„Hongbine?“
Chlapec svěsil ruku, v níž držel plyšového medvídka, a tázavě pohlédl na matku. Nelíbil se mu její tón. A její vyděšený výraz ještě méně.
Nerozuměl tomu. Dělá snad něco špatného? Odmalička mu vtloukali do hlavy, že se o hračky musí s kamarády dělit… a Myung Soo přece je jeho kamarád.
Zadíval se na něj. Myung Soo se usmíval, stejně srdečně jako vždycky, a přesto bylo v tom nádherném úsměvu cosi nešťastně bolestného. Ale proč? Nerozuměl tomu.
„Na,“ vyhrkl bezprostředně, nabízeje Myung Sooovi medvídka. Nechtěl, aby byl smutný. Myung Soo ale odmítavě zavrtěl hlavou, ukazovák si přitiskl ke rtům.
Pokojem šlehl matčin hysterický hlas:
„Hongbine, s kým to mluvíš?!“
Seděl na barevném koberci vprostřed prostorné herny a umanutě skládal dřevěnou autodráhu. Její finální vzhled už čtyřikrát změnil, pro pátý pokus vytáhl z krabice několik dalších dílků. Doufal, že když se dostatečně soustředí, dokáže vytěsnit rozhovor jeho rodičů s ředitelkou mateřské školy, probíhající jen asi dva metry od něj. Marně. Ačkoli mluvili polohlasem a zjevně předpokládali, že on, prostoduché čtyřleté dítě, jim nevěnuje pozornost, opak byl pravdou. Vnímal každé jejich slovo.
„V jeho věku je přeci normální mít imaginární kamarády,“ namítala zrovna matka.
„To ano. I vy sami jste si ale jistě všimli, že Hongbinův imaginární kamarád je…“ Ředitelka se odmlčela, přemítala nad správným vyjádřením: „Že se k němu Hongbin až nezdravě upíná. A to na úkor interakce s ostatními dětmi. Rmoutí mě, když vidím, jak je osamělý, ale on si nechce nechat pomoct. V posledních měsících se nás straní. A neprojevuje se. Prakticky za celý den tady nepromluví.“
Hongbin se zamračil. Tak najednou je problém, že mlčí? Ale když o Myung Sooovi a těch dalších mluvil, učitelkám ani ředitelce se to nelíbilo! Dospělí vážně nevědí, co chtějí…
„Co tedy navrhujete?“ zeptal se otec. Bezbarvě. Rezignovaně.
„Aby vašeho syna prohlédl, ehm, odborník,“ odkašlala si ředitelka rozpačitě.
„Psycholog?“
„V rámci prevence, ano. Možná je Hongbin úplně v pořádku, a tohle je prostě jen nějaká fáze, ale pro jistotu… Mohu vám dát kontakt na jednu specialistku, se kterou dlouhodobě spolupracujeme…“
„Hlupáci. Ničemu nerozumí,“ sykl Myung Soo. Hongbin sotva znatelně přikývl.
„Hyung, proč tě ostatní nevidí?“
Myung Sooovy rty zkřivil cynický úsměšek. „Jsem mrtvý, Hongbine. Víš, jaký by to byl chaos, kdyby mě viděli?“
„Ale proč tě vidím já?“
„Protože jsi výjimečný. Máš dar.“
„Ale já nechci být výjimečný! Chci být normální!“
„Tak to jsme dva,“ zasmál se Myung Soo hořce.
A pak se vize naráz proměnila; obrysy se rozpily, jasnost pohasla. Tak jako už tolikrát byl z hlubin vlastní paměti násilně vtažen do té Myung Sooovy.
Vzpomínka to byla stejně zmatečná jako vždycky. Nic konkrétního neviděl, zato více než konkrétně cítil samotu. Ochromující. Bezbřehou. Samotu, jež trýznivě bolela.
Vnímal, jak se od něj celý svět odvrací, jak jej proklíná, jak se jej štítí, jako by byl prašivý.
Měl ohromnou chuť zaječet na všechny okolo, že on není žádná zrůda, že jeho moc je stejně přirozená jako ty jejich…! Nevydal však ze sebe ani hlásku. Ne proto, že by se bál, kdepak. Báli se oni. A báli se jeho. A přesně proto věděl, že snažit se, aby prohlédli skrze svoji omezenost, nemá nejmenší smysl.
K bolesti a smutku se připojila třetí emoce: tiše bublající vztek.
Nato se vzpomínka změnila naposledy, a tentokrát byla konkrétnější. Zase se nacházel v tomtéž šlechtickém domě, který ve svých snech navštívil už nesčetněkrát. Tentokrát to ale bylo jiné. Tentokrát tu nebyl sám.
Stál před ním chlapec, krásný tak, až to bralo dech. Démon. Rozhodně démon. V jeho velikých tmavých očích se nezračila hrůza, pouze nevinná dětská zvědavost.
A Hongbin zřetelně cítil, jak Myung Sooa bodlo u srdce, když vyřkl:
„I vás se jednou budou bát, Výsosti.“
•••
Lee Hongbin otevřel oči. Rozespalým zrakem spočinul na plyšovém medvědovi, sedícím na nízkém regálu naproti posteli. Měl ho odmalička a plyšák podle toho taky vypadal, on ale neměl to srdce ho vyhodit. Ještě ne.
Hongbin zívl a mrkl na budík. Dvě minuty po půl osmé. Podezřelý čas pro víkendové vstávání, ale co už. Ze sáhodlouhé spekulování, odkud zná tvář toho uvědomělého démonského chlapce z Myung Sooovy vzpomínky, by ho beztak zase jen rozbolela hlava. Musí se něčím zaměstnat.
Naděje, které vkládal v matčinu občasnou hysterickou touhu po pomoci při vaření oběda, naneštěstí ztroskotaly; dnes byla máma prototypem spokojené (super)hospodyňky, která si perfektně vystačí sama. Proto alespoň povytahoval z košů pytle, ty, které byly prakticky plné, a zašel je vynést do kontejneru na konci jejich ulice.
Cestou zpátky poslechl instinkt nabádající jej, aby se domů nevracel hlavním vchodem, ale vzal to přes zahradu. Netrvalo dlouho, a pochopil proč.
Seděla na trávě pod krvavým japonským javorem, tak jako každý den už celý jeden měsíc. Většinu času Hongbina okázale ignorovala, a on to respektoval – že se k jeho domu pravidelně vracívala, byla prostě jen pudová záležitost, jak mu Myung Soo vysvětlil už před lety.
Pár vteřin váhal, či se tvářit, že ji nevidí, a vrátit se do domu, nakonec ale s povzdychem vrazil ruce do kapes a přiloudal se ke stromu.
Dívka zvedla oči, zamračila se a na půl úst zabručela: „No jo, furt jsem tady.“
„Nic ti přece nevyčítám,“ opáčil Hongbin a netečně trhl rameny. „Abych byl upřímný, na tvém místě bych s odchodem asi taky dvakrát nespěchal…“
Dívka udiveně svraštila čelo, pak ale potřásla hlavou a významně pokynula k domu. „Nebojíš se, že tě někdo uvidí?“
„Myslíš z toho okna? Ne, to patří k ložnici rodičů a tam teď nikdo není.“
„Stejně… já bych takhle neriskovala.“
„Nebylo by to poprvé, co by mě měli za blázna,“ ujistil ji Hongbin.
„Zavřeli tě do cvokárny?“
„To ne, ale navštívil jsem snad každého psychiatra tedy v Soulu.“
„To musela být otrava.“
„Pořádná.“
„A zkoušels to rodičům někdy vysvětlit?“
„Ne.“
„Proč ne?“
„Protože naši nejsou zrovna… promagičtí, abych tak řekl. Existenci mágů akceptují, ale tím to hasne. Cokoli nad rámec živelního nadání je pro ně pasé. Takže vyrukovat s tím, že vidím duchy… vydědili by mě.“
„A to vidíš… nás všechny?“
„Všechny mrtvé, kteří se nacházejí v našem světě, ano.“
Dívka se zachvěla a kolena si přitáhla blíž k bradě. „Táhlo mě to sem,“ zašeptala. „Úplně samovolně… jako bych… jako bych…“ Zajíkla se. „To za tebou chodí všichni mrtví?“
„Jestli všichni, to nevím, ale… jo, chodí vás za mnou dost.“
„To musí být šílené.“
„Ani ne.“
„Nikdys neměl pocit, že blázníš?“
„Mrtvé od živých bezpečně rozeznám, jestli míníš tohle.“
Dívka se zarazila. „To vypadáme o tolik jinak?“
„Kdepak. Ale uznej, že by bylo dost nepohodlný mít ve vás zmatek,“ ušklíbl se Hongbin.
Dívka na něj několik vteřin bezvýrazně hleděla, načež se její tvář zkřivila v útrpné grimase a ona sklopila hlavu. „Mám strach,“ vzlykla. „Vím, že zůstávat tu je ubohé, že bych měla přejít na druhou stranu, jenže… co se tam se mnou stane? Chci říct – budu dál existovat? Čeká mě život po životě? Nebo nic takového není a já prostě… zmizím?“ Otřásla se. „Zní to asi nesmyslně, vždyť jsem mrtvá, co je mi po mé budoucí existenci, že jo… ale děsí mě to…“ Úkosem se na Hongbina podívala. „Dělám z komára velblouda, co?“
„Bát se neznámého je přirozená lidská reakce. Vlastně nejen lidská… No, já na druhé straně sice nikdy nebyl, ale co jsem slyšel… jakmile prý překročíš ten pomyslný práh, nezáleží, co tě trápilo tady, tam je všechno jednodušší.“
„Kdo ti to řekl?“ zeptala se dívka podezřívavě.
„Kamarád.“
„A on tam byl? Na druhé straně?“
Hongbin přikývl.
„Ale vrátil se! Proč by se vracel, kdyby to tam bylo tak skvělý, hm?“
„Zklamu tě, ale to, jaké to je nebo není ve světě mrtvých, v jeho návratu nehrálo roli. Vrátil se kvůli mně,“ zasmál se Hongbin rozpačitě. „Znám ho odmalička. Je něco jako můj průvodce a ochránce v jednom.“
„Musíš být výjimečný,“ prohlásila dívka beze stopy ironie, a než stačil Hongbin začít protestovat, zeptala se: „Má kamarád jméno?“
„Myung Soo. Kim Myung Soo.“
„Výborně. Jestli to bude na druhé straně stát za pendrek, vím, koho žalovat,“ zakřenila se dívka a vstala. S povděkem stiskla Hongbinovu ruku v té svojí. „Díky, žes mě vyslechl. A měl se mnou trpělivost… Kdybych nebyla tak pitomě umanutá, mohls mít klid už před měsícem…“
„Mrtvý rekord v umanutosti jsi netrhla, neboj.“
„Potýkal ses i s otravnějšími individui?“
„Si piš.“
Dívka se usmála. „Měj se,“ broukla a zvolila odchod příznačný pro každého správného ducha – rozplynula se.
Tehdy na sobě Hongbin ucítil ten pohled. Strnul. Někdo ho sledoval, když mluvil s mrtvou. Přeloženo do jazyka normálních lidí: někdo viděl, jak mluví sám se sebou. Kruci, zrovna teď neměl náladu na hysterický výlev matky, otce nebo některého z vlezlých sousedů, že ho mají hrozně rádi a chtějí pro něj jen to nejlepší, a co je nejlepší pro člověka, který evidentně trpí bludy? Psychiatrická léčba! Ačkoli ho všichni soulští psychiatři už několikrát označili za zcela psychicky zdravého. Ano. Chudáci doktoři. Být na jejich místě, skončit mu na stole složka se jménem „Lee Hongbin“, ještě ten den mění zaměstnání.
Zpoza jedné túje vykoukla černovlasá hlava. „Promiň. Byl jsem zrovna na cestě za tebou, když… No, nechtěl jsem vás rušit, zdálo se mi, že probíráte něco důležitého.“
Hongbin se rozzářil. Úzkost, obavy i černý scénář blízké budoucnosti byly rázem tytam. „Yoone!“ vyhrkl radostně a rozběhl se zubícímu se chlapci naproti. S nadšeným smíchem si padli kolem krku.
Kang Seungyoon bydlel o dva domy dál a byl to jeden z mála živých přátel, které Hongbin měl. Seznámili se už ve školce; ode dne, kdy o dva roky mladší Seungyoon nastoupil do třídy, se od sebe ti dva nehnuli. Což vítali jak učitelky, tak Hongbinovi rodiče, ačkoli nikdo z nich nechápal, proč si tříletý Yoon vybral za kamaráda zrovna divného, asociálního Hongbina.
Vyjma jedné půlroční krize, která jejich přátelství pokoušela na nižší střední, byli Seungyoon a Hongbin nerozluční. A co bylo hlavní, Yoon byl vůbec jediný, komu se kdy Hongbin svěřil se skutečnou podstatou svého rádoby psychického problému.
„Páni! Lee Hongbin je skutečně už druhý víkend doma!“ žasl Seungyoon teatrálně. „Očekávám šťavnatý popis toho, co se mezi tebou a tvým démonem stalo, abys věděl!“
„Jak víš, že jsem doma už druhý víkend, když ty jsi doma minulý víkend nebyl?“ svraštil Hongbin obočí.
„Kotě, tahle ulice je plná profesionálních drben,“ ušklíbl se Yoon. „Tady ví každý o každém naprosto všechno!“
„Že já se vůbec ptám… Fajn, ale probereme to uvnitř.“
„Pro mě za mě,“ zafrkal mladší, vzal Bina za loket a naprosto přirozeně se do něj zavěsil. Vyvracet okolí, že spolu skutečně nechodí, bylo únavné, ale za chvíli přátelského tulení to stálo.
„Kdo to vlastně byl?“ Kývl k javoru.
„To ti nepovím, jelikož se mi nepředstavila. Vím jen, že jí bylo čtrnáct a že umřela plus minus před měsícem. Srazilo ji auto.“
„Čtrnáct,“ zamumlal Yoon a bezděčně se otřásl. „Byla mladší než já…“
„Ty víš, jak člověka uvést do deprese,“ povzdechl si Hongbin. „Přesně na to jsem se snažil nemyslet…“
„Co tomu říká Myung Soo?“
„Čemu jako?“
„Že ještě pořád děláš mrtvým terapeuta. Říkals, že s tím nesouhlasí.“
Hongbin protočil oči. „Tak zaprvé, nedělám nikomu terapeuta, prostě je jen vyslechnu, když o to mají zájem. Zadruhé, Myung Soo si svoje introvertní rady může strčit za klobouk.“
„Říká chodící definice chorobné nespolečenskosti.“
„Já jsem chorobně nespolečenský výhradně mezi živými. Myung Soo je chorobně nespolečenský mezi vším co se hýbe. Kromě koček.“
„No, ani jeho sociální fóbie nemění nic na faktu, že toho o mrtvých už z principu musí vědět víc než ty. Leda…“
„Leda?“
„Leda by ti celou dobu lhal a nejmenoval se Kim Myung Soo…“
„V tom případě by musel podstoupit i posmrtnou plastiku obličeje,“ zašklebil se Hongbin, otevřel zadní dveře domu a nechal Yoona vejít dovnitř jako prvního.
V kuchyni prohodil Seungyoon pár zdvořilostních frází s paní Leeovou, která byla nesmírně ráda, že ho zase vidí, načež se oba mladí mužové – obtěžkáni džbánem džusu a talířem sušenek – spěšně odebrali do Hongbinova pokoje.
„Ah, a když je řeč o Myung Sooovi…!“ vzpomněl si Hongbin. Otevřel prostřední šuple psacího stolu a začal se zuřivě přehrabovat v jeho obsahu. „Vždycky jsi chtěl vědět, jak vypadá, že jo?“
„No…“ Yoon na něj vyvalil oči. „Neříkej, žes ho našel!“
„Říkám.“
„Kde? Jak?! Prošli jsme přece každý dostupný souhrn nejvyšších démonů!“
„Hm. Potíž je, že na dostupné souhrny je Myung Soo mrtvý příliš dlouho.“
„Takže… ses vloupal do tajného démonského archivu?“
„Skoro,“ zasmál se Hongbin a triumfálně vytáhl ze zásuvky tři podezřele nově vyhlížející papíry. „Můj démon má obří knihovnu. Jakože fakt obří. A v ní spoustu archivních skvostů, jak jsem nedávno zjistil.“ Podal papíry Seungyoonovi. „Okopíroval jsem ti dva Myung Sooovy medailonky.“
Na dobrou minutu zavládlo v pokoji hrobové ticho. Hongbin sledoval Yoona, zatímco Yoon si kriticky prohlížel dva umně vyvedené portréty mladinkého tmavovlasého démona. Toho vůbec nejnádhernějšího démona, jakého v životě spatřil.
A pak se Seungyoon najednou zamračil. Podíval se na Hongbina, na portrét a znovu Hongbina. Významně povytáhl obočí.
„Víš, že k ukojení mojí zvědavosti stačilo prostě říct, že vypadá jako ty?“
„Eh?“ vypadlo z Hongbina inteligentně.
„Moment, špatná časová posloupnost… Ty vypadáš jako on.“
„Šílíš? Nevypadám jako Myung Soo!“
„Jasně, že jo!“
„Ani náhodou!“
„Měl bys být rád. Byl to fakt kus.“
„A o to přesně jde!“
Seungyoon obrátil oči v sloup. „Hongbine. S devadesátiprocentní pravděpodobností si nad tebou honí minimálně polovina Podsvětí. Myslíš, že by se to dělo, kdybys nebyl kus?“
Hongbin nedůvěřivě zhlédl papír s Myung Sooovým portrétem, který mu Yoon nekompromisně vecpal pod nos.
„Neříkám, že vypadáte stejně, to ne, ale jste si podobní. Fakt dost. A navíc, vzpomeň si, kolikrát jsi své sledující musel vyvádět z omylu, že ne, doopravdy nejsi démon,“ rozhodil Yoon dramaticky rukama. „Čím to, hm? Tady,“ ukázal na portrét, „máš odpověď!“
„Že ty vždycky přijdeš s něčím, co mě úplně vyvede z konceptu,“ potřásl Hongbin nevěřícně hlavou.
„Na to jsem expert,“ zazubil se Yoon a letmo očima přelétl Myung Sooův životopis. Démon mrtvých, syn vévody Kima, princ Centrálního distriktu – vše, co už o něm od Hongbina dávno věděl. Obrátil list na druhý medailonek, čistě proto, že mu bylo líto jej odignorovat, když už ho drží v ruce… Čelo mu zbrázdila zadumaná vráska. Uvědomil si, že je to medailonek vydaný posmrtně. Datum úmrtí vzalo Seungyoonovi veškerá slova.
9. prosinec
Mohla to být samozřejmě pouhá náhoda, jenže…
Vzhlédl k Binovi a ukázal na datum. Hongbin kývl:
„Sedm let poté, na den přesně se narodil Choi Min Ho.“
Yoon si rozčileně skousl spodní ret.
„Ty ho stále vídáš?“ odkašlal si Hongbin.
„Cože?“ Mladší sebou provinile trhl. „Ne!“
Hongbin významně povytáhl obočí a Yoon po pěti vteřinách zoufalé snahy o udržení pokerového výrazu poraženecky kapituloval.
„Občas,“ přiznal zdráhavě.
Začalo to před čtyřmi lety. Čas od času se Seungyoonovi zdál tentýž podivný, chaotický sen, ve kterém z kdovíjakého důvodu vystupoval právě hrabě Choi. Většinou jen krátce, spíš se jen tak mihnul v jeho zorném poli… i to však stačilo, aby se znepokojivý sen hraničící s noční můrou rázem přetransformoval v zosobnění čiré trýzně.
„V tu chvíli ho šíleně miluju, a zároveň nesmiřitelně nenávidím, protože mi – tomu někomu – hrozně ublížil.“
Tak zněl jeden z mála Yoonových neochotných popisů jeho opakující se vidiny. A Hongbin z něj vyvodil jediné: že ten sen vlastně vůbec nemusí být sen, ale vzpomínka. Že stejně jako on dovede samovolně nahlížet do Myung Sooových vzpomínek – primárně té, kde cítí, jak nesnesitelně je osamělý a všichni kolem se ho slepě, bezdůvodně děsí – umí třeba i Yoonova spící mysl reflektovat vzpomínky někoho, kdo měl (anebo stále má) co dočinění s Choi Min Hem. Což Yoon nazval velice cool domněnkou, její funkčnost ovšem razantně odmítal.
„Nechci se nijak dotknout snů nebo tak… ale že by se ti jeden a ten samý vracíval už čtyři roky?“ Hongbin potřásl hlavou. „Vážně, nestojí můj vzpomínkový nápad ani za hypotetické zvážení?“
„Tvůj vzpomínkový nápad zavání magií. A já nejsem mág,“ připomněl mu Seungyoon suše.
„Můžeš být. A když jsme u toho – co přijímačky?“
Yoon snažně netečně trhl rameny. „Nic. Žádné neproběhly.“
„Jak prosím?“
„Nepodal jsem přihlášku.“
Hongbin na něj vytřeštil oči. „Proč ne proboha?!“
„Když jsem s tím přišel za třídním… vysmál se mi.“ Yoon se zatvářil, jako by žvýkal citron. „Že když se u mě nadání pro magii neprojevilo doteď, je směšné, abych podával přihlášku na školu pro mágy.“
„Ale to je naprostá blbost! Nadání pro magii se u lidí projevuje mezi patnáctým až sedmnáctým rokem života! To je vědecky dokázáno! A tobě není šestnáct ani půl roku, Seungyoone, máš spoustu času!“
„Tys už v mým věku podpaloval učebnice matiky.“
„To se stalo jenom jednou a byla to nehoda.“
„Paní Jangová tvrdí něco jiného.“
„Paní Jangová mě nikdy neměla ráda,“ odfrkl Hongbin. „A tvůj třídní je idiot.“
„Je.“ Yoon si povzdechl. „Ale představ si ten scénář, že podám přihlášku, úspěšně složím přijímačky… a nadání se u mě neprojeví.“
„Budeš v háji a obrečíš to. Sakra, promiň,“ zamumlal Bin; příliš pozdě se rozvzpomněl, co pro Seungyoona status „mág“ znamená.
Odmlčeli se, oba. Zavládnuvší ticho nebylo vyloženě trapné… ale příjemné taky ne.
„Hele,“ Hongbin rozpačitosti situace podlehl jako první, „vím, že zrovna tohle teď asi slyšet nechceš, ale… napadlo tě, že projevení magického nadání možná sám v sobě psychicky blokuješ?“
Yoon se zatvářil zmateně.
„Shodneme se, že na světě není člověka, který by toužil stát se mágem víc než ty.“
„V první třídě jsem byl jedinej, kdo nevěděl, co chce v budoucnu dělat, zato jsem věděl, že moje vysněná vyšší střední je Akademie Černých bratří, takže…“ Yoon se zamyslel. „Je zajímavé, že všichni spolužáci chtěli být popeláři… takys chtěl být popelář?“
„Ne, já pitomec chtěl být učitelka jako všechny moje spolužačky,“ mávl Hongbin rukou. „Ve třetí třídě jsem naštěstí začal inteligentněji uvažovat o kariéře vizážisty mrtvol…“
„A jsme zpátky u chorobné nespolečenskosti.“
„Něco na tom bude, uznávám.“
„Podle tebe tedy moje posedlost magií může první projev živelního nadání nějak nevědomky blokovat?“ vrátil se Seungyoon k původnímu tématu.
„Dost možná, ano.“
„Protože se ke statusu mága tak moc upínám?“
„Znáš to. Čeho je moc…“
„Čímž říkáš, že jsem ubožák, když sním o něčem tak nereálném, a mám se na to radši vybodnout,“ sykl Yoon cynicky.
„Nic takového jsem neřekl!“ ohradil se Hongbin.
„Ale myslíš si to.“
„Kdybych si myslel, že jsi ubožák, neměl bys důvod to ze mě páčit. Dávno bych ti to omlátil o hlavu. Být hnusnej mi nedělá problém, ale vždycky jsem hnusnej upřímně a na rovinu,“ připomněl mu starší zamračeně.
Yoonova tvář se bolestně zkřivila. Zasmál se, zoufale: „Proč se se mnou vůbec ještě bavíš?“
„Já? Proč ty už od školky ztrácíš čas se mnou?“
„Co je to za pitomou otázku? Jsi výjimečný. A já měl tehdá obří štěstí, že jsem to poznal. Na rozdíl od všech ostatních…“
„Uvědomuješ si vůbec, kolik sis tím, že ses dal dohromady se mnou, zavřel dveří?“ ušklíbl se Hongbin.
Yoon mávl rukou. „Jsem lůzr. Vždycky jsem lůzr byl a vždycky lůzr budu. Víš přece, jak to dopadlo, když jsem se jedinkrát v životě snažil zavděčit těm populárním. Dostal jsem se do průseru enormních rozměrů, a kdo mi nakonec zachránil zadek? Ty. Takže… zcela evidentně tě potřebuju k přežití nebo tak něco.“ Rozpačitě se uchechtl. „Ale ty jsi mág. Měl bys mít hustý mágovský kámoše, a nezahazovat se s lůzrem ze sousedství. A jo, jasně, chápu, že se bojíš s kýmkoli novým sbližovat, protože tvůj vášnivý vztah s Myung Sooem,“ vyhnul se polštáři, který po něm Hongbin hodil, „je pro jednoho značně komplikované vstřebat, ale… hej, mágové mají pro tohle určitě větší pochopení než obyčejní lidi nepolíbení nadpřirozenem.“
„Nerad ti beru iluze… ale podle mého terénního výzkumu je všechno související se záhrobím značně nepopulární. Až na Choie Min Ha.“
„A tebe.“
Hongbin nakrčil nos.
„Kotě, seš celebrita. Minimálně v Podsvětí rozhodně ano.“
„Nejsem celebrita. Jsem vůl, co postnul jedno selfíčko, a internet z toho spadnul,“ protočil Hongbin oči.
„Svět potřebuje tvoje selfíčka, věř mi. Což mi připomíná…,“ Seungyoon dramaticky zamával mobilem, „dej laskavě pokoj s krajinkama a dopřej sledujícím to, proč tě sledují!“
„Co je ti po mých sledujících?“
„Jsem jeden z nich!“
„Ty můj ksicht vidíš,“ ušklíbl se Hongbin.
„Ale miliony démonských chudáků ne! Ti musejí být tak frustrovaní…!“
„Měsíc abstinence je nezabije.“
„Měsíc?!“ zděsil se Yoon. „Tak krutej nemůžeš být ani ty, Lee Hongbine!“
„Omyl. Můžu být krutej, jak se mi zlíbí.“
„Máš sadistickou depku nebo co?!“
„Jo,“ přisvědčil Bin po krátkém zaváhání. „Mám sadistickou depku.“
Seungyoon povytáhl obočí. Pár vteřin na Hongbina beze slova hleděl, načež významně založil ruce na prsou. „Konečně se tedy dostáváme k tomu, co jste si udělali s tvým tajemným panem démonem…?“ nadhodil.
Hongbin rozpačitě uhnul očima.
„Proboha,“ Yoon zbledl. „Neříkej mi, že ti dal kopačky!“
„Ne, kopačky mi nedal. I když… asi by bylo lepší, kdyby to udělal…“
„Tak to ne!“ zahromoval Yoon. „Jestli tu bude někdo někomu dávat kopačky, tak jedině ty jemu, protože žádnej mizernej démon, i kdyby měl krev sebemodřejší, nemá právo rozcházet se s Lee Hongbinem!“
Yoonův plamenný projev Bina srdečně rozesmál. Což milý Yoon nebral jako zrovna patřičnou pochvalu, moudře se však rozhodl to nekomentovat.
„Dobře. Kopačky neproběhly. Ale ty s ním už druhej týden nekomunikuješ. Tak…,“ svraštil čelo, „co se stalo? Pohádali jste se?“
Hongbin potřásl hlavou. „Klape nám to, jako nikdy dřív. Fakt. My dva jsme úplně v pohodě.“ Povzdechl si. „To všichni kolem něj mají problém.“ Zarazil se, pročež se spěšně opravil: „Teda skoro všichni.“
„Jaký problém?“
„Nejsem pro něj dost dobrý. A vhodný. A… tak.“
„Co prosím?!“ vyprskl Yoon v ráži naštvané fanynky level hardcore. „Dej mi jména těch idiotů, jdu je zmlátit!“
„Jenže oni mají pravdu, zlato,“ pousmál se Hongbin trpce.
„Pravdu? Tak mi teda vysvětli, co je zrovna na tobě tak nevhodnýho!“ odfrkl Seungyoon pochybovačně.
„No, tak předně… v rámci zachování rodu jsem ale naprosto nevhodný… ehm, objekt tužeb mého démona. Děti mu neporodím, ani kdybych sebevíc chtěl.“
„Zachování rodu?“ zopakoval Yoon nevěřícně. „Démoni na tomhle opravdu ještě bazírují?“
Hongbin neurčitě trhl rameny. „Čím váženější jméno… chápeš.“
„Má snoubenku?“
„Jo.“
„A tys to věděl, když… sis s ním začal?“
„Ne.“
Yoon zrudl rozhořčením. „To je ale hajzl!“
„Prý jsem to měl předpokládat.“
„To ti řekl?! Hajzl na druhou to je! I kdybys chodil třeba se samotným králem –,“ Yoon si ve svém výsostném rozčilení ani nevšiml, jak sebou Hongbin při jeho slovech trhl, „– pořád je přece základ slušnosti upozornit tě, že nejsi tak úplně jeho jediný. I kdyby ten druhý, oficiální vztah byl jen naoko!“
„Na věci by to stejně nic nezměnilo.“
„To sice ne, ale… Ah, nezaslouží si tě, abys věděl!“
„Dík, že mě stále tak nesobecky zbožňuješ,“ zasmál se Hongbin chabě.
„Evidentně víc než on,“ zabručel znechuceně Yoon. „Je přece dospělý a svéprávný, ne? Jestli mu na tobě fakt záleží, miluje tě a chce s tebou být, má si sakra dupnout a poslat všechny omezený pitomce kolem něj do prdele!“
„Není to tak jednoduché…“
„Vážně? A není tvůj démon prostě jenom moc pohodlnej?“
„Neznáš ho, Yoone,“ zamračil se Hongbin. „Neumíš si ani představit, v jakém prostředí žije.“ Potřásl hlavou. „Nikdo si to neumí představit… dneska už ne…“
„To ho mám litovat?“
„Ne. Ale nepleť se do věcí, o kterých nic nevíš.“
„Tebe znám prakticky celý život,“ opáčil Seungyoon ostře. „A poprvé za celou tu dobu mám chuť dát ti pár facek, protože si sám sebe vůbec nevážíš!“ Pak se nabručeně natáhl pro jednu sušenku a s výrazem „já jsem chodící deprese!“ ji začal zlověstně přežvykovat.
„Ale… já ho mám rád,“ hlesl Hongbin.
„A má on dostatečně rád tebe?“
To Bin přešel bez odpovědi. „Co navrhuješ?“
„Pusť ho k vodě. Beztak jsi to sám zmiňoval. Že by to tak bylo lepší… nebo ne?“
„Jo. Kdyby se on rozešel se mnou.“
Yoon přimhouřil oči. „Proč ti tak záleží na tomhle scénáři?“
„Protože,“ Hongbin se zhluboka nadechl, „by to znamenalo, že on s tím souhlasí a je s tím smířený. Pak by to bylo v pořádku…“
„Uniká mi něco?“
Hongbin se nervózně ošil.
„Uniká, jasně,“ odfrkl Seungyoon a s povzdychem se chopil další sušenky. „Tak mluv.“
„Nechci se s ním rozejít.“
„To už jsem pochopil. Jenže ty by ses s ním nerozešel, ani kdybys sebevíc chtěl, co? A já se ptám proč? Chráníš ho. Před čím?“
„Před ním samým.“
Yoon významně pozdvihl obočí.
„Můj démon s oblibou opakoval, že jsem jeho všechno,“ zamumlal Hongbin, „že nikdy nikoho nemiloval tak jako mě, že… beze mě nemá jeho život smysl… Velmi nezodpovědně jsem se domníval, že přehání…“
„Proboha.“ Yoonova tvář zesinala.
„Předávkoval se,“ přisvědčil Hongbin bezbarvě. „A ne,“ dodal chvatně, když si všiml se Yoon užuž nadechuje, aby položil tu jedinou zásadní otázku, „našli ho včas. Naštěstí. Měl by být v pořádku…“
„Takže tě k tomu všemu ještě i citově vydírá!“
„Nevydírá mě, je nešťastný. V tom je rozdíl.“
„A koho se to jeho nešťastnění dotýká, hm? Tebe!“
„Bylo by divný, kdyby se mě nedotýkalo, nemyslíš? Takovej psychopat zase nejsem…“
Yoon se nafoukl jako žába, dotčený, že si z něj Bin dělá legraci, a mrskl po něm polštář, kterému se před chvíli sám vyhýbal. „Stojí ti to za to?!“
„Já nevím,“ svěsil Hongbin ramena. „Rád bych řekl, že jo… Ale z hlediska životnosti… pitomější než vztah démona a člověka je už jenom vztah démona a daemona…“
„Čas,“ posteskl si Seungyoon filozoficky.
„A s ním se válčí špatně.“
„Na druhou stranu, ty máš v téhle rovnici zjevnou výhodu. Seš tu ten smrtelnej, takže tě ztráta osudové lásky trápit nebude…“
„Ty mýho démona fakt nesnášíš, co?“ povzdechl si Hongbin.
„Dej si sušenku,“ poradil mu Seungyoon.
•••
Ve chvíli, kdy Eric vstoupil do pracovny, mrzutě zauvažoval, k čemu vlastně zaměstnává tolik personálu, když mu nikdo z nich není schopen oznámit, že na něj číhá velmi neohlášená návštěva.
„Požádal jsem služebnictvo, ať mě před tebou zapře,“ opáčil Simon Mun, jako by mu četl myšlenky.
„Proč?“ zamračil se Eric.
„No… kdybys se mnou kupříkladu odmítal mluvit…“
„A proč bych to dělal, tati?“
Simon se nuceně pousmál. „Protože jsi měl pravdu. Samozřejmě.“
Eric se zamračil. Došlo mu, nač otec naráží.
Za doprovodu ostentativního mlčení zavřel dveře, pak beze spěchu obešel svůj pracovní stůl a posunkem Simona vybídl, ať se posadí do křesla naproti němu.
„Jak mu je?“ zeptal se konečně.
„Fyzicky je v naprostém pořádku.“
„Ah, tak fyzicky.“ Sarkasmus z té věty čišel na sto honů.
„Musíš pochopit, že já v téhle záležitosti nemám hlavní slovo –“
„Na vaši radu starších jsem nezapomněl, neboj,“ přerušil ho Eric stroze. „Jenže na rozdíl od zbylých osmi vévodů v penzi, ty jsi Leův kmotr.“
„Což v praxi rady starších neznamená víc než hrát roli tlumočníka,“ ušklíbl se Simon. „Kruci, nikdy jsem Taekwoona neviděl tak šťastného, jako byl během posledního roku… kdyby to bylo na mně, ať si toho kluka třeba nastěhuje do paláce, když mu to Jiyeon požehná.“ Povzdechl si.
„Předpokládám, že ti rada starších vysvětlila, co má s Lee Hongbinem za problém…?“
„Rada starších ví o svém problému s Lee Hongbinem velký kulový…“
„Co prosím?“
„Problém rady starších je reálně výsadní problém vévody Kima. Který je naneštěstí tak moc přesvědčivý, že svým staronovým stihomamem zfanatizoval valnou většinu našeho důchodového klubíku, a… pak už se to vezlo.“
„Starej Young Soo brojí proti Hongbinovi?“ žasl Eric. „Proč proboha?“
„Zdá se mu nebezpečný.“
„Nebez –? Mluvíme o stejném Lee Hongbinovi?!“ svraštil Eric čelo.
„Nejironičtější je,“ Simon vstal a přistoupil k synově knihovně, „že Lee Hongbin k celé téhle kauze přišel jako slepý k houslím.“ Ze druhé police vytáhl archaicky vyhlížející publikaci. „Pamatuješ se na Young Sooova bratra, Eriku?“
„Bratra?“ Ten zdánlivě nesouvisející dotaz vévodu zmátl.
Simon na moment přestal listovat v knize a věnoval konsternovanému Erikovi omluvný úsměv: „Byls ještě dítě. Nedivím se, že si nevzpomínáš.“
Chaotické myšlenky spolu s dávnými, do hlubin paměti odsunutými vzpomínkami rázem zapadly do sebe. Bratr Kima Young Sooa. Prvorozený dědic Centrálního distriktu, jehož zářnou budoucnost paradoxně rozdupala v prach jemu vyvolená démonická síla. Ze dne na den se z milovaného prince stal zatracovaným démonem mrtvých, kterého se tehdy celé Podsvětí děsilo k smrti.
I vás se jednou budou bát, Výsosti.
„Kim Myung Soo,“ zašeptal Eric ohromeně.
Simon překvapeně povytáhl obočí, načež knihu, otevřenou na příslušné straně, položil na stůl před Erika.
Zašedlé vzpomínky nic nepřikrášlovaly, ba právě naopak. Portrét prince Myung Sooa byl ještě nádhernější, než se Eric pamatoval. Působil nadpozemsky. Skoro nereálně. Jako přesný protipól Min Hova půvabu, napadlo ho. Min Hova krása dokonale reflektovala jeho osobnost – byla okázalá, rafinovaná a sebevědomá každým coulem. Rysy, které by u křehkého, nevinného a éterického Myung Sooa člověk hledal jen stěží.
„Jak s tímhle souvisí Lee Hongbin?“
Simon pokynul k Myung Sooovu portrétu. „Nepřipomíná ti ho?“
„No… jo, trochu…“ Eric strnul. Vytřeštil na otce oči. „Ale to si děláš srandu!“
Simon důrazně potřásl hlavou.
„Kim Young Soo odepsal sedmnáctiletýho kluka jen proto, že je podobný jeho půl tisíciletí mrtvému bratrovi?!“
„Paranoia. Jak říkám.“
„Fajn, starej Young Soo byl vždycky divnej,“ zabručel Eric znechuceně. „Ale co ostatní? Minimálně polovinu tvých kolegů jsem vždycky pokládal za inteligentní jedince!“
„Připomeň démonům staré bubáky, a všechna jejich inteligence bere roha.“
„To už snad máme definitivně za sebou, ne? Víme, že démon mrtvých je démon jako každý jiný. Není to žádný maniak, co si libuje ve smrti druhých, kontakt s ním nepřináší smůlu a neplatí o něm ani žádná další pomluva, co si tvoje a starší generace hystericky vycucávaly z prstu.“
„Víme,“ přisvědčil Simon. „Jenže ten strach je v nás zakořeněný. Hluboko a takřka kompletně zapomenutý… ale je.“
„Vždyť je to pitomost. A navíc… znáte Min Ha!“
„Jistě. On a ty pohromadě vyvracíte minimálně tu fámu, že blízkost démona mrtvých je pro zdraví zhoubná,“ ušklíbl se Simon. „Jenže Young Soo vidí jen to, co vidět chce. Tíží ho svědomí, a hrůza z něj. On svého bratra nenáviděl, víš? Myung Soo byl ten krásnější, chytřejší, oblíbenější… a navíc měl zdědit titul. Young Soo na něj neskutečně žárlil. Že mu bratrova tabuizovaná moc nad smrtí a s tím související vyhoštění přišly náramně vhod, bylo veřejným tajemstvím.“
„A to si jako myslí, že se mu Myung Soo po pěti stech letech přišel mstít v podobě Hongbina, nebo co?!“
„Myslí si, že má Lee Hongbin s jeho bratrem nějaké… spojení.“
„Ten chlap je fakt magor,“ odfrkl Eric.
„Není to úplně nereálné,“ podotkl Simon. „Lee Hongbin je ohnivý mág. Kim Myung Soo ovládal mrtvý oheň. Ideálnější harmonickou dvojici bys nenašel.“
„S mrtvolou harmonickou dvojici tvořit nemůžeš.“
„To jsem se Young Sooovi snažil vysvětlit taky. On tvrdí, že pro démony mrtvých platí po smrti jiná pravidla než pro nás ostatní.“
„O tom jsem nikdy neslyšel.“
„Ani já ne, ovšem…“
„Poptám se na to Min Ha,“ přikývl Eric. „Každopádně jestli se Myung Soo fakt skrze Hongbina nějak vrátil, a chce se Young Sooovi pomstít, má na to svaté právo.“
„O tom žádná. Přesně proto taky Young Soo tak vyšiluje.“
„Ale pachtění se za pomstou… po tolika staletích…“
„Je to nesmysl, samozřejmě,“ protočil Simon oči. „Kim Myung Soo měl úroveň. Neztrácel by čas s pitomcem jako je Young Soo, ani kdyby ho ten pitomec prosil na kolenou.“ Když si všiml synova pobaveného výrazu, zrudl. „No co? Že jsem se ho bezdůvodně bál, neznamená, že se mi nelíbil!“
„Kdyby se pořádalo klání o nejteplejšího heteráka tisíciletí –“
„Opovaž se to vyslovit před tvojí matkou.“
„Grace by ti fandila v první řadě!“
„No právě!“ otřásl se Simon, pročež se on i Eric hurónsky rozesmáli. Představa skandující vévodkyně Munové byla synonymem bizarnosti.
„Takže. Starej Young Soo ať si blázní, co jeho černý svědomí ráčí, ale nelíbí se mi, že tím ubližuje jak Taekwoonovi, tak Lee Hongbinovi.“ Eric založil ruce na prsou. „Ti dva nemají s jeho rodinnými hříchy co dělat.“
„Souhlasím. Na druhou stranu…“ Simon zaváhal.
„Ano?“
„Možná je lepší, že to tak dopadlo.“
„Leo předávkovaný prášky na spaní je dobré rozřešení?“
„Do chvíle, než se pokusil zabít, to bylo dobré rozřešení,“ zamračil se Simon. „Lee Hongbin je člověk. A vztah démona s člověkem je… problematický. Z evolučního hlediska postrádá logiku a co je hlavní, nemá budoucnost.“
„A přesto se do lidí už od nepaměti zamilováváme,“ namítl Eric.
„Nejsme dokonalí,“ pokrčil Simon rameny. „A než na mě vyrukuješ s Yesungem a Min Hem – uvědom si, prosím, že Choi Min Ho je jen hrabě. Je nahraditelný. Tudíž až Yesung za nějakých sto let zemře, je jen na něm, zda se rozhodne žít dál, nebo zemřít s ním. Ale Taekwoon tuhle svobodnou volbu nemá. Těžko by ji obhajoval, i kdyby byl zbytek královské rodiny stále naživu, natož pak jakožto jediný žijící člen rodu Jung. Má povinnost vůči svému lidu. Smrtelnost lidského partnera by ho limitovala, a to je nepřípustné.“
„A co štěstí? Na něj snad budoucí král nemá nárok?“
„To samozřejmě má.“
„Mohl by s Hongbinem prožít dvě stě let spokojeného života.“
„A o to bolestnější by pak pro něj Hongbinův odchod byl.“ Simon se chmurně pousmál. „Věř mi, Eriku, takhle je to lepší. Pro ně pro oba.“
Žádné komentáře:
Okomentovat