∦ Kdo uhodne Taekwoonovu oblíbenou knihu... může si třeba představovat, že vyhraje zlatého bludišťáka!
Těla svých mrtvých přátel spálili ještě toho dne. Dokud hranice hořela, na etapy u ní drželi stráž. Hongbin po celou noc nezamhouřil oka, umanutě se odmítal hnout od plamenů. A nemluvil. Neprohodil s nikým jediné slovo.
Následující dva dny se nesly ve znamení stěhování. Přesídlili do prázdného domu v úplně jiné části města, který ve spěchu zajistili Jaehwan a Wonshik. Netušili, kolik informací mohl parazit v Minhyunově těle předat dál. Možná žádnou. A možná dost na to, aby se jejich dosavadní domov ocitl v jejich hledáčku. A to odmítali riskovat.
Taekwoonův čin nikdo neodsuzoval, všichni chápali, že ze situace, v jaké se s Hongbinem ocitli, nebylo jiné východisko. Vědomí, že při něm Hakyeon, Jaehwan, Wonshik a Sanghyuk neochvějně stojí, bylo povzbudivé… nedokázalo však zahnat výčitky, jež v něm probouzely Hongbinovy kradmé, nevraživé pohledy.
V následujícím týdnu je přišla navštívit Narsha. Což se neobešlo bez cynického vtipkování, květnatých urážek jejich nového bydlení, a standardní otázky „jak se má Hongbin?“
Co si Narsha o jeho stavu vyslechla, ji znepokojilo natolik, že veškerý humor ze svého tónu vytěsnila a s takřka mateřskou starostlivostí požádala, zda by si s ním mohla promluvit. Hakyeon ji tedy zavedl ke dveřím mladíkova pokoje, varoval ji ale, že není vůbec jisté, že ji Hongbin pustí dovnitř.
„S námi nekomunikuje,“ vysvětlil, když si všiml Narshina tázavě pozdviženého obočí. „Kompletně nás odstřihnul.“
„Žije vůbec?“
„Před hodinou jsem ho viděl v kuchyni.“
„Takže z pokoje vychází.“
„Jo. Naštěstí je jenom člověk a trápí ho hlad a jiné tělesné potřeby.“
„Do hajzlu.“ Narsha si povzdechla. Poděkovala Hakyeonovi a ujistila ho, že dál to zvládne sama.
Hakyeon tedy s pokrčením ramen udělal čelem vzad a zamířil zpátky ke schodišti. Pokládal Narshin pokus za naprosto marný. Když se ale na úpatí schodů ohlédl, ohromeně shledal, že po milé nooně není v chodbě ani vidu, ani slechu.
∦∦∦
Ač Narsha tvrdila, že si chce s Hongbinem popovídat, nebyla to tak docela pravda. Prakticky celou půl hodinu mu výhradně naslouchala. Víc než cokoli jiného se totiž Hongbin potřeboval vymluvit. Dostat ze sebe to všechno, co ho tížilo.
Psychicky na tom byl lépe, než očekávala. Ne dobře, ale rozhodně obstojně. Uklidnilo ji to. Dovede se zotavit, tím si byla jistá. Bude to náročné a zabere to nějakou dobu, ale on se s tím popere.
Při odchodu z domu si Narsha všimla Taekwoona. Seděl na polorozpadlé zídce vedlejšího pozemku, na kolenou otevřenou knihu. Narsha zaváhala, na okamžik, a pak rozhodně vykročila jeho směrem.
„Nazdar.“
„Ah.“ Taekwoon k ní překvapeně zvedl oči. „Ahoj, noona.“
Narsha se suverénně usadila vedle něj, vytáhla cigaretu a připálila si. Labužnicky nasála nikotin do plic. „Vecpala jsem se k Hongbinovi,“ podotkla rádoby mimochodem.
„Pustil tě do pokoje?“
„Hm. Tví spolubydlící z toho byli paf.“
„O tom nepochybuju,“ ušklíbl se Taekwoon a zavřel knihu. Paralelní světy, hlásal její titul. Narshu zaskočilo, že se tou publikací stále ještě zaobírá.
„Jak je na tom?“
„Zvládne to,“ odvětila Narsha. „Stačí se mu nevnucovat a nehrát si na psychology. Srovná se s tím sám. Prostě mu dejte čas.“
Taekwoon přikývl, načež rozpačitě odvrátil pohled stranou. Bylo zjevné, že má něco na srdci. A stejně tak, že si není jistý, či chce na svou otázku znát odpověď. Narsha ale nikam nespěchala; dál poklidně pokuřovala a vyčkávala, až se mladík sám odhodlá prolomit mlčení.
Netrvalo to nijak dlouho.
„Uhm, a…,“ Taek se nervózně ošil, „nemluvil Hongbin… o mně?“
Narsha típla cigaretu a zavrtěla hlavou. „Ne konkrétně,“ dodala.
„Ne, jasně že ne.“ Z Taekwoonova hrdla se vydral nucený, skřípavý smích. „Proč by taky…“
Narsha zamyšleně přimhouřila oči, ruce založila na prsou. „Víš, co si myslím?“
„Co?“
„Že Sherlock Holmes z tebe nikdy nebude. Dedukuješ chybné závěry.“
Taekwoon se na ni bezvýrazně zahleděl. „On mě nenávidí, noona.“
„To není pravda.“
„Jistěže je.“
„Jestli má Hongin na někoho vztek, pak jedině sám na sebe.“
To Taekwoona zmátlo. Svraštil čelo. „Proč? Nemohl nic dělat.“
„A to je přesně ono,“ prohlásila Narsha. „Ani ty, ani já si neumíme představit, jaké to je mít nějakou nadlidskou schopnost. Vědomí, že dokážeš zachránit posedlé hladovými dušemi… a pak, ve chvíli, kdy bys tu schopnost potřeboval využít nejvíc, ztrácí její kouzlo veškerý význam… Přijmout to je pro Hongbina neskutečně obtížné. Nedokáže se zbavit pocitu, že selhal.“
„Chtěl Minhyuna zachránit.“
„Jen poslední pokus utéct před realitou.“
„Takže si uvědomoval, že…?“ Taekwoon ztěžka polkl. Slova mu zhořkla na jazyku.
„Že to, co jsi udělal, bylo nutné a nevyhnutné?“ podotkla Narsha jemně. „Samozřejmě. On by z Minhyuna sice mohl vyhnat hladovou duši, jistě, ale za jakou cenu? Minhyun by nedokázal žít s tím, co spáchal. Nutit ho čelit vší té hrůze by bylo kruté.“
„Vážně se s tím Hongbin dovede poprat sám?“ zeptal se Taekwoon nedůvěřivě. „Nevím, jestli…“ Rozčileně se hryzl do rtu. „Nerad bych něco zanedbal, rozumíš.“
„Toho se neboj. Až tě bude potřebovat, přijde za tebou. Věř mi.“
„Noona?“ Taekwoon bříškem prstu opsal název vyražený na deskách knihy. Bylo to zdánlivě bezděčné gesto, avšak… „Můžu tě o něco požádat?“
∦∦∦
Desátého dne Hongbin naznal, že takhle už to dál nepůjde.
Obrátil se ze zad na bok a zadíval se na Aaronovu oblíbenou kšiltovku, položenou na rozvrzaném nočním stolu vedle postele. „Chovám se jako idiot, co?“ zabručel s povzdychem.
Ne, že by očekával odpověď. Kšiltovky, jak známo, nemluví.
Hongbin vstal, ustlal si peřinu a převlékl se z pyžama. Nato vyhlédl z pokoje, aby se ujistil, že v chodbě nikdo není, a co nejtišeji se proplížil do koupelny. Provedl vše nutné, aby „ze sebe udělal člověka“, a když výsledek kriticky překontroloval v zrcadle – nebyl ideální, ale v rámci možností se dal pokládat minimálně za uspokojivý –, zamyslel se, co podniknout v příštích minutách.
Hlasy, ozývající se z přízemí, dávaly tušit, že v obýváku by našel valnou většinu svojí rodiny. Což by byl rozhodně dobrý začátek… kdyby Hongbina představa toho, že se jim všem, pohromadě hlučícím a hyperaktivním, po týdnu izolace vydá na milost, neděsila. Otřásl se. Ne. Nejdřív zkusí obejít pokoje tady v patře. Možná dole nejsou úplně všichni. Možná se mu poštěstí nejdřív promluvit jen s jedním z nich…
Konkretizovat nebylo třeba. Nohy ho nesly samy.
Ačkoli se mohlo zdát, že v posledních dnech nevěnoval nikomu a ničemu živému pozornost, nebyla to pravda. Obsazení pokojů, kdo bydlí s kým a kde přesně, měl dokonale v merku.
Dveře Taekwoonovy ložnice byly pootevřené. Hongbin zvědavě nakoukl dovnitř. Když viděl, že Taekwoon sedí u stolu, otočený zády k němu, a cosi zuřivě škrábe do sešitu, udělal spěšný půlkrok zpátky, načež se mu jako slušně vychovaný jedinec ohlásil zaklepáním a teprve potom oficiálně vstoupil.
Taekwoon na něj zůstal zírat s otevřenou pusou.
„Můžu dál?“
Trans pominul. Taekwoon zamrkal, jako by se snažil oprostit od nějaké neexistující vidiny, a přikývl. „Jo, jasně… Pojď.“
Hongbin přijal nabízenou židli, pohledem zkoumaje obsah Taekwoonovy soustředěné práce. Dělal si výpisky z knihy, která ležela na stole před ním.
„Dostals domácí úkol?“ podivil se Hongbin.
Taekwoon neochotně trhl rameny. „Shromažďuju informace.“
„Informace o čem?“
Starší se zachmuřil. Bylo jasné, že je mu načaté téma nepříjemné.
Kruci.
„Promiň!“ zadrmolil Hongbin rozpačitě. „Jestli o tom nechceš mluvit –“
„Nejde o to, že nechci, spíš nevím jak… Ty máš ale rozhodně právo vědět, oč jde, takže…“ Taekwoon se zhluboka nadechl. „To, co se stalo, mě utvrdilo v přesvědčení, že si zasloužíš mnohem lepší život.“
„Jak to myslíš?“ Zmatený Hongbin se natáhl pro knihu, již Taekwoon studoval. Zdála se mu povědomá… Když si přečetl její titul, pochopil proč.
Paralelní světy
„Ty chceš…?“ Ohromeně na Taekwoona vytřeštil oči.
„Mohlo by to fungovat. Je to náročné, ale ne nemožné. Narsha noona slíbila, že mi s tím pomůže.“
„Chystáš se otevřít mezidimenzionální portál?“
„No, tak velkolepé to, předpokládám, nebude… Cestování mysli si na okázalost nepotrpí.“
„Ale má svoje pravidla.“
„To rozhodně.“
„Je možné, abychom prošli všichni, viď?“
„Šest míst je optimální výsledek,“ prohlásil Taekwoon. „Samozřejmě jde stále jen o teorii, a pokud by se ji nepovedlo uvést do praxe… Nevadí.“ Pohlédl na Hongbina. „Přechod jednoho člověka by neměl představovat problém.“
Hongbin dvě tři vteřiny nevěřícně zpracovával, jakouže vizi mu tu Taekwoon podsouvá; se vzrůstajícím uvědoměním prudce klesala jeho nálada.
„Tak na to zapomeň,“ sykl rozčileně, se zaskřípěním přisunul židli blíž k té Taekwoonově, a chňapl mladíka za loket. „Bez tebe nikam nejdu!“
Vnímal, jak Taekwoon strnul, jak na moment doslova ztratil dech. Kousavou myšlenku, že to možná s tím tulením kapánek přehnal, však Hongbin odsunul stranou, a přitiskl se ke stále nehybnému Taekwoonovi ještě o trochu blíž.
Kdyby ho hodlal setřást, už by to přece udělal, ne?
Konečně Taekwoon zvolna vydechl. Jeho napjaté tělo se uvolnilo. „Jenom chci, abys byl v bezpečí,“ zašeptal.
„Bez tebe nikam nejdu,“ zopakoval Hongbin umanutě.
Chvíli trvalo, než mu došlo, že ty podivné otřesy způsobuje Taekwoonův bezhlesý smích. Tázavě se na něj podíval. Očekával, že spatří nějakou – jakoukoli – hraniční emoci, k jeho údivu se ale milý hyung tvářil… klidně.
„Bál jsem se, že jsem tě ztratil,“ přiznal Taekwoon zvolna a s ulehčeným úsměvem políbil Hongbina na čelo.
„Omlouvám se,“ zamumlal Bin. „Za všechno v posledních dnech…“
Taekwoon potřásl hlavou a opřel ji o Hongbinovo temeno. „Zapracuju na tom mnohočetném mezidimenzionálním průchodu,“ slíbil.
„Děkuju. Kdybych ti mohl být nějak nápomocný…“
„Dám ti vědět,“ zazubil se Taekwoon.
„Mimochodem… než se vrtnu mezi tu smečku dole… Ví o tvém plánu kromě mě a noony ještě někdo?“
„Zatím ne. A ocenil bych kdyby to tak zůstalo.“
„Budu mlčet jako hrob,“ ujistil ho Hongbin.
Následující dva dny se nesly ve znamení stěhování. Přesídlili do prázdného domu v úplně jiné části města, který ve spěchu zajistili Jaehwan a Wonshik. Netušili, kolik informací mohl parazit v Minhyunově těle předat dál. Možná žádnou. A možná dost na to, aby se jejich dosavadní domov ocitl v jejich hledáčku. A to odmítali riskovat.
Taekwoonův čin nikdo neodsuzoval, všichni chápali, že ze situace, v jaké se s Hongbinem ocitli, nebylo jiné východisko. Vědomí, že při něm Hakyeon, Jaehwan, Wonshik a Sanghyuk neochvějně stojí, bylo povzbudivé… nedokázalo však zahnat výčitky, jež v něm probouzely Hongbinovy kradmé, nevraživé pohledy.
V následujícím týdnu je přišla navštívit Narsha. Což se neobešlo bez cynického vtipkování, květnatých urážek jejich nového bydlení, a standardní otázky „jak se má Hongbin?“
Co si Narsha o jeho stavu vyslechla, ji znepokojilo natolik, že veškerý humor ze svého tónu vytěsnila a s takřka mateřskou starostlivostí požádala, zda by si s ním mohla promluvit. Hakyeon ji tedy zavedl ke dveřím mladíkova pokoje, varoval ji ale, že není vůbec jisté, že ji Hongbin pustí dovnitř.
„S námi nekomunikuje,“ vysvětlil, když si všiml Narshina tázavě pozdviženého obočí. „Kompletně nás odstřihnul.“
„Žije vůbec?“
„Před hodinou jsem ho viděl v kuchyni.“
„Takže z pokoje vychází.“
„Jo. Naštěstí je jenom člověk a trápí ho hlad a jiné tělesné potřeby.“
„Do hajzlu.“ Narsha si povzdechla. Poděkovala Hakyeonovi a ujistila ho, že dál to zvládne sama.
Hakyeon tedy s pokrčením ramen udělal čelem vzad a zamířil zpátky ke schodišti. Pokládal Narshin pokus za naprosto marný. Když se ale na úpatí schodů ohlédl, ohromeně shledal, že po milé nooně není v chodbě ani vidu, ani slechu.
∦∦∦
Ač Narsha tvrdila, že si chce s Hongbinem popovídat, nebyla to tak docela pravda. Prakticky celou půl hodinu mu výhradně naslouchala. Víc než cokoli jiného se totiž Hongbin potřeboval vymluvit. Dostat ze sebe to všechno, co ho tížilo.
Psychicky na tom byl lépe, než očekávala. Ne dobře, ale rozhodně obstojně. Uklidnilo ji to. Dovede se zotavit, tím si byla jistá. Bude to náročné a zabere to nějakou dobu, ale on se s tím popere.
Při odchodu z domu si Narsha všimla Taekwoona. Seděl na polorozpadlé zídce vedlejšího pozemku, na kolenou otevřenou knihu. Narsha zaváhala, na okamžik, a pak rozhodně vykročila jeho směrem.
„Nazdar.“
„Ah.“ Taekwoon k ní překvapeně zvedl oči. „Ahoj, noona.“
Narsha se suverénně usadila vedle něj, vytáhla cigaretu a připálila si. Labužnicky nasála nikotin do plic. „Vecpala jsem se k Hongbinovi,“ podotkla rádoby mimochodem.
„Pustil tě do pokoje?“
„Hm. Tví spolubydlící z toho byli paf.“
„O tom nepochybuju,“ ušklíbl se Taekwoon a zavřel knihu. Paralelní světy, hlásal její titul. Narshu zaskočilo, že se tou publikací stále ještě zaobírá.
„Jak je na tom?“
„Zvládne to,“ odvětila Narsha. „Stačí se mu nevnucovat a nehrát si na psychology. Srovná se s tím sám. Prostě mu dejte čas.“
Taekwoon přikývl, načež rozpačitě odvrátil pohled stranou. Bylo zjevné, že má něco na srdci. A stejně tak, že si není jistý, či chce na svou otázku znát odpověď. Narsha ale nikam nespěchala; dál poklidně pokuřovala a vyčkávala, až se mladík sám odhodlá prolomit mlčení.
Netrvalo to nijak dlouho.
„Uhm, a…,“ Taek se nervózně ošil, „nemluvil Hongbin… o mně?“
Narsha típla cigaretu a zavrtěla hlavou. „Ne konkrétně,“ dodala.
„Ne, jasně že ne.“ Z Taekwoonova hrdla se vydral nucený, skřípavý smích. „Proč by taky…“
Narsha zamyšleně přimhouřila oči, ruce založila na prsou. „Víš, co si myslím?“
„Co?“
„Že Sherlock Holmes z tebe nikdy nebude. Dedukuješ chybné závěry.“
Taekwoon se na ni bezvýrazně zahleděl. „On mě nenávidí, noona.“
„To není pravda.“
„Jistěže je.“
„Jestli má Hongin na někoho vztek, pak jedině sám na sebe.“
To Taekwoona zmátlo. Svraštil čelo. „Proč? Nemohl nic dělat.“
„A to je přesně ono,“ prohlásila Narsha. „Ani ty, ani já si neumíme představit, jaké to je mít nějakou nadlidskou schopnost. Vědomí, že dokážeš zachránit posedlé hladovými dušemi… a pak, ve chvíli, kdy bys tu schopnost potřeboval využít nejvíc, ztrácí její kouzlo veškerý význam… Přijmout to je pro Hongbina neskutečně obtížné. Nedokáže se zbavit pocitu, že selhal.“
„Chtěl Minhyuna zachránit.“
„Jen poslední pokus utéct před realitou.“
„Takže si uvědomoval, že…?“ Taekwoon ztěžka polkl. Slova mu zhořkla na jazyku.
„Že to, co jsi udělal, bylo nutné a nevyhnutné?“ podotkla Narsha jemně. „Samozřejmě. On by z Minhyuna sice mohl vyhnat hladovou duši, jistě, ale za jakou cenu? Minhyun by nedokázal žít s tím, co spáchal. Nutit ho čelit vší té hrůze by bylo kruté.“
„Vážně se s tím Hongbin dovede poprat sám?“ zeptal se Taekwoon nedůvěřivě. „Nevím, jestli…“ Rozčileně se hryzl do rtu. „Nerad bych něco zanedbal, rozumíš.“
„Toho se neboj. Až tě bude potřebovat, přijde za tebou. Věř mi.“
„Noona?“ Taekwoon bříškem prstu opsal název vyražený na deskách knihy. Bylo to zdánlivě bezděčné gesto, avšak… „Můžu tě o něco požádat?“
∦∦∦
Desátého dne Hongbin naznal, že takhle už to dál nepůjde.
Obrátil se ze zad na bok a zadíval se na Aaronovu oblíbenou kšiltovku, položenou na rozvrzaném nočním stolu vedle postele. „Chovám se jako idiot, co?“ zabručel s povzdychem.
Ne, že by očekával odpověď. Kšiltovky, jak známo, nemluví.
Hongbin vstal, ustlal si peřinu a převlékl se z pyžama. Nato vyhlédl z pokoje, aby se ujistil, že v chodbě nikdo není, a co nejtišeji se proplížil do koupelny. Provedl vše nutné, aby „ze sebe udělal člověka“, a když výsledek kriticky překontroloval v zrcadle – nebyl ideální, ale v rámci možností se dal pokládat minimálně za uspokojivý –, zamyslel se, co podniknout v příštích minutách.
Hlasy, ozývající se z přízemí, dávaly tušit, že v obýváku by našel valnou většinu svojí rodiny. Což by byl rozhodně dobrý začátek… kdyby Hongbina představa toho, že se jim všem, pohromadě hlučícím a hyperaktivním, po týdnu izolace vydá na milost, neděsila. Otřásl se. Ne. Nejdřív zkusí obejít pokoje tady v patře. Možná dole nejsou úplně všichni. Možná se mu poštěstí nejdřív promluvit jen s jedním z nich…
Konkretizovat nebylo třeba. Nohy ho nesly samy.
Ačkoli se mohlo zdát, že v posledních dnech nevěnoval nikomu a ničemu živému pozornost, nebyla to pravda. Obsazení pokojů, kdo bydlí s kým a kde přesně, měl dokonale v merku.
Dveře Taekwoonovy ložnice byly pootevřené. Hongbin zvědavě nakoukl dovnitř. Když viděl, že Taekwoon sedí u stolu, otočený zády k němu, a cosi zuřivě škrábe do sešitu, udělal spěšný půlkrok zpátky, načež se mu jako slušně vychovaný jedinec ohlásil zaklepáním a teprve potom oficiálně vstoupil.
Taekwoon na něj zůstal zírat s otevřenou pusou.
„Můžu dál?“
Trans pominul. Taekwoon zamrkal, jako by se snažil oprostit od nějaké neexistující vidiny, a přikývl. „Jo, jasně… Pojď.“
Hongbin přijal nabízenou židli, pohledem zkoumaje obsah Taekwoonovy soustředěné práce. Dělal si výpisky z knihy, která ležela na stole před ním.
„Dostals domácí úkol?“ podivil se Hongbin.
Taekwoon neochotně trhl rameny. „Shromažďuju informace.“
„Informace o čem?“
Starší se zachmuřil. Bylo jasné, že je mu načaté téma nepříjemné.
Kruci.
„Promiň!“ zadrmolil Hongbin rozpačitě. „Jestli o tom nechceš mluvit –“
„Nejde o to, že nechci, spíš nevím jak… Ty máš ale rozhodně právo vědět, oč jde, takže…“ Taekwoon se zhluboka nadechl. „To, co se stalo, mě utvrdilo v přesvědčení, že si zasloužíš mnohem lepší život.“
„Jak to myslíš?“ Zmatený Hongbin se natáhl pro knihu, již Taekwoon studoval. Zdála se mu povědomá… Když si přečetl její titul, pochopil proč.
Paralelní světy
„Ty chceš…?“ Ohromeně na Taekwoona vytřeštil oči.
„Mohlo by to fungovat. Je to náročné, ale ne nemožné. Narsha noona slíbila, že mi s tím pomůže.“
„Chystáš se otevřít mezidimenzionální portál?“
„No, tak velkolepé to, předpokládám, nebude… Cestování mysli si na okázalost nepotrpí.“
„Ale má svoje pravidla.“
„To rozhodně.“
„Je možné, abychom prošli všichni, viď?“
„Šest míst je optimální výsledek,“ prohlásil Taekwoon. „Samozřejmě jde stále jen o teorii, a pokud by se ji nepovedlo uvést do praxe… Nevadí.“ Pohlédl na Hongbina. „Přechod jednoho člověka by neměl představovat problém.“
Hongbin dvě tři vteřiny nevěřícně zpracovával, jakouže vizi mu tu Taekwoon podsouvá; se vzrůstajícím uvědoměním prudce klesala jeho nálada.
„Tak na to zapomeň,“ sykl rozčileně, se zaskřípěním přisunul židli blíž k té Taekwoonově, a chňapl mladíka za loket. „Bez tebe nikam nejdu!“
Vnímal, jak Taekwoon strnul, jak na moment doslova ztratil dech. Kousavou myšlenku, že to možná s tím tulením kapánek přehnal, však Hongbin odsunul stranou, a přitiskl se ke stále nehybnému Taekwoonovi ještě o trochu blíž.
Kdyby ho hodlal setřást, už by to přece udělal, ne?
Konečně Taekwoon zvolna vydechl. Jeho napjaté tělo se uvolnilo. „Jenom chci, abys byl v bezpečí,“ zašeptal.
„Bez tebe nikam nejdu,“ zopakoval Hongbin umanutě.
Chvíli trvalo, než mu došlo, že ty podivné otřesy způsobuje Taekwoonův bezhlesý smích. Tázavě se na něj podíval. Očekával, že spatří nějakou – jakoukoli – hraniční emoci, k jeho údivu se ale milý hyung tvářil… klidně.
„Bál jsem se, že jsem tě ztratil,“ přiznal Taekwoon zvolna a s ulehčeným úsměvem políbil Hongbina na čelo.
„Omlouvám se,“ zamumlal Bin. „Za všechno v posledních dnech…“
Taekwoon potřásl hlavou a opřel ji o Hongbinovo temeno. „Zapracuju na tom mnohočetném mezidimenzionálním průchodu,“ slíbil.
„Děkuju. Kdybych ti mohl být nějak nápomocný…“
„Dám ti vědět,“ zazubil se Taekwoon.
„Mimochodem… než se vrtnu mezi tu smečku dole… Ví o tvém plánu kromě mě a noony ještě někdo?“
„Zatím ne. A ocenil bych kdyby to tak zůstalo.“
„Budu mlčet jako hrob,“ ujistil ho Hongbin.
Žádné komentáře:
Okomentovat