčila Nayla a vrátila Zhoumimu mobil. „A dostala svolení mluvit.“
„Od toho, kdo ti o Erikově tajemství pověděl?“
„Přesně tak.“
Číňan zkoumavě přimhouřil oči. „Je to Minho, že jo?“
Nayla přikývla.
„Proč to řekl tobě a ne mně?!“
„Předpokládám, že tušil, že nebudu reagovat tak, ehm, přehnaně.“
Zhoumi dotčeně protáhl obličej, neřekl však ani ň. Věděl, že má Nayla pravdu.
„Od koho se to Minho dozvěděl?“ opáčil po krátké pauze.
„Od zdroje.“
„Prosím?“
Nayla si povzdechla. Krizová část je tu. „Minho… má jistou schopnost.“
„Jasně, ale jak schopnost léčení souvisí –?“
„Další schopnost.“
„Další? Jakože… další?!“ Mimu spadla brada. „Jakou?!“
„Uhm, s ohledem na to, že je lidskost démona mrtvých…,“ Nayla se nervózně zasmála, „vlastně velice předvídatelnou…“
„Proboha.“ Zhoumi zbledl jako stěna. „On vidí duchy,“ shledal bezbarvě.
„Ano. Ale ne všechny. Pracuje s teorií, že vídá pouze ty mrtvé, s nimiž magicky sdílí stejnou rasovou příslušnost.“
„Lidskosti démonů.“
„Správně.“
„Takže komunikuje s Munem Junghyukem.“
„Ano.“
„A to mi nemohl říct ani to?!“
„Všechno to spolu souvisí, pochop,“ namítla chlácholivě Nayla. „Kdyby ti Minho řekl, že vidí mrtvou lidskost, jak dlouho by asi trvalo, než bys z něj vypáčil, čí mrtvou lidskost, hm?“
„Tvé neprůstřelné argumenty mě začínají štvát… Jsi jediná, komu se s tím Minho svěřil?“
„Ano. Ale nejsem jediná, kdo to ví.“ Zaváhala. „Min Ho a Eric se toho dovtípili sami.“
„Eric to ví?“ zarazilo Zhoumiho. „A nic s tím nedělal? Chci říct… ty stoleté noviny, co Aron našel na stole v knihovně, tam asi neležely jen tak náhodou, že ne…“
„Byl to plán, jak veřejně a věrohodně odhalit Junghyukovu existenci,“ přisvědčila Nayla. „Eric s ním byl srozuměn. Teda… ne přímo s tím, který Minho a Hyuk nakonec zrealizovali, ale souhlasil, že by to tajemství mělo vyplout na povrch.“
Zhoumi cosi neidentifikovatelného zabručel a zadumaně se zahleděl na protější bílou stěnu. Ani on, ani Nayla pak hezkou chvíli nepronesli jediné slovo.
„Můžu si teď jít promluvit se svým Vyvoleným?“ otázal se daemon, když se v zámku ozvalo rachocení Henryho klíče.
„Čeká na tebe,“ usmála se Nayla, načež s hurónským chechotem slušně vychovaného sociopata pozdravila nic nechápajícího Henryho.
Zhoumi se – k jeho smůle – s žádným vysvětlováním neobtěžoval. Protáhl se kolem zkoprnělého spolubydlícího ven, proběhl (pozn. autorky: ano, skutečně) prakticky prázdnou chodbou a zuřivě zabušil na dveře Minhova a Siwonova pokoje.
Jeho Vyvolený mu otevřel a stoicky klidně ho pozval dál.
Mi vztekle vpochodoval dovnitř, když ale zjistil, že nikde nevidí Minhova bratrance, zarazil se. „Siwon tu není?“
„Poslal jsem ho pryč,“ řekl Minho a vrazil daemonovi do ruky svůj mobil. „Na. Kochej se Hongbinem, ať se trochu uklidníš.“
„Ehm… díky?“
„A sedni si.“
„Ale já už všechny ty fotky viděl.“
„To je mi jasný. Ta pseudocélebrita už týden nic pořádnýho nepřidala,“ odfrkl Minho a stáhl Miho na postel. „Což je dost trapný, protože tři čtvrtiny jeho sledujících ho beztak stalkujou jenom kvůli selfíčkům, ne kvůli,“ ohrnul nos, „fotkám krajinek.“
„Rád fotí.“
„Jo. Ale hlavní poutač je přece jeho ksicht.“
„To je fakt.“ Zhoumi zamyšleně scrolloval Hongbinovým profilem – selfíčka, selfíčka, selfíčka, sem tam jiná fotka, selfíčka, selfíčka, selfíčka –, prohlížel si jeho podobenky, z nichž snad polovinu už by dokázal zpaměti načrtnout na papír. Byl překrásný. A vypadal… tak šťastně. Mi si nedokázal – ba ne, nechtěl si představovat, že by se tomuhle usměvavému sluníčku mohlo přihodit cokoli zlého.
„Na co myslíš?“
„Že nechci myslet na to, co se muselo stát, že tak podezřele změnil svoje vystupování.“
„Hmm…!“
„Tenhle výraz znám,“ zabručel Číňan suše.
„Jo?“
„Máš konspirační teorii.“
„Chceš ji slyšet?“ rozzářil se Minho, a nečekaje na odpověď, spustil: „Takže, tenhle týpek se ve skutečnosti vůbec nejmenuje Hongbin, a unesla ho banda úchylů, která ho drží ve sklepě –“
„Ve sklepě?“
„Ovšem. Sklep je základ. Když nemáš sklep, nemá smysl někoho unášet!“
Zhoumi užasle potřásl hlavou. „Nebudu se ptát, kdes na tomhle byl…“
„No, a tahle banda úchylů,“ pokračoval Minho, „stvořila internetovou personu Lee Hongbina, a týpka ve sklepě zneužívá jako jeho tvář. Zpočátku to nejspíš byl jen takový zvrácený experiment… ale vyplatil se, protože k dnešnímu dni má ten profil skoro deset milionů sledujících, takže jim z něj tečou pěkný prachy.“
„Zajímavé. Ale jak jsi řekl, sledující vábí týpek, o kterém si všichni myslí, že se jmenuje Hongbin. Proč tedy už týden nezveřejnili žádné jeho selfie?“
„Proč? Protože jim ve sklepě umřel!“
„Ale no ták! To je hnusný!“ protestoval Zhoumi.
„Nebuď sobec. Pro týpka to bylo vysvobození!“ mávl Minho rukou. „Tak co? Už jsi klidnej?“
„Právě jsi mi zavraždil konspiračního Hongbina. Vole.“
„Nejsi…?“
„Ah, relativně by to šlo,“ kapituloval daemon s povzdechem.
„Fajn. Tak tedy k hlavnímu tématu.“ Minho rozpačitě poposedl, natočil se tak, aby Mimu dobře viděl do tváře, a vzal ho za ruce. „Zlobíš se na mě?“
„Jo,“ přisvědčil Zhoumi úsečně.
„Omlouvám se.“
„A jsem zklamaný.“
„Promiň.“
„Na druhou stranu… po Naylině krátké přednášce už dokonale chápu, proč jsi to zaonačil, jak jsi to zaonačil; znáš mě. Vyšiluju víc, než je zdrávo.“
Minhovi zacukaly koutky. „Takhle bych to já nepodal… ale jo, shrnul jsi to perfektně.“
„Jak dlouho už ho vídáš?“
„Junghyuka?“
„Kámošíš se snad i s dalšími mrtvými?“ povytáhl Zhoumi obočí.
„Ne. Jasně, že ne,“ zamumlal Minho a nervózně se uchechtl. „Poprvé… poprvé jsem ho uviděl ve městě. Toho dne, kdy jsme se u staré nemocnice seznámili s Andym. Měl jsem za to, že vidím Erika…
Oficiálně a se vší parádou jsme se pak dali do kupy po tom, co se mi na tréninku ohňovládců udělalo slabo a vyrazil jsem se nadýchat čerstvého vzduchu. Pamatuješ?“
Mi přikývl.
„Když se přede mnou – teda vlastně za mnou – tenkrát zjevil, tušil jsem už, o koho se jedná, a tak pro nás pro oba bylo snazší komunikovat… Podělil se se mnou o vzpomínku na to, co se stalo před šedesáti lety.“
„Chceš říct,“ daemon zesinal, „že jsi viděl, jak ho Eric zabil?“
„Přesně tak.“
„Dobře… už se nedivím, že jsi na něj byl tak hnusný… Co že tě to ale tak rychle přešlo?“
„Junghyuk,“ pokrčil Minho rameny. „Lepšího Erikova obhájce těžko pohledat.“
„On mu to nevyčítá?“
„Ani trochu.“
Zhoumi hvízdl. „A ty s tím souhlasíš?“
„S tím, že mu kompletně prominul svoji vraždu? Ne. S tím, že je kravina, abych Erika nenáviděl já? Ano. Vím, že udělal chybu, hroznou chybu, ale –“
„Nikdo jí nelituje víc než on sám,“ odcitoval Číňan polohlasně Naylina slova a pak pomalu přitakal. A odpustil-li Erikovi Junghyuk… Bez varování mu po zádech přeběhl mráz. Zachvěl se a obezřele se rozhlédl po pokoji. „Je teď tady?“ Šeptal, aniž by dost dobře chápal proč.
Minho zavrtěl hlavou. „Zjevuje se, jak se mu zrovna zachce.“
„Ale když ho zavoláš… tak přijde, ne?“
„Jak kdy. Není příliš, ehm, společenský.“
„Jako Eric.“
„Hm.“
„A když s ním mluvíš,“ Zhoumi si vybavil Siwonovy obavy, že slýchává Minha hovořit neznámým jazykem, a Aronovu poznámku, že podobnou sykavou řečí zaslechl rozmlouvat Min Ha s nemrtvým Heechulem, „mluvíš jazykem mrtvých, co?“
„Bylo to pro mě pořádný překvapení,“ přiznal tmavovlásek. „Než Siwon přišel s tou báchorkou o „hadím jazyku“,“ prsty naznačil uvozovky, „neměl jsem tušení, že taková řeč vůbec existuje, natož pak že ji používám a rozumím jí!“
„Takže se to děje nevědomky, chápu to správně? Není to tak, že bys mi teď z fleku dokázal po mrtvolsku říct: Nazdar, jmenuju se Choi Minho.“
„Přesně. Reálně nemám o tom jazyku žádné znalosti. Prostě… jím jen mluvím.“
Zhoumi mlčky kývl, a zamyšleně si hryzaje spodní ret, zadíval se směrem k Siwonově nedbale ustlané posteli. Zamračil se, ale ne na ni. Vlastně Siwonovu postel vůbec nevnímal. Myslel na Chansungovu vizi. Na Minha, který není Minho, ale… Junghyuk.
„Je ještě něco, co bych měl vědět?“ hlesl konečně. „Něco o stříbrných očích kupříkladu?“
Minho neskrýval své ohromení. „Jak to víš?“
„Já se ptal první.“
„Nebudeš vyšilovat?“
„Ach bože.“
„Nejde o nic nebezpečného, vážně! Je to… jen projev mé dobré vůle!“
„Začni od začátku, buď tak hodný,“ vyzval ho Zhoumi suše.
•••
Celé dopoledne se snažil Eric sám sebe přesvědčovat, že nemá jediný důvod se strachovat. Byl to přece jen sen. Jenom pitomá noční můra… Když na něj Hyesung u oběda houkl, ať přestane rozpitvávat to maso, že mu nic neudělalo, a že všem u stolu kazí chuť, naznal, že takhle to dál nejde, a tak se zvedl, oznámil, že jede k baronu Hwangovi, a bez jakéhokoli plnohodnotného vysvětlení proč vystřelil z jídelny. Hyesung, Andy a Junsu za ním zůstali dobrou půlminutu konsternovaně hledět.
Dveře Minhyunova domu mu otevřel přísně vyhlížející majordomus, který se div neudusil vlastní slinou, když spatřil, kdože je to poctil svou veleváženou návštěvou. A zatímco Eric se rozpačitě omlouval za to neohlášené přepadení, majordomus chrlil ódy, jaká je to nevýslovná čest, že do tohoto skromného panství zavítal vévoda Mun!
Jejich oboustranné utrpení ukončil Aron, zjevivší se na schodišti.
„Eriku!“ S radostným výkřikem seběhl dolů a nadšeně démonovi skočil kolem krku.
Mun chlapce s úlevným výdechem sevřel v náručí. Je v pořádku. Samozřejmě, že je v pořádku… Vlastně vypadá lépe, uvědomil si, když si Arona pořádně prohlédl, a neubránil se úsměvu, mnohem zdravěji, než byl za těch pět, co ho zná, kdy svědkem.
„Jsem rád, že ti Minhyun svědčí,“ prohlásil upřímně.
„Jsem rád, že to říkáš,“ usmál se Aron. „Vlastně –“
Bezbarvý hlas barona Hwanga zarezonoval halou:
„No výborně.“ Nedalo se určit, zda je to výborně myšleno ironicky či nikoli. „Zdá se, že můžeme pokračovat v našem komorním čajovém dýchánku.“
Eric se zatvářil zmateně.
„Před chvílí odsud odcházel Minwoo,“ vysvětlil Aron a věnoval Minhyunovi na schodech zářivý úsměv.
„Dušoval se, že vás brzy navštíví,“ dodal baron a přimhouřenýma očima vévodu zrentgenoval od hlavy až k patě.
Ví to. Z té myšlenky se Erikovi udělalo nevolno. Víc než kdy jindy nyní zadoufal, že si dokázal udržet svůj pověstný výraz bez výrazu.
„Děkuji,“ opáčil s poněkud křečovitou nonšalancí, „psychicky se na to připravím.“
Minhyun se samolibě ušklíbl. Jeho vědoucnost byla tak zjevná, že se Eric divil i ušima, že mu stupidní důvod jeho paranoiou zavánějící kontroly ještě neomlátil o hlavu.
„Zdržíte se, viďte?“
„Nechci obtěžovat –“
„Vy nikdy neobtěžujete. Kwone,“ obrátil se baron na majordoma, „ať nám Minhee přinese kávu do šarlatového pokoje.“
Cestou do prvního patra se Eric od Arona dozvěděl, že Minhee je přesně ta Kim Minhee, která bývala komornou Minhyunovy matky, ale trhla se, když se mladý baron, její oblíbenec, při nejbližší možné příležitosti z rodného sídla odstěhoval. O ženině troufalosti kolovaly napříč Koreou hotové legendy.
Když byla horká káva na stole a komorná se s diskrétní úklonou vzdálila, zeptal se Aron: „A co vás sem vlastně přivádí?“ Byla to otázka na místě. Však vidět Erika v Minhyunově domě byl skoro paranormální úkaz.
Vévoda neurčitě trhl rameny, stylem jako nic konkrétního. Chabá lež, jen co je pravda. A Arona, jak vidno nepřesvědčila.
„Šestý smysl,“ podotkl Minhyun. Když si všiml daemonova údivu, opáčil: „Sám jsi přece říkal, že ho vévoda má.“
„Ah, no jo, to je pravda…“
„Šestý smysl?“ povytáhl Eric obočí.
„Hm. Poznáš, když,“ Aron si neochotně, leč nadmíru jednoznačně poklepal prstem o spánek, „se něco semele…“
Vévoda na něj v čirém šoku vytřeštil zrak.
„Nic se ale nestalo, vážně –!“
„Dostal se k tobě Min Ki?!“
„Ano, ale –“
Eric sekl zabijáckým pohledem po Minhyunovi; že má na něj páku, mu bylo v tu chvíli srdečně fuk. „Netvrdil jsi snad, že ho ochráníš?!“ zahřímal vztekle.
Démon nočních můr sklopil hlavu.
„Taky že ochránil!“ vyhrkl Aron. „Min Ki mi vstoupil do snu, to ano, nestačil se ke mně ale ani přiblížit!“ Vyklonil se z křesla a povděčně sevřel Minhyunovu ruku ve své.
Baron se na něj něžně usmál. „Nemělo se to stát,“ hlesl pokorně, a ač nespouštěl oči z Arona, bylo zjevné, že hovoří k Erikovi. „Na chvíli jsem se vzdálil… a ztratil koncentraci… Byla to chyba.“ Povzdychl si. „Nebude se to opakovat, přísahám.“
Rozhostilo se ticho. A zatímco Minhyun dál zbožně hleděl na Arona jako na svatý obrázek, Erika při pohledu na ně opustil všechen hněv.
Vystřídalo jej prozření… smutek… který dospěl v nostalgické smíření.
„Nebylo by přece jen lepší mít tu ten Aronův lapač snů?“ navrhl; vlídněji než by se sám od sebe byl kdy nadál. „Rozumíš, jako takový… záložní generátor.“
„To…,“ Minhyun si rozpačitě odkašlal, vykolejený nečekanou změnou vévodovy nálady, „ano… asi ano.“
„Výborně.“
„Stavím se pro něj –“
„Ah, to není třeba, někoho sem s ním pošlu,“ mávl Eric rukou. „Možná Junsua.“ Mrkl na Arona. „Vsadím se, že by tě rád viděl.“
Od toho momentu plynula konverzace hladce, klidně a přirozeně. Jev natolik neuvěřitelný, že naplnil všechny její účastníky takřka nevýslovným úžasem. O kterém se žádný z nich ale nahlas nezmínil. Samozřejmě.
Přesně v půl třetí pohlédl Minhyun na ciferník starožitných stojacích hodin v rohu místnosti a opáčil: „Nemáš ještě dodělávat něco do školy, Arone? Když dorazil Minwoo hyung, vytrhli jsme tě od práce…“
„Jo, ale to –“
„Kolik?“ přerušil ho Eric.
„Tři předměty… vlastně dva a půl. Matiku mám rozdělanou.“
„A v kolik je deadline?“
„Ve čtyři.“
„Hmmm,“ protáhl vévoda významně, „nevypadalo by dobře, kdyby nejlepší student ročníku prošvihl hned první den dálkové výuky termín odevzdání úkolů…“
„Nic neprošvihnu,“ ohradil se Aron. „A nejlepší student ročníku je Minho.“
„Říká kdo?“
„Minho.“
„Ah, nikdy nevěř tomu, kdo o sobě tvrdí, že je nejlepší student ročníku, že je nejlepší student ročníku!“ poučil Arona Minhyun. Eric vážně přitakal.
A to, prosím pěkně, prohlašuje dvojice šlechticů, která v životě nezakusila obyčejný školský život.
„Líbí se mi, že zrovna vy dva máte v tomto oboru tak neocenitelné znalosti,“ rozesmál se daemon. „Úkoly samozřejmě dokončím – a včas – ovšem učili mě, že sbalit se dřív než návštěva,“ významně pohlédl na Erika, „je krapet neslušné.“
„Návštěva ti to odpouští,“ ujistil ho Mun. „Stejně už jsem pomalu na odchodu…“
„V tom případě nevidím jediný důvod –“
„Měl bys jít ty úkoly dopsat,“ trval na svém Minhyun, načež s afektovaným úsměvem dodal: „Já vévodu vyprovodím!“
Vévodův výraz přešel během vteřiny ze zděšení v totožně teatrální nadšení. I Junsu v hračkářství, prohlašující, že tuhle plyšovou pandu ale vůbec nechce, dovede dát do svého projevu více věrohodnosti…
„Vy dva máte něco v plánu.“ Aron se podezřívavě zamračil. „Což je hrůzostrašné samo o sobě, takže,“ vstal a na rozloučenou objal Erika, „raději nechci vědět, o co jde… Rozhodně si to ale užijte!“
Poslední Aronova věta Erika tak pobavila, že nebyl s to přestat se smát. Trpce a hystericky a ignoroval, že ho Minhyun ustaraně pozoruje. Ztichl až v momentě, kdy zaslechl, že se v patře nad nimi zavřely dveře.
Aron je pryč, prolétlo mu hlavou. A ty teď musíš mluvit.
„O čem byla?“
Erikovi přeběhl mráz po zádech.
„Ta vaše dnešní noční můra?“ otázal se Minhyun s bezelstností sobě vlastní.
První, co Erikovi vytanulo na mysli, byla krev. Spousta, spousta krve. A pak Aronův obličej. Který se bez varování proměnil v Kangtovu tvář. Bledou a mrtvou. Vzpomněl si na slova té sestřičky z psychiatrické kliniky U Svatého Jana; zásadní důvod, proč Kangta dožil tam, kde dožil.
…prakticky půlhodinu potom, co se probral v nemocnici, kam byl odvezen na pozorování, rozbil v umývárně zrcadlo, a podřezal si krk…
Neznala podrobnosti Kangtovy hospitalizace (…koluje historka, že když ho našli, objímal čísi mrtvé tělo…), bezpečně však věděla, že nebýt tenkrát mezi personálem vodní mág se schopností ovládat krev, skončil by Kangtův sebevražedný pokus úspěchem.
„O Aronovi,“ hlesl Eric v neochotnou odpověď na Minhyunovu otázku. Dělalo se mu zle od žaludku, jen si ten ohavný sen vybavil, fyzická nevolnost však zdatně zahnala šedesát let mrtvé vzpomínky… a on si momentálně nic nepřál víc.
„O Aronovi…?“ zopakoval mladší, vybízeje Erika k pokračování.
„Hm. Podřezal si žíly. A já nepřišel včas.“
Minhyunovo čelo zbrázdila hluboká vráska.
„Paradoxně,“ ušklíbl se Eric hořce, „se už pokusil zabít snad každým známým způsobem, ovšem žíly si nepodřezal ještě nikdy.“
„Omlouvám se…“
„Nemáš se zač omlouvat. To já bez ohlášení vtrhl k tobě domů, abych zahnal paranoiu a ujistil se na vlastní oči, že je Aron naživu.“
„To je… pochopitelné,“ zamumlal Minhyun rozpačité.
„Díky.“
„Ale… nemusíte se bát. Vím, že se to snadno řekne… ale nestane se to.“
Erikův prázdný pohled se zaklesl do toho Minhyunova, jasného a přesvědčeného.
„Dám na něj pozor,“ přislíbil baron svatosvatě. „Nedovolím, aby…,“ zarazil se, snad nejistý výběrem další slov, a dodal: „Zůstane v bezpečí.“
Démon strachu na něj několik nekonečně dlouhých vteřin nečitelně zíral… a pak pozvedl koutky úst v náznaku povděčného úsměvu.
„Já vím, že ano.“
•••
Asi hodinu poté, co se Eric vrátil domů a pustil se do odložené práce, mu na ploše laptopu vyskočilo upozornění příchozího videohovoru. Zkontroloval jméno volajícího a nestačil se divit.
„Min Ho…?“ Dodneška netušil, že jeho milý vůbec ví, že něco jako videohovor existuje…
Minimalizoval otevřený dokument a – značně konsternován – hovor přijal. Konsternace přešla v ryzí šok, když si uvědomil, že osoba, sedící před kamerou, není Min Ho.
Po chvilce oboustranného rozpačitého ticha se Zhoumi na monitoru nervózně zazubil a váhavě Erikovi zamával. „Zdravím.“
Démon nebyl schopen slova. Tohle… nečekal.
„Rád vás vidím.“
„Taky tě rád vidím,“ opáčil Eric automaticky a zamračil se. Ohromení nahradila podezíravost. „Poslyš, jestli tě k tomuhle Min Ho nutí, jestli tě u notebooku drží násilím… prostě tenhle hovor vypni, a já toho vola seřvu po telefonu.“
Zhoumi se srdečně rozesmál. „Není třeba, jsem tu zcela dobrovolně. Vlastně,“ pokrčil rameny, „to byl můj nápad…“
„Dobře… v tom případě je všechno v pořádku.“
Mi předvedl svůj proslulý zářivý úsměv, co léčí všechny neduhy světa, opřel se lokty o desku stolu, rukama si podepřel bradu a spokojeně si Erika prohlédl. „Rád vás vidím,“ zopakoval, ještě o ždibínek upřímněji než prve. „Ne sice tak dobře, jak jsem doufal, protože to rozlišení je fakt katastrofa…“
Eric se zašklebil. „Buďme vděční za chabé rozlišení. Mám dneska děsný kruhy pod očima!“
„To beru. S děsnými kruhy pod očima se svým vzezřením lehce blížíte levelu obyčejný smrtelník. Jakožto vaše budoucí žena se tedy necítím tak nepatřičně,“ zazubil se daemon.
„Těší mě, že to stále platí.“
„Naše plánované manželství?“
Démon přikývl.
„Mrzí mě, jak jsem se choval.“ Zhoumi si povzdechl. „A teď si popravdě připadám jako naprostý pitomec, protože vám volám a vykládám, jak strašně rád vás vidím a tvářím se, že je všechno v pohodě, takže bych měl přece prohlásit, že je všechno v pohodě a že já jsem v pohodě a že vy se můžete kdykoli vesele vrátit na Akademii –“
„Jenže to neřekneš.“
„Ne. Chtěl jsem vás vidět, hrozně moc, ale… naznal jsem, že ještě nenadešel ten správný čas provést to… osobně. Chápete.“
„Chápu.“
„Nemyslím, že bych vám šel po krku,“ odkašlal si Číňan rozpačitě, „z toho už jsem vyrostl, tuším… ještě nějakou chvíli bude ale distanční komunikace… ehm, bezpečnější.“
„I to je víc, než od tebe vůbec můžu chtít,“ usmál se Eric.
„Děkuju. Už to nebude trvat dlouho… teda snad…“
„Máš tolik času, kolik jen potřebuješ. A pak… my se tu nemáme zase tak špatně.“
Mi se na moment odmlčel, zdálo se, že o něčem usilovně přemýšlí. „Mohl byste… ehm…“ Znejistěl. „Mohl byste zavolat Arona?“
„To bohužel nepůjde. Aron je u Minhyuna.“
„U Minhyuna?“ nevěřil Zhoumi svým uším. „Hwanga Minhyuna?!“
„To je… dlouhá historie.“
„Dobře… no, ehm… Škoda. Doufal jsem, že mi ho pomůžete obměkčit…“
Eric povytáhl obočí.
„Myslím, že se na mě zlobí,“ vysvětlil Číňan rozmrzele.
„Nic takového Aron nenaznačil.“
„Ne? Tak to je úspěch… A co Junsu? S tím můžu mluvit?“
„Nebudeš tomu asi věřit… ale Junsu je zrovna na cestě k Minhyunovi.“
Mi protáhl obličej. „Mám se ptát?“
„Není na co. Poprosil bych tě ale, aby sis za tím nepředstavoval to, co si za tím představuješ –“
„Nejdivnější trojku planety…?“
„Ale fuj!“ Eric propukl v hurónský řehot a Zhoumi se k němu přidal. Vzápětí pak obrátil na nový list:
„Minho mi pověděl o Junghyukovi, mimochodem. O tom, že ho vídá a může s ním komunikovat a… a tak.“
Vévoda souhlasně kývl. „Bylo už taky pomalu načase.“
„Věděl jste, že mu může půjčit tělo?“ vyhrkl daemon po kratičkém zaváhání. Nechtěl, aby to vyznělo jako výtka… a dobře udělal, protože soudě dle Erikova užaslého výrazu o tom démon neměl ponětí. Což potvrdil vteřinu nato:
„Netušil jsem, že je něco takového vůbec možné… Ví o tom Min Ho?“
Mi pokrčil rameny. „Já mu to neřekl.“
„Myslím, že bys měl.“
„Takže si myslíte, že to Minhovi může ublížit?“
„To si netroufám odhadovat… A doufám, že ne… Ale každý fenomén, související s mrtvými, spadá do Min Hovy kompetence. A jestli jeho lidskost půjčuje svoje tělo mojí lidskosti… měl by to vědět.“
„Máte pravdu… promluvím s ním.“ Zhoumi přitakal, a pak jako by si najednou na něco vzpomněl, se na vévodu zkoumavě zadíval. „Eriku?“
„Copak?“
„Povíte mi, co se tenkrát stalo?“
Záchvat paniky nemilosrdně sevřel Erikovo hrdlo. Lapavě se nadechl, a snažně se soustřeďuje na Miho tvář, zahnal to pošetilé, paranoidní nutkání ohlédnout se. „Co co?“ opáčil bezvýrazně; děkoval bohu, že jeho čelisti nemají potřebu jektat hrůzou o sebe. „Víš přece, co se stalo.“
„Dobře, tak jinak – proč se to stalo?“
Nic. Žádná odezva. Démon mlčel, rty semknuté tak pevně, že takřka nebyly vidět, a jen upřeně zíral do kamery, jako by na tom závisel jeho život.
„No tak, Eriku, netvrďte mi, že jste se z náhlého popudu a úplně bezdůvodně rozhodl, že zabijete svoji lidskost. Tomu nikdo nevěří.“
„Tak to tě bytostně zklamu, protože z náhlého popudu to rozhodně bylo,“ uchechtl se Eric trpce.
„Ale ne bez důvodu.“
„Ne. Jenže jaký důvod ospravedlní vraždu nevinného člověka?“
Žádný, samozřejmě že žádný. Mi se zamračil. Nelíbil se mu Erikův tón, nelíbilo se mu, že ho démon prakticky nabádá, aby jej dál slepě nenáviděl. Jako daemon, i jako člověk. „Vy o tom nechcete mluvit, viďte?“
„Nezdá se mi správné probírat to… takhle,“ zamumlal Eric a pokynul bradou ke kameře. „Je to, jako bych byl moc zbabělý čelit tobě a tvému spravedlivému hněvu přímo… Nemáš ten pocit?“
„Ječet na vás pohodlně můžu i přes mikrofon, k tomu se nepotřebujeme nacházet ve stejné místnosti,“ odtušil Číňan suše. „Ale jo,“ uznal, „asi chápu, jak to myslíte… Tak fajn. Ale nevykroutíte se z toho, to vám garantuju. Jakmile vkročíte na pozemky Akademie…!“
„Slibuju, že ti převyprávím svoji verzi příběhu.“
„Eriku?“
„Ano?“
„Těším se, až zase vkročíte na pozemky Akademie.“
Vévoda se ušklíbl. „Zase tak úžasné vyprávění to není, Mi.“
„A kdo mluvil o vyprávění?“ blýskl po něm mladík oslnivým úsměvem.
•••
Smrákalo se. Výhled na Munovic sídlo, grandiózně se vypínající proti tmavé podvečerní obloze, byl… úchvatný. A děsivý zároveň. Junsu podvědomě přidal do kroku.
Byla to příjemná procházka. Ač se cestou zpátky lehce proklínal, že odmítl Erikovu nabídku zapůjčení auta, v konečném součtu svého rozhodnutí nelitoval. Dlouhá procházka poskytovala ideální prostor pro důkladné utřídění myšlenek a dojmů. Což se podařilo, a celá interakce s Aronem tak proběhla… správně.
Nemohl by tvrdit, že je nadšený z toho, jak se věci vyvrbily, to ani náhodou. Nelíbilo se mu, že se jeho nejlepší kámoš paktuje s psychopatem, a ještě míň se mu líbilo, že jeho nejlepší kámoš evidentně nevidí, že milý psychopat po něm jede jak po uzeným. To ale Junsua popravdě zas tak moc nepřekvapovalo, přece jenom… co se rozpoznávání projevů náklonnosti týče, je Aron stejně tupý jako Taecyeon –
„Hej!“
Junsu nadskočil leknutím a poplašeně se otočil za hlasem. Ze stinného zákoutí v zákrytu Munovic kamenného plotu na něj kdosi zuřivě mával.
No paráda. Další pomatené démonské individuum.
Ostentativně se od něj odvrátil a hodlal pokračovat dál, neznámý ale sykl: „Ty jsi Kim Minjun, že ano? Junsu.“
Tak tohle už začínalo ale regulérně smrdět.
„Musím s tebou mluvit! Prosím tě!“
Su nesouhlasně zkřížil ruce na prsou a prošpikoval mladíka, zpola skrytého ve stínech, zamračeným pohledem. „Sorry, kotě, ale když naposled někdo, koho jsem v životě neviděl, znal moje jméno, skočilo to blbě. Takže ne, do temný uličky za tebou fakt nepolezu.“
„Zapomeň na svoji člověčí éru. Oba jsme démoni, oba máme stejné fyzické podmínky.“ Neznámý postoupil blíže, aby na něj Junsu lépe viděl. „A jistě uznáváš, že kdybych se já pokusil o cokoli nepřístojného, ty mě bez problému přelomíš vejpůl.“ Pravda, hošan byl hubený jako lunt. Su si ho zvědavě prohlédl. Byl vysoký, tmavovlasý a působil… exoticky. Ne ale tak okatě exoticky jako Nichkhun, měl korejské rysy a určitě to nebyl cizinec.
„Prosím,“ zazubil se neznámý rozpačitě. „Nezdržím tě dlouho.“
„Ach jo,“ povzdechl si Junsu a snažně odmítaje myšlenku, že toho bude beztak litovat, vyrazil za mladíkem k plotu. Ten, jakmile byl Su na dosah, ho popadl za rukáv a bez skrupulí ho zatáhl do uličky.
„Co to sakra…?!“
„Promiň! Ale,“ kývl k osobě, která nedaleko od nich kráčela směrem k centru, „nemůžu riskovat, že mě tu někdo uvidí. Takže logicky nemůžu riskovat ani to, že tebe někdo uvidí mluvit s někým, kdo se schovává ve stínech. Chápeš. Protože by se to beztak doneslo k Simonovi, a ten by si dal dvě a dvě dohromady, a vynesl by mě v zubech.“
Junsu na něj zůstal dvě tři vteřiny konsternovaně hledět, zpracovával, co zrovna vyslechl, pročež zareagoval na to jediné, co neznělo jako úplný konspirační blábol: „Simon? To jako Simon Mun?“
Mladík přikývl.
„Co jsi zač?“
„Ah, pardon, nepředstavil jsem se… Jmenuji se Cha Hakyeon,“ se širokým úsměvem Junsuovi familiárně potřásl rukou. „Jsem důvěrný společník jeho královské Výsosti.“
„Královské –,“ Su potřásl hlavou. Na tohle neměl náladu. „Co děláš tady?“
„Vyhlížím příležitost, jak předat zprávu Erikovi.“
„Žijeme v jedenadvacátým století. To nemáš mobil?“
„Napíchnutý,“ opáčil Hakyeon suše.
„Oh.“
„Jo. Tak zavři zobák a poslouchej; potřebuju, abys Erikovi vyřídil tohle: Pro teď je všechno v pořádku, nemusí se strachovat. Otázka však zní, jak dlouho věci v pořádku vydrží… Nechci riskovat, že se to bude opakovat, takže mám plán. Chvíli sice potrvá, než bude možné ho zrealizovat… ale až k tomu dojde, budu potřebovat jeho pomoc. Nejspíš při tom oba zešedivíme, v horším případě umřeme, to už ale holt udolávání Simona obnáší.“
„Nechápu nic z toho, co jsi právě řekl,“ odtušil Junsu.
„Ty to taky chápat nemusíš,“ uklidnil ho Hakyeon, „tvým úkolem je to sdělení přetlumočit.“
„A seš si jistej, že to bude chápat Eric?“
„Rozhodně!“
„Tak to je hyungnim zjevně ještě divnější, než jsem si myslel…“ Su svraštil čelo. „Proč Simon nechce, abys s ním mluvil?“
„Protože to nechtějí ostatní. Pokládají Erika za anarchistu či co a nepřejí si, aby měl na věci kolem královského dvora jakýkoli vliv,“ odfrkl Hakyeon znechuceně. „Simon vlastně jen do provozu uvádí platnou vůli většiny…“
„Kdo je ta většina?“
„Vévodové v důchodu a jiné konzervativní papalášstvo. Nóbl sebranka, s jakou nechceš nic mít, věř mi.“ Hakyeon se na Junsua křivě usmál. „Už budu muset. Díky, že Erikovi vyřídíš moji zprávu. Rád jsem tě poznal, Minjune!“ A než se Su stačil nadechnout k protestu, byl mladík fuč.
Když o chvíli později vcházel do Erikovy pracovny, měl ve tváři stále tentýž ohromený výraz. Což Erikovi samozřejmě neuniklo, přisuzoval jej však poněkud jinému důvodu.
„Proběhlo všechno dobře?“ zeptal se s lehkým znepokojením.
Junsu na něj chvíli tupě civěl, než pochopil, o čem to hyungnim mluví. „Ah, jo, jasně! Lapač snů jsem předal, pokecal s Aronem… Bylo to fajn.“ Ušklíbl se. „Minhyun nás dokonce nechal sedm a půl minuty o samotě!“
„Sedm a půl?“
„Na vteřinu přesně. Stopoval jsem to.“
Eric se rozesmál. „Rozkošné.“
„Že?“
„Jenže ty se netváříš, že je všechno v pohodě.“
„To je dost možný, ale nemůže za to ani Min, ani Ron,“ odvětil Junsu a posadil do křesla. „Cestou zpátky jsem narazil na podezřelýho týpka. Schovával se vedle vašeho plotu.“
Vévoda povytáhl obočí. „Víš, co byl zač?“
„Jo, pošuk. Tvrdil, že je důvěrný společník jeho královské Výsosti –“
„Hakyeon?!“ vykulil na něj Eric oči.
Junsuovi spadla brada. „Vy ho fakt znáte?!“
„Jistěže! Co ti řekl?!“
„Že vám mám předat vzkaz… uhm, bylo to něco ve smyslu, že se nemusíte bát, že je všecko v pořádku, ale neví se, na jak dlouho. A že on, to jako Hakyeon, má plán. A že až se mu zadaří uvést věci do pohybu, bude potřebovat vaši pomoc, protože… to bude obnášet zpracovávání vašeho otce, či co.“ Su potřásl hlavou. „Nedává to smysl –“
„Dává to perfektní smysl. Děkuji.“
„Vážně?“
„Vážně.“ Eric přistoupil k oknu a zadíval se ven. „Řekl tedy, že je v pořádku, ano?“
„Jo, ale… nemyslím si, že mluvil o sobě,“ namítl Junsu, vteřinu od vteřiny zmatenější. Vysvětlení se však nedočkal.
„Hledal tě Andy,“ podotkl Eric. Nepřímá výzva k odchodu čišela z toho sdělení na sto honů. A tak Su zdvořile učinil, jak vévoda žádal.
Vzdálil se.
"...ani Min, ani Ron."
OdpovědětVymazatNevím proč, fakt to nedokážu logicky vysvětlit, ale neskutečně mě to pobavilo. 😅