※ Jak zahubit doktora Kima aneb konec trojosobnostních magorů v Koreji... Nebo ne?
Nemohu než Chilhyuna upřímně obdivovat. Jeho jednání se mi hnusí, a zároveň mě nevýslovně uchvacuje. Protože vím, že já bych se k ničemu, co on s takovou lehkostí páchá, nikdy neodhodlal, i kdybych chtěl sebevíc. Nechci, samozřejmě, že ne, ale…
Rozumíš mi, viď, Zhou Mi? Máš to úplně stejně. Taky nechceš nikomu ubližovat, a přesto tě Chilhyunova násilnická nátura přitahuje.
Nechceš, nebo…?
Skutečně ne?
※※※
Poté, co Chilhyun opustil ateliér, proseděl dvě hodiny v autě a usilovně přemýšlel.
Vždy se pokládal za vcelku trpělivého člověka, s Zhou Miho hysterickými nářky mu ale tentokrát nervy ruply během prvních pěti minut. Obořil se na něj, příkřeji než bylo nutné, a Zhou Mi naráz zmlkl. Ta razantní změna byla až morbidně fascinující. A ač Chilhyuna jeho vyhrocená reakce později mrzela, zadostiučinění, které pociťoval v tu chvíli, bylo k nezaplacení. Zhou Mi se stáhl, jeho existence se smrskla na samý kraj Chilhyunova vědomí, a nastalo ticho.
Jistě, stále tu byl Siwon, ale Siwon s ním nemluvil už celé roky.
Nejparadoxnější bylo na celé situaci to, že Zhou Miho prosby, aby Chilhyun „neubližoval doktoru Kimovi!“ představovaly vůbec nejschůdnější řešení. Uklidnit se, přenést se přes to, neodpovídat na zjevnou provokaci. A Chilhyun si to uvědomoval, moc dobře si to uvědomoval… Avšak představa, že se pokouší žít dál jakoby nic a přitom ví, že se po městě poflakuje psychiatr, který ví… Už jenom ta ho doháněla k šílenství.
„Je tohle konec?“ oslovil bezbarvě svůj odraz v palubním zrcátku. To, co se chystá spáchat, se rovná sebevraždě… v jistém slova smyslu.
„Konec znamená nový začátek.“
※※※
Domů dorazil Chilhyun v půl sedmé, obtěžkaný třemi plnými taškami. Další čtyři ležely na zemi v chodbě za ním.
Jonghoon odložil rozečtenou knihu, a nedůvěřivě pohlížeje na tu enormní spoustu jídla, přistoupil k Chilhyunovi, který na linku vyskládával obsah první tašky.
„Co to je?“
„Zásoby,“ odvětil ten třetí prostě.
„No to vidím,“ zamračil se Jonghoon, „ale proč je jich tolik?“ Když se nedočkal odpovědi, vzal Chilhyuna za bradu a přiměl ho podívat se na něj. „Co máš v plánu?“
„Věříš mi, Jonghoone?“ zeptal se Chilhyun naprosto bez kontextu. Vida Jonghoonův skeptický výraz, rozesmál se. „Dobře děláš,“ ujistil ho a něžně odsunul jeho ruku, aby mohl pokračovat ve vykládání nákupu.
Jonghoon ho pár vteřin zaraženě pozoroval, načež se s povzdychem chopil druhé tašky. „Nelíbí se mi to,“ zabručel rozmrzele, zatímco na linku vršil konzervy.
„Máš něco proti tuňákům?“ podivil se Chilhyun.
„Tvůj plán se mi nelíbí,“ konkretizoval Jonghoon své prohlášení.
„Vždyť ani nevíš, o co v tom plánu běží.“
„Mám z něj špatný pocit!“
Na to Chilhyun neřekl tak, ani tak. Nemínil Jonghoona utvrzovat ve správnosti jeho neblahého tušení.
„Předpokládáš, že se sem dlouho nevrátíš, viď? Proto ty zásoby.“ Jonghoon pár vteřin vyčkával, či se dočká odpovědi, a když naznal, že ne, vyhrkl: „Vrátíš se vůbec?“
„Rád bych,“ zamumlal Chilhyun.
„Ale?“
„Pochybuju o tom.“
Emoce strachu se v Jonghoonových očích mihla docela kratičce, ale nepochybně tam byla.
Bojí se o něj? To sotva.
„Musíš to dělat?“ hlesl Jonghoon vyčítavě. „Co kdybychom odjeli, hm? Někam daleko.“
„Někam, kde bys měl okno s výhledem na oceán?“ povytáhl Chilhyun významně obočí.
Jonghoon zrudl. „Obešel bych se i bez něj,“ utrousil rozpačitě. „Nechci, abys provedl nějakou hloupost!“
„To je od tebe hezké. Potíž ale je, že i kdybychom utekli na druhý konec světa, před sebou samým neuteču.“
„O to jde?“
„Primárně, ano. Za podmínek, jaké nastaly, nedokážu pokračovat,“ Chilhyun dramaticky rozhodil rukama, aby obsáhl prostory Jonghoonova vězení, „v tomhle životě.“
„A já?“ zašeptal Jonghoon. Chytil Chilhyuna za zápěstí a položil si jeho dlaň na rameno. „Myslels v tom svém finálním řešení na mě?“
„Jonghoone –“
„Zachráníš mě?“
Chilhyun přimhouřil oči a sevřel Hoonovo rameno pevněji. Jonghoon sykl bolestí, ale neodtáhl se.
„Zůstaneš se mnou? V tomhle i jiném životě?“
„Zůstanu,“ opáčil Jonghoon bez váhání. Byl to dobrý pokus. Ale ne dost dobrý.
Chilhyun zkřivil ústa v sardonickém úsměšku. „Jsi mizerný lhář, lásko.“
„Nelžu,“ ohradil se Jonghoon. „Vždyť si už ani neumím představit, že bych… existoval bez tebe.“ Potřásl hlavou. „Šílené, co?“
„To bude stockholmský syndrom.“
„Pravděpodobně,“ přisvědčil Jonghoon a políbil Chilhyuna na rty. „Miluju vás. Oba. Stockholmský podíl není podstatný.“
„Nikdy neřekl žádný psycholog.“
„Štěstí, že k té profesi ani jeden z nás netíhne.“
„No to bych řekl,“ usmál se Chilhyun a pohladil Jonghoona po tváři. Mladší slabě vzdechl a zavřel oči.
„Miluju vás,“ zopakoval tiše. „Slib mi, že na to budeš pamatovat.“
※※※
Dopoledne následujícího dne strávil Chilhyun v ateliéru, tak jak mu velel pracovní harmonogram.
Heechul po celou dobu nevystrčil nos ze svojí kanceláře, což Chilhyun jedině vítal, a Sungmin se k němu choval stejně vřele jako vždycky. Dokonce se ho jménem svojí ženy Saeun pokusil pozvat na takový „menší rodinný oběd“ a Chilhyun, sám tím uvědoměním překvapený, z hloubi duše upřímně litoval, že manželům Leeovým nemůže vyhovět. Měl Sungmina rád a jeho ženu, ač se s ní viděl pouze jedinkrát, svým způsobem taky. A hlavně, cítil, že oni mají zcela nezištně rádi jeho. Bude-li ho mrzet, že ve finále rozmetá lidem ve svém okolí kladné představy o Ahnu Chilhyunovi, Leeovi budou na prvním místě.
Na odchodu se minul s Kyuhyunem, jehož jednorázová nepřátelská epizoda dávno vyšuměla do ztracena. Pozdravili se a fotograf Chilhyuna celý nadšený informoval, že by rád spáchal nějakou kolegiální alkoholovou akci. Hodilo by se mu to tenhle víkend? Pokud ne, nevadí, přesunou to na příští týden. Mimochodem, dneska mu to sluší víc než obvykle… Chilhyun nevěděl, jestli se smát, nebo brečet.
Z ateliéru nezamířil domů, ale do svého pronajatého bytu. Na chodbě se potkal s jednou ze sousedek, která se ho se zasvěceným výrazem otázala, jak to vypadá s jeho televizí.
„S mou televizí…?“
Žena, vida že Chilhyun evidentně netuší, o čem je řeč, znervózněla. „Volal jste kvůli ní přece toho opraváře. Byl tu… minulé úterý dopoledne.“
„Skutečně?“ Ta historka začala Chilhyuna zajímat.
„Ano, určitě to bylo minulé úterý… Tvrdil, že vám zavolá, když vás nezastihl doma.“
„Představil se?“
„Lee Woojin… nebo Wooyoung?“ Sousedka se zamyslela, načež s povzdychem zavrtěla hlavou. „Nejsem si jistá… Nechal ale vizitku u paní Kangové. Třeba ji ještě má.“
Chilhyun však milou sousedku ubezpečil, že obtěžovat paní Kangovou kvůli falešné vizitce s falešným jménem není vůbec nutné.
Zavřel za sebou dveře bytu, potlačuje pobavený smích. Tak opravář televizí, hm… Byl to Heechul, o tom byl na sto procent přesvědčený. Minulé úterý dorazil do ateliéru až hodinu po poledni, měl tedy spoustu času sehrát tady svou opravářskou etudu. Nikdo jiný neměl důvod vydávat se za člověka, kterého si nikdy nezavolal, a okounět kolem jeho bytu. Co tím Heechul sledoval, neměl Chilhyun nejmenší ponětí, ale… na tom už vlastně nezáleželo.
V bytě strávil zhruba hodinu, pak se převlékl do toho nejnevýraznějšího, co ve skříni našel, a vyrazil k nejbližší autobusové zastávce. Mohl k ordinaci doktora Kima dojet autem, jistě, rozhodl se však, že zůstane co nejautentičtější Zhou Miho vzpomínkám a pocestuje městskou hromadnou dopravou. Byl to vlastně i skvělý test zamýšlené nenápadnosti. Který vyšel na jedničkou. Na zastávce, ani v autobusu mu nikdo nevěnoval sebemenší pozornost.
K místu, kde sídlila ordinace doktora Kima, dorazil ve tři čtvrtě na čtyři. Na dveřích čekárny překontroloval, zda doktorova ordinační doba sedí s ordinační dobou uvedenou na internetu, a protože měl dvě hodiny k dobru, přesunul se do kavárny naproti přes ulici.
Podnik opustil chvíli před šestou a stanul v šeru mezi pouličními lampami, odkud měl dokonalý výhled na osvětlený vchod do budovy, kde doktor Kim vykonával svou psychiatrickou praxi.
Jen sledoval a čekal, mysl dokonale čistou a soustředěnou.
Jedinkrát jej přepadl pocit lehké paranoie, když ho bezděčně napadlo, že budova přece může mít boční východ pro personál. Pak tu stepuje úplně zbytečně, protože doktora Kima nebude mít šanci ani zahlédnout. Rychle se ale zase uklidnil, naznal, že taková komplikace nepředstavuje výrazný problém. Pokud doktora Kima neuvidí vycházet hlavními dveřmi, zjistí, kde se nachází ty boční, zítřek opět pojme jako pouhou sledovací akci, a velké finále bude přesunuto na pondělí. Dodržováním termínů si vskutku netřeba dělat těžkou hlavu. Jestli bude zatčen za vraždu, či pokus o ni v pátek nebo až po víkendu, není až takový rozdíl.
Avšak obavy to byly zbytečné, ve čtvrt na sedm se doktor Kim zjevil ve dveřích. V tentýž moment se pohnul i stín, postávající ve výklenku jednoho z domů nedaleko Chilhyuna. Náhoda? Ale kdeže… Všimnul si toho člověka už před nějakou dobou a myslel si, že sleduje jeho. Teď ale pochopil, že je tu kvůli doktoru Kimovi.
Pravděpodobnost, že by na pana psychiatra zrovna dneska číhal další nespokojený magor, vyhodnotil Chilhyun jako nulovou, a zauvažoval tedy nad druhým, přesně opačným scénářem – že se jedná o někoho, kdo má doktora chránit.
Že by Heechul policii svými fantaskními konspiracemi nakonec přesvědčil? Přesvědčil by Jihoona…? Chilhyun svraštil čelo. Uvědomil si, že doktor Kim vlastně včera po celou dobu jejich konfrontace držel v ruce mobil. Nahrával ho? Pak by to dávalo smysl. S audiovizuálním důkazem… Nu což. Má-li doktor Kim policejní ochranu, jemu to ušetří námahu, a doktorovi život. Jaká škoda…
Pustil se za Kimem Ryeowookem v dostatečném odstupu, aby jeho jednání nepůsobilo příliš okatě. Ušli asi dvě stě metrů, pak doktor prudce zahnul doprava. Chilhyun se musel ušklíbnout. To se mu to snaží ulehčit?
Kráčeli úzkou, temnou uličkou, kde teď v podvečer nebylo ani živáčka. Dobrá, ideální místo pro vraždu si ze seznamu může odškrtnout. Přesto doktora svědomitě sledoval až k bytovému komplexu o půl kilometru dál.
Chilhyun se zastavil před přechodem pro chodce, ustoupil z dosahu světel. Ryeowook se již blížil ke vchodu do druhého paneláku. Odemkne si, nebo bude zvonit? První varianta by znamenala, že se jedná o jeho bydliště, a tím pádem chodí z práce pěšky pravidelně…
Upřímně by ho šokovalo, kdyby se ukázalo, že tu doktor nebydlí.
Chilhyun vyčkal, dokud kolem něj neprošel pan „stín“, načež se tou samou cestou vypravil nazpátek. Tentokrát už se mu v patách nikdo nedržel.
Pozorně obhlédl tu malebnou uličku jako stvořenou ke zločinu. Shledal, že je všechno, jak má být.
※※※
Noc strávil ve svém bytě a byla to ta nejosamělejší noc v jeho životě. Několikrát během ní bojoval s nutkáním skočit do auta a rozjet se za Jonghoonem, čistě proto, aby byl s ním. Věděl však, že tento scénář by zničil zcela vše. Jonghoon by ho přemlouval, ať svůj plán – „ať už je jakýkoli“ – přehodnotí a on by se jeho naléhání dříve či později podvolil. Měl nad ním větší moc, než se Chilhyunovi zamlouvalo… I to byl jeden z důvodů, proč musí dotáhnout celou věc do konce.
Znuděně přemítal, že zkusí zavolat Jihoonovi, jen pro tu cynickou legraci, naznal ale, že natolik dětinské chování nemá zapotřebí a neuchýlí se k němu. Legrace si beztak užije víc než dost.
Ráno zařídil poslední nutné drobnosti, v poledne se naobědval ve své oblíbené restauraci a v půl druhé se vrátil do bytu. V pátek ordinoval doktor Kim do čtyř, byl tak nejvyšší čas se připravit.
Vše šlo jako po drátkách. Pan „stín“ čekal na místě. Doktor Kim opustil budovu chvíli po čtvrté a kráčel domů toutéž cestou jako včera. Snad jen trochu svižněji. Že by tušil…?
Boční ulička byla stejně liduprázdná jako včera. Nechal doktora dojít do její poloviny, a zaútočil. Výsledek měl ten čin kýžený, ač ne optimální.
Krev byla prolita. Občas se holt člověk musí spokojit s maličkostmi.
A Zhou Mi tiše trpěl; zalykal se pláčem, ale nevydal ze sebe ani hlásku.
Rozumíš mi, viď, Zhou Mi? Máš to úplně stejně. Taky nechceš nikomu ubližovat, a přesto tě Chilhyunova násilnická nátura přitahuje.
Nechceš, nebo…?
Skutečně ne?
※※※
Poté, co Chilhyun opustil ateliér, proseděl dvě hodiny v autě a usilovně přemýšlel.
Vždy se pokládal za vcelku trpělivého člověka, s Zhou Miho hysterickými nářky mu ale tentokrát nervy ruply během prvních pěti minut. Obořil se na něj, příkřeji než bylo nutné, a Zhou Mi naráz zmlkl. Ta razantní změna byla až morbidně fascinující. A ač Chilhyuna jeho vyhrocená reakce později mrzela, zadostiučinění, které pociťoval v tu chvíli, bylo k nezaplacení. Zhou Mi se stáhl, jeho existence se smrskla na samý kraj Chilhyunova vědomí, a nastalo ticho.
Jistě, stále tu byl Siwon, ale Siwon s ním nemluvil už celé roky.
Nejparadoxnější bylo na celé situaci to, že Zhou Miho prosby, aby Chilhyun „neubližoval doktoru Kimovi!“ představovaly vůbec nejschůdnější řešení. Uklidnit se, přenést se přes to, neodpovídat na zjevnou provokaci. A Chilhyun si to uvědomoval, moc dobře si to uvědomoval… Avšak představa, že se pokouší žít dál jakoby nic a přitom ví, že se po městě poflakuje psychiatr, který ví… Už jenom ta ho doháněla k šílenství.
„Je tohle konec?“ oslovil bezbarvě svůj odraz v palubním zrcátku. To, co se chystá spáchat, se rovná sebevraždě… v jistém slova smyslu.
„Konec znamená nový začátek.“
※※※
Domů dorazil Chilhyun v půl sedmé, obtěžkaný třemi plnými taškami. Další čtyři ležely na zemi v chodbě za ním.
Jonghoon odložil rozečtenou knihu, a nedůvěřivě pohlížeje na tu enormní spoustu jídla, přistoupil k Chilhyunovi, který na linku vyskládával obsah první tašky.
„Co to je?“
„Zásoby,“ odvětil ten třetí prostě.
„No to vidím,“ zamračil se Jonghoon, „ale proč je jich tolik?“ Když se nedočkal odpovědi, vzal Chilhyuna za bradu a přiměl ho podívat se na něj. „Co máš v plánu?“
„Věříš mi, Jonghoone?“ zeptal se Chilhyun naprosto bez kontextu. Vida Jonghoonův skeptický výraz, rozesmál se. „Dobře děláš,“ ujistil ho a něžně odsunul jeho ruku, aby mohl pokračovat ve vykládání nákupu.
Jonghoon ho pár vteřin zaraženě pozoroval, načež se s povzdychem chopil druhé tašky. „Nelíbí se mi to,“ zabručel rozmrzele, zatímco na linku vršil konzervy.
„Máš něco proti tuňákům?“ podivil se Chilhyun.
„Tvůj plán se mi nelíbí,“ konkretizoval Jonghoon své prohlášení.
„Vždyť ani nevíš, o co v tom plánu běží.“
„Mám z něj špatný pocit!“
Na to Chilhyun neřekl tak, ani tak. Nemínil Jonghoona utvrzovat ve správnosti jeho neblahého tušení.
„Předpokládáš, že se sem dlouho nevrátíš, viď? Proto ty zásoby.“ Jonghoon pár vteřin vyčkával, či se dočká odpovědi, a když naznal, že ne, vyhrkl: „Vrátíš se vůbec?“
„Rád bych,“ zamumlal Chilhyun.
„Ale?“
„Pochybuju o tom.“
Emoce strachu se v Jonghoonových očích mihla docela kratičce, ale nepochybně tam byla.
Bojí se o něj? To sotva.
„Musíš to dělat?“ hlesl Jonghoon vyčítavě. „Co kdybychom odjeli, hm? Někam daleko.“
„Někam, kde bys měl okno s výhledem na oceán?“ povytáhl Chilhyun významně obočí.
Jonghoon zrudl. „Obešel bych se i bez něj,“ utrousil rozpačitě. „Nechci, abys provedl nějakou hloupost!“
„To je od tebe hezké. Potíž ale je, že i kdybychom utekli na druhý konec světa, před sebou samým neuteču.“
„O to jde?“
„Primárně, ano. Za podmínek, jaké nastaly, nedokážu pokračovat,“ Chilhyun dramaticky rozhodil rukama, aby obsáhl prostory Jonghoonova vězení, „v tomhle životě.“
„A já?“ zašeptal Jonghoon. Chytil Chilhyuna za zápěstí a položil si jeho dlaň na rameno. „Myslels v tom svém finálním řešení na mě?“
„Jonghoone –“
„Zachráníš mě?“
Chilhyun přimhouřil oči a sevřel Hoonovo rameno pevněji. Jonghoon sykl bolestí, ale neodtáhl se.
„Zůstaneš se mnou? V tomhle i jiném životě?“
„Zůstanu,“ opáčil Jonghoon bez váhání. Byl to dobrý pokus. Ale ne dost dobrý.
Chilhyun zkřivil ústa v sardonickém úsměšku. „Jsi mizerný lhář, lásko.“
„Nelžu,“ ohradil se Jonghoon. „Vždyť si už ani neumím představit, že bych… existoval bez tebe.“ Potřásl hlavou. „Šílené, co?“
„To bude stockholmský syndrom.“
„Pravděpodobně,“ přisvědčil Jonghoon a políbil Chilhyuna na rty. „Miluju vás. Oba. Stockholmský podíl není podstatný.“
„Nikdy neřekl žádný psycholog.“
„Štěstí, že k té profesi ani jeden z nás netíhne.“
„No to bych řekl,“ usmál se Chilhyun a pohladil Jonghoona po tváři. Mladší slabě vzdechl a zavřel oči.
„Miluju vás,“ zopakoval tiše. „Slib mi, že na to budeš pamatovat.“
※※※
Dopoledne následujícího dne strávil Chilhyun v ateliéru, tak jak mu velel pracovní harmonogram.
Heechul po celou dobu nevystrčil nos ze svojí kanceláře, což Chilhyun jedině vítal, a Sungmin se k němu choval stejně vřele jako vždycky. Dokonce se ho jménem svojí ženy Saeun pokusil pozvat na takový „menší rodinný oběd“ a Chilhyun, sám tím uvědoměním překvapený, z hloubi duše upřímně litoval, že manželům Leeovým nemůže vyhovět. Měl Sungmina rád a jeho ženu, ač se s ní viděl pouze jedinkrát, svým způsobem taky. A hlavně, cítil, že oni mají zcela nezištně rádi jeho. Bude-li ho mrzet, že ve finále rozmetá lidem ve svém okolí kladné představy o Ahnu Chilhyunovi, Leeovi budou na prvním místě.
Na odchodu se minul s Kyuhyunem, jehož jednorázová nepřátelská epizoda dávno vyšuměla do ztracena. Pozdravili se a fotograf Chilhyuna celý nadšený informoval, že by rád spáchal nějakou kolegiální alkoholovou akci. Hodilo by se mu to tenhle víkend? Pokud ne, nevadí, přesunou to na příští týden. Mimochodem, dneska mu to sluší víc než obvykle… Chilhyun nevěděl, jestli se smát, nebo brečet.
Z ateliéru nezamířil domů, ale do svého pronajatého bytu. Na chodbě se potkal s jednou ze sousedek, která se ho se zasvěceným výrazem otázala, jak to vypadá s jeho televizí.
„S mou televizí…?“
Žena, vida že Chilhyun evidentně netuší, o čem je řeč, znervózněla. „Volal jste kvůli ní přece toho opraváře. Byl tu… minulé úterý dopoledne.“
„Skutečně?“ Ta historka začala Chilhyuna zajímat.
„Ano, určitě to bylo minulé úterý… Tvrdil, že vám zavolá, když vás nezastihl doma.“
„Představil se?“
„Lee Woojin… nebo Wooyoung?“ Sousedka se zamyslela, načež s povzdychem zavrtěla hlavou. „Nejsem si jistá… Nechal ale vizitku u paní Kangové. Třeba ji ještě má.“
Chilhyun však milou sousedku ubezpečil, že obtěžovat paní Kangovou kvůli falešné vizitce s falešným jménem není vůbec nutné.
Zavřel za sebou dveře bytu, potlačuje pobavený smích. Tak opravář televizí, hm… Byl to Heechul, o tom byl na sto procent přesvědčený. Minulé úterý dorazil do ateliéru až hodinu po poledni, měl tedy spoustu času sehrát tady svou opravářskou etudu. Nikdo jiný neměl důvod vydávat se za člověka, kterého si nikdy nezavolal, a okounět kolem jeho bytu. Co tím Heechul sledoval, neměl Chilhyun nejmenší ponětí, ale… na tom už vlastně nezáleželo.
V bytě strávil zhruba hodinu, pak se převlékl do toho nejnevýraznějšího, co ve skříni našel, a vyrazil k nejbližší autobusové zastávce. Mohl k ordinaci doktora Kima dojet autem, jistě, rozhodl se však, že zůstane co nejautentičtější Zhou Miho vzpomínkám a pocestuje městskou hromadnou dopravou. Byl to vlastně i skvělý test zamýšlené nenápadnosti. Který vyšel na jedničkou. Na zastávce, ani v autobusu mu nikdo nevěnoval sebemenší pozornost.
K místu, kde sídlila ordinace doktora Kima, dorazil ve tři čtvrtě na čtyři. Na dveřích čekárny překontroloval, zda doktorova ordinační doba sedí s ordinační dobou uvedenou na internetu, a protože měl dvě hodiny k dobru, přesunul se do kavárny naproti přes ulici.
Podnik opustil chvíli před šestou a stanul v šeru mezi pouličními lampami, odkud měl dokonalý výhled na osvětlený vchod do budovy, kde doktor Kim vykonával svou psychiatrickou praxi.
Jen sledoval a čekal, mysl dokonale čistou a soustředěnou.
Jedinkrát jej přepadl pocit lehké paranoie, když ho bezděčně napadlo, že budova přece může mít boční východ pro personál. Pak tu stepuje úplně zbytečně, protože doktora Kima nebude mít šanci ani zahlédnout. Rychle se ale zase uklidnil, naznal, že taková komplikace nepředstavuje výrazný problém. Pokud doktora Kima neuvidí vycházet hlavními dveřmi, zjistí, kde se nachází ty boční, zítřek opět pojme jako pouhou sledovací akci, a velké finále bude přesunuto na pondělí. Dodržováním termínů si vskutku netřeba dělat těžkou hlavu. Jestli bude zatčen za vraždu, či pokus o ni v pátek nebo až po víkendu, není až takový rozdíl.
Avšak obavy to byly zbytečné, ve čtvrt na sedm se doktor Kim zjevil ve dveřích. V tentýž moment se pohnul i stín, postávající ve výklenku jednoho z domů nedaleko Chilhyuna. Náhoda? Ale kdeže… Všimnul si toho člověka už před nějakou dobou a myslel si, že sleduje jeho. Teď ale pochopil, že je tu kvůli doktoru Kimovi.
Pravděpodobnost, že by na pana psychiatra zrovna dneska číhal další nespokojený magor, vyhodnotil Chilhyun jako nulovou, a zauvažoval tedy nad druhým, přesně opačným scénářem – že se jedná o někoho, kdo má doktora chránit.
Že by Heechul policii svými fantaskními konspiracemi nakonec přesvědčil? Přesvědčil by Jihoona…? Chilhyun svraštil čelo. Uvědomil si, že doktor Kim vlastně včera po celou dobu jejich konfrontace držel v ruce mobil. Nahrával ho? Pak by to dávalo smysl. S audiovizuálním důkazem… Nu což. Má-li doktor Kim policejní ochranu, jemu to ušetří námahu, a doktorovi život. Jaká škoda…
Pustil se za Kimem Ryeowookem v dostatečném odstupu, aby jeho jednání nepůsobilo příliš okatě. Ušli asi dvě stě metrů, pak doktor prudce zahnul doprava. Chilhyun se musel ušklíbnout. To se mu to snaží ulehčit?
Kráčeli úzkou, temnou uličkou, kde teď v podvečer nebylo ani živáčka. Dobrá, ideální místo pro vraždu si ze seznamu může odškrtnout. Přesto doktora svědomitě sledoval až k bytovému komplexu o půl kilometru dál.
Chilhyun se zastavil před přechodem pro chodce, ustoupil z dosahu světel. Ryeowook se již blížil ke vchodu do druhého paneláku. Odemkne si, nebo bude zvonit? První varianta by znamenala, že se jedná o jeho bydliště, a tím pádem chodí z práce pěšky pravidelně…
Upřímně by ho šokovalo, kdyby se ukázalo, že tu doktor nebydlí.
Chilhyun vyčkal, dokud kolem něj neprošel pan „stín“, načež se tou samou cestou vypravil nazpátek. Tentokrát už se mu v patách nikdo nedržel.
Pozorně obhlédl tu malebnou uličku jako stvořenou ke zločinu. Shledal, že je všechno, jak má být.
※※※
Noc strávil ve svém bytě a byla to ta nejosamělejší noc v jeho životě. Několikrát během ní bojoval s nutkáním skočit do auta a rozjet se za Jonghoonem, čistě proto, aby byl s ním. Věděl však, že tento scénář by zničil zcela vše. Jonghoon by ho přemlouval, ať svůj plán – „ať už je jakýkoli“ – přehodnotí a on by se jeho naléhání dříve či později podvolil. Měl nad ním větší moc, než se Chilhyunovi zamlouvalo… I to byl jeden z důvodů, proč musí dotáhnout celou věc do konce.
Znuděně přemítal, že zkusí zavolat Jihoonovi, jen pro tu cynickou legraci, naznal ale, že natolik dětinské chování nemá zapotřebí a neuchýlí se k němu. Legrace si beztak užije víc než dost.
Ráno zařídil poslední nutné drobnosti, v poledne se naobědval ve své oblíbené restauraci a v půl druhé se vrátil do bytu. V pátek ordinoval doktor Kim do čtyř, byl tak nejvyšší čas se připravit.
Vše šlo jako po drátkách. Pan „stín“ čekal na místě. Doktor Kim opustil budovu chvíli po čtvrté a kráčel domů toutéž cestou jako včera. Snad jen trochu svižněji. Že by tušil…?
Boční ulička byla stejně liduprázdná jako včera. Nechal doktora dojít do její poloviny, a zaútočil. Výsledek měl ten čin kýžený, ač ne optimální.
Krev byla prolita. Občas se holt člověk musí spokojit s maličkostmi.
A Zhou Mi tiše trpěl; zalykal se pláčem, ale nevydal ze sebe ani hlásku.
Žádné komentáře:
Okomentovat