∦ Patnáctá kapitola předkládá zásadní vysvětlení, proč se VIXX věci nakonec vyvrbily, jak se vyvrbily (viz první Shinhwa část). A jelikož se jedná o kritický bod příběhu, nejsem s jeho finálním zpracováním samozřejmě vůbec spokojená. V mých představách byl děj daleko... explicitnější.
Na druhou stranu ale... možná dobře, že popisy jakéhokoli druhu nejsou moje silná stránka. 😅
Dny poklidně plynuly a humbuk okolo tématu „paralelní světy“
postupně utichl. Nikdo už o něm nediskutoval, nikdo se k němu nevracel.
Přesto si Taekwoon – s Narshiným svolením – onu publikaci ponechal v
úschově. Sám nevěděl proč. Měl prostě… takové tušení.
Byl pátek. Odpoledne jako každé jiné, nic nevybočovalo z normálu. Taekwoon se zrovna vracel z koupelny zpátky do pokoje, když se jedny ze dveří před ním prudce otevřely a do chodby se jako velká voda vřítil Hongbin.
Oba zaječeli leknutím.
„Kam tak letíš?“ svraštil Taekwoon čelo.
„K Aronovi,“ poučil ho Hongbin, ve tváři široký odzbrojující úsměv. „Pořádáme maraton němých filmů! Přidáš se?“
„To si, ehm, nechám ujít, díky.“
„Srabe.“
„Mám příliš nízký práh bolesti!“ ohradil se Taekwoon dramaticky.
Hongbin se na něj podezřívavě zamračil, což staršího znejistělo.
„Co na mě tak koukáš?“
„Nízký práh bolesti je nějaká populární srabská výmluva, hyung?“
„Proč…?“
„Protože Minhyun řekl Aronovi včera úplně to samé.“
„Minhyun je inteligentní jedinec!“ rozesmál se Taekwoon.
„Kulturní barbaři,“ ohrnul Hongbin pohrdavě nos. „Strašné s vámi…“
„Počkej. Doprovodím tě,“ nabídl se Taekwoon a srovnal s teatrálně uraženým Hongbinem krok. „Beztak musím s Jonghyunem probrat plán příští zásobovací akce…“
Společně se tedy vypravili k sousednímu domu. Slunce hřálo jako divé, v ulici panoval nepřirozený klid. Ptáci, uvědomil si Taekwoon. Postrádal kulisu ptačího zpěvu. Na drátech elektrického vedení nebylo vidět jediného opeřence.
„Ah! Jsme očekáváni,“ zazubil se Hongbin, když zjistil, že vchodové dveře jsou pootevřené. Chtěl vstoupit, ale Taekwoon ho zarazil.
„Není to divný?“
„Proč? Aron ví, že přijdu.“
„Nechal by otevřené dveře?“
„Běžně nechávají otevřeno,“ připomněl mu Hongbin. „Zadní dveře nefungují, takže kdykoli jdou na dvorek…“
Což byla svatá pravda, to musel Taekwoon uznat. Tak proč má tak špatný pocit…? S povzdychem Bina pustil a nechal ho vejít jako prvního. Musí se uklidnit. Zná ten dům jako svoje boty, není přece, čeho se tu bát…
A přesto jeho nepříznivé zdání vteřinu od vteřiny sílilo.
„Je tu dost ticho, co?“ poznamenal Hongbin.
„Hm.“ Taek se ostražitě rozhlédl. „Nezouvej se.“
Hongbin na něj vytřeštil oči. „Zešílels?! Minhyun nás zabije!“
„Mě. Svedeš to na mě.“
Mladší se zatvářil skepticky; zjevně zvažoval, jak moc je na stupnici od jedné do desíti jeho hyung pošahaný. Sarkastický komentář si však odpustil a uposlechl Taekwoonova bizarního doporučení.
Vystoupali po schodech do patra. Na své váhavé „Haló?“ nedostal Hongbin žádnou odpověď. Zkontrolovali Aaronův pokoj, pak i ten Minhyunův. Nepotkali ale živou duši.
„Kde jsou všichni?“ zabručel Hongbin rozmrzele.
Taekwoon pokynul ke dveřím do obýváku. Hongbin kývl. Srdce domu, no ovšem! Obývák spojený s kuchyní. Nebylo by vůbec zvláštní najít Aarona, jak se ochomýtá kolem sporáku… A možná má na uších sluchátka. A proto neslyšel jeho volání. Jo, to bude určitě ono.
Binova rozjařenost naneštěstí neměla dlouhého trvání. Stačilo stanout na prahu, aby člověk pochopil, že je místnost stejně mrtvá jako zbytek domu. Všude panovalo absolutní ticho.
„To nedává smysl,“ zavrtěl Hongbin nevěřícně hlavou. „Domlouvali jsme se včera… a Aron sám navrhl, že mám přijít ve čtyři…“
„Třeba zapomněl,“ pokrčil Taekwoon rameny.
„Je invalida, ne sklerotik,“ odfrkl mladší otráveně. V téže chvíli padl jeho zrak na protější okno. Okno, z nějž se skýtal dokonalý výhled na zadní dvorek. Vchodové dveře byly přece otevřené… No samozřejmě!
„Možná jsou venku na dvorku!“ vyhrkl a v náhlém záchvatu inspirace vykročil skrze obývák k oknu, aby se přesvědčil.
Taekwoon se mu držel v patách, u dveří vedoucích do kuchyně se ale zarazil. Byla to předtucha? Intuice? Kdoví. Tak jako tak, nahlédl dovnitř; z toho, co uviděl na podlaze, se mu obrátil žaludek.
Vedle jídelního stolu leželo lidské tělo. Jednoznačně mrtvé lidské tělo. Obličej nebyl v kaši krve, masa a kostí rozpoznatelný, k identifikaci ho však nebylo třeba. Donghova tetování byla díky rozhalené košili jasně patrná.
Taekwoon prudce ucouvl. Akutní potřeba vyzvracet dnešní oběd ustoupila zjištění, že se Hongbin – nemaje nejmenší ponětí o hrůze v kuchyni – blíží ke křeslu u okna.
Obsazenému křeslu.
Navzdory tomu, že na volání se jim nikdo nepřihlásil, v křesle prokazatelně někdo seděl. Taekwoon už měl představu. Hongbin však…
„Arone…?“
Bylo pozdě. Příliš pozdě.
„Hongbine, ne!“ Taekwoon o překot vyrazil vpřed. Sice nebylo v jeho moci stihnout to včas, nemohl mladíka uchránit před ohavným výjevem, jaký se mu naskytl. Mohl však utlumit jeho hysterický výkřik, mohl Hongbina obejmout, a zabránit mu tak dál strnule opětovat ten vyčítavý, nevidomý pohled, jenž na něj upírala prázdná schránka jeho nejlepšího přítele.
Aaronova mrtvola byla precizně usazena v zakrváceném křesle, krk podřezaný natolik brutálně, že nebylo patrné, kde rozšklebená rána začíná a kde končí. Hlava na krku držela jenom proto, že ji podpírala opěrka křesla.
Taekwoon znechuceně odvrátil zrak, žaludeční nevolnost se znovu razantně přihlásila o slovo. Kruci, teď nemá čas zvracet…! Nemotorně se pokusil odmanévrovat sebe i Hongbina ven z obýváku, po třech krocích však pochopil, že takhle to nepůjde. Bin nespolupracoval, nechal sebou vláčet, jako by byl jen usedavě vzlykající hadrová panenka.
„Hongbine.“ Taekwoon, ač nerad, chytil mladíka za ramena a zatřásl s ním. Jednou. Podruhé… Potřetí s ním zacloumal o poznání silněji. „Hongbine! Hej! Vnímáš mě?“
Mladší dezorientovaně přitakal.
„Musíme odsud pryč. Teď hned. A co rychleji. Rozumíš?“
Vteřinu dvě na něj Hongbin civěl, jako by nechápal, o čem to Taekwoon mluví. Pak se ale jeho pohled naráz vyjasnil; Binovy oči se rozšířily šokem. Zajíkl se: „Ty myslíš –?!“
Hluk v přízemí je oba na moment paralyzoval. Těžké kroky. Zvířecí vrčení. Parazit. Démonická entita v těle kohosi vstoupila do domu. Vzápětí práskly dveře a ozvalo hlasité supění. Ten někdo táhl cosi těžkého po schodech nahoru.
„Hyung!“ špitl Hongbin vyděšeně.
„Musíme se schovat…,“ sykl Taekwoon. Kam? Kam…?! „Za gauč! Honem!“
Po špičkách přeběhli k pohovce a skryli se za ni. Hongbin si přitáhl kolena k bradě, hlavu svěsil mezi ramena. Taekwoon zpoza kraje divanu upřeně sledoval otevřený průchod do chodby. Kdyby ten parazit vešel sem… kdyby zašel do kuchyně nebo třeba k tomu křeslu, kde seděl Aaron… mohli by pak nepozorovaně proklouznout ven…
Za předpokladu, že dveře zůstanou otevřené.
Netrvalo dlouho a objevil se na prahu. Celý zakrvácený, zuby vyceněné, půvabnou tvář zkřivenou v groteskní grimase. Jednou rukou za sebou táhl bezvládného – a dle sečných ran na hlavě definitivně mrtvého – Jonghyuna, ve druhé ruce svíral sekyru.
A dveře s vrznutím dosedly na své místo v zárubni.
Do háje!
„Je… je to Minhyun, viď?“ šeptl Hongbin.
Taekwoon přikývl. Nedokázal se na Hongbina podívat.
Minhyun, či spíše to, co z něj zbylo, nechal Jonghyunovo tělo ležet na koberci a vražednou zbraň odložil na konferenční stolek. Sám pak pokračoval místností dál, a tím Taekwoonovi zmizel z dohledu.
Taek se posadil a zády se opřel o pohovku. Zvažoval, co podniknout dál. Dokázali by utéct, aniž by si jich parazit všiml? Jenže i kdyby… co pak? Ta stvůra je Minhyun. A zabil Jonghyuna. Zabil Dongha. Pravděpodobně i Minkiho… Zabil Aarona, proboha…! Copak mohou utéct a jeho nechat běhat po světě –?
Zarazil se. Něco tu nehrálo. Parazitovo hrdelní vrčení se už pár chvil staticky ozývalo od okna. Co tam krucinál dělá?
Na odpověď nemusel čekat dlouho.
Jako první explodoval v relativním tichu zvuk trhané látky. Následovala asi půlminutová pauza. A pak přišel nový zvuk trhání. Trhání, jakého byl Taekwoon svědkem jako malý chlapec, když za plotem farmy náhodou zpozoroval smečku hladových psů, žeroucích zdechlinu svého soukmenovce.
Trhání masa. Trhání masa zuby.
„Ježišikriste,“ splynulo otřesenému Taekwoonovi bezhlese ze rtů. Ne, že by se musel bát, že by ho snad parazit mohl zaslechnout. Na to bylo jeho neutichající vrčení, se kterým se mísilo žvýkání Aaronova masa, příliš hlasité.
Odhodlal se pohlédnout na Hongbina. Plakal. Slzy mu neslyšně kanuly po lících, rukama si zacpával uši, aby to neslyšel.
A Taekwoon se rozhodl.
Než utečeme, musím Minhyuna zabít.
Poklepal Binovi na rameno. Ten neochotně stáhl ruku z levého ucha.
„Počkej tady, ano?“
Hongbin zbledl. „Kam chceš jít?!“
„Prostě mi věř.“
„Ale, hyung –!“
„Ať se stane cokoli, nehni se odsud!“
Stále v podřepu vykoukl Taekwoon zpoza pohovky. Jeho předpoklad byl správný: Minhyun se skláněl nad křeslem, lačně ohlodával Aaronovu mrtvolu a co se děje na druhém konci místnosti, neměl šanci zaznamenat. Leda by zvedl hlavu… K tomu mu však Taekwoon důvod nezavdá.
Jako myška se proplížil ke konferenčnímu stolku. Opatrně z něj zvedl krví zacákanou sekeru, opřel si ji o rameno a spěšně se vrátil zpátky za pohovku.
Bylo to jednodušší, než si představoval.
„Co s tím hodláš dělat?“ zašeptal Hongbin rozčileně.
Taekwoon povytáhl obočí. „Musíš se ptát?“
„To ne!“ Hongbin zuřivě potřásl hlavou. „Je to Minhyun! A já – já,“ palcem levé ruky roztřeseně obkroužil kontury vymítacího znamení, jež měl vypáleno v pravé dlani, „já ho přece můžu zachránit –!“
„Zachránit?“ ucedil Taekwoon posměšně. „Tady už není co zachraňovat, Hongbine.“
„Je to Minhyun…!“
„A dovede žít Minhyun s vědomím, že zabil a sežral Arona?!“
Hongbin ucukl, jako by ho ta slova fyzicky zabolela. Bylo kruté vpálit mu tu skutečnost do obličeje, jistě, Taekwoon se však bál, že kdyby mu Bin ještě chvilku pletl hlavu pohádkami o záchraně, ustoupil by. A pak by litovali. Všichni.
A Minhyun nejvíc.
Taekwoon pevně sevřel sekeru. Obešel Hongbina, aby se dostal na kraj druhého konce pohovky. Mínil parazita napadnout z boku a mít na své straně zásadní moment překvapení. Neřídil se žádným předem připraveným plánem, žádnou bojovou strategií. Na mysli měl jediné: miř na krk.
Byl to dobrý úder. Nijak fatální, ale vykolejil Minhyuna natolik, že neudržel rovnováhu a sesunul se k zemi. A Taekwoon na nic nečekal – zběsile mu zasazoval jednu ránu za druhou. Šlo to snáz, než očekával. Sekera byla ostrá. Nejspíš čerstvě nabroušená.
Ač se parazit pokoušel bránit, byla to předem prohraná bitva. Jeho hostitel ztratil příliš mnoho krve. A ran bez ustání přibývalo. Teprve, až umlkl jeho nelidský řev, až se Minhyunovo tělo přestalo hýbat, Taekwoonovy třesoucí se ruce pustily sekyru a ta s dutým úderem dopadla na zakrvácenou podlahu.
Když Taekwoon na události toho dne později vzpomínal, měl celý akt spáchané vraždy jako v mlze.
Nepřítomně zvedl zrak od zmasakrovaného Minhyuna ke křeslu po svojí pravici. Aaronova mrtvola měla rozdrásaný krk i hrudník, na kůži byly zřetelné otisky zubů. Z nějakého důvodu však byly představy, jež v něm vyvolávaly zvuky, jaké Minhyun při konzumaci Aarona vydával, horší než realita samotná.
Po čtyřech se mátožně odebral pryč od té krvavé spouště kolem sebe. Přelezl k protějšímu rohu, čelem se opřel o stěnu. Třásl se tak moc, až se divil, že ho ruce a kolena vůbec udrží. A byl unavený. Tak neskutečně unavený… Ani když ode dveří zaslechl Hongbinovo šokované zalapání po dechu, nebyl s to nijak reagovat. Bezvýrazně sledoval hrůzu v Binově tváři a při tom přemítal, jak nepatřičně v tom všudypřítomném chaosu mladíkova čistá krása působí.
Setkali se očima a Taekwoon v těch Hongbinových spatřil celou plejádu emocí; odpor, bolest a zklamání jim s přehledem vévodily.
To Taekwoona ranilo. Udělal přece jen to, co bylo nutné! Nezaslouží si, aby…! Chtěl něco – cokoli! – říct, obhájit se… nenacházel však slova.
Mlčení bylo nesnesitelné.
Zírali na sebe, dokud Hongbin jako první neodvrátil pohled. V tom gestu bylo cosi nevýslovně opovržlivého. A pak se otočil na podpatku, prudce otevřel vrzající dveře a za doprovodu špatně tlumeného vzlyku utekl pryč.
V každičkém myslitelném smyslu toho slova.
Taekwoon zavřel oči, schoulil se do klubíčka a rozplakal se.
Byl pátek. Odpoledne jako každé jiné, nic nevybočovalo z normálu. Taekwoon se zrovna vracel z koupelny zpátky do pokoje, když se jedny ze dveří před ním prudce otevřely a do chodby se jako velká voda vřítil Hongbin.
Oba zaječeli leknutím.
„Kam tak letíš?“ svraštil Taekwoon čelo.
„K Aronovi,“ poučil ho Hongbin, ve tváři široký odzbrojující úsměv. „Pořádáme maraton němých filmů! Přidáš se?“
„To si, ehm, nechám ujít, díky.“
„Srabe.“
„Mám příliš nízký práh bolesti!“ ohradil se Taekwoon dramaticky.
Hongbin se na něj podezřívavě zamračil, což staršího znejistělo.
„Co na mě tak koukáš?“
„Nízký práh bolesti je nějaká populární srabská výmluva, hyung?“
„Proč…?“
„Protože Minhyun řekl Aronovi včera úplně to samé.“
„Minhyun je inteligentní jedinec!“ rozesmál se Taekwoon.
„Kulturní barbaři,“ ohrnul Hongbin pohrdavě nos. „Strašné s vámi…“
„Počkej. Doprovodím tě,“ nabídl se Taekwoon a srovnal s teatrálně uraženým Hongbinem krok. „Beztak musím s Jonghyunem probrat plán příští zásobovací akce…“
Společně se tedy vypravili k sousednímu domu. Slunce hřálo jako divé, v ulici panoval nepřirozený klid. Ptáci, uvědomil si Taekwoon. Postrádal kulisu ptačího zpěvu. Na drátech elektrického vedení nebylo vidět jediného opeřence.
„Ah! Jsme očekáváni,“ zazubil se Hongbin, když zjistil, že vchodové dveře jsou pootevřené. Chtěl vstoupit, ale Taekwoon ho zarazil.
„Není to divný?“
„Proč? Aron ví, že přijdu.“
„Nechal by otevřené dveře?“
„Běžně nechávají otevřeno,“ připomněl mu Hongbin. „Zadní dveře nefungují, takže kdykoli jdou na dvorek…“
Což byla svatá pravda, to musel Taekwoon uznat. Tak proč má tak špatný pocit…? S povzdychem Bina pustil a nechal ho vejít jako prvního. Musí se uklidnit. Zná ten dům jako svoje boty, není přece, čeho se tu bát…
A přesto jeho nepříznivé zdání vteřinu od vteřiny sílilo.
„Je tu dost ticho, co?“ poznamenal Hongbin.
„Hm.“ Taek se ostražitě rozhlédl. „Nezouvej se.“
Hongbin na něj vytřeštil oči. „Zešílels?! Minhyun nás zabije!“
„Mě. Svedeš to na mě.“
Mladší se zatvářil skepticky; zjevně zvažoval, jak moc je na stupnici od jedné do desíti jeho hyung pošahaný. Sarkastický komentář si však odpustil a uposlechl Taekwoonova bizarního doporučení.
Vystoupali po schodech do patra. Na své váhavé „Haló?“ nedostal Hongbin žádnou odpověď. Zkontrolovali Aaronův pokoj, pak i ten Minhyunův. Nepotkali ale živou duši.
„Kde jsou všichni?“ zabručel Hongbin rozmrzele.
Taekwoon pokynul ke dveřím do obýváku. Hongbin kývl. Srdce domu, no ovšem! Obývák spojený s kuchyní. Nebylo by vůbec zvláštní najít Aarona, jak se ochomýtá kolem sporáku… A možná má na uších sluchátka. A proto neslyšel jeho volání. Jo, to bude určitě ono.
Binova rozjařenost naneštěstí neměla dlouhého trvání. Stačilo stanout na prahu, aby člověk pochopil, že je místnost stejně mrtvá jako zbytek domu. Všude panovalo absolutní ticho.
„To nedává smysl,“ zavrtěl Hongbin nevěřícně hlavou. „Domlouvali jsme se včera… a Aron sám navrhl, že mám přijít ve čtyři…“
„Třeba zapomněl,“ pokrčil Taekwoon rameny.
„Je invalida, ne sklerotik,“ odfrkl mladší otráveně. V téže chvíli padl jeho zrak na protější okno. Okno, z nějž se skýtal dokonalý výhled na zadní dvorek. Vchodové dveře byly přece otevřené… No samozřejmě!
„Možná jsou venku na dvorku!“ vyhrkl a v náhlém záchvatu inspirace vykročil skrze obývák k oknu, aby se přesvědčil.
Taekwoon se mu držel v patách, u dveří vedoucích do kuchyně se ale zarazil. Byla to předtucha? Intuice? Kdoví. Tak jako tak, nahlédl dovnitř; z toho, co uviděl na podlaze, se mu obrátil žaludek.
Vedle jídelního stolu leželo lidské tělo. Jednoznačně mrtvé lidské tělo. Obličej nebyl v kaši krve, masa a kostí rozpoznatelný, k identifikaci ho však nebylo třeba. Donghova tetování byla díky rozhalené košili jasně patrná.
Taekwoon prudce ucouvl. Akutní potřeba vyzvracet dnešní oběd ustoupila zjištění, že se Hongbin – nemaje nejmenší ponětí o hrůze v kuchyni – blíží ke křeslu u okna.
Obsazenému křeslu.
Navzdory tomu, že na volání se jim nikdo nepřihlásil, v křesle prokazatelně někdo seděl. Taekwoon už měl představu. Hongbin však…
„Arone…?“
Bylo pozdě. Příliš pozdě.
„Hongbine, ne!“ Taekwoon o překot vyrazil vpřed. Sice nebylo v jeho moci stihnout to včas, nemohl mladíka uchránit před ohavným výjevem, jaký se mu naskytl. Mohl však utlumit jeho hysterický výkřik, mohl Hongbina obejmout, a zabránit mu tak dál strnule opětovat ten vyčítavý, nevidomý pohled, jenž na něj upírala prázdná schránka jeho nejlepšího přítele.
Aaronova mrtvola byla precizně usazena v zakrváceném křesle, krk podřezaný natolik brutálně, že nebylo patrné, kde rozšklebená rána začíná a kde končí. Hlava na krku držela jenom proto, že ji podpírala opěrka křesla.
Taekwoon znechuceně odvrátil zrak, žaludeční nevolnost se znovu razantně přihlásila o slovo. Kruci, teď nemá čas zvracet…! Nemotorně se pokusil odmanévrovat sebe i Hongbina ven z obýváku, po třech krocích však pochopil, že takhle to nepůjde. Bin nespolupracoval, nechal sebou vláčet, jako by byl jen usedavě vzlykající hadrová panenka.
„Hongbine.“ Taekwoon, ač nerad, chytil mladíka za ramena a zatřásl s ním. Jednou. Podruhé… Potřetí s ním zacloumal o poznání silněji. „Hongbine! Hej! Vnímáš mě?“
Mladší dezorientovaně přitakal.
„Musíme odsud pryč. Teď hned. A co rychleji. Rozumíš?“
Vteřinu dvě na něj Hongbin civěl, jako by nechápal, o čem to Taekwoon mluví. Pak se ale jeho pohled naráz vyjasnil; Binovy oči se rozšířily šokem. Zajíkl se: „Ty myslíš –?!“
Hluk v přízemí je oba na moment paralyzoval. Těžké kroky. Zvířecí vrčení. Parazit. Démonická entita v těle kohosi vstoupila do domu. Vzápětí práskly dveře a ozvalo hlasité supění. Ten někdo táhl cosi těžkého po schodech nahoru.
„Hyung!“ špitl Hongbin vyděšeně.
„Musíme se schovat…,“ sykl Taekwoon. Kam? Kam…?! „Za gauč! Honem!“
Po špičkách přeběhli k pohovce a skryli se za ni. Hongbin si přitáhl kolena k bradě, hlavu svěsil mezi ramena. Taekwoon zpoza kraje divanu upřeně sledoval otevřený průchod do chodby. Kdyby ten parazit vešel sem… kdyby zašel do kuchyně nebo třeba k tomu křeslu, kde seděl Aaron… mohli by pak nepozorovaně proklouznout ven…
Za předpokladu, že dveře zůstanou otevřené.
Netrvalo dlouho a objevil se na prahu. Celý zakrvácený, zuby vyceněné, půvabnou tvář zkřivenou v groteskní grimase. Jednou rukou za sebou táhl bezvládného – a dle sečných ran na hlavě definitivně mrtvého – Jonghyuna, ve druhé ruce svíral sekyru.
A dveře s vrznutím dosedly na své místo v zárubni.
Do háje!
„Je… je to Minhyun, viď?“ šeptl Hongbin.
Taekwoon přikývl. Nedokázal se na Hongbina podívat.
Minhyun, či spíše to, co z něj zbylo, nechal Jonghyunovo tělo ležet na koberci a vražednou zbraň odložil na konferenční stolek. Sám pak pokračoval místností dál, a tím Taekwoonovi zmizel z dohledu.
Taek se posadil a zády se opřel o pohovku. Zvažoval, co podniknout dál. Dokázali by utéct, aniž by si jich parazit všiml? Jenže i kdyby… co pak? Ta stvůra je Minhyun. A zabil Jonghyuna. Zabil Dongha. Pravděpodobně i Minkiho… Zabil Aarona, proboha…! Copak mohou utéct a jeho nechat běhat po světě –?
Zarazil se. Něco tu nehrálo. Parazitovo hrdelní vrčení se už pár chvil staticky ozývalo od okna. Co tam krucinál dělá?
Na odpověď nemusel čekat dlouho.
Jako první explodoval v relativním tichu zvuk trhané látky. Následovala asi půlminutová pauza. A pak přišel nový zvuk trhání. Trhání, jakého byl Taekwoon svědkem jako malý chlapec, když za plotem farmy náhodou zpozoroval smečku hladových psů, žeroucích zdechlinu svého soukmenovce.
Trhání masa. Trhání masa zuby.
„Ježišikriste,“ splynulo otřesenému Taekwoonovi bezhlese ze rtů. Ne, že by se musel bát, že by ho snad parazit mohl zaslechnout. Na to bylo jeho neutichající vrčení, se kterým se mísilo žvýkání Aaronova masa, příliš hlasité.
Odhodlal se pohlédnout na Hongbina. Plakal. Slzy mu neslyšně kanuly po lících, rukama si zacpával uši, aby to neslyšel.
A Taekwoon se rozhodl.
Než utečeme, musím Minhyuna zabít.
Poklepal Binovi na rameno. Ten neochotně stáhl ruku z levého ucha.
„Počkej tady, ano?“
Hongbin zbledl. „Kam chceš jít?!“
„Prostě mi věř.“
„Ale, hyung –!“
„Ať se stane cokoli, nehni se odsud!“
Stále v podřepu vykoukl Taekwoon zpoza pohovky. Jeho předpoklad byl správný: Minhyun se skláněl nad křeslem, lačně ohlodával Aaronovu mrtvolu a co se děje na druhém konci místnosti, neměl šanci zaznamenat. Leda by zvedl hlavu… K tomu mu však Taekwoon důvod nezavdá.
Jako myška se proplížil ke konferenčnímu stolku. Opatrně z něj zvedl krví zacákanou sekeru, opřel si ji o rameno a spěšně se vrátil zpátky za pohovku.
Bylo to jednodušší, než si představoval.
„Co s tím hodláš dělat?“ zašeptal Hongbin rozčileně.
Taekwoon povytáhl obočí. „Musíš se ptát?“
„To ne!“ Hongbin zuřivě potřásl hlavou. „Je to Minhyun! A já – já,“ palcem levé ruky roztřeseně obkroužil kontury vymítacího znamení, jež měl vypáleno v pravé dlani, „já ho přece můžu zachránit –!“
„Zachránit?“ ucedil Taekwoon posměšně. „Tady už není co zachraňovat, Hongbine.“
„Je to Minhyun…!“
„A dovede žít Minhyun s vědomím, že zabil a sežral Arona?!“
Hongbin ucukl, jako by ho ta slova fyzicky zabolela. Bylo kruté vpálit mu tu skutečnost do obličeje, jistě, Taekwoon se však bál, že kdyby mu Bin ještě chvilku pletl hlavu pohádkami o záchraně, ustoupil by. A pak by litovali. Všichni.
A Minhyun nejvíc.
Taekwoon pevně sevřel sekeru. Obešel Hongbina, aby se dostal na kraj druhého konce pohovky. Mínil parazita napadnout z boku a mít na své straně zásadní moment překvapení. Neřídil se žádným předem připraveným plánem, žádnou bojovou strategií. Na mysli měl jediné: miř na krk.
Byl to dobrý úder. Nijak fatální, ale vykolejil Minhyuna natolik, že neudržel rovnováhu a sesunul se k zemi. A Taekwoon na nic nečekal – zběsile mu zasazoval jednu ránu za druhou. Šlo to snáz, než očekával. Sekera byla ostrá. Nejspíš čerstvě nabroušená.
Ač se parazit pokoušel bránit, byla to předem prohraná bitva. Jeho hostitel ztratil příliš mnoho krve. A ran bez ustání přibývalo. Teprve, až umlkl jeho nelidský řev, až se Minhyunovo tělo přestalo hýbat, Taekwoonovy třesoucí se ruce pustily sekyru a ta s dutým úderem dopadla na zakrvácenou podlahu.
Když Taekwoon na události toho dne později vzpomínal, měl celý akt spáchané vraždy jako v mlze.
Nepřítomně zvedl zrak od zmasakrovaného Minhyuna ke křeslu po svojí pravici. Aaronova mrtvola měla rozdrásaný krk i hrudník, na kůži byly zřetelné otisky zubů. Z nějakého důvodu však byly představy, jež v něm vyvolávaly zvuky, jaké Minhyun při konzumaci Aarona vydával, horší než realita samotná.
Po čtyřech se mátožně odebral pryč od té krvavé spouště kolem sebe. Přelezl k protějšímu rohu, čelem se opřel o stěnu. Třásl se tak moc, až se divil, že ho ruce a kolena vůbec udrží. A byl unavený. Tak neskutečně unavený… Ani když ode dveří zaslechl Hongbinovo šokované zalapání po dechu, nebyl s to nijak reagovat. Bezvýrazně sledoval hrůzu v Binově tváři a při tom přemítal, jak nepatřičně v tom všudypřítomném chaosu mladíkova čistá krása působí.
Setkali se očima a Taekwoon v těch Hongbinových spatřil celou plejádu emocí; odpor, bolest a zklamání jim s přehledem vévodily.
To Taekwoona ranilo. Udělal přece jen to, co bylo nutné! Nezaslouží si, aby…! Chtěl něco – cokoli! – říct, obhájit se… nenacházel však slova.
Mlčení bylo nesnesitelné.
Zírali na sebe, dokud Hongbin jako první neodvrátil pohled. V tom gestu bylo cosi nevýslovně opovržlivého. A pak se otočil na podpatku, prudce otevřel vrzající dveře a za doprovodu špatně tlumeného vzlyku utekl pryč.
V každičkém myslitelném smyslu toho slova.
Taekwoon zavřel oči, schoulil se do klubíčka a rozplakal se.
Žádné komentáře:
Okomentovat