O kartičkách bohatých na důležitost a velkolepém procitnutí hibernujících sólistů

Pěkné nedělní dopoledne, milí a drazí.

Je tu únorový souhrn kpopových úlovků! Skvostně vydařený, jen co je pravda. Zaměříme se tentokrát jak na kartičky, tak na zbrusu nová alba: jedno albově nefalšované a druhé... co se snažně tváří, že je album, ale já mu to tak úplně nežeru. Pobavilo mě, mimochodem, že v týdnu od čtrnáctého února mi zásilky chodily takřka dennodenně – vyjma středy. Šestnáctého února, jasné boží znamení! Ony prostě čuly, že mě v den Erikových narozenin nesmí rozptylovat žádný jiný bias! 😁

Než ale přistoupíme ke kpopovým nákupům, dovolte mi krátkou zmínku k proběhnuvšímu updatu v mém bias listu. Spáchala jsem pravidelnou roční změnu vizáže, výměnu barviček z fialové na modrou a... ano, lehce jsem promíchala pořadí. Kupříkladu Hyesunga v top desítce nahradila Siyeon a Changmin, Handong a Minwoo obsadili vyšší pozice. Nu, a taky jsem z bias listu definitivně vyřadila Jiyeon. Což neznamená, že bych ji začala nenávidět nebo něco podobného, to ani náhodou, jen... to něco (debilněji to označit nešlo) mezi námi prostě vyšumělo. A já nevidím důvod, proč ji v bias listu dál držet.
A jakou novou tvář můj bias list naopak přivítal? SANGU! Jééé! Věřím, že to všichni čekali, protože mé zabiasovaní touto slečnou bylo už nějakou dobu zcela evidentní. Na jednu stranu mě mrzí, že k jejímu pasování na biase došlo až teď, ale... lepší pozdě než nikdy. Původně jsem zvažovala, že bych ji zařadila mezi oficiální skvadru, vzhledem k tomu, že se po ní před rokem a půl ale nadobro slehla zem... naznala jsem, že bude krásná, ale ztracená slečna SangA lépe pasovat k mým neoficiálním dívčím biasům. 🎔

Jak nejlépe začít sběratelský článek? Přece absolutně dechberoucím comebackem! Hříšný sólista (jakože nejdřív čokoláda a teď ďábel... jo, mám debilní humor, nesuďte mě) Max Changmin v lednu vydal druhé mini album Devil, s titulním songem stejného jména. Předpokládala jsem, že bude geniální... ale že bude až tak geniální...!
Devil má v rámci photobooků jednu nesmírnou výhodu – každá verze má photobook jiný, ale koncept fotek je tentýž. Můj výběr se proto odpíchl od pohlednic, které ta která verze nabízí, a protože jsem se po úvodním šoku zamilovala do jedovatě růžového kusu, koupila jsem verzi Red. 

Album je knižního typu, což sice není tak nápaditý přebal jako bonboniérová krabice v případě Chocolate, je to však přebal nejkvalitnější a vy víte, jak moc miluju knižní alba s šitými photobooky. Povrch coveru je látkový, přesněji semišový, a já jsem z toho materiálu nadšená, ačkoli údržba bude nejspíš na ránu. 😅 Navíc má tu vůbec nejčervenější barvu, jakou jsem kdy na albu viděla, je nádherně sytá a černé písmo na ní úžasně vyniká. Oh, a rozhodně musím zmínit umělecký detail v podobě Changminovy busty! Ten maličký obrázek dodává jinak dosti jednoduchému coveru luxusní punc rafinované starobylosti.

Cédéčko, jak už bývá zvykem, trůní ve standardní papírové kapse, a dovolte mi pozastavit se krátce nad tímto trendem, který mě na jednu stranu neskutečně vytáčí, na stranu druhou ale chápu, že je to to nejefektivnější řešení, jaké existuje. Občas je fakt porod dostat cédéčko z té kapsy ven, a kdykoli ho vracím zpátky, chytám záchvaty paranoie, že ho odřu, tím pádem zničím a to bude konec světa...! A upřímně, pokaždé, když s cédéčkem manipuluju, podvědomě čekám, že tu kapsu roztrhnu/odtrhnu/cokolitrhnu. Teda ne, že by se mi něco takového už stalo, ehm... Jak se tak poslouchám, měla bych s tou svojí paranoidní paranoiou začít něco dělat. Kolem a kolem, nemůžu proti papírovým kapsám říct ani půl slova, jelikož pokaždé, když na ně náhodou chci zanadávat, vzpomenu si na nevzhlednou otlačeninu od plastového úchytu ve photobooku limitované – a nebýt toho pitomýho čudlíku naprosto boží! – verze WE. Jo. To si člověk hned zase srovná priority... No, ale zpátky k Devil: design cédéčka je lenivě prostý; neurazí, ani nenadchne. Na druhou stranu, pokud se vám font, v němž je vyveden název alba, líbí aspoň z poloviny tak jako mně, budete se vzhledem disku vlastně naprosto spokojeni. 

Photobook je majstrštyk. Regulérní, výsostný a bezvýhradný. Miluju každý jeden koncept fotek, jež Changmin v Devil prezentuje, miluju jejich náladu; to, jak je photobook temný a zároveň barevný, až oči přecházejí. Nad Chocolate rozhodně převyšuje svojí kvalitou (protože je šitý, víme) a co se půvabu týče, může si Devil s prvním mini suverénně podat ruku. Což o jeho úchvatnosti jednoznačně vypovídá...
Když jsem si celé album spokojeně vyposlechla, bez varování mi na mysli vytanul šokující závěr: Changmin mi svým vokálním projevem připomíná Adama Lamberta. Jo. Ehm. Dost random dedukce, co? Pro mou maličkost má však zcela enormní význam, protože... Netajím se tím, že ač poslouchám prakticky výhradně jen Korejce, můj nejoblíbenější zpěvák je tady milý, stoprocentně nekorejský Adam. Chápete tedy váhu toho "já z Changmina slyším Adama!" poznání. Jasně, správně by to asi mělo být "slyším z Adama Changmina", protože v době, kdy Adam soutěžil v American Idol, měli TVXQ – a tím pádem i jejich maknae – dávno oddebutováno. Jenže pro zachování patřičné důležitosti je nutná ta varianta, jež neodpovídá časové posloupnosti, protože jen od ní se můžeme propracovat ke stanovisku: "Takže vlastně dává smysl, aby byl Changmin můj nejoblíbenější kpopový sólista..." Takže tak. Celé album je perfektní a rozhodně člověka nenudí – Maniac je v tomhle ohledu jasný highligt –, no, Devil je titulní song s velkým T. Je tak nehorázně divný, až si z něj člověk musí ohromením kecnout na zadek a jen poslouchat s otevřenou pusou. Napoprvé jsem ho přirovnala k rituální hymně nekonkrétního fanatického kultu, a za tím si stále stojím. 😄 Má v sobě takovou sílu, takřka magičnost, a Changminův bezkonkurenční hlas ten dojem ještě mnohonásobně umocňuje. A MV, to je umělecká kapitola sama o sobě. Brr, mám z Devil tu správnou husí kůži!
Nu, a konečně přišel čas na *dramatický drumroll* odhalení kartičky! A pohlednic. Dvou. Nesmírně fešných. A já jsem stále vrcholně udivená, že škrťácký SMko skutečně zakomponovalo do jednoho alba dvě pohlednice... podezřelý tah, jen co je pravda. Ale! Jak už jsem zmínila na začátku, Red verzi jsem koupila právě kvůli pohlednicím, protože Red verze obsahuje dvojičku s velice... jasnými barvami pozadí. Modrou, jejíž odstín je naprosto v pohodě, a růžovou, která svou jedovatostí trhá oči. Je úděsná, a tím si mě samozřejmě získala. Rocker Changmin v kožichu je pak ta pověstná třešnička na dortu. 😁 Bíle oděná kartička naopak působí skoro až andělsky nevinně, což je vzhledem k "ďábelskému" konceptu alba vcelku humorný paradox. Zadní strana je typicky SMková, hezká a jednoduchá; tj. nijak oslnivá, ale vede autogram. A taky ten pěkný font názvu alba a Maxovo drsňáčké logo. Které je fakt husté, jestli jsem to ještě nezmínila. Na každý pád, šatnové selfíčko je jedna z nejrozpustilejších věcí, jakou jsem kdy měla tu čest spatřit. 

Čekání na zakoupené kartičky, jejichž odesílání se z mnoha různých důvodů pozdrželo, mě dohnalo ke zkratovité objednávce od sousedů. Zkratovité proto, že jsem ji plánovala na později; co koupím, jsem měla perfektně promyšlené. Od německé slečny, jež mi dříve prodala Power kartičku, jsem koupila dva poslední Chenovy kusy, které ale-zatraceně-nutně potřebuju (...asi pět minut jsem byla zarytě paranoidní, že jedna kartička určitě chybí... nakonec mi slečna zásilku odeslala dřív, než bylo v plánu (protože kdo by se se mnou otravoval dýl, než je nutný, že (a ne, žádná kartička nechyběla, to jen ta jedna byla dokonale krytá tou druhou))). Čímž neříkám, že žádnou další Chenovu EXO kartičku už nekoupím, to ne, míním tím, že po jiné jeho kartičce zrovna teď netoužím natolik výrazně, jako po těch, které jsem doposud sesbírala.
Nu, a kdože jsou ti zbývající šampioni mého srdce? Kartička ze třetího repackage alba Lotto a kartička ze šestého alba Obsession. Lotto exemplář je, tuším, korejská verze... reálně mi však bylo fuk, kterou verzi se mi povede sehnat, jelikož obě, korejská i čínská, jsou stejně nádherné. Víte, nepokládám Jongdaeho za klasicky vizuálního hocha, ovšem na Lotto kartičkách... tam je vizuální takřka nadpozemsky. Jaká verze je moje Obsession kartička, nemám nejmenší ponětí, každopádně mě uhranula na první pohled. Vůbec tu nejde o to, že by byla tak krásná (jako Lotto Chen), navíc je mázlá a prostě divná, jenomže... ah, ona je tak fascinující! Zadní strany nejsou designově nijak převratné, jen černá a bílá (ačkoli Obsession varianta designu je dosti cool), líbí se mi ale, že obě obsahují jedenadvacítku, Chenovo číslo. Taková pěkná nákupní náhoda. 😁

Mou valentýnkou – čistě proto, že dorazila čtrnáctého, ne proto, že bych bazírovala na tom mít valentýnskou kartičku, rozumíte – se velmi podařeně stala kartička zcela neromantická a hlavně stoprocentně nebiasová. Díkybohu, protože dorazit mi na Valentýna bias, zbytek bias listu se zcvokne. A bude narušený víc, než je narušený teď. A to nechceme. Rozhodně ne. 
Od španělského prodejce jsem na instagramu sehnala hábitovou kartičku Daewang, skryté "králičí" členky Pink Fantasy (v rámci tohoto nákupu jsem nebyla paranoidní, v rámci tohoto nákupu mi prodejce pro změnu zkomolil příjmení (ale v pohodě, bělítko řeší každý problém)). Což znamená, že moje honba za OT8 Alice in Wonderland setem je přesně v polovině! Huhůůů! 

Při komentování kartičkových nákupů jak kolovrátek opakuju, jak je ta a ta kartička krásná a ňuňavá nebo minimálně hezká a ňuňavá nebo aspoň roztomilá...  Nesmírně mě proto těší, že u této kartičky budu originální a žádným z výše zmíněných nadužívaných adjektiv ji nepopíšu. 😁 Hábitová Daewang totiž vypadá, že si odskočila z natáčení králičího hororu. Je jednoduše ohavná; její nepřirozeně modré kontaktní čočky v kombinaci s krvavým make-upem budí hrůzu a... já tu děsuplnou image naprosto žeru.

Když jsem zaplatila za Aronovu POB Romanticize kartičku s vizí, že bude součástí jeho nealbových kartiček... došlo mi, že nedává smysl, abych počítala Day6 POB kartičky k Sungjinovým albovým kusům. Plán byl tedy jasný: dokoupit ke Gravity, Entropy a The Demon sbírce po jedné kartičce, abych zachovala trojičkové uskupení, a pre-order benefity z těchto alb přestěhovat k nealbovým záležitostem. Vyhlédla jsem si, které kartičky chci, a rekreačně pokukovala, či je náhodou někdo neprodává, má priorita čísla jedna však jejich shánění rozhodně nebylo. 

A pak mi Nissa poslala instagramový inzerát francouzské slečny plný Sungjinových nealbových produktů. O (dalšího) nealbového Sungjina jsem v tu dobu sice nestála, ale proč se nepodívat, jestli slečna nenabízí i něco jiného, co bych – V tu chvíli mozek přestal pracovat a mně spadla brada. Byly tam. Tři Sungjinovy knižní kartičky, kterými jsem mínila doplnit jeho kolekci. Všechny tři! V jednom inzerátu! Taková šance! Bylo třeba chopit se jí za pačesy. 

Počet zakoupených kartiček se nakonec vyšplhal na čtyři, kromě sólo Sungjinů jsem – dle Nissiny rady – vzala i jeho doblba čumící oblekovou Entropy unit kartičku s Brianem, protože... se těžko shání a vůbec, je to unit kartička s Brianem; co je lepší než Sungjinova unit kartička s Brianem?! A má fakt sexy zadek. (Ta kartička, ne Brian.) 

Gravity kartičky tvoří ten nejsetovější set ze všech setů a já popravdě netuším, jestli se mi opakující se schéma Sungjinova outfitu líbí, nebo mě tak trochu štve. 😅 Ale ať už je to, jak chce, uznávám, že v rámci mojí sbírky je trojička kartiček jednoho idola v tomtéž oblečení absolutní unikát. A protože jsou si ty kartičky fakt hodně podobné a já sama v nich občas tápu... dokoupila jsem tu poslední, tu se zdviženým palcem a modrou zadní stranou.

Entropy exemplář jsem před rokem odsoudila a zařekla se, že tuhle kartičku nechci a nikdy si ji nekoupím. Jo. Ehm. Řeč je o "celosungjiním" kusu v Adidas pantoflích. Upřímně, pořád si myslím, že je ta kartička fakt děsná, nemůžu jí však upřít jistou... originalitu. A když už chci jednou v budoucnu vést tu "celobrianí" Eternity kartičku, logicky potřebuju minimálně jednu "celosungjiní" kartičku. Na  které mě z nějakého důvodu ohromně fascinují Sungjinovy bílé kalhoty. Oh, a rozhodně oceňuju design půleného jména na zadní straně! Působí fakt efektně.

The Demon album vede kartičky pouze dvě, nebylo tedy nad čím se zamýšlet. Selfie v roláku a hnědé košili. Aniž bych to tak poeticky plánovala, vzala jsem vlastně od každého "druhu" jeden exponát: selfie The Demon, kartičku do půl těla z Gravity a "celosungjiní" kartičku z Entropy. Moc pěkné. 😀 The Demon kartičky jsou mimochodem jediné kartičky v mé sbírce, které mají pasující zadní strany. Respektive vlastním oba potřebné kusy k tomu, aby tvořily zamýšlený obrázek. Nemá to sice žádný pořádný význam, ale hej... můžu si složit roztomilýho ďáblíka. 😈

Nejctěnější lenochod posledního půl roku dorazil! S měsíčním zpozděním a teatrálními obstrukcemi okolo... ale za ty žaludeční vředy to stálo! Album, které za album reálně ani nepokládám, protože na něm není jediná písnička, která by – Ah, oukej, konec vágních keců, k věci. 

Když SMko zahlásilo, že plánuje zimní album pro rok 2021, prošlo to kolem mě stylem: "Super. Serete na Zhoumi. A co já s tím?" Když SMko zahlásilo, že to album vydá v mnoha sólista/skupina verzích... zbystřila jsem. A pak se před Vánoci na filmnadvd objevila předobjednávka Kangtovy verze. "Kangtu nikdo nezná, co plašíš, není třeba ho předobjednávat," rozumoval mozek. Pravda, jistě. Jenže právě to, že na Kangtu všichni zapomněli, mě znervózňovalo ze všeho nejvíc. Prostě co když přesně kvůli tomu SMko vytiskne jen extrémně málo jeho exeplářů, ty se extrémně rychle vyprodají, protože pár zavilých fanoušků, a pak už jeho verze nebude nikde k sehnání?! Chvíli jsme o tom debatovaly s Nissou, načež jsme si to album obě ještě ten samý den pro sichr předobjednaly.
Oficiálně vyšlo 27. prosince 2021, v obchodě mělo být dostupné od 12. ledna 2022. Naskladnění většinou proběhne ještě před termínem, stalo se mi ale i to, že album do obchodu dorazilo až pár dní po termínu. Proto jsem nijak nepanikařila, když se 12. ledna nic nedělo a status alba nadále hlásil předobjednávka. A tak uběhl den, dva, týden, čtrnáct dní... vydržela jsem dlouho, lidi, sama se tomu divím. 😃 A vydržela bych snad i dýl, kdybych 26. ledna náhodou nezkontrolovala, jak to se zimními SM alby vypadá, a Kangtova verze na mě namísto modré "předobjednávka" nevybafla červeným "nedostupné". Jakože to album se ani nestihlo naskladnit a už není?! A co to znamená pro mě...? A tak jsem milému panu Danielovi pro klid svojí paranoii napsala. Milý pan Daniel mě však ujistil, že má předobjednávka je na cestě, že musel řešit nějaké krácení kusů, ale že další várka alb by měla do týdne až dvou dorazit. 

31. ledna mi píše Nissa, že (ne)Kangta – výstižné pojmenování! – je na cestě. Že jí přišel e-mail o odeslání. Hypnotizuju tedy pohledem svou schránku, čekám, čekám... a nic. Víte, jak jsme si to album předobjednaly ve stejný den? No, Nissa to zvládla asi o pět minut dřív než já. A jelikož to pondělí dorazil od každé verze jen jeden jediný kus, logicky měla její objednávka přednost. 😅 A mně tak nezbylo, než trpělivě vyčkávat na slíbenou druhou várku.
Ta dorazila 14. února. A bylo to vtipné, protože to, že dorazila, jsem nezjistila z mailu, ale díky jedné ze svých paranoidních kontrol. A věřte, že moment "Kangta je dostupnej jedním kusem... TAK PROČ MI NIKDO NEPÍŠE, ŽE MI HO BALÍ A POSÍLÁ?!" byl hrůzostrašný. 😄 V tomto mrzutém rozpoložení jsem se tedy vrátila do práce, no, po návratu domů jsem mail, informující o odeslání, ve schránce konečně našla. Album dorazilo den nato. 

SMCU Express 2021 Winter SMTOWN, asi nejžhavější adept na titul "název, který do deseti vteřin zapomenu". Nebo skoro nejžhavější. Hádám, že celej název Negentropy je daleko větší jazykolam... V prvé řadě, nejsem fanda toho otravného Kwangya konceptu, co SMko poslední roky cpe ale úplně všude. Nápad je to pěkný, to jo, ale provedení... provedení nepokulhává, provedení je doslova chromé. K tomu, aby si SMko a jeho skupiny mohly hrát na Marvel/DC, jim chybí to nejpodstatnější, uvěřitelnost. Nechápu, proč ten koncept nezůstal ryze záležitostí aespy... Ale pozdě bycha honit. 

Design zimního alba naštěstí není tak trapný, jak trapný mohl být, a za to jsem ohromně ráda. Jo, jasně, jde o cestu toho a toho idola do Kwang – ah, úplně debilně se to skloňuje, seru na to! – na fotkách však není ta nedomyšlenost a stupidita velkého SM univerza patrná. Na fotkách je patrný futuristický interiér vlaku, který tam toho a toho idola veze. A to je cool. Barevnost se odvíjí od oficiálních barev toho či onoho konkrétního sólisty/skupiny, Kangtovu verzi proto zaštiťuje bílá. Mixlá se stříbrnou. Geniální to kombinace. 

Řešení obalu je příšerné, ale funguje kupodivu relativně dobře. Jedná se o ošklivou hnědou obálku se zabijáckým samolepkovým otvíráním (které mě, přiznávám, lehce potrápilo, nakonec jsme to ale oba ve zdraví přežily), uvnitř které je uložen photobook a plakát. Na to, jak nepěkná je obálka, mě papírový photobook svým vizuálem ohromil. Stříbrná holt umí spáchat ten správný efekt. A z nějakého důvodu mě neskutečně dojímá "companion name" údaj na zadní straně. Zvažuju, jestli je to tím, že je to fakt tak sladké, nebo jsem prostě jen dojatá, že Kangtův fandom ještě reálně existuje. Fotek není tolik, kolik by Kangta zasluhoval, je jich ale víc, než jsem se odvažovala doufat, takže 👌. A upřímně vám neřeknu, jestli jsou skutečně tak skvělé, nebo jsem z nich hotová jenom proto, že je na nich Kangta. Každopádně jsou nádherné. On je nádherný. Nadzemsky a nepochopitelně a... já zas jednou odmítám věřit, že je ten chlap člověk.
Design cédéčka je vlastně Kangtovo zimní logo ve větším měřítku a... Ehm. SMko bývá s logy svých umělců povětšinou nesmírně nápadité, no, zimní album bohužel není ten případ. Představuju si, že to proběhlo nějak takhle:

"Termín vydání se blíží. Máme všechno?" – "Jo, řekl bych, že... do háje!" – "LOGA! My nemáme loga!" – "Co budeme dělat?!" – "Hele, klid, nepanikař, prostě od každého použijeme první písmeno... v tom nejnudnějším bezpatkovém fontu, jo! To nikomu nepřijde podezřelý."

Ať žije kreativita. 😅 Vzhledem k tomu, že cédéčko už do konce života nejspíš nevytáhnu, mě ale jeho chabý design příliš netrápí. A jeho naprosto debilní uchycení zrovna tak. 

A tím se dostáváme k tomu, proč toto album nepokládám za album, ale jen za hezký photobooček. Songů je tu dost, o tom žádná, Kangta však v žádném z nich nemá jediný mizerný sólo part. Kredity mu lze připsat pouze za SMkovou hymnu Hope, kterou před sto lety napsal a jakožto main vocal H.O.T z ní před těmi sto lety i většinu odzpíval... a přesně proto už teď není potřeba dávat mu v té písničce jakýkoli prostor, protože... é... ne, nechápu. Je sice pěkný, že se highlight toho songu stal jakýmsi Changminovým nepsaným vlastnictvím, ale... Ale. 

K jednomu albu přísluší pohlednice a dvě kartičky; selfie a ID. Což je na Kangtu takový přehršel produktů, že jsem z toho stále lehce v šoku. Příjemném šoku. Pohlednice je seriózní, dramaticky půvabná záležitost. Selfie kartička (ty stromy v pozadí mě až nevhodně baví) od serióznosti upouští a sází výhradně na Kangtův éterický půvab. Co si budem, nemůže sáhnout vedle. No a ID kartička, ta si mě získala jak povedeným designem, tak lehoulenkým, takřka nepatrným úsměvem, co Kangtovi hraje na rtech. Oh, a moc se mi líbí jejich zadní strany. Jasně, určitě mohly být i lepší... ale nedá se svítit, ta stříbrná je úžasná.

Závěrem stále přemýšlím, kdo je z toho obřího updatu Kangtovy kartičkové sekce konsternován víc: jestli já, blog nebo šanon. 

 

 

...pac a pusu, Vaše Nagasaki