Škola prokletých - 66. kapitola

• Vysvětlení pro všechny, kteří otevřou tuto kapitolu, a budou se divit, co to kruci čtou: jedná se o první ze dvou soukromých příběhů nových postav, které do hlavního děje ŠP zasáhnou později. A ač se to tak může na první pohled jevit, ústřední dějovou linku jsme úplně neopustili; prvků spojujících osud nové postavy s těmi nám již dobře známými je tu celá řada.

• pozn. pod čarou: Doporučuji připomenout si první čtvrtinu první pasáže minulé kapitoly → 65. kapitola

Park Sungjin o krok ucouvl.
Nastalá situace se mu ani trochu nezamlouvala. Ten kluk se na něj nalepil dočista bez varování a zubil se tak familiárně, jako by se snad znali odmalička. Což byla hloupost. On v tomhle městě neznal nikoho. Což byl taky jediný důvod, proč tu před dvěma týdny zakotvil.
„Viděl jsem tě roznášet letáky v naší čtvrti,“ vykládal zrovna ten kluk. „Jsi zdejší? Nechci vyzvídat nebo tak, ale…“ Zasmál se. „Myslel jsem, že všechny lidi z okolí znám.“
Sungjin podvědomě odvrátil hlavu, zadržel dech. Vítr foukal velice nepříznivým směrem…
„Ah, no jasně, určitě ses nedávno přistěhoval!“ vydedukoval kluk a zjevně ho nijak netrápilo, že jeho konverzační partner nekonverzuje. Vystačil si sám. „Budeme asi zhruba stejně staří, co?“ Kriticky si Sungjina přeměřil. „Ve škole jsem tě ale nepotkal…“
Zpoza rohu se vynořila osmihlavá hlučící skupina. Kluk se zarazil, ohlédl se, a jeho vteřinové nepozornosti využil Sungjin k útěku. Bleskurychle se vmísil do okolního davu, hlavně pryč, pryč a co nejdál od něj…!
„Hej! Počkej přece! Kam běžíš?“
Setřásl ho. A přesto se nezastavil, dokud za sebou s konečnou platností nepřibouchl dveře svého provizorního bydliště.
Ta vůně – jeho vůně – ho v nose šimrala ještě několik hodin poté.
Tohle nebylo dobré. Nebylo.

•••

Znovu na něj narazil o tři dny později. Tentokrát to ale bylo lepší. Snesitelnější. Tentokrát už Sungjin neměl hlad.
„Přišel jsem na to,“ prohlásil ten kluk. „Jsi mág. Proto nechodíš na stejnou střední jako já.“
„No výborně,“ utrousil Sungjin suše.
„Vida! Ty mluvíš!“ Kluk se široce usmál. Načež svraštil čelo. „Je pondělí dopoledne. Neměl bys být náhodou ve škole?“
„To ty taky.“
„Mám volnou hodinu.“ Máchnutím ruky obsáhl kluk svůj oděv, uniformu místní střední školy. „A školu za rohem. To se o Akademii Černých bratří tak úplně říct nedá…“
„Nechodím na Akademii Černých bratří.“
„Ne?“
„Ne,“ odsekl Sungjin a přidal do kroku. Kluk musel popoběhnout, aby mu stačil.
„Ale bydlíš tu. Tady ve městě.“
„Hm.“
„Copak už nestuduješ?“
„To není tvoje věc.“
„Ale tví rodiče –“
„Dej mi už pokoj, ano?“ vyštěkl Sungjin.
Kluk se zatvářil dotčeně. „Chci tě jenom poznat!“
„Proč?“
„Já… ani nevím. A uvědomuju si, že to zní pěkně pitomě, ale…“ Kluk se zhluboka nadechl, udělal jeden krok vpřed, popadl Sungjina za ruku a potřásl mu s ní. „Začneme znovu, dobře? Já jsem Brian. Brian Kang.“
Sungjin se mu prudce vysmekl. Ten kluk byl příliš blízko… a jemu se sbíhaly sliny.
„Drž se ode mě dál!“ zasyčel výhružně.
Nechápal, o co tomu klukovi, Brianovi, jde. Pokud mohl soudit, byl hezký. Byl zatraceně hezký. Hotový prototyp lamače dívčích srdcí, rozhodně žádná zoufalá existence, která by jej tak umanutě musela pronásledovat.
Brian chlácholivě zvedl ruce. „Nejsem žádný úchyl, vážně ne!“ Zasmál se. Rozpačitě. „Asi nepůsobím zrovna důvěryhodně, ale… fakt se mě nemusíš bát.“
Sungjin na něj zůstal dvě tři vteřiny nevěřícně hledět, načež propukl v cynický chechot: „Ty si myslíš, že se bojím tebe?“
Brian v čirém ohromení otevřel pusu, nevyšla z něj však ani hláska. Snad za to mohl ten zlověstný tón, snad přímo to, co Sungjin řekl… v odchodu se mu každopádně bránit nepokoušel.

•••

Takřka celý zbytek týdne se Sungjin záměrně vyhýbal místům, kde přepokládal, že by Briana Kanga mohl potkat. A byl úspěšný; napůl doufal, že je to i tím, že touha družit se přešla samotného Briana.
Děsilo ho, jaký vliv na něj jeho přítomnost měla. Nic takového se mu v životě nestalo. Nikdy. Ani když hlady doslova umíral.
Vyjma roznášení letáků brigádničil Sungjin v supermarketu, kam docházel čtyřikrát týdně. Obchod ležel na úplně jiném konci města než škola a čtvrť, kde bydlel Brian, proto se nestrachoval, že by tu na něj snad nedopatřením mohl narazit.
To odpoledne dostal za úkol vyskládat do regálů pakly plechovek a plastových lahví. Pracoval ve stejné uličce jako další brigádnice, drobná nemluvná Američanka Mary Rogersová.
Mary budila rozruch jak mezi zaměstnanci, tak mezi zákazníky. Svou roli v tom jistě sehrával její půvab rebelské indiánské princezny, ti vnímavější však cítili, že z Mary vyzařuje cosi… zvláštního. Rádi se jí kochali, ale její blízkost nevyhledávali. Což bylo něco, co Sungjinovi perfektně vyhovovalo.
Shýbal se zrovna pro poslední kvarteto plechovek Coca-Coly, když tu jej popadlo palčivé nutkání se ohlédnout. S kolami v náručí se narovnal, otočil se… a bezděčně nadskočil leknutím.
Stál za ním Brian – samozřejmě – a jeho pohled významně zakotvil na jmenovce připevněné na mladíkově brigádnickém stejnokroji. Triumfálně se uculil. „Tak Sungjin. No výborně. Moc mě těší.“
Sungjin potlačil chuť strhnout si jmenovku z hrudi a zašlapat ji do země. Zrádkyni jednu. „Ty mě sleduješ?!“ vyprskl místo toho.
„No ovšem!“ přisvědčil Brian bezelstně. „Jaký jsem stalker?“
„Zralý pro kriminál.“
„To beru jako úžasný. Uznej, na to, že to byla moje premiéra…“
„Tak to mě fakt mrzí, žes premiérově nestalkoval někoho, kdo by to ocenil,“ odfrkl Sungjin ironicky.
„Nikdo jiný ve mně stalkerský pudy neprobouzí,“ pokrčil Brian rameny.
„Co po mně chceš?“
„Vždyť víš. Poznat tě.“
„Není na mně nic zajímavýho,“ zabručel Sungjin, vědom si toho, že Mary slyší každé jejich slovo. Znervózňovalo ho to.
„Dej mi hodinu, dobře?“ navrhl Brian. „Jednu hodinu. Víc nežádám… V kolik tu končíš?“
Sungjin se zamračil. A ostentativně dávaje najevo, že odpovědi se od něj milý chlapec rozhodně nedočká, jal se ještě ostentativněji pokračovat v rovnání plechovek do regálu.
Scházet se s ním! Ještě to tak! Proč ho prostě nemůže nechat být? Vážně mu nestačí říct jednou, aby –?
Sungjin ustrnul v pohybu. Dostal nápad. Nebyl fér, ani trošku, a dělal to nerad, ale… Komu není rady…
Zadíval se Brianovi zpříma do očí. Veškerou svou vůli koncentroval na jedinou myšlenku: přimět Briana odejít a zapomenout. Jenže… ať se snažil, jak se snažil, sugestivní příkaz jako by vrážel do pancéřové zdi.
Mladíkova mysl se jevila dokonale chráněna.
Ale copak může být vědomí obyčejného člověka imunní vůči magickému nátlaku?
„Tak v kolik?“ zeptal se Brian, obočí udiveně pozdvižené. Nechápal, proč na něj Sungjin najednou tak vyjeveně civí.
„Ve čtyři.“
Sungjin zbledl a ohromeně se ohlédl po Mary. Ta se na něj rozpustile uculila:
„Končí ve čtyři.“
Brian se na dívku zářivě usmál. „Děkuju!“ vyhrkl nadšeně, vytáhl z kapsy mobil a zkontroloval aktuální čas. „To je za pětačtyřicet minut. Výborně.“ Mrkl na Sungjina. „Počkám na tebe před obchodem. Na té lavičce na protější straně ulice. Opovaž se mi zdrhnout.“ Krátce stiskl Sungjinovo rameno, načež mávl na Mary a s veselým pobrukováním se odporoučel.
Čekat na lavičku.
Tohle snad musí být zlý sen!
„Vážně?!“ zavrčel Sungjin a šlehl po Mary nevraživým pohledem. „Nepromluvíš, co je rok dlouhej, ale předhodíš mě jemu?!“
„Tak… promiň?“ opáčila dívka zmateně. „Chtěla jsem ti pomoct.“
„Pomoct?!“
„Hm. Přijmout pozvání na rande a zároveň si udržet odmítavou image.“
„Není to žádný rande!“
„Ne?“ Mary svraštila čelo. „Je z tebe evidentně hotovej… A ty na něj koukáš, jako bys ho chtěl sníst… Obrazně řečeno, samozřejmě.“
Sungjin cosi neartikulovaného zabručel a vrátil se k práci. Pár plechovek ještě zbývalo.
„Hele…“
„Co?“
„Omlouvám se,“ kuňkla Mary. „Mínila jsem to dobře, vážně jo, ale asi jsem ten dobrý skutek tak úplně nedomyslela… Jestli máš s tím týpkem problém, hned ve čtyři za ním zajdu a vysvětlím mu, jak se věci mají. A ty zatím můžeš zdrhnout zadem.“
„Poslyš…,“ hlesl Sungjin podezíravě.
„Hm?“
„Ty tu nežiješ teprve rok, že ne?“
Maryina tvář pozbyla výrazu. „Proč myslíš?“
„Tvoje korejština. Je až moc dokonalá.“
„Učila –“ kratičké zaváhání „– učila jsem se ji už ve Státech.“
„Nejsi moc dobrá lhářka.“ Sungjin přimhouřil oči. „Proč skrýváš svoji auru?“
„Mohla bych se ptát na to samé,“ odsekla Mary.
„Dámy mají přednost.“
Mary otráveně protočila panenky. „Moje aura budí nežádoucí pozornost,“ zabručela. „A já se mileráda vyhnu zvědavosti náhodných kolemjdoucích mágů.“
„Děsíš je?“
„To bych zrovna neřekla…“
„Tak jsi na tom líp než já.“
Mary svraštila čelo. „Proto se s tím klukem nechceš sejít?“
To nebyla reakce, jakou Sungjin očekával. Přesto se nad Maryinou otázkou zamyslel. „Nevím. Možná,“ přiznal.
„Ublížil jsi někdy někomu?“
„Ne.“
„Tak proč bys ubližoval jemu?“
„Nechci mu ublížit. To jen…,“ Sungjin zaváhal, „nevím, jestli můžu sám sobě důvěřovat.“
„Bude to jen hodina,“ podotkla Mary. „A jistě si můžeš vydupat, že se chceš pohybovat někde, kde se vyskytují i jiní lidé. Čistě pro klid v duši… No tak, za pokus to stojí. Když nic jinýho, je fakt hezkej.“
Sungjin obrátil oči v sloup, koutky úst mu však pobaveně zacukaly. „Beru si tvá doporučení k srdci. Spokojená?“
„Naprosto! Mimochodem… máš zítra čas?“
„Proč?“
„Popovídáme si. Ty mi povíš, kdo jsi ty, a já ti povím, kdo jsem já,“ zazubila se Mary.
Sungjin povytáhl obočí. „A co z toho budu mít?“
„Sdílená starost je menší starost,“ pokrčila dívka rameny. „Občas pomůže se svěřit… A já jsem silnější, než vypadám. Věř mi.“

•••

Chvíli po čtvrté opustil Sungjin budovu supermarketu. Brian seděl na lavičce na protější straně ulice, přesně jak říkal, pohled skloněný k displeji mobilu. Sungjin zaváhal; neměl by přece jen zmizet? Teď má k tomu ideální příležitost… Než ale stihl udělat krok, Brian vzhlédl a se širokým úsměvem na něj zamával.
A tak se Sungjin zhluboka nadechl, upravil si popruh batohu na levém rameni a vykročil k Brianovi.
Ten navrhl, že by tu vyměřenou hodinu mohli strávit v parku, pokud proti tomu Sungjin nic nenamítá – nenamítal ani v nejmenším –, nejprve ale zamířili k nedalekému stánku s rychlým občerstvením, kde jim oběma objednal Brian hamburger a hranolky. Sám prý hlady málem šilhá a Sungjinovi muselo po šichtě v obchodě vyhládnout určitě taky, no ne?
Zpočátku se Sungjin pokoušel udržovat si od Briana bezpečný odstup, k jeho překvapení však pro něj bylo s každou další minutou strávenou po jeho boku snazší a snazší se s Brianovou omamnou vůní sžívat. Lákala ho, stále ho lákala, ale její agresivita, ponoukající k násilí, jako by… vyprchala.
S hamburgery, zabalenými v papírových sáčcích, vyrazili k parku. Cestou se Sungjin mimoděk zmínil o Brianových vlasech – ještě před týdnem byl mladík přirozeně korejsky černovlasý, zato nyní měl hlavu popelavě blond.
Briana Sungjinův zájem viditelně nadchl. „Říkal jsem si, že vy mágové jste takoví… nevázaní, co se vzhledu týká… že to možná oceníš…“
Starší chlapec se zakuckal vlastní slinou. „Ty ses obarvil kvůli mně?!“
„Je to moc?“ lekl se Brian.
Sungjin s povzdychem potřásl hlavou. „Hádám, že ve škole tě moc nepochválili.“
„Jsem jejich nejlepší student. Nějaký ten rozmar mi musejí strpět.“ Brian nonšalantně mávl rukou. „Jsou to jen vlasy. Až si dám potetovat ksicht, může se vedení školy oprávněně rozčilovat.“
„To nedělej. Moc tě prosím.“ Sungjin se uchechtl. „Tvýho ksichtu by byla škoda.“ Načež spěšně, jako by se od toho nepřímého komplimentu snažil odvést pozornost, dodal: „Neposadíme se?“
Lavička, již Sungjin vybral, ležela stranou od stezky, přitom byl na ni ale dokonalý výhled z nedalekého hřišťátka, které okupovala banda dětí a jejich maminek. Spousta očí, spousta svědků… Ideální.
Pár minut jedli mlčky, a bylo to příjemné ticho. Ticho toho druhu, jež není trapné ani jedné zúčastněné straně. Nakonec si však Brian zřejmě vzpomněl na stanovený limit jejich schůzky, a protože nebylo času nazbyt, s rozpačitým odkašláním zamumlal:
„Tys utekl z domu, viď?“
Sungjin beze spěchu dožvýkal sousto. „To jsi poznal z mojí reakce na zmínku o rodičích?“ zeptal se, obočí tázavě pozvednuté.
Brian přitakal. „Pár dní mi to trvalo, ale… jo. Znamená to, že tu žiješ úplně sám?“
„Už to tak bude.“
„Copak tě rodiče nehledají?“
„Jsou rádi, že se mě zbavili.“
Brian svraštil čelo. „Ale… tak to určitě není –“
„Je,“ přerušil ho Sungjin příkře. „Věř mi. Vím, že je.“
„Já tomu nerozumím. Proč by se tě vlastní rodiče chtěli zbavit?“
„To s tebou rozebírat nehodlám. Neber si to osobně.“
„Jasně. Chápu.“ Mladší pár vteřin zamračeně civěl na svůj burger. „Provedl jsi něco?“
„Ne,“ odpověděl Sungjin po krátkém přemýšlení. „Neprovedl jsem nic.“
„Pak to ale nedává smysl! A je to od nich pěkně hnusný!“
„Že jsem nic neprovedl, ještě neznamená, že nemají důvod se mě bát.“
Brian se zamračil ještě víc. „Snažíš se mě vyděsit?“
„Ne. Konstatuju fakta,“ zabručel Sungjin a pokračoval v jídle.
„Kde tu vlastně bydlíš? Chci říct… jasně, vyděláváš si, ale pochybuju, že tím zvládneš vůbec pokrýt nájem…“
„Oficiálně? Nikde. Neoficiálně pobývám na jednom hezkém místě, jehož adresu ti ale neprozradím, jelikož na něm pobývám nelegálně. A ty se určitě nechceš zaplést do nelegální činnosti.“
„Jak nelegálně?“
„Nemám tam co pohledávat. Není to můj byt.“
„Tak jak jsi do něj získal přístup?“
Sungjin nezaujatě pozvedl ruku. Mezi prsty mu zapraskala modravá elektřina.
„Ah!“ Brianovy oči se rozšířily pochopením. Rozzářil se. „To je úžasný!“
„Úžasný? Jsem sprostej squatter.“
Brian zrudl. „Ovšem. Promiň. Já jen… vždycky mě hrozně nadchne, když vidím mága čarovat. Ne, že by se to stávalo zrovna často, ehm… jsi vlastně první mág, se kterým jsem prohodil víc než dvě věty…Wow! Musí být super umět ovládat nějaký živel! To je um s velkým U! Já umím leda tak,“ ušklíbl se, „hrát na kytaru.“
„Na kytaru?“ zaujalo Sungjina.
„Hm. Brkám na ni už pár let,“ přisvědčil Brian, značně ohromený, že si zrovna touto nikterak speciální informací získal Sungjinovu bezprostřední pozornost.
„Vždycky jsem se to chtěl naučit,“ zamumlal Sungjin, jako by mu četl myšlenky.
„Fakt? Mohl bych ti s tím pomoct! Teda,“ mladší zrozpačitěl, když si uvědomil, jak okaté je jeho nadšení, „kdybys o moje lektorství stál, samozřejmě…“
Sungjin neřekl tak ani tak, rozhodně se však – ač jen nepatrně – pousmál. „Brian není zrovna korejské jméno,“ podotkl.
„Základku a polovinu nižší střední jsem absolvoval v Kanadě. Moje mamka tam má rodinu,“ vysvětlil jmenovaný prostě, a dodal: „Narodil jsem se ale tady. Vlastně jsem Younghyun… i když Brian. Chápeš.“
„Brian Kang… hm, to se mi líbí… Zní to tak… cool.“
„Děkuju. Líbí se mi, že se ti líbím.“
„To jsem nikdy neřekl.“
„Mé jméno je přece součástí mě! A když jsme u těch jmen… Sungjin a jak dál?“
„Park.“
„A… Park Sungjin má rád hudbu?“
„Ano. Park Sungjin má velice rád hudbu. A dobrý jídlo.“
Světlovlasý se zazubil: „Tak to mají Park Sungjin a Brian Kang společné! Jídlo je život!“
„A poví už konečně Brian Kang Parku Sungjinovi, proč tolik trval na tom, že ho musí poznat?“
„Spokojíš se s vysvětlením, že máš fakt krásný oči?“
„Ani ne.“
„Pak máme problém. Protože já to nevím. Vážně ne. Nemám k tomu žádný konkrétní důvod – vyjma tvejch krásnejch očí. Prostě… cítím, že to tak má být. Že tě potřebuju poznat. Že… se navzájem potřebujeme oba. Určitým… způsobem.“
„Určitým způsobem?“
„Zní to hloupě, nedokážu to správně vysvětlit…“
„Nechápu, k čemu bys ty mohl potřebovat mě,“ zabručel Sungjin skepticky.
„Já tebe?“ Brian svraštil čelo. „Mám to snad chápat tak, že ty víš, k čemu bys mohl potřebovat mě?“
Sungjin se na místo odpovědi okázale zakousl do hamburgeru, urputně se pokoušeje soustředit na chuť masa, a ne na potměšilou myšlenku zaobírající se tím, jak lahodně jeho soused voní. Načež milý, lahodně vonící soused pohlédl na mobil, pak zpátky na Sungjina, a vida, že reakce se od něj zjevně nedočká, dojedl poslední hranolek, zmačkal prázdný papírový sáček a vstal.
„Přečerpal jsem svůj vymezený hodinový limit,“ vysvětlil překvapenému Sungjinovi. Nato s úšklebkem sáhl do kapsy, vytáhl z ní jakýsi nadvakrát přeložený lístek a ten mu podal. „Moje telefonní číslo. Ozvi se, kdybys… chtěl naučit hrát na kytaru nebo tak.“
„To sis připravil předem?“ odfrkl Sungjin pobaveně.
„Jo. Když jsem na tebe čekal před obchodem… Díky za ten kytarový oslí můstek, mimochodem,“ zazubil se Brian. „Nakonec to ani nebylo tak trapný, jak jsem se bál.“ Napřáhl k Sungjinovi ruku a ten mu s ní po krátkém zaváhání potřásl.

•••

Mary jako správná žena dorazila na schůzku s půlhodinovým zpožděním. Neděle byla už od rána zamračená, a Sungjina proto udivilo, že má dívka na očích sluneční brýle.
„Oranžový oči budí pozornost,“ opáčila Mary stroze.
„Oranžový?“ zopakoval Sungjin nedůvtipně. Logicky předpokládal, že se přeslechl.
Mary se na vteřinu zastavila, brýle si posunula blíž ke špičce nosu, a předvedla tak užaslému kolegovi barvu svých duhovek. Jasně oranžovou barvu.
Zastavili se u stánku s kávou. Sungjin oběma koupil po kelímku cappuccina. Nacházeli se v tomtéž parku jako on včera s Brianem, jen na jeho opačném konci.
Mary vybrala osamělou lavičku uvnitř dřevěného altánku, která poskytovala dostatek soukromí.
Posadili se a Mary si z očí sundala sluneční brýle. Ač se na ni Sungjin snažil nezírat, nešlo to. Nepřirozená barva jejích duhovek poutala jeho pozornost naprosto bezděčně.
„Souvisí to?“ odkašlal si rozpačitě. „Tvoje oči a to, kdo jsi?“
Mary přikývla, přičemž plně otevřela svou auru. Sungjin na oplátku udělal to samé, odhalení dívčiny rasy však ani teď nebyl o nic blíž. S aurou podobnou té Maryiné se v životě nesetkal.
„Poloviční démon,“ usmála se Mary. „Jak jsem předpokládala.“
„Zato já stále nemám tušení, co ty jsi zač,“ přiznal Sungjin.
„Nedivím se. Příslušníky mojí rasy na každém rohu nepotkáš…“
„No to bych řekl –“
„Jsem Stín.“
Sungjin přemítavě srazil obočí. „Daemonův Stín?“ ujistil se.
„Přesně ten,“ přisvědčila Mary.
„A to Stíny daemonů běžně brigádničí v supermarketech?“
„Běžně určitě ne.“
„Hmm. Takže proč v supermarketu brigádničíš ty…?“
„Z něčeho žít musím. Já… svého daemona opustila.“
„Proč?“
Mary usrkla kávu. „Porušil daemonský zákon. Jeho Vyvolený se proměnil v démona, a on ho nezabil. To je nepromíjitelný zločin.“
„Mně to zní jako pěkná kokotina,“ odfrkl Sungjin.
„Epochální kokotina. Teď už to vím. Jenže tenkrát jsem byla mladá, blbá a zfanatizovaná.“ Mary si povzdechla.
„A v tomhle městečku ses usídlila náhodou…?“
„Záměrně. Můj daemon žije nedaleko odtud… Znáš Akademii Černých bratří?“
„Jen z doslechu… A mluvilas s ním?“
„Ne.“
„Proč ne? Když víš, kde ho hledat…“
„Nemám k tomu… odvahu. Asi. A pak… nejsem si jistá, či bych já sama sobě dovedla odpustit… Tak proč by mi měl odpouštět on?“
To Sungjin ponechal bez odpovědi. Neznal jejího daemona… a předně netušil, jakým způsobem od něj Mary odešla. Prostě se vytratila? Utekla beze slova? Nebo přesně naopak… vyčetla mu možné i nemožné? Ublížila mu? Pak by ani ta nejupřímnější omluva nemusela stačit… Raději změnil téma:
„Jakožto Stín máš i svou zvířecí podobu, že?“
„Hm. Krkavčí.“
„Takže jsi velká vrána?“
„…“
„Co?“
„Tvoje ornitologické znalosti by jednoho rozbrečely, věříš?“
„Černej pták jako černej pták,“ mávl Sungjin rukou. „Čili… až uvidím krkavce s oranžovýma očima, jsi to ty.“
„Na sto deset procent, jo.“
„Dobře. Dobré vědět. A mimochodem…“ Sungjin zaváhal. Pokud je ta fantasmagorická myšlenka, která ho hlodá už od jejich včerejšího rozhovoru, od základu mylná, udělá tu ze sebe úplného pitomce…
Ale co už.
„Ty se nejmenuješ Mary, že ne?“
Dívka se pousmála. „Ani Mary, ani Rogersová,“ ujistila ho. „Jsem Raven.“
„Raven… bez příjmení?“
„Nu, počítá-li se za příjmení Stínu příjmení jeho daemona… pak Raven Kwak.“
„Rád tě poznávám, Raven Kwaková,“ opáčil Sungjin formálně, ale se širokým úsměvem na rtech. Raven mu teatrálně pokynula papírovým kelímkem:
„Životní příběh Stínu máme za sebou, je čas na příběh polovičního démona.“
„Poloviční démon žádný příběh nemá,“ kontroval Sungjin suše.
„Ale no tak. Minimálně to, že nestuduješ, ačkoli bys jako mág ještě rozhodně studovat měl, určitě stojí za zmínku.“
„Studoval jsem. V Busanu.“
„Proč jsi z Busanu odešel?“
„Pro mé konzervativní rodiče byl problém už to, že jsem mág.“
„Chceš říct,“ Raven se zamračila, „že polovičního démona odmítli skousnout?“
Sungjin přikývl. „Dozvěděli se to jedním velkým nedopatřením… no, takže ještě toho večera jsem se sbalil a vypadl z domu. Ze školy jsem odcházet nemusel, jasně, ale představa toho, že setrvávám v tomtéž městě jako oni, mě děsila. A tak jsem procestoval půlku Koreje, a nakonec skončil tady. Ani nevím, proč vlastně… asi tu z toho mám podvědomě dobrý pocit. Takový… magicky přívětivý.“
„Hm. Mágů je v tomhle městečku spousta, a lidé jsou na nás zvyklí. Jeden si tady nepřipadá tak na očích.“
„Přesně.“
„A když je řeč o lidech… Co včerejší rande?“ zazubila se Raven lišácky.
„Co s ním?“
„Nesežrals ho? Toho blonďáka?“
„Blonďák je živý a zdravý,“ ujistil ji Sungjin. Zaváhal. „Dal mi svoje číslo…“
„A? Zavoláš mu?“
„Nevím… Slíbil, že mě naučí hrát na kytaru…“
„To zní romanticky.“
„Ne. Na tréninku hraní na hudební nástroj nic romantickýho není.“
„Chudák blonďák,“ posteskla si Raven. „Zcela evidentně po tobě jede.“
„Pak má teda fakt mizernej vkus.“
„Copak ti to nelichotí?“
„Ovšemže mi to lichotí, jenomže…“
„Jenomže co?“
„Je jenom člověk. Křehký, zranitelný člověk. Který navíc ani nemá ponětí, jakému nebezpečí se v mojí přítomnosti vystavuje.“
„No tak mu to pověz. Ať ví, s kým má tu čest, a podle toho se i sám rozhodne.“
„Přednášce o zrůdnosti a zvráceném evolučním vývoji mého druhu se rád vyhnu, díky.“
„Blonďák nepůsobí jako zapšklý, zpátečnický rodič,“ upozornila ho Raven.
„Což je možná ještě horší. Pro něj.“
„Nazíráš na sebe moc černě.“
Sungjin povytáhl obočí. „A uvědomuješ si, že by mi nedalo moc práce utrhnout ti hlavu, ano?“
„Já tvou fyzickou sílu nezpochybňuju. Jsem si jistá, že je ohromná. A že kdybys chtěl, ublížíš mi tak, že se z toho jen těžko vylížu. Kdybys chtěl. Rozumíš? Tvá síla závisí na tvé vůli. Nejsi žádná nekontrolovatelná hrozba, co by měla kohokoli děsit.“
„Jsi si tím jistá?“
„A víš, že jo?“ opáčila Raven zamyšleně. „Působíš na mě dojmem, že všechno, co je nutné, máš dokonale pod kontrolou… jenom si nevěříš.“
„Nevěřím, pravda… ale že bych měl všechno dokonale pod kontrolou, to je přehnané.“
„Copak jsi nedopatřením někoho zranil?“
„Ne.“
„Tak vidíš.“
„Že se to zatím nestalo, nic neznamená.“
„Ale utíkáním před sebou samým nic nevyřešíš.“
Sungjin pokrčil rameny. „A není lepší paranoidně utíkat než neúmyslně způsobit něco, čeho bych litoval?“
„Vsadím se, že blonďák by nesouhlasil,“ zabručela významně Raven a napila se kávy. Zašklebila se. Byla už takřka studená.

•••

V úterý v podvečer, po dlouhém rozjímání a filozofování s vlastním svědomím, Sungjin Brianovi nakonec zavolal. Ten se své nadšení ani neobtěžoval skrývat a Sungjin… Sungjin se snažil přesvědčit sám sebe, že ho to vůbec netěší tak, jak ho to ve skutečnosti těšilo. Dohodli se, že se sejdou hned další den, na tomtéž místě jako posledně.
První kytarová lekce pod Brianovou taktovkou utekla jako voda, a než si to Sungjin stačil promyslet, už žádal Briana o její pokračování. A tak se domluvili na další schůzce.
Dopadlo to tak, že se v parku setkávali prakticky každé odpoledne, vyjma pondělka a čtvrtka. V pondělí měl Brian školu až do večera, čtvrtky pracoval Sungjin v supermarketu na odpolední směně. V tyto hluché dny se oba nemohli dočkat, až toho druhého zase zítra uvidí.
A tak uběhl měsíc, a všechno perfektně klapalo. Snad až příliš perfektně. Brianova rozpustilá přítomnost se Sungjinovi stala takřka drogou; jen představa, že by o ni mohl přijít, ho děsila k zalknutí. Zapřisáhl se, že o své temné tajemství se s Brianem nikdy nepodělí, nikdy mu nezavdá důvod se ho bát.
„Co kdybychom se v pátek sešli u mě doma?“ nadhodil Brian, zatímco schovával kytaru do pouzdra. „Naši kolem třetí odjíždějí ke známým a vrátí se v sobotu. Je to taková jejich skorokaždopáteční tradice… Dům bude každopádně prázdný, tak mě napadlo, že bychom mohli trénovat tam… a třeba si něco uvařit k večeři… samozřejmě u nás můžeš přespat. A opovaž se to bojkotovat!“ pohrozil, vida, že se Sungjin užuž nadechuje k námitce. „Protože pokud jsi to nepoznal, já tě tu regulérně balím.“
„A… to mi nějak brání poslat tě do háje…?“
„Ovšem! Nechceš přece ranit moje ješitný ego!“
Páteční odpoledne tedy proběhlo v duchu laické kulinářské show. Což o to, Brianovo dramatické komentování každé prkotiny, kterou on nebo Sungjin v kuchyni udělal, bylo zábavné… Sungjina však poněkud znervózňoval velký porcovací nůž v Brianově ruce. Ač se zdálo, že s ním mladík umí zacházet, přece jenom…
Kolem páté Brian naznal, že vedou málo cibule, a poslal Sungjina do spíže pro dva další kusy. Sungjin po chvíli bloudění našel správné dveře, ukořistil cibuli a vrátil se s ní zpátky do kuchyně. Zrovna ji pokládal na stůl, když tu…
Vůně krve ho uhodila do nosu dřív, než Brian vyjekl bolestí.
Sungjin strnule přihlížel tomu, jak mladík zběsile natahuje krvácející ruku ke dřezu a pouští vodu. Ta spláchla krev a zároveň zředila její sladké aroma. Takové mrhání…
„Hele, na okně by měla být role papírových utěrek. Podáš mi jednu?“
Sungjin však nevěnoval parapetu jediný pohled. Jako ve snách se připlížil za nic netušícího Briana. Prudce jej popadl za ramena a otočil od dřezu čelem k sobě. Mladík na něj v čirém šoku vytřeštil oči, nevydal ale ani hlásku.
S něžnou naléhavostí se Sungjin chopil jeho krvácející ruky. Zranění se nacházelo na jejím hřbetu, mezi palcem a ukazováčkem. Rána to naštěstí nebyla nijak hluboká. Ale krvácela. Stále krvácela…
Nepřemýšlel, hlad byl silnější. Smočil rty v Brianově krvi a její chuť mu explodovala na jazyku. Byla lahodná, dokonalá…! Přesně jak si představoval.
Vlastně ne.
Byla ještě lepší.
A pak Sungjin uslyšel, jak Brian zalapal po dechu. Démonické zvlčení smyslů bylo rázem to tam, lidská podstata znovu převzala nadvládu a on od Briana uskočil, jako by dostal zásah elektrickým proudem. Zbledl jako stěna.
Podělal jsem to. Kompletně.
K jeho nevíře se Brian netvářil vyděšeně… jistě za to ale mohl šok. Jakmile odezní… Ne. Toho nechce být svědkem.
„O-omlouvám se,“ vyhrkl, obrátil se na patě a vystřelil pryč z kuchyně. Rychlostí daleko vyšší, než jakou by mohl i ten nejtrénovanější člověk reálně vyvinout… ale na nějakém normálním dojmu teď už nezáleželo. Teď odsud hlavně musel pryč. Cesta ke vchodovým dveřím byla relativně dlouhá, věděl tak, že Brian nemá šanci ho dohnat. Tedy kdyby se ho snad dohnat pokoušel…
Chvatně si nazul tenisky, nedbale je zaváhal a chňapl po klice. Zaváhal však; pomyslel si, že je zvláštní, že ač na něj Brian důrazně volal, ať se vrátí, jeho kroky ustaly jen nedaleko od kuchyně –
V tu chvíli jej vůně čerstvě prolité krve zavalila jako lavina.
Sungjin zaúpěl a zoufale si zacpal nos. Byla to ale zbytečná snaha. Vzdorovat nemělo smysl, jeho tělo reagovalo na tak silný podnět zcela automaticky. Vrávoravě zamířil chodbou zpátky ke kuchyni. Dokázal se kontrolovat aspoň (dostatečně?) natolik, aby s Brianem při nejbližší příležitosti netřískl o stěnu a nerozpáral mu krk. Či v to alespoň doufal.
Brian stál tiše přede dveřmi obývacího pokoje. V pravé ruce svěšené podél boku držel nůž, levou ruku měl napřaženou před sebou. Z řezné rány na dlani mu prýštila krev.
Ten idiot se schválně pořezal. Sungjin nevěděl, či se začít smát, nebo brečet.
„Ty ses snad úplně zbláznil,“ ucedil skrz zaťaté zuby.
Brian se však nenechal vyprovokovat. Nezdál se vyděšený, spíš naopak. Svou krvácející dlaň výmluvně natáhl k přibližujícímu se Sungjinovi. „Pojď ke mně,“ broukl a pomalu, snad jako by byl starší mladík plaché zvíře, které on nechce za žádnou cenu vyplašit, zacouval do obýváku.
Sungjin ho poslušně následoval.
Brian odložil nůž na konferenční stolek, posadil se na pohovku a pokynul Sungjinovi, ať se usadí vedle něj. Starší zaváhal, pochopitelně; očima nedůvěřivě zatěkal k noži a zase zpátky k Brianovi. Kdyby to byla past, byla by dokonalá…
Ne. Je to Brian. Útok v nestřežené chvíli není Brianův styl.
A tak se Sungjin vmáčkl na kraj divanu, co nejdál od Briana to šlo, a snažil se pokud možno nehypnotizovat hladovým pohledem jeho zakrvácenou ruku. Vždyť to byla pitomost! Neměl přece ani hlad jako takový! Pořezat se před ním kdokoli jiný, nepochyboval, že to dokáže ustát s absolutní nonšalancí.
Brian se zamračil a nekompromisně se k Sungjinovi posunul blíž. Krvácející dlaň mu vecpal prakticky pod nos.
„Chutnám ti, nebo ne?“
Proti tomu neměl Sungjin co namítat. A touhu vzdorovat už vůbec ne.
Nikdy neměl problém odhadnout, jakého množství krve může člověka zbavit, aniž by mu tím způsobil výraznější potíže. A nečinilo mu to problém ani nyní, ač ho Brianova krev tak nesnesitelně vábila. Nechtěl mu ublížit, proto věděl, kdy přestat. Tak prosté to bylo. Neviděl v této formě sebekontroly nic speciálního, naivně předpokládal, že jí oplývá každý člen jeho druhu.
Odtáhl se od Brianovy ruky a preventivně zkontroloval mladíkův stav. Zrychleně dýchal a zdál se lehce omámený, tudíž nic, co by vybočovalo z normálu. Zato řezná rána na jeho dlani, hluboká a rozšklebená, vyhlížela o poznání hůř.
Sungjin se zachmuřeně sehnul pod stolek a vytáhl z krabice papírový kapesník. „Tohle už nikdy nedělej,“ pokáral Briana stroze a kapesník mu přiložil k ráně. Ihned se zbarvil doruda.
„Chystal ses utéct,“ namítl mladší tiše.
„Jo. To chystal,“ zabručel Sungjin a vstal. „Kde máte lékárničku?“
„V koupelně. Když vyjdeš z předsíně, jsou to ty druhý dveře napravo.“ Po tomto vyčerpávajícím popisu Brian na okamžik zavřel oči… a když je zase otevřel, byl Sungjin z koupelny zpátky, v ruce dezinfekci, nůžky a obvaz. Copak stačil usnout? Inu, možné to rozhodně je…
„Jsi poloviční démon, že jo?“ zeptal se, ospale přihlížeje, jak Sungjin umně ošetřuje jeho pořezanou dlaň. „Četl jsem o vás… Musíte pít lidskou krev, abyste redukovali míru té démonské ve vašem těle… protože démonská krev je jedovatá. I pro vás.“
„No ne. Máš lepší znalosti než většina mágů,“ pochválil ho Sungjin překvapeně.
Brian se usmál, načež široce zívl.
„Jsi unavený?“
„Hmm. Trochu.“
Starší s chápavým zamručením zafačoval jeho ruku. Pak poupravil dekorativní polštář, který se opíral o područku pohovky a pomohl Brianovi se bez úhony uložit. Na taburetu vedle krbu si všiml tří složených dek, a tak jednu podal a Briana jí přikryl. Nebylo to zrovna ideální… ale lepší než nic.
„Zůstaneš tu se mnou?“ zamumlal Brian.
„A neměl bych jít dodělat tu večeři?“
„Hm… no jo… dobře… ale… neutečeš, viď že ne?“
Sungjin ho s pousmáním pohladil po vlasech.

•••

Briana probudily hlasy rodičů, ozývající se z chodby. Zmateně se vyhrabal zpod deky a posadil se. Nejprve ho napadlo, že se mu to všechno jenom zdálo a že to byl zatraceně divoký sen, reálně a nezpochybnitelně ovázaná ruka však hovořila jinak.
Nahlédl do kuchyně, po Sungjinovi však nebylo ani vidu ani slechu.
„Co tu děláte?“ zeptal se rodičů udiveně.
„Ále, museli jsme to zabalit. Taewoo lezl na žebřík, spadl a zlomil si nohu,“ mávl otec rukou.
„Psala jsem ti to přece v té esemesce,“ podotkla matka.
„Esemesce?“ Brian střelil pohledem k mobilu, ležícímu na kuchyňském stole. No ovšem. Sungjin byl přece v kuchyni…
Rodiče nakonec naznali, že si z nich jejich syn jenom střílí, jelikož uvařenou večeři na sporáku pokládali za jeho vřelé gesto na uvítanou. A on jim to nevymlouval. Popřál jim dobrou chuť a spěšně se vytratil do svého pokoje.
Jen co za sebou dovřel dveře, už volal Sungjinovi. Zvedl to po druhém zazvonění.
„Tys mi hacknul mobil?“ vybafl na něj Brian na místo pozdravu.
„Jo. Promiň. Když jsem viděl, že ti píše tvoje máma, zpanikařil jsem. Na moji obranu – měl jsem správné tušení.“
„Ničemu by přece nevadilo, kdyby tě u nás potkali. Pozval jsem tě.“
„Zdravím, pane a paní Kangovi, jmenuju se Park Sungjin a zrovna jsem ochutnal vašeho syna,“ odfrkl mladík ironicky.
Brian se rozesmál. „To přece není poznat…! Nebo je?“
„Ne. Ale já to vím a bylo by mi to pěkně trapný.“
„Dobře. Slibuju, že se s mými rodiči nikdy neseznámíš.“
Na moment se na obou stranách linky rozhostilo ticho. Co tou bezděčnou poznámkou Brian, ač nepřímo, míní, si uvědomovali oba dva.
„Jak se cítíš?“ zeptal se Sungjin konečně.
„Dobře. Jsem v pohodě. Byla to jen slabost, nic víc… Hele… mohli bychom se zítra vidět?“
„S kytarou nebo bez?“
„Raději bych bez ní,“ přiznal Brian.
„Do dvou jsem v práci.“
„Fajn. Tak odpoledne. Sejdeme se u tebe?“
„Moje místo bydliště je nelegální. Zapomněls?“
„Bude vzrůšo!“
Sungjin si hluboce povzdechl, stylem jako: co mám s tebou dělat? „Vyzvedneš mě před obchodem?“

•••

Sungjinovo nelegální bydliště se nacházelo v jednom opravovaném bytovém komplexu. A protože byl víkend a řemeslníci měli volno, mohli se Brian a Sungjin dostat dovnitř dřív než před šestou hodinou večerní.
„Samozřejmě je to protizákonné,“ zabručel Sungjin, když za pomoci svého nadání pro elektřinu vyřadil z provozu elektronický zámek vchodových dveří. „A porušuju tím kodex dobrého vychování mágů nebo tak něco.“
„Určitě nejsi jediný mág, který svou moc používá k něčemu… ne úplně správnému,“ uklidnil ho Brian.
Byt, který Sungjin obýval, se nacházel ve třetím patře. Nebyl vybavený, ale fungovala tu voda i elektřina, tudíž se v něm dalo vcelku pohodlně přebývat. Respektive přespávat; Sungjin tu většinu času pobýval od sedmi od večera do šesti do rána.
Věnoval Brianovi jednu ze dvou balených vod, jež koupil těsně před odchodem z práce, a protože v bytě nebylo kam si sednout, roztáhl na zemi spacák, který v batohu nosil vždy a všude.
„Nekoukej tak na mě!“ odfrkl Brian, jemuž Sungjinovy kradmé, starostlivé pohledy, kterými jej častoval už od chvíle, kdy vyšel ze supermarketu, začínaly lézt na nervy. „Teda… koukej na mě dle libosti, ale ne takhle provinile. Jsem. V pohodě. Fakt. Tolik krve jsem přece neztratil.“
„Doufám…“
„Copak už se ti to někdy stalo? Že bys to přehnal?“
„Ne.“
„Tak proč se o mě tak bojíš?“
„Protože bych byl vážně nerad, kdybych to pokazil zrovna u tebe.“
Brian se na něj zářivě usmál a vzal ho za ruku. Když si ale všiml, jak nespokojeně se Sungjin ošil, pustil jej. „Nejsi moc kontaktní jedinec, co?“ povzdechl si.
„Na ochmatávání a tulení mě neužije, jestli myslíš tohle.“
„No, co se dá dělat… Pověz, jak to vlastně provádíš?“
„Provádím co?“
„Jak získáváš krev?“
„Umím se lidem dostat do hlavy,“ vysvětlil Sungjin. „Manipulovat jimi. Takže dokážu zařídit, aby se nebránili a následně zapomněli, že k čemukoli došlo.“
„Použils tuhle… sugesci i na mě?“
„Chtěl jsem. Ale nešlo to.“
„Proč ne?“ svraštil Brian čelo.
„Nemám ponětí.“
„Když jsem byl malý, praštila mě do hlavy houpačka…,“ zamyslel se mladší, pak se ale podezíravě zamračil: „Snažil ses mě přimět, abych tě nechal na pokoji, co?“
„Jo,“ přisvědčil Sungjin stručně.
„Proč?“
„Byl jsi otravnej jak půlnoc.“
„A dál?“
„Co dál?“
„Určitě to nebyl jedinej důvod,“ poznamenal Brian.
Sungjin pár vteřin zvažoval odpověď. „Voníš mi… jinak než ostatní,“ přiznal zdráhavě. „Tvoje krev mi voní jinak.“
„Jak jinak?“
„Líp.“
„Takže…,“ Brian se odmlčel. Tváře se mu lehce zarděly. „Rád ti budu prospěšný.“
„Jak prosím?“ žasl Sungjin.
„No… určitě to bude pohodlnější i pro tebe, ne? Pravidelný přísun krve a tak… stoprocentně dobrovolný…“
„Proč bys to dělal?“
„A proč ne? Pomůže ti to. A pak… mně se to líbilo… svým způsobem…“
„Svým způsobem?“
Na to Brian neřekl ani slovo; letmo Sungjina políbil na rty. „Jsem tu pro tebe. Kdykoli budeš potřebovat,“ zašeptal a v jednoznačném gestu natočil svou paži vnitřní stranou vzhůru.
Sungjin s trpkým pousmáním překryl dlaní žíly vystupující na Brianově zápěstí. „Tímhle tempem bys brzo umřel,“ upozornil ho.
„Jak často teda potřebuješ lidskou krev?“
„Optimálně jednou týdně.“
„Hm. Takže pátky budou svačinový den…“
„Ty to fakt myslíš vážně?“
„No jasně.“
„Já se odsud chystal zmizet,“ přiznal Sungjin rozpačitě.
„Proč? Protože znám tvoje tajemství?“ Brian nespokojeně přimhouřil oči. „Tak na to zapomeň! Zůstaneš hezky tady, abych já mohl každý pátek dohlížet na tvé pravidelné stravování! Ten příští snad už naši zůstanou, kde mají… “
„Nejsi náhodou ještě v šoku?“
„Cože?“
„V příštích dnech by se ti ten nápad mohl v hlavě ještě rozležet…“
„Ah, a najednou mi přepne, začnu hysterčit a bát se tě? Protože jsi poloviční démon?“ Brian povytáhl obočí. „Ne, Sungjine. Jednám zcela racionálně.“
„Jenom se ujišťuju…“
Pachuť čehosi bolestného v Sungjinově tónu Briana zarazila. Pochopil. „Proto se tě rodiče zřekli…?“
„Převážně, ano.“
„Pak jsou to ještě větší idioti, než jsem si myslel!“
Sungjin jeho výbuchu spravedlivého hněvu ohromeně přihlížel… načež se sám hurónsky, od srdce rozesmál.

•••

Bledá, zasmušile vyhlížející dívka postávala u stojanu s časopisy a upřeně zírala na Sungjina.
Snažil se to ignorovat, zpočátku. Než si otřeseně uvědomil, že jej zachvacuje tentýž úzkostný pocit jako už prakticky celý týden. Pocit, že je sledován.
„Raven?“
Kolegyně tázavě vzhlédla od regálu, kam doplňovala zubní pasty, a Sungjin pokynul k neznámé.
„Nebyla tu i včera?“
Raven pokrčila rameny. „Dost možná. Jsme supermarket. Spousta lidí tu nakupuje pravidelně.“
Což byla samozřejmě naprostá pravda.
Sungjin si povzdechl. „Paráda,“ odfrkl se sardonickým úsměškem. „Jsem oficiální paranoik.“
Přesto ale…
Když se ohlédl, byla dívka pryč.