∦ A po sto letech...! Pardon. Měla jsem tvůrčí zásek. 😅
∦ Na konci minulé kapitoly, jež pojednávala o zjištění, že cejch, který byl Hongbinovi jako malému vypálen do dlaně, dokáže člověka zbavit posednutí hladovou duší, se naši dva hlavní protagonisté rozhodli, že navštíví (řečenou čarodějnici) Narshu a získají od ní informace.
O čem je milá noona zpravila, se dozvíte v dnešním dílu.
∦ Na konci minulé kapitoly, jež pojednávala o zjištění, že cejch, který byl Hongbinovi jako malému vypálen do dlaně, dokáže člověka zbavit posednutí hladovou duší, se naši dva hlavní protagonisté rozhodli, že navštíví (řečenou čarodějnici) Narshu a získají od ní informace.
O čem je milá noona zpravila, se dozvíte v dnešním dílu.
„Vymítací znamení,“ prohlásila nezainteresovaně Narsha při pohledu na cejch v Hongbinově dlani, a nonšalantně potáhla z cigarety.
Hongbin i Taekwoon na ni vyvalili oči. „Chceš říct, žes celou dobu věděla, oč jde?!“
„Samozřejmě.“
„A nenapadlo tě mi o tom něco říct?!“ vyprskl Bin rozčileně. „Noona! Známe se přece už celou věčnost!“
Narsha mávla rukou. „Nezdálo se, že je to tvoje vymítací znamení reálně funkční.“ Vytáhla z regálu jednu tlustou odrbanou bichli a hodila ji na stůl před své návštěvníky. „Spletla jsem se. Sorry. Moje chyba.“
Taekwoon se horlivěji, než u něj bývalo zvykem, pustil do listování zapůjčenou knihou, což Hongbin jednoznačně vyhodnotil jako zbabělý manévr, jak se vyhnout debatě, a velmi nespokojeně se na hyunga zamračil.
„Hele!“ vyhrkl Taekwoon znenadání, postrčil knihu blíž k Hongbinovi a ukázal na kresbu ve středu textu. Bin se na detailní nákres vymítacího znamení podíval, povytáhl obočí a trhl rameny:
„Pěkný. A ty víš, co se tam píše?“
„No… ne.“ Taekwoon se rozpačitě poškrábal za uchem. „Buddhisticky neumím.“
„Noona?“
„Měla jsem spoustu času tu hatmatilku přelouskat, jo,“ ušklíbla se Narsha. „Mimochodem… jestli si na tu bichli činíš nějaké dědické právo…“
„Čmajzlas ji v chrámu?“
„Vypůjčila jsem si ji. Teda… ji a… taky pár dalších…“
„Tak už mluv, prosím tě,“ povzdechl si Hongbin.
„Inu,“ Narsha si dramaticky odkašlala, „vymítání je jediná účinná zbraň v boji s hladovými dušemi. Démony. Parazity. Říkejte jim, jak chcete. Odedávna patří vymítání k výhradní disciplíně mnichů, jen oni pro to mají ty správné prostředky a hlavně… vědí, jak na to. Což si hladové duše dobře uvědomují, a proto prakticky od prvního dne převratu započaly s jejich systematickou likvidací; žádný živý mnich rovná se nikdo, kdo by je mohl reálně ohrozit.
Ten symbol,“ Narsha pokynula k obrázku v knize, „je sám o sobě bezcenný. Aby se stal vymítacím prostředkem, musí být člověku do kůže vpálen za určitého… rituálu.“
„Vyčetlas postup?“ vyhrkl Taekwoon.
„Není v žádné z těch knih popsán,“ zavrtěla Narsha hlavou.
„Pamatuješ se, jak to probíhalo?“ obrátil se Taek s nadějí na Hongbina.
„Byl jsem dítě,“ připomněl mu tázaný skepticky. „Jakože fakt malý dítě. Vybavuju si leda tak bolest a pach spálenýho masa.“
„Mám teorii,“ ozvala se Narsha. „Vzhledem k tomu, že počet vymítačů neroste, právě naopak, odhaduju, že postup rituálu není nikde písemně zaznamenaný… Mniši si tu znalost pravděpodobně předávali pouze ústně, a určitě nešlo o vědomost všech.“
„Znamená to, že je Hongbin jeden z mála posledních žijících vymítačů?“
„Rozhodně. V oblasti Soulu možná tím úplně posledním.“
Pohlédli na Hongbina a Hongbin na ně. Mlčeli. Tíživě. A nevěřícně. Hongbin předpokládal, že Narsha žertuje, avšak Narsha byla smrtelně vážná. Když si to mladík uvědomil, křečovitě se rozesmál, ve tváři bledý jako stěna.
„To zní jak béčkovej scénář k lacinýmu superhrdinskýmu filmu!“
„Bine…“
„Co? Ty snad doopravdy věříš, že mám poslání? Že jsem vyvolený, co je předurčený spasit svět?“ Sarkasmus čišel z každého jeho vyřčeného slova. „Bylo by to hezké, samozřejmě, jenže… takhle realita nefunguje. Co asi zmůžu?“
„Nic. A všechno.“ Narsha se zazubila: „Na svět se vyser, světu nic nedlužíš. Soustřeď se na ty, které máš rád, a těm věnuj svou superhrdinskou pozornost. S Jaehwanem to vyšlo, nebo ne?“
Bin jí úsměv váhavě oplatil a pak hluboce vydechl. Znatelně se uklidnil.
„Píše se v těch textech, zda má vymítání nějaká rizika…?“ zeptal se Taekwoon.
Hongbin zamyšleně přitakal; palcem levé ruky bezděčně obkroužil jizvu vypálenou v dlani.
„Tak… jedná se o boj s hladovými dušemi. Nebezpečí, že bude náš krasavec s nejkrásnějším úsměvem sežrán, je vysoké,“ řekla Narsha, natáhla se pro popelník a típla cigaretu. „Pokud se ale ptáš na vymítání jako takové, to žádnou hrozbu pro vymítačův organismus nepředstavuje.“
Taekwoon a Hongbin si vyměnili významný pohled, pročež ten mladší opáčil:
„A posednutý?“
„Záleží, kolik času od posednutí uběhlo. Čím delší dobu posednutí trvá, tím razantněji se pro hostitele snižují šance na přežití.“
„Můžeš to konkretizovat?“
„Můžu. Ale ber to s rezervou. Že to někdo napsal do knížky, ještě neznamená, že to musí být dogma,“ protáhla Narsha obličej. „Inu, shrnu to takhle: posednutí hladovou duší je jako rakovina. Čím déle je parazit uvnitř hostitele, tím obtížněji se ho zbavuje. Šibeniční termín je sedm dnů; exorcismus po datu expirace zabije jak parazita, tak hostitele.“
„Odklad se tedy nedoporučuje,“ zamumlal Taekwoon.
„Kdo by se nadál, že prokrastinace může být doslova vražedná, co?“ odfrkl Hongbin cynicky a pokynul bradou k regálu: „Našlas v našem chrámu i jiné zajímavé čtivo?“
„Hm. Spoustu. Obzvlášť pak,“ Narsha ze třetí police vyndala útlou publikaci v tmavě hnědé vazbě a podala ji Hongbinovi, „tento korejský kousek.“
Taekwoon mladšímu nahlédl přes rameno, aby viděl na název knihy. „Paralelní světy?“ přečetl udiveně.
„Netušil jsem, že jsi fanda sci-fi,“ žasl Hongbin.
„Ne. Jsem fanda návodů k použití,“ opravila ho Narsha lakonicky.
„Ale no tak!“
„Něco se ti nezdá?“
„Alternativní realita? Vážně?“
„Reality. Nespočet realit. Souběžně existujících s tou naší.“
„Tak moment, noona.“ Taekwoon svraštil čelo. „Ty tvrdíš, že tohle,“ ukázal na knihu v Hongbinově ruce, „je manuál pro přechod do jiné reality?“
„Hypoteticky, ano.“
„Hypoteticky?“
„Je to natolik složitej a riskantní proces, že člověk musí být buďto extrémně zoufalej, anebo naprostej blázen, aby ho podstupoval.“
„Chceš říct,“ odkašlal si Hongbin, „že vedle naší reality existuje třeba taková, kde,“ zaváhal, „paraziti… hladové duše nejsou? Jakože vůbec?“
„Dost možná.“
„Stačila by realita, kde je má lidstvo pod kontrolou,“ zabručel Taekwoon.
Na moment se všichni tři odmlčeli, zamysleli se nad tou představou. Hongbin prolomil ticho jako první:
„Znamená to, že v té další realitě žijí naše… alter ega?“
Narsha potřásla hlavou. „Naše místo je v téhle realitě. A v paralelních realitách mají svá místa zase jiní lidé.“
„Když ale existuje návod, jak se dá mezi realitami cestovat…“
„Jistě. Je způsob. Ten ale osciluje na hranici morálnosti.“
Hongbin a Taekwoon synchronizovaně pozdvihli obočí.
„Jde o to, že…,“ Narsha se nervózně ošila, „kdyby ses ty chtěl přestěhovat do cizí reality, musel bys někomu tamějšímu jeho místo… jeho život, no… ukrást.“
„Zabít ho?“ sykl Taekwoon.
„Ne zabít. Nahradit. A tím kompletně vymazat veškerou jeho dosavadní existenci.“
∦∦∦
Toho večera se sešli u sousedů v obýváku. Všichni vyjma Jaehwana a Hakyeona. Jaehwan sice prohlašoval, že už se cítí naprosto fit, a nemá proto důvod setrvávat celý den v posteli, Hakyeon však jeho argumenty kategoricky smetl ze stolu. V reakci na což Hongbin přislíbil, že vše, co se vedle přihodí, jim oběma zevrubně převypráví.
Kniha Paralelní světy, kterou se Taekwoon rozhodl od Narshy vypůjčit, a jejíž obsah nyní zapáleně popisoval všem přítomným, ležela na pohovce vedle Aarona. Paradoxně. Aaron se totiž jako jediný pro její fantaskní myšlenku nenadchl, naopak.
„Je to nemorální,“ prohlásil stroze, znatelně znechucený zápalem svých kolegů.
Minki se zamračil. „Co je nemorálního na tom chtít žít jako lidi?“
„My si tuhle realitu nevybrali,“ přisadil si Sanghyuk. Wonshik a Dongho svorně přitakali.
„A to nás opravňuje vzít život někomu, kdo měl víc štěstí?“ povytáhl Aaron obočí.
„Není to přece vražda, zlato,“ broukl Minhyun smířlivě.
„Po vraždě zbyde tělo. Důkaz, že oběť existovala.“ Američan zachmuřeně zvedl knihu, vteřinu dvě si ji prohlížel, a pak jí štítivě mrštil o stůl. „Nechápeš? Kéž by to byla vražda!“
„Ale pozůstalí netrpí,“ zamumlal Taekwoon.
„Aha. Tobě by se líbilo, kdyby někdo vymazal Hongbinovu existenci?“ kontroval Aaron nemilosrdně.
Taekwoon svraštil čelo. „Co tím –?“
„Kdyby se chtěl někdo z jiné reality propašovat do té naší a vybral si Hongbinův život, taky bys jeho ztrátou netrpěl. Zapomněl bys, že kdy existoval, a nic by tě netížilo. Jenže ty víš, teď v tomhle čase, jak moc důležitý pro tebe Hongbin je. Vážně bys o všechny vzpomínky na něj chtěl přijít?“
Rozhostilo se ticho. Jeden prakticky slyšel, jak v hlavách veškerého přítomného osazenstva cvakají kolečka, jak neochotně analyzují Aaronem nadnesený scénář. Nebyl hezký. Nikomu se nezamlouval. A některým ještě méně.
„Kdyby se to stalo, nic bych s tím nesvedl,“ promluvil Taekwoon konečně. „Ta představa je strašná a děsí mě, a je vrchol pokrytectví okrást takhle kohokoli jiného… Ovšem s vidinou toho, že Hongbinovi dopřeju lepší život, pravděpodobně zvládnu žít s vědomím, že jsem se zachoval jako sobecký hajzl.“
„Hlasuju pro změnu obsazení teoretického příkladu,“ ozval se Hongbin rozpačitě. Taekwoon a Aaron jeho námitku okázale ignorovali.
„Je to náročný, zdlouhavý proces. Duše se odpoutá a přejde do jiné reality, ale fyzické tělo zůstává tady; bezbranné, vydané napospas všem okolním vlivům. Když tělo zemře, duše se promění v hladovou. Parazita,“ odcitoval Aaron bezvýrazně pasáž z knihy. „Vystavil bys Hongbina tomu riziku?“
„Tenhle možný vedlejší účinek nadmíru stresuje mě,“ poznamenal Jonghyun.
Taekwoon se záměrně vyhnul Aaronovu pohledu. Pár vteřin přemýšlel, než promluvil:
„Ukryl bych ho na bezpečném místě… a zajistil, aby na něj po celou dobu někdo dohlížel a udržoval jeho tělesnou schránku při životě. Možná by ani to k úspěchu nestačilo, ale já bych rozhodně udělal všechno proto, aby ano.“
Pocítil palčivé nutkání podívat se na Hongbina. A měl by, logicky… však celý tenhle citový výlev patřil jemu… zároveň ale věděl, že nesmí, protože si moc dobře uvědomoval, jak nepříjemná Binovi tahle situace je.
K všeobecnému údivu se doteď kritický Aaron rozesmál: „Dobrá, hyung, přesvědčils mě.“
„Fakt?“ zaskočilo Taekwoona.
„Takže souhlasíš s případným paralelním cestováním?“ nadchl se Minhyun.
„Ne.“
„Ale teď jsi řekl –!“
Aaron mávl rukou. „Že mě hyung přesvědčil o svém ušlechtilém důvodu, proč by s láskou nechal zničit Hongbina. Toť vše. My dva, drahý, tuhle šlechetnou sebevraždu páchat nebudeme.“
Taekwoon zrudl, zatímco Hongbin propukl v hurónský řehot.
„Ale oceňuju to, vážně,“ ujistil ho.
„To riziko přeměny v parazita…,“ zopakoval Jonghyun a otřásl se. Sanghyuk ani Dongho se netvářili, že by je tato skutečnost nějak trápila, prozíravě však zůstali zticha.
„Jo, je to hnus,“ zabručel Minhyun rozmrzele. Objal Aarona paží kolem pasu a přitiskl si jej blíž k boku. Aaron se s povzdychem opřel hlavou o jeho rameno.
„A přesně proto to nebudeme podstupovat.“
„Ale… pořád přece existuje šance, že to vyjde, ne? A pak bychom… dost možná žili hezčí, veselejší a bezpečnější život. Život mimo tuhle dystopii, kde jsme se narodili. Nezní to lákavě?“
„Zní,“ přisvědčil Aaron. „Až příliš.“
„Čuješ nějakou zradu?“ pochopil Dongho.
„Hm. Přijde mi až moc idealistické domnívat se, že to, co mě činí šťastným tady, bych si mohl neměnně užívat i v té cizí, lepší realitě.“
Wonshik se zamyslel. „Obětování stávajícího štěstí za uloupený život?“
„To by dávalo smysl,“ konstatoval Hongbin.
Aaron vzhlédl k Minhyunovi. „Co když bychom měli lepší život, ale neměli sebe navzájem?“
„Blbost,“ odfrkl Minhyun a políbil Aarona na čelo. „Nezáleží, v jaké realitě žijeme. Já si tě vždycky najdu.“
„Budu zvracet,“ zapitvořil se Minki.
Minhyun po něm hodil pantofel.
Hongbin i Taekwoon na ni vyvalili oči. „Chceš říct, žes celou dobu věděla, oč jde?!“
„Samozřejmě.“
„A nenapadlo tě mi o tom něco říct?!“ vyprskl Bin rozčileně. „Noona! Známe se přece už celou věčnost!“
Narsha mávla rukou. „Nezdálo se, že je to tvoje vymítací znamení reálně funkční.“ Vytáhla z regálu jednu tlustou odrbanou bichli a hodila ji na stůl před své návštěvníky. „Spletla jsem se. Sorry. Moje chyba.“
Taekwoon se horlivěji, než u něj bývalo zvykem, pustil do listování zapůjčenou knihou, což Hongbin jednoznačně vyhodnotil jako zbabělý manévr, jak se vyhnout debatě, a velmi nespokojeně se na hyunga zamračil.
„Hele!“ vyhrkl Taekwoon znenadání, postrčil knihu blíž k Hongbinovi a ukázal na kresbu ve středu textu. Bin se na detailní nákres vymítacího znamení podíval, povytáhl obočí a trhl rameny:
„Pěkný. A ty víš, co se tam píše?“
„No… ne.“ Taekwoon se rozpačitě poškrábal za uchem. „Buddhisticky neumím.“
„Noona?“
„Měla jsem spoustu času tu hatmatilku přelouskat, jo,“ ušklíbla se Narsha. „Mimochodem… jestli si na tu bichli činíš nějaké dědické právo…“
„Čmajzlas ji v chrámu?“
„Vypůjčila jsem si ji. Teda… ji a… taky pár dalších…“
„Tak už mluv, prosím tě,“ povzdechl si Hongbin.
„Inu,“ Narsha si dramaticky odkašlala, „vymítání je jediná účinná zbraň v boji s hladovými dušemi. Démony. Parazity. Říkejte jim, jak chcete. Odedávna patří vymítání k výhradní disciplíně mnichů, jen oni pro to mají ty správné prostředky a hlavně… vědí, jak na to. Což si hladové duše dobře uvědomují, a proto prakticky od prvního dne převratu započaly s jejich systematickou likvidací; žádný živý mnich rovná se nikdo, kdo by je mohl reálně ohrozit.
Ten symbol,“ Narsha pokynula k obrázku v knize, „je sám o sobě bezcenný. Aby se stal vymítacím prostředkem, musí být člověku do kůže vpálen za určitého… rituálu.“
„Vyčetlas postup?“ vyhrkl Taekwoon.
„Není v žádné z těch knih popsán,“ zavrtěla Narsha hlavou.
„Pamatuješ se, jak to probíhalo?“ obrátil se Taek s nadějí na Hongbina.
„Byl jsem dítě,“ připomněl mu tázaný skepticky. „Jakože fakt malý dítě. Vybavuju si leda tak bolest a pach spálenýho masa.“
„Mám teorii,“ ozvala se Narsha. „Vzhledem k tomu, že počet vymítačů neroste, právě naopak, odhaduju, že postup rituálu není nikde písemně zaznamenaný… Mniši si tu znalost pravděpodobně předávali pouze ústně, a určitě nešlo o vědomost všech.“
„Znamená to, že je Hongbin jeden z mála posledních žijících vymítačů?“
„Rozhodně. V oblasti Soulu možná tím úplně posledním.“
Pohlédli na Hongbina a Hongbin na ně. Mlčeli. Tíživě. A nevěřícně. Hongbin předpokládal, že Narsha žertuje, avšak Narsha byla smrtelně vážná. Když si to mladík uvědomil, křečovitě se rozesmál, ve tváři bledý jako stěna.
„To zní jak béčkovej scénář k lacinýmu superhrdinskýmu filmu!“
„Bine…“
„Co? Ty snad doopravdy věříš, že mám poslání? Že jsem vyvolený, co je předurčený spasit svět?“ Sarkasmus čišel z každého jeho vyřčeného slova. „Bylo by to hezké, samozřejmě, jenže… takhle realita nefunguje. Co asi zmůžu?“
„Nic. A všechno.“ Narsha se zazubila: „Na svět se vyser, světu nic nedlužíš. Soustřeď se na ty, které máš rád, a těm věnuj svou superhrdinskou pozornost. S Jaehwanem to vyšlo, nebo ne?“
Bin jí úsměv váhavě oplatil a pak hluboce vydechl. Znatelně se uklidnil.
„Píše se v těch textech, zda má vymítání nějaká rizika…?“ zeptal se Taekwoon.
Hongbin zamyšleně přitakal; palcem levé ruky bezděčně obkroužil jizvu vypálenou v dlani.
„Tak… jedná se o boj s hladovými dušemi. Nebezpečí, že bude náš krasavec s nejkrásnějším úsměvem sežrán, je vysoké,“ řekla Narsha, natáhla se pro popelník a típla cigaretu. „Pokud se ale ptáš na vymítání jako takové, to žádnou hrozbu pro vymítačův organismus nepředstavuje.“
Taekwoon a Hongbin si vyměnili významný pohled, pročež ten mladší opáčil:
„A posednutý?“
„Záleží, kolik času od posednutí uběhlo. Čím delší dobu posednutí trvá, tím razantněji se pro hostitele snižují šance na přežití.“
„Můžeš to konkretizovat?“
„Můžu. Ale ber to s rezervou. Že to někdo napsal do knížky, ještě neznamená, že to musí být dogma,“ protáhla Narsha obličej. „Inu, shrnu to takhle: posednutí hladovou duší je jako rakovina. Čím déle je parazit uvnitř hostitele, tím obtížněji se ho zbavuje. Šibeniční termín je sedm dnů; exorcismus po datu expirace zabije jak parazita, tak hostitele.“
„Odklad se tedy nedoporučuje,“ zamumlal Taekwoon.
„Kdo by se nadál, že prokrastinace může být doslova vražedná, co?“ odfrkl Hongbin cynicky a pokynul bradou k regálu: „Našlas v našem chrámu i jiné zajímavé čtivo?“
„Hm. Spoustu. Obzvlášť pak,“ Narsha ze třetí police vyndala útlou publikaci v tmavě hnědé vazbě a podala ji Hongbinovi, „tento korejský kousek.“
Taekwoon mladšímu nahlédl přes rameno, aby viděl na název knihy. „Paralelní světy?“ přečetl udiveně.
„Netušil jsem, že jsi fanda sci-fi,“ žasl Hongbin.
„Ne. Jsem fanda návodů k použití,“ opravila ho Narsha lakonicky.
„Ale no tak!“
„Něco se ti nezdá?“
„Alternativní realita? Vážně?“
„Reality. Nespočet realit. Souběžně existujících s tou naší.“
„Tak moment, noona.“ Taekwoon svraštil čelo. „Ty tvrdíš, že tohle,“ ukázal na knihu v Hongbinově ruce, „je manuál pro přechod do jiné reality?“
„Hypoteticky, ano.“
„Hypoteticky?“
„Je to natolik složitej a riskantní proces, že člověk musí být buďto extrémně zoufalej, anebo naprostej blázen, aby ho podstupoval.“
„Chceš říct,“ odkašlal si Hongbin, „že vedle naší reality existuje třeba taková, kde,“ zaváhal, „paraziti… hladové duše nejsou? Jakože vůbec?“
„Dost možná.“
„Stačila by realita, kde je má lidstvo pod kontrolou,“ zabručel Taekwoon.
Na moment se všichni tři odmlčeli, zamysleli se nad tou představou. Hongbin prolomil ticho jako první:
„Znamená to, že v té další realitě žijí naše… alter ega?“
Narsha potřásla hlavou. „Naše místo je v téhle realitě. A v paralelních realitách mají svá místa zase jiní lidé.“
„Když ale existuje návod, jak se dá mezi realitami cestovat…“
„Jistě. Je způsob. Ten ale osciluje na hranici morálnosti.“
Hongbin a Taekwoon synchronizovaně pozdvihli obočí.
„Jde o to, že…,“ Narsha se nervózně ošila, „kdyby ses ty chtěl přestěhovat do cizí reality, musel bys někomu tamějšímu jeho místo… jeho život, no… ukrást.“
„Zabít ho?“ sykl Taekwoon.
„Ne zabít. Nahradit. A tím kompletně vymazat veškerou jeho dosavadní existenci.“
∦∦∦
Toho večera se sešli u sousedů v obýváku. Všichni vyjma Jaehwana a Hakyeona. Jaehwan sice prohlašoval, že už se cítí naprosto fit, a nemá proto důvod setrvávat celý den v posteli, Hakyeon však jeho argumenty kategoricky smetl ze stolu. V reakci na což Hongbin přislíbil, že vše, co se vedle přihodí, jim oběma zevrubně převypráví.
Kniha Paralelní světy, kterou se Taekwoon rozhodl od Narshy vypůjčit, a jejíž obsah nyní zapáleně popisoval všem přítomným, ležela na pohovce vedle Aarona. Paradoxně. Aaron se totiž jako jediný pro její fantaskní myšlenku nenadchl, naopak.
„Je to nemorální,“ prohlásil stroze, znatelně znechucený zápalem svých kolegů.
Minki se zamračil. „Co je nemorálního na tom chtít žít jako lidi?“
„My si tuhle realitu nevybrali,“ přisadil si Sanghyuk. Wonshik a Dongho svorně přitakali.
„A to nás opravňuje vzít život někomu, kdo měl víc štěstí?“ povytáhl Aaron obočí.
„Není to přece vražda, zlato,“ broukl Minhyun smířlivě.
„Po vraždě zbyde tělo. Důkaz, že oběť existovala.“ Američan zachmuřeně zvedl knihu, vteřinu dvě si ji prohlížel, a pak jí štítivě mrštil o stůl. „Nechápeš? Kéž by to byla vražda!“
„Ale pozůstalí netrpí,“ zamumlal Taekwoon.
„Aha. Tobě by se líbilo, kdyby někdo vymazal Hongbinovu existenci?“ kontroval Aaron nemilosrdně.
Taekwoon svraštil čelo. „Co tím –?“
„Kdyby se chtěl někdo z jiné reality propašovat do té naší a vybral si Hongbinův život, taky bys jeho ztrátou netrpěl. Zapomněl bys, že kdy existoval, a nic by tě netížilo. Jenže ty víš, teď v tomhle čase, jak moc důležitý pro tebe Hongbin je. Vážně bys o všechny vzpomínky na něj chtěl přijít?“
Rozhostilo se ticho. Jeden prakticky slyšel, jak v hlavách veškerého přítomného osazenstva cvakají kolečka, jak neochotně analyzují Aaronem nadnesený scénář. Nebyl hezký. Nikomu se nezamlouval. A některým ještě méně.
„Kdyby se to stalo, nic bych s tím nesvedl,“ promluvil Taekwoon konečně. „Ta představa je strašná a děsí mě, a je vrchol pokrytectví okrást takhle kohokoli jiného… Ovšem s vidinou toho, že Hongbinovi dopřeju lepší život, pravděpodobně zvládnu žít s vědomím, že jsem se zachoval jako sobecký hajzl.“
„Hlasuju pro změnu obsazení teoretického příkladu,“ ozval se Hongbin rozpačitě. Taekwoon a Aaron jeho námitku okázale ignorovali.
„Je to náročný, zdlouhavý proces. Duše se odpoutá a přejde do jiné reality, ale fyzické tělo zůstává tady; bezbranné, vydané napospas všem okolním vlivům. Když tělo zemře, duše se promění v hladovou. Parazita,“ odcitoval Aaron bezvýrazně pasáž z knihy. „Vystavil bys Hongbina tomu riziku?“
„Tenhle možný vedlejší účinek nadmíru stresuje mě,“ poznamenal Jonghyun.
Taekwoon se záměrně vyhnul Aaronovu pohledu. Pár vteřin přemýšlel, než promluvil:
„Ukryl bych ho na bezpečném místě… a zajistil, aby na něj po celou dobu někdo dohlížel a udržoval jeho tělesnou schránku při životě. Možná by ani to k úspěchu nestačilo, ale já bych rozhodně udělal všechno proto, aby ano.“
Pocítil palčivé nutkání podívat se na Hongbina. A měl by, logicky… však celý tenhle citový výlev patřil jemu… zároveň ale věděl, že nesmí, protože si moc dobře uvědomoval, jak nepříjemná Binovi tahle situace je.
K všeobecnému údivu se doteď kritický Aaron rozesmál: „Dobrá, hyung, přesvědčils mě.“
„Fakt?“ zaskočilo Taekwoona.
„Takže souhlasíš s případným paralelním cestováním?“ nadchl se Minhyun.
„Ne.“
„Ale teď jsi řekl –!“
Aaron mávl rukou. „Že mě hyung přesvědčil o svém ušlechtilém důvodu, proč by s láskou nechal zničit Hongbina. Toť vše. My dva, drahý, tuhle šlechetnou sebevraždu páchat nebudeme.“
Taekwoon zrudl, zatímco Hongbin propukl v hurónský řehot.
„Ale oceňuju to, vážně,“ ujistil ho.
„To riziko přeměny v parazita…,“ zopakoval Jonghyun a otřásl se. Sanghyuk ani Dongho se netvářili, že by je tato skutečnost nějak trápila, prozíravě však zůstali zticha.
„Jo, je to hnus,“ zabručel Minhyun rozmrzele. Objal Aarona paží kolem pasu a přitiskl si jej blíž k boku. Aaron se s povzdychem opřel hlavou o jeho rameno.
„A přesně proto to nebudeme podstupovat.“
„Ale… pořád přece existuje šance, že to vyjde, ne? A pak bychom… dost možná žili hezčí, veselejší a bezpečnější život. Život mimo tuhle dystopii, kde jsme se narodili. Nezní to lákavě?“
„Zní,“ přisvědčil Aaron. „Až příliš.“
„Čuješ nějakou zradu?“ pochopil Dongho.
„Hm. Přijde mi až moc idealistické domnívat se, že to, co mě činí šťastným tady, bych si mohl neměnně užívat i v té cizí, lepší realitě.“
Wonshik se zamyslel. „Obětování stávajícího štěstí za uloupený život?“
„To by dávalo smysl,“ konstatoval Hongbin.
Aaron vzhlédl k Minhyunovi. „Co když bychom měli lepší život, ale neměli sebe navzájem?“
„Blbost,“ odfrkl Minhyun a políbil Aarona na čelo. „Nezáleží, v jaké realitě žijeme. Já si tě vždycky najdu.“
„Budu zvracet,“ zapitvořil se Minki.
Minhyun po něm hodil pantofel.
Žádné komentáře:
Okomentovat