Škola prokletých - 39. kapitola

Intuitivně se řítil temnými chodbami, bez jistoty že míří správným směrem. Nedokázal se soustředit, sladké aroma smrti se vznášelo všude, alespoň on měl ten pocit. Žaludek sevřený úzkostí, nedíval se nalevo napravo, nechtěl svoji rozbouřenou představivost ničím přiživovat. Vévodovo sídlo se mu nikdy nezdálo tak pochmurné a nepřátelské jako právě dnes.

Proběhl liduprázdnou halou, za schodištěm zabočil - proužek světla pode dveřmi nejzazší místnosti jej utvrdil, že jeho instinkt nezklamal. Zuřivě vpadl dovnitř… a zajíkl se hrůzou.

Nevěnoval pozornost čtveru zděšených očí, ne, to ta na pohovce v bezvědomí zhroucená bytůstka, zakrvácená a zbitá k nepoznání…

"Panebože… Co - co se stalo?"

Jako by ho ta slova probrala z leknutí, vrátil se Hyesung k práci. Léčivé světlo konejšivě zalilo Andyho domlácené tělo.

"Min Ho." Erikovy ruce jím jemně zatřásly, nepřirozená strnulost povolila. Otřeseně zaostřil na vévodův zsinalý obličej.

"Jdi, prosím - "

"Ne!" vyštěkl, rozvzpomenuv se proč nemohla jeho návštěva Munovic sídla počkat do rána. Smrt mu to sdělila jasně. "Vaše lidskost je mrtvá!"

Černovlasý mlčky, bez výrazu opětoval jeho pohled.

"Věděl jste o ní? Věděl, že ano… Tak proč? Proč jste mi nic neřekl?!"

Ticho.

"Proč?!"

Ticho.

"Eriku!"

"Nechtěl… nechtěl jsem, aby se o ní kdokoli dozvěděl," hlesl starší a zoufale potřásl hlavou. "Nikdo… nikdo to neměl vědět… Nikdo…"

Byla to ponížená omluva za vlastní pochybení. Za to, že věc, kterou tak úzkostně tajil před celým světem, vystoupila na světlo. Ta věc, kterou tajil, aby nemohla ukázat na viníka. Ta věc, kterou nikdy netajil kvůli sobě.

Min Hova ústa se nevěřícně zkřivila v cynickém šklebu. Protože pochopil. "To přece nemyslíte vážně…!"

Eric jen nešťastně svěsil ramena.

"No tak, Min Ho," ozval se váhavě Hyesung, "nemůžete to nechat na později…?"

"SKLAPNI!" zařval vztekle, měl té jejich hry na dokonalé manželství tak akorát po krk. "VŽDYŤ JE TO JENOM TVOJE VINA!"

Brunetova bledá tvář prakticky zprůsvitněla. Na Min Ha v tu ránu zapomněl a šokovaně vytřeštil oči na svého manžela.

Prozření v pravou chvíli, vskutku.

"Copak tobě to vážně nedošlo?" odfrkl znechuceně. "Bože, ty jsi případ…"

"Tak dost!" zasyčel Eric.

"Jen své drahé ignorantské polovičce ozřejměte, proč jste se o reinkarnaci svojí lidskosti nechtěl šířit!"

"Přestaň - "

"Nestyděl jste se za ni, kdepak. Být to jinak, možná byste nám ji dokonce i hrdě představil."

"To stačí - "

"NESTAČÍ! Dvě stě let držím hubu a krok, zatínám zuby a dělám, že to nevidím, ALE JÁ TO VIDÍM, ERIKU! Vidím, jak se k vám chová! A nechápu, jak to můžete snášet! Proč ho pořád kryjete?! Proč ho chráníte?! Takové tajnosti s vlastní lidskostí, a to jen proto, aby nevyšlo najevo, jakého hnusného a tyranského pokrytce jste si to vzal! Neuvěřitelné.

A ty," namířil prstem na zkoprnělého Hyesunga, "máš jediný štěstí, že Andy momentálně tak naléhavě potřebuje tvoje léčitelské schopnosti!" prskl a zlostně za sebou třískl dveřmi.

•••

"Aarone!"

Rudovlásek se překvapeně otočil za povědomým hlasem. Vysokoškolská návštěva ho se širokým úsměvem na rtech ladně doběhla. "Nichkhune, ahoj. Co ty tady?"

"Dělám garde Songové, prý by sem sama netrefila," mávl Thajec rukou. "Ona už je v tělocvičně," dodal, když si při pohledu na Aronův udivený výraz uvědomil, že jeho slova si s Victoriinou nepřítomností jaksi protiřečí.

"Á, jasně. Zeměvládci mají trénink."

"Tak, tak," přitakal Nichkhun vážně, načež vzal mladšího familiárně kolem ramen. "Slyšel jsem," uculil se, "že jste se s Chansungem zasnoubili…"

"Jdeš s křížkem po funuse," odtušil Aron lakonicky. "My už se stačili rozvést."

"Ha? A kdy jste se vzali?"

"Nevzali. Zasnoubili jsme se a půl hodiny nato se rozvedli."

"To jde?"

"Nepodceňuj nás."

Hnědovlasý zadumaně našpulil pusu. "Hele, a… jak k tomu vlastně došlo?"

"Zjistil, že mám slabost pro Junjina," odfrkl daemon.

"A to je všechno?"

"Jo. Od té chvíle se mnou nemluví."

"Fakt?"

"Fakt."

"A je debil nebo se praštil do hlavy?"

"No, žádnou bouli neměl, pokud vím…"

"Takže debil," zkonstatoval Nichkhun a zamračil se. "Ale stejně tomu pořád nějak nemůžu uvěřit… Zvládá to ve zdraví?"

"Co přesně?"

"Ignorovat tě. Víš, mluvil jsem s ním sice jen jednou, ale… poslouchat sentimentálního Junsua je proti tomu nic."

Aron skepticky povytáhl obočí. "Jakože mluvil o mně?"

"No to teda!"

"Při rozhovoru s tebou? Tom rozhovoru, kdy tě div neojel přímo na chodbě?"

"Toto… to už byl závěr. To už o konverzování nešlo."

"Jasně."

"Nespal jsem s ním."

"Spi, s kým chceš."

"Jsi naštvaný."

"Nejsem naštvaný," povzdechl si Aron. "Jsem unavený. Bojím se. Mám všeho plné zuby. Chci umřít, ale nemůžu, protože mi to tu každý na potkání vymlouvá. Je to otrava."

Nichkhun na něj zděšeně vykulil oči. "Nepotřebuješ… pomoc? Odbornou?"

"Ne. Přejde to."

"Přejde…?"

"Věř mi, plácám se v tom už pět let. Vždycky to přejde."

Starší se užuž nadechoval k nějaké pádné námitce, Ron však hladce obrátil list.

"A kam máš vůbec namířeno?"

"N - no, vlastně hledám Erika," zakoktal se Thajec. "Nevíš, kde je?"

"Nejspíš v kanceláři, ve východní věži. Nebo v apartmánu…" Rudovlásek na mobilu zkontroloval aktuální čas. "Ale ne, v tuhle dobu bude určitě v kanceláři."

"Aha… ve východní věži, říkáš?"

Daemon přikývl.

"Dobře, díky." Nichkhun svraštil čelo. "Poslyš, fakt budeš v pořádku?"

"Jo, nedělej si starosti," usmál se Aron.

Rozloučili se. Mladší zamířil přes nádvoří k severnímu křídlu a Khun prošel interiérem budovy do křídla východního. Vyběhl schody do věže a na jejím vrcholu zaklepal na dveře jediné zdejší místnosti.

"Dále!"

S hlubokým nádechem se pokusil vymazat z tváře ten depresivní výraz, co se mu na ní po rozhovoru s Aronem usídlil, a vstoupil do pracovny. "Hyungnim!"

"Zdravím, Nichkhune," kývl na něj Eric zpoza lejster, co se mu kupily na stole.

"Administrativa?"

"Kéž by," zašklebil se vévoda a podal mladíkovi bílou obálku.

Ten ji tázavě převzal a nahlédl dovnitř. Rozzářil se. "To je…!"

"Napadlo mě, že by tě takový… terénní výzkum mohl potěšit."

"Děkuju mockrát!" vyhrkl Nichkhun a vysmekl démonovi ukázkovou úklonu. "Nechám si ji zarámovat," zazubil se a nadšeně pozvánkou v obálce zamával. "Dvacátého čtvrtého - "

Decentní odkašlání z pohovky ho vyděsilo k smrti. Vůbec si nevšiml, že je v kanceláři ještě…

"MiMi?"

"Ahoj."

"Co… tu děláš?"

"Nic moc." Číňan urovnal vlastní pozvánku položenou na klíně a pokynul k Erikovi. "Sedím a zbožně ho pozoruju."

"Ano, to vážně dělá," přisvědčil Mun.

"Ale co ty? Když jsi sem vešel, tvářil ses dost… přešle." Zhoumi pozdvihl obočí. "Potkals Arona?"

"Mohls mě varovat předem!"

"To bys svý návštěvy musel předem hlásit!"

"Hádat se jděte laskavě ven."

Dvojice omluvně sklopila hlavy. "Pardon."

"Uhm, mám o něj ale docela strach," přiznal Horvejkul. "Tvrdí sice, že bude v pohodě, jenže… bude?"

"Relativně," odtušil Eric. "Pokud tě ale primárně děsí jeho sebevražedné tendence, věř mi, těmi se trápit nemusíš." Trpce se pousmál. "Na to, aby se zabil, mě má až příliš rád."

Khunovo čelo zbrázdila udivená vráska.

"Kvůli tomuhle jsi ale nepřišel, že?"

"No… ne. Byl jsem vyslán zjistit, jak to vypadá s portrétem."

Vévoda beze slova vytáhl ze šuplete arch ve fialových deskách, ty rozevřel, a poslal po stole k Nichkhunovi.

Thajec zalapal po dechu. "Páni!" Užasle si načrtnutou podobiznu prohlédl pozorněji. "Hyungnim, to… to je úžasné!"

"No že?" přisadil si pyšně Zhoumi.

Mun ve vší skromnosti pokrčil rameny. "Do týdne by to mohlo být hotové. Čekáme na pastelky."

"Černobíle by to jistě stačilo…"

"Ne," namítli Mi a Eric svorně.

"Junsu si vyžádal barevný portrét…," opáčil mladší z nich.

"A barevný portrét taky dostane," doplnil ten starší.

Nichkhunovi zacukaly koutky. "To jste si nacvičovali?"

"Celý včerejší odpoledne," zašklebil se vévoda. "Myslíš, že bude Junsu spokojený?" kývl ke kresbě.

"Mohl by zkusit nebýt!" Hnědovlasý si výhružně prokřupal prsty.

Eric se smíchem schoval rozpracovaný portrét zpátky do stolu, když se mu rozezvonil mobil. Pohlédl na jméno volajícího a rázem zvážněl. "Omluvte mě, tohle musím vyřídit."

Khun prohlásil, že se stejně chtěl jít podívat, jak se vede Victorii v trenérské roli, a Zhoumi ("Ona je tu Song Qian?!") se k němu bez meškání připojil. Cestou z pracovny ve stručnosti probrali, co, kdy, jak a proč bude třeba na tu velkolepou oslavu - kradmým pohledem do obálky ještě jednou každý zkontroloval, že je pozvánka v ní dostatečně pravá a skutečná - a koho asi vévodové ještě tak míní pozvat, uprostřed načaté věty se však Nichkhun pojednou na pár vteřin přemítavě odmlčel.

"MiMi?"

"Hm?"

"Co přesně myslel Eric tím, že… na to, aby se Aron zabil, ho má až příliš rád?"

"Aha, tohle," Číňan zvlnil rty v chmurném úsměvu. "Nepokrevní synovská oddanost, tuším. Hyesung z nich má legraci, tvrdí, že Aron je beztak Erikovo nemanželský dítě. Ono to tak totiž často vypadá…"

"A Aron nemá to srdce být tím, kdo Erika připraví i o druhého syna, jasně," zamumlal Nichkhun chápavě. Bezděčně jej přitom napadlo, že s tématem "Junjin", ač v různých významech, se tu dneska setkává podezřele často.

•••

"Koho to furt vyhlížíš?" zeptal se nedůvěřivě Key a přimhouřenýma očima si svého nezvykle roztržitého spolužáka pátravě prohlédl.

Minho strnul. "C - cože? Vyhlížím? Nikoho nevyhlížím."

"Obcházíš kolem celýho komplexu a v jednom kuse čučíš všude okolo. Vyhlížíš."

"Ne."

"Ale jo."

"Ne!"

"Jo!"

"Ne!"

"Jo!"

"Kuš! Přišels mě sem prudit nebo co?!"

"Ne," ohradil se blonďák dotčeně. "Tebe zásadně neprudím. Ale začnu, jestli na mě budeš ještě chvíli takhle hnusnej."

Mladší si s povzdechem promnul kořen nosu. "Promiň."

"Poslední dny se chováš divně."

"Jsem… trochu přecitlivělý. Asi."

"Asi?" rýpl si Key uštěpačně a se širokým zívnutím nakopl drn trávy.

"Hele, nemáš být na tréninku?" napadlo Minha najednou.

"No jo, měl jsem být… jenže když jsme Victorii hrdinně předvedli, co umíme - teda vlastně neumíme, dostala takový záchvat smíchu, až se začala dusit, a Horvejkul jí musel dávat umělý dýchání… Takže se to odpískalo a pokračovat budeme zítra."

"Navnadils mě. Na některý z vašich tréninků se rozhodně zajdu podívat," rozesmál se tmavovlásek.

"Garantuju ti, že určitě nebudeš zklamán…! Jo, abych nezapomněl, vévoda nás kolektivně žádá, abychom se dneska ve čtvrt na šest sešli v Min Hově apartmánu."

"Aha? Ale vždyť jsem se spolu viděli na obědě, proč mi nic neřekl?"

"Já ti nevim, vole, třeba proto, že kdykoli na tebe promluví, tváříš se, že bys mu tu jeho hezounkou pusinku nejradši rozpáral?" připomněl mu Kibum suše.

"Ehm…"

"Klídek, mně je docela fuk, co s Erikem máš…"

"Odpusť si ten podtón, ano?"

Blonďák významně povytáhl obočí.

"Nic mezi náma není!" prskl Minho.

"Když ne, tak ne… Ale víš jak… Eric a Min Ho…"

"Vypadám snad jako Min Ho?!" Mladší se zarazil a honem svou výpověď přeformuloval ve vhodnější: "Jsem snad Min Ho?!"

"No to ne…"

"Tak vidíš!"

Key rozmrzele našpulil pusu. "Kruci. Měl jsem teorii…"

"Prosím, ne…!"

"…že jsi na něj nasranej, protože tě odmítl…"

"On mě?! No dovol!" urazil se Minho (respektive jeho nebetyčná ješitnost).

"Ale byla to dobrá teorie!"

"Byla úplně mimo - "

"Pšt!"

Stanuli před hlavní branou. Key se užuž chystal vejít, když si všiml, že Minho s návratem viditelně otálí. Udiveně pohlédl směrem, jímž tak uchváceně zíral tmavovlásek, neviděl však vůbec nic. Jen trávu a v pozadí pár stromů. Žádná neobvyklost.

Nakrčil čelo. "Minho?"

"Hm?" udělal mladší nepřítomně. "Hele, uvidíme se pak na té schůzi, dobře?" A bez varování se rozběhl vstříc oné liduprázdné, nezajímavé scenérii. Keyovo vyjevené volání vytěsnil na samý okraj vlastního vnímání. Nebylo důležitější než všudypřítomné ševelení jarního větru.

Konečně! Snaží se ho tu zastihnout už tři dny a…

"Junghyuku!" Chtěl chytit muže za rukáv, jenže… jeho ruka nadmíru poeticky proplula Munovým zápěstím skrz. Vydechl ohromením.

Junghyuk apaticky shlédl ke své rozplývající se pravé horní končetině, pak se podíval na Minha, povzdechl si a rezignovaně se k chlapci obrátil.

Ten zavřel úžasem otevřená ústa a dal se do zaujatého testování pevnosti duchova levého ramene. A trupu. A krku. A hlavy. A tak.

"Páni."

Bylo to zvláštní, Junghyuk vůbec nebyl průhledný, a přesto se na dotek nezdál hmotnější než studená ranní mlha… Když se chtěl Junghyuk naposledy dotknout Minha, šlo to bez potíží. Když se teď chtěl Minho dotknout Junghyuka, nemohl. Musí se k tomu snad mrtvý uvolit…?

"Mohl bys toho nechat?!"

Minho poplašeně vytáhl ruku z Junghyukova zamračeného čela. "Pardon! Bolí to?"

"Ne," zabručel Mun, přesně tím erikovsky charakteristickým, nakřáplým hlasem. "Jen je fakt bizarní dívat se, jak mi strkáš ruku do hlavy."

"Ty mluvíš!"

"Ovšemže mluvím."

"Dodneška jsi nemluvil!"

"Nerad mluvím."

"No… aspoň se budeme perfektně doplňovat," konstatoval mladší. "Projdeme se? Chtěl bych se tě zeptat na pár věcí…"

Vykročili k severu podél stromové aleje. Minho koutkem oka zkoumavě pozoroval, jak vánek hravě cuchá Hyukovu černou ofinu, jak se opírá do jeho košile, pozoroval, jak muž mhouří oči proti slunečním paprskům. Vše tak prosté a přirozené… Nevědět, že je mrtvý, nepoznal by to. Zvláštní.

"Chceš se mu pomstít?" vyhrkl bez obalu.

Junghyuk se na něj nevěřícně zadíval. Při té příležitosti Minho mimoděk zauvažoval, že si nikdy dřív nevšiml, jak nádherné musí mít Eric oči. (pozn. autorky: Tupec.)

"Ne!" zavrtěl starší rozhodně hlavou.

"Ale… vždyť tě zabil."

"Měl důvod."

"Jo, ale… byl jsi nevinný, proboha!"

Mun pokrčil rameny. "Nezbytné oběti… znáš to."

"Nezbytné?"

"Jistě. Vše je předem naplánované."

"Cože?" Minho zmateně svraštil obočí. "O čem to - ?"

"Teď mě dobře poslouchej," skočil mu černovlasý výhružně do řeči. "Mun Jung Hyuk, Eric, je ta nejbáječnější bytost, jakou v tomhle ohavným, prohnilým světě můžeš poznat. Jo, je magor, a je dětinskej a má fakt blbej smysl pro humor, ale neznám nikoho šlechetnějšího a obětavějšího, než je on. Vlastně je hanba, že ho ještě nesvatořečili… A za tím si stojím a piš si, že jestli se k němu budeš dál chovat, jak se k němu chováš, zpřelámu ti nos. Nadvakrát. A moc se neušklíbej, co se tvojí osoby týče," dloubl mladšího pěstí do ramene, "můžu ze své nehmotnosti nemálo slevit!"

"Au!"

"Rozumíme si?"

"No jo, no." Choi si ublíženě promnul pohmožděné rameno. "Ale… copak tě to vážně ani jedinkrát nenapadlo?"

"I kdyby, s tebou to nijak nesouvisí," zamračil se Junghyuk. "Nemáš sebemenší právo ho odsuzovat."

"Ví to?"

"Hm?"

"Že na něj nedáš dopustit."

"Těžko. Setkali jsme se dvakrát."

"Jen dvakrát?"

"Neměl v úmyslu se svojí lidskostí chlubit. Prosil mě, ať ho víckrát nekontaktuju."

Tmavovlásek si vybavil Min Hovu vzpomínku z dnešní noci a zachmuřeně vrazil ruce do kapes. "Je to pravda? Vážně je to… Hyesungova vina?"

"Tohle?" Junghyuk se mu se suchým smíchem předvedl jako manekýna na přehlídkovém mole. "Má existence? Ano."

Minho si rozpačitě skousl spodní ret.

"Všichni někoho takového máme," podotkl černovlasý. "Ty Jonghyuna, Ren Min Kiho otčíma, Krystal Soo Jungina manžela… Jedince, bez kterých bychom neexistovali, protože naši démoni by byli šťastní. Je to pěkně hnusné, když se nad tím zamyslíš."

"Tolik mu ublížil…?"

"Ubližoval. Dvě stě let psychického teroru. Dodneška nechápu, jak to Eric dokázal ustát ve zdraví."

"Nebránil se?"

"Je to idiot," povzdechl si Junghyuk. "Celou dobu se podvědomě utěšoval tím, že Hyesung v podstatě nedělá vůbec nic špatného. Bylo to tak pro něj snazší."

"Snazší?" srazil Minho nechápavě čelo.

"Miluje ho. A cítí se vůči němu zodpovědný."

"Protože opustil oceán?"

"Jo."

"Bylo to přece Hyesungovo svobodné rozhodnutí."

"Jasně. Ale vysvětli to Erikovi," ušklíbl se Hyuk cynicky. "Být Hyesung můj chlap, dávno bych s ním vyrazil dveře. Ale on ne. On mlčel a přijímal jednu pomyslnou ránu za druhou. A když už dál nemohl, ten jediný, komu se svěřoval, byl Andy." Když si všiml Minhova tázavého výrazu, pokrčil rameny. "Andy Hyesunga znal, tak nejspíš proto. Eric nechtěl dělat zbytečné rozbroje."

"Copak si toho nikdo nevšiml? Minwoo, Dongwan?"

"Ale ano, jenže když Eric zapíral, co mohli dělat? Navíc, Hyesung se ke všem ostatním choval… vlastně mile. Skoro od začátku… A pak, podívej se na něj!" Starší zlostně zaťal čelist. "Pro třetí stranu bylo prakticky nemožné uvěřit, že by byl něčeho takového schopný."

"Ty ho nenávidíš," shledal Minho bezbarvě.

"Jo," přisvědčil Junghyuk prostě. "Podle mě je odporný. Ale tvůj názor na něj tím nijak zkreslovat nechci. Tehdy jsi ho neznal, znáš ho teď, a ačkoli stále není ideální partner, posledních padesát let se opravdu snaží, takže… Se svými závěry se tentokrát, prosím, neukvapuj."

Tmavovlásek přikývl. "Uhm, bude to asi znít trochu… pošahaně, ale… mohl bych vidět, jak to vypadalo? Mezi nimi?"

"Promiň, ale ne. Kdybych ti ukázal jednu vzpomínku, nic si z ní nevezmeš. Kdybych ti ukázal všechny… byli bychom tu minimálně do příštího roku." Mun pozvedl koutky v letmém úsměvu. "Takhle podané to moc přesvědčivě nezní, vím, jenže nezvratným faktem zůstává, že já se reinkarnoval. Část Erikovy lidskosti tudíž umřít musela."

"Musela…" Minho se na pár chvil přemýšlivě zaměřil na špičky svých bot. "Co tedy chceš?" zeptal se a zpříma na Junghyuka pohlédl. "Můžu… ti nějak pomoct?"

"Už pomáháš," odtušil černovlasý vděčně. "Já… nechci zmizet. Ztratit se, víš? Nechci, aby po mně zbyl jen hezký náhrobní kámen, a vzpomínka žádná. Nezanechal jsem sice žádný velkolepý odkaz, ale těch osmadvacet let života přece něco znamenalo.

Byl jsem jedináček. S příbuznými jsme se moc nestýkali a po smrti rodičů… zbytek rodiny přirozeně ztratil zájem uchovávat na mě jakoukoli památku. A už je to šedesát let. Kamarádi, spolužáci a kolegové z práce zapomněli dávno. Kangta je mrtvý. Yumi začala znovu s čistým štítem. A Eric s Andym pevně doufají, že se jim na všechno kolem mě snad jednou zapomenout povede… Nedivím se jim. Ale bolí to." Křečovitě se zasmál. "Promiň, je to hloupost…"

"Ne, to není," ujistil ho mladík vážně. "Naopak. Ty si zasloužíš, aby se o tobě živí dozvěděli, Junghyuku."

•••

"Já ti říkám, že to zvládnu!"

"A já ti říkám, že ne."

"Min Ho!"

"Smiř se s tím, Kyuhyune, nemáš šanci."

"To se ještě uvidí!"

"Cha! Chceš se vsadit?"

Hysterický výbuch Andyho a Aronova smíchu atmosféru v apartmánu definitivně korunoval. Minho udiveně nahlédl dovnitř. Zhoumi na něj s úsměvem od ucha k uchu zamával od okna.

"Taky sázím!" zařval nadšeně Key.

Kyuhyun po něm nedůvěřivě loupl očima. "A na co?"

"Na tvou prohru, samozřejmě."

"Hajzle!"

"Vzdej to, Kyu," zabručel Yesung. "Není to možný. Nepovedlo se to ani Heechulovi, a že nikdo nemá prořízlejší pusu než on!"

"To je soukromé!" okřikl ho kolega pohoršeně.

"Stejně ti reputaci ctihodného muže nikdo nevěří," zklamal Chula Jonghyun. "A ty," pokynul bradou od navýsost dotčeného Kyuhyuna k posledním dvěma příchozím, "se můžeš předvést."

Černovlásek vypjal hruď, v tu ránu byl na nohou a třemi kroky hnedle u vévodů. "ERIKU!" zahřměl důležitě.

"Oslovení se nepočítá!" upozornil chlapce Min Ho.

"Já vím! Eriku!"

"Ano?" opáčil Mun a vyměnil si s Hyesungem jeden zmatený pohled.

Cho zhluboka nasál vzduch a otevřel pusu, vzápětí však zaváhal a ústa zase zavřel. Nadechl se, vydechl a celý proces zopakoval. Dvakrát. A nic. Zašklebil se, jako by žvýkal citron. Vypadalo to, že usilovně válčí s čímsi, co chce vyslovit nahlas, ale zaboha toho není nechopen.

Po dvou dlouhých minutách svou hrdinskou snahu vzdal. Se zaúpěním padl před Erikem na kolena a třískl hlavou o podlahu. "Já nemůžu!"

Eric a Hyesung synchronizovaně povytáhli obočí, Min Ho a Key si triumfálně plácli a Andy a Aron se zajíkli smíchy podruhé.

"Ale…!" zkusil Kyu štěstí naposledy. "Kdybych se na něj nemusel dívat - !"

"Jak nemusel, co nemusel?! Musíš udržovat oční kontakt! Jinak to neplatí," smetl Heechul jeho naděje nekompromisně ze stolu.

"Kurva," ulevil si černovlásek sklesle. "Fajn, uznávám, přecenil jsem svý schopnosti."

"O co…?" nechápal Hyesung, Eric však rozuměl příliš dobře.

"Tykání?" povzdechl si.

"Jo! Jste úplně netykatelnej!"

"To slýchám často…"

"Tyká vám kromě něj," Kyuhyun kývl k Shinovi, "a vaší rodiny vůbec někdo?!"

"Minwoo a Dongwan," pokrčil vévoda rameny. "No, a minimálně před padesáti lety i Junjin." Ušklíbl se. "Jak je na tom teď, těžko říct."

Key, Onew, Zhoumi a Nichkhun hodili se vší významností očkem po Andym.

"Co?" zamračil se démon.

"Trháš Shinhwě tykací partu."

"Dvě stě padesát let jsem byl komorník Jeho královské Výsosti. Trpím nevyléčitelnou nemocí z povolání," odtušil Sun Ho suše. "Komorníci. Vévodům. Netykají. Excentrickým hrabatům, bývalým princům, daemonským Lordům, kterým dělali chůvy, těm klidně, ale vévodům ne. Tak."

"Zajímavé," podotkl Taemin. Jako by nebylo samo o sobě dost kuriózní, že Erikovi vyká Min Ho, on i Andy… Oba mu zatraceně blízcí. Udiveně zakroutil hlavou. Jak tohle vypadá v posteli, to by ho opravdu zajímalo…

"Nemysli na prasárny," zpražil ho Kyuhyun káravým pohledem.

"Ha?!"

"Kyu! Měl jsem za to, že tvůj šestý smysl pro telepatii, co žádná telepatie není, zakrněl," překvapilo Miho.

"Kdepak, dostal tříměsíční zasloužené volno. Odpočal si a je zpátky. V plné síle."

"Tak to jsme teda v pěkným hajzlu," shrnul Taemin situaci.

"To teda jste," rozchechtal se maniakálně Cho. "Všechny si vás podrobně zanalyzuju!"

"To zní jako pěkná nuda," odfrkl Key.

"A tebe jako prvního!"

"Cože?! Proč? Ne! Začni podle abecedy jako každý inteligentní člověk!"

"Ale od konce," zabručel Andy. Ne, že by věděl, o co jde, ale preventivně… být první na ráně nikdy není dobré.

"Neboj, kotě," uklidnil Kyuhyun k námitce se nadechujícího Zhoumiho, "tebe se to netýká."

"Děkuju pěkně," zahučel rozmrzele Yesung.

Černovlásek se na něj potměšile zazubil. "Moc se těším na spolupráci, pane profesore!"

"Můžu protestovat?"

"Můžete. Ale k ničemu vám to nebude."

"A už dost keců!" mlaskl Key a vyčkávavě se zadíval na mlčící Muny. "Tak proč jsme tady?"

"Inu," odkašlal si Hyesung, "jak asi víte, čtyřiadvacátého, což je za osm dní, slavíme výročí a… nepochybuju, že tamti dva," Mi a Khun ho zahrnuli odzbrojujícími úsměvy, "vás už stačili informovat, že jsou na tu sešlost zváni. A Jessicu, Soo, Andyho, Min Ha, Yesunga a Jonghyuna snad ani zmiňovat nemusím. Pár dalších volných míst samozřejmě ještě máme, ale… určitě ne pro všechny."

"Bohužel. Věřte, že bychom tam mnohem radši měli vás, než polovinu těch aristokratických individuí," protáhl Eric kysele obličej.

Brunet vážně přitakal. "Prostě a jasně, my se rozhodli pozvat ještě tři z vás, kdyby se však chtěl přidat kdokoli další, stačí říct."

Osazenstvo zamyšleně kývlo.

"Tak jo." Démon strachu důstojně přikročil k Aronovi a s úsměvem mu podal pozvánku. "Neber to, prosím, jako nic závazného. Nicméně… tvá přítomnost by mi udělala velikou radost."

Daemon na to neřekl ani ň, místo toho Erika dojatě objal.

Hyesung se při pohledu na ně trochu rozpačitě ošil. "Uhm, já tak milý a kontaktní nebudu, pardon," omluvil se a předal obálku s pozvánkou Kyuhyunovi. "Prosím, rodino."

"Díky moc!" zaradoval se černovlásek.

"No, a…," Shin se zadíval na poslední pozvánku, co držel v ruce, svraštil čelo a po kratičkém zaváhání ji vrazil do ruky manželovi. "Nebuď srab," sykl.

Eric se zatvářil, že by dal Hyesungovi nejradši pěstí, poslušně se však obrátil k Minhovi, nejistý, zda se usmát, zůstat vážný či co vlastně. Netušil, čím ho štve, a netoužil ho štvát víc než doteď. Což… bylo trochu neřešitelné. "A jako toho třetího bychom, ehm, rádi pozvali tebe. Tedy pokud budeš souhlasit, přirozeně," dodal honem.

Minho jen ohromeně přikyvoval. Měl pořádnou chuť si nafackovat. Choval se jako epochální idiot a vévoda, než aby nad ním pohrdavě a po právu ohrnul nos, se ještě diplomaticky snaží jednat s ním v těch nejjemnějších rukavičkách… Zahrabat se je málo.

"Děkuji." S povděkem převzal obálku a hluboce se démonovi uklonil. "Děkuji mnohokrát."

Hyesung, vida že interakce mezi Minhem a Erikem proběhla bez karambolů, spokojeně přistoupil ke čtvrté fázi. "Dobře, má-li někdo další - "

Keyova ruka vystřelila vzhůru.

"Ano?"

"Bude to nóbl a stylový a - STRAŠNĚ MOC PROSÍM - u toho já musím být!"

Eric se smíchem vytasil z kapsy saka tenký zagumičkovaný svazek obálek, jednu pozvánku z něj vytáhl a co nejseriózněji ji Keyovi věnoval.

"Ano!" Blonďák se se svým úlovkem nadšeně přitočil k Onewovi. "Lásko," vlepil mu mlaskavou pusu, "já se můžu oficiálně zúčastnit!"

"Tak si to pořádně užij," zazubil se na něj brunet.

"Moment," zarazil se mladší, "ty se ke mně nemíníš přifařit?"

"Rád bych, jenže my hned v pondělí šestadvacátého píšeme test z dějepisu a z matiky. Ani jedno mi posledně moc nevyšlo, takže…"

"…se budeš celý příští víkend učit."

"To ty a Ren nejspíš taky, co?" poznamenal Kyuhyun na Taeminovu adresu. "Blíží se zkouška z čínštiny…"

"Plánujeme unést Henryho. A pokud nám učení s ním nepomůže, skalpujeme ho a implantujeme si každý polovinu jeho mozku."

"Oh. To… by snad i mohlo vyjít."

"No že?!"

"Teď ještě najít vhodného chirurga…"

Key letmým polibkem na líčko ukončil svou tulící chvilku s Onewem, jako samotná královna připochodoval do středu místnosti a okázale namířil prstem na Arona, Kyuhyuna a Nichkhuna. "Tak jo, pánové, kdo z vás mi bude dělat doprovod? Nehlaste se všichni."

"Uhm, a musíme se párovat?" zapřemýšlel Cho a houkl na Jonghyuna: "Hej, pane profesore, vy s někým jdete? Jako formálně?"

"Já?" Hnědovlasý si k sobě pyšně přitáhl smějícího se Andyho. "Já jdu s Andym!"

A když i největší zoufalec má parťáka…

"Musíme," shledal Kyu vážně. "Ok, Keyi, ty si vem Horvejkula, já beru Arona." Rozpustile se na daemona zakřenil. "Když už spolu spíme…"

"Ty seš debil," prskl starší a rozchechtal se na celé kolo.

"Tušil jsem, že to s tou Kyuhyunovou dobrosrdečností nebude jen tak," podotkl pobaveně Minho a Mi se rozesmál.

"A tak se to nemělo rádo…!"

"Pořád nemá," ujistil kolegu Aron. "A vůbec, nech si ho. Já se stěhuju."

"Už?"

"Jo. Radši. Začínám mít dojem, že tvůj muž si za naším soužitím představuje něco, co není."

"Ty mě jako nechceš, jo?" urazil se Kyuhyun. "Tak si teda hukni! Ale nejdřív spolu absolvujem tetiččinu oslavu - "

"Nejsem žádná tvoje tetička!" načepýřil se Hyesung.

"Příbuzný ze sto třicátého druhého kolene. Lepší?"

"Rozhodně."

"Tak to abych si to někam zapsal…"

"Ah!" vzpomněl si najednou Zhoumi. "Eriku?"

Černovlasý ustal v tlumeném hovoru s Yesungem a Heechulem a pohlédl na Číňana.

"Mluvil jste už s Naylou?"

"Ano, mluvil. Poslala mě do háje - "

"Kruci," svraštil mladší čelo. "Doufal jsem, že když jí to navrhnete vy, neodmítne… Jo, vím, že nesnáší lidi a všechno jim podobné v jakémkoli větším počtu, a že u vás bude doopravdy narváno…"

"Upřímně, vůbec se jí nedivím."

"Jenomže mně připadá, uhm, nepatřičné a taky trochu sebevražedné promenádovat se po Podsvětí bez svého Stínu. Bez urážky."

"A Nayla to cítí docela stejně," uklidnil ho Eric.

"Fakt?"

"Věř mi, pojistil jsem se lososem. Je ochotná přetrpět celou akci ve svojí zvířecí podobě."

•••

Zvuk otevíraných dveří Rena automaticky přiměl zvednout hlavu od laptopu. Otočil se, aby mohl drzouna, co mu sem leze bez ohlášení, ve jménu veškeré nevrlosti světa zabít (respektive "zabít") pohledem, když však na prahu spatřil svého daemona, brada mu poklesla úžasem.

"Ahoj," pozdravil Aron s váhavým pokusem o úsměv. Z Renova výrazu bylo očividné, že se žádné hodnotné odezvy nedočká, a tak si z ramene sundal tašku, položil ji na postel a začal vybalovat. Pyžamo, ručník, kartáček…

"Ty - ty tu zůstáváš?" zakoktal světlovlásek ohromeně.

Starší se zarazil. "Nesmím?"

"Ne! Teda - jasně, že smíš! Já jenom… to je jedno." Ren zavrtěl hlavou a vyskočil ze židle. "Ale překvapilo mě, že ti Kyuhyun sám od sebe nabídl, ať u něj zůstaneš…"

"Neříkej dvakrát. Už je to týden a pořád za tím hledám nějakou zradu," rozesmál se Aron. Načež omluvně roztáhl paže a mladší se mu se širokým úsměvem vrhl kolem krku.

"Chyběls mi."

Chyběls mi.

"Ty mně taky," šeptl daemon do Renovy bledé kůže a měkce jej políbil na krk.

"Arone…"

Aronnie…

"Už se to nestane, slibuju."

Slibuješ, Minki? Jak můžeš slibovat něco, nad čím nemáš absolutně žádnou kontrolu?

"Min Hovo kouzlo je silné. Prý dost, aby potlačilo energii i dvou mrtvých."

A jeden mrtvý je snad nějaká univerzální jednotka? Ts, víš vůbec, kdo já jsem?

"Neboj. Já tě Min Kimu nedám."

Ach bože, přetáhněte toho ubožáka někdo lopatou! My tě známe, puso, před námi se kasat nemusíš. Spousta keců a skutek utek. Ani ty mu nevěříš, viď, že ne, Aronnie?

Chlapcův rezignovaný úsměv byl Min Kimu odpovědí více než uspokojivou.

•••

Nicota. Lepší popis pro to místo nenacházel.

Místo bez barvy, bez povrchu, bez teploty, bez zápachu… místo, jaké logicky nemohlo existovat. Což znamenalo jediné. Že lokace pro jeho vidinu nehrála pražádnou roli.

Tak co tedy?

Chansung se bezradně rozhlédl kolem dokola - a vydechl ohromením.

Kde se vzalo, tu se vzalo, stálo tu zrcadlo. Masivní a obrovité, s temným, složitě zdobeným rámem. Rám byl špinavý a zašlý, plocha zrcadla se naopak blyštěla čistotou. Divoká moc staré magie naplnila okolní prostor.

O symbolice zrcadla slyšel mnohé, ve svých vizích se s ní však nikdy nesetkal. Až dodneška.

Na dlouhé filozofování ale neměl čas, protože stejně nečekaně, jako se objevilo zrcadlo, objevil se před zrcadlem mladík. Mlčící a nehybný, s hlavou sklopenou, tmavé vlasy, bělostná šíje a límec černé košile v umělecky dokonalém kontrastu.

"Minho?" hlesl váhavě, vyslovením toho jména se však jeho pochyby samy od sebe rozptýlily. Samozřejmě, že má před sebou lidskost hraběte Choie! Najednou si byl úplně jistý.

"Minho!"

Tmavovlásek udiveně zvedl hlavu, jako by si teprve teď uvědomil, že to oslovení patří jemu, a ohlédl se.

Pohled těch zářících stříbrných očí vzal Chansungovi veškerá slova. Kolena se mu užasle podlomila. Nic podobného nikdy neviděl, a přesto… Ozvěna slabounkého vědoucího hlásku probleskovala mezi chaoticky ječícími myšlenkami. Šeptala.

Že osoba před ním je a přece není Minho.

Chlapcovy rty se zvlnily v pobaveném, podivně cizím arogantním úsměšku. Pokynul Hwangovi bradou, jako by ho zval, a sám se zahleděl do zrcadla.

Chansung zraky nechápavě zabloudil od vlastního, nedůvtipně se tvářícího odrazu k tomu Minhovu. A strnul. Protože žádný Minhův odraz nebyl.

Do zrcadla se díval Minho.

Ze zrcadla zhlížel Eric.

A potom… všechno zčernalo. Vize byla pryč. A tepající bolest hlavy překročila únosnou mez.

Chansung se s výkřikem schoulil do klubíčka. Celý se třásl jako v zimnici, chtělo se mu zvracet a měl pocit, že lebka se mu každou chvílí rozskočí.

Doopravdy, to se karma mstí za jeho bídné minulé životy, že musel do vínku dostat zrovna takovou schopnost, co se absolutně nenávidí s jeho tělem?! Uf.

Nemotorně se svalil z postele na zem, zaťal zuby a odplazil se do koupelny. Čelem se opřel o chladné dlaždičky a pár vteřin tak zůstal, než se zmohl vytáhnout se o záchodovou mísu do pokleku. Podrážděný žaludek razantně zaprotestoval.

A zatímco se zoufale snažil neudávit se, vybavoval si kusovité útržky svojí předtuchy. Erikův odraz. Stříbrné oči. A ten arogantní úsměv, co rozhodně nepatřil Minhovi.