• Na co se můžete těšit v třiasedmdesátém díle? Tak třeba... na nejkrásnější oživenou mrtvolu (tu především), Yesungovo zuřivé konspirování, Dongwanovu slabost pro jednorožce, fanynku Minhyuna a... spoustu drobných příběhových propojení.
Nůž pár vteřin zdráhavě levitoval nad stolem, pak jakoby náznakem udělal ten kýžený pohyb směrem k lůžku… a zase se těžkopádně skácel na oprýskanou dřevěnou desku.
Kangta frustrovaně zaúpěl.
Nechal obě ruce vzplát, ač naději, že by se mu řemeny povedlo spálit, nadobro ztratil při třetím marném pokusu o útěk. Mrazivé černobílé plameny, krotce a důvěrně mu tančící po kůži, ho děsily a fascinovaly zároveň. V momentě, kdy byla jeho duše násilím vytržena z poklidného nevědomí, byla vzpomínka na oheň – hřejivý živý oheň – tím zásadním, co udrželo jeho mysl příčetnou.
Bolest procitnuvší paměti byla nesnesitelná. Ochromovala ho. Drala. Drásala. Přiváděla k absolutnímu šílenství. Nejtrýznivější byly vzpomínky na Junghyuka. Každá, každičká jedna z nich: ty šťastné, ty chmurné i ty docela neutrální. Stačilo na něj jen pomyslet… v tu chvíli měl pocit, že ho bolest musí rozervat vedví.
Pocit, správně. Pouhý pocit.
Tatáž muka už jednou zažil. A dokázal – ač z donucení – jejich hrůzu potlačit. Koexistoval s nimi pět let. Nikdy nezmizela, no zvykl si na ně. Stejně jako na věčnou, nezhojenou ránu v hrudi, symbol, že jeho Vyvolený, bytost, které dal své srdce, už není.
Bolelo to. Ale dokázal s tím žít.
Jakmile byl schopný konečně se volně nadechnout, prozíravě usoudil, že odsud musí co nejrychleji zmizet. Tahle plesnivá kobka páchla čímsi vysloveně špatným. Souviselo to s tím, jak byl přiveden zpátky k životu? Netušil. Věděl však, že ať už mu tohle provedl kdokoli, neučinil tak z dobré vůle. Přítel by jej řemeny k lůžku nepřipoutal…
Zjištění, že oheň, jenž mu nyní říká pane, kompletně změnil svou podstatu, jím hluboce otřáslo. Avšak lhal by, kdyby tvrdil, že tuto změnu podvědomě neočekával. Vyrovnával se s ní těžko, přitom ale snáz, než by se kdy byl býval nadál. Protože to cítil. Patřili k sobě. Mrtvý oheň jemu, daemonovi, zcela očividně náležel.
Na řemeny však toto unikátní partnerství dojem neudělalo, živelní magie na ně neměla žádný vliv. Bylo proto nutné poohlédnout se po jiném způsobu osvobození… A tak došlo na nůž.
Povaloval se spolu s kladivem a rezavým šroubovákem na chatrně vyhlížejícím stolku v rohu cely. Výhled na něj měl Kangta mizerný, v rámci možností ale dostatečný. Aspoň si to myslel.
Své telekinetické schopnosti piloval k dokonalosti mnoho let. Byl to zdlouhavý a náročný proces; zatímco oheň pro něj byl od samého počátku věrným, blízkým přítelem, telekineze, řečeno diplomaticky, vždycky měla svoji hlavu. Nenechala se zkrotit na první dobrou, musel si její přízeň vybojovat a zasloužit… A ne jednou. Pochyboval proto, že po bůhvíjak dlouhé stagnaci – byl mrtvý, proboha – bude telekineze svolná se mu okamžitě a ochotně podrobit. Proč by vůbec měla, že? Jak se ukázalo, byly to oprávněné obavy.
Deset minut zabralo, než se nůž milostivě pohnul, další půlhodinu pak, než jej konečně dostal ke svému pravému zápěstí. A to byla ta lehčí část.
Během procesu přeřezávání Kangtu nůž nesčetněkrát zranil. Jeho soustředění, jeden z klíčových faktorů pro hrátky se silou mysli, neustále narušovala dotěrná myšlenka zaobírající se pokřiveným stavem vlastní duše… Nevrátil ses správně, a tvou duši to poznamenalo… Znesvětilo… Už není taková jako dřív… Cítíš tu změnu, viď?
Jakmile se mu jednu ruku podařilo osvobodit, chňapl po levitujícím noži a povolil řemeny poutající mu levou ruku a nohy. Konečně byl volný.
Kobka byla zamčená, přirozeně, lámání zámků však pro Kangtu nepředstavovalo problém ani v počátcích jeho telekinetické praxe. Odemkl, tiše se vykradl na chodbu a zase za sebou zamknul. Čím nenápadněji svůj útěk pojme…
Po krátkém bloudění našel schodiště. Ze shora k němu doléhaly dva tlumené mužské hlasy; slovům nerozuměl, ale podle intonace se zdálo, že se oba pánové dobře baví. Strážní? Dost možná.
Kangta se po špičkách proplížil do přízemí, a postupuje chodbou stále vpřed, snadno se dostal k hlavnímu vchodu. Užuž se natahoval po klice, pak se ale zarazil a zkontroloval, co má vlastně na sobě. Nechce-li venku budit pozornost, bude muset černou splývavou róbu vyměnit za něco civilnějšího.
Ve druhé místnosti napravo se svítilo, dveře měla pootevřené a zevnitř se ozývaly hlasy dvou strážných. Mohly by tedy ty první dveře vést…? A skutečně. Místnůstka za nimi byla úzká a maličká a soudě dle věšáků na stěně sloužila jako šatna.
Kangta se chopil oblečení pověšeného na jednom z nich, zkusmo přeměřil velikost. Nebyla sice tak docela jeho, ale lepší než nic. Zaposlouchal se, či se strážní pořád nacházejí ve vedlejší místnosti, a když naznal, že je vzduch čistý, spěšně si svlékl černý umrlčí háv. Rozplynul se mu v rukou jako pára nad hrncem.
Na podivování se však nebyl čas. Natáhl si kalhoty – nesmyslně úzké a obnošené, jak usoudil z děr na kolenou – oblékl tričko a přes ně navlékl mikinu. V plátěné tašce, visící na vedlejším věšáku, našel několik tyčinek v různobarevných obalech. O žádném z názvů, jimiž se pyšnily, Kangta v životě neslyšel, podle složení se ale zdálo, že se jedná o produkty k jídlu. Popadl proto čtyři náhodné kusy a nacpal si je do kapes. Nakonec vytáhl z botníku pár sešmajdaných tenisek. Byly mu minimálně o číslo větší a té levé se odlepovala podrážka.
V zrcadle na vnitřní straně dveří Kangta kriticky zhodnotil svůj vzhled. Nebyl to sice zrovna jeho styl… splynout s davem by mu však určitě pomoci mohl. Momentálně si nic jiného nepřál víc.
Nasadil si kapuci, zhasnul světlo v šatně a nikým nezpozorován se vykradl hlavním vchodem do teplé květnové noci.
•••
Dvě minuty po sedmé ranní probudilo Yesunga čísi zběsilé bušení na dveře. Vyhrabal se z postele a nedbaje Min Hova mrzutého: „V sobotu vstáváme nejdřív v osm, sakra!“ spěchal otevřít. Na prahu stál Henry a podepíral pobledlého Zhoumiho.
„Našel jsem ho na zemi v koupelně,“ vysvětlil ten mladší zmatenému profesorovi. „Chtěl jsem ho vzít na ošetřovnu, ale on tvrdí, že musí mluvit s vámi.“
„Jsem v pořádku, vážně,“ ubezpečil je oba Zhoumi. „Díky, žes mě doprovodil,“ usmál se zářivě na Henryho, který pokrčil rameny, zamumlal cosi na rozloučenou a vzdálil se. Miho zdvořilou narážku „tady už tě nepotřebuju“ pochopil dokonale.
„Našel tě na podlaze?“ povytáhl Yesung obočí, když Miho uvedl do obýváku.
„Omdlel jsem,“ opáčil Číňan prostě a užuž se nadechoval, aby svou odpověď barvitěji rozvedl, všimnul si ale Min Ha, který se se založenýma rukama opíral o futra dveří ložnice. Zamračil se.
„Pokud ti to bude milejší, pošlu ho pryč,“ navrhl Yesung.
„Ale ne,“ mávl Mi rukou. „Není třeba. Beztak o něm ví, ne? O mém harmonickém parťákovi.“
„Viděls další vzpomínku?“
Zhoumi přikývl.
„Předtím, než jsi omdlel?“
„Potom.“
„Souvisí to?“ podivil se Min Ho.
„Nemám nejmenší tušení,“ zklamal ho Zhoumi. „Krátce po půlnoci se mi zničehonic udělalo zle. Hrozně zle. Takovou bolest jsem ještě nezažil… A protože jsem si nebyl jistý, jestli nebudu zvracet, odploužil jsem se do koupelny. No, a tam jsem omdlel. Probral jsem se až ráno. Respektive Henry mě probral. Byl z toho celý vyděšený, chudák… Každopádně hned, jak jsem otevřel oči, jsem tu vzpomínku viděl před sebou. Skoro tak živě jako teď vidím vás.“ Zamyslel se. „Když nad tím teď přemýšlím,“ podotkl, „je zřejmé, že s mou podivnou noční epizodou nějak souviset musela… Kdybych jen chápal jak…“
„Popiš nám tu vzpomínku,“ vyzval jej Yesung měkce.
„Seděl jsem na posteli v neosobně strohém pokoji. Díval jsem se z okna. Někoho jsem vyhlížel.“
„Koho?“ zeptal se Min Ho.
„Nevím. Ale vím, že pro mě – pro něj,“ opravil se Mi, „je ten někdo nesmírně důležitý…“ Na moment se ztratil v myšlenkách, než pokračoval: „Na oknech byly mříže. Ale nebylo to vězení… A před postelí tam a zpátky rázoval týpek v bílým plášti. Takže soudím, že to byla nemocnice… určitý druh nemocnice… Ten doktor byl vzteky bez sebe. Ječel na mě.“
Min Ho a Yesung si vyměnili udivený pohled.
„Snažil se mě přesvědčit, že tomu, na koho čekám, na mně nezáleží. Že jsem směšný, pokud si myslím cokoli jiného. A pak najednou úplně obrátil, začal se mi horečně omlouvat… ale mně to bylo fuk. Nezajímalo mě, co ten doktor říká. Protože se plete. Nebo záměrně lže, na tom ale nesejde. Kdyby tomu, na koho čekám, na mně nezáleželo, proč by se sem každý měsíc vracel?“ Zhoumi si nepřítomně povzdechl, načež potřásl hlavou a rozpačitě se zazubil na Yesunga. „No, a to je všechno, prosím pěkně.“
Jeho patron neřekl ani popel. Protáhl se kolem nic nechápajícího Min Ha do ložnice a odtud se vrátil s mobilem v ruce. Podal ho Mimu.
„Je to ten doktor?“
Daemon na fotku, skvějící se na displeji, nevěřícně vytřeštil oči. „No jo!“ vyhrkl ohromeně. „To je on! Jak ale víte –?“
„Jmenuje se Tony An,“ opáčil Yesung a vzal si od Zhoumiho mobil zpátky. Okázale přitom předstíral, že nevidí Min Hův nesouhlasný výraz. „Je psychiatr. Staral se o Kangtu.“
Ticho, jež v pokoji po Yesungových slovech zavládlo, bylo absolutní.
„A-ale,“ zakoktal Zhoumi, když zase našel hlas, „Kangta je přece mrtvý.“
„Přesně tak!“ vyštěkl Min Ho a zamračil se na Yesunga. „Ten kluk má víc rozumu než ty!“
„I kdyby jeho smrt byla chybou, s jakou harmonie nepočítala…“ Mi potřásl hlavou. „Ne, pane profesore, to nedává smysl. Dva ohniví mágové přece harmonickou dvojici tvořit nemůžou.“
„Mám hypotézu.“
„Ach bože,“ obrátil Min Ho teatrálně oči v sloup, Zhoumi ani Yesung si ho ale nevšímali.
„Co když je Kangtova smrt podmínkou pro vaše harmonické partnerství, hm?“
„Podmínkou…?“ Daemonovi v čirém úžasu poklesla brada. „Nemrtvý ohnivý mág nemůže být pánem živého ohně… Tak to myslíte?“
Yesung vážně přitakal.
„To by ale… Kangtu musel někdo přivést zpátky…“
„No na mě nekoukej!“ odfrkl Min Ho podrážděně. „Oživování ohnivých mágů nespadá do mojí kompetence.“
„Jeho Stín by mohl,“ nadhodil Zhoumi zamyšleně, jako by démon vůbec nic neřekl. „Stíny přece mají schopnost směnit svůj život za ten daemonův, že jo?“
„Ale ne po šedesáti letech. Vytáhnout páníčka z hrobu je zatraceně abnormální magický úkon a podléhá datu expirace,“ smetl Min Ho ten nápad kategoricky ze stolu.
„Daemon oživený svým Stínem navíc nespadá do kategorie nemrtvých, pokud je mi známo,“ podotkl Yesung. „Neztrácí tedy moc nad živým ohněm. A to se neslučuje s naší teorií.“
„Vaše teorie je padlá na hlavu!“ zaúpěl hrabě.
„Přivést zpět k životu mrtvého není výhradní výsadou démona mrtvých, viď?“
„Ano,“ připustil Min Ho neochotně. „Provést to může prakticky kdokoli… má-li žaludek zahrávat si s tou nejtemnější magií.“ Všiml si, jak se Zhoumi podvědomě otřásl odporem. „Upřímně Kangtu lituju, jestli bude oživen tímhle způsobem.“
„Už je to šedesát let,“ zamumlal Číňan. „Kdo by Kangtu po takové době oživoval?“ Nedíval se ani na jednoho z nich, ale bylo zjevné, že se nenápadně snaží zviklat Yesunga v jeho teorii o nemrtvém. „Bral bych rok… možná i pět. Ale šedesát? To je šílenství.“
„Je to naprostá pitomost,“ souhlasil Min Ho.
„Fajn,“ odsekl Yesung, uražený, že se proti němu spikl jak jeho muž, tak jeho svěřenec. Který jeho muže běžně nemůže vystát… Zrada. „Najděte mi jiného Tonyho pacienta, co je daemon, vypadá jako Zhoumi a v záchvatu sebevražedného nutkání se pokusil podřezat si krk, a já uznám, že jsem se zmýlil. Ale do té doby…“ Okázale přes sebe hodil šedý župan, jenž se povaloval na křesle, a pokynul Mimu: „Pojď. Sesunul ses na dlaždice, někdo kompetentní by měl zkontrolovat, či jsi skutečně v pořádku.“
„Ale mně nic není! Fakt ne!“ vyhrkl Zhoumi. Když ale viděl Yesungův autoritářský výraz (který z vyučování moc dobře znal a věděl, že hádat se nemá nejmenší smysl), smířlivě navrhl: „Může mě prohlédnout Minho…“
„Výborně. Jdeme vzbudit Minha,“ prohlásil učitel tónem nepřipouštějícím námitky a vykročil ke dveřím; Zhoumi schlíple cupital za ním. Zachmuřeného démona mrtvých zanechali v apartmánu bez jediného slova.
„Pane profesore?“ ozval se Zhoumi váhavě cestou ze schodů.
„Copak?“
„Byl… to Eric? Ten, na koho Kangta čekal?“
Yesung se zastavil, ruce založil na prsou a provrtal ošívajícího se mladíka zpytavým pohledem. Jelikož stál o dva schody níž než Mi, byl jejich výškový rozdíl ještě propastnější než normálně, Zhoumimu však do smíchu rozhodně nebylo. Rozpačitě přešlápl z nohy na nohu, nejistý kam s očima.
„To mi pověz ty,“ opáčil Sung. „Čekal jsi v té vzpomínce na Erika?“
„Já –“ Zhoumi se zarazil. Automatické nevím jako by mu najednou nešlo přes pusu. Nelhal, samozřejmě že ne, doopravdy nic konkrétního nevěděl, dokud…
Vybavil si tvář, jež na něj v první vzpomínce zhlížela ze zrcadla…
(tu nádhernou, éterickou tvář)
…jméno, kterým na něj volali…
(Kangto)
…a důvod, jenž jej přiměl zaváhat, než si v čirém zoufalství zabodl skleněný střep do krku…
(Eric)
…byl právě tím, na koho v zamřížovaném nemocničním pokoji celé ty roky trpělivě čekal.
„Ano,“ hlesl Mi nepřítomně, omámený tím nenadálým prozřením. „Čekal jsem na Erika.“
•••
Dongwan v prstech promnul konec přeřezaného řemenu. Neubránil se pobavenému úsměšku.
V jedenáct dopoledne zavolal Yooně, aby se – čistě ze zdvořilosti – optal, jak dopadlo noční oživování mrtvol, a k vlastnímu úžasu se od milé lady dočkal hysterického výlevu, z nějž pochopil, že oživená mrtvola utekla. Což Dongwana zfascinovalo natolik, že okamžitě sedl do auta a vyrazil prozkoumat místo činu. Oživená daemonská mrtvola, která se dostala z pout imunních vůči živelní magii a pak se prakticky vypařila ze zamčené sklepní cely, přičemž zvládla nepozorovaně okrást strážného… ta rozhodně zasluhovala jeho pozornost.
„Tak se zdá, že náš sličný nemrtvý přítel dostal do vínku více než jen ovládání ohně.“
Yoona přestala neuroticky přecházet tam a zase zpátky. Podívala se na Dongwana, načež se vztekle otočila ke Kaiovi. Daemon zbledl jako stěna.
„By-byla to jen taková zmínka,“ zakoktal roztřeseně. „Přehlédl jsem ji. Všiml jsem si jí až dneska ráno, když jsem znovu procházel jeho spis…“
„Nechte mě hádat,“ ušklíbl se Dongwan. „Telekineze?“
Kai přikývl. Tvářil se u toho jako neštěstí samo.
Yoona zaječela a vystřelila proti nemocničnímu lůžku, příhodně stojícímu ve středu cely, salvu zářivě modrých blesků. Skácelo se jako domeček z karet.
„Musíme ho najít,“ zasyčela rozzuřeně. „JRe! Zavolej Baekha!“
T.O.P, vida že démonka si svou frustraci tentokrát vybila na neživém předmětu, se odvážil přiblížit k tomu, co z lůžka zbylo. Opatrnost byla nasnadě. Před pár hodinami odnesli výbuch jejího vzteku oba strážní; démon se ze seškvaření elektřinou pravděpodobně dostane, ovšem o přežití daemonského vojáka těžce pochyboval.
„Je tu krev,“ podotkl, když si prohlédl matraci. „Vaše poloviční démonky by mohly –“
„Mají svou práci,“ přerušila ho Yoona stroze, zatímco se mračila do mobilu.
„Důležitější, než je nalezení Kangty?“
„Jsem si jistá, že jednoho zmateného daemona, co byl šedesát let pod drnem, zvládnou najít i naši méně čichově zdatní podřízení. Pořád je to bytost z masa a kostí, ať už má kolik magických schopností chce. Nemůže se schovávat věčně.“
T.O.P skepticky povytáhl obočí, zůstal ale zticha.
„A až ho najdou a přivedou,“ cedila Yoona skrz zaťaté zuby, očima provrtávajíc JRa, „nepodívá se mu na zoubek jen Ryeowook, ale i ty.“
„Proč já?“ vyděsil se baron.
„Protože jsi démon pomsty, pitomče!“
„Vévoda mu zabil Vyvoleného. Mstít se bude chtít i bez mojí asistence.“
„Tak zařídíš, aby chtěl ještě víc!“
Dongwan sebou při jejích slovech znepokojeně trhl, a ještě znepokojeněji si uvědomil, že Yoona si jeho reakce naneštěstí povšimla.
„Děje se něco, drahý hrabě?“ opáčila afektovaně líbezným hláskem. „Máte výhrady? Prosím. Mileráda si je vyslechnu.“
„Kdepak. Čiňte, jak uznáte za vhodné,“ mávl Dongwan rukou a vycenil na Yoonu zuby v křečovitém úsměvu. „Do vašich hrátek se smrtí se nemíchám, copak jste zapomněla?“
•••
Předstíral, že odjíždí, ve skutečnosti však jen zaparkoval o ulici dál.
Asi po dvaceti minutách konečně spatřil Baekha kráčet po druhé straně chodníku. Dongwan stáhl okéko a zavolal na něj. Mladík se zarazil, očima zatěkal mezi autem a branou domu, kam mířil.
Měl by se co nejdříve dostavit k JRovi… Na druhou stranu… kdo je, aby ignoroval Kima Dongwana, že…
„Nastup si,“ vyzval ho hrabě, jen co se Baekho zdráhavě přiblížil k vozu.
„Čeká mě pan JR.“
„Pan JR ještě deset minut čekat vydrží. Nastup.“
A Baekho uposlechl. Upřímně byl příliš zvědavý, co po něm Dongwan může chtít, než aby odmítnul.
„Projedeme se, nemáš-li výhrady,“ zabručel hrabě, a aniž by počkal na Baekhovu odpověď, nastartoval a plavně se zařadil za kolem projíždějící auto. Jakmile minuli dům dříve patřící vikomtu Kwonovi, blýskl Dongwan po svém neklidně se ošívajícím pasažérovi zářivým úsměvem. „Yoona tě hodlá pověřit nalezením daemona, jehož včera se svým V.I.P klubíkem vzkřísila z mrtvých.“
„A on jim utekl?“ Baekho se neubránil úšklebku.
„Moje reakce byla stejná,“ ujistil ho Dongwan s vážnou tváří.
„No, cením si toho, že jste mě na tu novinu připravil předem, ale… proč?“
„Chci tě požádat o malou laskavost.“
Baekho se zamračil. „Oč jde?“
„Nenajdeš toho daemona,“ vysvětlil Dongwan prostě. „Vesele předstírej, že ho hledáš, už kvůli sobě; pokud ho ale skutečně vypátráš, nech ho na pokoji. Nesmí se dostat k Yooně.“
„Mám jí lhát?“
„Neumíš to?“
„Jasně že umím!“
„Tak kde je problém?“
„No… co když na to Yoona přijde?“
„Míníš jí snad poskytnout důkaz, který by tě ze lži usvědčil?“
„Co je to blbou otázku?! Samozřejmě, že ne!“
„Pak ti tu lež nemá jak dokázat. To je holý fakt. Na takový kousek by si musela pozvat hraběte Shima… a není příliš těžké představit si, co by jí na to hrabě Shim odpověděl.“
„Určitě ale nebudu jediný, koho tím úkolem pověří,“ namítl Baekho.
„To je fakt. Nasazení Taeyeon a Tiffany je téměř stoprocentní.“
„Budete promlouvat do duše i jim?“
„Ani nápad. Naprášily by mě Yooně ještě zatepla.“
„Jak víte, že vás nenapráším já?“
Dongwanovy rty zkřivilo trpké pousmání. „Představ si,“ nastínil rádoby bez kontextu, „že by Yoona jednoho pěkného dne naznala, že je jí Minhyun vlastně na obtíž. Oba víme, co by to znamenalo, takže… Pověz, souhlasil bys s tím?“
Baekho zrudl a spěšně uhnul očima. Dongwan ťal do živého; v poslední době přemítal nad podobným scénářem častěji než kdy dřív. Nemohl jinak, Minhyunovo otevřeně sebedestruktivní jednání k takovým myšlenkám vybízelo. Občas se o něj bál tak moc, že měl pocit, že se tou hrůzou zalkne… a vůbec nejhorší bylo připustit si, že v celém tomhle zašmodrchaném pletenci ambivalentních vztahů je on sám absolutně bezmocný.
„Na mém názoru by beztak nesešlo,“ hlesl tiše.
„Prostě bys to pasivně přijal?“
„Neměl bych na vybranou,“ odsekl Baekho. „Ale ne. Pasivně rozhodně ne.“
„Takže by tě to trápilo.“
„Ovšem!“
„Ale mohl by ses konejšit tím, že si to zasloužil,“ pokrčil Dongwan nonšalantně rameny. „Patří mu to, ne? Když se peleší s daemonem…“
„To není důvod přát mu smrt!“ vyštěkl Baekho hněvivě. Radostí do stropu sice z Minhyunovy obsese Aronem neskákal, ale nebyl idiot. Dobře viděl, že tak šťastný a spokojený, jako je právě teď, Minhyun v životě nebyl.
Dongwan si – k jeho údivu – začal vesele pohvizdovat. „Přesně proto spoléhám, že mě nepodrazíš,“ prohlásil rozverně, když si všiml Baekhova zmateného výrazu. „Chápeš totiž moje motivy.“ Zeširoka se usmál. „I když teď s Erikem ruku v ruce neskotačíme na sluncem prozářené louce, kde se pasou jednorožci, neznamená to, že chci, aby ho zmasakroval daemon zfanatizovaný JRovým heslem „pomsta je koření života!“ nebo tak něco…“
„To byl, ehm, velmi poetický příměr,“ odkašlal si Baekho rozpačitě.
„Jsem na něj patřičně hrdý,“ pokýval hrabě důstojně hlavou. „Jednorožci jsou super.“
„Takže vy po mně chcete, abych dělal, že dělám, ale přitom nedělal… ano?“
„I tak se to dá shrnout.“
„Víte, co si myslím?“
„Povídej.“
„Že vám vůbec nejde o absolutní magii. Vy jste se k Yooně přidal prostě proto, že vás baví vévodu Muna dětinsky trápit. Celé je to asi stejně závažné jako bitka o jednu bábovičku na pískovišti.“
Dongwan se hurónsky rozesmál. „Takhle znevážit moje pohnutky…!“ zalapal naoko dotčeně po dechu.
„Copak se pletu?“
„Budu předstírat, že jsem tu otázku neslyšel, a raději se zeptám: mohu počítat s tvou pomocí?“
„Uvidím, co zmůžu,“ zabručel Baekho. „Ale pokusím se. Přece jenom… když umře vévoda, bude Aron absolutně v prdeli, a když bude v prdeli Aron, bude v prdeli i Minhyun… Zastavte mi tady. Do toho Yoonina domu hrůzy už dojdu.“
Nezřetelné díky, jež z útrob auta zaznělo těšně předtím, než zabouchl dveře, Baekha potěšilo víc, než by byl kdy ochoten přiznat nahlas.
•••
Slepě kráčel, kam ho nohy nesly; vpřed, stále vpřed. Nezpomaloval a záměrně se vyhýbal hlavním ulicím. Toužil po jediném – být od toho domu co nejdál.
Cestou pochopil, že metropole, jíž bloudí, je Soul… ale ne ten Soul, který znal.
Nad ránem se dostal k plotu jakéhosi parku, a protože stejně neměl představu, co si počít, rozhodl se, že si tu odpočine. Vydal se najít vchod, jenže brána byla zamčená. Kangta se rozhlédl po tiché ulici. Mohl by si odemknout, jistěže, ale co kdyby… Ukročil zpátky do stínů, načež se plavně vznesl a měkce přistál na druhé straně plotu. Neubránil se úsměvu. Telekinetická levitace funguje, no vida!
Zamířil k nedalekému altánu, schoulil se na jednu z laviček uvnitř. Nervy měl napjaté a lekal se každého šustnutí trávy, oči však nechával umanutě zavřené. Park je zamčený, to znamená, že ještě pár hodin tu bude v bezpečí. Měl by se prospat. Aspoň na chvíli…
Probudily ho hlasy, smích a dětský výskot. Byl den jako malovaný a park se jen hemžil lidmi. Tedy lidmi… Když procházel kolem rodin, jež si na barevných dekách uspořádaly snídaňový piknik, nemohl si nevšimnout, že oči nejmladších dětí, sotva odrostlých batolat, mají kompletně černou barvu. Nikoho z kolemjdoucích však tento děsivý jev viditelně neznepokojoval, pročež Kangta naznal, že neznámý Soul, jímž celou noc bloudil, je Soul podsvětní.
Ironie, vskutku.
Podle počtu osob, jež v parku pokojně lenošily, odhadoval, že musí být víkend. Ale jakého dne? Měsíce? Roku…?
Jak tak zamyšleně kráčel po dlážděné pěšině, všiml si před sebou novinového stánku. Zamířil k němu. Trafika byla sice zavřená, to ale jeho záměru nijak neškodilo. Zajímalo ho pouze datum. A s ním plátky vystavené za skleněnou vitrínou rozhodně nešetřily.
Kangtovi se při pohledu na vytištěný letopočet zatmělo před očima.
Malátně odvrávoral k futuristicky vyhlížející fontánce s pitnou vodou a po vzoru dvou dítek, která se před chvílí ochomýtala kolem, se hltavě napil a pak roztřeseně zchladil svůj rozpálený obličej. Voda byla studená tak, že mu naskočila husí kůže, on jako by to však ani necítil.
Zemřel před skoro šedesáti lety.
Klesl na nejbližší volnou lavičku, ohromen tím šíleným zjištěním. Šedesát let…
Proč by mu kdokoli vracel život po šedesáti letech? Kdo by to dělal? Pomyslel na svůj Stín, ale okamžitě ten nápad zavrhl. Kdyby ho mínila oživit Yumi, udělala by to hned, a ne po víc než půl století. A navíc…
Zadíval se na svou dlaň, po níž vesele tančily černobílé plamínky.
Tohle rozhodně nesedělo. Tohle a ten odporný pocit, že jeho duši pošpinilo něco zlého. Otřásl se. A pak tu byl ten dům, ta kobka, ty řemeny… Všechno na jeho návratu bylo špatně. A byla to špatnost bizarních rozměrů.
Kangta se zamračil. Možná právě o to šlo… Co když ho ten, kdo ho přivedl zpátky k životu, hodlal zneužít k nějaké nekalosti? Jen ta představa ho bytostně urážela.
Vstal a vydal se pryč z parku. V kapse ukradené mikiny nahmatal ukradené tyčinky, a uvědomil si, že má hlad. Jeden kus tedy rozbalil. Produkt uvnitř vyhlížel nevábně, jako slisované obilí. Opatrně do něj kousl. Překvapila ho výrazná jablečná chuť i to, že vlastně vůbec nebyla tak hrozná, jak očekával.
Když spořádal svou skromnou snídani, vypravil se na průzkum obytných čtvrtí sousedících s parkem. Neměl k tomu žádný zvláštní důvod, snad se jen chtěl seznámit s okolím i za denního světla… Ve finále však poznávání města nevěnoval nejmenší pozornost a jeho myšlenky se rozutekly úplně jiným směrem.
V lidském životě je šedesát let hrozivě dlouhá doba… ale v životě démona…? Démon šedesát let ani nepocítí… nemusí pocítit… a Eric by stále mohl být naživu… že?
Procházka po městě odhalila Kangtovi znepokojivou skutečnost: až patologicky přitahuje pozornost veškerého démonstva. Kamkoli se hnul, zírali na něj. Muži, ženy, mladí, staří… Bylo to jako tik; podvědomý úkon, o němž démoni sami netušili, proč jej vlastně provádějí. Ti taktnější zrak vždy po pár vteřinách odvrátili. Ti, pro něž byla diskrétnost neznámé slovo, na něj nepokrytě civěli, dokud jim nadobro nezmizel z dohledu. Nejčastěji za rohem.
V parku si ho nikdo nevšímal, aspoň měl ten pocit, a tak se tam před polednem zase vrátil. Snědl druhou tyčinku – máčenou v čokoládě – a když ho přestalo bavit zahálčivé posedávání, pustil se do obhlídky parku. Líbil se mu. Připomínal mu park kousek od bytu, kde s Junghyukem –
Palčivé bodnutí v hrudníku ho na moment takřka paralyzovalo. Do očí mu vhrkly slzy. Pár vteřin bolest vydýchával, než byl schopen pokračovat v chůzi.
Když procházel kolem dětského hřiště, uvědomil si, že je sledován. Našli mě…! Bezprostřední záchvat paniky však ihned vzápětí vystřídal chladný skepticismus. Ten, kdo ho oživil, měl žaludek zahrávat si s temnou magií. Proč by se za ním tedy nyní zdlouhavě kradl, místo aby ho okamžitě chytil?
Kangta přidal do kroku a osoba za ním udělala totéž. Zrychlil.
„Počkejte, prosím!“ Osoba se rozběhla, aby mu stačila. „Omlouvám se! Nechtěla jsem vás vyděsit!“
Dostihla ho a vecpala mu do ruky vizitku.
„Jsem fotografka,“ vysvětlila jeho androgynně vyhlížející stalkerka zadýchaně. „Mohla bych si vás –?“
Tak o to jí jde…
„Ne,“ zavrtěl Kangta rozhodně hlavou. „Nezlobte se.“ Obloukem slečnu obešel, a nedbaje jejích horečných námitek, postupoval dál.
Nepronásledovala ho, zjevně pochopila, že po tom stát jí modelem skutečně netouží. Oddechl si. Byl rád, že –
„Zaplatím vám!“
Kangta ustrnul v půli pohybu. Příslib peněz na něj padl jako teplá deka. Teplá a trochu kousavá, pravda, ale to už je život. A on neměl v kapse ani vindru, sakra, potřeboval peníze…
Úkosem na vyčkávající dívku pohlédl. „Kolik?“
•••
Suma, již mu slečna fotografka nabídla, byla více než štědrá. Polovinu dostal Kangta jako zálohu hned na místě, druhou půlku mu slíbila předat, jakmile budou s focením hotovi. Na dotaz, zda je tohle běžná taxa, jakou svým modelům platí, suše odvětila, že nikoliv.
„Ale vy jste to nejhezčí, co jsem v životě viděla. Vás před objektivem životně nutně potřebuju.“
Požádal ji, zda by s jakýmkoli zveřejňováním jeho fotek mohla takový… měsíc, možná i déle posečkat? A ona souhlasila. Pod podmínkou, že se on během toho měsíce (možná déle) nenechá zlanařit žádným jiným fotografem. To jí Kangta milerád přislíbil.
Původně mínil ihned, jakmile dostane zbytek peněz, zmizet, ale Amber, jak se slečna fotografka jmenovala, se mu minutu od minuty zamlouvala víc. V jejím ateliéru se cítil… v bezpečí. A to byl nesmírně příjemný pocit. Nakonec tedy spontánně souhlasil s její nabídkou odpolední svačiny.
Zatímco Amber v kuchyni vařila čaj a připravovala sendviče, probíral se Kangta zaujatě katalogy plnými její umělecké práce. Modelky a modelové se v Ambeřině ateliéru střídali jako ponožky; jen málokoho vyfotila víckrát než jednou. Avšak v přímém kontrastu s touto očividnou bilancí se mezi sériemi fotek různorodých obličejů objevovala jedna konkrétní tvář výrazně častěji. Ambeřina múza…? Nejspíš.
Byl to mladý muž, vlastně ještě chlapec. Na většině snímků byl standardně korejsky černovlasý, ale ve dvou nejnovějších portfoliích měl vlasy temně rudé. Kangtu upřímně překvapilo, jak moc mu ta červená sluší. Se zájmem studoval jeho fotografie a s každou další chápal víc, co na něm Amber tolik učarovalo.
Nešlo o krásu, ač krásný ten hoch bez pochyby byl. Jenže krásní byli všichni Ambeřini modelové. Někteří i mnohem okázaleji než její oblíbenec… Tak čím to, že je dokázal zastínit? Kangta měl jasno. Chlapcovy fotografie totiž měly duši.
Dovedl vyhlížet jako obyčejný kluk odvedle i jako Jeho nejvznešenější královská Výsost. Dovedl být něžně bezelstný, temně zasmušilý i svůdně vyzývavý. Jednoduše uměl nabídnout víc než jen bezduchou, plytkou krásu.
Nejvíce na Kangtu zapůsobila série, kterou nebyl s to popsat lépe než jako smíření s koncem. Zpočátku předpokládal, že se jedná o pouhou inscenaci, morbidní koncept, čím déle ale na chlapce na fotografiích hleděl, tím zřetelněji si uvědomoval, že tohle nemá s uměleckou iluzí co dělat. Tohle byla holá, bezútěšná realita.
Jeho tvář, bledá a ztrhaná, svědčila o nepředstavitelných psychických mukách. Zoufalství a vyčerpanost, jež čišely z každého snímku, ale nebyly to nejhorší. To ten chlapcův pohled.
Ten prázdný, mrtvý pohled.
Kangta se otřásl. Po páteři mu přeběhl mráz. Tenhle stav mysli znal. Znal ho až moc dobře.
„Hlavně mu neříkejte, že jste ty fotky viděl!“ ozvalo se pobaveně ode dveří. „Měla bych malér.“
Kangta tázavě vzhlédl od snímku. Mluvila, jako by… „Kdo je to?“
Amber povytáhla obočí a položila tác se sendviči na stolek. „Překvapuje mě, že v Podsvětí ještě žije někdo, kdo nezná skoroadoptovaného daemonského synka vévody Muna.“
Pokud si všimla, jak sebou Kangta při jejích slovech trhl, nedala to na sobě znát.
„Tím vévodou,“ odkašlal si, „myslíte Erika Muna?“
„Jasně,“ zabručela Amber a nabídla Kangtovi hrnek čaje. Pak bradou pokynula k fotce. „Jmenuje se Aron. Odmítl zabít svého Vyvoleného, který se proměnil v démona, a azyl oba našli u Choie Min Ha. Od něj už je to k vévodu Munovi, jako když kamenem dohodí… Sčuchli se právě kvůli tomuhle. Aronovým psychickým potížím. Vykládá se, že nebýt vévody, byl by Aron už dávno zavřenej v polstrované cele.“
„Takže Eric se ho… ujal?“
„A dospělo to do bodu, že si každý zdejší dítě bez legrace přeje, aby ho jeho rodičové milovali aspoň z poloviny tak, jako vévoda Mun miluje Arona.“ Amber se ušklíbla. „Už dva roky padají sázky, kdy bude Aron adoptovaný oficiálně a dostane šlechtický titul.“
Tak tedy Erikovo nepokrevní dítko. No to se podívejme…
„Bydlí v Munovic hlavním sídle, předpokládám…“
„Jo. Ale jestli se chystáte na zdvořilostní návštěvu, máte smůlu. Včera se podle všeho vrátili na Akademii.“
Kangta svraštil čelo.
„Akademii Černých bratří,“ vysvětlila Amber. „To je –“
„O té už jsem slyšel,“ ujistil ji Kangta spěšně a potlačil silné nutkání nevěřícně zakroutit hlavou. Tenhle rozhovor byl minutu od minuty pozoruhodnější! „Co dělá Eric Mun na Akademii Černých bratří?“
Amber pokrčila rameny. „Ta škola patří hraběti Choiovi.“
„A od něj je to k Erikovi, jako když kamenem dohodí,“ zopakoval Kangta zamyšleně její přechozí slova. „Jistě… Říkala jste, že se tam vrátili?“
„Hm. Ani o tom jste nic neslyšel?“ žasla Amber. „Vyplavalo na povrch, že vévoda zabil reinkarnaci svojí lidskosti. A daemonské osazenstvo Akademie s tím… nebylo zrovna v pohodě.“
Kangta nehnul ani brvou. Svíravá bolest v hrudi nepolevovala, ale dala se snést.
„Ale přijali ho zpět,“ hlesl bezbarvě. „Takže mu odpustili.“
„Zdá se.“
„Musel se tetelit radostí, když ho jeho synek vzal na milost…“
„Aron odjel do Podsvětí s ním,“ vyvedla ho Amber z omylu. „Nebo… ne přímo s ním, ale den dva nato.“
Kangta nebyl schopen slova. Tohle byla absolutní podpásovka. Nejen, že Erikovi bylo ve finále všechno prominuto, jeho mizerné daemonské dítě při něm po celou dobu ještě oddaně stálo! Zadostiučinění, které očekával, Erikovu zoufalou snahu horkotěžko si zpátky vydobýt Aronovy sympatie, se mu cynicky vysmálo do obličeje. Vztekle zaťal pěsti, ale žádné úlevy tím nedocílil. Naopak. Hněv měl zatraceně hořkou pachuť.
S povzdychem se chopil šunkového sendviče, prvního pořádného jídla, s jakým od svého zmrtvýchvstání přišel do kontaktu. Chutnal skvěle. Tyčinky byly fajn, ovšem, k pocitu sytosti měl však jeho žaludek i po jejich pozření stále daleko.
Zatímco spokojeně žvýkal druhý sendvič a usrkával čaj, promýšlel, co podniknout dál. Poflakovat se bezcílně po Podsvětí nikam nepovede, to mu bylo jasné už teď. Původně sice plánoval, že obhlédne Munovic rezidenci, ale teď, když věděl, že tam Erika nenajde…
„Kde tu člověk může sehnat teleportační kámen?“
„V každé druhé zastavárně,“ opáčila Amber. „Jako podpultové zboží.“
Kangta svraštil čelo. „Neprodají ho tedy každému?“
„Prodají, v dostupnosti není problém. Je to ale dost předražený špás. Pokud mezi světy nehodláte cestovat pravidelně, ten nákup se vám absolutně nevyplatí.“
„Bez teleportačního kamene se ale z Podsvětí nedostanu.“
„Portál do světa lidí zvládne otevřít kterýkoli démon,“ namítla Amber. „A jestli se vám příčí žádat o pomoc náhodné, neznámé kolemjdoucí…“ V očividném gestu „haló, jsem tu já“ opsala rukou svou maličkost.
„Děkuji, toho si cením,“ pousmál se Kangta. „Přesto bych ale raději cestoval… nezávisle. Rozumíte.“
„A vystačil byste si s bezplatným pronájmem?“
„Cože?“
To už ale Amber byla pryč z ateliéru. Kangta slyšel, jak se v některé z vedlejších místností přehrabuje věcmi, a ačkoli to celé bylo zatraceně podivné, trpělivě vyčkával, s čím se vrátí. Zkonzumoval u toho třetí sendvič.
Trvalo dobrých pět minut, než Amber vtrhla zpátky do ateliéru. Soudě dle jejího triumfálního výrazu nakonec našla, co hledala.
„Nate!“
Udivený Kangta chytil drobounký předmět, kterou mu fotografka hodila. Byl to oblázek. Dokonale hladký a matný oblázek, jehož zářivě bílý povrch zdobily složité stříbrné ornamenty.
„To je…?“
Amber přikývla. „Patří mé bývalé spolubydlící,“ vysvětlila. „Měla fakt divný hobby, strašně ráda oxidovala v říši daemonů. A asi nejen to, protože ji ty její výlety přivedly do pěknýho průseru… nemluvila o tom, co tam vyváděla, a já se neptala. Po vězeňském zážitku se každopádně na cestování kompletně vybodla, a když se odsud před půl rokem odstěhovala, ten kouzelnej šutr,“ kývla k oblázku v Kangtově dlani, „tu nechala. Formálně mi nepatří, takže vám ho nemůžu tak úplně věnovat, ale…“
Kangta pohledem ohromeně zatěkal od Amber k teleportačnímu kameni a zase zpátky. „Já… já nevím, co říct.“
„Tak nic neříkejte. Mně je ta věcička k ničemu, a pokud vám může posloužit…“
„Děkuju moc.“
„Nemáte zač.“
Kangta oblázek schoval do pravé přední kapsy kalhot. Rukou každých deset vteřin bezděčně kontroloval, že tam skutečně je. „Jste na mě příliš hodná,“ zamumlal. Tón jeho hlasu zněl skoro vyčítavě. „Jak můžete vědět, že vám ho vrátím?“
„Mám čuch na lidi,“ zazubila se Amber. „Poznám, komu můžu věřit, a slavím s tím docela úspěch.“
„A máte pocit, že můžete věřit mně?“
„Šokuje vás to?“
„Poněkud, ano.“
„Proč?“ povytáhla Amber obočí. „Nemůže démon věřit daemonovi?“
Fakt, že poznala, co je zač, Kangtu nepříjemně zaskočil. Dalo se to předvídat, jistě, přesto ale doufal, že jeho inkognito mód zůstane funkční o něco déle… Daemon v Podsvětí byl vždycky obrovská atrakce, a on pochyboval, že se na tom za těch šedesát let cokoli změnilo.
(A může daemon věřit démonovi?)
„Upřímně?“ povzdechl si Kangta. „Nemám nejmenší tušení.“
•••
Minhyun udiveně hleděl do mobilu a s každým dalším přečteným příspěvkem jeho obočí stoupalo výš a výš.
Aron ho chvíli mlčky pozoroval, načež se opřel o lokty a konverzačním tónem nadhodil: „Lee Hongbin trhl další milion?“
„Na to poslední dobou přidává málo selfíček,“ opáčil Minhyun nepřítomně a nevěřícně zakroutil hlavou. „Podsvětí se zbláznilo!“ Podal Aronovi mobil. „A děje se to od rána!“
Sociální sítě zaplavila v bezpočtu variant jedna jediná zpráva: Soulem se prochází neznámý krasavec a démoni z toho šílí.
„A není to Lee Hongbin?“ zeptal se Aron a vrátil Minhyunovi telefon.
„To by se vědělo.“
„A ty už bys stepoval na poslední lokaci, kde ho viděli, co?“
„Samozřejmě,“ mlaskl Minhyun nonšalantně. Vzápětí se na Arona poťouchle zazubil: „Lásko, ty žárlíš?“
Rudovlásek afektovaně odfrkl. „Žárlit? Na prvního čistokrevného člověka, ze kterého jsi paf? Proč bych měl?“
Minhyun odložil mobil na noční stolek. Pak se po matraci překulil k Aronovi, obkročmo se nad ním usadil a s potměšilým úsměvem se rty takřka neznatelně dotkl těch jeho.
„A víš,“ zavrněl, „ze kterého daemona jsem ale úplně paf?“
„Nemám nejmenší tušení,“ ušklíbl se Aron a objal Minhyuna kolem ramen.
Políbili se.
Když Minhyunova ruka suverénně zabloudila pod lem Aronova trička, jako pokaždé se daemon prudce otřásl zimou, avšak dnes ten nezpochybnitelný důkaz Min Kiho zloby poprvé statečně ignoroval. Minhyun na něj byl neskutečně pyšný.
Neustávající nová upozornění, jež o sobě dávala vědět protivným cinkáním, se naneštěstí stejně snadno jako Min Ki přecházet nedala.
Minhyun frustrovaně zaúpěl, neochotně se od Arona odtáhl a chňapl po mobilu. Podsvětí se definitivně zbláznilo!
„Neznámý fešák, zdá se, brzo zboří internet,“ podotkl Aron pobaveně.
„Neuvěřitelné!“ nevycházel Minhyun z úžasu. „Fotka žádná, ale démoni se můžou přetrhnout!“
„Pan neznámý musí být učiněný vizuální zázrak… Však v Podsvětí se to krasavci jen hemží, a když jsou z něj všichni tolik hotoví…“
„Pravda. To znamená, že nejde o démona.“
Aron se zatvářil překvapeně.
„Většina z nás má krásu zakódovanou v genech,“ pokrčil Minhyun rameny. „Bereme ji vlastně jako samozřejmost, takže,“ zamával rukou, v níž držel mobil, „tyhle reakce by na démona, i toho sebenádhernějšího, byly příliš dramatické…“
„A fakt to není Lee Hongbin s parukou a falešným knírem?“
Minhyun se rozesmál. „Dost mi to popravdě připomíná všeobecnou nadrženou hysterii, kdykoli se nějaký daemon prokazatelně zabydlí v Podsvětí. A to ani nemusí být hezkej…“
„Tak to mě minulo.“
Minhyun se zasmál podruhé, suše a jízlivě, a Aron tázavě povytáhl obočí. „Neminulo…?“
„Zdejší experti, co neudrží péro v kalhotách, se o touze ošukat tvoji maličkost nahlas nešířili jenom proto, že se báli, že o to péro přijdou. Oprávněně, mohu-li soudit…“ Když si Minhyun všiml Aronova výrazu, zarazil se. „Omlouvám se,“ zamumlal. „Tohles asi nepotřeboval vědět…“
„No,“ odkašlal si rudovlásek, „jestli tě to uklidní, jsem si docela jistý, že tvoji kastraci Eric nezamýšlí.“
Zavládnuvší rozpačité ticho přerušilo nové zapípání; tentokrát to byla esemeska pro Arona. Minhyun sledoval, jak se během jejího čtení daemonova tvář víc a víc zachmuřuje. Nakonec si hluboce povzdychl a spěšně, jako by se ho chtěl co nejrychleji zbavit, vrátil mobil na stolek.
Ta reakce Minhyuna znepokojila.
„Co se děje?“
Aron na něj překvapeně pohlédl a usmál se. „Nic.“
„Nic si představuju o dost jinak,“ zamračil se démon. „Kdo to byl?“
„To má být výslech?“
„Jo! Chci vědět, kdo tě trápí, abych ho mohl jít zmlátit!“
Aron se dal do smíchu: „Tak prosím, můžeš začít. Jediný idiot, co mě trápí, jsem já sám.“
Minhyun svraštil čelo. „A co ta zpráva?“
„Tu mi poslal Zhoumi. Na moji žádost. Informuje mě o situaci.“
„Něco s Erikem?“
Rudovlásek zavrtěl hlavou. „O nic nejde, vážně.“
Ten chabý pokus o uchlácholení ale Minhyun nevzal. „Naopak.“ Podezřívavě přimhouřil oči. „O něco prokazatelně jde.“
„Nejde.“
„Přestaň mi lhát, buď od té lásky.“
„Nechci to s tebou probírat, jasný?“ utrhl se na něj Aron podrážděně, okamžitě ale svých slov zalitoval. „Promiň, takhle to vyznít nemělo… Je… je hloupé, abych tu záležitost řešil s tebou, protože… se to prostě nehodí.“
„Vadí ti řešit se mnou svoje další vztahy…“
„Hm.“
Baron se rozzářil. „Ale já s tebou tvoje vztahy řeším rád!“
„Je to divný, Minhyune.“
„Prosím! Nabídnu ti nezávislý pohled na věc!“
Polemizovat o Minhyunově nestrannosti v otázce Aronových milostných eskapád by se dalo dlouze a výživně, to bez pochyby, když ale daemon viděl démonovo nehrané dětské nadšení, s povzdechem kapituloval.
„Víš, kdo je Hwang Chansung, že?“
„Hwan – ah, no jo, ten daemonský Lord, co má být už tři sta let mrtvý.“ Minhyun významně pozdvihl jedno obočí. „Vy spolu…?“
„On by chtěl. Já… si nejsem úplně jistý.“
A tak se dal Aron do vyprávění. Ve zkratce Minhyunovi shrnul celou svou historii s Chansungem; od Lordova příchodu na Akademii až po jeho včerejší doznání barvité stalkerské minulosti.
„A ty teď nevíš, jestli s ním dál bydlet, chápu to správně?“ ujistil se Minhyun.
„Jo. Zní to asi pošahaně, ale dokud na mě nevybalil tu pětiletou stalkerskou story i s detaily, byl jsem přesvědčený, že se odstěhuju. Teď ale…“ Aron bezradně protáhl obličej.
„Podle mě by to bylo moc kruté.“
„Zůstávat?“
„Ne. Odstěhovat se.“ Minhyun svraštil čelo, jak se urputně snažil najít ta správná slova, která by jeho překvapivé stanovisko osvětlila. „Představuju si… jak bych se cítil já, kdybys mi řekl, že je mezi námi konec.“
„To je přece něco úplně jiného,“ namítl Aron.
Minhyun se usmál. „Možná. Ve své podstatě ale… oba tě milujeme, ne?“
„Bereš-li to takhle…“
„Beru. A v tomto klání Chansung, mimochodem, rozhodně zasluhuje body za inteligenci. Oba tě známe pět let, ale mě, zabedněnýho vola, napadlo si na tě romanticky myslet teprve v posledním měsíci.“
„Ale jednal jsi na rovinu. To oceňuju.“
„Chybí mi trpělivost,“ ušklíbl se Minhyun. „Tím to je.“
„Podle mě jsi trpělivý víc než dost,“ nesouhlasil Aron. „A ne, nemyslím tím jenom to, že mi velkoryse trpíš ono upjaté sex až posléze! stádium vztahu, co odporuje tvojí přirozenosti.“
„Není to tak strašné,“ zalhal démon nepřesvědčivě, za což si od Arona vysloužil jedno omluvné políbení na tvář.
„Pět let sbíral odvahu se s tebou sblížit. A když toho konečně dosáhl… Přeje si být s tebou, ne? Fakt ho o to chceš připravit?“
„Takovou reakci bych od tebe nečekal.“
„Upřímně? Já od sebe taky ne,“ opáčil Minhyun a se smíchem svého milého objal. „Na starý kolena měknu, nebo co… Ale jestli mi řekneš, žes mě měl radši jako sobeckýho psychopata…!“
„Přejícný psychopat je sexy vývojová fáze,“ ubezpečil ho Aron vážně.
„Dík. Nejsem ale ani tak přejícný, jako spíš… nadutě přesvědčený, že nemám zapotřebí emočně deptat tvého emočně zdeptaného ctitele… Nemám, viď?“
„Původně jsem se od Chansunga mínil odstěhovat kvůli tobě. Nezmínil jsem to…?“
„Ne?“
„Aha. Tak původně jsem se od Chansunga mínil odstěhovat kvůli tobě.“
„Protože… my dva…?“
„Jo,“ přisvědčil Aron a ležérně se uvelebil na matraci. Minhyun jeho počínání ochotně napodobil.
„To se mi líbí,“ mroukl spokojeně.
•••
Po odchodu z Ambeřina ateliéru se Kangta vrátil zpátky do parku. Zdržel se tam do zavíracích hodin a pak naznal, že než padne tma a bude se moct vrátit, dá si někde teplou večeři. Na jednu stranu sice svoji štědrou výplatu nechtěl dávat z ruky, ale na stranu druhou… jedna návštěva restaurace ho přece nezruinuje, no ne?
Nakonec skončil v jednom malém, útulném podniku; napůl cesty mezi parkem a ateliérem. Obsluha tu byla příjemná, jídlo chutné a zvědavé pohledy ostatních strávníků snesitelné. Klid a pohoda panovaly zhruba třicet minut. A pak se v restauraci objevil ten podnapilý chlap.
Vrávoravě si to zamířil k baru, kde ale v tu chvíli na(ne)štěstí nikdo nebyl. Hlasitě zanadával a mrzutě se rozhlédl po lokálu. Když spatřil Kangtu, jeho zastřený pohled se vyjasnil.
Dravec našel svoji kořist.
Ač mu na talíři zbývala ještě skoro polovina porce, rozhodl se Kangta raději vyklidit pole. Podcenil ale démonovu rychlost. Než se stačil vůbec postavit, seděl už ten chlap na vedlejší židli, a zamezil mu tak možnost úniku.
Kdyby šlo jen o nechutné, oplzlé kecy, skousl by to. S přemáháním, ale skousl. Ten idiot byl viditelně namol, mlel si svou a že Kangta skutečně nemá zájem, vůbec nebral na vědomí. Když se ale po něm začal sápat a u toho huhňavě opakoval, jak moc se mu to bude líbit, ztratil Kangta nervy. Nevstal z mrtvých, aby ho tu osahával nějaký vulgární ožrala, sakra!
Třikrát ho důrazně varoval. Počtvrté, aniž by hnul brvou, zabodl muži do ruky, kterou se opíral o desku stolu, vidličku.
Restaurací se rozlehl zděšený řev.
Démona Kangtova agresivní defenziva vykolejila natolik, že se šokovaně sesunul ze židle na zem. Jakmile měl Kangta volnou cestu, důstojně se zvedl a odkráčel k baru zaplatit.
Omluvil se servírce za způsobené trable, ta ale jen velkoryse mávla rukou.
„Konečně dostal, co mu patří,“ odvětila suše.
Na odchodu u jednoho ze stolků uviděl sedět Amber. Společnost jí dělal vytáhlý, vyjukaně se tvářící plavovlasý mladík. Kangta fotografce kývl na pozdrav, ale nezdržoval se. Chtěl odtud být co nejrychleji pryč.
Venku už se úplně zešeřilo, a proto zamířil zpátky k parku. Neušel ale ani padesát metrů a ze stínů vchodu jednoho z bytových domů se na něj nalepila dvojice mužů. Kangta přidal do kroku. Další dvojice se ale nečekaně zjevila před ním, a jemu tak nezbylo než ukročit do boční uličky.
Přesně podle jejich plánu.
Trojice mužských se vynořila na jejím druhém konci a suverénně si to rázovala k němu. Kangta strnul. Byl v pasti.
„Máme ho,“ řekl nejvyšší z trojice do přístroje, který v dnešní době vlastnili evidentně úplně všichni – zjevně moderní podoba telefonu, jak Kangta usoudil – a zachechtal se. Odporně a slizce. „Tak ty se rád oháníš vidličkama, jo?“
Kangta bezděky ucouvl a dovolil si kradmý pohled přes rameno. Jak očekával, zezadu už se k němu blížila původní čtveřice pronásledovatelů. Nedalo se jinak.
V kruhu kolem něj vzplála hradba černého ohně. Účinek to mělo nesporný: všech sedm mužů zaječelo hrůzou. Živý oheň je pro démony přirozeným nepřítelem, kdežto ten mrtvý… toho se nebojí ani tak pro jeho účinky jako pro jeho záhrobní podstatu.
„Co seš kurva zač?!“ vřískl dlouhán hystericky.
Vzápětí se za Kangtou ozval povědomý zurčivý zvuk. Stačil zadržet dech; vlna se přes něj převalila jako malé tsunami a uhasila oheň. Vyškrábal se na nohy, mokrý od hlavy až k patě, když tu jej jiný z mužů nabral ramenem a praštil jím o zeď. Ten náraz ho na moment připravil o dech.
Vztekle máchl rukou a útočníka, jenž se jej chystal kopnout do břicha, odrazil proti protější stěně. Telekinetická energie byla v ráži; cítil, jak jím její síla zběsile pulzuje, a svým prazvláštním způsobem si jejich momentální soužití až bizarně užíval.
Skolil dlouhána a jeho dva nohsledy a chystal se postavit zbývajícím třem démonům, náhle si však uvědomil, že nemůže dýchat. Zachvátila ho panika, netušil, co se děje. Nedávalo to smysl, dech si znovu nevyrazil, tak proč…? Zatmělo se mu před očima.
Jeden z těch tří musí být vládce vzduchu. No ovšem! Možná by stačilo ho jen rozptýlit –
Kangta frustrovaně zaúpěl.
Nechal obě ruce vzplát, ač naději, že by se mu řemeny povedlo spálit, nadobro ztratil při třetím marném pokusu o útěk. Mrazivé černobílé plameny, krotce a důvěrně mu tančící po kůži, ho děsily a fascinovaly zároveň. V momentě, kdy byla jeho duše násilím vytržena z poklidného nevědomí, byla vzpomínka na oheň – hřejivý živý oheň – tím zásadním, co udrželo jeho mysl příčetnou.
Bolest procitnuvší paměti byla nesnesitelná. Ochromovala ho. Drala. Drásala. Přiváděla k absolutnímu šílenství. Nejtrýznivější byly vzpomínky na Junghyuka. Každá, každičká jedna z nich: ty šťastné, ty chmurné i ty docela neutrální. Stačilo na něj jen pomyslet… v tu chvíli měl pocit, že ho bolest musí rozervat vedví.
Pocit, správně. Pouhý pocit.
Tatáž muka už jednou zažil. A dokázal – ač z donucení – jejich hrůzu potlačit. Koexistoval s nimi pět let. Nikdy nezmizela, no zvykl si na ně. Stejně jako na věčnou, nezhojenou ránu v hrudi, symbol, že jeho Vyvolený, bytost, které dal své srdce, už není.
Bolelo to. Ale dokázal s tím žít.
Jakmile byl schopný konečně se volně nadechnout, prozíravě usoudil, že odsud musí co nejrychleji zmizet. Tahle plesnivá kobka páchla čímsi vysloveně špatným. Souviselo to s tím, jak byl přiveden zpátky k životu? Netušil. Věděl však, že ať už mu tohle provedl kdokoli, neučinil tak z dobré vůle. Přítel by jej řemeny k lůžku nepřipoutal…
Zjištění, že oheň, jenž mu nyní říká pane, kompletně změnil svou podstatu, jím hluboce otřáslo. Avšak lhal by, kdyby tvrdil, že tuto změnu podvědomě neočekával. Vyrovnával se s ní těžko, přitom ale snáz, než by se kdy byl býval nadál. Protože to cítil. Patřili k sobě. Mrtvý oheň jemu, daemonovi, zcela očividně náležel.
Na řemeny však toto unikátní partnerství dojem neudělalo, živelní magie na ně neměla žádný vliv. Bylo proto nutné poohlédnout se po jiném způsobu osvobození… A tak došlo na nůž.
Povaloval se spolu s kladivem a rezavým šroubovákem na chatrně vyhlížejícím stolku v rohu cely. Výhled na něj měl Kangta mizerný, v rámci možností ale dostatečný. Aspoň si to myslel.
Své telekinetické schopnosti piloval k dokonalosti mnoho let. Byl to zdlouhavý a náročný proces; zatímco oheň pro něj byl od samého počátku věrným, blízkým přítelem, telekineze, řečeno diplomaticky, vždycky měla svoji hlavu. Nenechala se zkrotit na první dobrou, musel si její přízeň vybojovat a zasloužit… A ne jednou. Pochyboval proto, že po bůhvíjak dlouhé stagnaci – byl mrtvý, proboha – bude telekineze svolná se mu okamžitě a ochotně podrobit. Proč by vůbec měla, že? Jak se ukázalo, byly to oprávněné obavy.
Deset minut zabralo, než se nůž milostivě pohnul, další půlhodinu pak, než jej konečně dostal ke svému pravému zápěstí. A to byla ta lehčí část.
Během procesu přeřezávání Kangtu nůž nesčetněkrát zranil. Jeho soustředění, jeden z klíčových faktorů pro hrátky se silou mysli, neustále narušovala dotěrná myšlenka zaobírající se pokřiveným stavem vlastní duše… Nevrátil ses správně, a tvou duši to poznamenalo… Znesvětilo… Už není taková jako dřív… Cítíš tu změnu, viď?
Jakmile se mu jednu ruku podařilo osvobodit, chňapl po levitujícím noži a povolil řemeny poutající mu levou ruku a nohy. Konečně byl volný.
Kobka byla zamčená, přirozeně, lámání zámků však pro Kangtu nepředstavovalo problém ani v počátcích jeho telekinetické praxe. Odemkl, tiše se vykradl na chodbu a zase za sebou zamknul. Čím nenápadněji svůj útěk pojme…
Po krátkém bloudění našel schodiště. Ze shora k němu doléhaly dva tlumené mužské hlasy; slovům nerozuměl, ale podle intonace se zdálo, že se oba pánové dobře baví. Strážní? Dost možná.
Kangta se po špičkách proplížil do přízemí, a postupuje chodbou stále vpřed, snadno se dostal k hlavnímu vchodu. Užuž se natahoval po klice, pak se ale zarazil a zkontroloval, co má vlastně na sobě. Nechce-li venku budit pozornost, bude muset černou splývavou róbu vyměnit za něco civilnějšího.
Ve druhé místnosti napravo se svítilo, dveře měla pootevřené a zevnitř se ozývaly hlasy dvou strážných. Mohly by tedy ty první dveře vést…? A skutečně. Místnůstka za nimi byla úzká a maličká a soudě dle věšáků na stěně sloužila jako šatna.
Kangta se chopil oblečení pověšeného na jednom z nich, zkusmo přeměřil velikost. Nebyla sice tak docela jeho, ale lepší než nic. Zaposlouchal se, či se strážní pořád nacházejí ve vedlejší místnosti, a když naznal, že je vzduch čistý, spěšně si svlékl černý umrlčí háv. Rozplynul se mu v rukou jako pára nad hrncem.
Na podivování se však nebyl čas. Natáhl si kalhoty – nesmyslně úzké a obnošené, jak usoudil z děr na kolenou – oblékl tričko a přes ně navlékl mikinu. V plátěné tašce, visící na vedlejším věšáku, našel několik tyčinek v různobarevných obalech. O žádném z názvů, jimiž se pyšnily, Kangta v životě neslyšel, podle složení se ale zdálo, že se jedná o produkty k jídlu. Popadl proto čtyři náhodné kusy a nacpal si je do kapes. Nakonec vytáhl z botníku pár sešmajdaných tenisek. Byly mu minimálně o číslo větší a té levé se odlepovala podrážka.
V zrcadle na vnitřní straně dveří Kangta kriticky zhodnotil svůj vzhled. Nebyl to sice zrovna jeho styl… splynout s davem by mu však určitě pomoci mohl. Momentálně si nic jiného nepřál víc.
Nasadil si kapuci, zhasnul světlo v šatně a nikým nezpozorován se vykradl hlavním vchodem do teplé květnové noci.
•••
Dvě minuty po sedmé ranní probudilo Yesunga čísi zběsilé bušení na dveře. Vyhrabal se z postele a nedbaje Min Hova mrzutého: „V sobotu vstáváme nejdřív v osm, sakra!“ spěchal otevřít. Na prahu stál Henry a podepíral pobledlého Zhoumiho.
„Našel jsem ho na zemi v koupelně,“ vysvětlil ten mladší zmatenému profesorovi. „Chtěl jsem ho vzít na ošetřovnu, ale on tvrdí, že musí mluvit s vámi.“
„Jsem v pořádku, vážně,“ ubezpečil je oba Zhoumi. „Díky, žes mě doprovodil,“ usmál se zářivě na Henryho, který pokrčil rameny, zamumlal cosi na rozloučenou a vzdálil se. Miho zdvořilou narážku „tady už tě nepotřebuju“ pochopil dokonale.
„Našel tě na podlaze?“ povytáhl Yesung obočí, když Miho uvedl do obýváku.
„Omdlel jsem,“ opáčil Číňan prostě a užuž se nadechoval, aby svou odpověď barvitěji rozvedl, všimnul si ale Min Ha, který se se založenýma rukama opíral o futra dveří ložnice. Zamračil se.
„Pokud ti to bude milejší, pošlu ho pryč,“ navrhl Yesung.
„Ale ne,“ mávl Mi rukou. „Není třeba. Beztak o něm ví, ne? O mém harmonickém parťákovi.“
„Viděls další vzpomínku?“
Zhoumi přikývl.
„Předtím, než jsi omdlel?“
„Potom.“
„Souvisí to?“ podivil se Min Ho.
„Nemám nejmenší tušení,“ zklamal ho Zhoumi. „Krátce po půlnoci se mi zničehonic udělalo zle. Hrozně zle. Takovou bolest jsem ještě nezažil… A protože jsem si nebyl jistý, jestli nebudu zvracet, odploužil jsem se do koupelny. No, a tam jsem omdlel. Probral jsem se až ráno. Respektive Henry mě probral. Byl z toho celý vyděšený, chudák… Každopádně hned, jak jsem otevřel oči, jsem tu vzpomínku viděl před sebou. Skoro tak živě jako teď vidím vás.“ Zamyslel se. „Když nad tím teď přemýšlím,“ podotkl, „je zřejmé, že s mou podivnou noční epizodou nějak souviset musela… Kdybych jen chápal jak…“
„Popiš nám tu vzpomínku,“ vyzval jej Yesung měkce.
„Seděl jsem na posteli v neosobně strohém pokoji. Díval jsem se z okna. Někoho jsem vyhlížel.“
„Koho?“ zeptal se Min Ho.
„Nevím. Ale vím, že pro mě – pro něj,“ opravil se Mi, „je ten někdo nesmírně důležitý…“ Na moment se ztratil v myšlenkách, než pokračoval: „Na oknech byly mříže. Ale nebylo to vězení… A před postelí tam a zpátky rázoval týpek v bílým plášti. Takže soudím, že to byla nemocnice… určitý druh nemocnice… Ten doktor byl vzteky bez sebe. Ječel na mě.“
Min Ho a Yesung si vyměnili udivený pohled.
„Snažil se mě přesvědčit, že tomu, na koho čekám, na mně nezáleží. Že jsem směšný, pokud si myslím cokoli jiného. A pak najednou úplně obrátil, začal se mi horečně omlouvat… ale mně to bylo fuk. Nezajímalo mě, co ten doktor říká. Protože se plete. Nebo záměrně lže, na tom ale nesejde. Kdyby tomu, na koho čekám, na mně nezáleželo, proč by se sem každý měsíc vracel?“ Zhoumi si nepřítomně povzdechl, načež potřásl hlavou a rozpačitě se zazubil na Yesunga. „No, a to je všechno, prosím pěkně.“
Jeho patron neřekl ani popel. Protáhl se kolem nic nechápajícího Min Ha do ložnice a odtud se vrátil s mobilem v ruce. Podal ho Mimu.
„Je to ten doktor?“
Daemon na fotku, skvějící se na displeji, nevěřícně vytřeštil oči. „No jo!“ vyhrkl ohromeně. „To je on! Jak ale víte –?“
„Jmenuje se Tony An,“ opáčil Yesung a vzal si od Zhoumiho mobil zpátky. Okázale přitom předstíral, že nevidí Min Hův nesouhlasný výraz. „Je psychiatr. Staral se o Kangtu.“
Ticho, jež v pokoji po Yesungových slovech zavládlo, bylo absolutní.
„A-ale,“ zakoktal Zhoumi, když zase našel hlas, „Kangta je přece mrtvý.“
„Přesně tak!“ vyštěkl Min Ho a zamračil se na Yesunga. „Ten kluk má víc rozumu než ty!“
„I kdyby jeho smrt byla chybou, s jakou harmonie nepočítala…“ Mi potřásl hlavou. „Ne, pane profesore, to nedává smysl. Dva ohniví mágové přece harmonickou dvojici tvořit nemůžou.“
„Mám hypotézu.“
„Ach bože,“ obrátil Min Ho teatrálně oči v sloup, Zhoumi ani Yesung si ho ale nevšímali.
„Co když je Kangtova smrt podmínkou pro vaše harmonické partnerství, hm?“
„Podmínkou…?“ Daemonovi v čirém úžasu poklesla brada. „Nemrtvý ohnivý mág nemůže být pánem živého ohně… Tak to myslíte?“
Yesung vážně přitakal.
„To by ale… Kangtu musel někdo přivést zpátky…“
„No na mě nekoukej!“ odfrkl Min Ho podrážděně. „Oživování ohnivých mágů nespadá do mojí kompetence.“
„Jeho Stín by mohl,“ nadhodil Zhoumi zamyšleně, jako by démon vůbec nic neřekl. „Stíny přece mají schopnost směnit svůj život za ten daemonův, že jo?“
„Ale ne po šedesáti letech. Vytáhnout páníčka z hrobu je zatraceně abnormální magický úkon a podléhá datu expirace,“ smetl Min Ho ten nápad kategoricky ze stolu.
„Daemon oživený svým Stínem navíc nespadá do kategorie nemrtvých, pokud je mi známo,“ podotkl Yesung. „Neztrácí tedy moc nad živým ohněm. A to se neslučuje s naší teorií.“
„Vaše teorie je padlá na hlavu!“ zaúpěl hrabě.
„Přivést zpět k životu mrtvého není výhradní výsadou démona mrtvých, viď?“
„Ano,“ připustil Min Ho neochotně. „Provést to může prakticky kdokoli… má-li žaludek zahrávat si s tou nejtemnější magií.“ Všiml si, jak se Zhoumi podvědomě otřásl odporem. „Upřímně Kangtu lituju, jestli bude oživen tímhle způsobem.“
„Už je to šedesát let,“ zamumlal Číňan. „Kdo by Kangtu po takové době oživoval?“ Nedíval se ani na jednoho z nich, ale bylo zjevné, že se nenápadně snaží zviklat Yesunga v jeho teorii o nemrtvém. „Bral bych rok… možná i pět. Ale šedesát? To je šílenství.“
„Je to naprostá pitomost,“ souhlasil Min Ho.
„Fajn,“ odsekl Yesung, uražený, že se proti němu spikl jak jeho muž, tak jeho svěřenec. Který jeho muže běžně nemůže vystát… Zrada. „Najděte mi jiného Tonyho pacienta, co je daemon, vypadá jako Zhoumi a v záchvatu sebevražedného nutkání se pokusil podřezat si krk, a já uznám, že jsem se zmýlil. Ale do té doby…“ Okázale přes sebe hodil šedý župan, jenž se povaloval na křesle, a pokynul Mimu: „Pojď. Sesunul ses na dlaždice, někdo kompetentní by měl zkontrolovat, či jsi skutečně v pořádku.“
„Ale mně nic není! Fakt ne!“ vyhrkl Zhoumi. Když ale viděl Yesungův autoritářský výraz (který z vyučování moc dobře znal a věděl, že hádat se nemá nejmenší smysl), smířlivě navrhl: „Může mě prohlédnout Minho…“
„Výborně. Jdeme vzbudit Minha,“ prohlásil učitel tónem nepřipouštějícím námitky a vykročil ke dveřím; Zhoumi schlíple cupital za ním. Zachmuřeného démona mrtvých zanechali v apartmánu bez jediného slova.
„Pane profesore?“ ozval se Zhoumi váhavě cestou ze schodů.
„Copak?“
„Byl… to Eric? Ten, na koho Kangta čekal?“
Yesung se zastavil, ruce založil na prsou a provrtal ošívajícího se mladíka zpytavým pohledem. Jelikož stál o dva schody níž než Mi, byl jejich výškový rozdíl ještě propastnější než normálně, Zhoumimu však do smíchu rozhodně nebylo. Rozpačitě přešlápl z nohy na nohu, nejistý kam s očima.
„To mi pověz ty,“ opáčil Sung. „Čekal jsi v té vzpomínce na Erika?“
„Já –“ Zhoumi se zarazil. Automatické nevím jako by mu najednou nešlo přes pusu. Nelhal, samozřejmě že ne, doopravdy nic konkrétního nevěděl, dokud…
Vybavil si tvář, jež na něj v první vzpomínce zhlížela ze zrcadla…
(tu nádhernou, éterickou tvář)
…jméno, kterým na něj volali…
(Kangto)
…a důvod, jenž jej přiměl zaváhat, než si v čirém zoufalství zabodl skleněný střep do krku…
(Eric)
…byl právě tím, na koho v zamřížovaném nemocničním pokoji celé ty roky trpělivě čekal.
„Ano,“ hlesl Mi nepřítomně, omámený tím nenadálým prozřením. „Čekal jsem na Erika.“
•••
Dongwan v prstech promnul konec přeřezaného řemenu. Neubránil se pobavenému úsměšku.
V jedenáct dopoledne zavolal Yooně, aby se – čistě ze zdvořilosti – optal, jak dopadlo noční oživování mrtvol, a k vlastnímu úžasu se od milé lady dočkal hysterického výlevu, z nějž pochopil, že oživená mrtvola utekla. Což Dongwana zfascinovalo natolik, že okamžitě sedl do auta a vyrazil prozkoumat místo činu. Oživená daemonská mrtvola, která se dostala z pout imunních vůči živelní magii a pak se prakticky vypařila ze zamčené sklepní cely, přičemž zvládla nepozorovaně okrást strážného… ta rozhodně zasluhovala jeho pozornost.
„Tak se zdá, že náš sličný nemrtvý přítel dostal do vínku více než jen ovládání ohně.“
Yoona přestala neuroticky přecházet tam a zase zpátky. Podívala se na Dongwana, načež se vztekle otočila ke Kaiovi. Daemon zbledl jako stěna.
„By-byla to jen taková zmínka,“ zakoktal roztřeseně. „Přehlédl jsem ji. Všiml jsem si jí až dneska ráno, když jsem znovu procházel jeho spis…“
„Nechte mě hádat,“ ušklíbl se Dongwan. „Telekineze?“
Kai přikývl. Tvářil se u toho jako neštěstí samo.
Yoona zaječela a vystřelila proti nemocničnímu lůžku, příhodně stojícímu ve středu cely, salvu zářivě modrých blesků. Skácelo se jako domeček z karet.
„Musíme ho najít,“ zasyčela rozzuřeně. „JRe! Zavolej Baekha!“
T.O.P, vida že démonka si svou frustraci tentokrát vybila na neživém předmětu, se odvážil přiblížit k tomu, co z lůžka zbylo. Opatrnost byla nasnadě. Před pár hodinami odnesli výbuch jejího vzteku oba strážní; démon se ze seškvaření elektřinou pravděpodobně dostane, ovšem o přežití daemonského vojáka těžce pochyboval.
„Je tu krev,“ podotkl, když si prohlédl matraci. „Vaše poloviční démonky by mohly –“
„Mají svou práci,“ přerušila ho Yoona stroze, zatímco se mračila do mobilu.
„Důležitější, než je nalezení Kangty?“
„Jsem si jistá, že jednoho zmateného daemona, co byl šedesát let pod drnem, zvládnou najít i naši méně čichově zdatní podřízení. Pořád je to bytost z masa a kostí, ať už má kolik magických schopností chce. Nemůže se schovávat věčně.“
T.O.P skepticky povytáhl obočí, zůstal ale zticha.
„A až ho najdou a přivedou,“ cedila Yoona skrz zaťaté zuby, očima provrtávajíc JRa, „nepodívá se mu na zoubek jen Ryeowook, ale i ty.“
„Proč já?“ vyděsil se baron.
„Protože jsi démon pomsty, pitomče!“
„Vévoda mu zabil Vyvoleného. Mstít se bude chtít i bez mojí asistence.“
„Tak zařídíš, aby chtěl ještě víc!“
Dongwan sebou při jejích slovech znepokojeně trhl, a ještě znepokojeněji si uvědomil, že Yoona si jeho reakce naneštěstí povšimla.
„Děje se něco, drahý hrabě?“ opáčila afektovaně líbezným hláskem. „Máte výhrady? Prosím. Mileráda si je vyslechnu.“
„Kdepak. Čiňte, jak uznáte za vhodné,“ mávl Dongwan rukou a vycenil na Yoonu zuby v křečovitém úsměvu. „Do vašich hrátek se smrtí se nemíchám, copak jste zapomněla?“
•••
Předstíral, že odjíždí, ve skutečnosti však jen zaparkoval o ulici dál.
Asi po dvaceti minutách konečně spatřil Baekha kráčet po druhé straně chodníku. Dongwan stáhl okéko a zavolal na něj. Mladík se zarazil, očima zatěkal mezi autem a branou domu, kam mířil.
Měl by se co nejdříve dostavit k JRovi… Na druhou stranu… kdo je, aby ignoroval Kima Dongwana, že…
„Nastup si,“ vyzval ho hrabě, jen co se Baekho zdráhavě přiblížil k vozu.
„Čeká mě pan JR.“
„Pan JR ještě deset minut čekat vydrží. Nastup.“
A Baekho uposlechl. Upřímně byl příliš zvědavý, co po něm Dongwan může chtít, než aby odmítnul.
„Projedeme se, nemáš-li výhrady,“ zabručel hrabě, a aniž by počkal na Baekhovu odpověď, nastartoval a plavně se zařadil za kolem projíždějící auto. Jakmile minuli dům dříve patřící vikomtu Kwonovi, blýskl Dongwan po svém neklidně se ošívajícím pasažérovi zářivým úsměvem. „Yoona tě hodlá pověřit nalezením daemona, jehož včera se svým V.I.P klubíkem vzkřísila z mrtvých.“
„A on jim utekl?“ Baekho se neubránil úšklebku.
„Moje reakce byla stejná,“ ujistil ho Dongwan s vážnou tváří.
„No, cením si toho, že jste mě na tu novinu připravil předem, ale… proč?“
„Chci tě požádat o malou laskavost.“
Baekho se zamračil. „Oč jde?“
„Nenajdeš toho daemona,“ vysvětlil Dongwan prostě. „Vesele předstírej, že ho hledáš, už kvůli sobě; pokud ho ale skutečně vypátráš, nech ho na pokoji. Nesmí se dostat k Yooně.“
„Mám jí lhát?“
„Neumíš to?“
„Jasně že umím!“
„Tak kde je problém?“
„No… co když na to Yoona přijde?“
„Míníš jí snad poskytnout důkaz, který by tě ze lži usvědčil?“
„Co je to blbou otázku?! Samozřejmě, že ne!“
„Pak ti tu lež nemá jak dokázat. To je holý fakt. Na takový kousek by si musela pozvat hraběte Shima… a není příliš těžké představit si, co by jí na to hrabě Shim odpověděl.“
„Určitě ale nebudu jediný, koho tím úkolem pověří,“ namítl Baekho.
„To je fakt. Nasazení Taeyeon a Tiffany je téměř stoprocentní.“
„Budete promlouvat do duše i jim?“
„Ani nápad. Naprášily by mě Yooně ještě zatepla.“
„Jak víte, že vás nenapráším já?“
Dongwanovy rty zkřivilo trpké pousmání. „Představ si,“ nastínil rádoby bez kontextu, „že by Yoona jednoho pěkného dne naznala, že je jí Minhyun vlastně na obtíž. Oba víme, co by to znamenalo, takže… Pověz, souhlasil bys s tím?“
Baekho zrudl a spěšně uhnul očima. Dongwan ťal do živého; v poslední době přemítal nad podobným scénářem častěji než kdy dřív. Nemohl jinak, Minhyunovo otevřeně sebedestruktivní jednání k takovým myšlenkám vybízelo. Občas se o něj bál tak moc, že měl pocit, že se tou hrůzou zalkne… a vůbec nejhorší bylo připustit si, že v celém tomhle zašmodrchaném pletenci ambivalentních vztahů je on sám absolutně bezmocný.
„Na mém názoru by beztak nesešlo,“ hlesl tiše.
„Prostě bys to pasivně přijal?“
„Neměl bych na vybranou,“ odsekl Baekho. „Ale ne. Pasivně rozhodně ne.“
„Takže by tě to trápilo.“
„Ovšem!“
„Ale mohl by ses konejšit tím, že si to zasloužil,“ pokrčil Dongwan nonšalantně rameny. „Patří mu to, ne? Když se peleší s daemonem…“
„To není důvod přát mu smrt!“ vyštěkl Baekho hněvivě. Radostí do stropu sice z Minhyunovy obsese Aronem neskákal, ale nebyl idiot. Dobře viděl, že tak šťastný a spokojený, jako je právě teď, Minhyun v životě nebyl.
Dongwan si – k jeho údivu – začal vesele pohvizdovat. „Přesně proto spoléhám, že mě nepodrazíš,“ prohlásil rozverně, když si všiml Baekhova zmateného výrazu. „Chápeš totiž moje motivy.“ Zeširoka se usmál. „I když teď s Erikem ruku v ruce neskotačíme na sluncem prozářené louce, kde se pasou jednorožci, neznamená to, že chci, aby ho zmasakroval daemon zfanatizovaný JRovým heslem „pomsta je koření života!“ nebo tak něco…“
„To byl, ehm, velmi poetický příměr,“ odkašlal si Baekho rozpačitě.
„Jsem na něj patřičně hrdý,“ pokýval hrabě důstojně hlavou. „Jednorožci jsou super.“
„Takže vy po mně chcete, abych dělal, že dělám, ale přitom nedělal… ano?“
„I tak se to dá shrnout.“
„Víte, co si myslím?“
„Povídej.“
„Že vám vůbec nejde o absolutní magii. Vy jste se k Yooně přidal prostě proto, že vás baví vévodu Muna dětinsky trápit. Celé je to asi stejně závažné jako bitka o jednu bábovičku na pískovišti.“
Dongwan se hurónsky rozesmál. „Takhle znevážit moje pohnutky…!“ zalapal naoko dotčeně po dechu.
„Copak se pletu?“
„Budu předstírat, že jsem tu otázku neslyšel, a raději se zeptám: mohu počítat s tvou pomocí?“
„Uvidím, co zmůžu,“ zabručel Baekho. „Ale pokusím se. Přece jenom… když umře vévoda, bude Aron absolutně v prdeli, a když bude v prdeli Aron, bude v prdeli i Minhyun… Zastavte mi tady. Do toho Yoonina domu hrůzy už dojdu.“
Nezřetelné díky, jež z útrob auta zaznělo těšně předtím, než zabouchl dveře, Baekha potěšilo víc, než by byl kdy ochoten přiznat nahlas.
•••
Slepě kráčel, kam ho nohy nesly; vpřed, stále vpřed. Nezpomaloval a záměrně se vyhýbal hlavním ulicím. Toužil po jediném – být od toho domu co nejdál.
Cestou pochopil, že metropole, jíž bloudí, je Soul… ale ne ten Soul, který znal.
Nad ránem se dostal k plotu jakéhosi parku, a protože stejně neměl představu, co si počít, rozhodl se, že si tu odpočine. Vydal se najít vchod, jenže brána byla zamčená. Kangta se rozhlédl po tiché ulici. Mohl by si odemknout, jistěže, ale co kdyby… Ukročil zpátky do stínů, načež se plavně vznesl a měkce přistál na druhé straně plotu. Neubránil se úsměvu. Telekinetická levitace funguje, no vida!
Zamířil k nedalekému altánu, schoulil se na jednu z laviček uvnitř. Nervy měl napjaté a lekal se každého šustnutí trávy, oči však nechával umanutě zavřené. Park je zamčený, to znamená, že ještě pár hodin tu bude v bezpečí. Měl by se prospat. Aspoň na chvíli…
Probudily ho hlasy, smích a dětský výskot. Byl den jako malovaný a park se jen hemžil lidmi. Tedy lidmi… Když procházel kolem rodin, jež si na barevných dekách uspořádaly snídaňový piknik, nemohl si nevšimnout, že oči nejmladších dětí, sotva odrostlých batolat, mají kompletně černou barvu. Nikoho z kolemjdoucích však tento děsivý jev viditelně neznepokojoval, pročež Kangta naznal, že neznámý Soul, jímž celou noc bloudil, je Soul podsvětní.
Ironie, vskutku.
Podle počtu osob, jež v parku pokojně lenošily, odhadoval, že musí být víkend. Ale jakého dne? Měsíce? Roku…?
Jak tak zamyšleně kráčel po dlážděné pěšině, všiml si před sebou novinového stánku. Zamířil k němu. Trafika byla sice zavřená, to ale jeho záměru nijak neškodilo. Zajímalo ho pouze datum. A s ním plátky vystavené za skleněnou vitrínou rozhodně nešetřily.
Kangtovi se při pohledu na vytištěný letopočet zatmělo před očima.
Malátně odvrávoral k futuristicky vyhlížející fontánce s pitnou vodou a po vzoru dvou dítek, která se před chvílí ochomýtala kolem, se hltavě napil a pak roztřeseně zchladil svůj rozpálený obličej. Voda byla studená tak, že mu naskočila husí kůže, on jako by to však ani necítil.
Zemřel před skoro šedesáti lety.
Klesl na nejbližší volnou lavičku, ohromen tím šíleným zjištěním. Šedesát let…
Proč by mu kdokoli vracel život po šedesáti letech? Kdo by to dělal? Pomyslel na svůj Stín, ale okamžitě ten nápad zavrhl. Kdyby ho mínila oživit Yumi, udělala by to hned, a ne po víc než půl století. A navíc…
Zadíval se na svou dlaň, po níž vesele tančily černobílé plamínky.
Tohle rozhodně nesedělo. Tohle a ten odporný pocit, že jeho duši pošpinilo něco zlého. Otřásl se. A pak tu byl ten dům, ta kobka, ty řemeny… Všechno na jeho návratu bylo špatně. A byla to špatnost bizarních rozměrů.
Kangta se zamračil. Možná právě o to šlo… Co když ho ten, kdo ho přivedl zpátky k životu, hodlal zneužít k nějaké nekalosti? Jen ta představa ho bytostně urážela.
Vstal a vydal se pryč z parku. V kapse ukradené mikiny nahmatal ukradené tyčinky, a uvědomil si, že má hlad. Jeden kus tedy rozbalil. Produkt uvnitř vyhlížel nevábně, jako slisované obilí. Opatrně do něj kousl. Překvapila ho výrazná jablečná chuť i to, že vlastně vůbec nebyla tak hrozná, jak očekával.
Když spořádal svou skromnou snídani, vypravil se na průzkum obytných čtvrtí sousedících s parkem. Neměl k tomu žádný zvláštní důvod, snad se jen chtěl seznámit s okolím i za denního světla… Ve finále však poznávání města nevěnoval nejmenší pozornost a jeho myšlenky se rozutekly úplně jiným směrem.
V lidském životě je šedesát let hrozivě dlouhá doba… ale v životě démona…? Démon šedesát let ani nepocítí… nemusí pocítit… a Eric by stále mohl být naživu… že?
Procházka po městě odhalila Kangtovi znepokojivou skutečnost: až patologicky přitahuje pozornost veškerého démonstva. Kamkoli se hnul, zírali na něj. Muži, ženy, mladí, staří… Bylo to jako tik; podvědomý úkon, o němž démoni sami netušili, proč jej vlastně provádějí. Ti taktnější zrak vždy po pár vteřinách odvrátili. Ti, pro něž byla diskrétnost neznámé slovo, na něj nepokrytě civěli, dokud jim nadobro nezmizel z dohledu. Nejčastěji za rohem.
V parku si ho nikdo nevšímal, aspoň měl ten pocit, a tak se tam před polednem zase vrátil. Snědl druhou tyčinku – máčenou v čokoládě – a když ho přestalo bavit zahálčivé posedávání, pustil se do obhlídky parku. Líbil se mu. Připomínal mu park kousek od bytu, kde s Junghyukem –
Palčivé bodnutí v hrudníku ho na moment takřka paralyzovalo. Do očí mu vhrkly slzy. Pár vteřin bolest vydýchával, než byl schopen pokračovat v chůzi.
Když procházel kolem dětského hřiště, uvědomil si, že je sledován. Našli mě…! Bezprostřední záchvat paniky však ihned vzápětí vystřídal chladný skepticismus. Ten, kdo ho oživil, měl žaludek zahrávat si s temnou magií. Proč by se za ním tedy nyní zdlouhavě kradl, místo aby ho okamžitě chytil?
Kangta přidal do kroku a osoba za ním udělala totéž. Zrychlil.
„Počkejte, prosím!“ Osoba se rozběhla, aby mu stačila. „Omlouvám se! Nechtěla jsem vás vyděsit!“
Dostihla ho a vecpala mu do ruky vizitku.
„Jsem fotografka,“ vysvětlila jeho androgynně vyhlížející stalkerka zadýchaně. „Mohla bych si vás –?“
Tak o to jí jde…
„Ne,“ zavrtěl Kangta rozhodně hlavou. „Nezlobte se.“ Obloukem slečnu obešel, a nedbaje jejích horečných námitek, postupoval dál.
Nepronásledovala ho, zjevně pochopila, že po tom stát jí modelem skutečně netouží. Oddechl si. Byl rád, že –
„Zaplatím vám!“
Kangta ustrnul v půli pohybu. Příslib peněz na něj padl jako teplá deka. Teplá a trochu kousavá, pravda, ale to už je život. A on neměl v kapse ani vindru, sakra, potřeboval peníze…
Úkosem na vyčkávající dívku pohlédl. „Kolik?“
•••
Suma, již mu slečna fotografka nabídla, byla více než štědrá. Polovinu dostal Kangta jako zálohu hned na místě, druhou půlku mu slíbila předat, jakmile budou s focením hotovi. Na dotaz, zda je tohle běžná taxa, jakou svým modelům platí, suše odvětila, že nikoliv.
„Ale vy jste to nejhezčí, co jsem v životě viděla. Vás před objektivem životně nutně potřebuju.“
Požádal ji, zda by s jakýmkoli zveřejňováním jeho fotek mohla takový… měsíc, možná i déle posečkat? A ona souhlasila. Pod podmínkou, že se on během toho měsíce (možná déle) nenechá zlanařit žádným jiným fotografem. To jí Kangta milerád přislíbil.
Původně mínil ihned, jakmile dostane zbytek peněz, zmizet, ale Amber, jak se slečna fotografka jmenovala, se mu minutu od minuty zamlouvala víc. V jejím ateliéru se cítil… v bezpečí. A to byl nesmírně příjemný pocit. Nakonec tedy spontánně souhlasil s její nabídkou odpolední svačiny.
Zatímco Amber v kuchyni vařila čaj a připravovala sendviče, probíral se Kangta zaujatě katalogy plnými její umělecké práce. Modelky a modelové se v Ambeřině ateliéru střídali jako ponožky; jen málokoho vyfotila víckrát než jednou. Avšak v přímém kontrastu s touto očividnou bilancí se mezi sériemi fotek různorodých obličejů objevovala jedna konkrétní tvář výrazně častěji. Ambeřina múza…? Nejspíš.
Byl to mladý muž, vlastně ještě chlapec. Na většině snímků byl standardně korejsky černovlasý, ale ve dvou nejnovějších portfoliích měl vlasy temně rudé. Kangtu upřímně překvapilo, jak moc mu ta červená sluší. Se zájmem studoval jeho fotografie a s každou další chápal víc, co na něm Amber tolik učarovalo.
Nešlo o krásu, ač krásný ten hoch bez pochyby byl. Jenže krásní byli všichni Ambeřini modelové. Někteří i mnohem okázaleji než její oblíbenec… Tak čím to, že je dokázal zastínit? Kangta měl jasno. Chlapcovy fotografie totiž měly duši.
Dovedl vyhlížet jako obyčejný kluk odvedle i jako Jeho nejvznešenější královská Výsost. Dovedl být něžně bezelstný, temně zasmušilý i svůdně vyzývavý. Jednoduše uměl nabídnout víc než jen bezduchou, plytkou krásu.
Nejvíce na Kangtu zapůsobila série, kterou nebyl s to popsat lépe než jako smíření s koncem. Zpočátku předpokládal, že se jedná o pouhou inscenaci, morbidní koncept, čím déle ale na chlapce na fotografiích hleděl, tím zřetelněji si uvědomoval, že tohle nemá s uměleckou iluzí co dělat. Tohle byla holá, bezútěšná realita.
Jeho tvář, bledá a ztrhaná, svědčila o nepředstavitelných psychických mukách. Zoufalství a vyčerpanost, jež čišely z každého snímku, ale nebyly to nejhorší. To ten chlapcův pohled.
Ten prázdný, mrtvý pohled.
Kangta se otřásl. Po páteři mu přeběhl mráz. Tenhle stav mysli znal. Znal ho až moc dobře.
„Hlavně mu neříkejte, že jste ty fotky viděl!“ ozvalo se pobaveně ode dveří. „Měla bych malér.“
Kangta tázavě vzhlédl od snímku. Mluvila, jako by… „Kdo je to?“
Amber povytáhla obočí a položila tác se sendviči na stolek. „Překvapuje mě, že v Podsvětí ještě žije někdo, kdo nezná skoroadoptovaného daemonského synka vévody Muna.“
Pokud si všimla, jak sebou Kangta při jejích slovech trhl, nedala to na sobě znát.
„Tím vévodou,“ odkašlal si, „myslíte Erika Muna?“
„Jasně,“ zabručela Amber a nabídla Kangtovi hrnek čaje. Pak bradou pokynula k fotce. „Jmenuje se Aron. Odmítl zabít svého Vyvoleného, který se proměnil v démona, a azyl oba našli u Choie Min Ha. Od něj už je to k vévodu Munovi, jako když kamenem dohodí… Sčuchli se právě kvůli tomuhle. Aronovým psychickým potížím. Vykládá se, že nebýt vévody, byl by Aron už dávno zavřenej v polstrované cele.“
„Takže Eric se ho… ujal?“
„A dospělo to do bodu, že si každý zdejší dítě bez legrace přeje, aby ho jeho rodičové milovali aspoň z poloviny tak, jako vévoda Mun miluje Arona.“ Amber se ušklíbla. „Už dva roky padají sázky, kdy bude Aron adoptovaný oficiálně a dostane šlechtický titul.“
Tak tedy Erikovo nepokrevní dítko. No to se podívejme…
„Bydlí v Munovic hlavním sídle, předpokládám…“
„Jo. Ale jestli se chystáte na zdvořilostní návštěvu, máte smůlu. Včera se podle všeho vrátili na Akademii.“
Kangta svraštil čelo.
„Akademii Černých bratří,“ vysvětlila Amber. „To je –“
„O té už jsem slyšel,“ ujistil ji Kangta spěšně a potlačil silné nutkání nevěřícně zakroutit hlavou. Tenhle rozhovor byl minutu od minuty pozoruhodnější! „Co dělá Eric Mun na Akademii Černých bratří?“
Amber pokrčila rameny. „Ta škola patří hraběti Choiovi.“
„A od něj je to k Erikovi, jako když kamenem dohodí,“ zopakoval Kangta zamyšleně její přechozí slova. „Jistě… Říkala jste, že se tam vrátili?“
„Hm. Ani o tom jste nic neslyšel?“ žasla Amber. „Vyplavalo na povrch, že vévoda zabil reinkarnaci svojí lidskosti. A daemonské osazenstvo Akademie s tím… nebylo zrovna v pohodě.“
Kangta nehnul ani brvou. Svíravá bolest v hrudi nepolevovala, ale dala se snést.
„Ale přijali ho zpět,“ hlesl bezbarvě. „Takže mu odpustili.“
„Zdá se.“
„Musel se tetelit radostí, když ho jeho synek vzal na milost…“
„Aron odjel do Podsvětí s ním,“ vyvedla ho Amber z omylu. „Nebo… ne přímo s ním, ale den dva nato.“
Kangta nebyl schopen slova. Tohle byla absolutní podpásovka. Nejen, že Erikovi bylo ve finále všechno prominuto, jeho mizerné daemonské dítě při něm po celou dobu ještě oddaně stálo! Zadostiučinění, které očekával, Erikovu zoufalou snahu horkotěžko si zpátky vydobýt Aronovy sympatie, se mu cynicky vysmálo do obličeje. Vztekle zaťal pěsti, ale žádné úlevy tím nedocílil. Naopak. Hněv měl zatraceně hořkou pachuť.
S povzdychem se chopil šunkového sendviče, prvního pořádného jídla, s jakým od svého zmrtvýchvstání přišel do kontaktu. Chutnal skvěle. Tyčinky byly fajn, ovšem, k pocitu sytosti měl však jeho žaludek i po jejich pozření stále daleko.
Zatímco spokojeně žvýkal druhý sendvič a usrkával čaj, promýšlel, co podniknout dál. Poflakovat se bezcílně po Podsvětí nikam nepovede, to mu bylo jasné už teď. Původně sice plánoval, že obhlédne Munovic rezidenci, ale teď, když věděl, že tam Erika nenajde…
„Kde tu člověk může sehnat teleportační kámen?“
„V každé druhé zastavárně,“ opáčila Amber. „Jako podpultové zboží.“
Kangta svraštil čelo. „Neprodají ho tedy každému?“
„Prodají, v dostupnosti není problém. Je to ale dost předražený špás. Pokud mezi světy nehodláte cestovat pravidelně, ten nákup se vám absolutně nevyplatí.“
„Bez teleportačního kamene se ale z Podsvětí nedostanu.“
„Portál do světa lidí zvládne otevřít kterýkoli démon,“ namítla Amber. „A jestli se vám příčí žádat o pomoc náhodné, neznámé kolemjdoucí…“ V očividném gestu „haló, jsem tu já“ opsala rukou svou maličkost.
„Děkuji, toho si cením,“ pousmál se Kangta. „Přesto bych ale raději cestoval… nezávisle. Rozumíte.“
„A vystačil byste si s bezplatným pronájmem?“
„Cože?“
To už ale Amber byla pryč z ateliéru. Kangta slyšel, jak se v některé z vedlejších místností přehrabuje věcmi, a ačkoli to celé bylo zatraceně podivné, trpělivě vyčkával, s čím se vrátí. Zkonzumoval u toho třetí sendvič.
Trvalo dobrých pět minut, než Amber vtrhla zpátky do ateliéru. Soudě dle jejího triumfálního výrazu nakonec našla, co hledala.
„Nate!“
Udivený Kangta chytil drobounký předmět, kterou mu fotografka hodila. Byl to oblázek. Dokonale hladký a matný oblázek, jehož zářivě bílý povrch zdobily složité stříbrné ornamenty.
„To je…?“
Amber přikývla. „Patří mé bývalé spolubydlící,“ vysvětlila. „Měla fakt divný hobby, strašně ráda oxidovala v říši daemonů. A asi nejen to, protože ji ty její výlety přivedly do pěknýho průseru… nemluvila o tom, co tam vyváděla, a já se neptala. Po vězeňském zážitku se každopádně na cestování kompletně vybodla, a když se odsud před půl rokem odstěhovala, ten kouzelnej šutr,“ kývla k oblázku v Kangtově dlani, „tu nechala. Formálně mi nepatří, takže vám ho nemůžu tak úplně věnovat, ale…“
Kangta pohledem ohromeně zatěkal od Amber k teleportačnímu kameni a zase zpátky. „Já… já nevím, co říct.“
„Tak nic neříkejte. Mně je ta věcička k ničemu, a pokud vám může posloužit…“
„Děkuju moc.“
„Nemáte zač.“
Kangta oblázek schoval do pravé přední kapsy kalhot. Rukou každých deset vteřin bezděčně kontroloval, že tam skutečně je. „Jste na mě příliš hodná,“ zamumlal. Tón jeho hlasu zněl skoro vyčítavě. „Jak můžete vědět, že vám ho vrátím?“
„Mám čuch na lidi,“ zazubila se Amber. „Poznám, komu můžu věřit, a slavím s tím docela úspěch.“
„A máte pocit, že můžete věřit mně?“
„Šokuje vás to?“
„Poněkud, ano.“
„Proč?“ povytáhla Amber obočí. „Nemůže démon věřit daemonovi?“
Fakt, že poznala, co je zač, Kangtu nepříjemně zaskočil. Dalo se to předvídat, jistě, přesto ale doufal, že jeho inkognito mód zůstane funkční o něco déle… Daemon v Podsvětí byl vždycky obrovská atrakce, a on pochyboval, že se na tom za těch šedesát let cokoli změnilo.
(A může daemon věřit démonovi?)
„Upřímně?“ povzdechl si Kangta. „Nemám nejmenší tušení.“
•••
Minhyun udiveně hleděl do mobilu a s každým dalším přečteným příspěvkem jeho obočí stoupalo výš a výš.
Aron ho chvíli mlčky pozoroval, načež se opřel o lokty a konverzačním tónem nadhodil: „Lee Hongbin trhl další milion?“
„Na to poslední dobou přidává málo selfíček,“ opáčil Minhyun nepřítomně a nevěřícně zakroutil hlavou. „Podsvětí se zbláznilo!“ Podal Aronovi mobil. „A děje se to od rána!“
Sociální sítě zaplavila v bezpočtu variant jedna jediná zpráva: Soulem se prochází neznámý krasavec a démoni z toho šílí.
„A není to Lee Hongbin?“ zeptal se Aron a vrátil Minhyunovi telefon.
„To by se vědělo.“
„A ty už bys stepoval na poslední lokaci, kde ho viděli, co?“
„Samozřejmě,“ mlaskl Minhyun nonšalantně. Vzápětí se na Arona poťouchle zazubil: „Lásko, ty žárlíš?“
Rudovlásek afektovaně odfrkl. „Žárlit? Na prvního čistokrevného člověka, ze kterého jsi paf? Proč bych měl?“
Minhyun odložil mobil na noční stolek. Pak se po matraci překulil k Aronovi, obkročmo se nad ním usadil a s potměšilým úsměvem se rty takřka neznatelně dotkl těch jeho.
„A víš,“ zavrněl, „ze kterého daemona jsem ale úplně paf?“
„Nemám nejmenší tušení,“ ušklíbl se Aron a objal Minhyuna kolem ramen.
Políbili se.
Když Minhyunova ruka suverénně zabloudila pod lem Aronova trička, jako pokaždé se daemon prudce otřásl zimou, avšak dnes ten nezpochybnitelný důkaz Min Kiho zloby poprvé statečně ignoroval. Minhyun na něj byl neskutečně pyšný.
Neustávající nová upozornění, jež o sobě dávala vědět protivným cinkáním, se naneštěstí stejně snadno jako Min Ki přecházet nedala.
Minhyun frustrovaně zaúpěl, neochotně se od Arona odtáhl a chňapl po mobilu. Podsvětí se definitivně zbláznilo!
„Neznámý fešák, zdá se, brzo zboří internet,“ podotkl Aron pobaveně.
„Neuvěřitelné!“ nevycházel Minhyun z úžasu. „Fotka žádná, ale démoni se můžou přetrhnout!“
„Pan neznámý musí být učiněný vizuální zázrak… Však v Podsvětí se to krasavci jen hemží, a když jsou z něj všichni tolik hotoví…“
„Pravda. To znamená, že nejde o démona.“
Aron se zatvářil překvapeně.
„Většina z nás má krásu zakódovanou v genech,“ pokrčil Minhyun rameny. „Bereme ji vlastně jako samozřejmost, takže,“ zamával rukou, v níž držel mobil, „tyhle reakce by na démona, i toho sebenádhernějšího, byly příliš dramatické…“
„A fakt to není Lee Hongbin s parukou a falešným knírem?“
Minhyun se rozesmál. „Dost mi to popravdě připomíná všeobecnou nadrženou hysterii, kdykoli se nějaký daemon prokazatelně zabydlí v Podsvětí. A to ani nemusí být hezkej…“
„Tak to mě minulo.“
Minhyun se zasmál podruhé, suše a jízlivě, a Aron tázavě povytáhl obočí. „Neminulo…?“
„Zdejší experti, co neudrží péro v kalhotách, se o touze ošukat tvoji maličkost nahlas nešířili jenom proto, že se báli, že o to péro přijdou. Oprávněně, mohu-li soudit…“ Když si Minhyun všiml Aronova výrazu, zarazil se. „Omlouvám se,“ zamumlal. „Tohles asi nepotřeboval vědět…“
„No,“ odkašlal si rudovlásek, „jestli tě to uklidní, jsem si docela jistý, že tvoji kastraci Eric nezamýšlí.“
Zavládnuvší rozpačité ticho přerušilo nové zapípání; tentokrát to byla esemeska pro Arona. Minhyun sledoval, jak se během jejího čtení daemonova tvář víc a víc zachmuřuje. Nakonec si hluboce povzdychl a spěšně, jako by se ho chtěl co nejrychleji zbavit, vrátil mobil na stolek.
Ta reakce Minhyuna znepokojila.
„Co se děje?“
Aron na něj překvapeně pohlédl a usmál se. „Nic.“
„Nic si představuju o dost jinak,“ zamračil se démon. „Kdo to byl?“
„To má být výslech?“
„Jo! Chci vědět, kdo tě trápí, abych ho mohl jít zmlátit!“
Aron se dal do smíchu: „Tak prosím, můžeš začít. Jediný idiot, co mě trápí, jsem já sám.“
Minhyun svraštil čelo. „A co ta zpráva?“
„Tu mi poslal Zhoumi. Na moji žádost. Informuje mě o situaci.“
„Něco s Erikem?“
Rudovlásek zavrtěl hlavou. „O nic nejde, vážně.“
Ten chabý pokus o uchlácholení ale Minhyun nevzal. „Naopak.“ Podezřívavě přimhouřil oči. „O něco prokazatelně jde.“
„Nejde.“
„Přestaň mi lhát, buď od té lásky.“
„Nechci to s tebou probírat, jasný?“ utrhl se na něj Aron podrážděně, okamžitě ale svých slov zalitoval. „Promiň, takhle to vyznít nemělo… Je… je hloupé, abych tu záležitost řešil s tebou, protože… se to prostě nehodí.“
„Vadí ti řešit se mnou svoje další vztahy…“
„Hm.“
Baron se rozzářil. „Ale já s tebou tvoje vztahy řeším rád!“
„Je to divný, Minhyune.“
„Prosím! Nabídnu ti nezávislý pohled na věc!“
Polemizovat o Minhyunově nestrannosti v otázce Aronových milostných eskapád by se dalo dlouze a výživně, to bez pochyby, když ale daemon viděl démonovo nehrané dětské nadšení, s povzdechem kapituloval.
„Víš, kdo je Hwang Chansung, že?“
„Hwan – ah, no jo, ten daemonský Lord, co má být už tři sta let mrtvý.“ Minhyun významně pozdvihl jedno obočí. „Vy spolu…?“
„On by chtěl. Já… si nejsem úplně jistý.“
A tak se dal Aron do vyprávění. Ve zkratce Minhyunovi shrnul celou svou historii s Chansungem; od Lordova příchodu na Akademii až po jeho včerejší doznání barvité stalkerské minulosti.
„A ty teď nevíš, jestli s ním dál bydlet, chápu to správně?“ ujistil se Minhyun.
„Jo. Zní to asi pošahaně, ale dokud na mě nevybalil tu pětiletou stalkerskou story i s detaily, byl jsem přesvědčený, že se odstěhuju. Teď ale…“ Aron bezradně protáhl obličej.
„Podle mě by to bylo moc kruté.“
„Zůstávat?“
„Ne. Odstěhovat se.“ Minhyun svraštil čelo, jak se urputně snažil najít ta správná slova, která by jeho překvapivé stanovisko osvětlila. „Představuju si… jak bych se cítil já, kdybys mi řekl, že je mezi námi konec.“
„To je přece něco úplně jiného,“ namítl Aron.
Minhyun se usmál. „Možná. Ve své podstatě ale… oba tě milujeme, ne?“
„Bereš-li to takhle…“
„Beru. A v tomto klání Chansung, mimochodem, rozhodně zasluhuje body za inteligenci. Oba tě známe pět let, ale mě, zabedněnýho vola, napadlo si na tě romanticky myslet teprve v posledním měsíci.“
„Ale jednal jsi na rovinu. To oceňuju.“
„Chybí mi trpělivost,“ ušklíbl se Minhyun. „Tím to je.“
„Podle mě jsi trpělivý víc než dost,“ nesouhlasil Aron. „A ne, nemyslím tím jenom to, že mi velkoryse trpíš ono upjaté sex až posléze! stádium vztahu, co odporuje tvojí přirozenosti.“
„Není to tak strašné,“ zalhal démon nepřesvědčivě, za což si od Arona vysloužil jedno omluvné políbení na tvář.
„Pět let sbíral odvahu se s tebou sblížit. A když toho konečně dosáhl… Přeje si být s tebou, ne? Fakt ho o to chceš připravit?“
„Takovou reakci bych od tebe nečekal.“
„Upřímně? Já od sebe taky ne,“ opáčil Minhyun a se smíchem svého milého objal. „Na starý kolena měknu, nebo co… Ale jestli mi řekneš, žes mě měl radši jako sobeckýho psychopata…!“
„Přejícný psychopat je sexy vývojová fáze,“ ubezpečil ho Aron vážně.
„Dík. Nejsem ale ani tak přejícný, jako spíš… nadutě přesvědčený, že nemám zapotřebí emočně deptat tvého emočně zdeptaného ctitele… Nemám, viď?“
„Původně jsem se od Chansunga mínil odstěhovat kvůli tobě. Nezmínil jsem to…?“
„Ne?“
„Aha. Tak původně jsem se od Chansunga mínil odstěhovat kvůli tobě.“
„Protože… my dva…?“
„Jo,“ přisvědčil Aron a ležérně se uvelebil na matraci. Minhyun jeho počínání ochotně napodobil.
„To se mi líbí,“ mroukl spokojeně.
•••
Po odchodu z Ambeřina ateliéru se Kangta vrátil zpátky do parku. Zdržel se tam do zavíracích hodin a pak naznal, že než padne tma a bude se moct vrátit, dá si někde teplou večeři. Na jednu stranu sice svoji štědrou výplatu nechtěl dávat z ruky, ale na stranu druhou… jedna návštěva restaurace ho přece nezruinuje, no ne?
Nakonec skončil v jednom malém, útulném podniku; napůl cesty mezi parkem a ateliérem. Obsluha tu byla příjemná, jídlo chutné a zvědavé pohledy ostatních strávníků snesitelné. Klid a pohoda panovaly zhruba třicet minut. A pak se v restauraci objevil ten podnapilý chlap.
Vrávoravě si to zamířil k baru, kde ale v tu chvíli na(ne)štěstí nikdo nebyl. Hlasitě zanadával a mrzutě se rozhlédl po lokálu. Když spatřil Kangtu, jeho zastřený pohled se vyjasnil.
Dravec našel svoji kořist.
Ač mu na talíři zbývala ještě skoro polovina porce, rozhodl se Kangta raději vyklidit pole. Podcenil ale démonovu rychlost. Než se stačil vůbec postavit, seděl už ten chlap na vedlejší židli, a zamezil mu tak možnost úniku.
Kdyby šlo jen o nechutné, oplzlé kecy, skousl by to. S přemáháním, ale skousl. Ten idiot byl viditelně namol, mlel si svou a že Kangta skutečně nemá zájem, vůbec nebral na vědomí. Když se ale po něm začal sápat a u toho huhňavě opakoval, jak moc se mu to bude líbit, ztratil Kangta nervy. Nevstal z mrtvých, aby ho tu osahával nějaký vulgární ožrala, sakra!
Třikrát ho důrazně varoval. Počtvrté, aniž by hnul brvou, zabodl muži do ruky, kterou se opíral o desku stolu, vidličku.
Restaurací se rozlehl zděšený řev.
Démona Kangtova agresivní defenziva vykolejila natolik, že se šokovaně sesunul ze židle na zem. Jakmile měl Kangta volnou cestu, důstojně se zvedl a odkráčel k baru zaplatit.
Omluvil se servírce za způsobené trable, ta ale jen velkoryse mávla rukou.
„Konečně dostal, co mu patří,“ odvětila suše.
Na odchodu u jednoho ze stolků uviděl sedět Amber. Společnost jí dělal vytáhlý, vyjukaně se tvářící plavovlasý mladík. Kangta fotografce kývl na pozdrav, ale nezdržoval se. Chtěl odtud být co nejrychleji pryč.
Venku už se úplně zešeřilo, a proto zamířil zpátky k parku. Neušel ale ani padesát metrů a ze stínů vchodu jednoho z bytových domů se na něj nalepila dvojice mužů. Kangta přidal do kroku. Další dvojice se ale nečekaně zjevila před ním, a jemu tak nezbylo než ukročit do boční uličky.
Přesně podle jejich plánu.
Trojice mužských se vynořila na jejím druhém konci a suverénně si to rázovala k němu. Kangta strnul. Byl v pasti.
„Máme ho,“ řekl nejvyšší z trojice do přístroje, který v dnešní době vlastnili evidentně úplně všichni – zjevně moderní podoba telefonu, jak Kangta usoudil – a zachechtal se. Odporně a slizce. „Tak ty se rád oháníš vidličkama, jo?“
Kangta bezděky ucouvl a dovolil si kradmý pohled přes rameno. Jak očekával, zezadu už se k němu blížila původní čtveřice pronásledovatelů. Nedalo se jinak.
V kruhu kolem něj vzplála hradba černého ohně. Účinek to mělo nesporný: všech sedm mužů zaječelo hrůzou. Živý oheň je pro démony přirozeným nepřítelem, kdežto ten mrtvý… toho se nebojí ani tak pro jeho účinky jako pro jeho záhrobní podstatu.
„Co seš kurva zač?!“ vřískl dlouhán hystericky.
Vzápětí se za Kangtou ozval povědomý zurčivý zvuk. Stačil zadržet dech; vlna se přes něj převalila jako malé tsunami a uhasila oheň. Vyškrábal se na nohy, mokrý od hlavy až k patě, když tu jej jiný z mužů nabral ramenem a praštil jím o zeď. Ten náraz ho na moment připravil o dech.
Vztekle máchl rukou a útočníka, jenž se jej chystal kopnout do břicha, odrazil proti protější stěně. Telekinetická energie byla v ráži; cítil, jak jím její síla zběsile pulzuje, a svým prazvláštním způsobem si jejich momentální soužití až bizarně užíval.
Skolil dlouhána a jeho dva nohsledy a chystal se postavit zbývajícím třem démonům, náhle si však uvědomil, že nemůže dýchat. Zachvátila ho panika, netušil, co se děje. Nedávalo to smysl, dech si znovu nevyrazil, tak proč…? Zatmělo se mu před očima.
Jeden z těch tří musí být vládce vzduchu. No ovšem! Možná by stačilo ho jen rozptýlit –
Vybavila se mu vzpomínka, slova, která před mnoha a mnoha lety zaslechl z Junghyukových úst.
(Však jsi daemon elektrického mága!)
Rozptýlit, ovšem.
Elektřina prosytila okolní vzduch vteřinu předtím, než ve své vizuální podobě naslepo vystřelila z Kangtových prstů. Démoni vyjekli ohromením.
Osvobozený Kangta zoufale nabral do plic vzduch a pak už přesně mířeným bleskem zasáhl vodního mága. Pochopil, co na jeho elektřině démony tolik udivilo. Byla totiž zářivě zlatá.
Na obdivování krásy nemrtvých blesků však neměl čas. Vzdušný mág se vzpamatoval a šlehl po něm agresivním větrným ostřím. Posledního z mužů nikde vidět nebylo.
Kangta se poryvu větru vyhnul a zaútočil novou sérií blesků. Jeho protivníkovi se ale prudkým úskokem povedlo schovat se do bezpečí. Tak když to nejde hezky a efektně…
Kangta pohnul černým odpadním kontejnerem a ječícího démona jím knockoutoval.
…půjde to ošklivě a efektivně.
Koutkem oka zaznamenal, že na konci uličky stojí ten chlap, co ho obtěžoval v restauraci; na poraněné ruce si držel papírový kapesník a nevěřícně zíral, co Kangta provedl s jeho šesti kumpány.
Ale kam zmizel ten sedmý?
Náhlé prozření či snad instinkt Kangtu nabádaly otočit se. Udělal to právě včas, aby ho železná tyč, jíž se proti němu poslední z mužů rozmáchl, nezasáhla do hlavy, ale jen do ramena.
Zařval bolestí a v návalu vzteku odrazil toho chlapa mnohem větší silou, než plánoval. Jeho tělo vystřelilo do výšky a narazilo do kovového výklenku, pozůstatku zábradlí před francouzským oknem. Ozvalo se odporné křupnutí a muž se jako hadrová panenka bezvládně skácel na asfalt.
Noční tmu prozářily policejní majáky. Automatickou myšlenku na útěk Kangta pragmaticky zamítl. Beztak by se nedostal moc daleko. Na to byl příliš vyčerpaný.
Odevzdaně se tak obrátil ke světlům, ruce pozvednuté, nakolik mu to zraněné rameno dovolovalo, a vyčkával.
(Však jsi daemon elektrického mága!)
Rozptýlit, ovšem.
Elektřina prosytila okolní vzduch vteřinu předtím, než ve své vizuální podobě naslepo vystřelila z Kangtových prstů. Démoni vyjekli ohromením.
Osvobozený Kangta zoufale nabral do plic vzduch a pak už přesně mířeným bleskem zasáhl vodního mága. Pochopil, co na jeho elektřině démony tolik udivilo. Byla totiž zářivě zlatá.
Na obdivování krásy nemrtvých blesků však neměl čas. Vzdušný mág se vzpamatoval a šlehl po něm agresivním větrným ostřím. Posledního z mužů nikde vidět nebylo.
Kangta se poryvu větru vyhnul a zaútočil novou sérií blesků. Jeho protivníkovi se ale prudkým úskokem povedlo schovat se do bezpečí. Tak když to nejde hezky a efektně…
Kangta pohnul černým odpadním kontejnerem a ječícího démona jím knockoutoval.
…půjde to ošklivě a efektivně.
Koutkem oka zaznamenal, že na konci uličky stojí ten chlap, co ho obtěžoval v restauraci; na poraněné ruce si držel papírový kapesník a nevěřícně zíral, co Kangta provedl s jeho šesti kumpány.
Ale kam zmizel ten sedmý?
Náhlé prozření či snad instinkt Kangtu nabádaly otočit se. Udělal to právě včas, aby ho železná tyč, jíž se proti němu poslední z mužů rozmáchl, nezasáhla do hlavy, ale jen do ramena.
Zařval bolestí a v návalu vzteku odrazil toho chlapa mnohem větší silou, než plánoval. Jeho tělo vystřelilo do výšky a narazilo do kovového výklenku, pozůstatku zábradlí před francouzským oknem. Ozvalo se odporné křupnutí a muž se jako hadrová panenka bezvládně skácel na asfalt.
Noční tmu prozářily policejní majáky. Automatickou myšlenku na útěk Kangta pragmaticky zamítl. Beztak by se nedostal moc daleko. Na to byl příliš vyčerpaný.
Odevzdaně se tak obrátil ke světlům, ruce pozvednuté, nakolik mu to zraněné rameno dovolovalo, a vyčkával.
Žádné komentáře:
Okomentovat