※ A jsme v absolutním finále! Které samozřejmě všechno kompletně uzavírá a vůbec neposkytuje prostor pro nejrůznější spekulace, ehm. Všem příznivcům Toho třetího alias stockholmské telenovely patří moje velké díky.
※ pozn. pod čarou: Věnujte, prosím, pozornost odlišné struktuře poslední kapitoly. Má svůj význam.
o osm měsíců později
„Je to naše zlatíčko,“ prohlásila doktorka Choi. „Všichni ho tu mají rádi.“
Jonghoon se nervózně rozhlédl kolem sebe. Na jednu stranu se mu ulevilo, jelikož každý zřetelný aspekt psychiatrické nemocnice působil lépe, než očekával. Na stranu druhou si jen horkotěžko dokázal představit, že v téhle neosobní, sterilně bílé kleci někdo dovede zůstat příčetný.
Příčetný, haha. Dobrý vtip.
„Navštěvuje ho někdo?“
„Hmm. Doktor Kim se tu minimálně jednou za čtrnáct dní zastaví…“
Jonghoona bodl osten výčitek. Vyhrkl: „Mrzí mě, že já –“
„Vás psycholog s dřívější návštěvou nesouhlasil,“ přerušila ho doktorka rázně. Když ale viděla Jonghoonův provinilý výraz, smířlivějším tónem dodala: „Není třeba se omlouvat. Je to pochopitelné.“
Hoon ženě nejistě opětoval povzbudivý úsměv.
Pravda byla, že jeho psycholog tak docela nesouhlasil ani s dnešní návštěvou. Uznával sice, že se Jonghoon s prožitým traumatem vyrovnává úctyhodně dobře, zároveň se mu však nelíbil pacientův neměnný a veskrze pozitivní názor na Ahna Chilhyuna.
Ano, Jonghoon nepopíral, že ho Chilhyun unesl, věznil a že to rozhodně nebylo v pořádku. Tomu přesvědčení však chyběla uvěřitelnost. A taky patřičná dávka rozhořčení a zloby. Vždycky se ke mně přece choval hezky, tak zněla Jonghoonova pasivní mantra.
Doktorka odemknula bezpečnostní dveře a nechala Jonghoona vejít do další dlouhé bílé chodby. Nijak se nelišila od té předchozí.
„Ještě než vás zavedu za Zhou Mim…“
Jonghoon na doktorku tázavě pohlédl.
„Věc se má tak, že se nám za celou dobu nepodařilo zkontaktovat… žádnou další z jeho osobností.“
„Ani Siwona?“ To Jonghoona ohromilo.
Doktorka Choi přikývla. „Tím vás ale nechci nijak děsit,“ ujistila ho. „Nemusí to značit nic patologického… dost možná přesně naopak.“
„Jestli je ale Zhou Mi už jenom Zhou Mi,“ opáčil Jonghoon pomalu, „pak… není důvod ho tu nadále držet, ne? On přece nic nespáchal.“
„Tak jednoduché to bohužel není,“ pousmála se doktorka sardonicky. „My navíc nevíme jistě, jestli je Zhou Mi doopravdy pouze Zhou Mi. Ahnu Chilhyunovi se v tomto ohledu nedá zrovna věřit, viďte?“
„Skrývat se umí znamenitě, to je fakt.“
„Je-li třeba jen polovina těch fám, které o vašem případu kolují, pravdivá, je ten chlap mistrný manipulátor…“
„To je.“
„Skutečně stavbu toho podzemního úkrytu financoval přeživší doktor ze Severovýchodní psychiatrické kliniky?“
„Pravděpodobně,“ přisvědčil Jonghoon na půl úst. Ani se nesnažil skrývat svou otrávenost. Všichni se pořád vyptávali na to samé… a jeho to neskutečně unavovalo.
„Každopádně,“ odkašlala si doktorka a plavně se vrátila se k předchozímu tématu. Pokud vycítila Jonghoonovu nepřátelskost, nedala to na sobě znát. „Hodlám vaší dnešní návštěvy tak trochu zneužít.“
„A k čemu?“ povytáhl Jonghoon obočí.
„K vyvolání reakce.“
„Zhou Miho dalších osobností?“
„Správně.“
„Siwon nemá důvod na mou přítomnost jakkoli reagovat. Prakticky se neznáme.“
Tentokrát povytáhla obočí doktorka Choi. „A Ahn Chilhyun…?“
Jonghoon se zamračil. „Co přesně po mně chcete?“
„Abyste se sešel s Zhou Mim. Tak jako jste měl v plánu.“
„Kde je háček?“
„Žádný háček není. Bude to úplně normální návštěva, pane Kime. Já po ní doufám v progres našich snah o kontakt, a chtěla jsem, abyste s tím byl obeznámen. To je vše.“
Jonghoon si nonšalantně se tvářící ženu nedůvěřivě přeměřil. „Odposlech? Nahrávání? Nic?“
„Proč bychom to dělali?“
„Protože chcete dokázat, že je Chilhyun v Zhou Mim stále přítomný.“
„A vy se naši práci pokusíte bojkotovat, nebo jak to mám chápat?“ ušklíbla se doktorka.
Jonghoon zrudl. „Jistěže ne,“ zamumlal. „Já jenom…“
„Věřím, že ze všech lidí v Koreji jste vy ten poslední, kdo by si přál, aby se Ahn Chilhyun nějakým nedopatřením znovu dostal na svobodu. Nebo…?“
Jonghoon mechanicky přitakal.
※※※
Vstoupil do pastelově vylíčené místnosti bez oken. Ačkoli byly meruňkové stěny proti vší té bílé rozhodně příjemnou změnou, nedokázal se Jonghoon zbavit pocitu, že se nachází ve výslechové místnosti.
Zhou Mi sedící za stolem se na něj zářivě usmál. „Jonghoonnie!“
Vypadal dobře. Mnohem zdravěji, než se Jonghoon pamatoval… Ztěžka polkl. Cítil, jak ho v očích pálí slzy.
„Ahoj,“ hlesl rozechvěle. Oběhl ten pitomý stůl, co mu stál v cestě, a sevřel Miho v náručí. Teprve potom, až si byl skutečně jistý, že Zhou Mi před ním je skutečný Zhou Mi, se způsobně posadil na protější židli. „Promiň, že jsem nepřišel dřív.“
„V pohodě,“ opáčil Zhou Mi zvesela. „Nemám se zas tak zle.“
„Jsou tu na tebe hodní?“
„Moc! Vůbec se to nedá srovnávat s –!“ Číňan se zarazil. Čelo mu zbrázdila hluboká vráska, jak usilovně hledal vhodná slova. „Mou předchozí zkušeností,“ prohlásil posléze. „Zpočátku jsem se bál, to jo, ale ukázalo se, že úplně zbytečně.“
„To rád slyším,“ usmál se Jonghoon a stiskl jeho dlaň ve své. Byla překvapivě studená.
Zhou Mi na jejich spojené ruce pár vteřin mlčky, s úsměvem hleděl. „Jak to vypadá v práci? Je Kyuhyun pořád na pár facek?“
„Pořád a víc,“ posteskl si Jonghoon dramaticky a Mi se dal do smíchu.
„Heechul?“
„Tragédie. Před dvěma týdny se nechal ostříhat a teď mi každý třetí den brečí na rameni, že vypadá jako kokot.“
„A vypadá?“
„Samozřejmě.“
„A Sungmin?“
„Ten poletí do Evropy!“
„Pracovně?“
„Dovolenkově. Příští měsíc. Saeun se hrozně těší, Sungmin ani trošku.“
„Chudák.“
„On to zvládne.“
„A,“ Zhou Mi zaváhal, „co nový model?“
„Žádný není.“
„Není?“ udivilo Miho.
„Fotíme různé lidi,“ vysvětlil Jonghoon, „ale tvá výsadní pozice zůstává neobsazená. Kolektivně jsme se shodli, že nikoho famóznějšího beztak nemáme šanci najít.“
„Tak třeba naši velkolepou spolupráci jednou obnovíme!“ zazubil se Číňan.
„Ujišťuju tě, že nic jiného si nepřejeme víc.“
Bezstarostné nadšení Miho úsměvu po Jonghoonových slovech zakolísalo. Mladík rozpačitě odvrátil pohled.
„No a… jak se máš ty?“
„V rámci možností… dobře… asi.“ Jonghoon neurčitě trhl rameny. „Přestěhoval jsem se.“
„Vážně?“
„Tak nějak jsem… v našem starém bytě už nemohl vydržet. Myslel jsem, že bude stačit vyměnit stůl, ale…“ Hoon se zasmál. Lehce hystericky. „Bydlím teď kousek od Heechula. Trval na tom.“
Zhou Mi zamyšleně pokýval hlavou. „To zní fajn. Dá na tebe pozor.“
„Líbil by se ti,“ pokračoval Jonghoon, jako by Číňan vůbec nic neřekl. „Je to malý byt, ale… pro dva akorát.“
Rozhostilo se ticho. Jonghoon se očima prosebně vpíjel do těch Zhou Miho a Zhou Mi mu pohled bezvýrazně oplácel.
„Je hezké, že to říkáš,“ zašeptal konečně.
„Taky to tak myslím,“ ubezpečil ho Jonghoon.
„Budeš na mě čekat?“
„Budu.“
„A zůstaneš se mnou? V tomhle i jiném životě?“
Déjà vu. Jonghoona zamrazilo až do morku kostí. Pořád před ním seděl Zhou Mi
(seděl před ním stále Zhou Mi?)
na tom se nic nezměnilo, ale ta slova…
Tu otázku mu Chilhyun položil den předtím, než nadobro
(a nebo taky ne)
zmizel z jeho života.
„Zůstaneš?“
„Zůstanu,“ přisvědčil Jonghoon bez dechu.
Miho rty se zvlnily v chladném, povýšeném úsměvu.
(takhle se nikdy neusmíval)
Opřel se v židli, ruce založil na prsou a neurčitě se zadíval kamsi nad Jonghoonovu hlavu. „Stále si na to nemůžu zvyknout,“ přiznal tónem, jako by staršímu muži svěřoval velké tajemství.
„Zvyknout na co?“
„Na to ticho.“ Výmluvně si prstem poklepal o spánek, jeho úsměv se rozšířil.
Nebyl to hezký úsměv.
„Byl tady, vždycky, ale teď… už není.“
Jonghoon si bezděčně odhrnul vlasy z čela. Když si všiml, že se mu třese ruka, spěšně, jako by se za ten projev emocí styděl, ji schoval pod stůl.
Odkašlal si, přesto ho zradil hlas.
„Ch-chilhyun…?“
„Ale, Jonghoonnie!“ Zhou Mi se blahosklonně zasmál. Potřásl hlavou. „Chilhyun nemůže zmizet. Chilhyun ne.“
Jonghoon pohnul rty, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Připomínal rybu na suchu. Zmatenou a zcela bezmocnou.
„Slíbil ti výhled na oceán, vzpomínáš?“
Přikývl. Ani nevěděl proč.
Jeho partner se zatvářil nadmíru spokojeně. Víc neřekl; v příštím momentě jeho tvář kompletně pozbyla toho cizího, vypočítavého výrazu. Byla to tak rapidní proměna, že Jonghoonův mozek automaticky zapochyboval, či se celá ta znepokojivá epizodka vůbec odehrála.
„A co kotě?“ zauvažoval Zhou Mi. „Vešlo by se s námi do tvého nového bytu kotě?“
※※※
Když se později toho dne doktorka Choi Jonghoona zeptala, zda se během jeho dvouhodinové interakce s Zhou Mim neudálo cokoli, co by stálo za její pozornost, odvětil:
„Kdepak. Vůbec nic.“
Nehnul při tom ani brvou.
Jonghoon se nervózně rozhlédl kolem sebe. Na jednu stranu se mu ulevilo, jelikož každý zřetelný aspekt psychiatrické nemocnice působil lépe, než očekával. Na stranu druhou si jen horkotěžko dokázal představit, že v téhle neosobní, sterilně bílé kleci někdo dovede zůstat příčetný.
Příčetný, haha. Dobrý vtip.
„Navštěvuje ho někdo?“
„Hmm. Doktor Kim se tu minimálně jednou za čtrnáct dní zastaví…“
Jonghoona bodl osten výčitek. Vyhrkl: „Mrzí mě, že já –“
„Vás psycholog s dřívější návštěvou nesouhlasil,“ přerušila ho doktorka rázně. Když ale viděla Jonghoonův provinilý výraz, smířlivějším tónem dodala: „Není třeba se omlouvat. Je to pochopitelné.“
Hoon ženě nejistě opětoval povzbudivý úsměv.
Pravda byla, že jeho psycholog tak docela nesouhlasil ani s dnešní návštěvou. Uznával sice, že se Jonghoon s prožitým traumatem vyrovnává úctyhodně dobře, zároveň se mu však nelíbil pacientův neměnný a veskrze pozitivní názor na Ahna Chilhyuna.
Ano, Jonghoon nepopíral, že ho Chilhyun unesl, věznil a že to rozhodně nebylo v pořádku. Tomu přesvědčení však chyběla uvěřitelnost. A taky patřičná dávka rozhořčení a zloby. Vždycky se ke mně přece choval hezky, tak zněla Jonghoonova pasivní mantra.
Doktorka odemknula bezpečnostní dveře a nechala Jonghoona vejít do další dlouhé bílé chodby. Nijak se nelišila od té předchozí.
„Ještě než vás zavedu za Zhou Mim…“
Jonghoon na doktorku tázavě pohlédl.
„Věc se má tak, že se nám za celou dobu nepodařilo zkontaktovat… žádnou další z jeho osobností.“
„Ani Siwona?“ To Jonghoona ohromilo.
Doktorka Choi přikývla. „Tím vás ale nechci nijak děsit,“ ujistila ho. „Nemusí to značit nic patologického… dost možná přesně naopak.“
„Jestli je ale Zhou Mi už jenom Zhou Mi,“ opáčil Jonghoon pomalu, „pak… není důvod ho tu nadále držet, ne? On přece nic nespáchal.“
„Tak jednoduché to bohužel není,“ pousmála se doktorka sardonicky. „My navíc nevíme jistě, jestli je Zhou Mi doopravdy pouze Zhou Mi. Ahnu Chilhyunovi se v tomto ohledu nedá zrovna věřit, viďte?“
„Skrývat se umí znamenitě, to je fakt.“
„Je-li třeba jen polovina těch fám, které o vašem případu kolují, pravdivá, je ten chlap mistrný manipulátor…“
„To je.“
„Skutečně stavbu toho podzemního úkrytu financoval přeživší doktor ze Severovýchodní psychiatrické kliniky?“
„Pravděpodobně,“ přisvědčil Jonghoon na půl úst. Ani se nesnažil skrývat svou otrávenost. Všichni se pořád vyptávali na to samé… a jeho to neskutečně unavovalo.
„Každopádně,“ odkašlala si doktorka a plavně se vrátila se k předchozímu tématu. Pokud vycítila Jonghoonovu nepřátelskost, nedala to na sobě znát. „Hodlám vaší dnešní návštěvy tak trochu zneužít.“
„A k čemu?“ povytáhl Jonghoon obočí.
„K vyvolání reakce.“
„Zhou Miho dalších osobností?“
„Správně.“
„Siwon nemá důvod na mou přítomnost jakkoli reagovat. Prakticky se neznáme.“
Tentokrát povytáhla obočí doktorka Choi. „A Ahn Chilhyun…?“
Jonghoon se zamračil. „Co přesně po mně chcete?“
„Abyste se sešel s Zhou Mim. Tak jako jste měl v plánu.“
„Kde je háček?“
„Žádný háček není. Bude to úplně normální návštěva, pane Kime. Já po ní doufám v progres našich snah o kontakt, a chtěla jsem, abyste s tím byl obeznámen. To je vše.“
Jonghoon si nonšalantně se tvářící ženu nedůvěřivě přeměřil. „Odposlech? Nahrávání? Nic?“
„Proč bychom to dělali?“
„Protože chcete dokázat, že je Chilhyun v Zhou Mim stále přítomný.“
„A vy se naši práci pokusíte bojkotovat, nebo jak to mám chápat?“ ušklíbla se doktorka.
Jonghoon zrudl. „Jistěže ne,“ zamumlal. „Já jenom…“
„Věřím, že ze všech lidí v Koreji jste vy ten poslední, kdo by si přál, aby se Ahn Chilhyun nějakým nedopatřením znovu dostal na svobodu. Nebo…?“
Jonghoon mechanicky přitakal.
※※※
Vstoupil do pastelově vylíčené místnosti bez oken. Ačkoli byly meruňkové stěny proti vší té bílé rozhodně příjemnou změnou, nedokázal se Jonghoon zbavit pocitu, že se nachází ve výslechové místnosti.
Zhou Mi sedící za stolem se na něj zářivě usmál. „Jonghoonnie!“
Vypadal dobře. Mnohem zdravěji, než se Jonghoon pamatoval… Ztěžka polkl. Cítil, jak ho v očích pálí slzy.
„Ahoj,“ hlesl rozechvěle. Oběhl ten pitomý stůl, co mu stál v cestě, a sevřel Miho v náručí. Teprve potom, až si byl skutečně jistý, že Zhou Mi před ním je skutečný Zhou Mi, se způsobně posadil na protější židli. „Promiň, že jsem nepřišel dřív.“
„V pohodě,“ opáčil Zhou Mi zvesela. „Nemám se zas tak zle.“
„Jsou tu na tebe hodní?“
„Moc! Vůbec se to nedá srovnávat s –!“ Číňan se zarazil. Čelo mu zbrázdila hluboká vráska, jak usilovně hledal vhodná slova. „Mou předchozí zkušeností,“ prohlásil posléze. „Zpočátku jsem se bál, to jo, ale ukázalo se, že úplně zbytečně.“
„To rád slyším,“ usmál se Jonghoon a stiskl jeho dlaň ve své. Byla překvapivě studená.
Zhou Mi na jejich spojené ruce pár vteřin mlčky, s úsměvem hleděl. „Jak to vypadá v práci? Je Kyuhyun pořád na pár facek?“
„Pořád a víc,“ posteskl si Jonghoon dramaticky a Mi se dal do smíchu.
„Heechul?“
„Tragédie. Před dvěma týdny se nechal ostříhat a teď mi každý třetí den brečí na rameni, že vypadá jako kokot.“
„A vypadá?“
„Samozřejmě.“
„A Sungmin?“
„Ten poletí do Evropy!“
„Pracovně?“
„Dovolenkově. Příští měsíc. Saeun se hrozně těší, Sungmin ani trošku.“
„Chudák.“
„On to zvládne.“
„A,“ Zhou Mi zaváhal, „co nový model?“
„Žádný není.“
„Není?“ udivilo Miho.
„Fotíme různé lidi,“ vysvětlil Jonghoon, „ale tvá výsadní pozice zůstává neobsazená. Kolektivně jsme se shodli, že nikoho famóznějšího beztak nemáme šanci najít.“
„Tak třeba naši velkolepou spolupráci jednou obnovíme!“ zazubil se Číňan.
„Ujišťuju tě, že nic jiného si nepřejeme víc.“
Bezstarostné nadšení Miho úsměvu po Jonghoonových slovech zakolísalo. Mladík rozpačitě odvrátil pohled.
„No a… jak se máš ty?“
„V rámci možností… dobře… asi.“ Jonghoon neurčitě trhl rameny. „Přestěhoval jsem se.“
„Vážně?“
„Tak nějak jsem… v našem starém bytě už nemohl vydržet. Myslel jsem, že bude stačit vyměnit stůl, ale…“ Hoon se zasmál. Lehce hystericky. „Bydlím teď kousek od Heechula. Trval na tom.“
Zhou Mi zamyšleně pokýval hlavou. „To zní fajn. Dá na tebe pozor.“
„Líbil by se ti,“ pokračoval Jonghoon, jako by Číňan vůbec nic neřekl. „Je to malý byt, ale… pro dva akorát.“
Rozhostilo se ticho. Jonghoon se očima prosebně vpíjel do těch Zhou Miho a Zhou Mi mu pohled bezvýrazně oplácel.
„Je hezké, že to říkáš,“ zašeptal konečně.
„Taky to tak myslím,“ ubezpečil ho Jonghoon.
„Budeš na mě čekat?“
„Budu.“
„A zůstaneš se mnou? V tomhle i jiném životě?“
Déjà vu. Jonghoona zamrazilo až do morku kostí. Pořád před ním seděl Zhou Mi
(seděl před ním stále Zhou Mi?)
na tom se nic nezměnilo, ale ta slova…
Tu otázku mu Chilhyun položil den předtím, než nadobro
(a nebo taky ne)
zmizel z jeho života.
„Zůstaneš?“
„Zůstanu,“ přisvědčil Jonghoon bez dechu.
Miho rty se zvlnily v chladném, povýšeném úsměvu.
(takhle se nikdy neusmíval)
Opřel se v židli, ruce založil na prsou a neurčitě se zadíval kamsi nad Jonghoonovu hlavu. „Stále si na to nemůžu zvyknout,“ přiznal tónem, jako by staršímu muži svěřoval velké tajemství.
„Zvyknout na co?“
„Na to ticho.“ Výmluvně si prstem poklepal o spánek, jeho úsměv se rozšířil.
Nebyl to hezký úsměv.
„Byl tady, vždycky, ale teď… už není.“
Jonghoon si bezděčně odhrnul vlasy z čela. Když si všiml, že se mu třese ruka, spěšně, jako by se za ten projev emocí styděl, ji schoval pod stůl.
Odkašlal si, přesto ho zradil hlas.
„Ch-chilhyun…?“
„Ale, Jonghoonnie!“ Zhou Mi se blahosklonně zasmál. Potřásl hlavou. „Chilhyun nemůže zmizet. Chilhyun ne.“
Jonghoon pohnul rty, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Připomínal rybu na suchu. Zmatenou a zcela bezmocnou.
„Slíbil ti výhled na oceán, vzpomínáš?“
Přikývl. Ani nevěděl proč.
Jeho partner se zatvářil nadmíru spokojeně. Víc neřekl; v příštím momentě jeho tvář kompletně pozbyla toho cizího, vypočítavého výrazu. Byla to tak rapidní proměna, že Jonghoonův mozek automaticky zapochyboval, či se celá ta znepokojivá epizodka vůbec odehrála.
„A co kotě?“ zauvažoval Zhou Mi. „Vešlo by se s námi do tvého nového bytu kotě?“
※※※
Když se později toho dne doktorka Choi Jonghoona zeptala, zda se během jeho dvouhodinové interakce s Zhou Mim neudálo cokoli, co by stálo za její pozornost, odvětil:
„Kdepak. Vůbec nic.“
Nehnul při tom ani brvou.
Žádné komentáře:
Okomentovat