Škola prokletých - 65. kapitola

• Pětašedesátá kapitola konečně přichází s tím, na co všichni už pár kapitol netrpělivě čekáme! A kdo ne, ten ať si to nechá pro sebe.

• pozn. č. 1: Yoonina poznámka "o hraní si se starou magií".... Pamatujete? Min Ho to čul! → 48. kapitola, konec předposlední pasáže
• pozn. č. 2: "(...)Dřív, než ti zabodne kudlu do srdce. V tom on má přece náležitou praxi." odkazuje ke způsobu Min Kiho vraždy

Čepel nože zasvištěla vzduchem a mužův hysterický křik se proměnil v bublavé chroptění. Křečovitě si svíraje podřezané hrdlo – v podvědomé snaze zastavit masivní krvácení – skácel se na podlahu. Nevydal už ani hlásku.
Seohyun odložila nůž a bezvýrazně hlesla: „Milady?“
Im Yoona spokojeně zkřivila rty. „Přiveďte toho druhého ubožáka…“
„Co s ním máme udělat?“
Yoona střelila blahosklonným pohledem k Hyoyeon a Sunny, které strnule, hladově přihlížely tomu, jak se krev vsakuje do dřevěných prken podlahy. Zasmála se: „Dejte si ho na svačinu!“
Pokynula JRovi, že odcházejí. Jeho výraz byl zhnusený.
„Oh, málem bych zapomněla! Dámy?“
„Ano, milady?“ opáčila trojice polovičních démonek unisono. Ač hovořily uctivě, přesně jak se od nich slušelo, zaznívala v jejich hlasech zřejmá nelibost.
„Doneslo se ke mně,“ usmála se Yoona jedovatě, „že jste během vašich obchůzek kolem Akademie narazily ve městě na přítomnost cizího polovičního démona. Je to pravda?“
Sunny a Hyoyeon se nervózně ošily. Seohyun se zamračila.
„No?“
„Je to pravda, ano,“ zamumlala Sunny.
„Výborně. Vystopujete ho a přivedete ke mně. Zítra začnete,“ rozkázala jim Yoona, obrátila se na podpatku a opustila celu. JR cupital za ní.
„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ zeptal se cestou ke schodišti.
Yoona povytáhla obočí. „Čím víc oveček, tím lépe, ne snad?“
„Jistě. Jenže poloviční démoni… ti umějí být… nevyzpytatelní.“
„Mám své metody, jak ty mrzké křížence zpacifikovat. Nemusíš se bát.“
Sklepením se rozlehl jekot druhé lidské oběti. Yoona nehnula ani brvou; nezainteresovaně pokračovala vzhůru do patra. JR se otřásl odporem.
„Je tohle vážně nutné?!“ ucedil skrz zaťaté zuby.
„Hodláme si hrát se starou magií, JRe,“ poučila ho Yoona důležitě. „Starou magii je vždy třeba do sytosti nakrmit.“
„Ale k tomu účelu jsi přece dala unést toho Thajce.“
„Správně. A kdyby Minhyun nebyl patla, stačilo by to.“
„Mučil ho.“
„Ale nezabil. Strach a bolest jsou báječné obětiny, jistě, ale násilná smrt… násilná smrt je nepsané pravidlo. Obzvlášť v případě, v jakém chceme starou magii použít my. Jistě tedy chápeš, že bylo nutné Minhyunovu nezodpovědnost řádně vykompenzovat.“
„Dobře, ale,“ JR svraštil čelo, „proč jsi svým polovičním démonkám předhodila dva lidi? Původní obětí měl být přece jenom ten Thajec!“
Lady Im věnovala baronu Kimovi shovívavý úsměšek, tváříc se jako by hovořila s mentálně retardovaným jedincem. „Jong Hyeonnie, zlato. Opravdu si myslíš, že kdyby vévoda Mun našel Minhyuna sklánět se nad mrtvolou té jejich hezounké lidské nicky, nechal by ho naživu?“
JR zesinal. „To-to jsme si nedomluvili,“ zašeptal otřeseně. „Vždyť on nám věří! Tobě věří! Tohle nemůžeš, Yoono!“
„Snad bys Minhyunnieho neoplakával?“
„Ale o to tu vůbec nejde!“
„Tak o co jde?“
„O tvůj přístup!“ vyprskl JR pobouřeně.
Yoona otráveně protočila oči, otevřela dveře od sklepa a s afektovaně učiněným pukrletem nechala rozčileného JRa vejít do chodby jako prvního.
„Nemůžu uvěřit, že tě vůbec napadlo, že bys obětovala Minhyuna!“
„A proč ne? V podstatě je to úplně logická strategie. Oba přece víme, jakou má v našem plánu Minhyun roli,“ připomněla mu Yoona a ušklíbla se: „Kdyby svou smrtí přispěl vyššímu cíli, byl by to vlastně nejprospěšnější čin jeho života.“
JR znechuceně potřásl hlavou.
„Ah, dej pokoj!“ vyštěkla Yoona. „Přežil? Přežil. Můžeš klidně spát!“
„Vymstí se ti to. Jednou se ti to vymstí.“
„Minhyun nikoho nezajímá. I kdyby jednoho dne náhodou zmizel, nikdo by ho nepostrádal.“
„Minwoo hyung –“
„Co asi tak Minwoo zmůže?“
„Přesvědčí Minhyuna, že nejsi jediná, s kým může počítat? Třeba?“
Yoona pohrdavě odfrkla. „Měsíc Minwooova mateřského snažení v Minhyunovi nepřebije osmdesát let zažitého přesvědčení, že o něj nikdo na světě reálně nestojí. A ne,“ umlčela JRa dřív, než stačil otevřít pusu, „ani ten pitomej Thajec na tom nic nezmění. Minhyun ho ušetřil jen kvůli tomu, že mu z nějakého nepochopitelného důvodu připomíná Min Kiho. To není láska, ale projev psychické narušenosti. Až se mu omrzí, prostě ho odhodí jako děravou ponožku. A já silně pochybuju, že proti tomu bude ten človíček cokoli namítat. Naopak, uleví se mu, že se Minhyuna konečně zbavil.“
„Příliš se spoléháš na to, že rovnice „Minhyuna nemá nikdo rád“ platí za neměnnou,“ podotkl JR významně.
„Však ona taky platí.“
„Minhyun není tak špatný, aby ho musel každý nenávidět, Yoono.“
„Ne. Ale je dost špatný na to, aby nikomu nestál za bližší seznámení.“
„Možná teď. Ale co když se jednou někdo takový najde, hm? Někdo, kdo bude mít Minhyuna rád, a Minhyun bude mít rád jeho…? Co uděláš pak?“
„Tvou fantazii bych chtěla mít,“ ohrnula Yoona posměšně nos.

•••

Když přišel do pracovny majordomus ohlásit, že hrabě Lee pokorně žádá o audienci u Jeho Výsosti, byl Erikův terapeutický rozhovor s Andym takřka u konce.
Každý z nich viděl nastolený koncept Erikova nejúčinnějšího vypořádávání se s traumatem jinak – podle Erika bylo zvrácené hovořit o svých kangtovských nočních můrách zrovna s Andym; podle Andyho bylo naopak ideální, aby Eric hovořil o svých kangtovských nočních můrách právě s ním. On Kangtovi čelil. Kdo jiný tedy může Erikově hrůze lépe porozumět?
„Opravdu se s ním chcete vidět? Teď?“ podivil se Andy, jen co majordomus vyrazil, aby vyčkávajícímu hraběti vyřídil kladnou odpověď.
„Nakonec se tomu stejně nevyhnu. Znáš přece Minwooa,“ ušklíbl se Eric. „A teď je to lepší než později. Teď se cítím fajn.“
„To rád slyším,“ zazubil se mladší a zvedl se z křesla. „Já se mu každopádně vyhnu milerád, takže… Nepozdravujte ho.“
„Provedu,“ ujistil ho Eric se smíchem. „Ah, Andie?“
Sun Ho se tázavě ohlédl.
„Děkuju.“
Dveře se za Andym ještě málem ani nestačily zavřít a už na ně klepal Minwoo. Vešel s váhavým, o to ale rozzářenějším úsměvem na rtech. „Ahoj.“ Nejistě se zhoupl na patách, načež přikročil ke křeslu naproti Erikovi a posadil se. „Rád tě vidím.“
„Taky tě rád vidím,“ opáčil Eric. Samotného jej překvapilo, jak upřímná ta věta byla. „Tak? Co tě přivádí? Nebo spíš… máš na srdci i něco jiného než to evidentní, co tě – tak jako očividně každého – zajímá?“
„A víš, že mám?“ přisvědčil Minwoo. „Vlastně… Nebudu se zlobit, pokud u toho jiného tématu zůstaneme… Předpokládám, že o tom evidentním se mnou mluvit nechceš.“
„Vím, jak to vypadá,“ zabručel Eric, „ale tak to nebylo. Nešlo o důvěru. Kdyby se věci tenkrát nezkomplikovaly, neměli by Andy, Hyesung ani Min Ho dodneška o mojí lidskosti nejmenší potuchy.“
„A právě to je na tom to nejdivnější, víš?“
Eric svraštil čelo.
„Proč bys s tím dělal takové tajnosti? Proč bys zapíral vlastní lidskost?“ Minwoo pozdvihl obočí. „Styděl ses za ni?“
„Ne,“ zamumlal Mun a rozpačitě uhnul pohledem. „Nestyděl.“
Minwoo chápavě přitakal. „Zbývá tedy diagnóza týraná manželka. No ovšem. Prostě ses patologicky snažil chránit Hyesunga.“
Eric na něj šokovaně vytřeštil oči.
„Co se tak tváříš?“ uchechtl se Minwoo. „Je to jasné jako facka. A pak… nezapomínej, že tě znám věčnost, Jung Hyuku.“
Konverzaci utnul příchod služebné, která mužům přinesla dva šálky kávy. Hrabě Lee zkusmo ochutnal a spokojeně naznal, že se jedná o nadmíru kvalitní produkt.
„Nejsem tu ale proto, abych kritizoval tvoje pokřivené vnímaní manželského svazku,“ prohlásil a položil šálek zpátky na stůl. „Ne. Přišel jsem ti poděkovat.“
„Poděkovat?“ zarazilo Erika. „A za co?“
„Za Minhyuna.“
„Aha, tohle. No, v tom případě máš zač.“
Minwoo se dal do smíchu. „Nevěřil jsem svým očím! Stojím v hale Minhyunova domu a v ústrety mi jde Aron! Aron! Tvoje dítě! Do háje… můj výraz musel stát fakt za to… Co se stalo s tím rezolutním: Na hraní mu ho půjčovat nebudu, hm?“
„Zadupala ho vděčnost. Nebýt Minhyuna, doteď bych se Aronovi zbaběle vyhýbal, abych se třeba náhodou nedozvěděl, že mě možná zavrhl a už mě nechce vidět… Paranoia je děsná věc a já jsem idiot a… jednoduše jsem Minhyunovi dlužil laskavost. Netěší mě to, ale je to tak.“
„Prospívá mu to. Myslel jsem, že lepší vliv než Nichkhun na něj snad ani nikdo mít nemůže, ale v porovnání s Aronem… Je to jiné. Samozřejmější. Minhyun cítí povinnost Arona chránit, což ho samovolně vede k potřebné disciplíně. Navíc,“ Minwoo zaváhal, „mám dojem, že… to družení nepomáhá jenom Minhyunovi…“
Eric přikývl. „Vždyť jsi Arona viděl. Tak zdravě nevypadal… no, co ho znám.“ Povzdechl si. „Dokud ho Minhyun drží v psychické pohodě, nemám to srdce ho od něj odehnat.“
Minwoo se přemítavě zahleděl do hrnku s kávou. Odkašlal si. „Víš ale, doufám, že…?“ Zmlkl, nervózně semkl rty.
„Že co?“
„No… Minhyun je do Arona blázen.“
„Postřehl jsem, že mý dítě stalkery, psychopaty a jiná individua z nějakýho důvodu přitahuje jako magnet, ano,“ ujistil ho Eric suše.
„Zatím si to neuvědomují. Ani jeden z nich.“
„A já bych se nezlobil, kdyby to tak i zůstalo.“
„Nerad ti beru iluze, ale takhle to nefunguje.“
Eric mrzutě odfrkl.
„A teď bych rád věděl, co plánuješ udělat, až jim to oběma dojde? Skousneš to?“ Minwoo přimhouřil oči. „Nebo Minhyuna sežereš?“
„To záleží…“
„Na čem?“
„Vyjasněme si nejprve jednu věc, Minwoo: Minhyunův vztah k Aronovi není stejný jako Aronův vztah k Minhyunovi. Souhlasíš?“
Mladší kývl.
„Fajn. A jistě tě nepřekvapí, že má reakce se bude odvíjet od toho, jak se k celé záležitosti postaví právě Aron.“
„To dává smysl, ano.“
„Jediné, na čem mi záleží, je Aronovo štěstí, a hodlá-li Minhyunovy city opětovat, nebudu mu v tom bránit. Milý baron by si měl ale zapsat za uši, že pokud Aronovi kdykoli jakkoli ublíží, pokud na něj vztáhne ruku…,“ Erikova tvář potemněla, „tak o tu ruku přijde. A s ním každý, kdo se ho bude snažit obhajovat a slepě bránit. Rozumíme si?“
„Dokonale. Mimochodem, mám v opačném případě právo na výchovné pokárání Arona…?“
„Chceš přijít o obě ruce?“
„Jak jsem si myslel,“ zašklebil se Minwoo.

•••

„Copak může být moje lidskost fakt tak pitomá?!“
Yesung rozvážně a beze slova přihlížel tomu, jak Min Ho zuřivě rázuje obývákem tam a zase zpátky. Když jim Zhoumi po večeři přišel oznámit, co všechno se dozvěděl o Minhově kamarádíčkování se s duchem Muna Junghyuka, zdál se být Min Ho dokonale klidný. Jakmile ale daemon opustil apartmán, vybuchl vzteky.
Zpod stolu se loudavě vybatolil ospalý Kim, a buďto natolik odvážný, nebo natolik flegmatický, vyšlápl přímo skrze trasu Min Hova zběsilého pochodu.
Jen co ho démon zpozoroval, zarazil se v půli pohybu a několik vteřin užasle sledoval sebevražedný manévr svého želvího jmenovce. Potom se s povzdychem sehnul, zvedl zvíře ze země a seriózně se mu zadíval do očí. „Řekni, Kime, je vážně tak těžké pochopit, že se schopnostmi, které souvisejí se smrtí, není radno si zahrávat?“
Želva však evidentně neměla na filozofické debaty náladu a prostě se schovala do krunýře.
„Dík za pokec,“ zabručel Min Ho a mrzutě kecnul na pohovku. Kima položil mezi sebe a Yesunga, který se želvu pokusil vylákat ven kuličkou hroznového vína. Bez úspěchu.
„To zvíře je z tebe evidentně v depresi.“
„Ani se mu nedivím,“ odfrkl Min Ho.
Yesung povytáhl obočí. „Nepřeháníš to trochu?“ podotkl ustaraně a nabídl Min Hovi Kimem odmítnutý hrozen.
„No ovšem! Moje lidskost půjčuje duchovi tělo, ale já přeháním!“
„Nechci tvoje obavy zpochybňovat, jenom… nerozumím, co je na tom zlého?“
„Nic tě nenapadá?“
Yesung zavrtěl hlavou a hrabě si povzdechl:
„Mrtvé, kteří setrvávají v našem světě, tady drží nějaký důvod, tak silný, že nejsou s to přejít na druhou stranu. A čím déle to trvá, tím podezřelejší to je. Rok? V pořádku. Dva? Oukej. Deset? Fajn. Ale šedesát? Nabídnout takovému duchovi živé tělo je jako postavit před abstinujícího alkoholika lahev vína!“
„Šedesát let je dlouhá doba,“ uznal Yesung zamyšleně. „Co tu může chtít?“
Min Ho bezradně rozhodil rukama. „No právě. Co? Kangtu tu nemá, Erikovi se zjevně mstít nemíní…“
„A co když ho tu nedrží nic osobního? Co když jde o nějakou,“ Yesung příznačně ukázal ke stropu, „vyšší moc?“
„Teda že zrovna tebe uslyším ohánět se bohem…“
„Ne bohem. Mluvím o harmonii světa. Nebo osudu, říkej tomu, jak chceš.“
„Nezdá se mi moc pravděpodobné, že by se tatáž energie, která předurčuje, který daemon připadne lidskosti kterého démona, obtěžovala se složitým vyjevováním Minhovy schopnosti skrz nějakého ducha,“ protáhl Min Ho obličej.
„Proč ne? Každá schopnost má své harmonické opodstatnění.“
„Minhova schopnost komunikovat s mrtvými lidskostmi nemá co dělat s harmonií jako s tím, že je lidskost démona mrtvých. Každý, kdo má s démonem mrtvých nějaké magické spojení, v sobě dříve či později objeví schopnosti související se smrtí.“
„Takže… kdyby se tu zjevil ohňovládce, který by s tebou tvořil harmonickou dvojici, taky by viděl mrtvé?“
„Viděl, slyšel, komunikoval s nimi… anebo by to třeba mohl zvládat kompletně všechno,“ přikývl Min Ho. „Nemusel by ovšem tvořit harmonickou dvojici zrovna se mnou. Klidně by mohl být harmonickým partnerem některého minulého démona mrtvých.“
„Není trochu zbytečné tvořit harmonickou dvojici z páru, kde jedna polovina je už minimálně půl tisíciletí po smrti?“
„Démoni mrtvých mají i po smrti jistou… výhodu. Prý můžeme volně cestovat mezi říšemi mrtvých a živých, a pokud o to stojíme, všechny vzpomínky nám zůstanou zachovány.“
„Zajímavé.“
„Ani ne.“
„Harmonická dvojice si bývá fyzicky dost podobná, že jo?“
„Tvrdí se to.“
„Hmm.“
„Určování ryze podle vzhledu je ale pěkná blbost,“ zabručel Min Ho. „Třeba Aron je podobnej Minhyunovi, ale oheň a vítr harmonickou dvojici tvořit nemůžou.“
„Zhoumi vypadá jako Kangta.“
„Zase. Oheň a oheň nejsou harmonická dvojice.“
„Dobře, dobře, chápu. Vzhled musí jít vždycky ruku v ruce se správnou živelní magií… Jak vůbec vypadal minulý démon mrtvých?“
„Nemám ponětí.“
„Tebe nezajímalo, co byl tvůj předchůdce zač?“ nevěřil Yesung vlastním uším.
„Neřekl bych, že nezajímalo, spíš… mám nějaký morální blok asi.“ Min Ho pokrčil rameny. „Nezdá se mi správné hrabat se v životě úplně cizího démona.“
„To „úplně cizího“ je diskutabilní…“
„Narodil jsem se sedm let po jeho smrti, Yesungu. Na den přesně. Jasně, převzal jsem po něm jakousi magickou štafetu, ale to neznamená, že bychom si byli jakkoli blízcí. Ah, a mluvme už o něčem jiném!“
„Mně tohle téma přijde zajímavé…“
„Mně je z tohohle tématu špatně.“
Yesung se na Min Ha zkoumavě zahleděl. „Ty máš ze svojí síly strach, viď?“
„Mám z ní respekt,“ opravil ho hrabě. „A respekt by měl pociťovat každý démon. Naše síly nejsou hezké… Teda,“ ušklíbl se, „samozřejmě pokud nejsi Hyesung. Démon hudby, to zní tak růžově, že tomu chybí už jenom konfety a jednorožci.“
Yesung se rozesmál. Kim, zjevně zaujatý tím zvukem, vykoukl z krunýře a vratkým krokem se přes čalounění pohovky vydal za svým páníčkem. Tentokrát nabízený hrozen neodmítl.
„Tak fajn.“ Starší vyčkal, až želva dožvýká pamlsek, a opatrně ji položil na podlahu. Kima vyloučení z kolektivu nijak závažně nemrzelo; plnou želví rychlostí vyrazil k misce plné salátu.
„Beztak mám něco, o čem bych si s tebou rád promluvil…“
„Povídej.“
Yesung k Min Hovi rozpačitě poposedl o něco blíž. „Poslední dobou se mnou trávíš všechen volný čas.“
„A tobě to vadí?“ znejistěl démon.
„Ne, ale… když jsi pořád se mnou, zanedbáváš své ostatní partnery, milence a… Jonghyuna.“
Min Ho lhostejně trhl rameny.
„Ty přece nejsi monogamně založený jedinec, zlato.“
„Nejsem. Ale zkusit to můžu, ne?“
„Samozřejmě. Já jenom… nechci, aby došlo k nedorozumění. Jestlis nějak došel k závěru, že to po tobě vyžaduju… tak nevyžaduju. Vůbec ne.“
„Já vím. A o to je to lepší,“ zazubil se Min Ho. „Neslibuju ti, že to vydržím – pravděpodobně ne, zvlášť až se vrátí Eric – je ale moc fajn mít malý, krásný a rozkošný důvod,“ pohladil Yesunga po tváři, „jehož samotná existence mě motivuje obětovat vlastní neřestnost.“
„Hmm, a podstoupil bys kvůli svému malému, krásnému a rozkošnému důvodu i jinou morální oběť?“ blýskl po něm Yesung lišáckým úsměvem.
„Proč mám pocit, že odpověď na tuhle otázku se proti mně obrátí, ať už bude jakákoli…?“
„Bojíš se svého malého, krásného a rozkošného důvodu?“
„Vždycky, miláčku. Tebe se bojím vždycky.“

•••

Aron zaklapl notebook a se širokým zívnutím se protáhl.
„Hotovo?“ zeptal se Minhyun.
„Hotovo,“ přisvědčil Aron. „Disneyovské odpoledne může začít.“
Démon vypískl nadšením, popadl Arona za ruku a společně vyběhli z místnosti.
„Na kterou kreslenou disneyovku se podíváme, hm? Vyber si, mám úplně všechny!“
Aron se zamyslel. „Co říkáš na Atlantidu…?“
„Miluju Atlantidu!“
Smích je oba přešel, jakmile se přiblížili ke schodišti. Z haly se ozývaly dva rozčilené ženské hlasy; hádaly se.
Jako první si jich všimla služebná. Zmlkla, nechala Im Yoonu Im Yoonou a o překot se rozběhla po schodech nahoru k nic nechápající dvojici. „Milorde!“ vyhrkla kajícně. „Mrzí mě to! Snažila jsem se lady Im vysvětlit, že máte návštěvu a že se absolutně nehodí, aby vás tak neohlášeně přepadala, ale –!“
„Návštěvu? Návštěvu?! VY DVA JSTE SE SNAD ÚPLNĚ ZBLÁZNILI!“ vřískla Yoona, očima nenávistně propalujíc Arona. Doslova se třásla vzteky.
„Snažila jsem se,“ zopakovala služebná plačtivě.
„To nic,“ řekl Minhyun mírně, mírněji než by od něj kdokoli z personálu kdy očekával. Ujistil vyplašenou dívku, že je vše v pořádku, že ona za nic nemůže, a poslal ji, aby připravila čaj a něco malého k zakousnutí, a zanesla svačinu do modrého pokoje. Potom se s nervózním úsměvem obrátil k Aronovi. Zaštítil jej vlastním tělem, aby na něj rozzuřená Yoona nedohlédla. „Běž, prosím, napřed,“ požádal ho šeptem. „Přijdu za tebou hned, jak to tu vyřídím.“
Daemon nakrčil čelo. Tvářil se ustaraně.
„Jdi,“ naléhal Minhyun. „Bude to tak pro všechny strany snazší, věř mi.“
„Slib mi, že neuděláš žádnou pitomost.“
„Vyprovodím ji. Na tom není co zkazit, ne?“
Nezdálo se, že Arona ta slova příliš uklidnila, přesto ale kývl, vystoupil z Minhyunova stínu a podél zábradlí pokračoval chodbou do levého křídla domu. Cítil, jak ho vyzývavě pronásleduje Yoonin pohled, slyšel její urážlivé poznámky, a ač měl chuť jí něco nepěkného odseknout, ostentativně mlčel. Dohadovat se s pošahanou šlechtičnou neměl zapotřebí.
„Co to má krucinál znamenat?!“ zaječela Yoona, jen co za nimi Minhyun zavřel dveře přijímacího salonku. Ano, původně celou záležitost mínil vyřídit rovnou v hale… pak ale naznal, že Yoonino vřeštění (kterého bude jistě dost) nemusí poslouchat celý dům.
„Slyšela jsi. Mám návštěvu.“
„Daemona!“ vyprskla Yoona znechuceně. „A navíc toho nejmizernějšího! Ah, sakra, jestli potřebuješ šukat s daemonem, měl sis vybrat jednoho z těch dvou, se kterými spolupracujeme!“
„Aron je kamarád!“ ohradil se Minhyun dotčeně.
V místnosti zavládlo naprosté ticho. Yoonin pochybovačný výraz zmizel, pochopila, že Minhyun míní své dětinské prohlášení smrtelně vážně. Dvě tři vteřiny analyzovala, co tato skutečnost znamená pro ni. Kamarád. Když jde o sex, jeden vždycky počítá s možností amorální motivace toho druhého… Minhyun je sice naivka, ale naivka, která žila s nevděčným Min Kim… ne, odtud by nic nekáplo… Ale přátelství podmiňuje vzájemná náklonnost a důvěra… s něčím tak ryzím nemá šanci mít věčně a všemi opovrhovaný Minhyun jakoukoli zkušenost…
Yooně triumfálně zajiskřilo v očích.
„Tak kamarád?“ zle se ušklíbla. „Rozhodl se hrát ti na city… to je moc chytré…“
„Jak to myslíš?“
„Tys snad doopravdy věřil, že by se s tebou Aron Kwak mohl upřímně přátelit? S tebou? Co by z toho měl, prosím tě?“
Minhyun se nadechl, aby odpověděl, aby protestoval, aby Yooně vysvětlil, že se plete, že o osobní prospěch tu přece vůbec nejde… Jenže nemohl. Dech se mu bolestivě zadřel v plicích, krůpěje ledového potu mu stékaly po zádech. Panikařil. Yoona má pravdu. Co by z toho Aron měl? Proč by se s ním dobrovolně zahazoval? Proč? Tak proč?
„Ukázals jim, jaký jsi slaboch, když jsi nebyl schopný oddělat toho Thajce,“ odfrkla Yoona. „Bylo to naprosté fiasko a jim došlo, jak snadné je tě ovlivnit. Tudíž toho chtějí využít, samozřejmě.“
„Oni…?“
„Choi a jeho kumpáni… nebo Mun? Na tom vlastně nezáleží… Chtějí si tě ochočit. A až z tebe vytáhnou všechno, co potřebují, odkopnou tě,“ lhala Yoona, jako když tiskne, a nehnula při tom ani brvou. „Už rozumíš? Tvůj kamarád Aron není nic jiného než vábnička, která má za úkol dostat tě tam, kde tě Choi a Mun chtějí mít.“
Jedna část Minhyunovy mysli si zřetelně uvědomovala, že to, co Yoona říká, je nesmysl. Byl si dokonce jistý, že existuje minimálně jeden důkaz, který její slova vyvrací, a že on ho zná… určitě ho zná… Nebo ne?
„Aron ale říkal…,“ hlesl v posledním zoufalém pokusu o vzdor. „Říkal, že mě má rád…“
„Minhyune.“ Yoona jej s útrpným úsměvem pohladila po tváři. Bylo to snadné jako facka. Stačilo pár přesně mířených zásahů a z dospělého démona se rázem stal raněný malý chlapec. Odvrhovaný, opomíjený a nikým nemilovaný. Yoonu bezděčně napadlo, zda si pan a paní Hwangovi uvědomují, jak perfektní základ pro manipulaci svým chováním k synovi stvořili.
„Tebe nemá nikdo rád.“
Ublížené, bojácné dítě převzalo kontrolu a racionálně uvažující část Minhyunovy mysli byla násilně umlčena. Zbyl jen strach. A mrtvé prázdno.
Yoona si mohla gratulovat.
„Přišla jsem právě včas,“ konstatovala hrdě a s výmluvným pohledem na hodinky se obrátila k odchodu. „Doopravdy, jeden na tebe chvíli nedohlíží… Zbav se toho daemona. Dřív, než ti zabodne kudlu do srdce.“ Ušklíbla se. „V tom on má přece náležitou praxi.“
Sotvaže v salonku osaměl, zhroutil se Minhyun do nejbližšího křesla. Bylo mu zle, hlava se mu točila, celý se otřásal jako v horečce. Pět minut, možná déle. Jak šok postupně odezníval, přicházela zpátky k sobě i jeho mysl. Znovunalezený hlas rozumu striktně zavrhl každičké slovo, které Yoona pronesla, a Minhyun pocítil palčivé nutkání rozběhnout se do modrého pokoje za Aronem a slyšet z jeho úst, že je všechno, jak má být, že Yoona trpí příliš bujnou fantazií a že on se v něm nezmýlil.
Neudělal to však. Děsila ho ta nepatrná možnost, že Yoona odhadla situaci správně. A ještě více ho děsila představa, že by mu Aron svou vyjevenou zradu neuváženě potvrdil. Protože pak… pak by ho Minhyun zabil.
O tom ani v nejmenším nepochyboval.
Démon v pěstech zuřivě sevřel chomáče vlasů, ve snaze zahnat fyzickou bolestí tu přespříliš živou vidinu toho, jak silněji a silněji tiskne prsty kolem Aronova útlého bledého krku.
Vrávoravě se zvedl, jako ve snách opustil salonek. V šatně sebral první bundu, která mu přišla pod ruku, oblékl si ji a zamířil ven.
„Kam to jdete?“
Ohlédl se. Spěchala k němu Minhee. Přísně vyhlížející, dobrosrdečná Minhee. Minhee ho přece má ráda… nebo… odešla s ním tehdy jen proto, že pracovat pro něj se jí jevilo lepší než pracovat pro jeho matku?
„Musím mluvit s Minwooem,“ zamumlal Minhyun bezbarvě.
„Ale,“ komorná se zatvářila zmateně, „čeká na vás pan Aron –“
„Vrátím se co nejdřív,“ odsekl baron, a než stačila Minhee cokoli dalšího namítnout, práskl za sebou dveřmi.

•••

Modrý pokoj byla prostorná místnost na samém konci chodby, které dominovala televize větší než Aron sám. Stěny kolem domácího kina lemovaly regály plné různorodých DVD titulů a při pohledu na klasickou Disney sekci musel Aron uznat, že Minhyun nepřeháněl. Tolik pohádek pohromadě snad ještě v životě neviděl.
Byl asi v polovině pročítání názvů sci-fi filmů, když dovnitř s konvicí čaje a talířem sladkého pečiva vešla služebná. Usmála se na něj, ihned ale sklopila oči a dala se do servírování. Byla zřetelně nervózní a roztěkaná.
Čemuž se nebylo co divit. Čelit Yooninu výstupu…
„Mrzí mě, co se stalo.“
Dívka se zarazila a udiveně na Arona zamrkala. „Vy přece za nic nemůžete.“
„To není tak docela pravda. Kdybych tu nebyl…“
Služebná prudce zavrtěla hlavou. „To neříkejte! Nevím sice, co má lady Im za problém, zato vím, že je dobře, že tu jste!“ vyhrkla zaníceně. „Jeho lordstvu totiž vaše blízkost moc prospívá!“
Když viděla, jak Arona její nečekaně plamenná reakce zaskočila, zrudla a rozpačitě se chopila konvice. „Ne, že by na mě někdy byl zlý,“ zadrmolila, „ale hodný taky ne, rozumíte. Nestěžuju si, rozhodně ne, ale…,“ nalila Aronovi do šálku čaj, „co jste tady vy, je baron mnohem… lidštější. A vlídnější…“ Usmála se. „Je totiž šťastný. A to je báječné. Pro nás všechny.“
Neutuchající nadšení, jakým personál Minhyunova domu vítal jeho přítomnost, Arona nepřestávalo ohromovat. Jejich náklonnost ho upřímně těšila, čím víc nad ní však přemýšlel, tím častěji jej napadalo, jestli si služebnictvo za jeho vztahem k jejich zaměstnavateli nepředstavuje něco, co není… Možná by to měl s Minhyunem probrat…
Jak tak seděl v křesle a upíjel čaj, uvědomil si, že se v pokoji nepřirozeně zešeřilo. Zadíval se z okna. Oblohu pokrývala těžká černá mračna, schylovalo se k dešti.
Zrovna když Aron bojoval s nejsilnějším nutkáním Minhyunovi zavolat, napsat mu zprávu, cokoli, cvakla klika dveří. Ve všudypřítomném tichu připomínal ten zvuk výstřel z pistole.
Výraz ve tváři komorné Arona vyděsil. Poplašeně vyskočil na nohy.
„Co se stalo? Je Minhyun v pořádku? Kde je?!“
„Na cestě k Lee Minwooovi.“
Daemon se zarazil. To nebyla odpověď, jakou očekával. Na druhou stranu… byla rozhodně lepší než odpověď, jakou očekával. Přesto však… „Jak vypadal?“
Oba dobře věděli, co tou otázkou míní.
Minhee si povzdechla. „Zle,“ přiznala zdráhavě. „Popravdě… už dlouho jsem ho neviděla v takovém stavu.“
„Může za to Yoona?“
„Nepochybně. Ale ode mě to nemáte.“
Aron zamračeně klesl zpátky do křesla.
„Velmi se omlouvám za způsobné komplikace,“ pronesla komorná formálně. „Jeho lordstvo sice prohlásilo, že se vrátí, co nejdříve, ale,“ skepticky pohlédla na okenní tabuli, kterou smáčely první dešťové kapky, „pěšky je to k hraběti Leeovi docela dálka, takže… Máme tu spoustu mnohem pohodlnějších pokojů, nemusíte na něj čekat tady.“
„Mně to nevadí,“ ujistil ji Aron a rozhlédl se po regálech s filmy. „Je tu toho dost co zkoumat.“
„Dobře.“ Minhee se pousmála a její přísná tvář malinko pookřála. „Kdybyste cokoli potřeboval… nebo si to rozmyslel,“ ukázala na závěsný zvonek vedle dveří, „dejte vědět.“
Chystala se odejít, avšak na prahu zaváhala, náhle nejistá, či promluvit nebo ne. Úkosem se na mladíka zadívala; její oči byly tvrdé a prosebné zároveň.
„Nechystáte se Minhyuna opustit, viďte?“
„Proč bych…?“ Aron potřásl hlavou. „Jistěže ne!“
Víc Minhee slyšet nepotřebovala.

•••

Promočený na kost seděl Minhyun v křesle před krbem, zabalený do deky a klepal se zimou. Uvědomoval si, jak moc všechny v Minwooově domě svým neohlášeným příchodem překvapil. Možná sem neměl chodit. Možná to měl celé vyřešit doma, a vůbec Minwooa neobtěžovat…
Udiveně vzhlédl, když na stolku vedle něj přistál hrnek horké čokolády.
„Naznal jsem, že ti udělá líp než čaj,“ zabručel Minwoo.
„D-děkuju,“ zadrkotal Minhyun zuby a obemkl šálek zkřehlými prsty.
Minwoo usedl do protějšího křesla. „Nejprve to vypij,“ doporučil mu, když viděl, že se Minhyun užuž nadechuje, aby mu vysvětlit, co že tu vlastně dělá. Mladík se zarazil, pak ale kývl. Naznal, že až se pořádně zahřeje, beztak se mu bude mluvit mnohem snadněji, a tak si přitáhl deku blíž k tělu a pohled rozpačitě sklopil k čokoládě v hrnku. Došlo mu, že vůbec neví, jak správně začít…
„Aron už u tebe není?“ zeptal se Minwoo znenadání.
Minhyun na něj zmateně zamrkal. „Je.“
Hrabě kývl, zdálo se, že ho Minhyunova odpověď potěšila. Nic dalšího neřekl. Minhyun poslušně upíjel přespříliš sladkou čokoládu a přemítal, co měl ten dotaz znamenat.
Myslel si, že jsem tady, protože ode mě Aron utekl…?
„Tak?“
Minwooův hlas Minhyuna vytrhl ze zamyšlení. Shlédl k hrnku ve svých dlaních a k vlastnímu úžasu zjistil, že je skoro prázdný.
„Co se přihodilo, že jsi nechal Arona u sebe doma, a v tom největší lijáku běžel sem, hm?“
„Já… potřeboval jsem s tebou mluvit…“
„Pár let už existuje jedna taková šikovná věcička, Minhyune. Jmenuje se mobil.“
„Ne-nezdálo se mi… vhodné řešit něco takového přes telefon…“
„A co je to něco?“
Minhyunovi se roztřásla brada. „Přišla Yoona…“
„K tobě domů?“
Minhyun přitakal.
„A potkala Arona,“ pochopil Minwoo a mrzutě si povzdychl. „No jasně. Tak povídej. Copak ti ctihodná lady navykládala?“
A baron spustil. Slova se z něj řinula jako vodopád a Minwoo neměl to srdce jej jedinkrát přerušit. Když mladík skončil, s povděkem se chopil sklenice vody, kterou mu v mezičase zpovědi přinesla služebná, a vyprázdnil ji do dna.
Hrabě zamyšleně sepjal konečky prstů. „Dobrá. Čistě hypoteticky vezměme v úvahu, že Min Ho – a opravdu jen Min Ho, věř mi, na tohle je Eric moc línej – zosnoval ďábelskou léčku, jak se skrze tebe dostat k Yooniným plánům. Pitomost číslo jedna: proč by se k jejím plánům snažil dostat skrze tebe, když každý ví, že ti jich Yoona říká sotva polovinu?“
Minhyun svraštil čelo. Proti tomu neměl co namítnout.
„Pitomost číslo dvě: Aron se k tobě nevnutil, ty jsi k sobě Arona pozval. S tím mohl Min Ho jen těžko počítat, nemyslíš?“
Minhyun váhavě kývl.
„Pitomost číslo tři, ta nejzásadnější: neexistuje vesmír, ve kterém by Eric dovolil Min Hovi použít Arona jako návnadu. Kohokoli jiného, ale ne Arona,“ prohlásil Minwoo neochvějně. „A co se té mizerné odrhovačky „Minhyuna nemá nikdo rád“ týče,“ zamračil se, „jestli ji Yoona ještě někdy vytáhne, laskavě jí ji omlať o hlavu! Já tě rád mám. A když tě můžu mít rád já, proč by tě nemohl mít rád i Aron? Ten kluk přece nemá absolutně žádný důvod ti lhát, Minhyune.“
Mladík si ulehčeně oddychl. „Vymyslela si první báchorku, která ji napadla, aby mě udržela v izolaci. Zase…“
„Když to víš, proč jí pořád věříš?“
„Reflex. Asi,“ usmál se Minhyun rozpačitě. „Nakonec mě vždycky dožene strach z toho, že… Yooniny scénáře nemusejí být až tak nereálné…“
„Ty máš sebevědomí pod bodem mrazu,“ posteskl si Minwoo. „Zrovna ty! Neuvěřitelné…“
„Zkusím na tom zapracovat…“
„Musíš na tom zapracovat! Rostu z toho, jak s tebou Yoona zametá…!“
„Ale třeba trhneš sto osmdesát centimetrů, hyung…“
Minwoo se nafoukl jako žába; uražené rozpoložení mu vydrželo přesně tři vteřiny. Pak se totiž Minhyun hurónsky rozchechtal a on nemohl jinak než se smát s ním.
„Slibuju, že to zvládnu dřív, než mě předrosteš,“ zažertoval baron. „Do té doby ale,“ zvážněl, „ujistíš mě, že nemá Yoona pravdu, když bude třeba, že jo?“
„Není třeba tě ujišťovat. Jen navést správným směrem,“ opáčil Minwoo s úsměvem. „Mimochodem… proč jsi vlastně nešel přímo za Aronem a nezeptal se ho?“
Minhyun zbledl jako stěna. „To-to jsem nemohl…“ Zuřivě potřásl hlavou.
„Proč ne?“
„Protože…,“ ztěžka polkl, „kdyby… kdyby se ukázalo, že Yoona nelhala…“
Minwoo povytáhl obočí. „Ano?“
„Já bych ho zabil, hyung,“ zašeptal mladší zlomeně.
Rozhostilo se ticho. Jen dřevo praskalo v krbu a déšť bubnoval do oken. Minwoo nehnutě pozoroval Minhyunovu tvář, jeho výraz neprozrazoval vůbec nic.
„Tak moc by to bolelo?“ řekl konečně.
Minhyun na něj užasle vytřeštil oči. Ano. To bylo ono. Nechápal, proč cítil, co cítil… jemu lže přece prakticky každý, je na to zvyklý, a minimální, leč hypotetická šance, že ho za nos tahá i Aron by ho vůbec neměla rozhodit… Udál se však přesný opak. Nešlo totiž o lež, ne, šlo výhradně o Arona. Nesnesl pomyšlení, že by mu Aron mohl lhát.
Aron.
Jedině Aron.
Nikdo jiný než Aron.
Aron…
Minhyun šokovaně zalapal po dechu. Pochopil.
„Ne,“ hlesl ohromeně. „Ne, tak-tak to být nemůže…! Já si vybral Nichkhuna… musí to být Nichkhun, protože… Min Ki…“
Minwoo si tiše povzdychl. Vzal mladíkovy třesoucí se ruce konejšivě do svých. „Minhyune.“
Démon nočních můr upřel na démona chaosu vyplašený pohled.
„Ty nepotřebuješ náhradu za Min Kiho.“

•••

V půl osmé Minhee Arona přiměla, aby se šel navečeřet. On namítal (jako už dvakrát předtím), že s večeří počká na Minhyuna, ona prohlásila, že by se Minhyunovi určitě nelíbilo, kdyby zjistil, že jeho hosta nechali o hladu… A protože se Aron vyděsil, že by mohl přivést nebohý personál do potíží, podvolil se.
V podvečer absolvoval pravidelný hovor s Erikem. Vévoda mu pověděl o Minwooově včerejší návštěvě, Aron jemu o nečekané návštěvě Yoony. Minhyunův útěk prozíravě zamlčel; nechtěl, aby ho Eric nazval nezodpovědným a jemu zakázal trávit u něj čas nebo tak něco. Minhyun není jeho chůva a on nepotřebuje čtyřiadvacetihodinový dohled. Ačkoli Eric to nepochybně vidí přesně opačně.
Aron se bez zjevného nadšení nimral v jídle, oči sklopené k talíři. Bylo skličující večeřet sám v tak obrovské jídelně…
A pak mu najednou, bez varování přeběhl po zádech mráz. Strnul. Napadlo ho, že pohled, který na sobě zřetelně cítí, musí patřit Min Kimu. Podvědomě samozřejmě věděl, že je ta myšlenka naprosto iracionální, zachovat si chladnou hlavu však stálo Arona víc duševní síly, než kolik jí v sobě dokázal v tom jediném okamžiku najít.
V panice vyskočil od stolu, ohlédl se – aby mohl zase ulehčeně vydechnout. Ve zlomku sekundy se jeho hysterická nálada proměnila; přistihl se, že se šťastně usmívá.
„Minhyune!“
Jenže… démonův výraz byl zvláštní. Aron se zarazil, načež provinile pohlédl na prostřený stůl. Zlobí se…?
„Promiň,“ hlesl rozpačitě. „Chtěl jsem na tebe počkat, ale Minhee trvala na tom, že –“
Nedořekl. Minhyun byl třemi kroky u něj, padl na kolena a objal užaslého daemona kolem pasu.
„Minhyune…?“
„Máš mě rád?“ šeptl baron prosebně.
„Ano, mám tě rád,“ přisvědčil Aron a trochu nemotorně pohladil Minhyuna po vlasech. Nemohl si pomoct, byl nesvůj z toho, že jej poprvé v životě převyšuje.
Minhyun cosi neartikulovaného zamručel a sevřel Arona o poznání pevněji. „A nechystáš se mi vrazit nůž do zad, viď že ne?“
„Ah, tak s tím Yoona přišla?“ ušklíbl se daemon trpce.
Démon vyčkávavě vzhlédl.
„Ne, Minhyune, neplánuju tě okrást, ani tě zabít, ani s tebou hrát nečistou hru. Věř mi. Jsem tu na rekonvalescenci.“
„Dobře. Děkuju. Já… věděl jsem to, celou dobu jsem to věděl, to jenom…“
„Potřeboval ses ujistit.“
„Hm. Vím, že jsem s tím měl jít rovnou za tebou…“
„Kdepak. Poslechnout si názor nezaujaté strany byl rozumný nápad,“ opáčil Aron.
„Jo? Tak to jsi asi jediný, kdo si to myslí.“
Aron se dal do smíchu. I Minhyun se usmál, nespouštěje z daemona oči.
„Co na mě tak koukáš?“ ošil se Aron nervózně.
„Nepotřebuju náhradu za Min Kiho…“
„Cože?“
Minhyun vstal, vzal Aronovu zmatenou tvář do dlaní a s nepolevujícím úsměvem se k němu sklonil. Takřka se dotýkali nosy. „Nepotřebuju náhradu za Min Kiho,“ zopakoval důrazně a spokojeně pokýval hlavou. „No ovšem… teď už tomu rozumím…“
„Zato já nechápu, o čem to mluvíš,“ svraštil Aron čelo.
Minhyun se zamyslel. Načež naznal, že vysvětlování je o ničem, že není nad názornou demonstraci – a tak Arona prostě a jednoduše políbil.
„Miluju tě,“ prohlásil rozhodně.
Aron otevřel pusu do užaslého o. Zamrkal na něj. Dvakrát. Těžko soudit, zda byl tak omámený, šokovaný nebo vyděšený. „Jak se to stalo?“
„Nemám nejmenší tušení.“
„Minhyune, já ale –“
„Máš mě rád?“ zeptal se démon.
Aron přikývl.
„Fajn. To úplně stačí.“
„Nestačí! Není to vůči tobě fér!“
Minhyun se zamračil. „Chceš odejít?“
„To jsem neřekl.“
„V tom případě to přijmi tak, jak to je. Se vším všudy.“ Minhyun palcem jemně opsal konturu Aronova spodního rtu. Cítil, jak se mladík v jeho náručí chvěje. „Já tě miluju a odmítám předstírat, že to tak není.“
„Minhyune –“
„Jestli to nezvládneš skousnout, běž. Ale hned. A rychle. Nemám sice ani kyj, ani jeskyni, ale k radiátoru ve sklepě tě připoutat můžu.“
„To je upgradovaná technika neandrtálčího namlouvání?“ ušklíbl se Aron.
„Narodil jsem se ve špatné době, no…“
Daemon se hystericky rozhihňal. Přitiskl se k Minhyunovi a hlavou se opřel o jeho rameno. „Já nemůžu odejít.“ Povzdechl si. „Jsem sobec. Potřebuju tě.“
„Ne víc než já tebe.“
„Tak to pochybuju.“
„Fakt! Udržuješ mě příčetného.“
Aron nevěřícně potřásl hlavou. „My jsme tak narušení…!“
„Měli by nás někam zavřít, co?“
„Čím dřív, tím líp.“
Minhyun se zasmál a políbil Arona do vlasů. „Když nás zavřou spolu, nebudu protestovat.“
„A víš, že jsem s tebou dneska chtěl probrat, co uděláme s tím zkresleným romantickým dojmem, jaký z našeho vztahu evidentně má tvoje služebnictvo?“
„Jo?“
„Jo. A uvažuju, jestli jsem se kdy cítil trapněji…“
„Ale uděláme jim radost…“
„Pravda. To je záslužné.“
„Hm. Kdybys to s tou laskavostí ale nechtěl přehánět… můžeš jim říct, že je to romantické jen z mé strany.“
„To jim mám lhát?“ povytáhl Aron obočí.
Minhyun se rozzářil jako sluníčko.

•••

Ať se snažil, jak se snažil, ke konzumaci večeře se Aronovi Minhyuna donutit nepovedlo. Démon umanutě prohlašoval, že nemá hlad, že jediné, co chce, je být s ním… a než se Aron stačil z přemíry všech dojmů vzpamatovat, už ho Minhyun táhl do ložnice.
Kupodivu však jeho záměr nebyl takový, jaký by jeden od démona očekával.
Když vycházel z koupelny, bojoval s hrůzou, že Aron v ložnici nebude. Že utekl, když se mu naskytla příležitost. Ale tak to nebylo, Aron seděl na lůžku, zachumlaný pod peřinou a pohrával si s rudými pírky lapače snů.
„Je to divný,“ prohlásil, aniž by se na Minhyuna podíval. „Vědět že na mě skrze tohle dohlíží víla.“
„Sua hlídá tvoje sny. Nezajímá ji, co provádíš v posteli.“
Aron mu věnoval skeptický pohled a Minhyun mu s úsměvem sebral lapač snů z rukou. Pověsil jej zpátky na okenní kliku. Potom zhasnul světlo a přilehl k Aronovi. Pár minut ho pevně objímal, bez jediného slova.
Po chvíli se sehnul, zřetelně vnímaje, jak se při tom pohybu Aronovo tělo podvědomě napjalo, a s konejšivým broukání přitiskl pravé ucho k jeho hrudi. Zaposlouchal se do překotného tlukotu mladíkova srdce.
Věděl, co od něj Aron čeká. A přesně proto to nemohl udělat. Protože nesměl zklamat jeho důvěru.
„Říká se, že to bolí,“ zamumlal Minhyun zamyšleně. „Milovat kohokoli jiného než démona…“ Položil dlaň na tu Aronovu, propletl s ní prsty. „Lidé jsou pro nás příliš smrtelní a daemoni… i kdyby se démon a daemon milovali sebevíc, daemon nikdy nemůže patřit démonovi…“
„Je to hloupé, viď?“ zasmál se Aron nevesele. „Nikdo se tě neptá, nikdo ti nedá na výběr… když jsi daemon, musíš dát svoje srdce Vyvolenému a přes to nejede vlak.“
„Lituješ toho?“ zeptal se Minhyun.
„Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel.“
„Nikdy?“
„Nic by to přece nezměnilo. Kouzlo milenců je nevratné.“
„V případě daemonů by ale měla existovat možnost reklamace,“ rozumoval Minhyun.
„Protože to kouzlo nepodstupujeme dobrovolně?“
„Přesně tak.“
„Jenže daemonem jsi na celý život,“ kontroval Aron. „Resetovat kouzlo milenců by znamenalo ztratit spojení s Vyvoleným. A to nejde.“
„A co když Vyvolený umře?“
„Tak pravděpodobně umřeš taky.“
„Dobře, fajn, to nebyl nejlepší příklad… hmm… Daemon je primárně ochránce, že?“
„Správně.“
„Pokud se Vyvolený promění v démona – tak jako Ren – už daemona nepotřebuje, ne? Nebo… nepotřebuje ho tak moc, jak ho potřeboval, když byl člověk. Pletu se?“
„Vlastně ne,“ uznal Aron. „Jako daemona mě má Ren spíš na ozdobu…“
„Posunul se na vyšší evoluční úroveň. Je prakticky nesmrtelný. Už nepotřebuje ochránce, tvá aktivní daemonská služba tím pádem skončila.“ Minhyun pokrčil rameny. „Měl bys mít právo rozhodnout se, jestli chceš, aby kouzlo milenců dál trvalo nebo ne.“
„Dát srdce někomu jinému…?“
„Možná…“
„Tobě?“
Minhyun zrudl. Uvědomil si, že Aronův pulz je již dokonale klidný, zatímco jeho vlastní srdce tlouklo jako o závod. „Bavíš se?“ zabručel rozmrzele.
„Myslíš, že si z tebe utahuju?“
„A ne snad?“
„Proč bych nemohl chtít dát srdce někomu, kdo mi rozumí?“ namítl Aron.
„Au.“ Démon se zašklebil. „Tohle fakt bolí. Je to to nejhezčí, co mi kdy kdo řekl, a přitom…“
„To vůbec nejhorší, protože oba víme, že to nejde.“
„Jo.“ Minhyun se k Aronovi s povzdechem přitiskl blíž, soustředěně naslouchaje jeho pravidelnému srdečnímu rytmu.
„Kéž by mohlo být moje,“ zašeptal zklamaně.