∦ Krátké kšiltovkové osobní drama, než VIXX oficiálně vyrazí okrást Shinhwu, bychom měli...
Z Hongbinova nečekaného návratu od přežívání k životu byli všichni natolik zaskočení, že se ho neodvažovali na cokoli vyptávat. Nikdo to neřekl nahlas, no kdyby ano, shodli by se, že je příliš děsila představa, že by nějakou nepatřičnou poznámkou jeho mód chodící mrtvoly znovu aktivovali… a to na triku nikdo mít nechtěl.
Nevyzvídali na něm nic… ani to, kam se s Taekwoonem každý den na několik hodin vytrácejí. Jedinkrát se to pokusil vyzvědět Hakyeon – od Taekwoona, ne od Hongbina – byl však odmítnut s tím, že je moc brzy. Až nadejde čas, všechno se dozví. Což nebyla odpověď, jež by Hakyeona dvakrát upokojila, nechal to ale být.
I kdyby spolu páchali sebevětší zvěrstva… zřetelně jim to oběma prospívalo.
Výpravy, které Taekwoon a Hongbin podnikali, však nebyly vůbec tak divoké, jak si Hakyeon představoval. Mířili pokaždé na stejné místo – do Narshina suterénního bytu. Kde se den za dnem více a více přibližovali finální verzi plánu, jak si bezpečně ukrást místo v jiné, přívětivější realitě.
Jednoho dne vyšel Hongbin z domu s Aaronovou kšiltovkou na hlavě. Když to Taekwoon uviděl, zmocnila se ho nevýslovná panika. Jedna část jeho mozku viděla v Hongbinově nečekaném garderobním obohacení výhradně krásné, důvěrné gesto vůči mrtvému kamarádovi, ta druhá, hlasitá a hysterická, si však umanula, že před sebou mají exemplární projev Hongbinovy pomstychtivosti. Chce Taekwoona vytrestat, samozřejmě. Vyčítá mu, co se stalo, a hlavně, jak to skončilo.
(Dá mu to vyžrat i s úroky.)
Doufal, že jakmile Hongbin tu čepici sundá, vezme za své i jeho úzkost, jenže opak byl pravdou. Pod kšiltem nebylo patrné, jak na něj Hongbin pohlíží, bez něj však… Byly to pohledy tak kradmé, že si popravdě nebyl jistý, zda si nepředstavuje něco, co není. Jeho zjitřená, napůl šílená mysl se ale logickými argumenty udolat nedala.
(A dá mu to vyžrat i s úroky.)
Vydržel hodinu. Nato se svým dvěma spolustudujícím omluvil, že musí na vzduch, a prakticky z bytu utekl.
Zatímco přede dveřmi tetovacího salonu rozdýchával náběh na panický záchvat, mlčky a se suverenitou sobě vlastní se k němu připojila Narsha. Automaticky zalovila v zadní kapse kalhot, aby si vytáhla cigarety, když se ale podívala na roztřeseného Taekwoona, rozmyslela si to.
„Nemám chuť dělat ti terapeuta,“ zabručela na úvod. „Jenže Hongbin o tebe má starost a já jsem taková měkkota, že ho neumím poslat do háje.“ Potřásla hlavou. „Nějak vyvodil, že ty bys teď jeho přítomnost asi neocenil, takže milého Hongbina – k tvojí smůle – zastupuju.“
„Posledně jsi mi terapeutickou pomoc poskytla víc než ochotně,“ připomněl jí Taekwoon s chabým náznakem úsměvu.
„Jasně! Šla jsem od Hongbina, to ještě dozníval můj terapeutickej mód… Sakra, to děcko ohrožuje mou drsňáckou reputaci!“ posteskla si Narsha rozmrzele. „Tak mluv,“ vyzvala chechtajícího se Taeka. „Co se děje?“
Smích mladíka okamžitě přešel. Jeho tvář se zatvrdila. „Není o čem mluvit.“
Narsha povytáhla obočí. „Máš mě za idiota, Jungu Taekwoone? Ani ne před pěti minutami ses mi v bytě málem sesypal.“
„O nic nejde.“
„Fajn. Zavolám Hongbina –“
„Ne!“ vyhrkl Taekwoon a natáhl se po Narshině ruce, aby ji zarazil. Avšak nechytil ji, uvědomil si, jak zoufale jeho reakce působí, a tak pravačku zase spěšně stáhl a rozpačitě uhnul očima.
„Nerozumím tomu,“ zamračila se Narsha. „Nejdřív máš depku, protože s tebou Hongbin nemluví, a teď se třeseš jako ratlík, aby s tebou Hongbin náhodou mluvit nechtěl. Budeš mi to muset vysvětlit.“
Taekwoon se nervózně ošil. Sakra, vždyť i on sám shledával primární důvod svého psychického kolapsu naprosto směšným! Narsha ho bude pokládat za úplného pitomce…!
Na druhou stranu, lepší než kdyby ho za pitomce pokládal Hongbin.
„To… ta kšiltovka,“ zamumlal neochotně.
Narsha se zatvářila nechápavě. „Kšiltovka? Ta, s níž Hongbin přišel?“
„Patřila Aaronovi.“
Rozhostilo se ticho. Narsha svraštila čelo, načež pomalu, obezřetně kývla. „Chápu,“ hlesla zamyšleně. „Ale chápala bych to víc, kdyby měl tu čapku na hlavě naraženou po celou dobu. Jenže on si ji uvnitř přece sundal…“
„Mám… mám pocit, že se mi tím mstí. Tou kšiltovkou to začalo. A pak… to, jak se na mě dívá, když si myslí, že ho nevidím…“
Narsha polkla uštěpačnou poznámku, že milý chlapec mluví jako absolutní paranoik, a co nejklidněji opáčila: „Jak se na tebe dívá?“
„No,“ Taekwoon se zarazil, „já vlastně… Nevraživě… Zlomyslně…?“ Stoupavá intonace jeho nejisté odpovědi Narshu utvrdila, že vaří z vody. Bylo evidentní, že je to odezva, jaká koresponduje jak s jeho předchozím hořekováním, tak s její otázkou.
Příhodná. Ale ne opravdová.
„Blbost,“ odsekla. „Hongbin se na tebe dívá úplně normálně. Dneska se na tebe díval ustaraně, protože mu očividně neušlo, že jsi psychicky naprosto v hajzlu. No tak, Taekwoone, včera se mi fakt nezdálo, že bys měl problém s tím, jak na tebe Hongbin kouká.“
Mladík zrudl. Ano, musel uznat, že jejich včerejší vzájemné (a humorně přehnané) flirtování neobsahovalo ani ten nejmenší náznak Hongbinovy zášti. Právě naopak.
„Jestli tě nesnáší, proč s tebou dobrovolně tráví tolik času, hm?“
Aby mi mohl co nejefektivněji ublížit, pomyslel si Taekwoon, zároveň si ale oddychl, protože takový scénář byl extrémně přetažený za vlasy a on pochyboval že by Hongbinovi za tu námahu stál.
„Nedává to smysl,“ připustil zvolna.
„Jasně, že ne!“ mlaskla Narsha a cvrkla Taekwoona do čela. „Problém tkví tady.“
„Au!“ Taek si ublíženě promnul zasažené místo. „Nejsem cvok, noona!“
„Vsadím botu, že být Hongbinův nejlepší kámoš Minhyun, s brekem by ses nám tu schoulil v embryonální poloze.“ Když si všimla Taekwoonova nechápavého výrazu, obrátila Narsha oči v sloup. „Tak teda po lopatě,“ povzdechla si. „Pověz, zlato: odpustil sis?“
Ten dotaz Taekwoona zaskočil; podvědomě, aniž by si to uvědomoval, se otřásl. Jak rád by předstíral, že netuší, o čem to noona mluví…
„Udělal jsem, co jsem udělat musel,“ prohlásil bezbarvě.
Narsha se suše pousmála. „To není odpověď na moji otázku.“
…být Hongbinův nejlepší kámoš Minhyun… Taekwoon nad těmi slovy znovu zapřemítal. Zprvu se mu zdála bezvýznamná, nechápal, co jimi Narsha míní a proč do toho tahá Minhyuna…
Protože kdyby byl Hongbinův nejlepší kamarád Minhyun, nasadil by si jeho kšiltovku.
„Chceš říct,“ Taek ztěžka polkl, „že to, co vidím, zkresluje… moje svědomí?“
„Pálí ti to, když chceš!“ pochválila ho Narsha překvapeně.
„Matu sám sebe představou, že se mi Hongbin mstí, protože… mám pocit, že zasluhuju, aby mě vytrestal za to, co jsem udělal…?“
„Přesně to si myslím, ano,“ přisvědčila Narsha. „Sžírá tě vlastní vina.“
„Snažím se s tím vyrovnat, noona. Doopravdy se snažím.“
„Jenže je to obtížnější, než se zdá, viď?“
Taekwoon prkenně přikývl. „Chci si odpustit. Vždyť jsem jen udělal, co bylo nutné. Nezabil jsem ho proto, že by se mi to líbilo!“ Semkl víčka, aby zaplašil vidinu Minhyunovy zakrvácené mrtvoly, avšak marně. Nedala se vyhnat. Na to byla ta vzpomínka příliš čerstvá.
Čerstvá a ohavná.
„Já ho rozsekal, noona,“ splynulo mu otřeseně ze rtů. Že mu tváře smáčejí slzy si uvědomil až v momentě, kdy mu Narsha podala papírový kapesník.
„S výzkumem budeme pokračovat zítra. Vrať se domů.“
„Dobře… hm… asi máš pravdu,“ zamumlal Taekwoon roztržitě a natáhl se po klice dveří studia. „Zajdu pro Hongbina a –“
Narsha ho v pohybu zarazila. „Bude lepší, když se domů vrátíš sám,“ podotkla významně.
„Zbláznila ses?!“ vyprskl Taekwoon. „Je to příliš riskantní! Musím Hongbina doprovodit!“
„Hlídka parazitů tudy projížděla včera vpodvečer,“ mávla Narsha rukou „Viděla jsem ji na vlastní oči; přinutila mě zkrouhnout cigaretovou pauzu.“
Taekwoon se zamračil. Dobře věděl, že parazité stejnou oblast zásadně nepročesávají dva dny po sobě, a Narshino hlášení ho svým způsobem uklidnilo… ne však natolik, aby se mu zamlouvalo nechat Hongbina samotného toulat se městem.
„A víš, že Hongbin se těmihle ulicemi plížil už v době, kdy byl tvůj útěk z farmy jen zbožné přání?“ ušklíbla se Narsha, jako by mu četla myšlenky. „Je ten poslední, o koho by ses měl ve městě bát. Zná to tu jak svý boty.“
„Jenže náhoda je blbec.“
„Jo, ale ty se potřebuješ sebrat. A nejen kvůli sobě. Hongbina by určitě moc nepotěšilo sledovat, jak se před ním permanentně hroutíš v záchvatech hraničních emocí.“
Taekwoon svraštil čelo. Na tohle vůbec nepomyslel… ani v nejmenším nechtěl Hongbinovi přidělávat starosti… Povzdechl si. Nezbývalo než kapitulovat.
„Vysvětlíš mu, proč jsem odešel bez něj?“
„Jak nejbarvitěji budu umět,“ ujistila ho Narsha.
∦∦∦
Domů se Taekwoonovi povedlo proplížit se nepozorovaně, nemusel tudíž nikomu vysvětlovat, proč se vrací bez Hongbina. Zavřel se v pokoji, klesl na židli a dobrých pět minut tupě civěl do stěny. Neměl ponětí, co si počít teď. Má se sebrat, jasně, ale jak to má udělat?
„Udělal jsem jen to, co bylo nutné,“ zašeptal. „Kdybych Hongbinovi dovolil tě zachránit…“ Uhlazená představa Minhyuna, jakého si jej pamatoval, se proměnila ve vzpomínku na Aarona s rozdrásaným hrdlem. Taekwoonovi přeběhl mráz po zádech. „Nenáviděl bys nás oba o to víc.“
Aby zaměstnal myšlenky, dal se do pročítání svých poznámek k tématu paralelní světy a cestování mezi nimi. Přemítal nad dosavadními plány, které si s Narshou načrtnuli, a pátral po případných nedostatcích v nich. Stránka v bločku, kterou si vyhradil pro poznámky, však nakonec zůstala docela prázdná.
Žádnou chybu nenašel. Ta skutečnost ho nesmírně potěšila.
Když o pár hodin později sešel dolů na večeři, nalezl v jídelně Hongbina. Živého, zdravého a bez jediného škrábnutí. Slovy by nedokázal vyjádřit, jak moc se mu v tu chvíli ulevilo.
Kývli na sebe; Bin mu věnoval náznak křivého úsměvu, načež se opět soustředil na dramatické vyprávění, kterým jeho a Jaehwana oblažoval Hakyeon. Sanghyuk seděl na druhém konci stolu, umně předstíral, že tu vlastně vůbec není, a srkal nudle. Wonshika nikde vidět nebylo.
Taekwoon se najedl a vrátil se do pokoje. Byl rád, že si ho nikdo z přítomných v kuchyni přehnaně nevšímal a nechtěl s ním zapříst konverzaci. Znamenalo to, že se Hongbin nikomu nezmínil o jejich odpoledním rozkolu… Nepřekvapovalo ho to, Hongbin nebyl z těch, co mají neutuchající potřebu žvanit, i přesto mu ale byl za projevenou diskrétnost velice vděčný.
Ležel už v pyžamu, zavrtaný pod peřinou, když mu kdosi zaklepal na dveře. Udivený Taekwoon si z uší strhl sluchátka, očima střelil k budíku. Měl pocit, že musí být bůhvíjak pozdě, avšak rafičky ukazovaly teprve pět minut před devátou.
Dveře se váhavě pootevřely a dovnitř nahlédla Hongbinova hlava.
„Můžu dál?“
„S-samozřejmě,“ zakoktal Taekwoon a spěšně se vyškrábal do sedu. Tváře mu hořely tak, že by se nedivil, kdyby si o ně při doteku spálil prsty. K vlastní spokojenosti však naznal, že jeho nenadálá nervozita nepramení ze strachu… Než ale Hongbinovi svou nadrženou puberťáckou fantazii přiznat, to by si radši ukousl jazyk.
Hongbin vstoupil do pokoje a po krátkém otálení usedl na kraj Taekwoonovy postele. „Přišel jsem se ti omluvit,“ zamumlal.
„Nemáš se přece zač omlouvat,“ opáčil Taekwoon překvapeně.
Hongbin povytáhl obočí. „Nechci, aby ses mě bál.“
„Nebojím se tebe.“
„Nechci, aby se bál kvůli mně. Lepší?“
„Zapracuju na tom,“ přislíbil Taekwoon. „Narsha má pravdu, je to můj problém a musím se s ním popasovat sám. Ať se mi to líbí, nebo ne.“
Na to Hongbin neřekl tak, ani tak. Pár vteřin si Taekwoona zkoumavě prohlížel.
„Já ti nic nevyčítám, hyung. Pomůže to? Aspoň trochu?“
Taekwoon se usmál. „To netuším, ale děkuju. Jsem rád, že to vím.“
I Hongbin, ač značně nejistě, pozvedl doteď svěšené koutky. Natáhl se po Taekwoonově ruce, krátce ji stiskl ve své.
„Dobrou noc,“ popřál mu, zvedl se z lůžka a –
„Zůstaň tu se mnou, prosím.“
Ta slova z Taekwoona vypadla úplně automaticky. Nezamýšlel se nad nimi, to jediné, co potřeboval, bylo, aby Hongbin neodcházel… V příští vteřině už byl na sto procent přesvědčený, že tou klišovitou větou podělal všechno, co mohl.
Hongbin se zarazil v půl pohybu, podíval se na Taekwoona. Jeho výraz… neměl výraz. Což milému Taekovi přišlo v tu chvíli mnohem děsivější než otevřená nevraživost nebo znechucení. Očekával, že se k němu Hongbin otočí zády a vztekle odkráčí. Místo toho ale Hongbin nadzvedl peřinu a s tichým povzdechem zaplul do postele vedle Taekwoona.
Říct, že jej to šokovalo, by byl slabý eufemismus.
Jako ve snách přehodil Taekwoon paži přes mladíkův bok; stále napůl předpokládal, že mu Hongbin dá pěstí a s křikem uteče, nebo že se on sám probudí a zjistí, že to celé byl jen výplod jeho fantazie.
Jenže Hongbin ležel docela klidně a na romantickou halucinaci byl příliš reálný.
Taekwoon zauvažoval, či by neměl zhasnout lampičku na nočním stolku, pak ale naznal, že to to by bylo až moc okaté a – ačkoli on sám žádné sexuální plány neměl – Hongbina by to jistě odehnalo. A to nechtěl. Však ani neví, jestli se tu hodlá zdržet… pokud ano, možná to navrhne později…
Teď ale nechal úvahy o světle být a spokojeně zabořil nos do Hongbinových vlasů. Voněly po jeho oblíbeném mentolovém šamponu.
„Noona našla vhodný objekt pro umístění pečeti,“ prolomil Hongbin zavládnuvší ticho.
„Hm?“ Taekwoonovi chvíli trvalo, než pochopil, o čem to Bin mluví. „Ah, pečeť, no jo… Vážně?“
„Ideální je prý něco pevného, co se nemůže jen tak samovolně rozbít. Pokud má ta věc historii, tím lépe.“
„Studium mezidimenzionálních pečetí jsem nechal čistě na nooně,“ přiznal Taekwoon rozpačitě. „I kdyby na mě vybalila, že je třeba obětovat tři netopýry, dvě kočky a jednu pannu, nezbude mi než jí věřit.“
„Klid. Kočkám a netopýrům ublíženo nebude.“
„Oceňuji tvé chlupaté priority,“ prohlásil Taekwoon vážně. Hongbin se uchechtl.
„Navrhuje použít jeden z balvanů před chrámem.“
Taekwoon svraštil čelo. „Jakože… tvým chrámem?“
„Jo.“ Hongbin se zamračil. „Že se ztotožňuju s tím, že je to můj chrám, zní jako absolutní vrchol egoismu, co?“
„Než založíš kult svých fanatických uctívačů, žádám o právo být jeho předsedou.“
„Díky, že máš tak vysoké mínění o mé popularitě, hyung, ale… bojím se, že jediný, komu v tom kultu budeš předsedat, budeš ty sám…“
„Nevadí,“ pokrčil Taekwoon rameny. „Trocha schizofrenie ještě určitě nikoho nezabila,“ zažertoval, smíchem však svou průpovídku nedoplnil, naopak. Povážlivě zvážněl. „Uhm, poslyš…“
Hongbin tázavě zvedl hlavu.
„Jsi s tím v pohodě, že jo? Že chce noona do našeho plánu zahrnout chrám?“
S odpovědí si dal Hongbin načas. „Myslím si, že po té hrůze, jaká se v chrámu odehrála, bude jen dobře, když jeho prostory pro změnu poslouží něčemu… dobrému.“
Taekwoon souhlasně přikývl.
„Bude to dobré, viď, hyung?“ ujistil se Hongbin. V jeho hlase zaznívala výčitka.
„Rozlomená pečeť otevře průchod mezi realitami,“ opáčil Taekwoon zvolna.
„A ty se do toho průchodu, kde netušíš, co tě čeká, hodláš vrhnout jako první.“
„Někdo první jít musí, Hongbine. Já si tohle usmyslel, takže na sebe beru plnou zodpovědnost.“
„Ale –“
„Když všechno půjde, jak má, vyrazíš za mnou dřív, než se naděješ. Když ne… odžiješ svůj zachovaný život tady nejlíp, jak dokážeš.“
Hongbin se zamračil. „To je pěkně sobecký.“
„Tak to nemůžeš brát, není tvoje vina –“
„Od tebe je to sobecký, hyung!“
Taekwoon se zarazil.
„Celou dobu mám na talíři, že to všechno děláš kvůli mně,“ ucedil Hongbin hořce. „To opravdu čekáš, že když se něco pokazí a ty při své hrdinské misi umřeš, budu jako: „Hm, smůla, ale jdeme dál, co je to svědomí?“ Zklamu tě, ale taková bezcitná svině fakt nejsem.“
„Nemyslím si –“
„Ne? Mně to tak totiž přijde.“
Taekwoon si povzdychl. „Je to mé přání, Hongbine. Dělám to z vlastního rozhodnutí.“
„Pro mě.“
„To se nevylučuje… Hele, ber to tak, že i kdybys mi to paralelněrealitní cestování zatrhl, stejně bych ho spáchal. “
„Báječný,“ odfrkl Hongbin jízlivě. „V případě tvého zbytečného skonu se budu utěšovat myšlenkou, žes byl prostě idiot!“
„Na osmdesát… pětaosmdesát procent,“ opravil se Taekwoon uvážlivě, „bychom mého zbytečného skonu měli být ušetřeni… To se slušná šance, ne?“
„Stejně se mi to nelíbí,“ zabručel Hongbin.
Taekwoona bezděčně napadlo, že mluví jako Aaron.
Nevyzvídali na něm nic… ani to, kam se s Taekwoonem každý den na několik hodin vytrácejí. Jedinkrát se to pokusil vyzvědět Hakyeon – od Taekwoona, ne od Hongbina – byl však odmítnut s tím, že je moc brzy. Až nadejde čas, všechno se dozví. Což nebyla odpověď, jež by Hakyeona dvakrát upokojila, nechal to ale být.
I kdyby spolu páchali sebevětší zvěrstva… zřetelně jim to oběma prospívalo.
Výpravy, které Taekwoon a Hongbin podnikali, však nebyly vůbec tak divoké, jak si Hakyeon představoval. Mířili pokaždé na stejné místo – do Narshina suterénního bytu. Kde se den za dnem více a více přibližovali finální verzi plánu, jak si bezpečně ukrást místo v jiné, přívětivější realitě.
Jednoho dne vyšel Hongbin z domu s Aaronovou kšiltovkou na hlavě. Když to Taekwoon uviděl, zmocnila se ho nevýslovná panika. Jedna část jeho mozku viděla v Hongbinově nečekaném garderobním obohacení výhradně krásné, důvěrné gesto vůči mrtvému kamarádovi, ta druhá, hlasitá a hysterická, si však umanula, že před sebou mají exemplární projev Hongbinovy pomstychtivosti. Chce Taekwoona vytrestat, samozřejmě. Vyčítá mu, co se stalo, a hlavně, jak to skončilo.
(Dá mu to vyžrat i s úroky.)
Doufal, že jakmile Hongbin tu čepici sundá, vezme za své i jeho úzkost, jenže opak byl pravdou. Pod kšiltem nebylo patrné, jak na něj Hongbin pohlíží, bez něj však… Byly to pohledy tak kradmé, že si popravdě nebyl jistý, zda si nepředstavuje něco, co není. Jeho zjitřená, napůl šílená mysl se ale logickými argumenty udolat nedala.
(A dá mu to vyžrat i s úroky.)
Vydržel hodinu. Nato se svým dvěma spolustudujícím omluvil, že musí na vzduch, a prakticky z bytu utekl.
Zatímco přede dveřmi tetovacího salonu rozdýchával náběh na panický záchvat, mlčky a se suverenitou sobě vlastní se k němu připojila Narsha. Automaticky zalovila v zadní kapse kalhot, aby si vytáhla cigarety, když se ale podívala na roztřeseného Taekwoona, rozmyslela si to.
„Nemám chuť dělat ti terapeuta,“ zabručela na úvod. „Jenže Hongbin o tebe má starost a já jsem taková měkkota, že ho neumím poslat do háje.“ Potřásla hlavou. „Nějak vyvodil, že ty bys teď jeho přítomnost asi neocenil, takže milého Hongbina – k tvojí smůle – zastupuju.“
„Posledně jsi mi terapeutickou pomoc poskytla víc než ochotně,“ připomněl jí Taekwoon s chabým náznakem úsměvu.
„Jasně! Šla jsem od Hongbina, to ještě dozníval můj terapeutickej mód… Sakra, to děcko ohrožuje mou drsňáckou reputaci!“ posteskla si Narsha rozmrzele. „Tak mluv,“ vyzvala chechtajícího se Taeka. „Co se děje?“
Smích mladíka okamžitě přešel. Jeho tvář se zatvrdila. „Není o čem mluvit.“
Narsha povytáhla obočí. „Máš mě za idiota, Jungu Taekwoone? Ani ne před pěti minutami ses mi v bytě málem sesypal.“
„O nic nejde.“
„Fajn. Zavolám Hongbina –“
„Ne!“ vyhrkl Taekwoon a natáhl se po Narshině ruce, aby ji zarazil. Avšak nechytil ji, uvědomil si, jak zoufale jeho reakce působí, a tak pravačku zase spěšně stáhl a rozpačitě uhnul očima.
„Nerozumím tomu,“ zamračila se Narsha. „Nejdřív máš depku, protože s tebou Hongbin nemluví, a teď se třeseš jako ratlík, aby s tebou Hongbin náhodou mluvit nechtěl. Budeš mi to muset vysvětlit.“
Taekwoon se nervózně ošil. Sakra, vždyť i on sám shledával primární důvod svého psychického kolapsu naprosto směšným! Narsha ho bude pokládat za úplného pitomce…!
Na druhou stranu, lepší než kdyby ho za pitomce pokládal Hongbin.
„To… ta kšiltovka,“ zamumlal neochotně.
Narsha se zatvářila nechápavě. „Kšiltovka? Ta, s níž Hongbin přišel?“
„Patřila Aaronovi.“
Rozhostilo se ticho. Narsha svraštila čelo, načež pomalu, obezřetně kývla. „Chápu,“ hlesla zamyšleně. „Ale chápala bych to víc, kdyby měl tu čapku na hlavě naraženou po celou dobu. Jenže on si ji uvnitř přece sundal…“
„Mám… mám pocit, že se mi tím mstí. Tou kšiltovkou to začalo. A pak… to, jak se na mě dívá, když si myslí, že ho nevidím…“
Narsha polkla uštěpačnou poznámku, že milý chlapec mluví jako absolutní paranoik, a co nejklidněji opáčila: „Jak se na tebe dívá?“
„No,“ Taekwoon se zarazil, „já vlastně… Nevraživě… Zlomyslně…?“ Stoupavá intonace jeho nejisté odpovědi Narshu utvrdila, že vaří z vody. Bylo evidentní, že je to odezva, jaká koresponduje jak s jeho předchozím hořekováním, tak s její otázkou.
Příhodná. Ale ne opravdová.
„Blbost,“ odsekla. „Hongbin se na tebe dívá úplně normálně. Dneska se na tebe díval ustaraně, protože mu očividně neušlo, že jsi psychicky naprosto v hajzlu. No tak, Taekwoone, včera se mi fakt nezdálo, že bys měl problém s tím, jak na tebe Hongbin kouká.“
Mladík zrudl. Ano, musel uznat, že jejich včerejší vzájemné (a humorně přehnané) flirtování neobsahovalo ani ten nejmenší náznak Hongbinovy zášti. Právě naopak.
„Jestli tě nesnáší, proč s tebou dobrovolně tráví tolik času, hm?“
Aby mi mohl co nejefektivněji ublížit, pomyslel si Taekwoon, zároveň si ale oddychl, protože takový scénář byl extrémně přetažený za vlasy a on pochyboval že by Hongbinovi za tu námahu stál.
„Nedává to smysl,“ připustil zvolna.
„Jasně, že ne!“ mlaskla Narsha a cvrkla Taekwoona do čela. „Problém tkví tady.“
„Au!“ Taek si ublíženě promnul zasažené místo. „Nejsem cvok, noona!“
„Vsadím botu, že být Hongbinův nejlepší kámoš Minhyun, s brekem by ses nám tu schoulil v embryonální poloze.“ Když si všimla Taekwoonova nechápavého výrazu, obrátila Narsha oči v sloup. „Tak teda po lopatě,“ povzdechla si. „Pověz, zlato: odpustil sis?“
Ten dotaz Taekwoona zaskočil; podvědomě, aniž by si to uvědomoval, se otřásl. Jak rád by předstíral, že netuší, o čem to noona mluví…
„Udělal jsem, co jsem udělat musel,“ prohlásil bezbarvě.
Narsha se suše pousmála. „To není odpověď na moji otázku.“
…být Hongbinův nejlepší kámoš Minhyun… Taekwoon nad těmi slovy znovu zapřemítal. Zprvu se mu zdála bezvýznamná, nechápal, co jimi Narsha míní a proč do toho tahá Minhyuna…
Protože kdyby byl Hongbinův nejlepší kamarád Minhyun, nasadil by si jeho kšiltovku.
„Chceš říct,“ Taek ztěžka polkl, „že to, co vidím, zkresluje… moje svědomí?“
„Pálí ti to, když chceš!“ pochválila ho Narsha překvapeně.
„Matu sám sebe představou, že se mi Hongbin mstí, protože… mám pocit, že zasluhuju, aby mě vytrestal za to, co jsem udělal…?“
„Přesně to si myslím, ano,“ přisvědčila Narsha. „Sžírá tě vlastní vina.“
„Snažím se s tím vyrovnat, noona. Doopravdy se snažím.“
„Jenže je to obtížnější, než se zdá, viď?“
Taekwoon prkenně přikývl. „Chci si odpustit. Vždyť jsem jen udělal, co bylo nutné. Nezabil jsem ho proto, že by se mi to líbilo!“ Semkl víčka, aby zaplašil vidinu Minhyunovy zakrvácené mrtvoly, avšak marně. Nedala se vyhnat. Na to byla ta vzpomínka příliš čerstvá.
Čerstvá a ohavná.
„Já ho rozsekal, noona,“ splynulo mu otřeseně ze rtů. Že mu tváře smáčejí slzy si uvědomil až v momentě, kdy mu Narsha podala papírový kapesník.
„S výzkumem budeme pokračovat zítra. Vrať se domů.“
„Dobře… hm… asi máš pravdu,“ zamumlal Taekwoon roztržitě a natáhl se po klice dveří studia. „Zajdu pro Hongbina a –“
Narsha ho v pohybu zarazila. „Bude lepší, když se domů vrátíš sám,“ podotkla významně.
„Zbláznila ses?!“ vyprskl Taekwoon. „Je to příliš riskantní! Musím Hongbina doprovodit!“
„Hlídka parazitů tudy projížděla včera vpodvečer,“ mávla Narsha rukou „Viděla jsem ji na vlastní oči; přinutila mě zkrouhnout cigaretovou pauzu.“
Taekwoon se zamračil. Dobře věděl, že parazité stejnou oblast zásadně nepročesávají dva dny po sobě, a Narshino hlášení ho svým způsobem uklidnilo… ne však natolik, aby se mu zamlouvalo nechat Hongbina samotného toulat se městem.
„A víš, že Hongbin se těmihle ulicemi plížil už v době, kdy byl tvůj útěk z farmy jen zbožné přání?“ ušklíbla se Narsha, jako by mu četla myšlenky. „Je ten poslední, o koho by ses měl ve městě bát. Zná to tu jak svý boty.“
„Jenže náhoda je blbec.“
„Jo, ale ty se potřebuješ sebrat. A nejen kvůli sobě. Hongbina by určitě moc nepotěšilo sledovat, jak se před ním permanentně hroutíš v záchvatech hraničních emocí.“
Taekwoon svraštil čelo. Na tohle vůbec nepomyslel… ani v nejmenším nechtěl Hongbinovi přidělávat starosti… Povzdechl si. Nezbývalo než kapitulovat.
„Vysvětlíš mu, proč jsem odešel bez něj?“
„Jak nejbarvitěji budu umět,“ ujistila ho Narsha.
∦∦∦
Domů se Taekwoonovi povedlo proplížit se nepozorovaně, nemusel tudíž nikomu vysvětlovat, proč se vrací bez Hongbina. Zavřel se v pokoji, klesl na židli a dobrých pět minut tupě civěl do stěny. Neměl ponětí, co si počít teď. Má se sebrat, jasně, ale jak to má udělat?
„Udělal jsem jen to, co bylo nutné,“ zašeptal. „Kdybych Hongbinovi dovolil tě zachránit…“ Uhlazená představa Minhyuna, jakého si jej pamatoval, se proměnila ve vzpomínku na Aarona s rozdrásaným hrdlem. Taekwoonovi přeběhl mráz po zádech. „Nenáviděl bys nás oba o to víc.“
Aby zaměstnal myšlenky, dal se do pročítání svých poznámek k tématu paralelní světy a cestování mezi nimi. Přemítal nad dosavadními plány, které si s Narshou načrtnuli, a pátral po případných nedostatcích v nich. Stránka v bločku, kterou si vyhradil pro poznámky, však nakonec zůstala docela prázdná.
Žádnou chybu nenašel. Ta skutečnost ho nesmírně potěšila.
Když o pár hodin později sešel dolů na večeři, nalezl v jídelně Hongbina. Živého, zdravého a bez jediného škrábnutí. Slovy by nedokázal vyjádřit, jak moc se mu v tu chvíli ulevilo.
Kývli na sebe; Bin mu věnoval náznak křivého úsměvu, načež se opět soustředil na dramatické vyprávění, kterým jeho a Jaehwana oblažoval Hakyeon. Sanghyuk seděl na druhém konci stolu, umně předstíral, že tu vlastně vůbec není, a srkal nudle. Wonshika nikde vidět nebylo.
Taekwoon se najedl a vrátil se do pokoje. Byl rád, že si ho nikdo z přítomných v kuchyni přehnaně nevšímal a nechtěl s ním zapříst konverzaci. Znamenalo to, že se Hongbin nikomu nezmínil o jejich odpoledním rozkolu… Nepřekvapovalo ho to, Hongbin nebyl z těch, co mají neutuchající potřebu žvanit, i přesto mu ale byl za projevenou diskrétnost velice vděčný.
Ležel už v pyžamu, zavrtaný pod peřinou, když mu kdosi zaklepal na dveře. Udivený Taekwoon si z uší strhl sluchátka, očima střelil k budíku. Měl pocit, že musí být bůhvíjak pozdě, avšak rafičky ukazovaly teprve pět minut před devátou.
Dveře se váhavě pootevřely a dovnitř nahlédla Hongbinova hlava.
„Můžu dál?“
„S-samozřejmě,“ zakoktal Taekwoon a spěšně se vyškrábal do sedu. Tváře mu hořely tak, že by se nedivil, kdyby si o ně při doteku spálil prsty. K vlastní spokojenosti však naznal, že jeho nenadálá nervozita nepramení ze strachu… Než ale Hongbinovi svou nadrženou puberťáckou fantazii přiznat, to by si radši ukousl jazyk.
Hongbin vstoupil do pokoje a po krátkém otálení usedl na kraj Taekwoonovy postele. „Přišel jsem se ti omluvit,“ zamumlal.
„Nemáš se přece zač omlouvat,“ opáčil Taekwoon překvapeně.
Hongbin povytáhl obočí. „Nechci, aby ses mě bál.“
„Nebojím se tebe.“
„Nechci, aby se bál kvůli mně. Lepší?“
„Zapracuju na tom,“ přislíbil Taekwoon. „Narsha má pravdu, je to můj problém a musím se s ním popasovat sám. Ať se mi to líbí, nebo ne.“
Na to Hongbin neřekl tak, ani tak. Pár vteřin si Taekwoona zkoumavě prohlížel.
„Já ti nic nevyčítám, hyung. Pomůže to? Aspoň trochu?“
Taekwoon se usmál. „To netuším, ale děkuju. Jsem rád, že to vím.“
I Hongbin, ač značně nejistě, pozvedl doteď svěšené koutky. Natáhl se po Taekwoonově ruce, krátce ji stiskl ve své.
„Dobrou noc,“ popřál mu, zvedl se z lůžka a –
„Zůstaň tu se mnou, prosím.“
Ta slova z Taekwoona vypadla úplně automaticky. Nezamýšlel se nad nimi, to jediné, co potřeboval, bylo, aby Hongbin neodcházel… V příští vteřině už byl na sto procent přesvědčený, že tou klišovitou větou podělal všechno, co mohl.
Hongbin se zarazil v půl pohybu, podíval se na Taekwoona. Jeho výraz… neměl výraz. Což milému Taekovi přišlo v tu chvíli mnohem děsivější než otevřená nevraživost nebo znechucení. Očekával, že se k němu Hongbin otočí zády a vztekle odkráčí. Místo toho ale Hongbin nadzvedl peřinu a s tichým povzdechem zaplul do postele vedle Taekwoona.
Říct, že jej to šokovalo, by byl slabý eufemismus.
Jako ve snách přehodil Taekwoon paži přes mladíkův bok; stále napůl předpokládal, že mu Hongbin dá pěstí a s křikem uteče, nebo že se on sám probudí a zjistí, že to celé byl jen výplod jeho fantazie.
Jenže Hongbin ležel docela klidně a na romantickou halucinaci byl příliš reálný.
Taekwoon zauvažoval, či by neměl zhasnout lampičku na nočním stolku, pak ale naznal, že to to by bylo až moc okaté a – ačkoli on sám žádné sexuální plány neměl – Hongbina by to jistě odehnalo. A to nechtěl. Však ani neví, jestli se tu hodlá zdržet… pokud ano, možná to navrhne později…
Teď ale nechal úvahy o světle být a spokojeně zabořil nos do Hongbinových vlasů. Voněly po jeho oblíbeném mentolovém šamponu.
„Noona našla vhodný objekt pro umístění pečeti,“ prolomil Hongbin zavládnuvší ticho.
„Hm?“ Taekwoonovi chvíli trvalo, než pochopil, o čem to Bin mluví. „Ah, pečeť, no jo… Vážně?“
„Ideální je prý něco pevného, co se nemůže jen tak samovolně rozbít. Pokud má ta věc historii, tím lépe.“
„Studium mezidimenzionálních pečetí jsem nechal čistě na nooně,“ přiznal Taekwoon rozpačitě. „I kdyby na mě vybalila, že je třeba obětovat tři netopýry, dvě kočky a jednu pannu, nezbude mi než jí věřit.“
„Klid. Kočkám a netopýrům ublíženo nebude.“
„Oceňuji tvé chlupaté priority,“ prohlásil Taekwoon vážně. Hongbin se uchechtl.
„Navrhuje použít jeden z balvanů před chrámem.“
Taekwoon svraštil čelo. „Jakože… tvým chrámem?“
„Jo.“ Hongbin se zamračil. „Že se ztotožňuju s tím, že je to můj chrám, zní jako absolutní vrchol egoismu, co?“
„Než založíš kult svých fanatických uctívačů, žádám o právo být jeho předsedou.“
„Díky, že máš tak vysoké mínění o mé popularitě, hyung, ale… bojím se, že jediný, komu v tom kultu budeš předsedat, budeš ty sám…“
„Nevadí,“ pokrčil Taekwoon rameny. „Trocha schizofrenie ještě určitě nikoho nezabila,“ zažertoval, smíchem však svou průpovídku nedoplnil, naopak. Povážlivě zvážněl. „Uhm, poslyš…“
Hongbin tázavě zvedl hlavu.
„Jsi s tím v pohodě, že jo? Že chce noona do našeho plánu zahrnout chrám?“
S odpovědí si dal Hongbin načas. „Myslím si, že po té hrůze, jaká se v chrámu odehrála, bude jen dobře, když jeho prostory pro změnu poslouží něčemu… dobrému.“
Taekwoon souhlasně přikývl.
„Bude to dobré, viď, hyung?“ ujistil se Hongbin. V jeho hlase zaznívala výčitka.
„Rozlomená pečeť otevře průchod mezi realitami,“ opáčil Taekwoon zvolna.
„A ty se do toho průchodu, kde netušíš, co tě čeká, hodláš vrhnout jako první.“
„Někdo první jít musí, Hongbine. Já si tohle usmyslel, takže na sebe beru plnou zodpovědnost.“
„Ale –“
„Když všechno půjde, jak má, vyrazíš za mnou dřív, než se naděješ. Když ne… odžiješ svůj zachovaný život tady nejlíp, jak dokážeš.“
Hongbin se zamračil. „To je pěkně sobecký.“
„Tak to nemůžeš brát, není tvoje vina –“
„Od tebe je to sobecký, hyung!“
Taekwoon se zarazil.
„Celou dobu mám na talíři, že to všechno děláš kvůli mně,“ ucedil Hongbin hořce. „To opravdu čekáš, že když se něco pokazí a ty při své hrdinské misi umřeš, budu jako: „Hm, smůla, ale jdeme dál, co je to svědomí?“ Zklamu tě, ale taková bezcitná svině fakt nejsem.“
„Nemyslím si –“
„Ne? Mně to tak totiž přijde.“
Taekwoon si povzdychl. „Je to mé přání, Hongbine. Dělám to z vlastního rozhodnutí.“
„Pro mě.“
„To se nevylučuje… Hele, ber to tak, že i kdybys mi to paralelněrealitní cestování zatrhl, stejně bych ho spáchal. “
„Báječný,“ odfrkl Hongbin jízlivě. „V případě tvého zbytečného skonu se budu utěšovat myšlenkou, žes byl prostě idiot!“
„Na osmdesát… pětaosmdesát procent,“ opravil se Taekwoon uvážlivě, „bychom mého zbytečného skonu měli být ušetřeni… To se slušná šance, ne?“
„Stejně se mi to nelíbí,“ zabručel Hongbin.
Taekwoona bezděčně napadlo, že mluví jako Aaron.
Žádné komentáře:
Okomentovat