Ten třetí - 20. kapitola

※ O tom, jak Jonghoon nechce umřít hlady a Heechul se maskuje falešnými vousy... zkrátka tradiční pokračování stockholmské telenovely. 

Brnkat lidem na nervy je psina.
Znáš mě, Zhou Mi, vždycky jsem byl hodný kluk, nikdy jsem nikomu nedělal naschvály… a možná právě proto jsem z té opožděné rebelie tak nepřístojně nadšený. Ah, ale kdybys viděl ten jeho výraz…!
Nezaslouží si tě. A nezaslouží si ani Chilhyuna.

※※※

Jonghoon vypnul vodu a otevřel dveře sprchového koutu. Zaposlouchal se. Měl pocit, že se z vedlejší místnosti ozývají nějaké zvuky… Ah, ano. Nemýlil se. Chilhyun se vrátil.
Spěšně se osušil, oblékl se do pyžama a s ručníkem na hlavě vyšel z koupelny.
„Ahoj ~!“ zatrylkoval zpěvavě.
Žádná reakce.
Jonghoon si přestal drbat vlasy ručníkem a rozhlédl se po místnosti. Chilhyun seděl zhroucený na židli, otočený zády k němu. Předkláněl se a pomalu, zhluboka dýchal. To Jonghoon polekalo.
„Chilhyune?“
Nic. Jako by ho neslyšel.
Jonghoon svraštil čelo. Váhavě přistoupil k židli a položil staršímu ruku na rameno. „Chilhyune…?“
Ten třetí sebou překvapeně trhl. Ucukl, aby setřásl Jonghoonovu ruku, načež konečně zvedl hlavu a pohlédl na něj.
Tělo, sedící na židli, rozhodně patřilo Chilhyunovi. Ale ta cizost, s jakou na Jonghoona pohlížel… Nebyl to Chilhyun. A z této dedukce vyplývaje, nemohl to být ani Zhou Mi. Zbývá tedy…
„Siwone?“
Muž povytáhl obočí a pak lhostejně odvrátil zrak. Rozčilený Jonghoon však jeho ostentativní nechuť konverzovat se stejnou okázalostí ignoroval.
„Jak?!“ vyhrkl. Cítil se zmatený, myšlenky mu chaoticky vířily hlavou a ne a ne se ustálit. Nevěřil, že by Chilhyun Siwonovi jen tak půjčil tělo, ne, to nedávalo smysl –
„Sám jste přece nedávno kontaktoval Zhou Miho, ne snad?“
Jonghoon na Siwona udiveně zamrkal. „No… ano…“
„V kuse Chilhyun nad tělem nikdy nedržel kontrolu dýl než týden,“ zabručel Siwon. „Už rozumíte?“
„Vyčerpává ho to,“ hlesl Jonghoon užasle.
„Jo. A když je toho na něj moc, prostě… vypne.“
„Slábne?“
„To jsem neřekl,“ zamračil se Siwon. „Že potřebuje chvíli pro regeneraci, neznamená, že je slabý.“ Potřásl hlavou.
„Ale tohle tělo přece původně patří tobě. Neměl bys mít výsadní právo ho používat?“
„Tak to nefunguje.“ Siwon se ušklíbl. „Už ne.“
„Vážně? Není to možné? Nebo,“ přimhouřil Jonghoon oči, „ti to takhle prostě vyhovuje?“
„Sooyoung je mi líto. Ale neměla být hloupá. Dobře věděla, čeho je Chilhyun schopný.“
Apatie, s jakou Siwon hovořil, byla donebevolající. A taky na pár facek.
„Tys to vzdal,“ sykl Jonghoon znechuceně.
Siwon nonšalantně pokrčil rameny. „Jsem slaboch. Vždycky jsem slaboch byl a vždycky slaboch budu. Netvrdím, že ne.“ Usmál se. Pohrdavě. „A na rozdíl od vás, milý pane Kime, se nedělám lepším, než ve skutečnosti jsem.“
Jonghoonovi zahořely tváře studem. Nebylo těžké uhádnout, nač Siwon naráží. Vteřinu dvě se cítil podvedený, že o jeho vypočítavém poměru s Chilhyunem Siwon ví, pak si ale uvědomil, že v tomhle případě by bylo daleko děsivější, kdyby o něm Siwon neměl ponětí. Přece jenom… tři spolu komunikující osobnosti v jednom těle…
„Víš, jak se odsud dostat?“ zeptal se úsečně, výraz tváře oproštěný od jakýchkoli emocí. Snaha o absolutní netečnost ho stála spoustu úsilí, ale vyplatila se. Odmítal dát najevo, jak moc se ho ta urážlivá připomínka vlastní falešnosti dotkla. Tu radost Siwonovi neudělá.
„Chilhyun vás odsud nenechá odejít,“ opáčil tázaný blahosklonně.
„Na to jsem se tě neptal.“
„Ne. Neznám kombinaci k zámku. Spokojený?“
„Dokázal ses vprostřed dne nepozorovaně zmocnit Chilhyunova těla,“ zamračil se Jonghoon. „Evidentně jsi velmi přítomný. Netvrď mi, že jsi mu nikdy tajně nenahlížel přes rameno, když ten kód zadával!“
„Slovo zmocnil je přehnané,“ mlaskl Siwon. „Já si ho půjčil v momentě, kdy Chilhyun odpadl, v tom je veliký rozdíl. A co se nahlížení přes rameno týče,“ ušklíbl se nad tou formulací, „je Chilhyun extrémně obezřetný. Dovede zablokovat naše vnímání, když opravdu chce… Netuším, jaký je kód k zámku, a zrovna tak nemám ponětí, kde přesně se tohle,“ příznačně rozhodil rukama, aby obsáhl prostor, „místo vlastně nachází.“
Jonghoon zbledl. „To nemyslíš vážně, že ne?“
„Ať se propadnu, jestli neříkám pravdu! Chilhyun nenechává nic náhodě, copak to stále nechápete? Kdyby se, ač je to nepravděpodobné, něco pokazilo a zadrželi nás, ze mě ani Zhou Miho policie nic nedostane, protože… prostě nevíme.“
„A já tu zatím budu pomalu umírat hlady.“
„Dost pravděpodobně, ano.“ Siwon nakrčil rty v parodii úsměvu, načež bez varování vstal ze židle. Šokovaný Jonghoon o dva kroky ucouvl. Musel ho klamat zrak. Stále se rozhodně jednalo o Chilhyunovo tělo, na tom se nic nezměnilo… ale proč se mu najednou zdá být mohutnější…?
Siwon si však Jonghoona vůbec nevšímal. Přešel k matraci a jak dlouhý tak široký se na ni svalil. Nato založil ruce na hrudi jako nebožtík a teatrálně zavřel oči.
Jonghoon to všechno nechápavě sledoval.
„Co… to děláš?“
„Snažím se ochránit svůj ctěný zadek.“
„Co prosím?“
„Kóma polevuje,“ objasnil mu Siwon. „Chilhyun nebude vědět, co se v jeho nepřítomnosti dělo, rozhodně ale bude vědět, že byl mimo. Probudit se v sedě na židli by budilo podezření… A já si nepřeju, aby se domákl, že jsem s vámi mluvil. Pro dobro nás obou. Máte snad námitky?“
„Ani jedinou,“ přisvědčil Jonghoon bezbarvě.

※※※

Mizernější probuzení Chilhyun jaktěživ nezažil. Motal se s ním celý svět a žaludek měl jako na vodě, to nejhorší však bylo, že vlastní hlava mu vypovídala službu. Měl v ní dokonalé prázdno. Poslední, co se pamatoval, bylo, jak se z posledních sil doploužil domů… a od té chvíle ani ťuk.
Instinktivně zašmátral rukou po matraci, kam neměl nejmenší ponětí, jak se dostal, když tu kdesi za sebou zaslechl kroky.
„No vida.“ Jonghoon usedl na kraj jejich provizorního lůžka a pozvedl koutky v náznaku úsměvu: „Jsi vzhůru.“
„Co se stalo?“ zachraptěl Chilhyun. Vyděsilo ho, jak příšerně jeho hlas zní.
„Ono se něco mělo stát?“ Jonghoon se zatvářil překvapeně. „Netuším. Vyšel jsem z koupelny a tys tu ležel.“ Teprve teď si Chilhyun všiml, že má Jonghoon vlhké vlasy. „Přiznávám, že mě to trochu znepokojilo, ale… zdálo se, že prostě spíš.“ Pokrčil rameny. „Myslel jsem, že si potřebuješ odpočinout, tak jsem tě nechtěl budit.“
„Zjevně jsem si nepřipouštěl, jak moc si potřebuju odpočinout,“ zamumlala Chilhyun a vyškrábal se do sedu. Žaludek razantně zaprotestoval. „Kruci… Není divu. Poslední dobou jsem jak přejetý parním válcem…“
„Máš hlad?“
Obličej toho třetího se zkřivil v útrpné grimase, pokusil se ale usmát. „Vařils?“
Jonghoon přikývl.
„Navečeřím se později,“ slíbil Chilhyun. „Ale kdybys byl teď tak hodný a uvařil mi čaj…“
„Heřmánkový?“
„Děkuju.“
Zatímco Jonghoon chystal čaj, Chilhyun se nejistě vypravil do koupelny opláchnout. Prvních pár kroků bylo náročných, postupně se ale dokázal vzchopit natolik, že postávaje před umyvadlem, rozhodl se dát si sprchu. Sázel na to, že když neomdlel doteď, zvládne určitě polovinu večerní hygieny… Spousta horké vody by mu navíc mohla pomoci smýt tu nepříjemnou otupělost, jež se jeho bolavého těla držela jako zakousnuté klíště.
Když se nakonec v mnohem poklidnějším rozpoložení vrátil do postele, měl čaj, položený na podlaze vedle matrace, akurátní teplotu k pití.
„Poslyš…“
Chilhyun věnoval rozpačitě přešlapujícímu Jonghoonovi tázavý pohled.
„Říkals, že když jsi to tu před těmi dvěma roky zařizoval…“
„Ano?“
„Byl Zhou Mi vaší vůdčí osobností, že?“
„Ano.“
„Zhou Mi tedy ví, kde se nacházíme.“
„Ne.“
„Ne?“
„Ne.“
„Ale jak to?!“ zvýšil Jonghoon hystericky hlas. „Vždyť to nedává smysl!“
Chilhyun se jeho výbuchem nenechal vyvést z míry, naopak se zdálo, že se dobře baví. Beze spěchu se napil čaje, než věcně odvětil: „Protože jsem nechtěl, aby to věděl.“
„Byl přece při tom!“
„No, víceméně…“
Jonghoon se zarazil. „Vůdčí osobnost řídí tělo,“ vydedukoval logicky.
„Jistě. Řídí ho, když má mé svolení ho řídit,“ usmál se Chilhyun andělsky. „To je ten nepatrný rozdíl mezi vůdčí a nejsilnější osobností.“
Jonghoon na něj několik desítek vteřin jen vytřeštěně zíral, neschopen slova. Nato prudce zavrtěl hlavou, jako by chtěl vyslechnuté prohlášení odehnat, a zhluboka se nadechl.
„Nikdo neví, kde jsem.“
„Tak jest,“ přisvědčil Chilhyun.
„A přemýšlels vůbec nad tím, co se mnou bude, když se tobě něco stane?!“ vyprskl Jonghoon vztekle.
„Jídla je tu dost. I kdybych náhodou musel strávit pár dní v nemocnici, tvé přežití by to neohrozilo.“
„A kdybys umřel?“
„Pak umřeš taky.“
Jonghoon přimhouřil oči. „A to ti přijde fér?“ sykl dotčeně.
„Život není fér, zlato.“
„A ty jsi sobecký čurák, zlato.“ Jonghoon rozčileně přerázoval ke stolu, klesl na židli a s tlumeným vzlyknutím skryl hlavu v dlaních.
Chilhyun mlčky dopil čaj, pak vstal z matrace a odnesl hrnek do dřezu. Zaváhal, než přistoupil k Jonghoonovi a položil mu ruku na rameno. „Nechystám se umírat.“
„To málokdo v tvým věku. Ale děje se to,“ zavrčel mladší nevraživě. Jeho ruku však nesetřásl, což Chilhyun pokládal za dobré znamení.
„No,“ odkašlal si, „uznej, že většina lidí není jako já…“
„Myslíš pychopatickej vrahoun, kterýho si stvořila pomatená mysl traumatizovanýho kluka?“
„I tak se to dá podat.“
Z Jonghoonova hrdla vyšel táhlý pronikavý zvuk, jen vzdáleně připomínající smích. „A co kdyby tě zatkli?“ zašeptal. „Prozradil bys, kde mě držíš? Zachránil bys mě…?“
„Co chceš slyšet?“
„Pravdu, Chilhyune.“
„Pravda je, že nevím. Reálně nevím, či bych tě zachránil, nebo obětoval.“
„Takže bys o tom přemýšlel…?“
„Přemýšlel,“ přikývl ten třetí. „Rozhodně bych o tom přemýšlel.“

※※※

Bylo úterý dopoledne a Heechul stál před Chilhyunovým bytem a už dobrých pět minut mačkal tlačítko zvonku.
Měl na sobě montérky, na hlavě kšiltovku a na tváři nalepené vousy. Takto vymóděný dorazil, aby nebyl snadno k poznání. Čas, který si pro návštěvu vybral, byl rovněž klíčový – dobře totiž věděl, že zrovna teď je Chilhyun v ateliéru, fotí důležitou zakázku, a jen tak se z práce neutrhne.
Najednou ucítil Heechul v zádech čísi pohled. Ušklíbl se. Přesně na to čekal.
Stáhl ruku ze zvonku, teatrálně se podrbal na temeni, načež ze sebe vydal dramatický povzdech a znovu se natáhl ke zvonku –
„Tam v tuhle dobu nikoho nezastihnete,“ ozval se za ním chraplavý ženský hlas.
Heechul se ohlédl.
Ze dveří protějšího bytu vykukovala zamračená bělovlasá seniorka, z bytu vedle žena o něco málo mladší než on. Vyhlížela vyplašeně a její vzdouvající se břicho svědčilo o tom, že je těhotná.
Heechul obě dámy zdvořile pozdravil, představil se jim pod naprosto falešným jménem a té starší podal umně padělanou vizitku. Tu si nechal stvořit a vytisknout Kyuhyunem, což ho stálo zhruba polovinu příští výplaty, protože fotograf si usmyslel, že se na oplátku nechá pozvat do svého oblíbeného steak housu a Heechul za něj zaplatí všechno, co si objedná.
„Pan Ahn mi v pátek volal, že potřebuje spravit televizi. Domluvili jsme se, že se stavím dneska…“
Snad vizitka vzbudila dobrý dojem, snad zapracoval Heechulův přirozený šarm (nalepeným vousům navzdory), no, obě ženy se viditelně uvolnily.
„Ale o dopoledních pan Ahn doma nikdy nebývá,“ poučila Heechula ta starší.
„Zkuste to spíš odpoledne… nebo ještě líp kvečeru.“ Mladší žena se na něj omluvně usmála.
„Ideálně mu zavolejte a stanovte si konkrétní čas,“ odfrkla stará dáma. „Pan Ahn je vytížený člověk.“
„Jo. Dobře. Děkuju. Přesně to udělám. Zdá se, že jsme se napoprvé špatně pochopili.“ Heechul věnoval Chilhyunovým sousedkám rozpačité klukovské zazubení.
Starší žena se blahosklonně pousmála. „Stává se.“ Pročež o něco vlídnějším tónem dodala: „To víte, někteří lidé tráví doma většinu dne, zatímco jiní…“
„Pravda. Občas zapomínám, že existují i tací, co se domů chodí jen vyspat.“
Mladší žena se zahihňala a vyměnila si se sousedkou zasvěcený pohled. „No… tady popravdě neplatí ani to…“
Heechulovi se zablýsklo v očích. Dozvěděl se, co doufal, že se dozví. Najevo však svou výsostnou spokojenost samozřejmě nedal, to ne. Nechtěl budit podezření.
Rozloučil se s oběma milými dámami, naposledy je ujistil, že panu Ahnovi určitě zavolá, a s pohvizdováním se odporoučel.
Parkovištěm prakticky proběhl a jen co sedl do auta, už vytahoval z kapsy mobil a vytáčel číslo Kima Ryeowooka.
„Zdravím, pane doktore! Hádejte odkud volám, můžete třikrát. – Hm. Náš drahý Chilhyun má velice sdílné sousedy. – K našemu štěstí, ano. – Tak si představte, že na místě, které uvádí jako své trvalé bydliště, tráví naprosté minimum času a co je nejlepší, nepřespává tu. – No že? Skoro se zdá, jako by měl ve městě nějakou další nepřiznanou schovku.“