A jiní nesmějí žít mezi námi - epilog

✘ Finále. Absolutní. Wow. Taky tomu nevěříte? Je to už pěkná doba, co jsem dokončila nějakou povídku a dost jsem si tomu pocitu odvykla. Je to divné. A hezké. A já mnohokrát děkuji každému, kdo věnoval čas tomu, aby si tohle dílko přečetl. 

Mohu jen skromně doufat, že to pro Vás nebyla úplná ztráta času. 

o tři měsíce později

Když doktor Lee v půl sedmé ráno přicházel k cele, subjekt 001 už způsobně seděl na kraji postele a čekal na něj. Tak jako každý den. Bez výjimky. Byla to jejich soukromá zaběhnutá rutina.
Andy s úsměvem otevřel dveře a vešel do cely. Jiný nehnul ani brvou; o útěk se jedinkrát nepokusil. Prvních pár dní ho permanentně drželi pod sedativy, a ač by to nikdo z výzkumného týmu nahlas nepřiznal, bylo toto diskutabilní opatření výsledkem zbabělství a lidského strachu. Strachu z neznámého. Strachu z nesmrtelné bytosti, kterou dvacet let zarputile hledali, ale když ji konečně lapili, báli se na ni vůbec pohlédnout…
Jak iracionální.
Sedmého dne Andy nekompromisně utnul veškeré podávání sedativ a zakázal svým asistentům se k subjektu 001 byť jen přiblížit. O všechny procedury s jiným související se rozhodl starat sám.
Obecné obavy se nenaplnily, k útoku na lékařovu maličkost nikdy nedošlo. Subjekt 001 tiše spolupracoval, a doktor Lee jej zbožňoval den ode dne víc.
Zatímco jiný bez vyzvání zaťal pěst a párkrát zacvičil paží, Andy v poklidu připravil jehlu a zkumavky. Dnešek byl odběrovým dnem. Vzorky krve subjektu 001 s nadšením zkoumalo hned několik laboratoří, její magičnost vědecké kruhy doslova pohltila.
Otevřela totiž zcela nové možnosti, jak zvrátit beznadějnou definitivnost termínu nevyléčitelná choroba.
„Jak pokračuje výzkum?“
Andy vyměnil plnou zkumavku za prázdnou a pohlédl na jiného. Usmál se. „Půjde-li všechno stejně hladce jako doposud, do roka bychom mohli mít první plně funkční ultimátní lék.“
„To rád slyším,“ hlesl subjekt 001 bezvýrazně.
I navzdory unylému tónu, jakým hovořil, se jeho zastřeného, hlubokého hlasu Andy nedokázal nabažit. Byl to přesně ten hlas, o jakém jako zakomplexovaný teenager snil, hlas, který by mohl poslouchat hodiny…!
Upovídanost však k silným stránkám subjektu 001 rozhodně nepatřila.
„Vaše krev je zázračná!“ rozplýval se doktor. „Nabízí tolik možností… a zachrání tolik lidských životů…!“
„Jaká škoda, že objev tohoto zázraku pro lidstvo nemůže probíhat humánně.“
Andy se zamračil. „Copak vy byste mi svoje krevní vzorky dobrovolně poskytl, kdybych vás o ně požádal?“
„Darování krve je záslužná činnost,“ opáčil jiný neurčitě.
„Na to jsem se neptal.“
„Ne. Jistěže ne.“
„Mluvte k věci.“ Doktor vytáhl jehlu z žíly subjektu 001 a přiložil k ní polštářek buničité vaty. Jiný si vatu palcem pevně přitiskl k místu vpichu.
„Kdybych měl jistotu, že tím neohrozím sebe, ani svou rodinu, docházel bych k vám na odběry pravidelně a milerád,“ ujistil doktora klidně. „Potíž je, že takovou – i čistě hypotetickou – dohodu by naše antijině založená společnost nikdy nedovolila.“
Andy zahanbeně sklopil oči. „Chápu,“ zamumlal a přelepil buničitou vatu v ohbí mužova lokte náplastí.
Subjekt 001 významně povytáhl obočí.
„Naše nazírání na vás je omezené. A hloupé,“ přiznal Andy. „Reforma by nebyla od věci… Jenže,“ povzdechl si, „jeden člověk revoluci nespustí.“
„Možná ne… ale i revoluce musí odněkud začít,“ podotkl jiný.
Doktor se náznakem pousmál, v tom úsměvu však nebyla ani špetka upřímnosti, natož víry. Krátce stiskl mužovo rameno, pak sbalil všechny svoje odběrové propriety a zamířil ke dveřím cely. Užuž se chystal odemknout, když tu –
„Kde je Chilhyun?“
Andy ztuhl. Slýchal tu otázku každý den, a přesto si stále nezvykl na ten odporný provinilý pocit, který se mu v reakci na ni sžíravě zakusoval do svědomí.
„Chci ho vidět. Prosím.“
Dařilo se mu ten dotaz ignorovat. Doposud na něj jedinkrát nezareagoval. Tak co bylo dnes jiné? Zněl snad mužův hlas zoufaleji? Nebo dosáhlo jeho zkoušené svědomí svého krajního limitu?
Chci ho vidět.
„Nechcete,“ špitl doktor. „Věřte mi.“
A aniž by se na jiného podíval, zbaběle utekl pryč.

✘✘✘

To odpoledne bylo v laboratoři nezvykle rušno. Asistenti doktora Leeho neustále pobíhali tam a zase zpátky, všichni se zdáli nezvykle nervózní. Jiného v cele si naštěstí vůbec nevšímali, což jemu perfektně vyhovovalo.
„Hyung by s tím nesouhlasil.“
Eric zbystřil. Doktor Lee zněl… takřka bojácně.
„Já to Dongwanovi nepovím,“ opáčil vemlouvavě jiný hlas. Povědomý.
Eric ohromeně vzhlédl od rozečteného paperbacku. Doktor Lee kráčel k jeho cele v doprovodu Kima Minjuna.
Zastavili přede dveřmi. Dobré dvě minuty se spolu ještě rekreačně dohadovali, o vítězi sporu však bylo jasno dávno předtím, než doktor s povzdychem kapituloval a vyťukal číselný kód k zámku.
„Máš deset minut,“ zabručel. „Ani o vteřinu víc!“ S těmi slovy pustil Kima Minjuna dovnitř do Erikovy cely.
Nepromluvili, dokud si nebyli jistí, že je doktor Lee z doslechu.
„Mun Junghyuk v cele ÚBJ. Páni. Nevěřil jsem, že se toho dožiju.“
„Agente Kime.“
Minjun potřásl hlavou. „Už žádný agent. Prachobyčejná kancelářská krysa.“ Ušklíbl se. „Omlouvám se. Chtěl jsem vás navštívit už dřív, ale… Dongwan hyung je horší než hlídací pes.“
„Nesmíte se mnou mluvit?“
„Interpretoval bych to tak, že mu odmítám zavdávat podnět k jakémukoli podezření.“
„To je moudré.“
„Děkuji,“ usmál se Minjun. „Držím se od něj tak daleko, jak jen můžu… Do hlavy mi nepoleze. Ovládat se nenechám.“
„A spoléháte na to, že mně se do hlavy nedostane?“ povytáhl Eric obočí.
„Naprosto. Dongwan sám to několikrát potvrdil. Vaše schopnost je jako neprůstřelné brnění. Fyzické i mentální. Nedovolí žádnému vnějšímu vlivu vaši nesmrtelnost podlomit.“
„Žádnému…?“
Minjun svraštil čelo. „Promiňte?“
„Ale to nic,“ zamumlal Eric, zjevně neochotný se do neuváženě načatého tématu nořit hlouběji. Obrátil list: „Jak se má Taecyeon?“
„Zvládá to statečně.“ Minjunův výraz rázem zněžněl. „Sem tam mu, pravda, ještě musím domlouvat, že vtrhnout sem a pokusit se vás zachránit, by byla sebevražda, ale… Našel si práci. Věřím, že ho změna zažitého stereotypu přivede na jiné myšlenky.“
„Hlídejte ho. Ať neprovede žádnou hloupost. Moc vás prosím.“
Minjun kývl. Nadechl se, jako by chtěl něco říct, pak se ale zarazil. Rozpačitě si skousl ret. „Vypadáte dobře,“ zamumlal.
„Na rozdíl od Changmina?“ ušklíbl se Eric.
„No… ano.“
„Doktor Lee si mě hýčká.“
„To si umím představit!“
Zasmáli se. Nuceně a neupřímně.
„Uhm, když je řeč o Changminovi…,“ podoktl Minjun zdráhavě. „Zmínil se vám doktor Lee…?“
Eric potřásl hlavou. Doktor Lee mu žádné vnější informace nesděloval.
„Před čtyřmi dny našli v Aokigahaře těla tří mužů. Jiných.“
„Tří?“ svraštil Eric čelo. To představě, kterou v něm Minjunova slova vyvolala, neodpovídalo. „Copak se nejedná o mrtvoly Changmina a Minha…?“
„Jedná,“ přisvědčil Minjun.
„Tak kdo je ten třetí?“
„Nichkhun Horvejkul.“
Eric na něj vytřeštil oči. Zbledl.
„Nemusím asi zdůrazňovat, že těla už byla ve značně pokročilém stádiu rozkladu… Vedle Changminova těla ležela pistole. Závěr koronera zní, že zastřelil Minha a následně obrátil zbraň proti sobě. Hádám, že důležitost Changminovy role ve vašem zatčení vám Dongwan objasnil…?“
„Pochlubil se, ano.“ Eric se zhluboka nadechl; na pár vteřin zavřel oči, dokud nastupující nevolnost polevila. To on Changmina učil střílet. A to nemohl přehlížet, ani kdyby se sebevíc snažil.
„Co se stalo Nichkhunovi?“
„Zlomený vaz. Dost možná nehoda. Každopádně… někdo si dal tu práci, aby jeho tělo v lese ukryl. Našli ho v mělkém hrobě.“
„Takže nakonec zabil i jeho.“
„Myslíte, že to udělal Changmin?“
„Máte lepšího podezřelého?“ povytáhl Eric obočí.
Minjun se ošil. „Nechci se ho zastávat,“ namítl nejistě, „ale… asi si neumíme představit, pod jakým tlakem Changmin byl… to, co zažil tady a pak…,“ příznačně si prstem poklepal o spánek, „k čemu ho přiměl Dongwan…“
„Jeden ho až obdivuje, že se nesesypal hned první týden.“
„Mrzí mě to, Eriku,“ hlesl Minjun.
Jiný mu věnoval náznak trpkého úsměvu. „Nemáte nějaké informace o Boram?“
Po vyjasnění Nichkhunova záhadného zmizení byla Boram posledním členem rodiny, jehož osud zůstával Erikovi záhadou: Hyomin a Taa zastřelili těžkooděnci ještě té noci, když se pokoušeli utéct. Jiyeon před pár týdny v cele zaútočila na jednoho z doktorových asistentů, rozbila ampulku séra, kterou se jí chystal podat, a skleněným střepem si podřezala hrdlo; vykrvácela cestou na sál. A Kangta… Kangtu neviděl od chvíle, kdy za nimi zapadly dveře centrály ÚBJ.
Minjun zavrtěl hlavou. „O jiné odpovídající jejímu popisu nebylo za celé tři měsíce hlášeno vůbec nic.“
„Takže je možné, že žije…“
„To rozhodně.“
„A hlídají ještě Jihoona…?“
„Ne. Jakmile se jim povedlo zajmout vás, Lee Jihoon přestal útvar zajímat.“
Eric zamyšleně svraštil čelo.
„Taky mě napadlo, jestli to spolu náhodou nesouvisí,“ ujistil ho Minjun.
„Mluvil s ním Taecyeon?“
„Ještě ne. Chceme počkat… ať máme jistotu, že… no, rozumíte. Ale určitě ho navštíví. Brzo.“
„Pak ho, prosím, požádejte, ať Boram pozdravuje,“ pousmál se Eric a střelil očima k chodbě.
Deset minut uběhlo, doktor Lee se vracel.

✘✘✘

„Jak jsme na tom se vzorky? Máme jich dostatek?“
S touto otázkou se obrátil Kim Dongwan na doktora Leeho. Od návštěvy Minjuna uplynulo pět dní, asistenti byli stále nervóznější a Erikova touha vyzvědět cokoli o Chilhyunovi zatvrzelejší a zatvrzelejší. Včera se s Dongwanem na toto téma zase jednou ošklivě pohádal, překvapilo ho tedy, že se vyšetřovatel lomeno jiný ukázal v laboratoři tak brzy. Běžně konflikty vydýchával několik dní.
„Dostatek k čemu?“ opáčil doktor Lee podezíravě. Ano, to by Erika taky zajímalo…
„K výzkumu. Subjekt 001,“ při těch slovech se Dongwan ani neobtěžoval na Erika podívat, „by se rád setkal se subjektem 036.“
Eric pozdvihl obočí. Jak spolu souvisí Kangta a výzkum pozitivních účinků jeho krve na lidské zdraví? Cítil se zmatený. Zato doktoru Leeovi nečinilo pochopení asociací nejmenší problém.
Zbledl jako stěna. „Jako lékař takový kontakt rozhodně nedoporučuji,“ odsekl mrazivě. Kdyby pohled uměl zabíjet, vynášeli by Dongwana nohama napřed.
Vyšetřovatel zkřivil rty v cynickém úsměšku. „Chceš Chilhyuna vidět, že, Junghyuku?“
Eric přelétl očima z jednoho muže na druhého. Pomalu přitakal.
„To nejde!“ vybuchl Andy. „Ty víš, že to nejde, hyung!“
„Máš dostatek vzorků pro výzkum?“ zopakoval Dongwan svůj původní dotaz.
„To ale –!“
„Máš dostatek vzorků, Andy?“
Doktor schlípl jako nakopnuté štěně. „Mám,“ přisvědčil neochotně.
„Skvělé. Kolem páté ho sem přivezete.“
Přivezete…?
„Ne!“ zatvrdil se doktor. „Je to příliš riskantní! Subjekt 001 netuší –!“
Zmlkl. Ráz naráz pozbyla jeho tvář jakéhokoli výrazu, tupě se zahleděl na Dongwana.
„Kolem páté sem jeden z tvých asistentů přiveze subjekt 036,“ řekl Dongwan, klade důraz na precizní artikulaci. „Nebudeš tomu bránit. A zapomeneš na tu směšnou představu, že je Mun Junghyuk tvůj mazlíček. Ne, není nesvéprávný, ne, nemusíš ho chránit, a ne, zběsilým kličkováním před odpovědností vůbec nic nevyřešíš; on se to stejně jednou dozví. Rozumíš, Andy?“
Doktor přikývl, a když ho Dongwan vyzval k odchodu, mechanicky se obrátil na podpatku a odkráčel. Ukázka sugestivního nátlaku v celé své kráse.
„Ty jsi neuvěřitelný pokrytec,“ ucedil Eric znechuceně.
„Ale svobodný a živý,“ odtušil Dongwan s blahosklonným úsměvem. „Pověz, Junghyuku… nakolik důvěřuješ své nesmrtelnosti?“
„To záleží…“
„Na čem?“
„Na jakou nesmrtelnost se ptáš.“

✘✘✘

Vrtalo mu hlavou, co asi stojí za diametrální změnou Dongwanova názoru. Proč je najednou tak hr do toho, aby se on a Kangta viděli? Ještě včera o tom nechtěl ani slyšet. A pak ta poznámka o nesmrtelnosti… Co má v plánu?
Že to bude zlé, o tom Eric nepochyboval. Ale to, čeho se dočkal… to předčilo i jeho nejhorší noční můry.
Minutu před pátou se za hlasitého lomozu otevřely pancéřové dveře na levé straně chodby. Zjevil se v nich doktorův asistent, opálený, podsaditý mladík, a tlačil před sebou kolečkové křeslo, v němž seděla sinalá, vyzáblá bytůstka.
Dongwan se ke dvojici připojil asi v polovině její cesty a po krátké rozmluvě s asistentem od něj převzal vozík. Mladík se s viditelným ulehčením zdekoval. Dongwan cosi pošeptal osobě na vozíku. Ta nijak nereagovala; nebýt jejího zrychleného, nepravidelného dechu, jeden by pochyboval, že je vůbec naživu.
Erikovi se sevřel žaludek. Odmítal věřit tomu, co vidí, protože…
„Chtěl jsi vidět Chilhyuna,“ usmál se Dongwan a ustoupil kousek stranou, snad aby Erika nic nerozptylovalo od děsivého výjevu před ním. „Tak prosím.“
Tahle prázdná, zmírající skořápka s úplně lysou hlavou že je Chilhyun?
„Teď už jistě chápeš, proč jsme se zdráhali ukázat ti ho dřív. Testování se vymklo kontrole…“ Provokativní úsměv zmizel. Dongwan zvážněl, skoro se zdálo, že lítost ve svém hlase míní upřímně. „Tak daleko to zajít nemělo, rozhodně ne…“
„Co to má s očima?“
„Asistenti zjistili, že když nevidí, ubírá to na síle jeho telekinetickým schopnostem… Báli se ho, a tak… páska přes oči se jim zdála málo funkční –“
„Je slepý?“ přerušil Eric stroze vyšetřovatelovy vytáčky.
Dongwan přikývl. „A pochybuju, že vůbec ještě vnímá, co se děje v jeho okolí… Na podněty prakticky nereaguje.“
„Copak jim doktor Lee takové zacházení dovolil?“
„Sám se ho účastnil,“ opáčil Dongwan suše.
Vypadáte dobře. Minjunův udivený kompliment rázem nesnesitelně zhořkl.
„Asi si říkáš,“ vyšetřovatel líně pokynul bradou k apatickému Kangtovi, choulícímu se v kolečkovém křesle, „proč je Andy nenechal totéž provést i s tebou.“ Pokrčil rameny. „Je to jednoduché: ty jsi jeho zlatíčko. Jeho triumf. Zbožňuje tě. Svým patologickým způsobem. A chce si tě zachovat zrovna tak perfektního, jako si tě vysnil. Což je privilegium, které Ahnu Chilhyunovi nepřísluší ani v té nejmenší možné míře.“

„To je odporné,“ sykl Eric.
„Souhlasím. Budiž ti útěchou, že momentálně se milý doktor může propadnout hanbou, když ví, že ty už víš. A navíc…“
„Co?“
„Bojí se.“
„Bojí? A čeho?“
„Toho, co s tebou poznání, co Chilhyunovi provedl, způsobí.“
(Pověz, Junghyuku… nakolik důvěřuješ své nesmrtelnosti?)
„Dnes už žádné testy probíhat nebudou, že?“ zeptal se Eric bezvýrazně.
Dongwan svraštil čelo. Ta zdánlivě nesouvisející otázka ho zmátla.
„Chilhyun tak může zůstat tady se mnou, že?“
V první chvíli se Dongwan bezprostředně nadechl k námitce, přesně jak mu velel vyšetřovatelský instinkt… pak ale pochopil. Pochopil, co má Junghyuk v plánu a oč jej žádá.
Ne Dongwana vyšetřovatele.
Dongwana jiného.
Zavolal na kolem procházející asistentku, přiměl ji, ať mu otevře dveře Erikovy cely. Jakmile tak dívka učinila, s příkazem, ať se až do rána ona ani nikdo z jejích kolegů nezajímá o celu subjektu 001, ji poslal zařídit vše potřebné. Nespecifikoval, jak to má provést. Proč taky. Ona si poradí. Musí si poradit.
Sehnul se k Ahnu Chilhyunovi, pomohl mu vstát. Víceméně ho do cely dovlekl, než že by subjekt 036 kráčel sám. Posadil ho na postel; teprve tehdy si povšiml, že se Chilhyun třese. Zajímavé. Možná je vůči svému okolí nakonec vnímavější, než si myslel…
Zanechal je o samotě, bez toho, aniž by se s Junghyukem rozloučil. Nedokázal to.
Když se cestou zpátky naposledy ohlédl, Junghyuk klečel před Chilhyunem, něco mu povídal a Chilhyun, zdálo se, jeho slovům naslouchal.
„Možná ještě není tak pozdě…“
Vzápětí se sám sobě vysmál.

✘✘✘

V devět hodin, tak jako každý večer, pohasla v laboratoři většina světel. Asistent, na kterého vybyla noční směna, zběžně provedl pravidelnou obchůzku, načež zalezl do kanceláře a už z ní nevystrčil nos. Dongwanův sugestivní příkaz fungoval bezvadně. Přítomnost Chilhyuna v Erikově cele nikoho neznepokojovala.
Ačkoli definitivní rozhodnutí padlo již před několika hodinami, nebyl Eric s to jej realizovat. Objímal Kangtu a tiše mu broukal melodii ukolébavky, již – dávno pohřbenou – vylovil z hlubin podvědomí. Jako malému mu ji zpívávala matka… nebo babička? Nevěděl.
Kangta setrvával v jedné poloze, nečinný jako hadrová panenka, a přesto naprosto bdělý. Erika napadlo, že snad vytušil, co má v plánu a nehodlá mu to nijak ulehčovat.
Ale on nemá jinou možnost.
Vstal a něžně Chilhyunovi nadzvedl hlavu, aby zpod ní vytáhl polštář. Cítil, jak ho probodává ostražitý pohled Kangtových nevidomých očí.
Eric polkl hysterický vzlyk; v jedné ruce sevřel pevněji látku polštáře, tou druhou pohladil Kangtu po tváři.
„Miluju tě,“ zašeptal a políbil ho. Vroucně.
Zoufale.
A pak zdvihl polštář a oběma rukama ho přitlačil na Kangtův obličej. Ta křehká tělesná schránka neměla nejmenší šanci se ubránit.
Jak dlouho to trvalo, nedokázal Eric ani přibližně odhadnout. Čas ztratil veškerý význam.
Dusil ho, plakal a opakoval, že jej nemůže nechat dál se trápit. Stále, stále dokola. Dokud Chilhyunovo vzpírající se tělo s konečnou platností neochablo.
Eric se pomalu, zadýchaně narovnal. Pár vteřin nevěřícně hleděl na to, co provedl, načež štítivě odhodil polštář stranou, jako by to bylo něco nevýslovně odporného. Zavřel Kangtovi oči a pak se s tichým vzlykotem schoulil vedle mrtvého těla.
(Pověz, Junghyuku… nakolik důvěřuješ své nesmrtelnosti?)
Dongwan to věděl. A věděl to i doktor Lee. Že to jediné, co subjekt 001 drželo tři měsíce při životě, bylo vědomí, že Kangta tu stále někde je.
Fyzická nezničitelnost nepodmiňuje nesmrtelnost psychickou. Ne. Je to přesně naopak.
A teď…
„Už ti rozumím Changmine. Konečně ti rozumím.“