※Jeffrey Dean Morgan a Javier Bardem. Víte? Nevíte? Nevadí. Googlujte. Pochopíte.
Nepředstírej, že tě to nebolí, Zhou Mi. Ničemu tím nepomůžeš. Není to v pořádku. Nic z toho není.
Chceš si o tom promluvit? Měl bys o tom mluvit…
Vzal ti všechno. Život, práci, partnera. Máš svaté právo přát mu to nejhorší. Nebo jim oběma…? Každá akce přece vyvolává reakci. A na tuhle akci vždycky musejí být dva.
※※※
„Seržant Kang říkal že pro mě máte nějaké informace,“ podotkl Lee Jihoon a pokynul Heechulovi, ať se posadí.
„Jo. Vím, kdo v tom daejeonském bazaru prodal Jonghoonovo auto.“
Detektiv věnoval triumfálně se culícímu muži ohromený pohled. „Žertujete?“
„Ani v nejmenším.“ Heechul sáhl do tašky a položil na stůl před Jihoona fotografii. „Jmenuje se Choi Siwon.“
„Siwon?“ zopakoval Jihoon zaraženě.
„Zhou Miho druhá osobnost a bratranec Choi Sooyoung,“ přisvědčil Heechul. „Nebo… první osobnost… jak se to vezme…“
Jihoon pohlédl na fotografii, na Heechula a zpátky na fotografii. Tvářil se víc a víc skepticky. „Vy doopravdy věříte historce o tom, že každá Zhou Miho osobnost má jinou fyzickou podobu?“
„Zní to šíleně, já vím, ale… to, že ten fenomén ještě nikdo nezaznamenal, neznamená, že se to nemůže dít.“
„Muž, který v bazaru prodal auto Kima Jonghoona, tedy vypadal,“ Jihoon shlédl k Siwonově školní podobence, „takhle?“
„Byl starší, ale jo. Kluk, který s ním to ráno jednal, vám to potvrdí. Yoon Dowoon.“
„Jeho jméno bude v protokolu, kolegové s ním určitě mluvili,“ zamumlal Jihoon, přesto si po kratičkém zaváhání udělal heslovitou poznámku do zápisníku. „Dobře. Podívám se na to. Máte ještě něco?“
Heechul se ošil.
„Pane Kime?“
„Je tu… někdo, koho by stálo za to prověřit…“
„A to?“ povytáhl Jihoon obočí.
„Ahn… Chilhyun.“
Detektivův výraz ustrnul v čirém úžasu. „Jaký bych k tomu měl mít důvod?“ opáčil, když konečně zase našel hlas.
Heechul zamračeně hrábl do tašky a vylovil další dvě fotky. Pečlivě je před Jihoonem předestřel.
Choi Siwon. Zhou Mi. Ahn Chilhyun.
„Já nerozumím –“
„Ah, jak nerozumíte?!“ zavrčel Heechul netrpělivě. „Podívejte se na ně, vždyť je to jasný! Ahn Chilhyun je ten třetí!“
„Máte snad důkaz o existenci Zhou Miho třetí osobnosti?“
„No… to ne, ale… Vidíte, jak jsou si podobní?!“
„Třicet let jsem prožil v domnění, že Jeffrey Dean Morgan a Javier Bardem jsou jedna a tatáž osoba,“ odfrkl Jihoon suše. „Mít nebiologické dvojče není zločin, pane Kime.“
„Jenže v tomhle případě je těch dvojčecích náhod tolik, že to nemůže být náhoda!“ rozčílil se Heechul. „Zamyslete se nad tím! Scénář, se kterým přišla Choi Sooyoung, dokonale sedí!“
„Scénář, se kterým přišla Choi Sooyoung, je přetažený za vlasy.“
„Tak proč skončila zamordovaná v Jonghoonově kuchyni, co?“
Jihoon se zamračil. „Není jediný důkaz, že by její vražda jakkoli souvisela s tím, co prohlašovala o Zhou Mim a jeho osobnostech.“
„Ah, ty vaše důkazy…“
„Jsem policista. Bez důkazů nemůžu pracovat.“
„Ale kdybyste vzal v potaz moji hypotézu –!“
„Vaše hypotéza je děravá jak ementál. Bez urážky. Rozhodně neobstojí vedle té, jež vede primární směr vyšetřování.“
„Ale Jonghoon Choi Sooyoung nezabil!“ vyprskl Heechul vztekle. „Udělal to Ahn Chilhyun!“
Jihoonova tvář nevraživě potemněla. „To je velmi závažné obvinění, pane Kime.“
„Prosím vás…! Vím, že mám pravdu!“
„Chilhyun s tím případem nemá co dělat,“ ucedil Jihoon chladně. „Nic ho nepojí ani s Choi Sooyoung, ani s Kimem Jonghoonem, ani s Zhou Mim.“
„Tohle je to spojení!“ Heechul dramaticky zabodl ukazovák do Siwonovy fotky na Jihoonově stole. Detektiv přezíravě nakrčil nos.
„A nepřijde vám podezřelé, jak příhodně se vloudil na Miho místo v ateliéru?!“
„Vloudil? Oslovil ho přece váš fotograf!“
Heechul uraženě překřížil ruce na prsou, v popudu vrcholné nespokojenosti našpulil rty jako umanuté děcko. Zuřivě přemítal, co dalšího na Chilhyuna vytáhnout, čím detektiva přesvědčit a přetáhnout ho na svou stranu. Nemůže být přece jediný na světě, kdo vidí, jaký Chilhyun skutečně je –!
A pak mu to najednou docvaklo. Chilhyun s tím případem nemá co dělat… Ten tón… Pochopil, kde v komunikaci s detektivem Leem vězí ten evidentní zádrhel.
„Chilhyun?“ Afektovaně vyslovil mužovo jméno s toutéž intonací jako před chvílí Jihoon. Intonací oddaného zbožňovatele.
Efekt to mělo okamžitý. Detektiv zrudl a rozpačitě uhnul očima.
„To snad ne!“ vybuchl Heechul. „Vy s ním něco máte?!“
„Do toho vám nic není!“
„Nemůžete spát s podezřelým!“
„Chilhyun není podezřelý. Není ani zájmová osoba.“
Na to neměl Heechul co říct. Popadl tašku, vyřítil se z Jihoonovy kanceláře a práskl za sebou dveřmi.
※※※
„Kdy už mě odsud pustíš?“ zakňoural Jonghoon. Když Chilhyun nereagoval, lehce pokrčil nohu a dloubl ho patou do stehna. „Tak slyšíš? Uženeš mi klaustrofobii!“
„Ještě chvíli vydrž,“ zabručel Chilhyun, aniž by vzhlédl od novinového plátku, do nějž byl již několik minut začtený.
Jonghoon mrzutě odfrkl a zavrtěl se, aby našel ležmo na pohovce, s nohama přehozenýma přes Chilhyunův klín, pohodlnější polohu. „Definuj chvíli.“
„Až se situace uklidní a tvůj případ přestane být pro policii hlavní prioritou.“
„A pak?“
„Pak odsud odjedeme. Někam daleko.“
„Do ciziny?“
„Nejspíš.“
„A tam mě nebudeš držet zamčeného ve sklepě?“
„Měl bych snad?“ podivil se Chilhyun a odložil noviny na konferenční stolek.
Jonghoon pokrčil rameny. „Mám dojem, že si v tom docela libuješ…“
„Ne. Pouze bych tě moc nerad viděl ve vězení.“
„Já nic neprovedl.“
„Ale vysvětli to těm nahoře,“ ušklíbl se Chilhyun.
Jonghoon mínil něco nehezkého odseknout, nakonec si to ale rozmyslel. „Chtěl bych mít výhled na oceán… dostanu výhled na oceán?“
„Jak si přeješ.“
„Děkuju.“
„A když budeš hodný, možná ti k tomu výhledu přihodím i Zhou Miho.“
Jonghoon strnul, tvář mu zalil temný ruměnec. Provinile odvrátil pohled. „Jako bych se mu snad mohl podívat do očí,“ sykl hořce.
Chilhyun jej pár vteřin zmateně pozoroval; když pochopil, s čímže to Jonghoon vnitřně bojuje, s chlácholivým brouknutím ho pohladil po holeni. „Svedeš to na stockholmský syndrom,“ prohlásil bezelstně.
„Vole.“ Jonghoon se bezútěšně rozesmál. „Mám nehoráznou chuť tě praštit. Ale nechce se mi zvedat.“
„Svíjení se v bolestech jsem nikdy nehrál,“ zamyslel se Chilhyun.
Jonghoon zvědavě povytáhl obočí. „Hraješ často? Nějakou roli?“
„Dá se to tak říct, ano. Těší mě proto, že s tebou si na nic hrát nemusím.“ Chilhyunovy rty se zvlnily v odzbrojujícím andělském úsměvu.
„Nikdy?“
„Nikdy.“
„Hm. Svíjení se v bolestech ti tedy odpouštím…“
„Ale to je od tebe nesmírně milé!“
„Že?“ pochválil se Jonghoon, samolibost mu však dlouho nevydržela. Náhle zvážněl, čelo přemítavě svraštělé; trvalo dobrou minutu, než opět promluvil. „Uhm… Chilhyune?“
„Ano?“
Na poslední chvíli zaváhal, po sto dvacáté kalkuloval, zda tu myšlenku vyslovit nahlas. Pak zavrtěl hlavou. „Ale to nic.“
※※※
Otázka, jež Jonghoona pálila na jazyku, se týkala Zhou Miho stavu. Zotavil se? Je už kompletně v pořádku? A hlavně… má dost sil na to stát se znovu vůdčí osobností?
Na jeho zájmu by nebylo nic divného, jistě… obával se však, že by jím upřel Chilhyunovu pozornost přesně tím směrem, kterým zaboha nechtěl, aby se upírala. Nezbývalo tak, než vsadit na svou intuici; poznámka o přihození Zhou Miho beztak musela znamenat, že je Mi fyzicky i mentálně schopný převzít opětovnou vládu nad tělem, no ne?
Rozhodl se zopakovat tutéž strategii jako posledně – přivolat Zhou Miho, zatímco Chilhyun bude spát. Usuzoval, že minulý pokus skončil nezdarem, jelikož Mi nebyl v dobré kondici. Jsou-li jeho domněnky správné, měl by být tentokrát úspěšnější…
„Zhou Mi?“ zašeptal pár minut po půlnoci do hlubokého nočního ticha.
Chilhyun se neklidně zavrtěl a nakrčil čelo. Neprobudil se však.
„Zhou Mi, zlato, já vím, že mě slyšíš.“
Žádná reakce.
„MiMi, potřebuju s tebou mluvit,“ naléhal Jonghoon. „Prosím tě.“
Několik vteřin se nic nedělo. Hoon se užuž nadechoval k dalšímu zoufalému apelu, když tu sebou Chilhyunovo tělo bez varování trhlo. Jonghoon od něj s polekaným vyjeknutím odskočil, nevěřícně sledoval, jak mu ten třetí doslova roste před očima… a pak už to najednou nebyl ten třetí. Byl to jeho Mi.
Jako ve snách k němu natáhl ruku a pohladil Zhou Miho po tváři. „Zlato?“
Číňan na něj rozespale zamžoural. „Jonghoonnie…?“
„Zhou Mi!“ vykřikl Hoon nadšeně a vrhl se příteli kolem krku. Rázem zapomněl, že se hodlal propadnout hanbou, jen co se na něj Mi podívá. Nemohl. Na to byl přespříliš šťastný. „Ach, Zhou Mi! Tolik se mi stýskalo!“ Hystericky se rozesmál, v očích slzy. Když Mi nereagoval, políbil ho. Načež jej bezděčně napadlo, že na té pohádkové báchorce o polibku z pravé lásky možná něco bude. Zhou Miho trans totiž pominul a Jonghoon ucítil, jak jej jeho ruce zdráhavě objaly kolem pasu.
„Jonghoonnie,“ zopakoval nevěřícně. „Jak – jak jsi to –?“
„Zavolal jsem tě. A tys přišel,“ usmál se starší zeširoka.
„O tom nic nevím… ale čert to vem,“ odfrkl Mi a sevřel Jonghoona v náručí. „Moje podvědomí zřejmě ví, co dělá.“
„Chilhyun teď spí, viď? Neposlouchá nás.“
Zhou Mi přitakal.
„Jak se cítíš?“
„Dobře. Mnohem líp. Už nepotřebuju prospat dvacet hodin denně, jestli se ptáš na tohle.“
„Výborně.“ Jonghoon se spěšně vykroutil z jeho objetí, rozsvítil lampu a vrátil se zpátky do postele. Nemohl se na Miho vynadívat. Po takové době…!
Chilhyun byl krásnější, rozhodně ano, ale Zhou Mi… Zhou Miho miloval. Opravdově a bezmezně a osudověji než kdy kohokoliv.
„Utečeme.“
Mi povytáhl obočí, neřekl však ani slovo. Jonghoon znejistěl.
„Znáš přece kód k tomu elektronickému zámku v chodbě, ne?“
„Ne.“
„Ale… vždyť Chilhyun –“
„My si neumíme číst myšlenky, Jonghoone,“ odtušil Zhou Mi otráveně. „Vím to, co Chilhyun chce, abych věděl. Kód k zámku mezi sdílené znalosti nepatří.“
„Ale…!“ Do Jonghoonova hlasu se začínala vkrádat panika. „Já se odsud musím dostat…!“
„Proč? Zavřou tě.“
„Nic jsem neudělal!“
„Takže práskneš Chilhyuna?“ hlesl Číňan bezbarvě. „Pak zavřou nás.“
„Ne! Ty přece za nic nemůžeš!“
„Tak to nefunguje,“ odsekl Mi. „A já se nenechám zavřít do blázince.“
Jonghoon se rozpačitě hryzl do rtu. Mrzelo ho, jakým směrem se konverzace stočila, nechtěl se Miho dotknout; věděl, jak moc se mu téma hospitalizace protiví. „Zhou Mi…“
„Chilhyun to s tebou myslí dobře.“
To Hoona dopálilo. „Může to myslet třeba sebelíp, ale tohle,“ rukama rozčileně obsáhl prostory svého vězení, „není správné! Drží mě tu proti mojí vůli! S tím přece nemůžeš souhlasit!“
„Nesouhlasím. Ale chápu to.“
„Na tom není co k chápání!“
„Tady jsi v bezpečí. A to je hlavní.“
„V bezpečí? Před čím?! Největší hrozba, s jakou jsem kdy měl tu čest, je on!“
Zhou Mi přimhouřil oči. „Možná se mýlím, ale… Nezdá se mi, že by ti Chilhyunovo zacházení bylo tak moc proti srsti.“
Ta narážka byla očividná.
Jonghoon zrudl ponížením. „To není fér.“
„Život není fér.“
„Je to tvoje poslední slovo?“
Číňan pokrčil rameny. „Nepomůžu ti odsud. Mrzí mě, že ses namáhal zbytečně.“
„Prosím? Nemyslíš si přece, že jsem tě zavolal jen kvůli pitomému zámku…!“
„A ne snad?“
Jonghoon zaskřípal zuby. Popadl polštář a peřinu, hodil je na pohovku, pak zhasnul lampu a popaměti oddusal ke svému provizornímu uraženeckému lůžku. Stočil se do klubíčka, pokrývku si přitáhl až k nosu, tlumě jí ublížené vzlyky. Jaká chvilka stačila, aby se radostná událost změnila v katastrofu… Kdyby mu tohle někdo vyprávěl, nevěřil by.
V prvé řadě se ale sám sebe snažil zatvrzele přesvědčit, že Zhou Miho dedukce byla samozřejmě chybná. Protože ona byla. Jistěže byla. A to, že on nebyl bezprostředně schopný jakékoli argumentace a slabošsky utekl, přece nemělo nic společného s tím, že by se cítil provinile. Prostě ne…
Že ne?
Chceš si o tom promluvit? Měl bys o tom mluvit…
Vzal ti všechno. Život, práci, partnera. Máš svaté právo přát mu to nejhorší. Nebo jim oběma…? Každá akce přece vyvolává reakci. A na tuhle akci vždycky musejí být dva.
※※※
„Seržant Kang říkal že pro mě máte nějaké informace,“ podotkl Lee Jihoon a pokynul Heechulovi, ať se posadí.
„Jo. Vím, kdo v tom daejeonském bazaru prodal Jonghoonovo auto.“
Detektiv věnoval triumfálně se culícímu muži ohromený pohled. „Žertujete?“
„Ani v nejmenším.“ Heechul sáhl do tašky a položil na stůl před Jihoona fotografii. „Jmenuje se Choi Siwon.“
„Siwon?“ zopakoval Jihoon zaraženě.
„Zhou Miho druhá osobnost a bratranec Choi Sooyoung,“ přisvědčil Heechul. „Nebo… první osobnost… jak se to vezme…“
Jihoon pohlédl na fotografii, na Heechula a zpátky na fotografii. Tvářil se víc a víc skepticky. „Vy doopravdy věříte historce o tom, že každá Zhou Miho osobnost má jinou fyzickou podobu?“
„Zní to šíleně, já vím, ale… to, že ten fenomén ještě nikdo nezaznamenal, neznamená, že se to nemůže dít.“
„Muž, který v bazaru prodal auto Kima Jonghoona, tedy vypadal,“ Jihoon shlédl k Siwonově školní podobence, „takhle?“
„Byl starší, ale jo. Kluk, který s ním to ráno jednal, vám to potvrdí. Yoon Dowoon.“
„Jeho jméno bude v protokolu, kolegové s ním určitě mluvili,“ zamumlal Jihoon, přesto si po kratičkém zaváhání udělal heslovitou poznámku do zápisníku. „Dobře. Podívám se na to. Máte ještě něco?“
Heechul se ošil.
„Pane Kime?“
„Je tu… někdo, koho by stálo za to prověřit…“
„A to?“ povytáhl Jihoon obočí.
„Ahn… Chilhyun.“
Detektivův výraz ustrnul v čirém úžasu. „Jaký bych k tomu měl mít důvod?“ opáčil, když konečně zase našel hlas.
Heechul zamračeně hrábl do tašky a vylovil další dvě fotky. Pečlivě je před Jihoonem předestřel.
Choi Siwon. Zhou Mi. Ahn Chilhyun.
„Já nerozumím –“
„Ah, jak nerozumíte?!“ zavrčel Heechul netrpělivě. „Podívejte se na ně, vždyť je to jasný! Ahn Chilhyun je ten třetí!“
„Máte snad důkaz o existenci Zhou Miho třetí osobnosti?“
„No… to ne, ale… Vidíte, jak jsou si podobní?!“
„Třicet let jsem prožil v domnění, že Jeffrey Dean Morgan a Javier Bardem jsou jedna a tatáž osoba,“ odfrkl Jihoon suše. „Mít nebiologické dvojče není zločin, pane Kime.“
„Jenže v tomhle případě je těch dvojčecích náhod tolik, že to nemůže být náhoda!“ rozčílil se Heechul. „Zamyslete se nad tím! Scénář, se kterým přišla Choi Sooyoung, dokonale sedí!“
„Scénář, se kterým přišla Choi Sooyoung, je přetažený za vlasy.“
„Tak proč skončila zamordovaná v Jonghoonově kuchyni, co?“
Jihoon se zamračil. „Není jediný důkaz, že by její vražda jakkoli souvisela s tím, co prohlašovala o Zhou Mim a jeho osobnostech.“
„Ah, ty vaše důkazy…“
„Jsem policista. Bez důkazů nemůžu pracovat.“
„Ale kdybyste vzal v potaz moji hypotézu –!“
„Vaše hypotéza je děravá jak ementál. Bez urážky. Rozhodně neobstojí vedle té, jež vede primární směr vyšetřování.“
„Ale Jonghoon Choi Sooyoung nezabil!“ vyprskl Heechul vztekle. „Udělal to Ahn Chilhyun!“
Jihoonova tvář nevraživě potemněla. „To je velmi závažné obvinění, pane Kime.“
„Prosím vás…! Vím, že mám pravdu!“
„Chilhyun s tím případem nemá co dělat,“ ucedil Jihoon chladně. „Nic ho nepojí ani s Choi Sooyoung, ani s Kimem Jonghoonem, ani s Zhou Mim.“
„Tohle je to spojení!“ Heechul dramaticky zabodl ukazovák do Siwonovy fotky na Jihoonově stole. Detektiv přezíravě nakrčil nos.
„A nepřijde vám podezřelé, jak příhodně se vloudil na Miho místo v ateliéru?!“
„Vloudil? Oslovil ho přece váš fotograf!“
Heechul uraženě překřížil ruce na prsou, v popudu vrcholné nespokojenosti našpulil rty jako umanuté děcko. Zuřivě přemítal, co dalšího na Chilhyuna vytáhnout, čím detektiva přesvědčit a přetáhnout ho na svou stranu. Nemůže být přece jediný na světě, kdo vidí, jaký Chilhyun skutečně je –!
A pak mu to najednou docvaklo. Chilhyun s tím případem nemá co dělat… Ten tón… Pochopil, kde v komunikaci s detektivem Leem vězí ten evidentní zádrhel.
„Chilhyun?“ Afektovaně vyslovil mužovo jméno s toutéž intonací jako před chvílí Jihoon. Intonací oddaného zbožňovatele.
Efekt to mělo okamžitý. Detektiv zrudl a rozpačitě uhnul očima.
„To snad ne!“ vybuchl Heechul. „Vy s ním něco máte?!“
„Do toho vám nic není!“
„Nemůžete spát s podezřelým!“
„Chilhyun není podezřelý. Není ani zájmová osoba.“
Na to neměl Heechul co říct. Popadl tašku, vyřítil se z Jihoonovy kanceláře a práskl za sebou dveřmi.
※※※
„Kdy už mě odsud pustíš?“ zakňoural Jonghoon. Když Chilhyun nereagoval, lehce pokrčil nohu a dloubl ho patou do stehna. „Tak slyšíš? Uženeš mi klaustrofobii!“
„Ještě chvíli vydrž,“ zabručel Chilhyun, aniž by vzhlédl od novinového plátku, do nějž byl již několik minut začtený.
Jonghoon mrzutě odfrkl a zavrtěl se, aby našel ležmo na pohovce, s nohama přehozenýma přes Chilhyunův klín, pohodlnější polohu. „Definuj chvíli.“
„Až se situace uklidní a tvůj případ přestane být pro policii hlavní prioritou.“
„A pak?“
„Pak odsud odjedeme. Někam daleko.“
„Do ciziny?“
„Nejspíš.“
„A tam mě nebudeš držet zamčeného ve sklepě?“
„Měl bych snad?“ podivil se Chilhyun a odložil noviny na konferenční stolek.
Jonghoon pokrčil rameny. „Mám dojem, že si v tom docela libuješ…“
„Ne. Pouze bych tě moc nerad viděl ve vězení.“
„Já nic neprovedl.“
„Ale vysvětli to těm nahoře,“ ušklíbl se Chilhyun.
Jonghoon mínil něco nehezkého odseknout, nakonec si to ale rozmyslel. „Chtěl bych mít výhled na oceán… dostanu výhled na oceán?“
„Jak si přeješ.“
„Děkuju.“
„A když budeš hodný, možná ti k tomu výhledu přihodím i Zhou Miho.“
Jonghoon strnul, tvář mu zalil temný ruměnec. Provinile odvrátil pohled. „Jako bych se mu snad mohl podívat do očí,“ sykl hořce.
Chilhyun jej pár vteřin zmateně pozoroval; když pochopil, s čímže to Jonghoon vnitřně bojuje, s chlácholivým brouknutím ho pohladil po holeni. „Svedeš to na stockholmský syndrom,“ prohlásil bezelstně.
„Vole.“ Jonghoon se bezútěšně rozesmál. „Mám nehoráznou chuť tě praštit. Ale nechce se mi zvedat.“
„Svíjení se v bolestech jsem nikdy nehrál,“ zamyslel se Chilhyun.
Jonghoon zvědavě povytáhl obočí. „Hraješ často? Nějakou roli?“
„Dá se to tak říct, ano. Těší mě proto, že s tebou si na nic hrát nemusím.“ Chilhyunovy rty se zvlnily v odzbrojujícím andělském úsměvu.
„Nikdy?“
„Nikdy.“
„Hm. Svíjení se v bolestech ti tedy odpouštím…“
„Ale to je od tebe nesmírně milé!“
„Že?“ pochválil se Jonghoon, samolibost mu však dlouho nevydržela. Náhle zvážněl, čelo přemítavě svraštělé; trvalo dobrou minutu, než opět promluvil. „Uhm… Chilhyune?“
„Ano?“
Na poslední chvíli zaváhal, po sto dvacáté kalkuloval, zda tu myšlenku vyslovit nahlas. Pak zavrtěl hlavou. „Ale to nic.“
※※※
Otázka, jež Jonghoona pálila na jazyku, se týkala Zhou Miho stavu. Zotavil se? Je už kompletně v pořádku? A hlavně… má dost sil na to stát se znovu vůdčí osobností?
Na jeho zájmu by nebylo nic divného, jistě… obával se však, že by jím upřel Chilhyunovu pozornost přesně tím směrem, kterým zaboha nechtěl, aby se upírala. Nezbývalo tak, než vsadit na svou intuici; poznámka o přihození Zhou Miho beztak musela znamenat, že je Mi fyzicky i mentálně schopný převzít opětovnou vládu nad tělem, no ne?
Rozhodl se zopakovat tutéž strategii jako posledně – přivolat Zhou Miho, zatímco Chilhyun bude spát. Usuzoval, že minulý pokus skončil nezdarem, jelikož Mi nebyl v dobré kondici. Jsou-li jeho domněnky správné, měl by být tentokrát úspěšnější…
„Zhou Mi?“ zašeptal pár minut po půlnoci do hlubokého nočního ticha.
Chilhyun se neklidně zavrtěl a nakrčil čelo. Neprobudil se však.
„Zhou Mi, zlato, já vím, že mě slyšíš.“
Žádná reakce.
„MiMi, potřebuju s tebou mluvit,“ naléhal Jonghoon. „Prosím tě.“
Několik vteřin se nic nedělo. Hoon se užuž nadechoval k dalšímu zoufalému apelu, když tu sebou Chilhyunovo tělo bez varování trhlo. Jonghoon od něj s polekaným vyjeknutím odskočil, nevěřícně sledoval, jak mu ten třetí doslova roste před očima… a pak už to najednou nebyl ten třetí. Byl to jeho Mi.
Jako ve snách k němu natáhl ruku a pohladil Zhou Miho po tváři. „Zlato?“
Číňan na něj rozespale zamžoural. „Jonghoonnie…?“
„Zhou Mi!“ vykřikl Hoon nadšeně a vrhl se příteli kolem krku. Rázem zapomněl, že se hodlal propadnout hanbou, jen co se na něj Mi podívá. Nemohl. Na to byl přespříliš šťastný. „Ach, Zhou Mi! Tolik se mi stýskalo!“ Hystericky se rozesmál, v očích slzy. Když Mi nereagoval, políbil ho. Načež jej bezděčně napadlo, že na té pohádkové báchorce o polibku z pravé lásky možná něco bude. Zhou Miho trans totiž pominul a Jonghoon ucítil, jak jej jeho ruce zdráhavě objaly kolem pasu.
„Jonghoonnie,“ zopakoval nevěřícně. „Jak – jak jsi to –?“
„Zavolal jsem tě. A tys přišel,“ usmál se starší zeširoka.
„O tom nic nevím… ale čert to vem,“ odfrkl Mi a sevřel Jonghoona v náručí. „Moje podvědomí zřejmě ví, co dělá.“
„Chilhyun teď spí, viď? Neposlouchá nás.“
Zhou Mi přitakal.
„Jak se cítíš?“
„Dobře. Mnohem líp. Už nepotřebuju prospat dvacet hodin denně, jestli se ptáš na tohle.“
„Výborně.“ Jonghoon se spěšně vykroutil z jeho objetí, rozsvítil lampu a vrátil se zpátky do postele. Nemohl se na Miho vynadívat. Po takové době…!
Chilhyun byl krásnější, rozhodně ano, ale Zhou Mi… Zhou Miho miloval. Opravdově a bezmezně a osudověji než kdy kohokoliv.
„Utečeme.“
Mi povytáhl obočí, neřekl však ani slovo. Jonghoon znejistěl.
„Znáš přece kód k tomu elektronickému zámku v chodbě, ne?“
„Ne.“
„Ale… vždyť Chilhyun –“
„My si neumíme číst myšlenky, Jonghoone,“ odtušil Zhou Mi otráveně. „Vím to, co Chilhyun chce, abych věděl. Kód k zámku mezi sdílené znalosti nepatří.“
„Ale…!“ Do Jonghoonova hlasu se začínala vkrádat panika. „Já se odsud musím dostat…!“
„Proč? Zavřou tě.“
„Nic jsem neudělal!“
„Takže práskneš Chilhyuna?“ hlesl Číňan bezbarvě. „Pak zavřou nás.“
„Ne! Ty přece za nic nemůžeš!“
„Tak to nefunguje,“ odsekl Mi. „A já se nenechám zavřít do blázince.“
Jonghoon se rozpačitě hryzl do rtu. Mrzelo ho, jakým směrem se konverzace stočila, nechtěl se Miho dotknout; věděl, jak moc se mu téma hospitalizace protiví. „Zhou Mi…“
„Chilhyun to s tebou myslí dobře.“
To Hoona dopálilo. „Může to myslet třeba sebelíp, ale tohle,“ rukama rozčileně obsáhl prostory svého vězení, „není správné! Drží mě tu proti mojí vůli! S tím přece nemůžeš souhlasit!“
„Nesouhlasím. Ale chápu to.“
„Na tom není co k chápání!“
„Tady jsi v bezpečí. A to je hlavní.“
„V bezpečí? Před čím?! Největší hrozba, s jakou jsem kdy měl tu čest, je on!“
Zhou Mi přimhouřil oči. „Možná se mýlím, ale… Nezdá se mi, že by ti Chilhyunovo zacházení bylo tak moc proti srsti.“
Ta narážka byla očividná.
Jonghoon zrudl ponížením. „To není fér.“
„Život není fér.“
„Je to tvoje poslední slovo?“
Číňan pokrčil rameny. „Nepomůžu ti odsud. Mrzí mě, že ses namáhal zbytečně.“
„Prosím? Nemyslíš si přece, že jsem tě zavolal jen kvůli pitomému zámku…!“
„A ne snad?“
Jonghoon zaskřípal zuby. Popadl polštář a peřinu, hodil je na pohovku, pak zhasnul lampu a popaměti oddusal ke svému provizornímu uraženeckému lůžku. Stočil se do klubíčka, pokrývku si přitáhl až k nosu, tlumě jí ublížené vzlyky. Jaká chvilka stačila, aby se radostná událost změnila v katastrofu… Kdyby mu tohle někdo vyprávěl, nevěřil by.
V prvé řadě se ale sám sebe snažil zatvrzele přesvědčit, že Zhou Miho dedukce byla samozřejmě chybná. Protože ona byla. Jistěže byla. A to, že on nebyl bezprostředně schopný jakékoli argumentace a slabošsky utekl, přece nemělo nic společného s tím, že by se cítil provinile. Prostě ne…
Že ne?
Žádné komentáře:
Okomentovat