※ Ne, že by to nějak významně posouvalo děj... spíš vůbec, a udávají se tu mnohem důležitější věci! mě osobně však nejvíc zajímá, kdy už Jonghoon konečně pochopí, že travičství není Chilhyunův styl.
Bolí to, viď? Sledovat, jak Chilhyun s ležérností sobě vlastní krade vše, co dřív bývalo tvé…
Ale ty to nesmíš vzdávat.
Rozumíš, Zhou Mi?
※※※
Když se Jonghoon probudil, Chilhyun už se ochomýtal kolem sporáku a chystal snídani.
Takhle si to nepředstavoval, doufal, že vstane jako první, aby Chilhyunovi nemusel vysvětlovat, proč si ustlal na gauči… Kruci. Co nejnenápadněji se vyhrabal zpod peřiny a po špičkách utekl do koupelny. Vyčistil si zuby, opláchl obličej a opřený o umyvadlo na sebe několik vteřin zíral do zrcadla. Jeho nezdravě pobledlý odraz se tvářil k smrti vyděšeně.
Ví Chilhyun, co se stalo? Ví, oč se Jonghoon pokoušel? Zlobí se na něj? Měl by. Ale… copak by mu připravoval snídani, kdyby na něj byl naštvaný…?
„Jasně. Otrávenou.“
S povzdychem se natáhl pro ručník, tiše opustil koupelnu a po kratičkém zaváhání se způsobně posadil k jídelnímu stolu.
„Dobré ráno,“ pozdravil ho Chilhyun a s oslnivým úsměvem před něj položil talíř míchaných vajíček a dokřupava opečených toastů. „Dáš si kávu, nebo čaj?“
„Čaj, díky,“ zamumlal Jonghoon a nedůvěřivě šťouchl vidličkou do žluté hroudy na talíři. Přičichl k ní. Jevila se zcela poživatelně. Váhavě nabral sousto.
„Ah, abych nezapomněl!“ Chilhyun položil konvici zpátky na linku a zamíchal horký čaj. Hliník zacinkal o keramiku. „Mám ti vyřídit Zhou Miho upřímnou omluvu.“
Jonghoon zesinal. Ruka se mu roztřásla tak, že míchaná vajíčka popadala z vidličky zpátky do talíře.
„Neprozradil mi, co provedl, každopádně se ti omlouvá.“ Chilhyun s miskou cereálií a Jonghoonovým kouřícím hrnkem přistoupil ke stolu. Podal mladšímu čaj, když si ale všiml jeho výrazu, zarazil se. „Děje se něco?“
„N-ne,“ zalhal Jonghoon, a vyhýbaje se Chilhyunovu pohledu, spěšně se zakousl do toastu. Umanutě žvýkal, dokud ten třetí nepokrčil rameny a nezačal se věnovat vlastní snídani.
Pár minut jedli mlčky.
„Jonghoone?“
„Hm?“
Chilhyun si významně odkašlal. „Když si budeš chtít promluvit s Zhou Mim… stačí prostě říct.“
Jonghoon na něj udiveně zamrkal.
„Nemám s tím nejmenší problém.“
Jonghoon povytáhl obočí, a Chilhyun si povzdechl:
„Nemusíš s ním komunikovat tajně po nocích, jasné?“
„Aha. No… to je fajn vědět. A je to od tebe milé a tak, ale…,“ Hoon se nervózně uchechtl, „uznej, že by to bylo pěkně divný.“
„Samozřejmě vám poskytnu patřičné soukromí…“
„A jak si můžu být jistý, že to fakt uděláš?“
„Nemůžeš,“ usmál se Chilhyun.
„To není moc férová nabídka.“
„Nezbývá ti než se spokojit s faktem, že nemám zapotřebí vás špehovat. Skutečně ne. Zhou Mi neví nic, co by ti mohlo jakkoli pomoci s útěkem odsud.“
Jonghoon zatrpkle semkl rty, vidličkou rýpl do chladnoucího zbytku míchaných vajíček. Přešla ho veškerá chuť.
Cítil takovou frustraci, až ho to takřka fyzicky bolelo.
Přitom by měl být přece rád, Zhou Mi mu nelhal, doopravdy o kódu k elektronickému zámku nemá potuchy. Jenomže – jaká ironie! – přesně to byla ta potíž. Kdyby totiž věděl, že před ním Zhou Mi tu informaci zapírá, ať už ze strachu či loajality vůči Chilhyunovi, pořád existovala nepatrná šance, že se mu ho jednoho dne třeba povede zlomit…
Jediná šance, která se naráz rozplynula jako pára nad hrncem, a Jonghoonovi z toho bylo do breku.
„Taky se MiMimu omlouvám,“ zamumlal a v jednoznačném gestu odložil vidličku. Dosnídal.
※※※
„Ordinace doktora Kima,“ zahlásil ženský hlas na druhé straně telefonní linky.
Heechul sestře sdělil své jméno a bez skrupulí oznámil, že by si s Kimem Ryeowookem potřeboval sjednat schůzku.
„Nové pacienty momentálně nepřijímáme –“
„O psychiatrickou prohlídku nestojím, děkuju pěkně. Ne, jedná se…,“ Heechul se zamyslel nad nejvhodnější formulací, „o osobní záležitost, abych tak řekl. Jsem známý Zhou Miho a Kima Jonghoona.“
V pozadí zazněl tlumený pozdrav. Jeden pacient zjevně odcházel. Jako na zavolanou.
„Máte štěstí,“ potvrdila jeho úvahy sestřička. „Pan doktor má teď čtvrt hodinky volno. Ohlásím vás. Vydržte chviličku.“
Heechul zaklonil hlavu přes opěradlo křesla a zahleděl se na strop. V rohu venkovní zdi se začínala sbírat plíseň, znechuceně se proto obrátil na opačnou stranu a narovnal se. Skrze poodtažené žaluzie viděl, že focení je v plném proudu.
Jestli fotografování Zhou Miho patřilo ke Kyuhyunovým nepsaným výsadám, práci s Chilhyunem si pro sebe – ke Kyuhyunově velké nelibosti – takřka kompletně uzurpoval Sungmin. Nosil se jako páv a nikdo mu to nemohl mít za zlé, protože Chilhyunův úspěch byl vlastně jeho úspěchem. Nebýt Sungmina, Chilhyun by se v jejich ateliéru nikdy neobjevil.
Pozoruje profesionální počínání modela a fotografa, popadlo Heechula palčivé nutkání zavěsit. Celý včerejšek dumal, zda by bylo příliš zavolat Zhou Miho psychiatrovi a podělit se s ním o své teorie. Nejspíš ano. Jenže on zoufale potřeboval někoho, kdo ho vyslechne. Někoho zasvěceného a přitom nezaujatého. Což vylučuje jak skeptika Kyuhyuna, tak penisem uvažujícího Lee Jihoona.
„Pane Kime?“
„Jsem tady,“ ubezpečil Heechul váhavě znějící sestřičku.
„Přepojím vás.“
Ozvalo se cvaknutí následované několika vteřinami absolutního ticha. Heechul se užuž začínal bát, že se na lince něco pokazilo, když tu mu do ucha zpěvavě zatrylkoval vysoký chlapecký hlásek.
Překvapil ho, lhal by, kdyby tvrdil, že ne. S žádným psychiatrem v životě nemluvil, nemohl tedy srovnávat, ale… takové podání ani v nejmenším neočekával.
Podruhé během pěti minut se Heechul představil, vysvětlil doktoru Kimovi, odkud Zhou Miho a Jonghoona zná, a pak trochu rozpačitě nadnesl, že by s ním rád probral jistou teorii jejich záhadného zmizení.
„Máte-li jakékoli informace, které by pomohly objasnit, co se s nimi stalo, měl byste kontaktovat policii,“ upozornil ho Ryeowook.
„O to jsem se snažil. Neberou mě vážně.“
„Oh. A jste si jistý, ehm, že svoji teorii chcete probírat s psychiatrem?“
„Pokud naznáte, že patřím do cvokárny, nebudu se s vámi hádat. A pouvažuju o tom. Ale nejdřív mě vyslechněte. Prosím.“
„Jde o Zhou Miho třetí osobnost?“
„V hlavní roli, jo.“
„Dobře. To mě zajímá.“
„Fakt?“ zaskočilo Heechula. „Teda… super, ale… myslel jsem, že tomu nevěříte.“
„Čistě vědecky – nevěřím,“ přisvědčil Ryeowook. „Čistě osobně mě to šíleně zajímá.“
„Tak to vás potěším. Je to šílená teorie.“
„Hmm…“ Šustění otáčených stránek dalo Heechulovi na srozuměnou, že doktor listuje v diáři. Mohl si gratulovat.
„Vyhovoval by vám tenhle čtvrtek? Končím ve tři.“
※※※
„Hyung?“
Chilhyun se ohlédl. Sungmin postával ve dveřích šatny, batoh na jednom rameni, a rozpačitě se na něj zubil.
„Máš chvilku?“
„Celý zbytek dne,“ ujistil ho Chilhyun s úsměvem.
„A zítra večer…?“
Chilhyun nedůvěřivě povytáhl obočí. Sungmin se dal do smíchu:
„Ne, nesnažím se tě sbalit, čestné skautské! Jsem, no, tak trochu ženatý.“
„To si právě uvědomuju.“
„A víš, že to spolu souvisí?“ zamyslel se Sungmin.
„Tvá ženatost a mé plány na zítřejší večer?“
„Přesně tak! Má drahá tě totiž nesmírně touží poznat. Básní o tom už čtrnáct dní, a… tak nás napadlo, že bychom tě k nám pozvali na večeři. Neoficiálně oficiálně. Rozumíš.“
„To… je od vás milé,“ hlesl Chilhyun chabě.
„Můžeme s tebou zítra počítat?“
„Sungmine, já –“
„Prosím tě! Saeun už týden sestavuje ideální tříchodové menu… Sežere mě, jestli nám dáš košem!“
Fotografův afektovaně zoufalý výraz Chilhyuna rozesmál. Zželelo se mu ho. „Dobrá, dobrá! Přijdu k vám na večeři. V kolik a kam?“
Sungmin dramaticky hrábl do batohu a ještě dramatičtěji z něj vytasil nefalšovanou pozvánku.
„Vážně?“ žasl Chilhyun.
„Saeun mě k tomu donutila. Na.“
Chilhyun se zadíval na vytištěný text. Hlásal datum, čas i adresu, a on se upřímně divil, že ho pozvánka neinformuje o předepsaném dress codu. Pousmál se. „Tuším, že si budu s tvojí ženou velice rozumět,“ podotkl a schoval pozvánku do kapsy saka. „Vyřiď, prosím, Saeun mé srdečné díky.“
Rozloučili se. V momentě, kdy Chilhyun uslyšel, že za Sungminem s typickým cinknutím zapadly vchodové dveře, ucítil na zádech čísi pronikavě upřený pohled. Polkl. Narovnal se, sevřel v rukou tašku a pak se k mlčícímu narušiteli rázně otočil.
Podvědomě očekával Heechula. Avšak mýlil se.
„Nó… takový podraz jsem fakt nečekal,“ ušklíbl se Kyuhyun.
Chilhyun svraštil čelo. „Podraz…?“ Chtěl tu otázku podat v žertovném tónu, ale nepovedlo se. Nemohl. Kyuhyunův výraz se mu nelíbil. Byl… až příliš podobný tomu Heechulovu.
„Jasně! Nás Saeun noona na večeři pozvala až po půl roce!“
Vydechl. Měl chuť si za svou paranoiu nafackovat. „Opravdu?“ Tentokrát se mu zasmát podařilo. Lehce křečovitě, ale podařilo. „Tak to bych si měl zapsat do deníčku…“
Kyuhyun v úsměvu vycenil zuby. Jeho oči se ale nesmály. Chladně zkoumaly.
Nevěřily.
Žádná paranoia, prolétlo Chilhyunovi hlavou. Heechul ho naočkoval.
A zjevně úspěšně.
Kyuhyun neurčitě pokynul hlavou směrem ke dveřím. „Má tě rád,“ zabručel vyčítavě.
Půl vteřiny trvalo, než Chilhyunovi došlo, o kom to Cho mluví.
„Taky ho mám rád.“ A byla to vlastně pravda; Sungmin byl ten poslední, komu by ublížil.
Bezprostřednosti, s jakou z něj to prohlášení vypadlo, mohl nastotisíckrát děkovat.
Kyuhyunův výraz změkl. „Pak je to fajn,“ kývl a obrátil se k odchodu. „Čau zítra, hyung!“
Heechul ho naočkoval.
Ale zatím ne definitivně.
Ale ty to nesmíš vzdávat.
Rozumíš, Zhou Mi?
※※※
Když se Jonghoon probudil, Chilhyun už se ochomýtal kolem sporáku a chystal snídani.
Takhle si to nepředstavoval, doufal, že vstane jako první, aby Chilhyunovi nemusel vysvětlovat, proč si ustlal na gauči… Kruci. Co nejnenápadněji se vyhrabal zpod peřiny a po špičkách utekl do koupelny. Vyčistil si zuby, opláchl obličej a opřený o umyvadlo na sebe několik vteřin zíral do zrcadla. Jeho nezdravě pobledlý odraz se tvářil k smrti vyděšeně.
Ví Chilhyun, co se stalo? Ví, oč se Jonghoon pokoušel? Zlobí se na něj? Měl by. Ale… copak by mu připravoval snídani, kdyby na něj byl naštvaný…?
„Jasně. Otrávenou.“
S povzdychem se natáhl pro ručník, tiše opustil koupelnu a po kratičkém zaváhání se způsobně posadil k jídelnímu stolu.
„Dobré ráno,“ pozdravil ho Chilhyun a s oslnivým úsměvem před něj položil talíř míchaných vajíček a dokřupava opečených toastů. „Dáš si kávu, nebo čaj?“
„Čaj, díky,“ zamumlal Jonghoon a nedůvěřivě šťouchl vidličkou do žluté hroudy na talíři. Přičichl k ní. Jevila se zcela poživatelně. Váhavě nabral sousto.
„Ah, abych nezapomněl!“ Chilhyun položil konvici zpátky na linku a zamíchal horký čaj. Hliník zacinkal o keramiku. „Mám ti vyřídit Zhou Miho upřímnou omluvu.“
Jonghoon zesinal. Ruka se mu roztřásla tak, že míchaná vajíčka popadala z vidličky zpátky do talíře.
„Neprozradil mi, co provedl, každopádně se ti omlouvá.“ Chilhyun s miskou cereálií a Jonghoonovým kouřícím hrnkem přistoupil ke stolu. Podal mladšímu čaj, když si ale všiml jeho výrazu, zarazil se. „Děje se něco?“
„N-ne,“ zalhal Jonghoon, a vyhýbaje se Chilhyunovu pohledu, spěšně se zakousl do toastu. Umanutě žvýkal, dokud ten třetí nepokrčil rameny a nezačal se věnovat vlastní snídani.
Pár minut jedli mlčky.
„Jonghoone?“
„Hm?“
Chilhyun si významně odkašlal. „Když si budeš chtít promluvit s Zhou Mim… stačí prostě říct.“
Jonghoon na něj udiveně zamrkal.
„Nemám s tím nejmenší problém.“
Jonghoon povytáhl obočí, a Chilhyun si povzdechl:
„Nemusíš s ním komunikovat tajně po nocích, jasné?“
„Aha. No… to je fajn vědět. A je to od tebe milé a tak, ale…,“ Hoon se nervózně uchechtl, „uznej, že by to bylo pěkně divný.“
„Samozřejmě vám poskytnu patřičné soukromí…“
„A jak si můžu být jistý, že to fakt uděláš?“
„Nemůžeš,“ usmál se Chilhyun.
„To není moc férová nabídka.“
„Nezbývá ti než se spokojit s faktem, že nemám zapotřebí vás špehovat. Skutečně ne. Zhou Mi neví nic, co by ti mohlo jakkoli pomoci s útěkem odsud.“
Jonghoon zatrpkle semkl rty, vidličkou rýpl do chladnoucího zbytku míchaných vajíček. Přešla ho veškerá chuť.
Cítil takovou frustraci, až ho to takřka fyzicky bolelo.
Přitom by měl být přece rád, Zhou Mi mu nelhal, doopravdy o kódu k elektronickému zámku nemá potuchy. Jenomže – jaká ironie! – přesně to byla ta potíž. Kdyby totiž věděl, že před ním Zhou Mi tu informaci zapírá, ať už ze strachu či loajality vůči Chilhyunovi, pořád existovala nepatrná šance, že se mu ho jednoho dne třeba povede zlomit…
Jediná šance, která se naráz rozplynula jako pára nad hrncem, a Jonghoonovi z toho bylo do breku.
„Taky se MiMimu omlouvám,“ zamumlal a v jednoznačném gestu odložil vidličku. Dosnídal.
※※※
„Ordinace doktora Kima,“ zahlásil ženský hlas na druhé straně telefonní linky.
Heechul sestře sdělil své jméno a bez skrupulí oznámil, že by si s Kimem Ryeowookem potřeboval sjednat schůzku.
„Nové pacienty momentálně nepřijímáme –“
„O psychiatrickou prohlídku nestojím, děkuju pěkně. Ne, jedná se…,“ Heechul se zamyslel nad nejvhodnější formulací, „o osobní záležitost, abych tak řekl. Jsem známý Zhou Miho a Kima Jonghoona.“
V pozadí zazněl tlumený pozdrav. Jeden pacient zjevně odcházel. Jako na zavolanou.
„Máte štěstí,“ potvrdila jeho úvahy sestřička. „Pan doktor má teď čtvrt hodinky volno. Ohlásím vás. Vydržte chviličku.“
Heechul zaklonil hlavu přes opěradlo křesla a zahleděl se na strop. V rohu venkovní zdi se začínala sbírat plíseň, znechuceně se proto obrátil na opačnou stranu a narovnal se. Skrze poodtažené žaluzie viděl, že focení je v plném proudu.
Jestli fotografování Zhou Miho patřilo ke Kyuhyunovým nepsaným výsadám, práci s Chilhyunem si pro sebe – ke Kyuhyunově velké nelibosti – takřka kompletně uzurpoval Sungmin. Nosil se jako páv a nikdo mu to nemohl mít za zlé, protože Chilhyunův úspěch byl vlastně jeho úspěchem. Nebýt Sungmina, Chilhyun by se v jejich ateliéru nikdy neobjevil.
Pozoruje profesionální počínání modela a fotografa, popadlo Heechula palčivé nutkání zavěsit. Celý včerejšek dumal, zda by bylo příliš zavolat Zhou Miho psychiatrovi a podělit se s ním o své teorie. Nejspíš ano. Jenže on zoufale potřeboval někoho, kdo ho vyslechne. Někoho zasvěceného a přitom nezaujatého. Což vylučuje jak skeptika Kyuhyuna, tak penisem uvažujícího Lee Jihoona.
„Pane Kime?“
„Jsem tady,“ ubezpečil Heechul váhavě znějící sestřičku.
„Přepojím vás.“
Ozvalo se cvaknutí následované několika vteřinami absolutního ticha. Heechul se užuž začínal bát, že se na lince něco pokazilo, když tu mu do ucha zpěvavě zatrylkoval vysoký chlapecký hlásek.
Překvapil ho, lhal by, kdyby tvrdil, že ne. S žádným psychiatrem v životě nemluvil, nemohl tedy srovnávat, ale… takové podání ani v nejmenším neočekával.
Podruhé během pěti minut se Heechul představil, vysvětlil doktoru Kimovi, odkud Zhou Miho a Jonghoona zná, a pak trochu rozpačitě nadnesl, že by s ním rád probral jistou teorii jejich záhadného zmizení.
„Máte-li jakékoli informace, které by pomohly objasnit, co se s nimi stalo, měl byste kontaktovat policii,“ upozornil ho Ryeowook.
„O to jsem se snažil. Neberou mě vážně.“
„Oh. A jste si jistý, ehm, že svoji teorii chcete probírat s psychiatrem?“
„Pokud naznáte, že patřím do cvokárny, nebudu se s vámi hádat. A pouvažuju o tom. Ale nejdřív mě vyslechněte. Prosím.“
„Jde o Zhou Miho třetí osobnost?“
„V hlavní roli, jo.“
„Dobře. To mě zajímá.“
„Fakt?“ zaskočilo Heechula. „Teda… super, ale… myslel jsem, že tomu nevěříte.“
„Čistě vědecky – nevěřím,“ přisvědčil Ryeowook. „Čistě osobně mě to šíleně zajímá.“
„Tak to vás potěším. Je to šílená teorie.“
„Hmm…“ Šustění otáčených stránek dalo Heechulovi na srozuměnou, že doktor listuje v diáři. Mohl si gratulovat.
„Vyhovoval by vám tenhle čtvrtek? Končím ve tři.“
※※※
„Hyung?“
Chilhyun se ohlédl. Sungmin postával ve dveřích šatny, batoh na jednom rameni, a rozpačitě se na něj zubil.
„Máš chvilku?“
„Celý zbytek dne,“ ujistil ho Chilhyun s úsměvem.
„A zítra večer…?“
Chilhyun nedůvěřivě povytáhl obočí. Sungmin se dal do smíchu:
„Ne, nesnažím se tě sbalit, čestné skautské! Jsem, no, tak trochu ženatý.“
„To si právě uvědomuju.“
„A víš, že to spolu souvisí?“ zamyslel se Sungmin.
„Tvá ženatost a mé plány na zítřejší večer?“
„Přesně tak! Má drahá tě totiž nesmírně touží poznat. Básní o tom už čtrnáct dní, a… tak nás napadlo, že bychom tě k nám pozvali na večeři. Neoficiálně oficiálně. Rozumíš.“
„To… je od vás milé,“ hlesl Chilhyun chabě.
„Můžeme s tebou zítra počítat?“
„Sungmine, já –“
„Prosím tě! Saeun už týden sestavuje ideální tříchodové menu… Sežere mě, jestli nám dáš košem!“
Fotografův afektovaně zoufalý výraz Chilhyuna rozesmál. Zželelo se mu ho. „Dobrá, dobrá! Přijdu k vám na večeři. V kolik a kam?“
Sungmin dramaticky hrábl do batohu a ještě dramatičtěji z něj vytasil nefalšovanou pozvánku.
„Vážně?“ žasl Chilhyun.
„Saeun mě k tomu donutila. Na.“
Chilhyun se zadíval na vytištěný text. Hlásal datum, čas i adresu, a on se upřímně divil, že ho pozvánka neinformuje o předepsaném dress codu. Pousmál se. „Tuším, že si budu s tvojí ženou velice rozumět,“ podotkl a schoval pozvánku do kapsy saka. „Vyřiď, prosím, Saeun mé srdečné díky.“
Rozloučili se. V momentě, kdy Chilhyun uslyšel, že za Sungminem s typickým cinknutím zapadly vchodové dveře, ucítil na zádech čísi pronikavě upřený pohled. Polkl. Narovnal se, sevřel v rukou tašku a pak se k mlčícímu narušiteli rázně otočil.
Podvědomě očekával Heechula. Avšak mýlil se.
„Nó… takový podraz jsem fakt nečekal,“ ušklíbl se Kyuhyun.
Chilhyun svraštil čelo. „Podraz…?“ Chtěl tu otázku podat v žertovném tónu, ale nepovedlo se. Nemohl. Kyuhyunův výraz se mu nelíbil. Byl… až příliš podobný tomu Heechulovu.
„Jasně! Nás Saeun noona na večeři pozvala až po půl roce!“
Vydechl. Měl chuť si za svou paranoiu nafackovat. „Opravdu?“ Tentokrát se mu zasmát podařilo. Lehce křečovitě, ale podařilo. „Tak to bych si měl zapsat do deníčku…“
Kyuhyun v úsměvu vycenil zuby. Jeho oči se ale nesmály. Chladně zkoumaly.
Nevěřily.
Žádná paranoia, prolétlo Chilhyunovi hlavou. Heechul ho naočkoval.
A zjevně úspěšně.
Kyuhyun neurčitě pokynul hlavou směrem ke dveřím. „Má tě rád,“ zabručel vyčítavě.
Půl vteřiny trvalo, než Chilhyunovi došlo, o kom to Cho mluví.
„Taky ho mám rád.“ A byla to vlastně pravda; Sungmin byl ten poslední, komu by ublížil.
Bezprostřednosti, s jakou z něj to prohlášení vypadlo, mohl nastotisíckrát děkovat.
Kyuhyunův výraz změkl. „Pak je to fajn,“ kývl a obrátil se k odchodu. „Čau zítra, hyung!“
Heechul ho naočkoval.
Ale zatím ne definitivně.
Ale teď si představ, jaká by to byla zrada, kdyby Yeye teda uvěřil, že se ho Chilhyun nesnaží otrávit, ale Chilhyun by se ho zrovna otrávit pokusil, čistě aby se mu zavděčil, samozřejmě. Prostě trapas.
OdpovědětVymazatA víš, že jsem nad tím přemýšlela? Že ho otráví čistě proto, aby mu udělal radost?
Vymazat