• Co si vzít ze čtyřiasedmdesáté kapitoly? Že Min Ho není zlatokopka a Kangta není šmírák. Fakt ne. Věřte mi.
Byl vyzván, aby se identifikoval. Na to Kangta strážníkovi popravdě sdělil, že ještě včera touhle dobou byl mrtvý a že obnovení průkazu totožnosti bylo to poslední, nač myslel. Názornou demonstrací černého ohně pak svou absurdní historku nedůvěřivě se tvářícímu policistovi potvrdil.
Odvezli Kangtu na stanici, kde oficiálně podal svou verzi toho, co se v boční uličce událo. Následně za ním do výslechové místnosti přišel jiný policista, který na stůl položil propisku a jakýsi formulář. Prohlásil, že běhat po Podsvětí bez průkazu totožnosti není dobrý nápad, a že vzhledem ke Kangtově speciální situaci mu jeden rovnou vyřídí. Kdyby byl tedy tak laskav a vyplnil, co je třeba…
Daemon překvapeně pohlédl na papír a pero před ním.
„Jak si ověříte, že údaje, které vám poskytnu, jsou pravdivé?“
„My si nic ověřovat nemusíme,“ pousmál se policista a kývl k formuláři. „Pište. Za chvíli jsem zpátky.“
Kangta pár vteřin nepřítomně civěl na dveře, za nimiž potutelně se zubící muž zákona zmizel. Nemusejí si nic ověřovat…? Divné. Nabídka zajištění dokladů však byla velkorysá, a tak jen potřásl hlavou, chopil se zapůjčené propisky a svědomitě se pustil do vyplňování.
U třetí kolonky se najednou zarazil; popadla ho dětinská touha otestovat slova, kterými se policista tak pyšně oháněl. Zkusil to tedy. A rázem pochopil jejich význam.
Oranžová propiska, ten zcela obyčejně a levně vyhlížející psací instrument, odmítala do pole „rodné jméno“ vepsat cokoli vyjma Chil Hyun. Prostě poznala, když se vědomě snažil lhát. To zjištění Kangtu ohromilo.
Policista se vrátil asi za půl hodiny, aby převzal vyplněný formulář. Na Kangtův zvídavý dotaz, jakým šikovným kouzlem tu pěknou propisku zaopatřili, zareagoval svým typickým potutelným usmáním.
„Už roky máme tu čest spolupracovat s hrabětem Shimem,“ vysvětlil. „Pravidelně žehná všem našim udělátkům, my se touto skutečností chlubíme, kde můžeme, a účinek to má nesporný. Každý totiž ví, že obelhávat magii démona klamu je předem prohraný boj.“
„Mám to chápat tak,“ ušklíbl se Kangta, „že můj pokus o změnu identity překazila propiska pravdy?“
„Úžasné, viďte?“
„Naprosto geniální!“
Policista se zasmál. „Díky za tohle.“ Zamával formulářem. „Vyřízení zabere pár hodin, takže… nedáte si kafe?“
Dal. A následně poprosil ještě o hrnek čaje.
Byla to dlouhá noc. Pan Potutelný, jak Kangta policistu v duchu překřtil – příjmení Park, které stálo na jeho jmenovce, ho vůbec tak dobře nevystihovalo – se mu snažil dělat společnost v každé volné chvíli, povídali si a žertovali, čas se ale i tak nekonečně vlekl. Ve čtyři ráno přepadla Kangtu únava tak příšerná, že rázem nebyl s to udržet oči otevřené. Podložil si rukama hlavu a opřel se o desku stolu. Nevěřil, že se mu v tak nepohodlné pozici povede usnout, to se ale zmýlil. Na několik desítek minut prokazatelně ztratil vědomí o okolním světě.
Před pátou se do výslechové místnosti vrátil pan Potutelný a s úsměvem Kangtovi předal zbrusu nový průkaz totožnosti.
„Tady mi věnujte pár autogramů – děkuji – a je to oficiálně všechno. Zavolat si o odvoz asi nemáte komu, předpokládám…“
„Odvoz?“ Kangta se zatvářil zmateně.
„Hm. Nebo tu se mnou chcete zůstat?“ opáčil policista rozpustile, ukládaje podepsané dokumenty do složky.
„Ta představa mě nijak neuráží, ale… vážně mě pustíte? Jen tak?“
„Vaši výpověď potvrdili dva svědci. Tím se celý proces urychlil.“
„Dobře, ale… já těm grázlům přece ublížil.“
„V sebeobraně.“
„Ale ublížil.“
„Mezi námi,“ mlaskl pan Potutelný mrzutě, „zasluhovali mnohem víc.“
„Nebudete mě potahovat za ublížení na zdraví?“
„Proč bychom to dělali? Vy jste se jen bránil.“
„Takže odsud odejdu s úplně čistým štítem?“ hlesl Kangta nevěřícně.
Pan Potutelný se usmál. „Baví mě, jak ohromený je každý nedémon z fungování našich zákonů. Bez výjimky.“
„Na jakém principu to fungování vlastně stojí?“ svraštil Kangta čelo. „Chovej se tak, jak chceš, aby se druzí chovali k tobě? Nebo taky…“ Ztěžka polkl. Ta vzpomínka, krutá a ohavná, ťala do živého. „Oko za oko, zub za zub… že?“
„Té druhé frázi dávají démoni přednost, ano.“
„Reakce poškozeného ale může být… nepřiměřená.“
„Jistě. V takovém případě podrobíme celou kauzu dalšímu vyšetřování.“
Jenže Erikova reakce nepřiměřená nebyla, namítl káravý hlásek v Kangtově hlavě. Vzpomeň si, jak vypadal ten démon – Andy? – když jsi s ním skončil… Být to člověk, byl by už dávno mrtvý…
Policista si Kangtovo zádumčivé mlčení vyložil po svém. „O nepřiměřené reakci nemůže být řeč,“ ujistil ho. „Zaútočilo na vás sedm chlapů, proboha! Je zázrak, že jste vyvázl, jak jste vyvázl… Co dělá rameno?“
„Bolí,“ zamumlal Kangta automaticky, nebyla to ale tak docela pravda. Cítil jej, to ano, nebyla to však bolest, jakou by očekával po ráně železnou tyčí. Vlastně se hojil podezřele rychle, jak již stačil vypozorovat… Šrámy, které si na pravém zápěstí způsobil při přeřezávání řemenů, zmizely po jediném dni. Nezbyla po nich ani jizvička.
„Vidíte. Dostali, co si zasloužili. Takže si kvůli nim vůbec nedělejte těžkou hlavu,“ mávl pan Potutelný rukou. „Démoni se z vašeho zásahu stejně dříve či později dostanou, a co se týče toho člověka –“
„Byl mezi nimi člověk?!“ zděsil se Kangta. Hlas mu přeskočil o oktávu výš.
„To na věci nic nemění,“ ubezpečil ho policista rázně. „Napadl vás v Podsvětí. Platily pro něj naše zákony.“
„Je… je mrtvý?“
Policista kývl. „Pravděpodobně zlomený vaz.“
Musel to být ten poslední. Ten, se kterým tak neúměrně praštil o zábradlí…
„Ale no tak,“ zabručel pan Potutelný a rozpačitě poplácal sklíčeného daemona po hřbetu ruky. „Jednal byste v tu chvíli snad jinak, kdybyste věděl, že je to člověk?“
„Ne. Asi ne,“ uznal Kangta po pár vteřinách zadumaného ticha. „Napadl mě zezadu, nečekal jsem to… moje reakce vlastě byla docela bezděčná… To jen…“
„Jen co?“
„Tohle je poprvé, co jsem někoho definitivně zabil.“
Do místnosti vešel jiný policista a podal panu Potutelnému papírový kelímek. Ten poděkoval, policista se vzdálil a pan Potutelný přisunul kelímek ke Kangtovi.
„Horká čokoláda,“ vysvětlil. „Sice jen z automatu, ale… Je dobrá, zkuste.“
„To jste objednal kvůli mně?“
„Pomáhá uklidnit nervy. Fakt. Mluvím z vlastní zkušenosti.“
Kangta se poslušně chopil kelímku. „Omlouvám se,“ vzdychl. „Měl jsem už být dávno pryč a namísto toho… Zdržuju vás.“
„Ale houby. Copak bych vás s čistým svědomím mohl nechat odejít v tomhle stavu?“
„Děkuju.“
„Nemáte zač,“ opáčil policista. Když viděl, že Kangta upíjí čokolády, usmál se. „Smím vám dát radu?“
„Jakou?“
Pan Potutelný se užuž nadechoval, aby promluvil, v poslední chvíli si to ale rozmyslel. Zaváhal. „Teď rozhodně nechci, aby to vyznělo, že za to, co se stalo, si můžete vy sám. Protože tak to není.“
Kangta povytáhl obočí, přitakal však na znamení, že rozumí.
„Jste nádherný a probouzíte v nás démonech silné emoce,“ vychrlil ze sebe pan Potutelný bez jediného zadrhnutí, tváře mu však zřetelně zrudly. „Bohužel ne všichni démoni tyhle silné emoce dovedou ovládat… Prostě a jasně, chci vám doporučit, abyste se sám v noci nepotuloval venku.“
„Předpokládám,“ odkašlal si Kangta významně, „že mé vzbuzování emocí ve vás démonech není limitováno denní dobou…“
„To není, ale v nočních hodinách je pravděpodobnost incidentu rozhodně vyšší než přes den. “
„Chápu.“
„Slibte mi, že budete opatrný.“
„Nebudu vyvolávat zbytečné hormonální rozbroje.“
Pan Potutelný se zamračil. „O to jsem vás nežádal.“
„Dám na sebe pozor,“ ujistil ho Kangta.
•••
Ve vestibulu policejní stanice čekali na Kangtu Amber a její vytáhlý plavovlasý přítel. Jen co fotografka Kangtu zmerčila, už byla na nohou a bez velkého rozpakování jej objala.
„Konečně! Jeden by čekal, že když policajtům odpřisáhnem vaši bezúhonnost, odpustí si držet vás tu celou noc, sakra…“
„Tak to vy dva jste potvrdili mou výpověď?“
Amber přikývla. „Popravdě jsme vás tak trochu sledovali… teda já vás sledovala. Jae mi dělal křena. Měla jsem z celé té scény, co se udála v restauraci, špatný pocit… a oprávněně.“ Kriticky si Kangtu prohlédla. „Jste v pořádku?“
„Naprostém,“ usmál se daemon. „Děkuju za všechno.“
Ambeřin přítel cosi neidentifikovatelného zabručel a ona si v ten moment uvědomila, že muži se vlastně formálně neznají. Vehementně se proto dala do představování:
„Kangta – Jaehyung. Jaehyung – Kangta. Těší vás.“
„Tím si nejsem jistý,“ opáčil mladík kousavě, za což si od Amber vysloužil důrazné nakopnutí do holeně.
„Nevšímejte si ho,“ doporučila Kangtovi s povzdychem, „je to idiot.“
Společně pak opustili budovu policejní stanice. Kangta, který rozuměl Jaeho stanovisku a zároveň pamatoval na slova pana Potutelného, se mínil co nejrychleji spakovat a přesunout se na venkov, do nějaké bohem zapomenuté vesničky s nulovým nočním životem. Respektive zkusit se přesunout. Život v anonymitě je na vesnici nemožný, každý tam každého zná, a nová tvář vzbudí rozruch… skutečně chce takový cirkus podstupovat…?
Avšak Amber jeho nerozhodné plány rozčísla doslova jedinou větou: „Mluvte upřímně – máte kam jít?“
Kangta se zarazil, nejistě přešlápl z nohy na nohu. Neušlo mu, jak podezíravě Jaehyung zamžoural na Amber.
„Vlastně… ne.“
„Jak jsem si myslela,“ broukla fotografka vědoucně. „V tom případě vás zvu k sobě. Musíte uznat, že místa je tam dost. A co mi zdrhla spolubydlící…“
„Zbláznila ses?!“ zaječel Jae. „Neznáš toho chlapa ani dvě hodiny!“
„Sklapni, Jaehyungu. Tebe se to netýká.“
„Nic o něm nevíš! Nemůžeš si ho jen tak pozvat domů! Co když je to magor?!“
„Jae má pravdu,“ podotkl Kangta.
„Slyšíš?! I potenciální magor je zodpovědnější než ty, Amber!“
Ta však Jaehyungovy námitky okázale ignorovala. „Dávám na svůj instinkt,“ připomněla Kangtovi.
„A ten vám říká, že mi máte poskytnout azyl…?“
„Jo.“
„Tvůj instinkt je rozbitej!“ zaúpěl Jae. Jako by ale vůbec nic neřekl.
„Nenechte se přemlouvat,“ odfrkla Amber a šťouchla Kangtu loktem do boku. „Můžu garantovat, že u mě vás žádní nadržení ožralci obtěžovat nebudou.“
Daemon užasle potřásl hlavou. „Budu se opakovat, ale jste na mě příliš hodná.“
„No, jestli to pomůže, nedělá mi problém se na vás fakt škaredě mračit…“
Bylo rozhodnuto. Jae nadával a lamentoval, ale ničeho svými protesty nedosáhl.
„Odpoledne vás přijdu zkontrolovat!“ štěkl za odcházející dvojicí. „A jestli tebe,“ namířil prstem na Amber, „najdu naporcovanou v kuchyni na podlaze, dám ti na náhrobek vytesat ‚BLBOST ZABÍJÍ‘! Anglicky! A v Comic Sansu!“
•••
„Taemine, ty mě vůbec neposloucháš!“
„Ale jo, poslouchám.“
„Tak co jsem říkal?!“
„No… určitě něco hrozně důležitého…?“
Kyuhyunovi zacukalo oko. Zhlédl od nevinně se culícího Taemina ke smíchy se dusícímu Minhovi, který mu hlavou ležel v klíně. Tak to ne. Teatrálně zabouchl učebnici magie.
„Seru na to!“ zavrčel vztekle. „A jestli tenhle pablb rupne u zkoušek, moje vina to není!“
Na to Taemin neřekl ani popel, jen Minha dál s připitomělým úsměvem vískal ve vlasech.
Kyuhyun založil ruce na prsou, zavřel oči a nastavil tvář slunci. „Ty, Minho…“
„Hm?“
„Jen taková technická… Může se geniální princátko tahat s oficiálním pablbem?“
„Rozhodně ne.“
Taemin strnul a vyvalil na Minha oči.
„Co tak koukáš? Si piš, že jestli tě Yesung nenechá projít, na tohle,“ okázalým pohybem ruky obsáhl Minho svoje tělo, „budeš už jenom s brekem vzpomínat.“
„Ale…!“
„Žádný ale! Musím přece myslet na svou pověst!“
Kyuhyun se rozchechtal na celé kolo. „MiMi! Tvůj Vyvolenej šikanuje svoji holku!“
„Taky už bylo načase,“ zabručel Zhoumi a přisedl na lavičku vedle Kyua. Všiml si odložené učebnice. „Ah, odvěký problém újmy společenského statusu, co?“
Taemin zbledl. „To jako fakt?!“
„Jasně. Když jsi spojován s pitomci, sám jsi za pitomce. Pitomče.“
„Prostě prolez do dalšího ročníku,“ zívl Minho.
„Jak prosím?! Prostě prolez?“ Zhoumi znechuceně ohrnul nos. „To mu nedáš žádný známkový limit?“
„Počkám, až se psychicky vypořádá s touhle podmínkou. Pak samozřejmě začnu klást další.“
„On z Taemina ještě bude premiant třídy!“ žasl Kyuhyun.
„Takové zázraky ani hrůza ze ztráty tohoto,“ Taemin Minha s dramatickým povzdechem poplácal po vyrýsovaném břiše, „nezvládne.“
Tmavovlásek se s pobaveným úšklebkem vyšvihl do sedu. „Mluvil jsi s Erikem?“ obrátil se k Mimu.
Číňan přikývl.
„A?“
„Nestaví se k Yesungově teorii tak odmítavě jako Min Ho.“
„Oč jde?“ svraštil Taemin čelo.
„O mýho harmonickýho parťáka.“
„Á, ta věc s Kangtou, jasně…“
„Hele,“ odkašlal si Kyuhyun, „já vím, že by bylo fakt cool, kdyby Yesungova teorie byla pravdivá, ale… osobně bych spíš dal na názor démona mrtvých. Má v tomhle ohledu přece jenom určitě víc zkušeností než Yesung a Eric dohromady…“
„Dovolím si našeho drahého profesora citovat a ujistit tě, že pokud najdeš jiného daemona, co se pokusil spáchat vlastní nežití podřezáním krku, byl pacientem Tonyho Ana a je mi podobný,“ vypočítal Zhoumi důsledně na prstech, „pustím Kangtu ze zřetele. Ale do té doby…“
Minho si všiml, že u dveří studentského křídla stojí Ren a dívá se jejich směrem. Když ale postřehl, že Minho jeho tázavý pohled opětuje, vyplašeně zmizel uvnitř budovy.
Tmavovlásek se zamračil. „Co má kruci za problém?“
„Bojí se tě,“ opáčil Taemin prostě.
„Děláš si srandu?!“
„Po tvém pátečním spiritualistickém výstupu, ehm, jsem se tě chvíli bál i já.“
„Jo, bylo to pěkně znepokojivý,“ přisvědčil Kyuhyun. „Nebyli jsme si jistí, či fakt mluvíš s duchem, nebo ti hráblo.“
„Nevím, která možnost je horší,“ utrousil Zhoumi cynicky.
„Kotě,“ Minho významně povytáhl pravé obočí, „zrovna ty se svým mrtvým harmonickým Kangtou mi nemáš co vyčítat.“
„Vy dva jste nehorázně divní,“ konstatoval Taemin. Kyuhyun vážně přitakal.
„Každopádně,“ mlaskl Minho a pohodlněji se rozvalil na lavičce, „děsí-li se Ren hněvu nakrknutýho ducha, může být v klidu. Od pátku jsem Junghyuka neviděl. A poslední dobou tu se vůbec ukazuje dost sporadicky… Mám podezření, že mi s někým zahýbá…“
„To je fakt smutný,“ zamyslel se Zhoumi.
„No že?“
„Hele, a nemohl by o té záležitosti s Kangtou něco vědět?“ napadlo Taemina.
„Junghyuk?“
„Jo.“
„Pochybuju, že mi k tomu cokoli řekne.“
„Proč? Však jste kámoši, ne?“ podivil se Kyuhyun.
„Nevaroval mě ani před Minwooem a Dongwanem. A to šlo o Erika,“ připomněl mu Minho. „Myslím si… že pro témata konverzace mezi mrtvým a živým asi existují určitá pravidla.“
„Dávalo by to smysl,“ podotkl Mi. „Však duch se dostane… no, kamkoli. Kdyby ti vyslepičil všechno, co kde zaslechne… mohl bys toho pěkně hnusně zneužívat.“
„Nebo využít ke spoustě dobrých věcí,“ oponoval Taemin.
„Jo. Jenže zlé úmysly nakonec vždycky převáží,“ povzdychl si Minho. „MiMi má pravdu, takhle přesílená schopnost musí už z principu mít svoje omezení… Zkusím se na to Junghyuka zeptat – teda až ho uvidím – ale,“ pokrčil rameny, „moc nadějí tomu nedávám.“
„Jak myslíš, že to omezení funguje?“ zeptal se Kyuhyun. „Nesmí svým prohlášením něco ovlivnit, nebo – ah, ne, to je blbost, když ti vyjevil, že ho Eric zabil, uvedl do chodu hotový domino efekt…“
„Myslím, že mi může sdělovat pouze informace, které souvisejí přímo s ním.“
„Hmm… Ale Kangta přece byl jeho daemon…“
„Jasně. Jenže v tý době byl tady Mi ještě na houbách,“ opáčil pragmaticky Minho. „O jejich budoucím harmonickém partnerství mohl Kangta jen těžko –“
„Máme společnost,“ oznámil kolegům Zhoumi. Minho, Kyuhyun i Taemin se překvapeně ohlédli.
Spěchali k nim Ryeowook a Tao.
„Ahoj,“ pípl mladší z hochů, nervózně se rozhlížeje kolem sebe.
„Klidně mluv,“ vyzval ho Mi. „Sungmina vytáhl Eunhyuk do města. Potkal jsem je. Odcházeli ani ne před půl hodinou.“
Ryeowook vydechl úlevou a s díky přisedl mezi Minha a Taemina. Tao se posadil na druhou lavičku vedle Zhoumiho.
„Pamatujete, jak mě Yoona vyděsila prohlášením, že pro mě bude mít nějakou práci?“
„Na to se nedá zapomenout, Ryeowooku,“ ujistil ho Minho suše.
„Včera ráno mě tu vyzvedla.“
„A to nám říkáš až teď?!“ vyprskl Kyuhyun.
„Pšt!“ okřikl ho Zhoumi.
„Vzala mě do Podsvětí,“ pokračoval Ryeowook ve vyprávění. „Vypadala, že toho moc nenaspala, ale měla nezvykle dobrou náladu… dokud jí kdosi nezavolal.“ Při té vzpomínce se otřásl. „Že byla vzteky bez sebe, je slabý eufemismus.“
Osazenstvo laviček si vyměnilo významný pohled.
„Zaparkovala před takovou… snažně stylovou, ošklivou barabiznou. Mě nechala v autě a sama šla dovnitř. Vrátila se asi za hodinu. Prohlásila, že plán se změnil, že dneska moje schopnosti potřebovat nebude a odvezla mě zpátky na Akademii. Sice se snažila ovládat, ale… bylo jasné, že ať už se stalo cokoli, vyvedlo ji to pořádně z míry.“
„Myslela si, že má to něco v kapse, ale šeredně se spletla,“ ušklíbl se Tao.
„Vypadá to tak,“ přisvědčil Minho zvolna. Čelo mu zbrázdila hluboká vráska. „Ale co je to něco…?“
„Nemám nejmenší představu,“ potřásl Ryeowook bezradně hlavou. „Nezmiňuje se přede mnou o ničem konkrétním. V tom je důsledná.“
„Nevadí,“ usmál se tmavovlásek zeširoka. „I tohle je dobrá zpráva! Měli bychom o ní informovat Min Ha…“
„Já se toho ujmu!“ nabídl se nadšeně Tao, a než stačil kdokoli cokoli namítnout, byl už v půli cesty k západnímu křídlu.
„Hlavně Min Hovi tu zprávu vyřiď,“ houkl za ním Kyuhyun. „Nekřesťanský aktivity s ním můžeš provozovat hned potom!“
„Jen to ne!“ zaúpěl Zhoumi ve svém melodramatickém módu zoufalé matky. Minho a Taemin se rozesmáli.
„Ještě není po všem,“ zchladil jejich entuziasmus Ryeowook. „Yoona to nevzdala. Očekává, že k realizaci toho plánu nakonec dojde.“
„Jenže když nevíme, k čemu přesně tvý manipulátorský umění potřebuje…,“ pokrčil rameny Kyuhyun.
„Můžeme jen usilovně doufat, že Yoonino očekávání vyjde naprázdno,“ zabručel Minho.
•••
Eric svraštil čelo. Min Ho mu právě dovyprávěl, co se před hodinou dozvěděl od Taa, a teď na něj hleděl, jako by očekával, že mu vévoda objasní minimálně smysl života.
Když se Min Ho ani po dvou minutách nedočkal od Erika žádné reakce, netrpělivě ho pobídl: „Tak?! Co tomu říkáte?“
„No… jsem rád, že si Ryeowook může na chvíli oddechnout.“
Min Ho protáhl obličej. „Vážně?“
„Nerad by se nevědomky stal masovým vrahem,“ pokrčil Eric rameny.
„Je super, že vám tam moc záleží na duševním zdraví vaší skalní fanynky,“ ušklíbl se hrabě, „mě ale zajímá váš názor na Yoonin pokažený plán.“
„Nic o něm přece nevíme.“
„Ryeowook popsal že ho Yoona zavezla před snažně stylovou, ošklivou barabiznu. Myslíte, že šlo o dům vikomta Kwona?“
Erikovo levé obočí vykroužilo dokonalý oblouk. „Podle tebe to souvisí s Nichkhunovým únosem?“
„Možná. Měli jsme teorii se Yoona snaží nakrmit starou magii. Je-li to tak… mohlo být Nichkhunovo mučení součástí většího celku.“
„Je fakt, že od toho incidentu uplynula už nějaká doba…“
„A jeden Nichkhun je jako ňamka pro starou magii dost málo,“ podotkl Min Ho cynicky. „Za něj by vám stará magie nezavázala ani tkaničku. Je to pěkně hamižná mrcha!“
„Podobných epizod se tedy muselo udát víc.“
„Hm. Spíš ještě horších.“
„Ale k čemu Yoona potřebuje Ryeowooka…?“ zadumal se Eric.
„A nemohl by něco vědět Minhyun?“
„Těžko. Jemu se Yoona se svými plány pořádně nesvěřovala ani dřív, natož teď.“
„No ale mohl –“
„Co? Mučit i další oběti? Kdy by to stihl, prosím tě?“ ušklíbl se vévoda. „Mezi stalkováním Nichkhuna, hraním si na Minwooovo dítě, pokusem o vraždu Minjuna, unášením Minha, randění s Nichkhunem a adorováním Arona?“
„On s Horvejkulem stihl randit?“ žasl Min Ho. „Každopádně oukej, beru, Minhyun je z obliga.“ S povzdychem založil ruce na prsou a odmlčel se. Zdálo se, že nad něčím usilovně hloubá. Najednou, jakoby úplně bez kontextu, se zeptal: „Aron se dneska vrací?“
„Ano. Psal, že ho Minhyun přiveze kolem páté.“
„Hmm…“
„Tvoje významné hmm se mi nelíbí, zlato.“
„Přemýšlel jste o jejich budoucnosti?“
„Budoucnosti…?“
Min Ho přikývl. „Nechci nic přivolávat, ale všichni víme, že až to jednou praskne, Hwangovi Arona sežerou.“ Když viděl Erikův výraz, trpce se uchechtl. „Je přece známo, že mamá a papá mají bytostný problém s Minhyunovou orientací. Min Kiho mu – a to velmi relativně – trpěli jen proto, že měl prachy a titul. Aron nemá ani jedno.“
„No, ohledně těch peněz…“
„Učinil jste z něj výhradního dědice vaší pozůstalosti?“
„Výhradního ne, ale… řekněme, že až umřu, bude Aron disponovat tak velkým majetkem, že si celou Hwangovic famílii bude moct koupit.“
„Nádhera!“ Min Ho nadšeně spráskl ruce. „Co tomu říkají Hyesung a vaši ctění rodičové?“
„Nic. Nevědí o tom. Zatím jsem to neřekl ani Aronovi…“
„Proč ne?!“
„Proč jo? Nechystám se v nejbližší době umřít…“
„Aha! Vy se bojíte, že kdyby se Aron dozvěděl, že se z něj po vaší smrti stane miliardář, odkrouhne vás!“
Eric se zarazil. „To mě vůbec nenapadlo…“
„A co ten titul?“
„Proč mám pocit, že jen co zaklepu bačkorama, budeš ten první, kdo Arona požádá o ruku?“
„Samozřejmě,“ přisvědčil Min Ho nonšalantně, načež zařval bolestí, když ho do čela trefila Erikova propiska.
„Přemýšlím o tom,“ přiznal vévoda. „Už nějakou dobu. Jenže…“
„Co?“
„Nevím, jestli s tím Aron bude souhlasit.“
Min Ho si přestal zuřivě masírovat bouli na hlavě a vykulil na Erika oči. „Jak by mohl nesouhlasit? Však… stal by se princem!“
„Ale pořád má rodinu.“
„No a?“
„Je to adopce.“
„Ale úplně jiného rázu!“
„Nezapomínej, že Aron nevyrostl v prostředí, v jakém my dva.“
Hrabě odfrkl. „Ale není přece idiot. A jestli je, dovolte mi, abych mu to názorně vysvětlil!“
„Že je idiot?“
„To taky, ale předně jak funguje tahle zvýšení-šlechtického-statusu-jééé adopce. Nebo ještě líp! Dovolte Minhyunovi, aby mu to vysvětlil!“
„Má snad Minhyun nadlidské ukecávací schopnosti?“ povytáhl Eric obočí.
„Ne. Ale víte, jak nadšenej z toho bude?! Omlátit rodičům o hlavu, že jeho milenec je princ… Nebudou moct říct ani popel!“
Erika upřímně překvapilo, jakého pozitivního zápalu se Minhyunovi od Min Ha najednou dostává, prozíravě se však rozhodl nekomentovat to nahlas. „Asi máš pravdu,“ zabručel. „Každopádně zatím Aronovi nic neříkej. Prosím. Chci to udělat sám.“
„Ještě letos?“ rýpl si Min Ho kousavě, na což Eric zareagoval teatrálním:
„Šílíš?! Vždyť už je květen!“
•••
Když Kangta v půl třetí odpoledne otevřel oči a zjistil, že leží v cizí posteli v čísi ložnici, vyděsil se. Rozespalému mozku pár vteřin trvalo, než si vybavil události dnešního rána; Amber mu poskytla útočiště a tohle je pokoj, který kdysi obývala její spolubydlící. Jasně. Usnul prakticky dřív, než přes sebe stihl přehodit peřinu.
Nebýt toho šoku po probuzení, mohl by bez nadsázky tvrdit, že se vyspal královsky.
Amber, jak zjistil, už byla taky vzhůru. V kuchyni ho přivítala miskou instantních nudlí.
„Večeře bude lepší, slibuju. Musím zajít na nákup…“
Za minutu tři se ozval domovní zvonek. Jae dorazil na kontrolu, přesně jak vyhrožoval. Upřímně a trochu obdivně Kangtovi poděkoval, že Amber nezabil („Sám k tomu totiž občas nemám daleko…“), načež s nimi vypil hrnek kávy a v mnohem lepší náladě, než v jaké přišel, se odporoučel.
Po Jaeho odchodu se Amber začala chystat na svou nákupní výpravu. Zatímco chaoticky pobíhala mezi kuchyní, koupelnou a svou ložnicí, postavil se Kangta ke dřezu, myl nádobí a přemýšlel.
Promluvil až v momentě, kdy se Amber shýbala k poslednímu šupleti kuchyňské linky pro látkovou nákupní tašku.
„Mohla byste mi v knihovně půjčit nějaké… materiály?“
„Internet vás zklamal?“
„In – co?“
„Internet.“ Amber se po Kangtovi užasle ohlédla. „Netvrďte mi, že jste nikdy neslyšel o internetu!“
„Ne, je mi líto.“
Dívka nevěřícně potřásla hlavou a zavřela zásuvku. „No, a co potřebujete? Hledáte nějakého konkrétního autora nebo…?“
„Všechno, co kdy bylo napsáno o nemrtvých.“
Místnost se ponořila do absolutního ticha.
Amber zírala na Kangtu, Kangta jí pohled oplácel. Dobrou minutu, možná déle. Pak se fotografka zhluboka nadechla, vrávoravě se doploužila ke stolu a klesla na jednu ze židlí.
„Panebože… já jsem tak tupá!“ Vytřeštila na Kangtu oči. „Vůbec mě nenapadlo, že…! A přitom je to tak očividné…!“
Daemon se křivě pousmál. „Umřel jsem před šedesáti lety.“
„Šedesáti…!“
„A nějak – nevím, jak – jsem včera vstal z mrtvých. Jsem vlastně takový… přerostlý novorozenec.“
„Páni… Máte aspoň představu, kdo vás přivedl zpátky?“
Kangta zavrtěl hlavou.
„Nejspíš vás bude hledat. Ten někdo.“
„Pevně doufám, že bez úspěchu.“
„Proč?“
„Sám nevím. Říkejte tomu třeba intuice.“
Ambeřina tvář zvážněla. Intuici nikdy nebrala na lehkou váhu, a když se jí ohání chlap? V tom musí tuplem něco být! „Nebojte. Já vás nenapráším a Jaehyung taky ne.“ Vstala. „Zajdu do té knihovny a uvidím, co seženu.“
„Děkuju.“
„A nějaké speciální přání, co se večeře týče…?“
„Spokojím se naprosto s čímkoli,“ ujistil ji Kangta.
„Beru vás za slovo,“ ušklíbla se Amber a přehodila si popruh tašky přes rameno. „Nikomu neotvírejte, tak… za hodinu, možná dvě bych měla být zpátky.“
„Amber?“
„Hm?“
„Potřeboval bych hodinky.“
•••
Dveře pokoje se otevřely a dovnitř se zpěvavým pozdravem vplul Aron. Chansung na něj zůstal zírat s otevřenou pusou.
„Vrátil ses,“ hlesl konečně, když si byl na sto procent jistý, že rudovlásek, vybalující si to něco málo věcí, které si odvezl na víkend do Podsvětí, není jen výplodem jeho fantazie.
Ke mně.
„Jo,“ odvětil Aron stručně a prázdný batoh hodil na zem vedle postele. „Můžeš poděkovat Minhyunovi.“
Chansung svraštil čelo.
„To on mě přesvědčil, ať to udělám.“
„Utahuješ si ze mě?“
„Kéž by.“
„Vždyť… to nedává smysl.“
„Souhlasím,“ přisvědčil Aron suše. „Večeřel jsi už?“
„N-ne,“ zakoktal Chansung, zmatený jak celou situací, tak nenadálou změnou tématu. „Čekal jsem…“
Na tebe.
„V tom případě,“ zazubil se Aron, popadl Chansunga za ruce a vytáhl ho z postele, „se jdeme najíst!“
Vykročil ke dveřím, než ale stihl vzít za kliku, sevřel ho Chansung nekompromisně v náručí.
„Musím Minhyunovi poděkovat,“ zamumlal a políbil Arona do vlasů.
„Jste blázni,“ odfrkl chlapec rozmrzele. „Jeden větší než druhý. A nejhorší je,“ vzdychl, „že mi to už vůbec nepřijde divné.“
•••
Celý svůj minulý život Kangta přemítal, proč vlastně teleportační kameny nepoužívají naprosto všichni. Však je to ten nejrychlejší a nejefektivnější způsob přepravy…
Nejrychlejší a nejefektivnější, jenže taky extrémně nepříjemný, jak poznal ve svém druhém životě. Ten pocit netrval dlouho, byl ale ohavně intenzivní. Dovede si na něj člověk zvyknout? Dost možná. Ale stojí takový způsob cestování za to? Ani v nejmenším.
Kangta vklouzl do stinného úkrytu, jenž mu skýtal začátek lesa, a teprve pak se obrátil čelem k impozantní budově Akademie. Při pohledu na ni se nedokázal ubránit úsměvu. Konečně místo, které poznával… Sáhl do kapsy a mrkl na hodinky. Tři čtvrtě na pět. Za dob jeho studií se večeře podávala od pěti do půl sedmé. A Akademie Černých bratří nevypadá jako instituce, kde by se řád příliš měnil… V tom případě se studenti a učitelé, kteří se neděli rozhodli strávit mimo zdi školy, vrátí nejpozději v šest. A pak bude vzduch čistý. S povzdychem se opřel o jeden z kmenů. Počká.
Ve čtvrt na šest zastavilo na půl cesty k Akademii auto. Kangta udiveně přihlížel tomu, jak z něj vystupují dva mladíci. Proč nezajeli až ke škole…? Chvíli se k sobě spokojeně měli, načež ten menší, rudovlasý, poklusem zamířil k hlavní bráně školy. Jeho vysoký tmavovlasý přítel vyčkal, dokud mu rudovlásek nezmizel z dohledu; pak nasedl zpátky do auta, vycouval na hlavní silnici a odjel.
„Jak velká je pravděpodobnost, že první děcko, které tu zmerčím, je to Erikovo?“ zabručel si Kangta pod vousy. Nulová, řekl by. Navíc Aron určitě nebude jediný místní student s červenou hlavou.
Před tři čtvrtě na šest se do školy za hlasitého řehotu vrátila banda deseti studentů a soudě dle napěchovaných tašek, které si nesli přes rameno, se jednalo o navrátilce z města. Za deset šest pak vedle východního křídla zaparkovalo auto a jakmile jeho řidička, rovněž ověnčená taškami plnými nákupu, zmizela v útrobách Akademie, ponořilo se okolí školy do mírumilovného ticha.
Kangta se zvolna vydal ke zdi západního křídla. Přelétl očima po oknech prvního a druhého patra. Plán, který si namyslel, se mu zdál vteřinu od vteřiny hloupější. Ale může snad něco ztratit? Ne. A když bude mít štěstí… Vznesl se k úrovni oken v prvním patře, aby zjistil, kdo obývá který apartmán – respektive který apartmán patří Erikovi.
Vévodu se mu sice zahlédnout nepodařilo, zato jeho manžela ano. Kangtův uvadající zápal rázem ožil. Lepší vodítko si snad ani nemohl přát…!
Po Podsvětí se vrátil akorát včas, aby jeho odchod i následné vzpamatovávání se z přenosu zůstaly nepovšimnuty. Pomohl Amber s večeří. Když dojedli, bylo už skoro půl deváté. Asi hodinu se pak pokoušel číst v jedné z knih, které mu Amber přinesla z knihovny, nebyl však s to se soustředit. Když si uvědomil, že už podesáté louská jeden a ten samý odstavec, přičemž mu jeho smysl absolutně uniká, raději knihu zavřel. Zanedlouho poté mu Amber přišla popřát dobrou noc, což byl popud, na který Kangta čekal.
Vlasy mu z něj vstávaly hrůzou, ale zároveň… těšil se jako malé dítě.
Pevně v dlani stiskl teleportační kámen. Myšlenku na Akademii Černých bratří nestačil ani pořádně zformovat a už byl pohlcen tím ohavným, těžko popsatelným pocitem absolutní bezmoci. Byl to jen mžik… když však jeho tvář konečně ovanul chladný noční vzduch, vydechl Kangta neskonalou úlevou.
Klečel v trávě, prakticky na tomtéž místě jako dnes v podvečer.
(Výborně.)
Roztřeseně se ohlédl.
Druhý apartmán zleva, druhé patro… Svítilo se v obou místnostech. V ložnici právě někdo zatahoval závěsy.
Slabost byla rázem tatam. Kangta se spěšně vyškrábal na nohy a obrátil se k inkriminovanému francouzskému oknu čelem.
Byl to Eric. Viděl pouze siluetu, pravda, ale věděl, že je to on.
Bez hnutí hleděl Kangta vzhůru, dokud světlo v ložnici nezhaslo.
(Výborně.)
Ladně se vznesl k oknu obývacího pokoje. Letmým pohybem ruky poodhrnul závěs, aby zkontroloval situaci uvnitř.
Mun Hyesung seděl v křesle, nos zabořený v jakémsi paperbacku. Na stole před ním stála sklenka červeného vína. Zbývala jej více než čtvrtina, což znamenalo, že milý Hyesung se do postele za Erikem v nejbližších minutách určitě nepohrne.
(Výborně.)
Kangta měkce dosedl na zábradlí a vklouzl na balkon. Zaposlouchal se. V ložnici panovalo naprosté ticho.
S cynickým úsměvem na rtech přiměl západku francouzského okna povolit. To se nehlučně, až směšně snadno otevřelo.
Kangta vstoupil.
Odvezli Kangtu na stanici, kde oficiálně podal svou verzi toho, co se v boční uličce událo. Následně za ním do výslechové místnosti přišel jiný policista, který na stůl položil propisku a jakýsi formulář. Prohlásil, že běhat po Podsvětí bez průkazu totožnosti není dobrý nápad, a že vzhledem ke Kangtově speciální situaci mu jeden rovnou vyřídí. Kdyby byl tedy tak laskav a vyplnil, co je třeba…
Daemon překvapeně pohlédl na papír a pero před ním.
„Jak si ověříte, že údaje, které vám poskytnu, jsou pravdivé?“
„My si nic ověřovat nemusíme,“ pousmál se policista a kývl k formuláři. „Pište. Za chvíli jsem zpátky.“
Kangta pár vteřin nepřítomně civěl na dveře, za nimiž potutelně se zubící muž zákona zmizel. Nemusejí si nic ověřovat…? Divné. Nabídka zajištění dokladů však byla velkorysá, a tak jen potřásl hlavou, chopil se zapůjčené propisky a svědomitě se pustil do vyplňování.
U třetí kolonky se najednou zarazil; popadla ho dětinská touha otestovat slova, kterými se policista tak pyšně oháněl. Zkusil to tedy. A rázem pochopil jejich význam.
Oranžová propiska, ten zcela obyčejně a levně vyhlížející psací instrument, odmítala do pole „rodné jméno“ vepsat cokoli vyjma Chil Hyun. Prostě poznala, když se vědomě snažil lhát. To zjištění Kangtu ohromilo.
Policista se vrátil asi za půl hodiny, aby převzal vyplněný formulář. Na Kangtův zvídavý dotaz, jakým šikovným kouzlem tu pěknou propisku zaopatřili, zareagoval svým typickým potutelným usmáním.
„Už roky máme tu čest spolupracovat s hrabětem Shimem,“ vysvětlil. „Pravidelně žehná všem našim udělátkům, my se touto skutečností chlubíme, kde můžeme, a účinek to má nesporný. Každý totiž ví, že obelhávat magii démona klamu je předem prohraný boj.“
„Mám to chápat tak,“ ušklíbl se Kangta, „že můj pokus o změnu identity překazila propiska pravdy?“
„Úžasné, viďte?“
„Naprosto geniální!“
Policista se zasmál. „Díky za tohle.“ Zamával formulářem. „Vyřízení zabere pár hodin, takže… nedáte si kafe?“
Dal. A následně poprosil ještě o hrnek čaje.
Byla to dlouhá noc. Pan Potutelný, jak Kangta policistu v duchu překřtil – příjmení Park, které stálo na jeho jmenovce, ho vůbec tak dobře nevystihovalo – se mu snažil dělat společnost v každé volné chvíli, povídali si a žertovali, čas se ale i tak nekonečně vlekl. Ve čtyři ráno přepadla Kangtu únava tak příšerná, že rázem nebyl s to udržet oči otevřené. Podložil si rukama hlavu a opřel se o desku stolu. Nevěřil, že se mu v tak nepohodlné pozici povede usnout, to se ale zmýlil. Na několik desítek minut prokazatelně ztratil vědomí o okolním světě.
Před pátou se do výslechové místnosti vrátil pan Potutelný a s úsměvem Kangtovi předal zbrusu nový průkaz totožnosti.
„Tady mi věnujte pár autogramů – děkuji – a je to oficiálně všechno. Zavolat si o odvoz asi nemáte komu, předpokládám…“
„Odvoz?“ Kangta se zatvářil zmateně.
„Hm. Nebo tu se mnou chcete zůstat?“ opáčil policista rozpustile, ukládaje podepsané dokumenty do složky.
„Ta představa mě nijak neuráží, ale… vážně mě pustíte? Jen tak?“
„Vaši výpověď potvrdili dva svědci. Tím se celý proces urychlil.“
„Dobře, ale… já těm grázlům přece ublížil.“
„V sebeobraně.“
„Ale ublížil.“
„Mezi námi,“ mlaskl pan Potutelný mrzutě, „zasluhovali mnohem víc.“
„Nebudete mě potahovat za ublížení na zdraví?“
„Proč bychom to dělali? Vy jste se jen bránil.“
„Takže odsud odejdu s úplně čistým štítem?“ hlesl Kangta nevěřícně.
Pan Potutelný se usmál. „Baví mě, jak ohromený je každý nedémon z fungování našich zákonů. Bez výjimky.“
„Na jakém principu to fungování vlastně stojí?“ svraštil Kangta čelo. „Chovej se tak, jak chceš, aby se druzí chovali k tobě? Nebo taky…“ Ztěžka polkl. Ta vzpomínka, krutá a ohavná, ťala do živého. „Oko za oko, zub za zub… že?“
„Té druhé frázi dávají démoni přednost, ano.“
„Reakce poškozeného ale může být… nepřiměřená.“
„Jistě. V takovém případě podrobíme celou kauzu dalšímu vyšetřování.“
Jenže Erikova reakce nepřiměřená nebyla, namítl káravý hlásek v Kangtově hlavě. Vzpomeň si, jak vypadal ten démon – Andy? – když jsi s ním skončil… Být to člověk, byl by už dávno mrtvý…
Policista si Kangtovo zádumčivé mlčení vyložil po svém. „O nepřiměřené reakci nemůže být řeč,“ ujistil ho. „Zaútočilo na vás sedm chlapů, proboha! Je zázrak, že jste vyvázl, jak jste vyvázl… Co dělá rameno?“
„Bolí,“ zamumlal Kangta automaticky, nebyla to ale tak docela pravda. Cítil jej, to ano, nebyla to však bolest, jakou by očekával po ráně železnou tyčí. Vlastně se hojil podezřele rychle, jak již stačil vypozorovat… Šrámy, které si na pravém zápěstí způsobil při přeřezávání řemenů, zmizely po jediném dni. Nezbyla po nich ani jizvička.
„Vidíte. Dostali, co si zasloužili. Takže si kvůli nim vůbec nedělejte těžkou hlavu,“ mávl pan Potutelný rukou. „Démoni se z vašeho zásahu stejně dříve či později dostanou, a co se týče toho člověka –“
„Byl mezi nimi člověk?!“ zděsil se Kangta. Hlas mu přeskočil o oktávu výš.
„To na věci nic nemění,“ ubezpečil ho policista rázně. „Napadl vás v Podsvětí. Platily pro něj naše zákony.“
„Je… je mrtvý?“
Policista kývl. „Pravděpodobně zlomený vaz.“
Musel to být ten poslední. Ten, se kterým tak neúměrně praštil o zábradlí…
„Ale no tak,“ zabručel pan Potutelný a rozpačitě poplácal sklíčeného daemona po hřbetu ruky. „Jednal byste v tu chvíli snad jinak, kdybyste věděl, že je to člověk?“
„Ne. Asi ne,“ uznal Kangta po pár vteřinách zadumaného ticha. „Napadl mě zezadu, nečekal jsem to… moje reakce vlastě byla docela bezděčná… To jen…“
„Jen co?“
„Tohle je poprvé, co jsem někoho definitivně zabil.“
Do místnosti vešel jiný policista a podal panu Potutelnému papírový kelímek. Ten poděkoval, policista se vzdálil a pan Potutelný přisunul kelímek ke Kangtovi.
„Horká čokoláda,“ vysvětlil. „Sice jen z automatu, ale… Je dobrá, zkuste.“
„To jste objednal kvůli mně?“
„Pomáhá uklidnit nervy. Fakt. Mluvím z vlastní zkušenosti.“
Kangta se poslušně chopil kelímku. „Omlouvám se,“ vzdychl. „Měl jsem už být dávno pryč a namísto toho… Zdržuju vás.“
„Ale houby. Copak bych vás s čistým svědomím mohl nechat odejít v tomhle stavu?“
„Děkuju.“
„Nemáte zač,“ opáčil policista. Když viděl, že Kangta upíjí čokolády, usmál se. „Smím vám dát radu?“
„Jakou?“
Pan Potutelný se užuž nadechoval, aby promluvil, v poslední chvíli si to ale rozmyslel. Zaváhal. „Teď rozhodně nechci, aby to vyznělo, že za to, co se stalo, si můžete vy sám. Protože tak to není.“
Kangta povytáhl obočí, přitakal však na znamení, že rozumí.
„Jste nádherný a probouzíte v nás démonech silné emoce,“ vychrlil ze sebe pan Potutelný bez jediného zadrhnutí, tváře mu však zřetelně zrudly. „Bohužel ne všichni démoni tyhle silné emoce dovedou ovládat… Prostě a jasně, chci vám doporučit, abyste se sám v noci nepotuloval venku.“
„Předpokládám,“ odkašlal si Kangta významně, „že mé vzbuzování emocí ve vás démonech není limitováno denní dobou…“
„To není, ale v nočních hodinách je pravděpodobnost incidentu rozhodně vyšší než přes den. “
„Chápu.“
„Slibte mi, že budete opatrný.“
„Nebudu vyvolávat zbytečné hormonální rozbroje.“
Pan Potutelný se zamračil. „O to jsem vás nežádal.“
„Dám na sebe pozor,“ ujistil ho Kangta.
•••
Ve vestibulu policejní stanice čekali na Kangtu Amber a její vytáhlý plavovlasý přítel. Jen co fotografka Kangtu zmerčila, už byla na nohou a bez velkého rozpakování jej objala.
„Konečně! Jeden by čekal, že když policajtům odpřisáhnem vaši bezúhonnost, odpustí si držet vás tu celou noc, sakra…“
„Tak to vy dva jste potvrdili mou výpověď?“
Amber přikývla. „Popravdě jsme vás tak trochu sledovali… teda já vás sledovala. Jae mi dělal křena. Měla jsem z celé té scény, co se udála v restauraci, špatný pocit… a oprávněně.“ Kriticky si Kangtu prohlédla. „Jste v pořádku?“
„Naprostém,“ usmál se daemon. „Děkuju za všechno.“
Ambeřin přítel cosi neidentifikovatelného zabručel a ona si v ten moment uvědomila, že muži se vlastně formálně neznají. Vehementně se proto dala do představování:
„Kangta – Jaehyung. Jaehyung – Kangta. Těší vás.“
„Tím si nejsem jistý,“ opáčil mladík kousavě, za což si od Amber vysloužil důrazné nakopnutí do holeně.
„Nevšímejte si ho,“ doporučila Kangtovi s povzdychem, „je to idiot.“
Společně pak opustili budovu policejní stanice. Kangta, který rozuměl Jaeho stanovisku a zároveň pamatoval na slova pana Potutelného, se mínil co nejrychleji spakovat a přesunout se na venkov, do nějaké bohem zapomenuté vesničky s nulovým nočním životem. Respektive zkusit se přesunout. Život v anonymitě je na vesnici nemožný, každý tam každého zná, a nová tvář vzbudí rozruch… skutečně chce takový cirkus podstupovat…?
Avšak Amber jeho nerozhodné plány rozčísla doslova jedinou větou: „Mluvte upřímně – máte kam jít?“
Kangta se zarazil, nejistě přešlápl z nohy na nohu. Neušlo mu, jak podezíravě Jaehyung zamžoural na Amber.
„Vlastně… ne.“
„Jak jsem si myslela,“ broukla fotografka vědoucně. „V tom případě vás zvu k sobě. Musíte uznat, že místa je tam dost. A co mi zdrhla spolubydlící…“
„Zbláznila ses?!“ zaječel Jae. „Neznáš toho chlapa ani dvě hodiny!“
„Sklapni, Jaehyungu. Tebe se to netýká.“
„Nic o něm nevíš! Nemůžeš si ho jen tak pozvat domů! Co když je to magor?!“
„Jae má pravdu,“ podotkl Kangta.
„Slyšíš?! I potenciální magor je zodpovědnější než ty, Amber!“
Ta však Jaehyungovy námitky okázale ignorovala. „Dávám na svůj instinkt,“ připomněla Kangtovi.
„A ten vám říká, že mi máte poskytnout azyl…?“
„Jo.“
„Tvůj instinkt je rozbitej!“ zaúpěl Jae. Jako by ale vůbec nic neřekl.
„Nenechte se přemlouvat,“ odfrkla Amber a šťouchla Kangtu loktem do boku. „Můžu garantovat, že u mě vás žádní nadržení ožralci obtěžovat nebudou.“
Daemon užasle potřásl hlavou. „Budu se opakovat, ale jste na mě příliš hodná.“
„No, jestli to pomůže, nedělá mi problém se na vás fakt škaredě mračit…“
Bylo rozhodnuto. Jae nadával a lamentoval, ale ničeho svými protesty nedosáhl.
„Odpoledne vás přijdu zkontrolovat!“ štěkl za odcházející dvojicí. „A jestli tebe,“ namířil prstem na Amber, „najdu naporcovanou v kuchyni na podlaze, dám ti na náhrobek vytesat ‚BLBOST ZABÍJÍ‘! Anglicky! A v Comic Sansu!“
•••
„Taemine, ty mě vůbec neposloucháš!“
„Ale jo, poslouchám.“
„Tak co jsem říkal?!“
„No… určitě něco hrozně důležitého…?“
Kyuhyunovi zacukalo oko. Zhlédl od nevinně se culícího Taemina ke smíchy se dusícímu Minhovi, který mu hlavou ležel v klíně. Tak to ne. Teatrálně zabouchl učebnici magie.
„Seru na to!“ zavrčel vztekle. „A jestli tenhle pablb rupne u zkoušek, moje vina to není!“
Na to Taemin neřekl ani popel, jen Minha dál s připitomělým úsměvem vískal ve vlasech.
Kyuhyun založil ruce na prsou, zavřel oči a nastavil tvář slunci. „Ty, Minho…“
„Hm?“
„Jen taková technická… Může se geniální princátko tahat s oficiálním pablbem?“
„Rozhodně ne.“
Taemin strnul a vyvalil na Minha oči.
„Co tak koukáš? Si piš, že jestli tě Yesung nenechá projít, na tohle,“ okázalým pohybem ruky obsáhl Minho svoje tělo, „budeš už jenom s brekem vzpomínat.“
„Ale…!“
„Žádný ale! Musím přece myslet na svou pověst!“
Kyuhyun se rozchechtal na celé kolo. „MiMi! Tvůj Vyvolenej šikanuje svoji holku!“
„Taky už bylo načase,“ zabručel Zhoumi a přisedl na lavičku vedle Kyua. Všiml si odložené učebnice. „Ah, odvěký problém újmy společenského statusu, co?“
Taemin zbledl. „To jako fakt?!“
„Jasně. Když jsi spojován s pitomci, sám jsi za pitomce. Pitomče.“
„Prostě prolez do dalšího ročníku,“ zívl Minho.
„Jak prosím?! Prostě prolez?“ Zhoumi znechuceně ohrnul nos. „To mu nedáš žádný známkový limit?“
„Počkám, až se psychicky vypořádá s touhle podmínkou. Pak samozřejmě začnu klást další.“
„On z Taemina ještě bude premiant třídy!“ žasl Kyuhyun.
„Takové zázraky ani hrůza ze ztráty tohoto,“ Taemin Minha s dramatickým povzdechem poplácal po vyrýsovaném břiše, „nezvládne.“
Tmavovlásek se s pobaveným úšklebkem vyšvihl do sedu. „Mluvil jsi s Erikem?“ obrátil se k Mimu.
Číňan přikývl.
„A?“
„Nestaví se k Yesungově teorii tak odmítavě jako Min Ho.“
„Oč jde?“ svraštil Taemin čelo.
„O mýho harmonickýho parťáka.“
„Á, ta věc s Kangtou, jasně…“
„Hele,“ odkašlal si Kyuhyun, „já vím, že by bylo fakt cool, kdyby Yesungova teorie byla pravdivá, ale… osobně bych spíš dal na názor démona mrtvých. Má v tomhle ohledu přece jenom určitě víc zkušeností než Yesung a Eric dohromady…“
„Dovolím si našeho drahého profesora citovat a ujistit tě, že pokud najdeš jiného daemona, co se pokusil spáchat vlastní nežití podřezáním krku, byl pacientem Tonyho Ana a je mi podobný,“ vypočítal Zhoumi důsledně na prstech, „pustím Kangtu ze zřetele. Ale do té doby…“
Minho si všiml, že u dveří studentského křídla stojí Ren a dívá se jejich směrem. Když ale postřehl, že Minho jeho tázavý pohled opětuje, vyplašeně zmizel uvnitř budovy.
Tmavovlásek se zamračil. „Co má kruci za problém?“
„Bojí se tě,“ opáčil Taemin prostě.
„Děláš si srandu?!“
„Po tvém pátečním spiritualistickém výstupu, ehm, jsem se tě chvíli bál i já.“
„Jo, bylo to pěkně znepokojivý,“ přisvědčil Kyuhyun. „Nebyli jsme si jistí, či fakt mluvíš s duchem, nebo ti hráblo.“
„Nevím, která možnost je horší,“ utrousil Zhoumi cynicky.
„Kotě,“ Minho významně povytáhl pravé obočí, „zrovna ty se svým mrtvým harmonickým Kangtou mi nemáš co vyčítat.“
„Vy dva jste nehorázně divní,“ konstatoval Taemin. Kyuhyun vážně přitakal.
„Každopádně,“ mlaskl Minho a pohodlněji se rozvalil na lavičce, „děsí-li se Ren hněvu nakrknutýho ducha, může být v klidu. Od pátku jsem Junghyuka neviděl. A poslední dobou tu se vůbec ukazuje dost sporadicky… Mám podezření, že mi s někým zahýbá…“
„To je fakt smutný,“ zamyslel se Zhoumi.
„No že?“
„Hele, a nemohl by o té záležitosti s Kangtou něco vědět?“ napadlo Taemina.
„Junghyuk?“
„Jo.“
„Pochybuju, že mi k tomu cokoli řekne.“
„Proč? Však jste kámoši, ne?“ podivil se Kyuhyun.
„Nevaroval mě ani před Minwooem a Dongwanem. A to šlo o Erika,“ připomněl mu Minho. „Myslím si… že pro témata konverzace mezi mrtvým a živým asi existují určitá pravidla.“
„Dávalo by to smysl,“ podotkl Mi. „Však duch se dostane… no, kamkoli. Kdyby ti vyslepičil všechno, co kde zaslechne… mohl bys toho pěkně hnusně zneužívat.“
„Nebo využít ke spoustě dobrých věcí,“ oponoval Taemin.
„Jo. Jenže zlé úmysly nakonec vždycky převáží,“ povzdychl si Minho. „MiMi má pravdu, takhle přesílená schopnost musí už z principu mít svoje omezení… Zkusím se na to Junghyuka zeptat – teda až ho uvidím – ale,“ pokrčil rameny, „moc nadějí tomu nedávám.“
„Jak myslíš, že to omezení funguje?“ zeptal se Kyuhyun. „Nesmí svým prohlášením něco ovlivnit, nebo – ah, ne, to je blbost, když ti vyjevil, že ho Eric zabil, uvedl do chodu hotový domino efekt…“
„Myslím, že mi může sdělovat pouze informace, které souvisejí přímo s ním.“
„Hmm… Ale Kangta přece byl jeho daemon…“
„Jasně. Jenže v tý době byl tady Mi ještě na houbách,“ opáčil pragmaticky Minho. „O jejich budoucím harmonickém partnerství mohl Kangta jen těžko –“
„Máme společnost,“ oznámil kolegům Zhoumi. Minho, Kyuhyun i Taemin se překvapeně ohlédli.
Spěchali k nim Ryeowook a Tao.
„Ahoj,“ pípl mladší z hochů, nervózně se rozhlížeje kolem sebe.
„Klidně mluv,“ vyzval ho Mi. „Sungmina vytáhl Eunhyuk do města. Potkal jsem je. Odcházeli ani ne před půl hodinou.“
Ryeowook vydechl úlevou a s díky přisedl mezi Minha a Taemina. Tao se posadil na druhou lavičku vedle Zhoumiho.
„Pamatujete, jak mě Yoona vyděsila prohlášením, že pro mě bude mít nějakou práci?“
„Na to se nedá zapomenout, Ryeowooku,“ ujistil ho Minho suše.
„Včera ráno mě tu vyzvedla.“
„A to nám říkáš až teď?!“ vyprskl Kyuhyun.
„Pšt!“ okřikl ho Zhoumi.
„Vzala mě do Podsvětí,“ pokračoval Ryeowook ve vyprávění. „Vypadala, že toho moc nenaspala, ale měla nezvykle dobrou náladu… dokud jí kdosi nezavolal.“ Při té vzpomínce se otřásl. „Že byla vzteky bez sebe, je slabý eufemismus.“
Osazenstvo laviček si vyměnilo významný pohled.
„Zaparkovala před takovou… snažně stylovou, ošklivou barabiznou. Mě nechala v autě a sama šla dovnitř. Vrátila se asi za hodinu. Prohlásila, že plán se změnil, že dneska moje schopnosti potřebovat nebude a odvezla mě zpátky na Akademii. Sice se snažila ovládat, ale… bylo jasné, že ať už se stalo cokoli, vyvedlo ji to pořádně z míry.“
„Myslela si, že má to něco v kapse, ale šeredně se spletla,“ ušklíbl se Tao.
„Vypadá to tak,“ přisvědčil Minho zvolna. Čelo mu zbrázdila hluboká vráska. „Ale co je to něco…?“
„Nemám nejmenší představu,“ potřásl Ryeowook bezradně hlavou. „Nezmiňuje se přede mnou o ničem konkrétním. V tom je důsledná.“
„Nevadí,“ usmál se tmavovlásek zeširoka. „I tohle je dobrá zpráva! Měli bychom o ní informovat Min Ha…“
„Já se toho ujmu!“ nabídl se nadšeně Tao, a než stačil kdokoli cokoli namítnout, byl už v půli cesty k západnímu křídlu.
„Hlavně Min Hovi tu zprávu vyřiď,“ houkl za ním Kyuhyun. „Nekřesťanský aktivity s ním můžeš provozovat hned potom!“
„Jen to ne!“ zaúpěl Zhoumi ve svém melodramatickém módu zoufalé matky. Minho a Taemin se rozesmáli.
„Ještě není po všem,“ zchladil jejich entuziasmus Ryeowook. „Yoona to nevzdala. Očekává, že k realizaci toho plánu nakonec dojde.“
„Jenže když nevíme, k čemu přesně tvý manipulátorský umění potřebuje…,“ pokrčil rameny Kyuhyun.
„Můžeme jen usilovně doufat, že Yoonino očekávání vyjde naprázdno,“ zabručel Minho.
•••
Eric svraštil čelo. Min Ho mu právě dovyprávěl, co se před hodinou dozvěděl od Taa, a teď na něj hleděl, jako by očekával, že mu vévoda objasní minimálně smysl života.
Když se Min Ho ani po dvou minutách nedočkal od Erika žádné reakce, netrpělivě ho pobídl: „Tak?! Co tomu říkáte?“
„No… jsem rád, že si Ryeowook může na chvíli oddechnout.“
Min Ho protáhl obličej. „Vážně?“
„Nerad by se nevědomky stal masovým vrahem,“ pokrčil Eric rameny.
„Je super, že vám tam moc záleží na duševním zdraví vaší skalní fanynky,“ ušklíbl se hrabě, „mě ale zajímá váš názor na Yoonin pokažený plán.“
„Nic o něm přece nevíme.“
„Ryeowook popsal že ho Yoona zavezla před snažně stylovou, ošklivou barabiznu. Myslíte, že šlo o dům vikomta Kwona?“
Erikovo levé obočí vykroužilo dokonalý oblouk. „Podle tebe to souvisí s Nichkhunovým únosem?“
„Možná. Měli jsme teorii se Yoona snaží nakrmit starou magii. Je-li to tak… mohlo být Nichkhunovo mučení součástí většího celku.“
„Je fakt, že od toho incidentu uplynula už nějaká doba…“
„A jeden Nichkhun je jako ňamka pro starou magii dost málo,“ podotkl Min Ho cynicky. „Za něj by vám stará magie nezavázala ani tkaničku. Je to pěkně hamižná mrcha!“
„Podobných epizod se tedy muselo udát víc.“
„Hm. Spíš ještě horších.“
„Ale k čemu Yoona potřebuje Ryeowooka…?“ zadumal se Eric.
„A nemohl by něco vědět Minhyun?“
„Těžko. Jemu se Yoona se svými plány pořádně nesvěřovala ani dřív, natož teď.“
„No ale mohl –“
„Co? Mučit i další oběti? Kdy by to stihl, prosím tě?“ ušklíbl se vévoda. „Mezi stalkováním Nichkhuna, hraním si na Minwooovo dítě, pokusem o vraždu Minjuna, unášením Minha, randění s Nichkhunem a adorováním Arona?“
„On s Horvejkulem stihl randit?“ žasl Min Ho. „Každopádně oukej, beru, Minhyun je z obliga.“ S povzdychem založil ruce na prsou a odmlčel se. Zdálo se, že nad něčím usilovně hloubá. Najednou, jakoby úplně bez kontextu, se zeptal: „Aron se dneska vrací?“
„Ano. Psal, že ho Minhyun přiveze kolem páté.“
„Hmm…“
„Tvoje významné hmm se mi nelíbí, zlato.“
„Přemýšlel jste o jejich budoucnosti?“
„Budoucnosti…?“
Min Ho přikývl. „Nechci nic přivolávat, ale všichni víme, že až to jednou praskne, Hwangovi Arona sežerou.“ Když viděl Erikův výraz, trpce se uchechtl. „Je přece známo, že mamá a papá mají bytostný problém s Minhyunovou orientací. Min Kiho mu – a to velmi relativně – trpěli jen proto, že měl prachy a titul. Aron nemá ani jedno.“
„No, ohledně těch peněz…“
„Učinil jste z něj výhradního dědice vaší pozůstalosti?“
„Výhradního ne, ale… řekněme, že až umřu, bude Aron disponovat tak velkým majetkem, že si celou Hwangovic famílii bude moct koupit.“
„Nádhera!“ Min Ho nadšeně spráskl ruce. „Co tomu říkají Hyesung a vaši ctění rodičové?“
„Nic. Nevědí o tom. Zatím jsem to neřekl ani Aronovi…“
„Proč ne?!“
„Proč jo? Nechystám se v nejbližší době umřít…“
„Aha! Vy se bojíte, že kdyby se Aron dozvěděl, že se z něj po vaší smrti stane miliardář, odkrouhne vás!“
Eric se zarazil. „To mě vůbec nenapadlo…“
„A co ten titul?“
„Proč mám pocit, že jen co zaklepu bačkorama, budeš ten první, kdo Arona požádá o ruku?“
„Samozřejmě,“ přisvědčil Min Ho nonšalantně, načež zařval bolestí, když ho do čela trefila Erikova propiska.
„Přemýšlím o tom,“ přiznal vévoda. „Už nějakou dobu. Jenže…“
„Co?“
„Nevím, jestli s tím Aron bude souhlasit.“
Min Ho si přestal zuřivě masírovat bouli na hlavě a vykulil na Erika oči. „Jak by mohl nesouhlasit? Však… stal by se princem!“
„Ale pořád má rodinu.“
„No a?“
„Je to adopce.“
„Ale úplně jiného rázu!“
„Nezapomínej, že Aron nevyrostl v prostředí, v jakém my dva.“
Hrabě odfrkl. „Ale není přece idiot. A jestli je, dovolte mi, abych mu to názorně vysvětlil!“
„Že je idiot?“
„To taky, ale předně jak funguje tahle zvýšení-šlechtického-statusu-jééé adopce. Nebo ještě líp! Dovolte Minhyunovi, aby mu to vysvětlil!“
„Má snad Minhyun nadlidské ukecávací schopnosti?“ povytáhl Eric obočí.
„Ne. Ale víte, jak nadšenej z toho bude?! Omlátit rodičům o hlavu, že jeho milenec je princ… Nebudou moct říct ani popel!“
Erika upřímně překvapilo, jakého pozitivního zápalu se Minhyunovi od Min Ha najednou dostává, prozíravě se však rozhodl nekomentovat to nahlas. „Asi máš pravdu,“ zabručel. „Každopádně zatím Aronovi nic neříkej. Prosím. Chci to udělat sám.“
„Ještě letos?“ rýpl si Min Ho kousavě, na což Eric zareagoval teatrálním:
„Šílíš?! Vždyť už je květen!“
•••
Když Kangta v půl třetí odpoledne otevřel oči a zjistil, že leží v cizí posteli v čísi ložnici, vyděsil se. Rozespalému mozku pár vteřin trvalo, než si vybavil události dnešního rána; Amber mu poskytla útočiště a tohle je pokoj, který kdysi obývala její spolubydlící. Jasně. Usnul prakticky dřív, než přes sebe stihl přehodit peřinu.
Nebýt toho šoku po probuzení, mohl by bez nadsázky tvrdit, že se vyspal královsky.
Amber, jak zjistil, už byla taky vzhůru. V kuchyni ho přivítala miskou instantních nudlí.
„Večeře bude lepší, slibuju. Musím zajít na nákup…“
Za minutu tři se ozval domovní zvonek. Jae dorazil na kontrolu, přesně jak vyhrožoval. Upřímně a trochu obdivně Kangtovi poděkoval, že Amber nezabil („Sám k tomu totiž občas nemám daleko…“), načež s nimi vypil hrnek kávy a v mnohem lepší náladě, než v jaké přišel, se odporoučel.
Po Jaeho odchodu se Amber začala chystat na svou nákupní výpravu. Zatímco chaoticky pobíhala mezi kuchyní, koupelnou a svou ložnicí, postavil se Kangta ke dřezu, myl nádobí a přemýšlel.
Promluvil až v momentě, kdy se Amber shýbala k poslednímu šupleti kuchyňské linky pro látkovou nákupní tašku.
„Mohla byste mi v knihovně půjčit nějaké… materiály?“
„Internet vás zklamal?“
„In – co?“
„Internet.“ Amber se po Kangtovi užasle ohlédla. „Netvrďte mi, že jste nikdy neslyšel o internetu!“
„Ne, je mi líto.“
Dívka nevěřícně potřásla hlavou a zavřela zásuvku. „No, a co potřebujete? Hledáte nějakého konkrétního autora nebo…?“
„Všechno, co kdy bylo napsáno o nemrtvých.“
Místnost se ponořila do absolutního ticha.
Amber zírala na Kangtu, Kangta jí pohled oplácel. Dobrou minutu, možná déle. Pak se fotografka zhluboka nadechla, vrávoravě se doploužila ke stolu a klesla na jednu ze židlí.
„Panebože… já jsem tak tupá!“ Vytřeštila na Kangtu oči. „Vůbec mě nenapadlo, že…! A přitom je to tak očividné…!“
Daemon se křivě pousmál. „Umřel jsem před šedesáti lety.“
„Šedesáti…!“
„A nějak – nevím, jak – jsem včera vstal z mrtvých. Jsem vlastně takový… přerostlý novorozenec.“
„Páni… Máte aspoň představu, kdo vás přivedl zpátky?“
Kangta zavrtěl hlavou.
„Nejspíš vás bude hledat. Ten někdo.“
„Pevně doufám, že bez úspěchu.“
„Proč?“
„Sám nevím. Říkejte tomu třeba intuice.“
Ambeřina tvář zvážněla. Intuici nikdy nebrala na lehkou váhu, a když se jí ohání chlap? V tom musí tuplem něco být! „Nebojte. Já vás nenapráším a Jaehyung taky ne.“ Vstala. „Zajdu do té knihovny a uvidím, co seženu.“
„Děkuju.“
„A nějaké speciální přání, co se večeře týče…?“
„Spokojím se naprosto s čímkoli,“ ujistil ji Kangta.
„Beru vás za slovo,“ ušklíbla se Amber a přehodila si popruh tašky přes rameno. „Nikomu neotvírejte, tak… za hodinu, možná dvě bych měla být zpátky.“
„Amber?“
„Hm?“
„Potřeboval bych hodinky.“
•••
Dveře pokoje se otevřely a dovnitř se zpěvavým pozdravem vplul Aron. Chansung na něj zůstal zírat s otevřenou pusou.
„Vrátil ses,“ hlesl konečně, když si byl na sto procent jistý, že rudovlásek, vybalující si to něco málo věcí, které si odvezl na víkend do Podsvětí, není jen výplodem jeho fantazie.
Ke mně.
„Jo,“ odvětil Aron stručně a prázdný batoh hodil na zem vedle postele. „Můžeš poděkovat Minhyunovi.“
Chansung svraštil čelo.
„To on mě přesvědčil, ať to udělám.“
„Utahuješ si ze mě?“
„Kéž by.“
„Vždyť… to nedává smysl.“
„Souhlasím,“ přisvědčil Aron suše. „Večeřel jsi už?“
„N-ne,“ zakoktal Chansung, zmatený jak celou situací, tak nenadálou změnou tématu. „Čekal jsem…“
Na tebe.
„V tom případě,“ zazubil se Aron, popadl Chansunga za ruce a vytáhl ho z postele, „se jdeme najíst!“
Vykročil ke dveřím, než ale stihl vzít za kliku, sevřel ho Chansung nekompromisně v náručí.
„Musím Minhyunovi poděkovat,“ zamumlal a políbil Arona do vlasů.
„Jste blázni,“ odfrkl chlapec rozmrzele. „Jeden větší než druhý. A nejhorší je,“ vzdychl, „že mi to už vůbec nepřijde divné.“
•••
Celý svůj minulý život Kangta přemítal, proč vlastně teleportační kameny nepoužívají naprosto všichni. Však je to ten nejrychlejší a nejefektivnější způsob přepravy…
Nejrychlejší a nejefektivnější, jenže taky extrémně nepříjemný, jak poznal ve svém druhém životě. Ten pocit netrval dlouho, byl ale ohavně intenzivní. Dovede si na něj člověk zvyknout? Dost možná. Ale stojí takový způsob cestování za to? Ani v nejmenším.
Kangta vklouzl do stinného úkrytu, jenž mu skýtal začátek lesa, a teprve pak se obrátil čelem k impozantní budově Akademie. Při pohledu na ni se nedokázal ubránit úsměvu. Konečně místo, které poznával… Sáhl do kapsy a mrkl na hodinky. Tři čtvrtě na pět. Za dob jeho studií se večeře podávala od pěti do půl sedmé. A Akademie Černých bratří nevypadá jako instituce, kde by se řád příliš měnil… V tom případě se studenti a učitelé, kteří se neděli rozhodli strávit mimo zdi školy, vrátí nejpozději v šest. A pak bude vzduch čistý. S povzdychem se opřel o jeden z kmenů. Počká.
Ve čtvrt na šest zastavilo na půl cesty k Akademii auto. Kangta udiveně přihlížel tomu, jak z něj vystupují dva mladíci. Proč nezajeli až ke škole…? Chvíli se k sobě spokojeně měli, načež ten menší, rudovlasý, poklusem zamířil k hlavní bráně školy. Jeho vysoký tmavovlasý přítel vyčkal, dokud mu rudovlásek nezmizel z dohledu; pak nasedl zpátky do auta, vycouval na hlavní silnici a odjel.
„Jak velká je pravděpodobnost, že první děcko, které tu zmerčím, je to Erikovo?“ zabručel si Kangta pod vousy. Nulová, řekl by. Navíc Aron určitě nebude jediný místní student s červenou hlavou.
Před tři čtvrtě na šest se do školy za hlasitého řehotu vrátila banda deseti studentů a soudě dle napěchovaných tašek, které si nesli přes rameno, se jednalo o navrátilce z města. Za deset šest pak vedle východního křídla zaparkovalo auto a jakmile jeho řidička, rovněž ověnčená taškami plnými nákupu, zmizela v útrobách Akademie, ponořilo se okolí školy do mírumilovného ticha.
Kangta se zvolna vydal ke zdi západního křídla. Přelétl očima po oknech prvního a druhého patra. Plán, který si namyslel, se mu zdál vteřinu od vteřiny hloupější. Ale může snad něco ztratit? Ne. A když bude mít štěstí… Vznesl se k úrovni oken v prvním patře, aby zjistil, kdo obývá který apartmán – respektive který apartmán patří Erikovi.
Vévodu se mu sice zahlédnout nepodařilo, zato jeho manžela ano. Kangtův uvadající zápal rázem ožil. Lepší vodítko si snad ani nemohl přát…!
Po Podsvětí se vrátil akorát včas, aby jeho odchod i následné vzpamatovávání se z přenosu zůstaly nepovšimnuty. Pomohl Amber s večeří. Když dojedli, bylo už skoro půl deváté. Asi hodinu se pak pokoušel číst v jedné z knih, které mu Amber přinesla z knihovny, nebyl však s to se soustředit. Když si uvědomil, že už podesáté louská jeden a ten samý odstavec, přičemž mu jeho smysl absolutně uniká, raději knihu zavřel. Zanedlouho poté mu Amber přišla popřát dobrou noc, což byl popud, na který Kangta čekal.
Vlasy mu z něj vstávaly hrůzou, ale zároveň… těšil se jako malé dítě.
Pevně v dlani stiskl teleportační kámen. Myšlenku na Akademii Černých bratří nestačil ani pořádně zformovat a už byl pohlcen tím ohavným, těžko popsatelným pocitem absolutní bezmoci. Byl to jen mžik… když však jeho tvář konečně ovanul chladný noční vzduch, vydechl Kangta neskonalou úlevou.
Klečel v trávě, prakticky na tomtéž místě jako dnes v podvečer.
(Výborně.)
Roztřeseně se ohlédl.
Druhý apartmán zleva, druhé patro… Svítilo se v obou místnostech. V ložnici právě někdo zatahoval závěsy.
Slabost byla rázem tatam. Kangta se spěšně vyškrábal na nohy a obrátil se k inkriminovanému francouzskému oknu čelem.
Byl to Eric. Viděl pouze siluetu, pravda, ale věděl, že je to on.
Bez hnutí hleděl Kangta vzhůru, dokud světlo v ložnici nezhaslo.
(Výborně.)
Ladně se vznesl k oknu obývacího pokoje. Letmým pohybem ruky poodhrnul závěs, aby zkontroloval situaci uvnitř.
Mun Hyesung seděl v křesle, nos zabořený v jakémsi paperbacku. Na stole před ním stála sklenka červeného vína. Zbývala jej více než čtvrtina, což znamenalo, že milý Hyesung se do postele za Erikem v nejbližších minutách určitě nepohrne.
(Výborně.)
Kangta měkce dosedl na zábradlí a vklouzl na balkon. Zaposlouchal se. V ložnici panovalo naprosté ticho.
S cynickým úsměvem na rtech přiměl západku francouzského okna povolit. To se nehlučně, až směšně snadno otevřelo.
Kangta vstoupil.
Žádné komentáře:
Okomentovat