• Jedenasedmdesátá kapitola ve čtyřech slovech? Stalkerka, sekretářka a internetový úchyl. Co, pravda, žádný úchyl není a internet mu nic neříká, ehm.
• pozn.: Aronova plamenná poznámka, že není "žádná nanicovatá pipka jako Kyuhyun" odkazuje ke Kyuovu velkolepě neúspěšnému pokusu Erikovi potykat → 39. kapitola, úvod čtvrté pasáže
Raven se jako namydlený blesk prořítila kolem Sungjina a skočila šipku za vozík plný psího žrádla. Její konsternovaný kolega ustal v zařazování konzerv do regálu a nechápavě se na Raven, krčící se u podlahy, podíval.
„Co blbneš?“
„Schovávám se.“
„To mi došlo. Ale proč?“
Raven vykoukla zpoza vozíku a ukázala k pokladnám. „Vidíš tu bloncku?“
„Tu s drckem na hlavě?“
„Je to chlap.“
„A,“ Sungjin svraštil čelo, „ty se bojíš chlapů, co vypadají jako ženský…?“
„Ne, ty vole,“ protočila Raven oči. „Je to Vyvolenej mýho daemona!“
Sungjin se vytáhl na špičky, aby měl lepší výhled na zákazníky u pokladen. „A tvůj daemon je tu taky?“
Dívka zavrtěla hlavou.
„No tak jdeme za blonckou pro informace!“
„Opovaž se!“ sykla Raven a chňapla Sungjina za loket. „Nechci, aby se Aaron dozvěděl, že tu jsem!“
„Tak Aaron! Já už skoro myslel, že tvůj daemon nemá křestní jméno,“ ušklíbl se Sungjin. Raven zrudla a rozpačitě uhnula pohledem. Nejradši by si nafackovala. Tak pitomě se prořeknout…!
„Mohla ses usadit kdekoli v celé Koreji. Zabydlela ses ve městě, co leží deset kilometrů od Aaronovy školy. Netvrď mi, že se s ním nechceš setkat, Raven. To je ta nejhloupější lež v historii hloupých lží.“
„Nejsem připravená,“ zamumlala Raven.
„To jsou kecy.“
„Sejdu se s ním, jasný? Jenom… ne v nejbližších dnech.“
„A v tomhle životě?“
Raven ponechala Sungjinovu rýpavou poznámku bez odpovědi, a rozmrzele mu do náruče vecpala pytel granulí. „Makej,“ zabručela, po očku kontrolujíc pohyb kolem pokladen. A vida! Jediná platinová hlava široko daleko zrovna mířila od prostřední kasy k východu. Raven si hluboce oddechla. Jenže pak na konci uličky zaznamenala pohyb a zasloužený pocit klidu byl rázem tentam.
„A do háje.“
„Co zas?“ zavrčel Sungjin a ohlédl se směrem, kterým hleděla zaražená Raven.
Napůl skrytá za regálem stála ta bledá, zasmušile vyhlížející dívka. Seohyun, tak se jmenovala. Nebo to minimálně tvrdila, když ji před dvěma dny značně neuroticky konfrontoval.
Raven se té podezřelé osobě, zcela evidentnímu stalkerovi, pokoušela dát velmi jednoznačnými grimasami najevo, že tu ale rozhodně není vítána, podezřelá osoba však Raven vůbec nebrala na vědomí. Upřeně civěla na Sungjina a Sungjin civěl na ni.
Ač to nemohlo trvat víc než pár desítek vteřin, Raven připadalo, že na sebe zírají celé hodiny.
A pak najednou Sungjin, zdálo se, že naprosto bez kontextu, téměř neznatelně kývl hlavou. Podivná atmosféra, vznášející se mezi nimi, pozbyla své napjatosti. Podezřelá osoba se otočila na podpatku a odešla. Skoro jako by… dostala smluvené znamení, na které čekala.
Raven přeběhl mráz po zádech. Netušila, která intuice ji to varuje, jestli ženská, nebo daemonská, jistě ale věděla, že ignorovat ji by byla fatální chyba.
„Můžeš mi vysvětlit,“ procedila skrz zaťaté zuby, „co to sakra mělo znamenat?!“
Sungjin pokrčil rameny. „Nejspíš se přišla ujistit, že naše zítřejší schůzka platí.“
„Schůzka?!“ Ravenin agresivní výkřik vyděsil dvojici zákazníků, která u protějšího regálu polemizovala o nejlepší příchuti ledového čaje. Nato muž popadl dvě lahve toho broskvového, žena jeden citronový a oba spěšně opustili uličku.
Sungjin povytáhl obočí. „Za tohle tě šéfová nepochválí…“
„Ah, šéfová ať se jde vycpat!“ odbyla Raven jeho poznámku rozčileně. „Ty se s tou… tou… onou fakt hodláš dobrovolně sejít?!“
„Jo.“
„Vždyť je divná! Hrozně divná. Víc než týden za tebou slídila, kam ses hnul!“
„Jo.“
„To přece není normální! Sám jsi říkal, že z ní máš špatný pocit!“
„Jo.“
Raven zacukalo oko. „Rozšiř repertoár své slovní zásoby, buď od té lásky.“
„Ano,“ povzdechl si Sungjin, „navzdory tomu, že se mi jen z té představy ježí chlupy i tam, kde žádný chlupy nemám, se s ní skutečně sejdu.“ Když viděl, jak šokovaně na něj Raven zírá, nervózně se uchechtl: „Přehnal jsem to s tou květnatostí, nebo…?“
„Proč proboha?“ hlesla Raven ohromeně. „Jestli se jí bojíš, proč se s ní chceš scházet…?“ Zbytečná otázka, samozřejmě. Však odpověď na ni byla jasná jako facka.
„Protože je jako já.“
Raven se chopila první věci, která jí přišla pod ruku, a jala se předstírat, že pomáhá s vykládáním zboží. „Poslyš, zlato,“ broukla významně, a na své velmi nekontaktní poměry se takřka přitiskla Sungjinovi k boku, „jsem si na sto deset procent docela jistá, že se v Jižní Koreji vyskytuje nemalý počet polovičních démonů. A taky věřím, že minimálně jeden z nich bude určitě míň pochybnej než tady slečna stalkerka… Nemáš zapotřebí hnát se za prvním exemplářem, který ti zkřížil cestu.“
„Promluvím si s ní. Nic víc.“
„Nepotřebuješ –“
„Potřebuju, Raven.“ Sungjin se zamračil. „Tušíš vůbec, kolik let už se plácám od ničeho k ničemu? Kolik let předstírám, že jsem někdo, kdo vlastně nejsem… a svému reálnému já přitom ani za mák nerozumím? Tady,“ prstem si poklepal o spánek, „mám imrvére nehorázný guláš. Nechápu, kdo jsem, nechápu, proč se ke mně mí vlastní rodiče zachovali, jak se zachovali, nechápu, proč se sám sebe tak bojím… nechápu, proč mě ty a Brian máte rádi. Jak mě můžete mít rádi…? Ale máte. A občas… občas, když jsem s vámi, mám skoro pocit, že si všechny ty věci, kterým nerozumím a matou mě, užuž sednou na to správné místo; úzkost a zmatek se vytříbí a já budu konečně v pohodě… Jenomže kdykoli mám tuhle osobní nirvánu na dosah, mi ten poslední, nejnutnější dílek skládačky proklouzne mezi prsty a já se propadnu zpátky do chaosu.“ Vydechl, svěsil ramena. Vypadal náhle neskutečně vyčerpaně. „Dovedeš si představit, jaké to je?“
„Ne. To nedovedu,“ uznala Raven omluvně.
„Pěkně mizerně se mi se sebou samým žije, víš?“
„To je nepříjemný.“
„I tak se to dá popsat,“ přikývl Sungjin.
„Máš představu, jak to zvrátit?“
„Potřebuju pochopit svou podstatu a srovnat se s ní.“
„A to bez kontaktu se zástupci tvého druhu nepůjde. Jasně.“
„Netvař se tak zkroušeně,“ chlácholil ji Sungjin, „do žádného vypatlaného satanistického kultu vstupovat nemíním.“
„A co když ti slečna divná vymeje mozek?“
„S tím bych si starosti nedělal…“
„Protože žádnej mozek nemáš?“ opáčila Raven kousavě.
„Protože,“ usmál se Sungjin sladce, „můj mozek se nenechá vymýt ničím, co neobsahuje aspoň frťana Brianovy krve.“
„Oukej… to je rozhodně to nejbizarnější, co jsem v životě slyšela.“
„Nemáš zač.“
„Ale líbí se mi, že ani jeden z nás nepochybuje, že je slečna divná rozhodně v něčem sektářským namočená.“
„Hm. Rozhodně pro někoho pracuje,“ souhlasil Sungjin. „Nejedná z vlastního popudu. Být to na ní, s nějakým sledováním mojí maličkosti by čas neztrácela.“
„Myslíš?“ svraštila Raven čelo.
„Vím. Teda,“ Sungjin se rozpačitě podrbal za uchem, „nechci, aby to vyznělo, že každá osoba, která se o mě zajímá, musí být takovej extrémista jako Brian, chraň bůh…! Z ní mám ale pocit, že dělá něco, co vůbec dělat nechce.“
„Není pak ale zbytečný scházet se s ní na delší pokec?“
„Mně přece nejde o pokec s fanouškem, Raven!“
„No jo, no jo,“ vzdychla dívka rezignovaně. „Nerozmluvím ti to, chápu.“ Odložila pakl psích paštik do regálu a obrátila se k Sungjinovi. „Slíbíš mi něco?“
„Záleží na tom…“
„Až vyřešíš, co sám se sebou vyřešit potřebuješ, vrátíš se.“
„Já přece nikam –,“ namítl Sungjin, Raven ho však nenechala domluvit:
„Vrátíš se k nám. Ke mně a k Brianovi. Nebudeš blbnout a hnát se za polovičními démony, jen proto, že jsou to poloviční démoni, abys měl falešný pocit, že někam patříš.“
„Falešný?“ povytáhl Sungjin obočí.
„A jak!“ odfrkla Raven znechuceně. „Život ve stádu polovičních démonů ti štěstí nepřinese. Potřebuješ kolem sebe lidi, kteří tě mají rádi.
Slib mi, že na to budeš myslet. Moc tě prosím.“
•••
Junsu vyčkal na vyzvání, poté stiskl kliku a nahlédl do pracovny. Pár vteřin trvalo, než mezi všemi těmi lejstry, jimiž měl jeho ctihodný šéf zaskládaný stůl, svého ctihodného šéfa našel.
Povzdychl si, a ani se své „boha, vy jste taký debil!“ rozpoložení nepokoušel maskovat.
„Pořiďte si sekretářku, hyungnim,“ poradil Erikovi suše, pročež jedním dechem dodal: „Přišlo vás navštívit vaše dítě.“
Vévoda udiveně vyhlédl zpoza kupy papírů, a když ve dveřích skutečně spatřil culícího se Arona, vyběhl mu naproti. Objali se.
„Tváříš se, jako bys viděl ducha,“ zasmál se Ron. „Čekal jsi snad Junjina?“
„Upřímně? Překvapil by mě míň!“ nevycházel Eric z úžasu. „Přetáhl jsi Minhyuna pánví po hlavě a utekl…?“
„Ne. Minhyun jel navštívit Minwooa. Vyzvedne mě cestou zpátky.“
„A s tvým zítřejším odchodem je srovnaný…?“
„Nejlíp jak může.“
„Takže tě nebudu muset hledat ve sklepě? Ani shánět klíčky, abych tě dramaticky odpoutal od radiátoru…?“
„To už máme za sebou,“ ujistil ho Aron.
„Wow,“ zabručel Eric bezvýrazně a pokynul Aronovi ke křeslu. „Předpokládám, že se bude co chvíli ochomýtat v blízkosti Akademie… Být tebou, připravím si nějaký dojemný příběh pro Min Ha, protože ten rozhodně nebude nadšený, že se mu Minhyun poflakuje kolem bariéry.“
„Nepochválí mě, co?“
„No…“ Eric si Arona nejprve kriticky prohlédl od hlavy až k patě (pozn. autorky: pro efekt), než s úsměvem prohlásil: „Tak zlé to určitě nebude.“
Vývoj celé téhle minroní situace ho na jednu stranu silně znepokojoval, ale na stranu druhou… Aron vypadal zdravě a spokojeně a jeho nic nemohlo těšit víc.
„Jak proběhl včerejší trénink s Ryeowookem?“ zeptal se Aron.
„Dobře. Vlastně výborně,“ opáčil Eric. Vrátil do miniaturní lednice džbán, v němž se chladila voda s citrónem, a naplněnou sklenici podal Aronovi. Chlapec poděkoval a napil se.
„Ryeowook je na tom mnohem lépe, než si sám myslí. Nepotrvá dlouho a proti veškerému démonskému nátlaku bude dokonale imunní.“
„To ho jistě uklidnilo.“
„No, ne tak úplně, ale… troufám si tvrdit, že z Podsvětí odjížděl v méně úzkostném stavu, než v jakém sem dorazil.“
„O tom nepochybuju,“ ušklíbl se Aron. Narážka na Ryeowookovu netajenou zamilovanost do vévody byla z jeho tónu zcela evidentní.
„Dej pokoj,“ zabručel Eric a popojel s křeslem stranou, jelikož přes komíny papírů kupící se na stole na Arona neviděl.
„Junsu má s tou sekretářkou pravdu,“ podotkl daemon, pohledem významně rentgenuje štosy dokumentů. „Fakt bys ji potřeboval.“
„Jde ti to.“
„Eh?“ vypadlo z Arona inteligentně; nechápal, o čem to vévoda mluví.
„Tykání,“ vysvětlil Eric s úsměvem.
Aron zrudl. „Kdybys jen tušil, jak náročný to je! Jenom od chvíle, co jsem sem vešel, jsem měl už třikrát chuť se na to vykašlat!“
„Ale nevykašlal.“
„Jistěže ne! Jsem drsný muž. Žádná nanicovatá pipka jako Kyuhyun!“
„Těší mě, že tě překonání mojí netykatelnosti posunulo na vyšší úroveň mužské dominance,“ rozesmál se Eric.
„Si piš. A jako drsný, dominantní muž mužně navrhuju vrátit se k našemu původnímu tématu.“
„Ehm, jakožto starý sklerotický muž se táži, jaké že bylo naše původní téma…?“
„Proč démon tvého postavení nemá sekretářku.“
„Ah, tohle.“ Vévoda mávl rukou. „Já ale sekretářku měl.“
„Fakt?“ podivil se Aron. „A co se s ní stalo?“
„Odešla prodávat kafe.“
„Co prosím?“
„Opravdu! Před pětasedmdesáti lety za mnou přišla s tím, že „hej, vévodo, vole, je načase splnit si životní sen!“ A jak řekla, tak udělala. Odstěhovala se na Jeju a otevřela si kavárnu.“
„Jak dlouho u tebe pracovala?“
„Skoro… dvě stě let.“
„Hm… Tos asi nebyl zrovna nejhorší zaměstnavatel…,“ konstatoval Aron zamyšleně. „Jak se slečna sekretářka jmenovala?“
„Boram. Jeon Boram. Jestli hledáš prototyp ideálního pracovně přátelského vztahu, byl to ten náš.“ Eric si povzdechl. „Váhám se zaměstnáním kohokoli jiného, protože… vím, že sekretářku, jako byla ona, i kdyby jen vzdáleně, už neseženu.“
„Vídáte se?“
„Ano. No, ne tak často, jak by bylo záhodno… ale jo, vídáme. A kafe, to vaří fakt luxusní!“
Dali se do smíchu. Avšak ten vévodův umlkl stejně náhle, jako začal. Eric zbledl, vyplašeně pohlédl na Arona a vzápětí od něj oči zase spěšně odvrátil.
Aron znal tu reakci: na mysli vytanuvší vzpomínka, u níž si Eric není jistý, či ji vyslovit nahlas, nebo raději ne. Neříkal proto nic, nenaléhal. Jestli Eric nazná, že se s ním chce podělit, udělá to, a jestli ne… Nevadí.
Démon ale nakonec promluvil.
„Tehdy… před šedesáti lety mi Boram moc pomohla.“ Střelil po Aronovi zkoumavým pohledem, ale mladík, ač mu muselo být jasné, o jaké době Eric hovoří, se tvářil asi stejně vztekle, jako by poslouchal vyprávění o krásném počasí venku. Vůbec. „Když Kangta umřel… vzala k sobě Yumi. Jeho Stín.“
„Bydlí spolu na Jeju?“
„Hm.“
„A pomáhá jí vařit kafe?“ opáčil Ron zvesela a Eric, uklidněný daemonovým ledovým klidem, s úsměvem přitakal.
„Taky ho umí zatraceně dobrý.“
Aron mu úsměv oplatil. „Tak to bys mě na něj měl někdy pozvat!“
„Víš, nad čím žasnu?“ hlesl Eric.
„Nad čím?“
„Že po mně ani teď nepožaduješ podrobné vysvětlení.“
„Událostí před šedesáti lety?“
„Přesně těch.“
„A proč bych měl?“ Aron pokrčil rameny. „Uslyším ho přece zítra.“
„Jo, ale –“
„Zítra nebo před týdnem, není to fuk?“
„Nevím. Je to daemonům fuk?“
„Nám rozbitým? Naprosto.“
„Ty mě rozbrečíš,“ fňukl vévoda, roztáhl paže a Aron se se smíchem nechal sevřít v dojatém medvědím objetí.
„Eriku?“
„Copak?“
„Když se vídáš s Boram… znamená to, že se vídáš i s tím Kangtovým Stínem, že?“
„Většinou to tak funguje.“
„Jak to probíhá?“
„Teď asi nerozumím, na co se mě ptáš…?“
Aron zvážněl. Vzal Erikovy ruce do svých a významně se na něj zadíval. „Nezavrhl tě, viď?“
„No,“ démon svraštil čelo, „nevím samozřejmě, co si skutečně myslí, ale… ne, z našich interakcí takový pocit nemám… Proč? Je to důležité?“
„Důležitější, než si umíš představit,“ přisvědčil Aron.
•••
Čtvrteční vyučování skončilo dřív, a proto se Hongbin rozhodl, že cestu domů vezme oklikou kolem svojí bývalé školy a vyzvedne Seungyoona. Během polední přestávky mu svůj předběžný plán sdělil esemeskou. Odpovědi se dočkal kladnější než kladné.
Nyní tedy Hongbin postával u živého plotu naproti školní bráně a zamračeně civěl do mobilu, když tu se ho najednou zmocnil ten nepříjemný, leč (pro osobu jeho schopností) ne neobvyklý pocit – že je sledován. S povzdychem schoval mobil do kapsy a rozhlédl se. Nalevo od něj, tak jako vždy v dostatečně introvertní vzdálenosti, se zase vznášel ten duch.
Zjevil se na scéně předevčírem. Tak krásný, až se člověku tajil dech. Nemluvil, neprojevoval se, pouze Bina zpovzdálí pozoroval. Na tom by nebylo nic divného… jenže ten duch byl mrtvý už několik desítek let a takoví Hongbinovu blízkost zpravila nevyhledávali. Ne aktivně… Co po něm může chtít? Netušil.
„Hyung!“
Hongbin odvrátil zrak od mlčícího ducha a široce se usmál na Yoona, který mezi davem odcházejících žáků a žákyň profesionálně prokličkoval až k němu.
„Nechtěl bys mě takhle vyzvedávat častěji?“ vyhrkl mladší nadšeně. „Cítím se hrozně důležitě!“
„Víš ale, že na nikoho tady moje společnost dojem neudělá, že?“
„Co je mi po nich,“ mávl Seungyoon přezíravě rukou a zaškaredil se na trousící se studentstvo. „Hele,“ napadlo ho, „můžu náhodným lidem tvrdit, že jsi moje holka?“
„Aby ses cítil důležitě?“
„Přesně!“
„Zapomeň,“ odfrkl Hongbin. „Jestli tu bude někdo něčí holka, tak ty ta moje.“
„A to jako proč?!“
„Protože jsem starší.“
„A já moudřejší!“ odhradil se Yoon. „Aspoň většinou, no,“ dodal rozmrzele, když Hongbin nekontrolovaně vybuchl smíchy.
Odpojili se od hlučícího davu, nechali za sebou frekventovanou čtvrť. Tichými, liduprázdnými ulicemi zamířili domů.
Duch se stále stejným pokerovým výrazem neslyšně plul za nimi.
„Co je?“ nedalo Yoonovi. Hongbin se totiž ohlížel přes rameno tak často, až to vypadalo, že má tik.
„Někdo mě sleduje.“
„Internetovej úchyl?“
„Duch.“
„Ale,“ Seungyoon zmateně svraštil čelo, „to se přece děje běžně, ne?“
„Jo. Jenže tenhle duch je… jinej.“
„Jak jinej?“
„Řekněme… že na moje pseudoterapeutický rady už je mrtvej trochu moc dlouho.“
„Počkej. Ty poznáš, jak dlouho je kterej duch mrtvej?“
„Jen zhruba,“ odvětil Hongbin nevzrušeně. „Bezpečně rozpoznám ducha, kterej ještě není mrtvej ani rok.“
„Což není tenhle případ.“
„Rozhodně ne. Tenhle je mrtvej už pěknou řádku let. A nejhorší je, že když se s ním pokusím navázat kontakt, zdrhne!“
„Možná se stydí,“ navrhl Yoon.
„No to je pěkný. Ale co po mně chce?“
„Třeba nic. Třeba se mu jenom líbíš.“
Hongbin protočil oči.
„Kotě, tvá atraktivita jistě nepůsobí jen na živé,“ mlaskl Yoon.
„Jenže bez toho, aniž by na mě promluvil, mě o ruku asi nepožádá. Není to trochu kontraproduktivní?“
„Krapet. Pravda,“ uznal Seungyoon a ohlédl se; čistě instinktivně. Nikoho ale samozřejmě nespatřil.
„Znám ho,“ zamumlal Hongbin.
„Eh? Teď jsi říkal, že je mrtvý už několik let!“
„Jeho tvář. Už jsem ji určitě viděl.“
„Takže je to někdo slavnej?“
„Asi.“
„Ptal ses Myung Sooa?“
„Vypadá snad Myung Soo jako odborník na celebrity?“ ušklíbl se Hongbin.
„Myung Soo sám vypadá jako celebrita… Ale ne, prostě mě napadlo, že možná neznáš jeho, ale… možná že ten duch vypadá jako někdo, koho od vidění znáš.“
„Lidskost démona?“
„Proč ne? V takovým případě by Myung Soo mohl vědět, o jakýho démona jde.“
Hongbinovu reakci přerušilo vyzvánění mobilu. Displej s dramatickou okázalostí hlásil, že mu volá „neznámé číslo“.
„Ten má slušnou výdrž,“ poznamenal Yoon, když telefon ani po dobré minutě nepřestával zvonit. „Měl bys to vzít. Ten zarputilej chudák na druhé straně si to zaslouží.“
Hongbin tedy poslechl a hovor přijal. A zjevně to byl správný tah, jelikož prakticky ihned po váhavém „haló“ vyhrkl ohromeně: „Hyung! Jak ses –?!“ Ztichl, osoba na druhé straně linky ho evidentně přerušila. Hongbin soustředěně poslouchal, občas nepatrně kývl hlavou, což vzápětí honem opravoval na „hm“ nebo „aha“ či „vážně?“
Celý telefonát se jevil pokojně a mírumilovně, proto Yoona trochu vyděsilo, když Hongbin znenadání vytřeštil oči a vyjekl: „Ale to nejde! Nemůžu přece –!“ Zběsile potřásl hlavou. „Hyung, ty ses snad úplně zbláznil! – Ne! Ne teď! Kdo proboha přestupuje na konci školního roku?! Takovej exot nejsem ani já! – Jak zařízeno, co zařízeno, mě se nikdo neptal –! Hyung? Hyung?!“ Hongbin s výrazem Alenky v Říši divů odtáhl mobil od ucha. „On mi to položil!“ vydechl nevěřícně.
„Kdo to byl?“ zeptal se zaraženě Yoon.
„Šílenej démon!“
„A co chtěl?“
„Oznámit mi, že přestupuju na Akademii Černých bratří!“
Žádné komentáře:
Okomentovat