Biasově nebiasové tlachání o určitě-ne-hlubokých-filozofických-tématech

Pěkné poledne, milí a drazí.

Lednový článek obsahuje vše, co by správný sběratelský výkec obsahovat měl: alba i kartičky. Je to tedy článek jako každý jiný... a přesto se podvědomě nedokážu přenést přes jeho jinakost. Nebiasovou jinakost. Teda je tu Kangta a ten každého nebiase dokonale zastíní, samozřejmě, ale... Asi si říkáte, o čem to sakra mluvím. Vždyť jediní nebiasové, které sbírám, jsou Brian a Beomgyu. No... ano. Ale už vlastně ne.
Dovolte mi pohovořit o oranžové novoroční reorganizaci bias listu. Vcelku... radikální reorganizaci. Asi nejradikálnější za posledních – minimálně – pět let. Ve své podstatě, tj. v rámci mých vztahů, se nezměnilo nic, no formálně se toho změnilo dost. Čtrnáctá a patnáctá příčka byly kompletě zrušeny a míst pro neoficiální biastvo zůstalo šest. Tři místa pro slečny, tři místa pro pány. Nemálo biasů tak bylo ze seznamu vyškrtnuto a jejich status rádoby degradoval na "neoficiální oblíbence". Což může znít vcelku krutě, ale pravda je taková, že v mém nahlížení na tyto jedince nenastala žádná výrazná změna. A já jsem z tohoto přerodu upřímně nadšená, protože momentální zasloužení si místa v bias listu se mně osobně jeví... smysluplnější.

Za všechno je třeba poděkovat mému mozku, který ve chvílích, kdy zhasnu, nasadím spací masku a lehnu do postele, začne s oblibou hluboce filozofovat. Povětšinou o úplných kravinách, ehm, ale té noci mělo jeho nevyžádané zahloubání překvapivě logický point.

"Když nemáš v bias listu ani Briana, ani Beomgyua... co tam dělá třeba takový Leo? Minhyun...? Jessica...?" 

Mohla bych bias list rozšířit, jistě, a přidělit v něm Brianovi a Beomgyuovi místo... takový scénář se mi však nezamlouval. Mám je oba moc ráda, ale cpát je na sílu do bias listu se mi nezdálo ani trochu fér vůči Sungjinovi a Soobinovi. Ne. To ten seznam raději pořádně protřídím a vyřadím z něj kusy na Brianově a Beomgyuově úrovni oblíbenosti. A tak se i stalo. Jak ale říkám, reálně to nemění vůbec nic. Ty, které jsem sbírala, budu vesele sbírat dál (jedinou výjimku tvoří Kenova sólo tvorba), stejně jako sbírám Briana a Beomgyua. Neoficiálních oblíbenců můžu mít mraky. Ale bias by pro mě měl být někdo důležitý, někdo, kdo to důležité označení skutečně zasluhuje.
Svatá pětice a speciální biasové zůstali, jako již tradičně, beze změny. Na dvanácté místo se probojovala moje milovaná rituálně obětovaná SangA, a ano, ač o ní nevím vůbec nic nového ani jestli vůbec žije, zbožňuju ji příliš na to, abych ji nazývala neoficiálním biasem. Povýšení, z něhož mám pak osobně vůbec největší radost, se týká Chena a jeho velkolepého uzurpování osmé pozice. Má-li někdo výsadní právo být v mojí top desítce, je to rozhodně tohle zlatíčko. 💜 Zabiasování Chenem obecně pokládám za jeden z nejrozumějších kroků, jaký jsem kdy v rámci bias listu (jako bych si biasy někdy vybírala, haha, to oni si vybírají mě!) mohla podniknout...

Už nějakou dobu jsem měla v záložkách uložený inzerát dvou Brianových kartiček, které mému mozku a jeho divným kompletovacím operacím chyběly ke spokojenosti. Selfie exempláře z alb Entropy a Negentropy.
Pár dní po Vánocích jsem o jejich koupi začala reálně uvažovat, a tak jsem si pročetla bližší info slečny prodejkyně. Jednalo se o Belgičanku... hospitalizovanou na psychiatrii. "Vole, to ne," zaúpěl mozek. " Už tak máme příšerný štěstí na prodejce, co nás stojí naše mentální zdraví, a to ani nemají papíry na hlavu! Toto bude čirý masochismus...!" No, ale jestli to bude stát za prd, aspoň vím proč, že. A tak jsem slečně masochisticky napsala. Odpověděla mi takřka vzápětí, že jasně, Young K je stále k mání, ale že video mi bohužel bude moct poslat až v pátek večer, kdy se na víkend vracívá z nemocnice domů. S tím jsem samozřejmě neměla nejmenší problém, však já mám v čekání mnohem větší praxi, než o jakou stojím. 😅 A nebýt tohoto prostoje, proběhl by obchod úúúžasně normálně. Paradox, já vím. Slíbené video jsem dostala v pátek v noci, v sobotu jsem zaplatila, ona zabalila a v neděli dopoledne, na Nový rok, byla zásilka odeslána. Prostě nádhera!
Bez mučení přiznávám, že mým předním favoritem je Entropy kus v šedém obleku. Z té kartičky čiší noblesa, zároveň je půvabně roztomilá a rudovlasý Brian vyhlíží skvostně. Ne tolik skvostně jako rudovlasý Aron, ale nikdo není tolik skvostný jako rudovlasý Aron, že... Negentropy Brian je v porovnání se svým Entropy kolegou mnohem obyčejnější – takže vůbec obyčejný není, protože je to Brian, ale chápete – plusové body mu však rozhodně připisuju za ten široký, zářivý úsměv. Však jen kvůli němu jsem tu kartičku, přesně tuto verzi, taky kupovala.

Jak jsem zmiňovala u alba, tak jsem se i zařídila – dala jsem se do hledání zbylých čtyř Pink Fantasy členek, abych za Bizarre Story stvořila OT6 set. Ne tedy tak epický a jednoznačný set jako je tomu u hábitových kartiček Alice in Wonderland, ale i tak si myslím, že bude vypadat fajně. Černě oděná šestice, tři slečny s proprietou v ruce (tj. jablko a medvídek), tři bez ní.
Zareagovala jsem na inzerát francouzského prodejce a žádala kartičky J-line a jablečné Yechan. Na Yechan jsem štěstí neměla, tu ulovil někdo přede mnou, no nákupu Momoky a Miku nebránilo zhola nic. Spokojím se tedy pouze s japonským duem...? Ale samozřejmě! Shodou okolností vyrazily kartičky na cestu také 1. ledna, pár hodin po Brianovi.
K vlastnímu úžasu jsem sedm dní nato vytáhla z obálky kartičky podložené oficiální albovou fotopohlednicí. Yechaninou pohlednicí. Nevím, či to měla být kompenzace za její kartičku, nebo to prostě byla jen jedna velká náhoda, každopádně... ano, když pohlednici zkoumáte detailně, je na ní patrné poškození. Nejedná se však o nic závratného a já bych byla pitomá, kdybych zdarma získanou albovou proprietu – navíc tak cool! – zahodila. Takže jo. Do sbírky mi přibyla Yechan, s níž jsem ale vůbec nepočítala. 👌
Obě japonské členky zastupují tři čtvrtě poloviny "žádná-proprieta-v-ruce" setu. Momoka je hezounká jako panenka a já té kartičce nemám co vytknout, jenže... ah, dorazila se srdíčkovou Miku. A srdíčková Miku je láska. Žeru ji snad i víc než Heesun s medvídkem... a to je sakra co říct! Ta děvčica je absolutně rozkošná a já hluboce a upřímně miluju její účes. Vidíte tu krásu? Mikádo! Ona má na hlavě ofinkové mikádo! Které ji nejen patřičně odlišuje od čtyř dlouhovlasých členek – mezi nimiž občas tápu – především ale milé malé Miku zatraceně sluší. 

Ke kartičkám, respektive jejich inzerátu, o nichž bude řeč nyní, jsem se propracovala napodruhé. Po prvním střetnutí jsem se užuž nadšeně chystala udělat screenshot inzerátu, abych mohla vyznačit, které kusy chci, na poslední chvíli jsem si to ale rozmyslela.  Teď je kupovat nebudu, ne... O týden později jsem na ten stejný inzerát ale narazila znovu, obě kartičky se stále tvářily dostupně (a to bylo znamení!), a tak jsem slečnu tedy kontaktovala. 

Jednalo se o finskou prodejkyni a... ne, že bych s finskými prodejci měla tolik zkušeností, ale těch pár, co mám, se pokaždé neslo v úžasně pozitivním duchu, a těší mě, že stejně sluníčkově proběhl i tento obchod.
Primárně mě inzerát zaujal Beomgyuovou Star kartičkou. Zlevněnou Star kartičkou. Na jejím pravém okraji je totiž patrná chyba tisku, ale hej, mou maličkost to nijak netrápí, spíš naopak. Vždyť i Star Soobin má drobné poškození, vypadalo by trapně, kdyby byl Beomgyu ve stoprocentním stavu, no ne? 😁
Jistá část mého mozku se stále podivuje, proč jsem tu kartičku vůbec sháněla. Však na ní není nic extra, navíc má debilní velikost a prostě... proč? No, je to debut. A Beomgyu je díťátko. Ta skutečnost ve mně agresivně probouzí mý neexistují mateřský pudy. A vždycky je přece super mít v šanonu důkaz, že kangtovsky krásná TXT princezna byla kangtovsky krásná od samého začátku.

Je až trochu symbolické, že kartička, jež putovala v obálce s debutovým Beomgyuem, náleží k finálnímu VIXX albu. Teda... to album možná není poslední oficiálně, no pro mě – protože můj mozek jen z myšlenky na cokoli budoucího tasí vidle a pochodně – poslední je. Rozumíte.
Ale dost bylo nevraživého filozofování Hongbinem zabiasovaného mozku, jsme tu kvůli kartičce. Jaké, ptáte se? Hakyeonově Red verzi EAU DE VIXX! Pamatujete, jak jsem mluvila o tom, že plánuju Hakyeonovu + Kenovu stranu zkompletovat stylem čtyři kartičky za každého z nich? Ten plán stále platí, a já jsem s ním nadmíru spokojená, kdykoli ale na Hakyeona či Kena narazím, naznám, že víc potřebuju kohokoli jiného a z nákupu sejde (nic proti, hoši, ale preference jsou preference). Podobnou výmluvu můj mozek vytasil i při pohledu na Hakyeona v inzerátu s Beomgyuem, neuspěl však, protože sorry, když už beru Beomgyua, proč rovnou nevzít i Hakyeona, že? A tak se i stalo. Teď už jen najít Error kartičku a za milého leadera mám hotovo.
Hakyeon vyhlíží na EAU DE VIXX kartičce absolutně famózně. ✨ Dokonale tu prodává svůj... hmm... exotický půvab, či jak to správně popsat. Láskou mého života sice i nadále zůstává jeho rozkošná růžová Boys' Record kartička, z vizuálního hlediska je však červená EAU DE VIXX rozhodně Hakyeonův nejlepší kousek.

Nu, a tímto jsme se od neoficiálních oblíbenců konečně propracovali ke kartičkám biasů. Však už bylo načase... A aby nikdo nepochyboval, jak vážně to myslím, začneme rovnou biasem ultimátním.
Kdykoli jsem na instagramu procházela SHINee inzeráty, hemžilo se to v nich kartičkami ze sólo alb. Žila jsem tudíž v naivním domnění, že sesbírat Minhův Chase set bude hračka. Haha. Jeho album je venku už měsíc a půl, ale kartiček na prodej (za normální cenu) nula nula nic. Zkompletování je tedy v nedohlednu, jeden kus se mi ale ulovit podařilo. Prodávala ho slečna z Holandska, což mě nejprve zarazilo – holandské skóre sice bylo navýšeno, ale trauma jen tak nezmizí 😄 – nakonec jsem se ale vzchopila a napsala jí. Misusi, díky za to! Slečna byla milá, nesmírně ochotná, kartičku zabalila takřka okamžitě a odeslala ji hned další den. Krásná práce! 
Pořídila jsem druhý exemplář Beginning verze aka ten s fancy modrým zadkem. Je mi až hanba, že to, jak geniální ta bílé oděná kartička ve své jednoduchosti vlastně je, mi došlo teprve potom, co jsem ji ve školce vesele vytáhla z obálky a pořádně si ji prohlédla. Mám z ní taký správně arogantní "Visual? Já vám ukážu, kdo je tu visual!" dojem a naprosto to miluju.

U holandských nákupů ještě chvilku zůstaneme. Ne, že by tento nějak souvisel s tím předchozím, žádný "beru Nizozemce na milost!" akt se nekonal. Žel bohu mám podivné masochistické tendence, a úpěnlivě doufajíc, že tato Holanďanka mě nebude stát duševní zdraví, riskla jsem to. Nu, odeslání sice nebylo bleskové, nějaký týden trvalo, na druhou stranu ale, slečna nic planě neslibovala a když už něco řekla, tak to i udělala. A to je nutno připsat jí velkými písmeny k dobru.

Koupila jsem od ní růžovou rockerku Sangu; blonďatý polaroid, který nelítostně uchvátil mé srdce. 🤟 Dřív bych jen těžko vybírala, který polaroid je můj nejoblíbenější, růžový exemplář mi ale v preferencích udělal zcela jasno. A proč zrovna on? Nó...
Zaprvé, SangA je tu dobře vidět. Některé polaroidy jsou extrémně tmavé a viditelnost zachyceného pak stojí za prd, tento ale funguje ideálně. Zadruhé, SangA je blond a prostovlasá! Na všech dosavadních blonďatých polaroidech má vlasy stažené, proto mě tato maličkost dojímá takřka k slzám. Zatřetí, její póza. Ta křičí "KUP MĚ/POTŘEBUJEŠ MĚ/ JSEM POLAROID PŘESNĚ PRO TEBE!" a ten rozkaz svítí v mojí hlavě neonově, abych ho snad náhodou nepřehlédla. 😄 Začtvrté, autogram. Jedná se o finální variantu Sanžina podpisu, 'SangA' s korunkou nad S. Co jsem vypozorovala, začala ho používat během Shadow Play éry (tj. těsně před svým odchodem ze světa showbyznysu) a já jsem nadšená, že takto podepsaný polaroid konečně oficiálně vlastním.
○○○
Druhý polaroidový nákup se odehrál v Německu a boha, to zas jednou bylo dílo. 😅 Inzerát. V něm devět polaroidů. Cena 6 – 10 €. Předpokládala jsem tedy, že když milému chlapci napíšu, že chci tuhle a tuhle Sangu, odpoví mi: "Jasně, za Sangu chci tolik a tolik peněz." Jenže chyba lávky, vážení! Odpověď totiž zněla: "No, záleží, kolik peněz nabídneš... já si tu růžovou Sangu vlastně asi chci nechat..." Tak proč ji kurva nabízíš?! Chvíli jsem velmi hulvátsky zvažovala, že ho prostě odignoruju, jenže přes to se mé dobré vychování nechtělo přenést. A protože jsem se o růžovou Sangu nehodlala přetahovat (su na hovno obchodník, já vím), napsala jsem mu, že když si ji teda chce nechat, já se mileráda spokojím s brunetkou v bílé mikině. "Kolik nabízíš?" – "8 €." – "Za každou, že?" Moment, my se pořád bavíme o obou?! Vždyť tvrdil, že – ah, to je fuk. "Samozřejmě." – "Oukej, promyslím to." No, promýšlel to asi dvě minuty a oba polaroidy mi prodal. Nemám tucha, co za divadlo to mělo být, a vězte, že tím co-za-vola-to-zase-je?! příhody ještě nekončily.  
Zaplatila jsem. Poslala jsem mu paypalový screenshot, jak požadoval, svou adresu a jako vždy k tomu připojila zprávu, že doufám, že platba dorazila v pořádku. Nenápadná výzva prodejci, aby zareagoval, i kdyby jen blbým srdíčkem. V devadesáti procentech případů to funguje. Ale tady? Nic. Ticho po pěšině. Vydržela jsem skoro týden, než jsem mu napsala znovu. Vskutku chlapce nepodezírám, že mě chtěl ojebat, on měl jen evidentně ve všem absolutní bordel. Takže jo, platba proběhla, jak měla, a už se chystá balit a v pondělí odesílá! No, haha. Další týden v tahu a zpráva žádná. Sháněla jsem se tedy po updatu ještě jednou. A tentokrát již úspěšně; dostala jsem fotku svojí adresy na obálce ke zkontrolování a že prý bude posílat zítra. Cesta trvala polaroidům devět dní, což je na zásilku z Německa podivně dlouho, takže kdoví, kdy je reálně odeslal. Ale nevadí. SangA je doma, a to je hlavní.
Oba podepsané polaroidy jsou dvojčaty polaroidů mnou již vlastněných. Brunetka v bílé mikině s Bartem Simpsonem je obměnou ležatého tmavého polaroidu a růžová zpívající blondýnka je obměnou rockerky Sangy. Oba polaroidy jsou vítaným obohacením. Brunetka SangA je lépe osvětlená, tudíž vyhlíží zřetelněji, a zpívající SangA je natolik extra, že ji člověk prostě potřebuje k životu. Nedivím se, že chlapec váhal, či ji prodat nebo ne. Není ani krásná, ani roztomilá, je svébytně geniální.
Tímto duem jsem, mimochodem, dokončila jednu celou polaroidovou stranu. Až mě šokuje, jak rychle k tomu došlo...

Když řeknu, že na lednová alba jsem čekala prakticky měsíc, hned Vás jistě napadne: "No jo, Kangta zase dělal brikule!" Jenže ne. Tentokrát je v tom Kangta úplně nevinně. 😃
SMCU Palace, zimní album 2022. Kangtova verze, jak jinak. Během toho, co SMko chrlilo první teaser fotky, mě rouhačsky (nebo dospěle, záleží na úhlu pohledu) napadlo, zda to album skutečně potřebuju...? Malíř Kangta/Kangta ve svetru/Kangta se sněhulákem mě však důrazně přesvědčili, že nenavázat na loňský SMCU Express nákup by byl nepromíjitelný zločin. A přece se nebudu hádat s Kangtou, že.
Letošní zimní album pokládám víc za album než jeho loňskou variantu, jelikož Kangta tu zpívá hned ve svou písničkách. Wow. Ale to jen tak mimo záznam. Primárně je pro mě SMCU Palace prostě hezounký photobook a šmitec. 
Packaging je tentýž jako loni, jen postrádá tu ošklivou, leč stylovou hnědou obálku. Nejsem největší fanda tohoto magazínového úbalu, na druhou stranu ale... je fajn, jak úžasně málo místa takové album zabírá.
Design Palace určitě není nejhorší, a stát sám za sebe, asi bych mu neměla moc co vytknout. Jenže. Problém nastává, když Palace srovnáte s Expressem. Za Expressem totiž Palace silně pokulhává. Nejvíc mě na něm mrzí, že není... komplexní. Express si pohrával s konceptem cesty vlakem, nesl se ve futuristickém duchu a každý jeden sólista/skupina měl/a své album laděné do svých oficiálních barev. Každá jedna verze byla správně osobitá. Když bylo uveřejněno, že letošní zimní album ponese název Palace, automaticky mi v hlavě vytanula představa aristokratického konceptu. Co jsme dostali? SM umělce hrající si ve sněhu. Nechápejte mě špatně, ten koncept je rozkošný a fotky vypadají absolutně nádherně, ale... jak to, prosím pěkně, souvisí s palácem? Všechna designová osobitost navíc vzala za své, verze od verze se liší pouze sólistou/skupinou, které/mu je ta která verze zasvěcená. Stejné barvy, stejný vzhled cédéčka... Osobitost na nule. A to je velká škoda. 
Každá stránka photobooku nekompromisně okouzluje Kangtovou čarokrásnou vizuálností, a můj mozek se opět zdráhá uvěřit, že je ten princezna chlap skutečně člověk. Nesmysl. Nikdo z masa a kostí nemůže být takhle krásný. To... to... to přece odporuje fyzikálním zákonům...! Fotek je úžasná spousta, reálně jich ale mohlo být takřka o polovinu víc. Ten photobook má tolik bílých míst, že mi až bolestně připomíná Needle&Bubble. To je tak, když společnosti tahají fanoušky za nohu, jak obsáhlý bude mít to a to album photobook, ale že ten objem nastavily prázdnými bílými stranami, to už nepřiznají. Pokrytci.
Součástí alba jsou i dvě plakátové věci: papírový plakát Kangty ve svetru a lesklý papírový lyrics poster s malířem Kangtou a jeho sněhuláčí bandou. A toto je rozkošné, oukej? Jasně, kdyby byly texty písniček přímo ve photobooku, nic by se nestalo, protože volnýho místa je tam habaděj, ale je to rozkošné. A čím víc propriet s Kangtovou krásnou tvářičkou člověk dostane, tím opitější rohlíkem se cítí a... ne, nestěžuju si. Na propriety s Kangtovou krásnou tvářičkou rozhodně ne.
Sběratelské inclusions nabízí album dvě, a to kartičku a pohlednici. Pohlednice je opět svetrová, nádherná a elegantní, a já asi tři vteřiny (tři minuty; buďme fér) žila v domnění, že se jedná o jednoznačně noblesní záležitost... než jsem si všimla toho dementně se zubícího sněhuláka na pozadí, a konečně pochopila, proč se tak nenápadně culí Kangta. 😂 Kartička působí velmi seriózně – ano i po hlubším prozkoumání – a velice konceptově; žádné kangtovsky podivné selfie se tentokrát bohužel nekoná. Mně se tento komorní typ kartičky ale líbí, a ke Kangtovi obzvlášť správně pasuje. Zaráží mě však ta modrá bunda, v níž je milá princezna vyfocená. Ne, nezkoumala jsem kartičky všech SM umělců, ale ti, které jsou zkoumala (tj. Minho, Changmin a Chen), jsou foceni v oblečení, jaké na sobě mají ve photobooku. Jenže Kangta ve photobooku žádnou modrou bundu nemá. Kangta má buď krémovej svetr nebo krémovej svetr a přes něj béžový kabát. Tak proč ta modrá bunda? Netuším. Podezírám ho, že kartičkový set zapomněl na place nafotit a doháněl to jiný den, v jiných hadrech.
SMCU Palace jsem řádně zkritizovala, to ano, neznamená to však, že bych jeho koupě litovala, a už vůbec ne, že by to album nebylo dobré. Je, a já jsem neskutečně ráda, že SMko tento projekt realizuje. Palace jakožto produkt se dá nádherně užít. Stačí jen přimhouřit oko a nedívat se na něj jako na pokračování Expressu.

Album, které si zahrálo na vrcholnou drama queen (vážně, tolikrát posunuté datum, kdy bude skladem, jsem ještě nezažila!), je speciálním kusem oslavujícím patnácté výročí. Loni slavily patnáct Girls' Generation. Dávalo by smysl, kdyby šlo o jejich album, že? Přece jenom, pár jejich alb už vlastním.

No, srpnový comeback mě nesmírně potěšil a přiznávám, že jsem chvíli i uvažovala, že jejich album koupím. Koncept byl zajímavý, blonďatá Sooyoung naprosto božská a titulní song zněl fajn. Nic z čeho bych úžasem sedla na prdel, ale hej. Důvod, proč jsem od Forever 1 dala nakonec ruce pryč a zařekla se, že tohle v regálu nechci, je design toho alba. Nic hnusnějšího jsem snad ještě neviděla. Pardon. Jsem asi jediný člověk na planetě, co si to myslí, reálně odevšad slyším, jak je to úžasné, epické a bla, bla, bla. S přehnanou barevností bych se ještě smířila. Skousla bych možná i tu kýčovitost. Jenže ten celek je tak dětinský! SNSD jsou třicetileté ženské, ne šestnáctileté puberťačky. Mějte soudnost proboha! Sorry, mé estetické cítění takovou trapnost nezvládá. Takže jsem se vytočila, pak vypustila páru a na Forever 1 se slzou v oku zanevřela. Tolik k příběhu, proč jsem si nepořídila patnáctileté album Girls' Generation.
Na podzim padlo oznámení, že patnácté výročí oslaví novým albem i Kara, v dobách největší slávy jedna z nejúspěšnějších 2nd gen girl groups vůbec. A že to bylo sakra velké haló, protože Kara se oficiálně rozpadla v roce 2016. Já Karu samozřejmě znám, díky mé spolužačce ze střední školy, která tuhle skupinu dodneška miluje, vím o členkách víc, než jsem sama kdy chtěla, a jejich diskografii jsem si popravdě vždycky užívala. Pandoru, například, řadím už skoro deset let na seznam svých nejoblíbenějších kpopových songů. Zprávu o jejich návratu – jak Nicole a Jiyoung, které skupinu opustily v roce 2014, tak nejmladší Youngji, která se ke skupině přidala po jejich odchodu, a s níž, zdálo se, po rozpadu skupiny nebyl zbytek osazenstva zrovna aktivně v kontaktu – jsem tedy uvítala, nijak dramaticky jsem to ale neprožívala.
A pak přišla teaser videa. Nejsem fanda jako fanda, ale, lidi, Jiyoung a Youngji, maknae z éry největší slávy a aktuální maknae, dvojice, která spolu do té doby nikdy nestála na pódiu ať mi nikdo netvrdí, že tohle nebyla černá magie, vždyť i jejich jména jsou jen prohozený slabiky!, ve společném videu, to dostalo i mě. "Oukej, tohle bys asi – i kdyby jen minimálně – prožívat měla," naznal mozek. A měl pravdu. Protože v momentě, kdy jsem si poprvé pustila MV When I Move, jsem se zamilovala. V prosinci měly všechny ostatní songy smůlu, When I Move na mém YouTube solidně vedlo. O koupi alba jsem neuvažovala hned... zpočátku jsem o ní vlastně neuvažovala vůbec. Proč taky. Karu nesbírám. Jednoho dne mě ale náhodou napadlo: "Hm, jak to speciální výroční album vlastně vypadá...?" Pustila jsem si tedy unboxing... a zamilovala se podruhé.
Move Again je výroční album jednoznačně podle mého gusta. Má všechno: je kvalitní, je krásné, je elegantní. Nesnaží se předstírat, že třicátnice Gyuri, Seungyeon, Nicole, a skoro-třicátnice Jiyoung a Youngji jsou banda puberťaček a Kara rozkošná rookie skupina. Ne. To album má sakra úroveň. Jediná výtka, kterou k němu mám, je, že štěrchá jako kinder vejce a mě pronásledují válečné flashbacky na Romanticize v době, kdy ještě nebylo plné Aronových photoboočků. 😅 Hrůza však netrvá dlouho, protože na rozdíl od křehkého papírového Romanticize má Move Again zatraceně pevný a solidní packaging. A zavírá se pomocí magnetu! (Kdo vymyslel magnetická zavírání alb, zasloužil by metál.) Veskrze se tak jedná se o box, takřka zamykatelný box, a to je naprosto super.
Design alba vyhlíží čistě a jednoduše (podobně jako Shadow Play nebo Needle&Bubble); jak říkám, je to přesně můj styl. Skupinová fotka na vnitřní straně coveru představuje kouzelný, na city správně hrající detail.
Cédéčko je zrcadlové a... o mé podivné obsesi zrcadlovými designy (zdravím WHO, YOU!) se netřeba posté zmiňovat, viďte? Všem je Vám jasné, jak moc tenhle – úplně na hovno, protože je na něm vidět každej otisk prstu, ale... ááááách – vzhled žeru.
Photobook je konceptově rozdělený na dvě části: ta první v černém oblečení je tajemná a sexy, ta druhá v oblečení bílém je nevinnost sama. A všechny slečny jsou překrásné, samozřejmě že ano (Kara je až podezřele vizuální skupina...), ale boha...! Gyuri je prostě nádherná. A já to samozřejmě moc dobře vím... už celých dvanáct let... však milá leaderová vždycky byla mým "potenciálním Kara biasem"... ale být vystavena vlivu jejího božského půvabu jinak než z monitoru počítače, to byl zážitek na úplně jiné úrovni. 😄

Tracklist a texty písniček, jak bývá poslední dobou zvykem (viz lyrics postery), se nacházejí na speciálním skládaném papíru, jehož zadní strana obsahuje fotografie všech pěti členek. Dále je součástí alba tzv. message card, to jest velká bílá strana s vyznačeným jménem konkrétní členky, na niž se dá umístit fotografie jejích očí se zprávou na zadní straně (ten popis zní neskutečně bizarně, pardon). Mě si vyvolila Jiyoung. A do třetice všeho štěrchacího: navoněný papírový přívěsek, který... nemám tucha, proč v tom albu je. Konceptově to nesedí, vůně a parfémy v Move Again nehrají roli (jako v EAU DE VIXX), takže proč je tu voňavý přívěsek? Netuším. Ale je to zajímavé. I ta vůně je zajímavá. Sice mi nevoní, ale není nepříjemná.
Album obsahuje dvě standardní kartičky a jednu velkou 4cut photocard. Kartiček jsou tři verze, černá, bílá a červená, a mně byly souzeny ty první dvě, photobookové. Na černé kartičce na mě čekala rozkošná maknae Youngji a na té bílé *nádech, výdech* MŮJ TY BOŽE GYURI! 🥰 Cítím se milovaná! A je mi jasné, že koupit od nich další album, bude na mě Gyuri zvysoka srát, protože přesně tak funguje lámání mého srdce, že, Arone? Oblíbila si mě však rozhodně Jiyoung, kterou jsem nenašla pouze na message card ale i na 4cut photocard. Podoba těchto kusů mě, mimochodem, absolutně nadchla, a rozhodla jsem se proto, že je zkompletuju. Což je upřímně úplně debilní nápad, pět členek na proprietách, co se vejdou do čtyřokýnkové fólie, ehm... ale co už. Stejně tak hodlám stvořit i jeden kartičkový set, tj. set ze všech tří verzí. Zdá se to asi nesmyslné, však Karu ani reálně nesbírám... ale upřímně, přesně proto je pro mě snažší ten set spáchat. Je to vlastně totéž jako u Pink Fantasy bez Sangy. Dvě random kartičky, které na mě vypadnou z alba, jsou mi docela k ničemu, protože v PF reálně nemám biase, ale set? Set je univerzální řešení každé nelogičnosti!  

...pac a pusu, Vaše Nagasaki