※ Filozofická úvaha třiadvacáté kapitoly: Být na Jihoonově místě, chtěli byste Chilhyuna stále za ženu?
Nerozumím tomu, co vidím. Nechci tomu rozumět. Protože připustit si, že je to pravda, by znamenalo…
Proč, Zhou Mi?
Držíme přece spolu, nebo ne? Vždycky to tak bylo. Jedinkrát jsem nezapochyboval, že kdyby sis byl nucen vybrat… Kdy se to změnilo? Kdy jsi mě hodil přes palubu, hm?
Co ti Chilhyun slíbil?
Aspoň tuhle odpověď si zasloužím, nemyslíš?
Tak proč, Zhou Mi? Proč?
※※※
Kimu Heechulovi se vskutku nedařilo předstírat, že zmatečné pobíhání po areálu nemocnice je jeho denním chlebem, a přesto se nějakým zázrakem dokázal nikým nepovšimnut propašovat až k místu, které mu detektiv Lee – s velkou neochotou – popsal. Nahlédl za zástěnu a když spatřil Kima Ryeowooka, sedícího na lehátku, zavýskl nadšením. A úlevou. Spíš tou úlevou…
Ryeowook na něj vykulil oči. „Co tady děláte?“
„Co asi!“ odfrkl Heechul a kecl na lůžko vedle něj. Svraštil čelo. „Ublížil vám moc?“
Doktor ledabyle mávl rukou. „Jen mě pořezal. Jsem vlastně v naprostém –“
„Kecá,“ zabručela mladinká zdravotní sestra, zjevivší se zpoza plenty. „Deset stehů nestačilo! Navíc je v šoku a měl by tu zůstat. Minimálně přes noc.“
„To je zbytečné, sestři,“ zamítl její výtky kategoricky Ryeowook. „Cítím se dobře.“
„No ale –,“ pokusil se Heechul přispět do konverzace, Ryeowook se na něj však zamračil tak ošklivě, že raději zmlknul.
Sestřička povytáhla obočí. „A vy jste vlastně kdo?“
„É…,“ Heechul ve vteřině sesumíroval svoje možnosti, naznal, že jako nepříbuzný tu vlastně nemá co pohledávat, a proto velmi nepřesvědčivě zalhal: „Jeho bratr!“
Pokud by ho neusvědčil mizerný herecký um, tak Ryeowookův výraz určitě.
Dívka si povzdechla. Na historku o sourozencích samozřejmě neskočila, zato naznala, že před ní sedí dva úplně stejní idioti. „Odvezete ho domů?“ zeptala se.
Heechul snaživě přitakal.
„Dohlédnete na to, aby zalezl do postele, nadopoval se tímhle,“ zamávala receptem, který držela v ruce, „a do rána nevytáhl paty?“
„Nepotřebuju chůvu!“ ohradil se Ryeowook.
„Pravda, vy potřebujete bachaře,“ opáčila sestra suše a podala Heechulovi recept. „Hodně štěstí. A pevné nervy,“ popřála mu.
Jakmile byly vyřešeny všechny nutné formality a Ryeowook byl z nemocnice oficiálně propuštěn, zamířili oba tou nejkratší cestou k parkovišti. Předepsané medikamenty mohou vyzvednout v nonstop lékárně dvě ulice od jeho bytu, prohlásil Ryeowook a Heechul neprotestoval. Jestli je vyberou teď, nebo za půl hodiny, na tom beztak nesejde. A on neměl nemocnice rád. Čím kratší dobu tu stráví, tím lépe.
Kráčeli mlčky. Ne, že by si neměli co říct, jen to, o čem se hovořit nabízelo, se jim nezdálo vhodné řešit na veřejnosti. Teprve potom, co za sebou zavřeli dveře auta, a nikdo nepovolaný tak jejich rozpravu už nemohl zaslechnout, se Heechul polohlasně ujistil: „Zatkli ho, viďte?“
„Ano,“ zamumlal Ryeowook a jedním dechem dodal: „Chtěl bych si s ním promluvit…“
„Vy ještě nemáte dost?“
„Je to můj pacient!“
„Ahn Chilhyun není vás pacient, doktore,“ připomněl mu Heechul rozpačitě.
„Ale jedna z jeho osobností ano!“ odfrkl Ryeowook. „Z Chilhyuna nedostanou nic, co jim nebude chtít říct on sám. Ale kdyby se jim povedlo navázat kontakt s Zhou Mim… Se mnou by mluvil. Mně důvěřuje.“
„Jsem si jistý, že policie zaměstnává dostatek odborníků, kteří se s tím dovedou poprat,“ namítl pragmaticky Heechul a otočil klíčem v zapalování. Motor naskočil.
„Jenže žádný z nich si k Zhou Mimu nehledal cestu celé dva roky.“
„To… je pravda, uznávám… Ale otravnej jak půlnoc můžete začít být až zítra.“
„Je teprve devět.“
„Ne kvůli pohodlí detektiva Leeho, doktore,“ zabručel Heechul. „Zapomněl jste, co jsem slíbil té pěkné sestřičce? Dneska si dáte oraz. Povinně.“
※※※
Od zatčení Ahna Chilhyuna uběhlo dvacet hodin.
Vše plynulo hladce, dokonale hladce, a za jiných okolností by detektiv Hwangová ani nemohla být spokojenější. Zadržený spolupracoval, k napadení se doznal a chytré rady svého právního zástupce okázale ignoroval. A přesto se Tiffany nedokázala zbavit dojmu, že je na celé té situaci něco špatně. O Ahnově vině nepochybovala, to ne… budil v ní však znepokojivé zdání, že všechno, co se událo, se událo přesně podle jeho plánu. Ta představa byla samozřejmě naprosto směšná.
Ten chlap Tiffany znervózňoval, v tom to bylo. Musela uznat, že Jihoon nepřeháněl, když ji varoval, že „se Chilhyun umí člověku dostat pod kůži“. Jemu učaroval. Ji děsil. Nejednou se během těch pár hodin přistihla nad myšlenkou, jak ráda by mu pocuchala tu jeho nelidsky hezounkou fasádu, přičemž jakýsi tichý hlásek vzadu v její hlavě oponoval, že z podobné konfrontace by rozhodně nevyšla jako vítěz.
Dost možná ani živá.
※※※
„Znáte Kima Jonghoona?“
Chilhyun na otázku detektiva Hwangové zareagoval tázavým povytažením obočí. Byl to posunek prachsprostě obyčejný, a přesto se Jihoon zahanbeně přistihl, že samým okouzlením bezděčně tají dech. Nenáviděl se za to. Ale nemohl jinak.
Podílet se na Chilhyunově výslechu bylo tabu; aby byl upřímný, netrápilo ho to tolik, jak by jeden možná očekával. Dobře si uvědomoval, jak silný na něj má Chilhyun vliv, i to, jak moc ho on, navzdory intuitivní hrůze z toho všeho, co patrně spáchal, stále miluje. Nejednal by racionálně, rozhodně ne, a svou přítomností by způsobil víc škody než užitku. To ale neznamenalo, že se hodlal od celého případu naprosto distancovat.
Když poprvé navrhl svou neaktivní účast, nechtěla o tom Tiffany ani slyšet. „Ty se k tomu chlapovi nepřiblížíš, je fuk jestli aktivně, nebo neaktivně!“ seřvala ho jako malého kluka a další diskuze na toto téma kategoricky odmítala. Jihoon do ní ale hustil tak dlouho, až to i ji přestalo bavit, a povolila.
Nyní tedy – s Tiffanyiným svatým požehnáním – postával v technické místnosti a přihlížel probíhajícímu výslechu svého milence.
„Copak nejsem zatčený za napadení doktora Kima?“ podivil se Chilhyun.
„Jistěže jste,“ ujistila ho Tiffany. Na rtech jí pohrával falešný, lehce křečovitý úsměv.
„Jak s tím souvisí Kim Jonghoon?“
„Odpovězte na mou otázku.“
Chilhyunův advokát se nadechl k námitce, vzápětí si to ale rozmyslel a zůstal zticha.
„Slyšel jsem o tom případu,“ opáčil Chilhyun zvolna. „Brutální vražda mladé ženy… její tělo se našlo v Kimově bytě, že?“ Svraštil čelo. „Měl jsem za to, že vyšetřováním toho případu je pověřen detektiv Lee…?“
Jihoon sebou trhl.
„Byl,“ opravila ho Tiffany stroze. Úsměv jí z tváře zmizel. „Znáte Kima Jonghoona, pane Ahne?“
„Vypadám jako kamarád údajného vraha?“
„Vypadáte nevinně. Příliš nevinně,“ zamračila se Tiffany. „A to značí jediné: že nevinný rozhodně nejste.“
Chilhyun se pobaveně zasmál. „Absurdita vaší logiky je rozkošná, detektive.“ Položil ruce na stůl, naklonil se k Tiffany blíž. Jihoon si všiml, že kolegyně strnula, nadále však tvrdě opětovala Chilhyunův pohled. Což bylo jedině dobře. Chilhyun nesmí poznat, že nad ní má byť i jen minimální převahu…
„Existuje snad důkaz, který by mě s Kimem Jonghoonem jakkoli spojoval?“
Tiffany neřekla ani popel. Položila na stůl před Chilhyuna mobil a zapnula připravené video. Jednalo se o nahrávku, již Kim Ryeowook pořídil v ateliéru.
Chilhyun sledoval záznam docela netečně. Jeho právník naproti tomu zbledl jako stěna. Jihoon s ním soucítil. Sledovat Chilhyunovu nečekanou transformaci v Zhou Miho bylo šokující i na popáté.
Video skončilo a ve výslechové místnosti zavládlo na dobrých deset vteřin hrobové ticho.
„Co mi k tomu povíte, pane Ahne?“
„Že mám buďto ohromující herecké schopnosti, nebo rozdvojenou osobnost. To ale není důkaz, detektive.“
„Máte rozdvojenou osobnost, pane Ahne?“
„Kdoví. Mně ji nikdo nediagnostikoval.“
Z důrazu, jaký Chilhyun afektovaně použil na vymezení svojí osobnosti, naskočila Jihoonovi husí kůže.
„Přiznáváte tedy, že znáte Zhou Miho.“
„Samozřejmě, že znám Zhou Miho.“
„Zhou Mi je partner Kima Jonghoona,“ podotkla Tiffany významně. Chilhyunův právník zatěkal zmateným pohledem mezi ní a svým klientem. Začínal se v celé situaci ztrácet.
„Je to tak.“ Chilhyun si teatrálně povzdechl. „Chudák Mi. Nikdy neměl na lidi čuch.“
„Zhou Mi,“ Tiffany otevřela složku po své pravé ruce, vytáhla z ní fotografii a tu přisunula k Chilhyunovi, „vypadá tahle. Můžete mi vysvětlit, jak je to možné?“
Chilhyunovu advokátovi zacukalo oko. „To má být nějaký nejapný žert, detektive?!“
„Zdá se vám, že žertuju?“
„Nejdřív tu mému klientovi podsouváte rozdvojenou osobnost –!“
„S rozdvojenou osobností přišel váš klient sám,“ usadila ho Tiffany nevrle. „Co se mě týče, věřím té historce asi stejně jako tomu, že váš oblek je od Armaniho.“
Právník zrudl.
„Přikláním se k teorii, že se nás váš klient snaží přesvědčit o své nepříčetnosti, aby se vyhnul trestu. Naneštěstí pro něj si vybral špatnou druhou osobnost. Zhou Mi je hledaný stejně jako Kim Jonghoon, a dle toho, co jsme viděli a slyšeli, je evidentní, že váš klient musel být se skutečným Zhou Mim v kontaktu. A to docela nedávno.“
Chilhyun mlčel, avšak vypadalo to, že se královsky baví.
„Kde je Zhou Mi, pane Ahne?“
„Chci mluvit s detektivem Leem.“
Ta náhodná žádost Tiffany na moment vyvedla z konceptu. Automaticky stočila zrak k zrcadlu, za nímž se Jihoon nacházel. Vmžiku si svou chybu uvědomila, už ale bylo pozdě.
Chilhyun si jejího posunku všiml. A pochopil.
„Ne,“ sykla Tiffany. „S detektivem Leem nemůžete mluvit.“
„Bude to jen minutka –“
„Ne!“
„Nevadí.“ Chilhyun se s pousmáním ležérně opřel o plastové opěradlo židle. „Slyší nás, viďte?“
„Neodbíhejte od tématu!“ vyštěkla Tiffany. Hlas se jí třásl zlostí. „Řekněte mi, kde je Zhou Mi!“
Chilhyun se zadíval do zrcadla; Tiffanyinu výzvu lhostejně ignoroval.
„Jihoonnie…?“
Byla to jen náhoda, musela to být náhoda, Chilhyun ho nemohl vidět… a přesto upíral oči přímo na Jihoona. Detektiv Lee ztěžka polkl. Bylo mu horko, a přitom se třásl zimou. Měl chuť utéct, ale nedokázat se hnout.
„Gratuluju,“ broukl Chilhyun mazlivě, koutky úst nepatrně pozdvižené v náznaku potměšilého úsměvu. „Ani v nejmenším jsem neočekával, že se z toho stane takový tyjátr. A tvoje půvabná, leč nic nechápající kolegyně,“ uchechtl se, „to je hotová třešnička na dortu!“
Tiffany zaskřípala zuby, Chilhyunův monolog ale nepřerušila. Že by zvědavost vyhrála nad ješitností…? Svým způsobem to bylo dobře, s nulovou kontrolou, již Tiffany měla nad svým živelným temperamentem, se Jihoon povětšinou neztotožňoval, avšak v tomto případě by rozhodně ocenil víc, kdyby kolegyně prostě vybuchla a přiměla Chilhyuna sklapnout.
„Podařilo se ti to, zlato. Vyrazils mi dech.“
(Překvap mě. Zkus být ten první, kdo mi vyrazí dech.)
„Ježišikriste,“ splynulo otřesenému Jihoonovi ze rtů.
„Pověz,“ Chilhyun se dal do tichého, o to ale maniakálnějšího smíchu, „ještě stále mě chceš za ženu?“
Co se událo vzápětí, Jihoona na výsost šokovalo. Žádná dramatická gradace šílenství, jak by tomu bylo v každém správném filmu, se nekonala; Chilhyun se přestal smát a velkoryse obrátil svou ctěnou pozornost zpátky k Tiffany.
„Tak vás zajímá, kde je Zhou Mi…“
V příští vteřině sebou jeho tělo prudce škublo, načež se bezvládně zhroutilo na židli.
„Co je mu?!“ zděsila se Tiffany. „Doktore!“
Advokát se probral z šokované letargie. Jako ve snách se k Chilhyunovi naklonil, lehce s ním zatřásl. Nic. Natáhl ruku k jeho krku, zjevně ve snaze nahmatat tep, než se ho ale stačil dotknout, Chilhyun jej s výkřikem odstrčil a i s židlí se prudce odsunul od stolu. Tvářil se vyplašeně, jako by svého právníka i detektiva Hwangovou viděl poprvé v životě.
Tiffany si rozpačitě odkašlala. „Jste v pořádku, pane Ahne…?“
„Kdo jste?!“
„Prosím?“
„Kde-kde to jsem?!“
Ten hlas…
„Ah, já vím, o co se snažíte.“ Veškerá Tiffanyina péče vzala za své. Otráveně mlaskla. „Nemám na vaše psychotický divadýlko náladu, pane Ahne –“
Právník pozvedl ruku, aby ji umlčel. Tiffany se zamračila, ale poslechla.
„Já jsem Park Jonghee,“ představil se advokát. „Váš právní zástupce.“
„Můj právní zástupce?“ zopakoval Chilhyun nevěřícně.
Ten akcent…
„Toto je detektiv Hwangová. Vede vyšetřování vašeho případu.“
„Případu…?“
„A právě teď se nacházíme ve výslechové místnosti na soulském policejním ředitelství.“
„Policejním…“ Chilhyun zesinal. „Proč?“
„Dejte pokoj!“ zabručela Tiffany. „Chtěl jste zavraždit Kima Ryeowooka.“
„Ne!“ Chilhyun zběsile potřásl hlavou. „Já ne!“
„Máme svědky, máme důkazy a máme vaše přiznání.“
„Já to nebyl! Nikdy bych doktoru Kimovi neublížil!“
„‚Nemám rád psychiatry, kteří strkají nos do věcí, do kterých jim nic není‘,“ Tiffany poklepala nehty o složku. „Nejsou to snad vaše slova, pane Ahne?“
Jihoon neklidně přešlápl z nohy na nohu. Chápal, že Tiffany nevěří teorii o víceru osobností, ale… i ona přece musí vidět, že ten hysterický chlap před ní, co má slzy na krajíčku, je někdo docela jiný než chladnokrevný, přezíravý Chilhyun, se kterým se potýkala doposud.
„Já to nebyl,“ vzlykl Chilhyun. „Já ne.“ Zoufale se objal pažemi, jako by se bál, že se bez opory rozpadne na kousíčky.
„Žádám o krátkou pauzu,“ prohlásil advokát. „Pan Ahn není ve stavu, kdy by byl schopen dalšího výslechu.“
„Pan Ahn je výborná herečka, to je celé,“ odfrkla Tiffany znechuceně.
„Zbláznila jste se?! Copak nevidíte, jak na tom je? Tohle nehraje!“
„Přesvědčte mě.“
Právník ohrnul nos nad Tiffanyinou netaktností a jako starostlivá matka kvočna se obrátil k Chilhyunovi: „Pane Ahne –“
Ten však jeho patolízalské gesto neocenil. Nevraživě po právníkovi loupl očima a zlostně ucedil: „Já nejsem žádný pan Ahn!“
Advokát se zarazil. Tiffany povytáhla obočí.
„Kdo tedy jste?“ zeptala se skepticky.
Odpověď znal Jihoon dřív, než ji Chilhyun vyslovil nahlas.
„Zhou Mi.“
※※※
Rozjel se neutuchající kolotoč rozhovorů, výslechů a psychiatrických vyšetření. Když ani čtvrtý lékař nedokázal dát Tiffany odpověď, která by podpořila její teorii o Chilhyunově „velkolepém divadelním představení“, rozmrzele přistoupila na radu toho prvního, aby se zadrženým alespoň naoko jednala jako s Zhou Mim. Pokud ale doufala, že tímto vstřícným činem dosáhne jakéhokoli posunu ve vyšetřování, doufala marně. Chilhyun lomeno Zhou Mi opakoval neustále to samé: on za nic nemůže, on nic neudělal, on nic neví.
Stejně umanutý byl i Kim Ryeowook. Bombardoval Jihoona telefonáty několikrát denně a dožadoval se rozhovoru se zadrženým. Čtyři dny ho Jihoon striktně odmítal. Pátého dne se o Ryeowookově žádosti zmínil před Tiffany. Očekával, že ho (a Ryeowooka hned vzápětí) květnatě pošle do háje, k jeho údivu ale frustrovaná Tiffany zabručela jen: „Pro mě, za mě.“
A tak šestého dne stanul Kim Ryeowook na prahu výslechové místnosti. Chilhyun lomeno Zhou Mi, do té doby absolutně apatický, se při pohledu na něj rozzářil jako sluníčko.
Ryeowook se posadil naproti němu, čelo mu zbrázdila ustaraná vráska. „Vypadáte unaveně, Zhou Mi.“
„Oni mi nevěří, pane doktore,“ postěžoval si oslovený ublíženě. „Nevěří ničemu, co říkám! Chtějí ode mě informace, a zaboha nedokážou – nebo spíš nechtějí – pochopit, že já nic nevím!“ Zavrtěl hlavou. „Je to pořád dokola ta samá písnička… a já už nemůžu… prostě ne… je to tak… tak vyčerpávající! Proč mě nenechají na pokoji?! Zblázním se z toho…! Jak-jak dlouho už tu jsem?“
Ryeowook zaváhal; na jazyku ho svrběla hloupá otázka, zda se ptá na délku výhradně svého pobytu v cele předběžného zadržení, nebo do něj počítá i Chilhyunovu taxu. Záleželo snad na tom? Ne. Přesto ho stálo takřka nadlidské úsilí ten dotaz Zhou Mimu nepoložit.
„Pět dní, pokud vím.“
Chilhyun lomeno Zhou Mi se se zoufalým zaúpěním chytil za hlavu. „Já chci domů, pane doktore,“ zašeptal zlomeně.
„Detektivové se snaží najít Jonghoona,“ podotkl Ryeowook jakoby mimochodem. Všiml si, že sebou Mi při zaslechnutí přítelova jména cukl. „Nechcete snad, aby ho našli?“
„Jistěže chci. Jenže já nevím, kde Jonghoon je!“
„Ale Chilhyun to ví, že? Mohu si s ním promluvit?“
„Ne.“
„Proč ne?“
„Nechce s vámi mluvit. Říká –“ Mi rázem zmlkl, šok v jeho tváři vystřídalo holé neštěstí.
„Co Chilhyun říká, Zhou Mi?“
„Že,“ Mimu se roztřásla brada, „že lituje, že vás nezřídil víc.“
Ryeowookovi přeběhl mráz po zádech, na rtech ale vyčaroval snažně nonšalantní úsměv. „Je na mě naštvaný, co? Odhalil jsem jeho tajemství.“
Mi přikývl. „Má vztek. Hrozný vztek… Jenže takhle o vás mluvit prostě nesmí!“ vyhrkl rozhořčeně. Po tvářích mu kanuly slzy velké jako hrachy.
Ryeowook nepochyboval. V tuto chvíli už ne. Ač před ním seděl Chilhyun, rozhodně komunikoval s Zhou Mim. Chilhyun mohl být sebelepší herec, Zhou Miho nesouhlas s nespravedlností by však natolik věrně napodobit nedokázal. Ne, na to byl až příliš chladnokrevný kalkulátor. Postrádal Miho přehnanou citlivost.
Jak je ale možné, že on zná jiného Zhou Miho?
„Neuvěřitelné,“ zamumlal fascinovaně.
Mi k němu tázavě zvedl oči.
„Vím, že jste to vy, Zhou Mi, samozřejmě, že to vím, ale… tohle mě mate.“
„Tohle?“ Mi rukou rozmáchle opsal Chilhyunovu tvář. A pak, bez jakéhokoli rozpakování se přímo před Ryeowookovýma očima proměnil.
Doktor otevřel pusu do užaslého o. Nebyl schopen kloudného slova. Ještě před pěti vteřinami před ním fyzicky seděl Ahn Chilhyun a najednou… Promnul si oči, odmítal věřit, že to, co vidí, není halucinace. Avšak vidina Zhou Miho nemizela. Byl to jeho pacient, v každém ohledu to byl jeho pacient; rukávy vězeňského mundůru, původně Chilhyunova, mu byly krátké. Vsadil by výplatu, že to samé platí o nohavicích.
Mi na něj pár vteřin bezelstně zíral, načež trochu rozpačitě opáčil: „Je to takhle lepší?“
Doktor Kim si uvědomil, že ztratil hlas. Musel si odkašlat, a to hned dvakrát. „Myslím, že teď už se vám nikdo nevěřit neopováží, Zhou Mi,“ ujistil ho ohromeně.
„Vyděsil jsem vás?“
„Jen šokoval. V dobrém slova smyslu.“
Mi si povzdechl. „Tolik na tom záleží? Copak není jedno, jestli vypadám jako Chilhyun? Pořád jsem to přece já.“
„Lidem, kteří vás neznají, to ale vysvětlíte jen stěží.“
„Jo, toho už jsem si stačil všimnout,“ utrousil Číňan kysele.
„Můžu mluvit se Siwonem?“ zeptal se Ryeowook znenadání.
Zhou Mi zbledl, vytřeštil na doktora oči. „Proč?“
„Chceme najít Jonghoona. Třeba o něm něco ví.“
„Ne,“ prohlásil Zhou Mi kategoricky. Hlas se mu třásl. „Siwon neví nic.“
„Jste si jistý? Mohl by nás překvapit,“ pokrčil Ryeowook rameny. „Za pokus nic nedáme.“
„Je to zbytečné,“ trval Mi tvrdošíjně na svém. „Přece ho znáte, doktore, víte, jak netečný je Siwon k celému světu! Nestará se o nic a o nikoho. Jonghoonův osud ho nezajímá.“
Ryeowook si svého pacienta několik dlouhých vteřin zkoumavě prohlížel a on se mu po celou tu dobu vyhýbal pohledem. Byl nervózní jako pes. Ale proč? Lže mu? Ví snad Siwon skutečně něco, co by jim mohlo pomoct? Snaží se to před ním Zhou Mi utajit? Jenže to by znamenalo, že dává prachsprostě v sázku Jonghoonův život… a to se silně vymykalo Zhou Miho povaze.
A co když…?
Z té myšlenky se Ryeowookovi udělalo zle.
„Je Jonghoon naživu, že?“
Mi se zdál tou otázkou upřímně zaskočený. „Samozřejmě, že je.“
Ryeowook si oddechl; pacientova reakce ho uklidnila. „Jste tu už pět dní, Zhou Mi,“ připomněl mu rádoby bez kontextu. „Chilhyun o den déle.“
„Kam tím –?“
„Chápu-li to správně, Jonghoon se neukrývá. Je někde držený.“
Mi váhavě přitakal.
„A z toho místa nemůže utéct. Ani kdyby na tom, řekněme, záviselo jeho přežití.“
„Na devětadevadesát procent, ano.“
Ryeowook se na Zhou Miho dlouze zadíval, vzal ho za ruku. „Brzo to bude už týden, co je tam někde úplně sám. Bez pomoci. Hlady možná ještě neumírá, ale dříve či později mu zásoby dojdou. A pak…“
„Já vážně nevím, kde Jonghoon je,“ zopakoval Zhou Mi plačtivě.
„Chilhyun to ví. Promluvte s ním.“
„Chilhyun mi nic neřekne! Vy-vy nemáte ponětí –!“
„Čas, Zhou Mi,“ přerušil ho doktor ostře. „Utíká. Je to na vás.“
Do výslechové místnosti vešel policista a oznámil Ryeowookovi, že by s ním ráda hovořila detektiv Hwangová. Pan Ahn – ehm, pan Zhou se vrátí do cely. Má-li tedy na něj ještě nějakou otázku…?
Ryeowook zavrtěl hlavou.
※※※
„Co to kurva bylo?“ sykla Tiffany nevěřícně. „Už jste něco takového někdy viděl?!“
„Kdepak. Byla to pro mě stejná premiéra jako pro vás,“ ubezpečil ji Ryeowook.
„Kdybych toho nebyla na vlastní oči svědkem…“ Tiffany potřásla hlavou a podala doktorovi hrnek kávy. Ještě se z něj kouřilo.
„Každopádně vám musím pogratulovat,“ pokračovala, když se Ryeowook posadil na židli, kterou mu nabídl Jihoon. „Po těch maximálně pětislovných repetitivních odpovědích, které nám předkládal, jen žasnu, jak rozvinutou má náš čínský přítel slovní zásobu!“
„Důvěřuje mi,“ podotkl Ryeowook prostě.
„Díkybohu za to,“ uznala Tiffany a napila se z vlastního jedovatě růžového hrnku. „Takže Ahn Chilhyun zbaběle schoval hlavu do písku a předhodil nám Zhou Miho…“ Sarkasticky se uchechtla. „Hotová ukázka ryzího charakteru!“
Doktor se ošil. „Doufejme…“
„Snad si nemyslíte…?“ zamračila se Tiffany.
„Já nevím, co si myslet, detektive. Přijde mi ale rozhodně zvláštní, že někdo jako Chilhyun tak rychle vyklidil pole.“
„Nic tím neriskuje. Zhou Mi nemůže prozradit, co neví. A on zcela evidentně ví úplné kulové.“
„Informace podstatné pro vyšetřování nezatajuje, v tom s vámi souhlasím.“
„Zabere frontální útok Kimem Jonghoonem?“
„Hlady umírající Jonghoon mu rozhodně nasadil brouka do hlavy. Pokud se mu tu představu doteď dařilo potlačovat, teď už to nedokáže.“
„Ale zasáhne ho dostatečně?“
„Jsem psychiatr, ne věštec,“ ušklíbl se Ryeowook. „Zhou Mi je citlivá osobnost. Jeho to trápit bude. Napomůže Zhou Miho trápení k tomu, aby se nad ním smiloval Chilhyun? Rád bych řekl, že ano. Ale bůhví.“
„Všiml jste si jeho reakce na zmínku o Siwonovi?“ ozval se Jihoon.
Ryeowook kývl. „Podivná, viďte?“
„Lhal? O Siwonově nezainteresovanosti?“
„Ne. A o to je to podivnější. Jako by důvod Zhou Miho znepokojení představoval sám Siwon…“
„Ne Siwon. Vaše žádost o rozmluvu s ním,“ opravil zaraženého Ryeowooka detektiv Lee.
※※※
Jihoonova slova Ryeowookovi toho večera nedala spát. Přehrával si v hlavě celou situaci stále dokola, snažil se přijít na to, co mu uniká… k žádnému rozřešení ale nedospěl. Usnout se mu podařilo až někdy nad ránem.
Z postele se vyhrabal v půl jedenácté. Za běžného provozu by si takový luxus samozřejmě dovolit nemohl, ale jelikož má nařízenou zdravotní dovolenou… Beze spěchu se umyl a převlékl, v kuchyni dal vařit vodu na čaj a do topinkovače dal opéct dva tousty. Zrovna přemítal, na jaký čaj má vlastně chuť, když tu se mu na stole rozezvonil mobil.
Volal detektiv Lee.
„Můžete sem přijet, doktore?“ Nezdržoval se ani s pozdravem.
„Stalo se něco?“
„To se teprve uvidí. Zhou Mi s vámi chce mluvit.“
Ryeowookovi se zhoupl žaludek. Bál se? Trochu. Víc než strach jako takový jím otřásala nervozita. A ta šla ruku v ruce se zvědavostí. A očekáváním. „Do hodiny jsem u vás,“ zamumlal a zavěsil.
Byl natolik pohroužený do vlastních myšlenek, že si ani nevšiml, že tousty jsou hotové.
※※※
Poté, co Ryeowookovi popřál hodně štěstí, se Jihoon spěšně odebral zpátky do technické místnosti. Poslední dny tu trávil tolik času, že ji začínal pokládat za své primární pracoviště.
Tiffany stála před jednocestným zrcadlem a zamračeně pozorovala nehybného Zhou Miho na druhé straně. Oba byli už od rána nezvykle zamlklí. U Tiffany připisoval Jihoon ten podezřelý stav včerejší nouzové schůzi, kde byla nucena obšírně vysvětlovat nadřízeným, jak je možné, že do výslechové místnosti přivedli jednoho chlapa, a následně z ní vyvedli chlapa dočista jiného. Zabralo to dobré dvě hodiny. U Zhou Miho nebyl nedostatek konverzačních prostředků ničím výjimečným, to ne. Divné bylo, že se Mi vůbec neprojevoval. Mimika, emoce, gesta… nic. Až povážlivě dokonale se ovládal.
„Dobrý den, Zhou Mi.“
Sledovali, jak doktor Kim vchází do výslechové místnosti, tašku přehazuje přes židli, usedá naproti zadrženému. A usmívá se. Na Jihoonův vkus až příliš široce.
Zhou Mi jen krátce zvedl oči, jako by se chtěl ujistit, že mu skutečně přivedli toho, koho požadoval, a zase hlavu bez zájmu sklopil.
Divné, pomyslel si Jihoon.
Ryeowook nijak nespěchal; v tichosti vyčkal déle než tři minuty, zda se jeho pacient ujme slova. Přece jen to byl on, kdo ho sem zavolal.
„Za zírací soutěže placení nejsme,“ zavrčela Tiffany.
„Něco mi říká, že tahle za to ale stojí,“ opáčil Jihoon.
„Chraň tě ruka páně, jestli se pleteš!“
Božího dohledu ale nebylo třeba. V příštím momentě Ryeowook položil ruce na stůl, zhluboka se nadechl a zeptal se: „O čem se mnou chcete mluvit?“
Zhou Mi namířil prstem kamsi vedle něj.
„Na co ukazuje?“ hlesla Tiffany zmateně.
Jihoon sledoval doktorův překvapený pohled, jenž zakotvil na tašce. Z její přední kapsy vykukoval –
„Zápisník.“ Jihoonovi začínalo svítat.
Ryeowook bloček vytáhl a podal ho Zhou Mimu. „Chcete mi něco napsat…?“
Číňan přikývl, a proto mu Ryeowook po desce stolu přisunul i propisku.
Tiffany vytřeštila oči. „No neříkej mi…!“
Zhou Mi dopsal a vrátil zápisník Ryeowookovi; ve tváři neměl žádný výraz. Na rozdíl od doktora, kterému obličej hořel vzrušením.
„Je to…?“
Zhou Mi kývl.
„Tady najdeme Jonghoona?“
Další strohé přikývnutí.
„A sakra!“ ulevila si Tiffany, chňapla po mobilu, a jakmile velitel zásahové jednotky hovor přijal, začala štěkat rozkazy.
Rozzářený Ryeowook stiskl pacientovu ruku v té svojí. „Děkuju!“ vyhrkl a vzápětí už nadšeně vybíhal na chodbu. Tam se div nesrazil s Tiffany a Jihoonem.
„Máme adresu?!“
„Jo!“ zazubil se Ryeowook a obřadně předal detektivu Hwangové zápisník. Tiffany si inkriminovanou stránku vyfotila a blok hodila Jihoonovi.
„Zůstaňte tady. Oba. Ty buď na telefonu.“
„Spolehni se,“ přislíbil Jihoon.
„A ty,“ houkla na kolem náhodně procházejícího policistu a bradou pokynula k výslechové místnosti, „odveď toho uvnitř zpátky do cely!“
※※※
Pro velký úspěch znovu zakotvili v technické místnosti. Ryeowook v rohu chroupal müsli tyčinku – uvědomil si, že od rána nepozřel sousta, a z hladu se mu začínalo dělat slabo – a Jihoon seděl u notebooku a na mapách zkoumal místo, jehož adresu jim Zhou Mi poskytl.
Či se o to spíš bezvýsledně snažil.
„Ale tady nic není!“
Ryeowook přistoupil k frustrovanému detektivovi a nahlédl mu přes rameno. Adresa seděla. Ale parcela, přesně jak Jihoon lamentoval, se zdála dokonale prázdná. Že by je Zhou Mi vodil za nos? Ale proč by to dělal? Že by po večerech vyhledával prázdné parcely v Soulu a memoroval se jejich přesnou polohu jen proto, aby si jednoho pěkného dne mohl vystřelit ze zoufalého vyšetřovacího týmu? Blbost.
Ryeowook se zamyslel. Ta adresa… Neslyšel o ní už někdy…?
„Můžete tu mapu trochu zmenšit, detektive?“ Zobrazená lokalita mu nic neříkala, ale snad kdyby v jejím širším okolí zahlédl cokoli povědomého…
Tak se i stalo. A Ryeowook nevěřil vlastním očím. Tohle musí být černý humor. Černý humor toho nejcyničtějšího kalibru. Na druhou stranu…
„Nestávala tady
(stávala. jistěže stávala)
Severovýchodní psychiatrická klinika?“
…žádné jiné místo v Soulu nemohlo být pro Chilhyuna logičtější volbou.
„Máte pravdu!“ žasl Jihoon, ohromeně zíraje na výsledek internetového vyhledávání. Byla to moc velká náhoda na to, aby to byla jen náhoda. „Budova byla po požáru srovnaná se zemí… Od té doby je ten plac opuštěný.“
„Kolují historky, že tam straší…“
„Tomu přece nevěříte, doktore.“
Ryeowook mrzutě odfrkl. „Nevěřil jsem v existenci toho třetího. A jak to dopadlo!“
Jihoon se pousmál. Byla to pobavená grimasa, zároveň ale nevýslovně smutná. Kývl k mapě na monitoru. „Takže si z nás udělal dobrý den?“
Ryeowook potřásl hlavou. „Nedal by všanc Jonghoonův život.“
„Pak nám lhal i v tomhle a Kim Jonghoon je mrtvý.“
„Viděl jste jeho reakci, detektive. Byla upřímná.“ A za tím si Ryeowook stál. Odmítal věřit, že byl celý jejich rozhovor jen jedna velká habaďůra. Ne, Zhou Mi jim tu adresu dal z nějakého důvodu. Tvrdil, že tam najdou Jonghoona. Ale kde? Kde? Nemocnici zbourali, ta parcela je úplně prázdná.
Nemocnici zbourali.
Srovnali ji se zemí.
„Detektive… Byla budova kliniky podsklepená?“
Jihoon naprázdno klapl pusou, jeho oči se rozšířily šokovaným pochopením. Popadl mobil a vytočil Tiffanyino číslo.
Ryeowook se jako ve snách chopil ležícího zápisníku, zadíval se na informace naškrábané černou propiskou. Jihoonovo rozčilené vysvětlování, že na místě, kam Tiffany se zásahovou jednotnou míří, stávala Severovýchodní psychiatrická klinika – ano, přesně ta klinika, kde byli Siwon/Zhou Mi/Chilhyun zavření – a že Jonghoona musejí hledat v podzemí, vnímal napůl ucha. Byl tak rozjařený, že jim Zhou Mi
(Zhou Mi?)
tu adresu poskytl, že si vůbec nevšiml…
„Tohle přece není Zhou Miho rukopis.“
※※※
Toho večera žila všechna televizní i internetová zpravodajství prohlášením policejní mluvčí, že skoro půl roku pohřešovaný Kim Jonghoon byl nalezen. Živý a – relativně – zdravý.
O jeho dříve tak hojně probíraném podezření z vraždy Choi Sooyoung nepadlo jediné slovo.
Stejně tak se žádný z reportérů nezmínil o Zhou Mim.
Muže, zatčeného před sedmi dny za napadení nejmenovaného soulského psychiatra, si do souvislosti s probíranou kauzou dali leda konspirační teoretici.
Proč, Zhou Mi?
Držíme přece spolu, nebo ne? Vždycky to tak bylo. Jedinkrát jsem nezapochyboval, že kdyby sis byl nucen vybrat… Kdy se to změnilo? Kdy jsi mě hodil přes palubu, hm?
Co ti Chilhyun slíbil?
Aspoň tuhle odpověď si zasloužím, nemyslíš?
Tak proč, Zhou Mi? Proč?
※※※
Kimu Heechulovi se vskutku nedařilo předstírat, že zmatečné pobíhání po areálu nemocnice je jeho denním chlebem, a přesto se nějakým zázrakem dokázal nikým nepovšimnut propašovat až k místu, které mu detektiv Lee – s velkou neochotou – popsal. Nahlédl za zástěnu a když spatřil Kima Ryeowooka, sedícího na lehátku, zavýskl nadšením. A úlevou. Spíš tou úlevou…
Ryeowook na něj vykulil oči. „Co tady děláte?“
„Co asi!“ odfrkl Heechul a kecl na lůžko vedle něj. Svraštil čelo. „Ublížil vám moc?“
Doktor ledabyle mávl rukou. „Jen mě pořezal. Jsem vlastně v naprostém –“
„Kecá,“ zabručela mladinká zdravotní sestra, zjevivší se zpoza plenty. „Deset stehů nestačilo! Navíc je v šoku a měl by tu zůstat. Minimálně přes noc.“
„To je zbytečné, sestři,“ zamítl její výtky kategoricky Ryeowook. „Cítím se dobře.“
„No ale –,“ pokusil se Heechul přispět do konverzace, Ryeowook se na něj však zamračil tak ošklivě, že raději zmlknul.
Sestřička povytáhla obočí. „A vy jste vlastně kdo?“
„É…,“ Heechul ve vteřině sesumíroval svoje možnosti, naznal, že jako nepříbuzný tu vlastně nemá co pohledávat, a proto velmi nepřesvědčivě zalhal: „Jeho bratr!“
Pokud by ho neusvědčil mizerný herecký um, tak Ryeowookův výraz určitě.
Dívka si povzdechla. Na historku o sourozencích samozřejmě neskočila, zato naznala, že před ní sedí dva úplně stejní idioti. „Odvezete ho domů?“ zeptala se.
Heechul snaživě přitakal.
„Dohlédnete na to, aby zalezl do postele, nadopoval se tímhle,“ zamávala receptem, který držela v ruce, „a do rána nevytáhl paty?“
„Nepotřebuju chůvu!“ ohradil se Ryeowook.
„Pravda, vy potřebujete bachaře,“ opáčila sestra suše a podala Heechulovi recept. „Hodně štěstí. A pevné nervy,“ popřála mu.
Jakmile byly vyřešeny všechny nutné formality a Ryeowook byl z nemocnice oficiálně propuštěn, zamířili oba tou nejkratší cestou k parkovišti. Předepsané medikamenty mohou vyzvednout v nonstop lékárně dvě ulice od jeho bytu, prohlásil Ryeowook a Heechul neprotestoval. Jestli je vyberou teď, nebo za půl hodiny, na tom beztak nesejde. A on neměl nemocnice rád. Čím kratší dobu tu stráví, tím lépe.
Kráčeli mlčky. Ne, že by si neměli co říct, jen to, o čem se hovořit nabízelo, se jim nezdálo vhodné řešit na veřejnosti. Teprve potom, co za sebou zavřeli dveře auta, a nikdo nepovolaný tak jejich rozpravu už nemohl zaslechnout, se Heechul polohlasně ujistil: „Zatkli ho, viďte?“
„Ano,“ zamumlal Ryeowook a jedním dechem dodal: „Chtěl bych si s ním promluvit…“
„Vy ještě nemáte dost?“
„Je to můj pacient!“
„Ahn Chilhyun není vás pacient, doktore,“ připomněl mu Heechul rozpačitě.
„Ale jedna z jeho osobností ano!“ odfrkl Ryeowook. „Z Chilhyuna nedostanou nic, co jim nebude chtít říct on sám. Ale kdyby se jim povedlo navázat kontakt s Zhou Mim… Se mnou by mluvil. Mně důvěřuje.“
„Jsem si jistý, že policie zaměstnává dostatek odborníků, kteří se s tím dovedou poprat,“ namítl pragmaticky Heechul a otočil klíčem v zapalování. Motor naskočil.
„Jenže žádný z nich si k Zhou Mimu nehledal cestu celé dva roky.“
„To… je pravda, uznávám… Ale otravnej jak půlnoc můžete začít být až zítra.“
„Je teprve devět.“
„Ne kvůli pohodlí detektiva Leeho, doktore,“ zabručel Heechul. „Zapomněl jste, co jsem slíbil té pěkné sestřičce? Dneska si dáte oraz. Povinně.“
※※※
Od zatčení Ahna Chilhyuna uběhlo dvacet hodin.
Vše plynulo hladce, dokonale hladce, a za jiných okolností by detektiv Hwangová ani nemohla být spokojenější. Zadržený spolupracoval, k napadení se doznal a chytré rady svého právního zástupce okázale ignoroval. A přesto se Tiffany nedokázala zbavit dojmu, že je na celé té situaci něco špatně. O Ahnově vině nepochybovala, to ne… budil v ní však znepokojivé zdání, že všechno, co se událo, se událo přesně podle jeho plánu. Ta představa byla samozřejmě naprosto směšná.
Ten chlap Tiffany znervózňoval, v tom to bylo. Musela uznat, že Jihoon nepřeháněl, když ji varoval, že „se Chilhyun umí člověku dostat pod kůži“. Jemu učaroval. Ji děsil. Nejednou se během těch pár hodin přistihla nad myšlenkou, jak ráda by mu pocuchala tu jeho nelidsky hezounkou fasádu, přičemž jakýsi tichý hlásek vzadu v její hlavě oponoval, že z podobné konfrontace by rozhodně nevyšla jako vítěz.
Dost možná ani živá.
※※※
„Znáte Kima Jonghoona?“
Chilhyun na otázku detektiva Hwangové zareagoval tázavým povytažením obočí. Byl to posunek prachsprostě obyčejný, a přesto se Jihoon zahanbeně přistihl, že samým okouzlením bezděčně tají dech. Nenáviděl se za to. Ale nemohl jinak.
Podílet se na Chilhyunově výslechu bylo tabu; aby byl upřímný, netrápilo ho to tolik, jak by jeden možná očekával. Dobře si uvědomoval, jak silný na něj má Chilhyun vliv, i to, jak moc ho on, navzdory intuitivní hrůze z toho všeho, co patrně spáchal, stále miluje. Nejednal by racionálně, rozhodně ne, a svou přítomností by způsobil víc škody než užitku. To ale neznamenalo, že se hodlal od celého případu naprosto distancovat.
Když poprvé navrhl svou neaktivní účast, nechtěla o tom Tiffany ani slyšet. „Ty se k tomu chlapovi nepřiblížíš, je fuk jestli aktivně, nebo neaktivně!“ seřvala ho jako malého kluka a další diskuze na toto téma kategoricky odmítala. Jihoon do ní ale hustil tak dlouho, až to i ji přestalo bavit, a povolila.
Nyní tedy – s Tiffanyiným svatým požehnáním – postával v technické místnosti a přihlížel probíhajícímu výslechu svého milence.
„Copak nejsem zatčený za napadení doktora Kima?“ podivil se Chilhyun.
„Jistěže jste,“ ujistila ho Tiffany. Na rtech jí pohrával falešný, lehce křečovitý úsměv.
„Jak s tím souvisí Kim Jonghoon?“
„Odpovězte na mou otázku.“
Chilhyunův advokát se nadechl k námitce, vzápětí si to ale rozmyslel a zůstal zticha.
„Slyšel jsem o tom případu,“ opáčil Chilhyun zvolna. „Brutální vražda mladé ženy… její tělo se našlo v Kimově bytě, že?“ Svraštil čelo. „Měl jsem za to, že vyšetřováním toho případu je pověřen detektiv Lee…?“
Jihoon sebou trhl.
„Byl,“ opravila ho Tiffany stroze. Úsměv jí z tváře zmizel. „Znáte Kima Jonghoona, pane Ahne?“
„Vypadám jako kamarád údajného vraha?“
„Vypadáte nevinně. Příliš nevinně,“ zamračila se Tiffany. „A to značí jediné: že nevinný rozhodně nejste.“
Chilhyun se pobaveně zasmál. „Absurdita vaší logiky je rozkošná, detektive.“ Položil ruce na stůl, naklonil se k Tiffany blíž. Jihoon si všiml, že kolegyně strnula, nadále však tvrdě opětovala Chilhyunův pohled. Což bylo jedině dobře. Chilhyun nesmí poznat, že nad ní má byť i jen minimální převahu…
„Existuje snad důkaz, který by mě s Kimem Jonghoonem jakkoli spojoval?“
Tiffany neřekla ani popel. Položila na stůl před Chilhyuna mobil a zapnula připravené video. Jednalo se o nahrávku, již Kim Ryeowook pořídil v ateliéru.
Chilhyun sledoval záznam docela netečně. Jeho právník naproti tomu zbledl jako stěna. Jihoon s ním soucítil. Sledovat Chilhyunovu nečekanou transformaci v Zhou Miho bylo šokující i na popáté.
Video skončilo a ve výslechové místnosti zavládlo na dobrých deset vteřin hrobové ticho.
„Co mi k tomu povíte, pane Ahne?“
„Že mám buďto ohromující herecké schopnosti, nebo rozdvojenou osobnost. To ale není důkaz, detektive.“
„Máte rozdvojenou osobnost, pane Ahne?“
„Kdoví. Mně ji nikdo nediagnostikoval.“
Z důrazu, jaký Chilhyun afektovaně použil na vymezení svojí osobnosti, naskočila Jihoonovi husí kůže.
„Přiznáváte tedy, že znáte Zhou Miho.“
„Samozřejmě, že znám Zhou Miho.“
„Zhou Mi je partner Kima Jonghoona,“ podotkla Tiffany významně. Chilhyunův právník zatěkal zmateným pohledem mezi ní a svým klientem. Začínal se v celé situaci ztrácet.
„Je to tak.“ Chilhyun si teatrálně povzdechl. „Chudák Mi. Nikdy neměl na lidi čuch.“
„Zhou Mi,“ Tiffany otevřela složku po své pravé ruce, vytáhla z ní fotografii a tu přisunula k Chilhyunovi, „vypadá tahle. Můžete mi vysvětlit, jak je to možné?“
Chilhyunovu advokátovi zacukalo oko. „To má být nějaký nejapný žert, detektive?!“
„Zdá se vám, že žertuju?“
„Nejdřív tu mému klientovi podsouváte rozdvojenou osobnost –!“
„S rozdvojenou osobností přišel váš klient sám,“ usadila ho Tiffany nevrle. „Co se mě týče, věřím té historce asi stejně jako tomu, že váš oblek je od Armaniho.“
Právník zrudl.
„Přikláním se k teorii, že se nás váš klient snaží přesvědčit o své nepříčetnosti, aby se vyhnul trestu. Naneštěstí pro něj si vybral špatnou druhou osobnost. Zhou Mi je hledaný stejně jako Kim Jonghoon, a dle toho, co jsme viděli a slyšeli, je evidentní, že váš klient musel být se skutečným Zhou Mim v kontaktu. A to docela nedávno.“
Chilhyun mlčel, avšak vypadalo to, že se královsky baví.
„Kde je Zhou Mi, pane Ahne?“
„Chci mluvit s detektivem Leem.“
Ta náhodná žádost Tiffany na moment vyvedla z konceptu. Automaticky stočila zrak k zrcadlu, za nímž se Jihoon nacházel. Vmžiku si svou chybu uvědomila, už ale bylo pozdě.
Chilhyun si jejího posunku všiml. A pochopil.
„Ne,“ sykla Tiffany. „S detektivem Leem nemůžete mluvit.“
„Bude to jen minutka –“
„Ne!“
„Nevadí.“ Chilhyun se s pousmáním ležérně opřel o plastové opěradlo židle. „Slyší nás, viďte?“
„Neodbíhejte od tématu!“ vyštěkla Tiffany. Hlas se jí třásl zlostí. „Řekněte mi, kde je Zhou Mi!“
Chilhyun se zadíval do zrcadla; Tiffanyinu výzvu lhostejně ignoroval.
„Jihoonnie…?“
Byla to jen náhoda, musela to být náhoda, Chilhyun ho nemohl vidět… a přesto upíral oči přímo na Jihoona. Detektiv Lee ztěžka polkl. Bylo mu horko, a přitom se třásl zimou. Měl chuť utéct, ale nedokázat se hnout.
„Gratuluju,“ broukl Chilhyun mazlivě, koutky úst nepatrně pozdvižené v náznaku potměšilého úsměvu. „Ani v nejmenším jsem neočekával, že se z toho stane takový tyjátr. A tvoje půvabná, leč nic nechápající kolegyně,“ uchechtl se, „to je hotová třešnička na dortu!“
Tiffany zaskřípala zuby, Chilhyunův monolog ale nepřerušila. Že by zvědavost vyhrála nad ješitností…? Svým způsobem to bylo dobře, s nulovou kontrolou, již Tiffany měla nad svým živelným temperamentem, se Jihoon povětšinou neztotožňoval, avšak v tomto případě by rozhodně ocenil víc, kdyby kolegyně prostě vybuchla a přiměla Chilhyuna sklapnout.
„Podařilo se ti to, zlato. Vyrazils mi dech.“
(Překvap mě. Zkus být ten první, kdo mi vyrazí dech.)
„Ježišikriste,“ splynulo otřesenému Jihoonovi ze rtů.
„Pověz,“ Chilhyun se dal do tichého, o to ale maniakálnějšího smíchu, „ještě stále mě chceš za ženu?“
Co se událo vzápětí, Jihoona na výsost šokovalo. Žádná dramatická gradace šílenství, jak by tomu bylo v každém správném filmu, se nekonala; Chilhyun se přestal smát a velkoryse obrátil svou ctěnou pozornost zpátky k Tiffany.
„Tak vás zajímá, kde je Zhou Mi…“
V příští vteřině sebou jeho tělo prudce škublo, načež se bezvládně zhroutilo na židli.
„Co je mu?!“ zděsila se Tiffany. „Doktore!“
Advokát se probral z šokované letargie. Jako ve snách se k Chilhyunovi naklonil, lehce s ním zatřásl. Nic. Natáhl ruku k jeho krku, zjevně ve snaze nahmatat tep, než se ho ale stačil dotknout, Chilhyun jej s výkřikem odstrčil a i s židlí se prudce odsunul od stolu. Tvářil se vyplašeně, jako by svého právníka i detektiva Hwangovou viděl poprvé v životě.
Tiffany si rozpačitě odkašlala. „Jste v pořádku, pane Ahne…?“
„Kdo jste?!“
„Prosím?“
„Kde-kde to jsem?!“
Ten hlas…
„Ah, já vím, o co se snažíte.“ Veškerá Tiffanyina péče vzala za své. Otráveně mlaskla. „Nemám na vaše psychotický divadýlko náladu, pane Ahne –“
Právník pozvedl ruku, aby ji umlčel. Tiffany se zamračila, ale poslechla.
„Já jsem Park Jonghee,“ představil se advokát. „Váš právní zástupce.“
„Můj právní zástupce?“ zopakoval Chilhyun nevěřícně.
Ten akcent…
„Toto je detektiv Hwangová. Vede vyšetřování vašeho případu.“
„Případu…?“
„A právě teď se nacházíme ve výslechové místnosti na soulském policejním ředitelství.“
„Policejním…“ Chilhyun zesinal. „Proč?“
„Dejte pokoj!“ zabručela Tiffany. „Chtěl jste zavraždit Kima Ryeowooka.“
„Ne!“ Chilhyun zběsile potřásl hlavou. „Já ne!“
„Máme svědky, máme důkazy a máme vaše přiznání.“
„Já to nebyl! Nikdy bych doktoru Kimovi neublížil!“
„‚Nemám rád psychiatry, kteří strkají nos do věcí, do kterých jim nic není‘,“ Tiffany poklepala nehty o složku. „Nejsou to snad vaše slova, pane Ahne?“
Jihoon neklidně přešlápl z nohy na nohu. Chápal, že Tiffany nevěří teorii o víceru osobností, ale… i ona přece musí vidět, že ten hysterický chlap před ní, co má slzy na krajíčku, je někdo docela jiný než chladnokrevný, přezíravý Chilhyun, se kterým se potýkala doposud.
„Já to nebyl,“ vzlykl Chilhyun. „Já ne.“ Zoufale se objal pažemi, jako by se bál, že se bez opory rozpadne na kousíčky.
„Žádám o krátkou pauzu,“ prohlásil advokát. „Pan Ahn není ve stavu, kdy by byl schopen dalšího výslechu.“
„Pan Ahn je výborná herečka, to je celé,“ odfrkla Tiffany znechuceně.
„Zbláznila jste se?! Copak nevidíte, jak na tom je? Tohle nehraje!“
„Přesvědčte mě.“
Právník ohrnul nos nad Tiffanyinou netaktností a jako starostlivá matka kvočna se obrátil k Chilhyunovi: „Pane Ahne –“
Ten však jeho patolízalské gesto neocenil. Nevraživě po právníkovi loupl očima a zlostně ucedil: „Já nejsem žádný pan Ahn!“
Advokát se zarazil. Tiffany povytáhla obočí.
„Kdo tedy jste?“ zeptala se skepticky.
Odpověď znal Jihoon dřív, než ji Chilhyun vyslovil nahlas.
„Zhou Mi.“
※※※
Rozjel se neutuchající kolotoč rozhovorů, výslechů a psychiatrických vyšetření. Když ani čtvrtý lékař nedokázal dát Tiffany odpověď, která by podpořila její teorii o Chilhyunově „velkolepém divadelním představení“, rozmrzele přistoupila na radu toho prvního, aby se zadrženým alespoň naoko jednala jako s Zhou Mim. Pokud ale doufala, že tímto vstřícným činem dosáhne jakéhokoli posunu ve vyšetřování, doufala marně. Chilhyun lomeno Zhou Mi opakoval neustále to samé: on za nic nemůže, on nic neudělal, on nic neví.
Stejně umanutý byl i Kim Ryeowook. Bombardoval Jihoona telefonáty několikrát denně a dožadoval se rozhovoru se zadrženým. Čtyři dny ho Jihoon striktně odmítal. Pátého dne se o Ryeowookově žádosti zmínil před Tiffany. Očekával, že ho (a Ryeowooka hned vzápětí) květnatě pošle do háje, k jeho údivu ale frustrovaná Tiffany zabručela jen: „Pro mě, za mě.“
A tak šestého dne stanul Kim Ryeowook na prahu výslechové místnosti. Chilhyun lomeno Zhou Mi, do té doby absolutně apatický, se při pohledu na něj rozzářil jako sluníčko.
Ryeowook se posadil naproti němu, čelo mu zbrázdila ustaraná vráska. „Vypadáte unaveně, Zhou Mi.“
„Oni mi nevěří, pane doktore,“ postěžoval si oslovený ublíženě. „Nevěří ničemu, co říkám! Chtějí ode mě informace, a zaboha nedokážou – nebo spíš nechtějí – pochopit, že já nic nevím!“ Zavrtěl hlavou. „Je to pořád dokola ta samá písnička… a já už nemůžu… prostě ne… je to tak… tak vyčerpávající! Proč mě nenechají na pokoji?! Zblázním se z toho…! Jak-jak dlouho už tu jsem?“
Ryeowook zaváhal; na jazyku ho svrběla hloupá otázka, zda se ptá na délku výhradně svého pobytu v cele předběžného zadržení, nebo do něj počítá i Chilhyunovu taxu. Záleželo snad na tom? Ne. Přesto ho stálo takřka nadlidské úsilí ten dotaz Zhou Mimu nepoložit.
„Pět dní, pokud vím.“
Chilhyun lomeno Zhou Mi se se zoufalým zaúpěním chytil za hlavu. „Já chci domů, pane doktore,“ zašeptal zlomeně.
„Detektivové se snaží najít Jonghoona,“ podotkl Ryeowook jakoby mimochodem. Všiml si, že sebou Mi při zaslechnutí přítelova jména cukl. „Nechcete snad, aby ho našli?“
„Jistěže chci. Jenže já nevím, kde Jonghoon je!“
„Ale Chilhyun to ví, že? Mohu si s ním promluvit?“
„Ne.“
„Proč ne?“
„Nechce s vámi mluvit. Říká –“ Mi rázem zmlkl, šok v jeho tváři vystřídalo holé neštěstí.
„Co Chilhyun říká, Zhou Mi?“
„Že,“ Mimu se roztřásla brada, „že lituje, že vás nezřídil víc.“
Ryeowookovi přeběhl mráz po zádech, na rtech ale vyčaroval snažně nonšalantní úsměv. „Je na mě naštvaný, co? Odhalil jsem jeho tajemství.“
Mi přikývl. „Má vztek. Hrozný vztek… Jenže takhle o vás mluvit prostě nesmí!“ vyhrkl rozhořčeně. Po tvářích mu kanuly slzy velké jako hrachy.
Ryeowook nepochyboval. V tuto chvíli už ne. Ač před ním seděl Chilhyun, rozhodně komunikoval s Zhou Mim. Chilhyun mohl být sebelepší herec, Zhou Miho nesouhlas s nespravedlností by však natolik věrně napodobit nedokázal. Ne, na to byl až příliš chladnokrevný kalkulátor. Postrádal Miho přehnanou citlivost.
Jak je ale možné, že on zná jiného Zhou Miho?
„Neuvěřitelné,“ zamumlal fascinovaně.
Mi k němu tázavě zvedl oči.
„Vím, že jste to vy, Zhou Mi, samozřejmě, že to vím, ale… tohle mě mate.“
„Tohle?“ Mi rukou rozmáchle opsal Chilhyunovu tvář. A pak, bez jakéhokoli rozpakování se přímo před Ryeowookovýma očima proměnil.
Doktor otevřel pusu do užaslého o. Nebyl schopen kloudného slova. Ještě před pěti vteřinami před ním fyzicky seděl Ahn Chilhyun a najednou… Promnul si oči, odmítal věřit, že to, co vidí, není halucinace. Avšak vidina Zhou Miho nemizela. Byl to jeho pacient, v každém ohledu to byl jeho pacient; rukávy vězeňského mundůru, původně Chilhyunova, mu byly krátké. Vsadil by výplatu, že to samé platí o nohavicích.
Mi na něj pár vteřin bezelstně zíral, načež trochu rozpačitě opáčil: „Je to takhle lepší?“
Doktor Kim si uvědomil, že ztratil hlas. Musel si odkašlat, a to hned dvakrát. „Myslím, že teď už se vám nikdo nevěřit neopováží, Zhou Mi,“ ujistil ho ohromeně.
„Vyděsil jsem vás?“
„Jen šokoval. V dobrém slova smyslu.“
Mi si povzdechl. „Tolik na tom záleží? Copak není jedno, jestli vypadám jako Chilhyun? Pořád jsem to přece já.“
„Lidem, kteří vás neznají, to ale vysvětlíte jen stěží.“
„Jo, toho už jsem si stačil všimnout,“ utrousil Číňan kysele.
„Můžu mluvit se Siwonem?“ zeptal se Ryeowook znenadání.
Zhou Mi zbledl, vytřeštil na doktora oči. „Proč?“
„Chceme najít Jonghoona. Třeba o něm něco ví.“
„Ne,“ prohlásil Zhou Mi kategoricky. Hlas se mu třásl. „Siwon neví nic.“
„Jste si jistý? Mohl by nás překvapit,“ pokrčil Ryeowook rameny. „Za pokus nic nedáme.“
„Je to zbytečné,“ trval Mi tvrdošíjně na svém. „Přece ho znáte, doktore, víte, jak netečný je Siwon k celému světu! Nestará se o nic a o nikoho. Jonghoonův osud ho nezajímá.“
Ryeowook si svého pacienta několik dlouhých vteřin zkoumavě prohlížel a on se mu po celou tu dobu vyhýbal pohledem. Byl nervózní jako pes. Ale proč? Lže mu? Ví snad Siwon skutečně něco, co by jim mohlo pomoct? Snaží se to před ním Zhou Mi utajit? Jenže to by znamenalo, že dává prachsprostě v sázku Jonghoonův život… a to se silně vymykalo Zhou Miho povaze.
A co když…?
Z té myšlenky se Ryeowookovi udělalo zle.
„Je Jonghoon naživu, že?“
Mi se zdál tou otázkou upřímně zaskočený. „Samozřejmě, že je.“
Ryeowook si oddechl; pacientova reakce ho uklidnila. „Jste tu už pět dní, Zhou Mi,“ připomněl mu rádoby bez kontextu. „Chilhyun o den déle.“
„Kam tím –?“
„Chápu-li to správně, Jonghoon se neukrývá. Je někde držený.“
Mi váhavě přitakal.
„A z toho místa nemůže utéct. Ani kdyby na tom, řekněme, záviselo jeho přežití.“
„Na devětadevadesát procent, ano.“
Ryeowook se na Zhou Miho dlouze zadíval, vzal ho za ruku. „Brzo to bude už týden, co je tam někde úplně sám. Bez pomoci. Hlady možná ještě neumírá, ale dříve či později mu zásoby dojdou. A pak…“
„Já vážně nevím, kde Jonghoon je,“ zopakoval Zhou Mi plačtivě.
„Chilhyun to ví. Promluvte s ním.“
„Chilhyun mi nic neřekne! Vy-vy nemáte ponětí –!“
„Čas, Zhou Mi,“ přerušil ho doktor ostře. „Utíká. Je to na vás.“
Do výslechové místnosti vešel policista a oznámil Ryeowookovi, že by s ním ráda hovořila detektiv Hwangová. Pan Ahn – ehm, pan Zhou se vrátí do cely. Má-li tedy na něj ještě nějakou otázku…?
Ryeowook zavrtěl hlavou.
※※※
„Co to kurva bylo?“ sykla Tiffany nevěřícně. „Už jste něco takového někdy viděl?!“
„Kdepak. Byla to pro mě stejná premiéra jako pro vás,“ ubezpečil ji Ryeowook.
„Kdybych toho nebyla na vlastní oči svědkem…“ Tiffany potřásla hlavou a podala doktorovi hrnek kávy. Ještě se z něj kouřilo.
„Každopádně vám musím pogratulovat,“ pokračovala, když se Ryeowook posadil na židli, kterou mu nabídl Jihoon. „Po těch maximálně pětislovných repetitivních odpovědích, které nám předkládal, jen žasnu, jak rozvinutou má náš čínský přítel slovní zásobu!“
„Důvěřuje mi,“ podotkl Ryeowook prostě.
„Díkybohu za to,“ uznala Tiffany a napila se z vlastního jedovatě růžového hrnku. „Takže Ahn Chilhyun zbaběle schoval hlavu do písku a předhodil nám Zhou Miho…“ Sarkasticky se uchechtla. „Hotová ukázka ryzího charakteru!“
Doktor se ošil. „Doufejme…“
„Snad si nemyslíte…?“ zamračila se Tiffany.
„Já nevím, co si myslet, detektive. Přijde mi ale rozhodně zvláštní, že někdo jako Chilhyun tak rychle vyklidil pole.“
„Nic tím neriskuje. Zhou Mi nemůže prozradit, co neví. A on zcela evidentně ví úplné kulové.“
„Informace podstatné pro vyšetřování nezatajuje, v tom s vámi souhlasím.“
„Zabere frontální útok Kimem Jonghoonem?“
„Hlady umírající Jonghoon mu rozhodně nasadil brouka do hlavy. Pokud se mu tu představu doteď dařilo potlačovat, teď už to nedokáže.“
„Ale zasáhne ho dostatečně?“
„Jsem psychiatr, ne věštec,“ ušklíbl se Ryeowook. „Zhou Mi je citlivá osobnost. Jeho to trápit bude. Napomůže Zhou Miho trápení k tomu, aby se nad ním smiloval Chilhyun? Rád bych řekl, že ano. Ale bůhví.“
„Všiml jste si jeho reakce na zmínku o Siwonovi?“ ozval se Jihoon.
Ryeowook kývl. „Podivná, viďte?“
„Lhal? O Siwonově nezainteresovanosti?“
„Ne. A o to je to podivnější. Jako by důvod Zhou Miho znepokojení představoval sám Siwon…“
„Ne Siwon. Vaše žádost o rozmluvu s ním,“ opravil zaraženého Ryeowooka detektiv Lee.
※※※
Jihoonova slova Ryeowookovi toho večera nedala spát. Přehrával si v hlavě celou situaci stále dokola, snažil se přijít na to, co mu uniká… k žádnému rozřešení ale nedospěl. Usnout se mu podařilo až někdy nad ránem.
Z postele se vyhrabal v půl jedenácté. Za běžného provozu by si takový luxus samozřejmě dovolit nemohl, ale jelikož má nařízenou zdravotní dovolenou… Beze spěchu se umyl a převlékl, v kuchyni dal vařit vodu na čaj a do topinkovače dal opéct dva tousty. Zrovna přemítal, na jaký čaj má vlastně chuť, když tu se mu na stole rozezvonil mobil.
Volal detektiv Lee.
„Můžete sem přijet, doktore?“ Nezdržoval se ani s pozdravem.
„Stalo se něco?“
„To se teprve uvidí. Zhou Mi s vámi chce mluvit.“
Ryeowookovi se zhoupl žaludek. Bál se? Trochu. Víc než strach jako takový jím otřásala nervozita. A ta šla ruku v ruce se zvědavostí. A očekáváním. „Do hodiny jsem u vás,“ zamumlal a zavěsil.
Byl natolik pohroužený do vlastních myšlenek, že si ani nevšiml, že tousty jsou hotové.
※※※
Poté, co Ryeowookovi popřál hodně štěstí, se Jihoon spěšně odebral zpátky do technické místnosti. Poslední dny tu trávil tolik času, že ji začínal pokládat za své primární pracoviště.
Tiffany stála před jednocestným zrcadlem a zamračeně pozorovala nehybného Zhou Miho na druhé straně. Oba byli už od rána nezvykle zamlklí. U Tiffany připisoval Jihoon ten podezřelý stav včerejší nouzové schůzi, kde byla nucena obšírně vysvětlovat nadřízeným, jak je možné, že do výslechové místnosti přivedli jednoho chlapa, a následně z ní vyvedli chlapa dočista jiného. Zabralo to dobré dvě hodiny. U Zhou Miho nebyl nedostatek konverzačních prostředků ničím výjimečným, to ne. Divné bylo, že se Mi vůbec neprojevoval. Mimika, emoce, gesta… nic. Až povážlivě dokonale se ovládal.
„Dobrý den, Zhou Mi.“
Sledovali, jak doktor Kim vchází do výslechové místnosti, tašku přehazuje přes židli, usedá naproti zadrženému. A usmívá se. Na Jihoonův vkus až příliš široce.
Zhou Mi jen krátce zvedl oči, jako by se chtěl ujistit, že mu skutečně přivedli toho, koho požadoval, a zase hlavu bez zájmu sklopil.
Divné, pomyslel si Jihoon.
Ryeowook nijak nespěchal; v tichosti vyčkal déle než tři minuty, zda se jeho pacient ujme slova. Přece jen to byl on, kdo ho sem zavolal.
„Za zírací soutěže placení nejsme,“ zavrčela Tiffany.
„Něco mi říká, že tahle za to ale stojí,“ opáčil Jihoon.
„Chraň tě ruka páně, jestli se pleteš!“
Božího dohledu ale nebylo třeba. V příštím momentě Ryeowook položil ruce na stůl, zhluboka se nadechl a zeptal se: „O čem se mnou chcete mluvit?“
Zhou Mi namířil prstem kamsi vedle něj.
„Na co ukazuje?“ hlesla Tiffany zmateně.
Jihoon sledoval doktorův překvapený pohled, jenž zakotvil na tašce. Z její přední kapsy vykukoval –
„Zápisník.“ Jihoonovi začínalo svítat.
Ryeowook bloček vytáhl a podal ho Zhou Mimu. „Chcete mi něco napsat…?“
Číňan přikývl, a proto mu Ryeowook po desce stolu přisunul i propisku.
Tiffany vytřeštila oči. „No neříkej mi…!“
Zhou Mi dopsal a vrátil zápisník Ryeowookovi; ve tváři neměl žádný výraz. Na rozdíl od doktora, kterému obličej hořel vzrušením.
„Je to…?“
Zhou Mi kývl.
„Tady najdeme Jonghoona?“
Další strohé přikývnutí.
„A sakra!“ ulevila si Tiffany, chňapla po mobilu, a jakmile velitel zásahové jednotky hovor přijal, začala štěkat rozkazy.
Rozzářený Ryeowook stiskl pacientovu ruku v té svojí. „Děkuju!“ vyhrkl a vzápětí už nadšeně vybíhal na chodbu. Tam se div nesrazil s Tiffany a Jihoonem.
„Máme adresu?!“
„Jo!“ zazubil se Ryeowook a obřadně předal detektivu Hwangové zápisník. Tiffany si inkriminovanou stránku vyfotila a blok hodila Jihoonovi.
„Zůstaňte tady. Oba. Ty buď na telefonu.“
„Spolehni se,“ přislíbil Jihoon.
„A ty,“ houkla na kolem náhodně procházejícího policistu a bradou pokynula k výslechové místnosti, „odveď toho uvnitř zpátky do cely!“
※※※
Pro velký úspěch znovu zakotvili v technické místnosti. Ryeowook v rohu chroupal müsli tyčinku – uvědomil si, že od rána nepozřel sousta, a z hladu se mu začínalo dělat slabo – a Jihoon seděl u notebooku a na mapách zkoumal místo, jehož adresu jim Zhou Mi poskytl.
Či se o to spíš bezvýsledně snažil.
„Ale tady nic není!“
Ryeowook přistoupil k frustrovanému detektivovi a nahlédl mu přes rameno. Adresa seděla. Ale parcela, přesně jak Jihoon lamentoval, se zdála dokonale prázdná. Že by je Zhou Mi vodil za nos? Ale proč by to dělal? Že by po večerech vyhledával prázdné parcely v Soulu a memoroval se jejich přesnou polohu jen proto, aby si jednoho pěkného dne mohl vystřelit ze zoufalého vyšetřovacího týmu? Blbost.
Ryeowook se zamyslel. Ta adresa… Neslyšel o ní už někdy…?
„Můžete tu mapu trochu zmenšit, detektive?“ Zobrazená lokalita mu nic neříkala, ale snad kdyby v jejím širším okolí zahlédl cokoli povědomého…
Tak se i stalo. A Ryeowook nevěřil vlastním očím. Tohle musí být černý humor. Černý humor toho nejcyničtějšího kalibru. Na druhou stranu…
„Nestávala tady
(stávala. jistěže stávala)
Severovýchodní psychiatrická klinika?“
…žádné jiné místo v Soulu nemohlo být pro Chilhyuna logičtější volbou.
„Máte pravdu!“ žasl Jihoon, ohromeně zíraje na výsledek internetového vyhledávání. Byla to moc velká náhoda na to, aby to byla jen náhoda. „Budova byla po požáru srovnaná se zemí… Od té doby je ten plac opuštěný.“
„Kolují historky, že tam straší…“
„Tomu přece nevěříte, doktore.“
Ryeowook mrzutě odfrkl. „Nevěřil jsem v existenci toho třetího. A jak to dopadlo!“
Jihoon se pousmál. Byla to pobavená grimasa, zároveň ale nevýslovně smutná. Kývl k mapě na monitoru. „Takže si z nás udělal dobrý den?“
Ryeowook potřásl hlavou. „Nedal by všanc Jonghoonův život.“
„Pak nám lhal i v tomhle a Kim Jonghoon je mrtvý.“
„Viděl jste jeho reakci, detektive. Byla upřímná.“ A za tím si Ryeowook stál. Odmítal věřit, že byl celý jejich rozhovor jen jedna velká habaďůra. Ne, Zhou Mi jim tu adresu dal z nějakého důvodu. Tvrdil, že tam najdou Jonghoona. Ale kde? Kde? Nemocnici zbourali, ta parcela je úplně prázdná.
Nemocnici zbourali.
Srovnali ji se zemí.
„Detektive… Byla budova kliniky podsklepená?“
Jihoon naprázdno klapl pusou, jeho oči se rozšířily šokovaným pochopením. Popadl mobil a vytočil Tiffanyino číslo.
Ryeowook se jako ve snách chopil ležícího zápisníku, zadíval se na informace naškrábané černou propiskou. Jihoonovo rozčilené vysvětlování, že na místě, kam Tiffany se zásahovou jednotnou míří, stávala Severovýchodní psychiatrická klinika – ano, přesně ta klinika, kde byli Siwon/Zhou Mi/Chilhyun zavření – a že Jonghoona musejí hledat v podzemí, vnímal napůl ucha. Byl tak rozjařený, že jim Zhou Mi
(Zhou Mi?)
tu adresu poskytl, že si vůbec nevšiml…
„Tohle přece není Zhou Miho rukopis.“
※※※
Toho večera žila všechna televizní i internetová zpravodajství prohlášením policejní mluvčí, že skoro půl roku pohřešovaný Kim Jonghoon byl nalezen. Živý a – relativně – zdravý.
O jeho dříve tak hojně probíraném podezření z vraždy Choi Sooyoung nepadlo jediné slovo.
Stejně tak se žádný z reportérů nezmínil o Zhou Mim.
Muže, zatčeného před sedmi dny za napadení nejmenovaného soulského psychiatra, si do souvislosti s probíranou kauzou dali leda konspirační teoretici.
Žádné komentáře:
Okomentovat