✘ A jsme ve finále; dosti předvídatelném finále, vzhledem k tomu, že děj k němu v posledních kapitolách jasně směřoval. Předem se proto omlouvám všem, kteří doufali v nějaký epický, šokující plot twist. Nejen Dongwan měl holt nakonec pravdu...
Chvíli po jedenácté večer se ozvalo váhavé zaťukání na dveře. Eric a Kangta si vyměnili poplašený pohled; nestávalo se běžně, aby je kdokoli z rodiny navštěvoval v ložnici… a když už, nebyly důvody, které je k tomu pobízely, vůbec hezké… Však posledním poslem špatných zpráv byl včera touhle dobou Tao!
„Dále,“ vyzval Eric příchozího neochotně.
Do pokoje vešel Minho.
Po výstupu, jaký spolu měli ráno, bylo takřka nemyslitelné, že by se tu Minho ukázal jen tak, proto Kangta okamžitě zaujal ofenzivní postoj. „Nebudu se omlouvat,“ sykl umanutě, a v tu chvíli mu bylo upřímně fuk, jak hloupě a dětinsky ta věta zní.
„Proto tu nejsem,“ zamumlal mladík, oči rozpačitě upřené na špičky vlastních bot.
Chilhyun nedůvěřivě povytáhl obočí. Eric se pousmál. Tři čtyři vteřiny neřekl nikdo ani slovo, a Minho nejevil pražádnou známku netrpělivosti, ani toho, že se přišel hádat.
Podivné, ale zázraky se občas dějí…
„Tak co se děje?“ zeptal se Kangta a pokynul Minhovi ke křeslu.
Ten se s tichým poděkováním posadil a konečně na dvojici, zachumlanou v posteli pod dekou, zpříma pohlédl. „To – to já se přišel omluvit. Zvoral jsem to. Jednal jsem hloupě a iracionálně a… Nejspíš jsi měl pravdu, hyung.“
Kangtovi spadla brada. Tohle nečekal.
„A smíme vědět, co tě k té stoosmdesátistupňové změně názoru přivedlo?“ odkašlal si významně Eric.
Minho se rozčileně hryzl do rtu. „Changmin…“ Zmlkl. Zdráhal se to obvinění vyslovit nahlas, bylo to přece úplně směšné. Určitě o nic nejde, plaší úplně zbytečně, možná…!
Žádné možná.
„Changmin je jediný, kdo nemá alibi.“
„Alibi?“
„Na dobu Nichkhunova zmizení.“
„My ale přece nevíme, kdy přesně zmizel,“ namítl překvapeně Kangta. „Chci říct, co Nichkhun odešel z jídelny a než se do pokoje vrátil Tao… uběhly minimálně dvě hodiny –“
„Právě o těch dvou hodinách mluvím.“
„Nebyli jste spolu?“ podivil se Eric.
„Jiyeon a Hyomin cestou z večeře básnily o tom, že našly „podle recenzí fakt boží horor!“, ale bojí se na něj koukat samy, takže… chápeš, jak to dopadlo.
Když nad tím teď ale uvažuju,“ Minho se zamračil, „ponoukal mě Changmin až příliš nadšeně, abych jim dělal gardedámu…“
„Potřeboval tě zaměstnat.“
„Zjevně.“
„Ale opravdu je jediný, komu alibi nikdo nedosvědčí?“ zamyslel se Kangta.
„Rozhodně,“ přisvědčil Minho. „Vy dva jste byli s Taem a Boram celou tu dobu v jídelně, ne?“
„Byla to zatraceně náročná večeře,“ odfrkl Eric.
„Taecyeon se nehnul od Minjuna – což sice není zrovna svědek, ve kterého bych vkládal nějakou důvěru, ale svědek to je – a já byl od čtvrt na devět do půl jedenácté s Jiyeon a Hyomin. Zbývají Nichkhun a Changmin. A Nichkhun zmizel.“
Eric pár vteřin zadumaně kalkuloval vyslechnutou hypotézu. „Konfrontoval jsi ho?“ otázal se posléze.
Chlapec potřásl hlavou. „Chtěl jsem to celé nejdřív probrat s vámi.“
„Dobře… Předpokládám, že to, že ty jsi tady, znamená, že Changmin už spí…?“
„Hm, odpadl asi před hodinou.“
„Zítra si s ním promluvíme,“ rozhodl Eric. „A pro jistotu –“
„– přizveme k výslechu i Jiyeon,“ dokončil jeho myšlenku Kangta.
✘✘✘
„Hyung?“
Kim Dongwan vzhlédl od mobilu a usmál se. Kibum postával na prahu balkonových dveří, zřetelně nervózní a připravený vzít nohy na ramena, kdyby bylo třeba. Kolikrát už Dongwana napadlo, zda by chlapci neměl prokázat službu a prostě jej přimět, aby se ho přestal bát. Jistě, nebylo to takové pořád, ale… napětí v pracovním kolektivu nedělá dobrotu.
„Minwoo hyung vzkazuje, že je všechno připraveno,“ zamumlal Kibum.
„Všechno?“ ujistil se Dongwan.
„Jednotky byly důrazně zpraveny, že Muna a Ahna chceme za každou cenu dostat živé.“
„Výborně.“ Dongwanův úsměv se rozšířil. „Za pár hodin to vypukne… Jdi se prospat. Bude to dlouhý den.“
Na to Kibum neřekl ani popel; obrátil se na podpatku a beze slova se vrátil dovnitř. Dongwan se natáhl pro hrnek čaje, chladnoucí na pojízdném stolku vedle zábradlí, a probudil k životu zčernalý displej mobilu.
Bylo to bizarní; den poté, co skupina jiných odvedla z laboratoří subjekt 035, zaplnily internet fotografie Muna Junghyuka. Stovky až tisíce amatérských snímků jednoho jediného jiného, které na náměstí, kam Mun tak efektně přilákal pozornost takřka každého soulského policisty, pořídily davy čumilů. Valná většina nezapomněla ke svým příspěvkům připsat něco jako „hororový zážitek“ a „nikdy jsem se víc nebál o vlastní život!“ Vcelku paradox, když toto prohlásí člověk, který průkazně pořizoval jednu fotku za druhou jako paparazzi před uzávěrkou…
Dongwan znechuceně potřásl hlavou a klikl na fotografii, jež jako jedna z mála žádným pokryteckým hashtagem neoplývala. Mun Junghyuk na ní byl zachycen z profilu a… byla to dobrá fotka. Opravdu ano. Jistá dáma si v komentářích neodpustila poznamenat, že Munova policejní skica má s originálem společný maximálně tak nos. To Dongwana rozesmálo.
Když u ÚBJ začínal, byl svědkem tvorby updatované verze Junghyukovy skici. Vida, jak fádně na ní Junghyuk působí, nemohl, než vznést svou námitku nahlas. Protože exoticky vyhlížející krasavec jako Mun Junghyuk může vypadat jakkoli, ale rozhodně ne fádně. Kreslíř se na něj tehdy podíval jako na absolutního idiota a uraženě ho vykázal ven. Žádnou další skicu už před ním nikdy nevypracoval.
„Tak kdo měl nakonec pravdu,“ uchechtl se Dongwan.
✘✘✘
Ve tři hodiny ráno se Changmin probudil. Procitl s jasným, ohavným vědomím toho, že nadešel čas. Minho vedle něj poklidně oddechoval, proto se co nejtišeji zvedl z postele, sbalil přes židli přehozenou mikinu a opustil pokoj.
Kráčel prázdnou chodbou přímo k technickému kumbálu, jak místnůstku nazýval Eric. Všichni z rodiny věděli, že tu je, prakticky nikdo ji však nevyužíval. A když už, vždy o svolení žádali právě Erika.
Changmin otevřel dveře a zašmátral na stěně po vypínači. Stará žárovka neochotně zablikala.
Ze třetí police regálu vzal první mobilní telefon, který mu přišel pod ruku, a zapnul jej. Byly tu čtyři kousky, jeden předpotopnější než druhý. Mechanicky vyťukal číslo, jež mu zdánlivě bez souvislosti vytanulo na mysli, a stiskl tlačítko pro volání. Vyčkal, dokud nebyl hovor na druhé straně linky přijat, a pak, aniž by se představil nebo cokoli řekl, položil mobil zpátky na polici.
Tím byl úkol splněn, více se po něm nechtělo. Teď se stačilo vrátit do postele a… prostě pasivně čekat na smrt. Nebo hůř…
Zuřivě zavrtěl hlavou. Sáhl do nejvyššího patra regálu a nahmatal chladnou rukojeť revolveru.
Stejně jako mobily, i zbraně tu byly čtyři, a aktivně je používal výhradně Eric na svých vražedných misích pro jakuzu. Potenciální scénář „nutné obrany“ se však i on ze zcela racionálních důvodů neodvažoval podceňovat – nebezpečí odhalení hrozilo jiným prakticky každou minutu – a proto jeho, Kangtu a Junjina už před lety naučil, jak s revolverem zacházet.
Abyste ochránili rodinu.
„No,“ ušklíbl se Changmin trpce, „svým způsobem…“
Zkontroloval, zda je zbraň funkční – byla – pak ji schoval do klokaní kapsy svojí mikiny, zhasnul světlo, zavřel dveře a zamířil zpátky do pokoje. Cestou nepotkal živou duši.
Jak dlouho může trvat, než lokalizují ten mobil? Jak dlouho jim zabere, než se sem dostanou? Dvě hodiny? Tři?
Lehl si zpátky do postele, vytřeštěné oči upíraje na strop. Pravou rukou pohladil spícího Minha po vlasech, levou křečovitě svíral revolver v kapse. Dvě a půl hodiny ležel takřka bez hnutí, koutkem oka chvíli co chvíli pošilhával po číslicích na budíku. Čas se neskutečně vlekl.
V 5:37 vstal, a tentokrát tak, aby to Minho zaznamenal. Obul si boty a nespouštěje dlaň z revolveru, vyšel z pokoje. Na jednu stranu doufal, že ho bude Minho následovat, na stranu druhou si zoufale přál, aby to nedělal.
Kroky za sebou zaslechl na rohu chodby stáčející se ke vstupním dveřím. Zrychlil. Jen nepatrně, ale zrychlil. Natočil šipku v barevném kruhu teleportačního zařízení do zelené výseče a vpochodoval do stínů zšeřelého aokigaharského lesa.
Nemusel se ohlížet, aby poznal, že je mu Minho v patách.
„Hyung!“
Nereagoval, umanutě pokračoval v cestě mezi kořeny, drny a kapradinami.
„Hyung, co to děláš? Vrať se!“
Po dalších pěti krocích se Changmin rázem zastavil. Tvář zkřivenou soustředěním, luskl prsty. Nebyl důvod, proč udržovat teleportační zařízení při životě, už ne…
Rána odnikud Minha vyděsila. Vyjekl leknutím. „Co – co to bylo? Hyung!“
„Je konec,“ prohlásil Changmin bezbarvě. Třesoucí se rukou vytáhl revolver z kapsy a pomalu se k Minhovi obrátil čelem. „Už jdou.“
„Kdo…? O čem to mluvíš?“ Mladší se zatvářil zmateně, a ještě zmateněji zamžoural na paži, již Changmin schovával za zády. „Co to máš v ruce, hyung?“
Changmin jeho otázku ignoroval. „Je konec,“ zopakoval chabě. „Brzy nás najdou.“ Nešťastný úsměv zbrázdil jeho rty. „Neměli jste mě zachraňovat.“
„Hyung…“
„Udělal si ze mě tajnou zbraň. Informátora. Vaši zkázu.“ Poklepal si prstem o spánek. „Mám ho tady, víš? Pořád. I teď. Ačkoli…,“ skřehotavě se zasmál, „momentálně má, pravda, mnohem důležitější starosti. Cokoli ti v tuhle chvíli řeknu nebo neřeknu, už ho nezajímá.“
Minho zbledl. „Prozradils vyšetřovatelům lokaci našeho úkrytu?!“
„Neměl jsem na vybranou.“
„Kdy?“
„Před necelými třemi hodinami.“
„Do háje…! Musíme ostatní varovat!“ Minho se rozběhl zpátky k místu, kde se ještě před pár okamžiky nacházel neviditelný průchod do vojenského krytu. Jejich domova.
„Musíme –!“
„Je pozdě, Minho.“
Něco v tónu Changminova hlasu ho přimělo zastavit. Několik dlouhých vteřin propaloval svého partnera nevěřícným pohledem, snažně popíraje děsivé vize, jimž dávala podobu jeho přespříliš šokovaná mysl. Protože tak to být nemohlo, nesmělo…! Changmin by přece nikdy…!
„Co jsi udělal Nichkhunovi?“ ucedil Minho skrz zaťaté zuby.
„Chtěl jsem, aby tě odvedl pryč. Někam daleko,“ hlesl Changmin. „Jenže… jenže on neposlouchal a pořád něco namítal a já… já nemohl…“ Otřásl se hnusem. „Bylo to silnější než já, nedokázal jsem… Nichkhun věděl víc, než si uvědomoval, nakonec by mu to došlo, a to ten… ten,“ znovu si prstem rozčileně poklepal o spánek, „odmítal připustit…“
„Zabil jsi ho?“
„Byla to nehoda.“
Minho dlouze vydechl, dlaní si vztekle setřel slzy. Potřásl hlavou. „Uráží mě,“ zavrčel, „že tě vůbec napadlo, že bych něco takového provedl. Vážně jsi věřil, že bych bez odmlouvání odešel? S Nichkhunem?“
„Ne,“ povzdechl si Changmin. „Ale doufal jsem v to.“
„A pomohlo by něčemu, kdybys nedoufal…?“
„Nichkhun by pravděpodobně přežil, jistě… Ale jaký by to byl život? Dnes ráno pro nás všechny existují jen dva scénáře – zemřít, nebo se stát laboratorní krysou… A takový osud bys mu nepřál, věř mi.“ A než stačil Minho mrknout, stál Changmin před ním a svíral jej v náručí. „Miluju tě,“ zamumlal a políbil mladšího na čelo.
V momentě, kdy Minhovi došlo, proč ho Changmin tak naléhavě objímá – to jest brání mu v útěku – bylo již pozdě.
„Nedovolím, aby tě dostali.“
Výstřel z revolveru násilně přerušil ospalé ticho probouzejícího se lesa. Kdesi v korunách stromů zakřičel pták. Jeho pronikavý hlas zanikl v ozvěně druhého výstřelu.
✘✘✘
Kima Minjuna probudil výkřik. Poplašeně se vyšvihl do sedu, rukou automaticky zašmátral vedle sebe, hledaje Taecyeona. Matrace však byla prázdná. V cele panovala tma, slabé světlo z chodby dávalo vyniknout jen chabým obrysům mříží a –
Výkřik se ozval znovu.
Minjun se nemotorně vyškrábal na nohy a přistoupil k napjatému Taecyeonovi, který rozčileně přešlapoval u zamčených dveří cely.
„Co se děje?“
„Nemám tušení,“ sykl jiný a zalomcoval mřížemi. „HEJ! Boram! Jiyeon! Kdokoli!“
K hysterickému dívčímu jekotu se přidaly další hlasy, intenzitu hluku navýšil dupot, lomoz a rány.
„No tak, lidi!“ zahulákal Taecyeon. „Co se to tam děje?!“
Nejprve zaslechli chrastění klíčů; Jiyeon se zpoza rohu vyřítila tři vteřiny nato.
„Míří sem těžkooděnci!“ vyhrkla plačtivě, roztřeseně se snažíc trefit klíčem do zámku. „Už překročili hranici štítu!“
„Do prdele,“ zbledl Taec. Minjunova studená ruka sevřela tu jeho.
„Changminovo teleportační zařízení nefunguje, ani on, ani Minho nejsou nikde k nalezení a –!“ Konečně se jí povedlo celu odemknout. S tichým vzlyknutím otevřela dveře dokořán a zahleděla se na dvojici uvnitř.
Z Jiyeonina pokusu o úsměv vyšel zoufalý škleb.
„Zachraňte se,“ špitla prosebně. „Vy dva to zvládnete.“ Na kratičký moment povzbudivě stiskla Taecyeonovo rameno, a rozběhla se pryč.
Bunkrem se rozlehla další rána. Mnohem hlasitější než všechny předchozí. Pod náporem otřesu se celý objekt zachvěl.
Taecyeon udělal vrávoravý krok vpřed.
„Mu-musím jim pomoct,“ zadrmolil horečně. „Musím –“
„Taecyeone!“ Minjun jiného popadl za paži a přinutil ho podívat se na něj. „Slyšels, co říkala Jiyeon nebo ne? Ty odsud můžeš utéct. Zvládneš to, nechytí tě. Tebe nikdo nechytí! A když mě vezmeš s sebou…“
Další rána. Cizí mužské hlasy. Střelba.
Taecyeon očima zoufale zatěkal po chodbě. Minjun ho popadl za bradu a nekompromisně přitáhl k sobě.
„Postaral ses o mě tady, já se o tebe postarám venku. Vymyslíme si nějakou dojemnou, uvěřitelnou historku, ve které budeš figurovat jako můj zachránce. Nikdo se pak nebude pídit po tom, kde jsme k sobě přišli. Když budeš se mnou, nikdo tě nebude podezírat, ani ti dělat potíže. Slibuju. Máš u sebe tu rušičku činnosti lokalizátorů, že?“
„Na noze,“ zamumlal Taecyeon.
„Výborně, to nám situaci ulehčí –“
„Ale já je tady přece nemůžu nechat, Minjune!“
„Musíš,“ sykl agent Kim. „Ani mně se to nelíbí, ale jiná možnost není.“
„Ale –!“
„Když tu zůstaneš, Taecyeone, umřeš. A to je ta lepší možnost.“
Hlasy se ozývaly blíž a blíž. Dusot kroků; byly jich spousty.
„Prosím tě, Taeku!“
Taecyeona tvář se bolestně zkřivila. Napjal se, na okamžik se zdálo, že se Minjunovi vytrhne… pak ale dlouze vydechl a drapnul překvapeného agenta do náruče.
Nedívaje se napravo, nalevo, ignoruje výkřiky své rodiny, prosvištěl kolem armády těžkooděnců, která fyzicky nebyla s to reagovat. Rychlostí světla takřka vyletěl vyraženými dveřmi a dírou po odpáleném rezavém poklopu pozemního bunkru ven do nově se probouzejícího dne.
✘✘✘
Skeptickým předpovědím počasí navzdory se poslední den v měsíci vyvedl náramně. Kdyby neměl Lee Jihoon už od rána tak špatný pocit, nejspíš by si tu prosluněnou sobotu nesmírně užil. Takhle každou hodinu paranoidně kontroloval zprávy, jistý si tím, že se dříve či později musí zjevit nějaká katastrofa… Jenže ono nic. Za celý den se neudála snad ani jedna pořádná autonehoda. Témata všech zpravodajských relací se jevila až podezřele pokojně.
Kolem poledne bojoval s nutkáním zavolat Kangtovi, aby zjistil… Co vlastně? Co ho tolik děsilo? Nevěděl. A pak, i kdyby Kangtovi zavolal, beztak by to bylo úplně marné, dobře věděl, že jeho přátelé jiní zapínají mobily pouze v případě, kdy sami chtějí telefonovat. A to většinou jemu. Takže nedává smysl pokoušet se je kontaktovat. Prostě ne.
Ve snaze zaměstnat myšlenky čímkoli jiným strávil Jihoon celé odpoledne ve městě.
Domů se vrátil v půl sedmé. Poté, co dojedl zbytek večeře ze včerejška, a strávil hodinu v horké vaně, se s laptopem a sklenicí vína usadil v obýváku, rozhodnutý vyřídit e-maily, kterým se poslední dobou vyhýbal jako čert kříži. Zabere mu to minimálně dvě hodiny… když to dobře půjde.
Z přemítání nad vytříbenou odpovědí na šestý, a prozatím nejnepříjemnější e-mail vytrhl Jihoona zvonek. Udiveně pohlédl na čas v rohu monitoru. Tři minuty po čtvrt na deset. Divný čas pro návštěvy –
Zvonek se ozval znovu, naléhavěji. Jihoon rozmrzele odložil notebook stranou, zvedl se z pohovky a zamířil ke dveřím.
„Už jdu!“ houkl, když se zvonek rozezněl potřetí. „Snad nehoří…“ Ač měl nehoráznou chuť zvuk zvonku jednoduše deaktivovat a toho vlezlého otravu nechat tvrdnout venku, odemkl, rozsvítil světlo nade dveřmi a otevřel.
Venku však nebylo ani živáčka.
Jihoon svraštil čelo. Vyklonil se, zmateně se rozhlédl po verandě. Nikde nikdo.
„Moc vtipné, vážně.“ Zamračeně ukročil zpátky, když tu zřetelně ucítil, jak se kolem něj kdosi protáhl dovnitř do nitra domu.
V tu chvíli už nepochyboval, že jeho zlá předtucha měla své reálné opodstatnění.
Pečlivěji, než běžně bývalo jeho zvykem, zamknul vchodové dveře, načež se se snažně neutrálním výrazem obrátil čelem k prázdné chodbě.
„Boram…?“
Napravo od něj, vedle botníku se ozvalo tlumené vzlyknutí. Jihoon k tomu místu opatrně natáhl ruku.
„Boram, zlato…“
Zjevila se před ním, zhroucená na podlaze jako polámaná porcelánová panenka. Rozcuchaná, bosá, oděná v zaprášeném pyžamu. Ačkoli ze sebe nevydala hlásku, ramena se jí viditelně otřásala pláčem.
Jihoon k dívce beze slova přiklekl. Něžně, ochranitelsky ji k sobě přivinul.
Jako by se v ní tím konejšivým dotykem konečně něco zlomilo, z Boramina hrdla se vydral zmučený, hysterický nářek.
Všichni jsme to čekali, ale NEMŮŽEŠ TOMU NĚJAKÝM ZPŮSOBEM VYMYSLET DOBREJ KONEC, DOPRDELE?! Jsem z tebe v depresi a nelíbí se mi to. 😟
OdpovědětVymazat