• Z věcí minulých, přítomných i budoucích (tj. plány ✨) sestává překvapivě přízemní dění osmasedmdesáté kapitoly.
„Neuvěřitelné,“ zabručel Kangta a kopl do sebe zbytek vína. „Nemám nic proti rodičovské benevolenci… ale nechat své labilní dítko špásovat s Hwangem Minhyunem?!“
„Radostí do stropu z toho neskáču,“ podotkl Eric suše. Chopil se lahve a bez ptaní zamračenému daemonovi dolil. „Jenže nemůžu popřít, že Aronovi Minhyun prospívá.“
„To zní jako pěkná blbost.“
„Zní, ale není.“
„Víš to jistě?“
Eric pokrčil rameny. „Zatím to funguje.“
„Zatím,“ odfrkl Kangta posměšně. „Není to trochu málo?“
„Beru všechno, co Aronovi pomůže. I kdyby jen na chvilku.“
„Slyšel jsem, že je Minhyun docela magor.“
„Pracuje na sobě,“ namítl Eric defenzivně. „Poslední dobou –“
Vlastní reakce ho šokovala. Nikdy by se nenadál, že bude hájit Hwanga Minhyuna.
„Nech mě hádat. Aron mu prospívá, co?“ ušklíbl se Kangta, načež ostentativně mávl rukou na znamení, že se démon ani nemá obtěžovat s odpovědí. „Je možné, že jsem je viděl? V neděli v podvečer? Minhyun Arona přivezl autem. Divil jsem se, proč zastavil v polovině cesty a nezajel až ke škole…“
„Bariéra.“
„Bariéra?“
„Hm. Min Ho si rád drží nepřátele od těla.“
„Dobře dělá,“ ocenil Kangta hraběcí přístup. Pár vteřin, lehce krouže sklenkou, zamyšleně pozoroval zčeřenou hladinu vína, načež prudce zvedl hlavu a zadíval se na Erika. Tvářil se takřka vyčítavě. „Copak ty se o Arona nebojíš?“
„Neumíš si představit, jak moc se o něj bojím,“ odsekl Eric, ostřeji, než zamýšlel. Povzdechl si. „Chci věřit tomu, že Minhyunova hrůza ze mě je větší než jeho případná touha ublížit Aronovi.“
Kangta prozíravě upustil od touhy vést o tomto tématu diskuzi a prohlásil jen: „Je to divné… ačkoli,“ přimhouřil oči, „ne tak divné jako to, že tu s tebou sedím a chlastám.“
„Skvělý ročník,“ poznamenal Eric a symbolicky pozvedl vlastní vinnou sklenici.
„Hmm… až příliš…“
„Naznačuješ tím něco?“
„Přemýšlím… máš postranní úmysly?“
„Mám chuť na víno.“
„Jen na víno?“
„Chceš-li změnit repertoár, stačí říct,“ Eric bradou pokynul k prosklené skříni vedle okna. „Chlastu tu mám habaděj.“
Zdálo se mu to, nebo se Kangta zatvářil zklamaně…?
Daemon usrkl vína. Vypadalo to, že o něčem uvažuje. Pak se zaklonil, pohled upíraje na lapač snů visící na zdi za nimi. Fascinoval ho. Skoro tak moc jako Erikovo zevrubné vyprávění o s ním souvisejícím magickém systému. „Myslíš, že vidí, co se tu děje?“
„Víla?“
„Hm.“
„Ne, to si nemyslím. Říše snů je přeci jenom úplně jiná –“ Eric ztichl. Cítil, jak rudne. No výborně, pochopit Kangtovy jemné narážky mu trvalo jen asi – kolik? – dobrou minutu? Gratulace, vskutku! Jaký div, že se mu ještě nepřezdívá blesk…
Odkašlal si. „Máš snad v plánu provádět něco, co by víla neměla vidět?“
„Možná,“ mroukl Kangta; plavně se na rozestlané pohovce svezl o ždibec níž a položil hlavu na Erikovo rameno. „Alkohol je dobrá výmluva.“
„Nebylo by lepší se na nic nevymlouvat?“
„Tobě se to řekne. Nepeskuje tě zažitá daemonská morálka.“
„A co svědomí?“
„Hryže tě?“
„Jak ďas.“
„Ale na alkohol by ses nevymlouval.“
„Nebylo by to správné.“
„Ne. To nebylo,“ uznal Kangta zvolna. „Čistě teoreticky tedy… kdybych ti slíbil, že žádné výmluvy hledat nebudu… vyspal by ses se mnou?“
„Teď? Ne.“
„Proč ne?“ Špatně skrývaný záchvěv ješitného dotčení v daemonově hlase Erika pobavil.
„Protože,“ s úsměvem se opřel o Kangtovo temeno, „jsme oba pod parou. Proto.“
„A zastřízliva…?“
„Zastřízliva budeš tohohle rozhovoru velmi litovat, předpokládám.“
„Děsí mě, jak dobře mě máš přečteného.“
„Ale nechci.“
„Mít mě přečteného?“
„Abys tohohle rozhovoru litoval.“
Svým způsobem to bylo přesně to, co chtěl Kangta slyšet. Jenže na plané sliby ho nikdy neužilo, a tak Erikovo vyznání přešel beze slov. Za což byl Eric jenom rád.
Mlčenlivé tulení a držení se za ruce naneštěstí nemohlo trvat věčně. Dotaz, s nímž Kangta zčistajasna vyrukoval, nemilosrdně rozcupoval příjemný poklid, který mezi oběma muži po celý večer panoval.
„Smrt mojí matky a bratra… jak přímou měla souvislost s tím, že jsi převzal odpovědnost za financování mého pobytu na psychiatrii?“
Erikovi se sevřel žaludek. Vzpomínky, které roky tak úzkostně potlačoval, se rázem vydraly na povrch. „Víš jistě, že chceš znát pravdu?“ povzdechl si nešťastně.
„Takže přímou,“ konstatoval Kangta. A vida, že Eric se do hovoru příliš nehrne, konverzačním tónem pokračoval: „Našel jsem si o tom případu nějaké informace. Zdá se, že většina úmrtí, co se v našem domě toho dne udála, byly sebevraždy. Ale Ji Hoona prokazatelně zabila démonská krev. A já se ptám jak? Má matka a její fanatičtí stoupenci démony nenáviděli. Jak se spolu tahle nesourodá společnost vůbec mohla octnout pod jednou střechou?“
„Řekněme, že… tvá matka nehodlala přejít újmu, jakou jsem ti způsobil.“
„Co udělala?“ Kangta se narovnal a zamračeně se Erikovi zadíval do očí. „Dala tě unést?“
„Stalo se to před nemocnicí svatého Jana,“ přisvědčil démon rozpačitě. „Nejsem na to hrdý; půl roku jsem se snažil předstírat, že nic z toho, co se stalo, se nestalo, a pak jsem se najednou honem potřeboval na vlastní oči ujistit, že to místo, kam tě zavřeli, je dostatečně dobré. Poflakoval jsem se kolem několik dní. Hádám, že si mě tam všimla. A naštvalo ji to.“
„Přednesla ti srdceryvný výlev zdrcené matky?“ uchechtl se daemon. Jeho cynický postoj Erika zaskočil.
„Milovala tě.“
„No jo. Tak moc, že co mě zavřeli do blázince, umně předstírala, že mě nezná,“ ucedil Kangta hořce. Když si všiml Erikova zahanbeného výrazu, zavrtěl hlavou: „Tobě ode mě hrozilo reálné nebezpečí, měls důvod bát se ke mně přiblížit.“
„Ale i tak… promiň.“
Kangta se k němu na moment mazlivě přivinul. „Víš, o kolik bych přišel, kdybych tě před šedesáti lety odkrouhl?“
„Snažím se si to velice živě představit…“
„Pak doufám, že je tvá představivost dostatečně kreativní,“ ušklíbl se daemon. Ač už se o Erika neopíral, neodsunul se natolik, aby se nedotýkali rameny. Následně navázal na přetrhnutou nit vyprávění: „Má matka mě milovala, dokud se mnou mohla chlubit. Dokud jsem byl to poslušné, snaživé dítě, které jí každý druhý rodič záviděl, ten čistý ohnivý mág, který odpovídal jejímu pokřivenému ideálu, zbožňovala mě. Nepokrytě. Zlomilo se to v momentě, kdy jsem se zamiloval do Junghyuka.“
Eric svraštil čelo. „Co bylo na Junghyukovi špatného?“
„Dle matčiných slov? Měl v sobě ďábla.“
„No, řečeno obrazně…“
„Nikdo nikdy nebyl tak hrdý na své démonské předky jako Junghyuk,“ usmál se Kangta. „Takže ho má matka přirozeně nesnášela… Nejspíš jí v žaludku ležel o to víc, že popletl hlavu jak mně, tak Ji Hoonovi.“
Eric polkl nepříjemnou pachuť v ústech. Spěšně se napil vína. „Tvůj bratr byl poloviční démon. To se s filozofií vaší matky dvakrát neslučovalo…“
„Za všechno samozřejmě mohl Ji Hoonův otec, kterého nikdy nepoznal. S oblibou prohlašovala, že to ďábelské svinstvo zavlekl do její dokonalé rodiny bezpochyby on. Čím déle jsem to poslouchal, tím míň jsem tomu věřil,“ odfrkl Kangta.
„Myslíš, že ona sama měla démonské předky?“
„Nedivil bych se. To, jak moc proti vám brojila, nebylo normální.“
„Dávala to Ji Hoonovi sežrat?“
„Nikdy ne otevřeně, uměla v tom chodit. Dovedla obhájit každý svůj čin. Někdo si všiml, že jedná jinak s Ji Hoonem a jinak se mnou? Ale to je přece jasné! Chudáček Chil Hyun je osvojený, logicky potřebuje víc lásky!
Ve finále se jí člověk, co se ji na jakoukoli její nekalost opovážil upozornit, ještě pokorně omlouval.“
„Dokonalá samaritánka, hm?“
„Přesně. A tebe tahle dokonalá samaritánka nechala unést. Co se dělo pak?“
„Probudil jsem se na podlaze v neznámé místnosti,“ zamumlal Eric. „Byl jsem nahý a nemohl jsem se hýbat ani mluvit. Mínila-li mě ponížit, povedlo se jí to.
Netuším, jak dlouho to trvalo. Většinu času jsem tam byl sám; ona dovnitř vešla přesně třikrát: aby mě uvedla do situace, aby mi zanadávala do zrůd a zahořekovala nad tvým osudem,“ potěšilo ho, když viděl, jak zhnuseně se Kangta zatvářil, „a aby mě předala Ji Hoonovi.
„Tady ho máš.“ Tak to řekla.“ Eric se zhluboka nadechl. Bylo nepřirozené mluvit o tom incidentu nahlas. Popravdě si myslel, že toho ani nebude schopen. Jak ale jednou začal, nebyl s to příval slov zarazit. „Než odešla, řízla mě. Nechápal jsem, oč jí jde, dokud… Chtěla se Ji Hoona zbavit.“
„Taky se jí to povedlo.“
Eric potřásl hlavou. „Má krev ho nezabila. Odolal jí. Nevím, zda měl tak úžasné sebeovládání, nebo mě v tu chvíli prostě jen nenáviděl tak moc, že se mu z představy, že se mojí krve napije, dělalo šoufl… Na každý pád, o krev mu nešlo.“
Ta věta toho mnoho neprozrazovala, a přesto daemon strnul a s děsem v očích se na Erika podíval. Chytil ho za paži v jakémsi zoufalém a zároveň ochranitelském gestu. Hrůza, brázdící rysy jeho nádherné, éterické tváře, začala ustupovat jiné emoci. Vzteku.
„Dotkl se tě?“ ucedil Kangta skrz zaťaté zuby.
„K tomu, k čemu si myslíš, že došlo, nedošlo,“ uklidnil ho Eric. Po krátkém zaváhání ale svou výpověď opravil: „Nestačilo dojít.“ Ač se vzpomínky na ten den snažil v hlavě třídit co možná nejpovrchněji, nad touto konkrétní se fyzicky otřásl odporem. Pak s rozechvělým nádechem a o ždibec veseleji pokračoval: „Dorazila moje záchranná četa.“ Shinhwa, tehdy ještě… „To s nimi se tvá matka a její přisluhovači potýkali.
Mě našel Andy. Scéna, jíž byl svědkem nedávala moc prostoru fantazii… bylo mu jasné, k čemu se schylovalo. To ho rozzuřilo. A Andyho nechceš rozzuřit.“
„To on Ji Hoona zabil?“ zeptal se Kangta tiše.
Eric přikývl. „Otrávil ho svojí krví. Přinutil ho ji pozřít. A pak… pak jsme společně sledovali, jak Ji Hoon trpí. A já při tom cítil takové zadostiučinění…“
Obrnil se proti výčitkám, čekal, že ho Kangta znechuceně odstrčí. Ji Hoon se ho sice bezesporu pokusil znásilnit, a to Kangtu nevýslovně popudilo, jenže na druhou stranu… Ji Hoon byl jeho rodina. A poslouchat, jak si on, Eric, morbidně užíval pohled na jeho nevlastního bratra svíjejícího se ve smrtelných křečích…
Ale Kangta se neodtáhl. Naopak. S takřka neslyšným povzdychnutím se k Erikovi přitiskl ještě o ždibec blíž. „Junghyuk se Ji Hoona bál… Ji Hoon ho zbožňoval, o tom není pochyb, jenže jeho náklonnost víc než lásku připomínala posedlost. Což Junghyukovi nijak neimponovalo. A pro mě bývalo Junghyukovo blaho nejvyšší prioritou.“
Dokud… To pokračování Kangta nahlas nevyřkl, avšak jeho přítomnost byla takřka fyzicky hmatatelná. A Eric zaváhal, zda jej chce skutečně znát. Rozhodl se, alespoň pro teď, zůstat u původního tématu:
„Takže… jste se s Ji Hoonem odcizili?“
„Hm. Čímž neříkám, že je mi fuk, jak umřel, jen… Nebudu ho oplakávat, ale nejsem bezcitný hajzl, jasný?“
„To mě ani nenapadlo.“
„Nelži.“
„Nelžu,“ ohradil se Eric. „Vrásky mi dělalo jenom to, jestli u tebe po tomhle přiznání budu ještě mít šanci.“
Kangta se ušklíbl. „Šanci? Tak tomu říkáš?“
Avšak démonova reakce, v zárodku stejně potměšilá jako ta daemonova, vzala za své. Svraštil čelo. Uvědomil si, že Kangtovi – ačkoli ne záměrně – zamlčel jednu klíčovou informaci. Informaci, jejíž podstata by mohla zcela zvrátit povahu jejich lehkovážného flirtování.
„Víš, že je Junghyuk stále tady?“
Kangta zbledl jako stěna. Vytřeštil na Erika oči. „Cože?“
„Jeho duch,“ vysvětlil vévoda. „Minho – Min Hova lidskost – s ním komunikuje.“
Účinek mělo to prohlášení okamžitý. Doteď přítulný Kangta se od něj spěšně odsunul, jak nejdál mu to rozkládací pohovka dovolovala.
„On tady zůstal?“ zašeptal ohromeně; hlas se mu zlomil dojetím. „Celou tu dobu?“
•••
V půl osmé ráno, kdy se drtivá většina školy teprve šinula do jídelny, měli už Hongbin a Aron po snídani a mířili do třídy. Aron naznal, že je nutné uvést nováčka aspoň stručně do situace v rámci každého předmětu, a Hongbin neprotestoval. Spoléhal sice, že si soulská magická střední nemůže dovolit být za Akademií Černých bratří ve svých osnovách příliš pozadu, tudíž jistě zvládne se svými novými spolužáky držet krok, na druhou stranu… potenciální zjištění, že tomu tak není, by nerad absolvoval před očima celého druhého ročníku.
Před tři čtvrtě na osm se do třídy začali trousit studenti. Někteří při příchodu nekonkrétně pozdravili všechny a hleděli si svého, jiní se s Hongbinem zašli seznámit přímo. Nejdramatičtějším entrée se pochlubil Key, který do třídy vpadl jako velká voda, když uviděl Hongbina, zalapal po dechu, a pak se se značným patosem svezl na židli ve vedlejší lavici. Někdo by ten teatrální akt možná připodobnil ke „chřadnoucí květině“, no podle Hongbina to byla typická „masožravka, co se snaží zmást pěkně tučnou mouchu“.
Cítil se jako ta moucha.
Jenže jak ho Aron informoval, s touhle masožravkou bude každodenně docházet jak na klasickou výuku, tak na specializovanou hodinu dramatické výchovy, a poštvat si proti sobě někoho, s kým bude trávit půl dne, by nebyl zrovna nejchytřejší tah…
A tak Hongbin Keyho pozdravil. Do deseti minut už o něm věděl všechno vyjma pinu k platební kartě.
Krátce před osmou vstoupil do třídy Choi Minho. Okamžitě bylo znát, že přišla hlavní hvězda. Popřál dobré ráno všem okolo, a pak, když usedal do lavice vedle Keyho, pozdravil jmenovitě Arona. Jeho nového spolusedícího okázale ignoroval.
Paradoxně jediný Hongbin, kterého se Minhova arogantní přezíravost měla dotknout nejvíc, neviděl na celé situaci nic zvláštního.
Dopolední vyučování probíhalo v mnohem větším klidu, než si Hongbin představoval. Svou roli v tom jistě hrálo i to, že se na vlastní kůži hodinu za hodinou spokojeně přesvědčoval, že v aktuálně probírané látce tápe jen minimálně, jestli vůbec. A rovněž fakt, že Aronovo vstřícné chování vůči němu nevykazovalo ani v přítomnosti populárních přátel sebemenší změnu.
Šok Hongbinovi přichystala hodina magie v praxi. Respektive její šarmantní, démonický vyučující. Musel se štípnout do ruky, aby se ujistil, že je zcela při smyslech. Totiž že černovlasý muž, vcházející do tělocvičny, není Yoon ale profesor Yesung.
Na druhý pohled už nebyl ten „dvojčecí“ dojem tak markantní, bylo zjevné, že Yesung je mnohem drobnější, a zrovna tak rysy jeho tváře jsou jemnější než ty Yoonovy. A přesto… ta podoba byla zarážející.
Aronovi neušla Hongbinova netajená konsternace; s tázavým výrazem do něj dloubl loktem:
„Děje se něco?“
Hongbin nepřítomně zavrtěl hlavou, nespouštěje zrak z učitele. „Jenom mi někoho hrozně připomíná…“
•••
Hongbinův původní plán nechat oběd na později vzal spontánně za své. Už proto, že Key se rozhodl být jeho gardedámou, a ne nebral jako ne.
V hlučící jídelně plné studentů se Hongbin se svojí gardedámou rozloučil, propracoval se k jídelním tácům a po chvíli nejistého přešlapování se zařadil do postupujícího lidského štrúdlu kolem švédského stolu.
Naložil si na talíř smažené kuře, zadumaně se rozhlédl po vhodné příloze – a v tu chvíli tác leknutím málem upustil. Ani ne metr od něj stál Aronův blonďatý nevraživý duch. Až na to, že tohle nebyl duch, ale kluk z masa a kostí.
Asi začínal chápat, co je ta depresivní mrtvá existence zač…
„Rozhodl ses socializovat?“
Hongbin spěšně nasadil nic neříkající výraz a obrátil se k usmívajícímu se Aronovi. Jako na zavolanou…
„Důkaz, že na mě má tahle škola špatný vliv.“
„Už se balíš?“
„Ne. Což se další důkaz.“
Mrtvá depresivní existence se na něj přes spolužákovo rameno ošklivě zamračila. Hongbin naznal, že vůbec nejlepší bude si jí nevšímat.
Aron se pobaveně uchechtl. „Dramaťák s Kibumem jsi, vidím, přežil ve zdraví.“
„Nebylo to tak strašlivé, jak jsem očekával…“
„Beru zpět,“ prohlásil daemon s hravou vážností, „fakt ti to tu leze na mozek.“
Zakřenili se na sebe.
„Hele,“ Hongbin nenápadně pokynul k dvojníkovi Aronova ducha a ztišil hlas, „to je tvůj Vyvolený?“
„Hm. Jmenuje se Choi Minki. Ale říká si Ren.“
Hongbin svraštil čelo. Ta podivná formulace jej zmátla. Nedávalo smysl představovat mága rodným jménem, jestliže si zvolil jiné… Ledaže…
(Aron ví, že vidím Renova mrtvého démona.)
Ne. Tu myšlenku okamžitě zahnal.
Aron popřál Hongbinovi dobrou chuť a s tácem oběda v rukou zamířil ke královskému stolu. Cestou se k němu připojil Ren. Hongbin nad tou scénou významně povytáhl obočí. Nemít povědomí, které má, myslel by, že vidí dvojmo…
Spěšně si nabral brambory a zeleninu, na kraji tabule doplnil svou popolední krmi o sklenici džusu a vykročil k místu, kde měl od včerejška neoficiálně zamluvenou židli. Spolu s Chansungem seděli u stolu další dva chlapci, přesně jak Aron zmiňoval.
Když si Chansung všiml, že se k nim Hongbin blíží, zazubil se a zamával na něj. „Čau, Hongbine!“
To už na něj s nepokrytým úžasem zírali i jeho dva kolegové.
Hongbin své spolustolovníky poněkud rozpačitě pozdravil a usedl na volné místo vedle nejmenšího z trojice.
„Seznam se. Tohle jsou Ryeowook,“ Chansung ukázal na Binova souseda, jehož uniforma dávala hrdě na odiv, že se jedná o vzdušného mága, „a Tao.“ Zasmušilý mladík vedle Chansunga Hongbinovi pár vteřin oplácel nejistý pohled, pak ale jeho tvář pod vlivem úsměvu zjihla. Rázem vyhlížel o poznání přívětivěji.
„Divný a divnější. O tobě už samozřejmě vědí naprosto všechno.“
„To zní znepokojivě,“ podotkl Hongbin a chopil se příboru.
„Já ti říkal, ať mu to neříkáš!“ zalomil Tao dramaticky rukama. „S takovou zdrhne dřív, než ho stačíme zneuctít!“
„Teďs tomu fakt pomohl,“ plácl se daemon do čela.
Ale Hongbin neutekl, rozesmál se. A Chansung a Tao, spokojení, že jejich hloupý humor padl na úrodnou půdu, se dali do smíchu s ním. Na moment. Pak se ozval Ryeowookův vysoký zpěvný hlásek – tolik kontrastní a nepřeslechnutelný – a všechny tři jako na povel umlčel.
„Páni. Jsi ještě hezčí než na fotkách!“
Naivní přímost toho komplimentu vzala Hongbinovi dech. Lichotky naživo se nikdy nepřijímat nenaučil, víc ho znervózňovaly, jak těšily, ale na téhle… na téhle bylo cosi tak bezelstného, že své poděkování, kterým na chlapcova slova chvály reagoval, myslel asi poprvé v životě zcela opravdově.
„Ryeowooku, proboha…!“ obrátil Tao oči v sloup. „To je něco, co si všichni myslíme, ale neříkáme to nahlas, protože je to trapný!“
Ano, pomyslel si Hongbin, i tak se na to dá nahlížet…
Ryeowook si však z Taova kárání vůbec nic nedělal. „Mně nevadí být trapnej,“ prohlásil suverénně. Čímž v Hongbinových očích rázem vyrostl minimálně o dvacet čísel.
„Je hezčí než Eric?“ zamyslel se Chansung.
Z Ryeowookovy grimasy se dalo soudit, že ztratil veškerou víru v daemonovu příčetnost. „Nikdo není hezčí než Eric,“ odfrkl.
„Tak to vidíš,“ otočil se Chansung na Hongbina, „Tao tě zneuctít možná plánuje, ale Wookie ne. Wookie je na důchodce. Au!“ vyjekl, když ho Ryeowook pod stolem chladnokrevně nakopl do holeně.
„Pořád je to míň ubohý než tvý pětiletý honění si nad Aronem, kterýho ti ve finále stejně vyfoukl Minhyun!“
Chansungovi zacukalo levé obočí.
„Jestli ho kopneš, je po něm,“ varoval ho Tao.
„Mělo by mě to trápit?“
„Já nevím. Mělo?“
„Maniakální sklony k násilí bych před Hongbinem ukázal až příští týden,“ doporučil Chansungovi Ryeowook.
„Příští týden je něčím speciální?“ podivil se Hongbin.
„Ne, ale on do tý doby zapomene, že mě chtěl odnežít,“ vysvětlil Ryeowook šeptem.
„Nezapomenu,“ vyvedl ho Chansung důrazně z omylu, načež s povzdychem konstatoval: „Jsme prostě banda zoufalců.“
„Super,“ opáčil Hongbin vesele. „Cítím se jak doma!“
Tao na něj s nedůvěřivým výrazem namířil soustem rýže, jež nabral jídelními hůlkami. „Seš fakt divnej,“ zabručel. „Líbíš se mi.“
Nato za Chansungovy horlivé asistence začal popisovat humorný incident, jehož byl třetí ročník svědkem v hodině sociologie. Hongbin s úsměvem naslouchal jejich barvitému líčení, užíval si znamenitý oběd a cítil se dobře.
Když se k jejich konverzaci připojil Ryeowook a zmínil profesora Yesunga, zadíval se Hongbin automaticky k protějšímu učitelskému stolu. Přelétl očima jeho osazenstvo a jakmile Yesunga našel, zauvažoval nad svými dvěma dopoledními teoriemi. Možnost, že by se mohlo jednat čistě o náhodu a jeho podoba se Seungyoonem nic neznačila, odmítal brát v potaz.
Buďto je Yesung Yoonův mizerný otec, kterého jeho kamarád neviděl od svých tří let, anebo…
Na volnou židli vedle Yesunga se posadil Min Ho a bez rozpaků jej políbil na tvář.
…je vysvětlení mnohem poetičtější.
„Zaujaly tě naše hrdličky?“ podotkl s úšklebkem Ryeowook, čímž – aniž by tušil – bezpečně potvrdil domněnku, ve kterou Hongbin doufal.
Bé je správně.
•••
Minwoo zmlkl v polovině věty a významně povytáhl obočí. Žádná změna. Minhyun dál nepřítomně hleděl na zdobený strop, culil se jako měsíček na hnoji a zavládnuvší ticho si vůbec neuvědomoval.
Hrabě Lee si teatrálně povzdechl – bez odezvy – a rozmrzele Minhyuna dloubl ukazovákem do ramene. Zabralo to. Baron k němu líně stočil zastřený pohled.
„Drogy, nebo Aron?“
Minhyun se usmál ještě šířeji.
„Takže Aron…“
„Miluje mě,“ špitl Minhyun zasněně.
Minwoo svraštil čelo. „A…?“
„Co a?“
„Proč jsi z toho teď tak paf?“
„Protože mě miluje!“
„Předtím tě nemiloval?“
„Předtím mě měl rád,“ vysvětlil Minhyun důležitě. „Proto taky nad naším vztahem zpočátku tak váhal. Tvrdil, že to vůči mně není fér…“
„No, to měl chlapec teda sakra pravdu,“ odfrkl Minwoo.
Minhyun se zamračil a ze své ležérní polohy ležmo se vyšvihl do sedu. Neunikl mu rozčilený tón, s jakým Minwoo tu větu pronesl. „Aron neudělal nic špatného,“ namítl ostře.
„Minhyune…“
„Byl ke mně jenom upřímný.“
„O to tu přece vůbec nejde.“
„Tak oč jde?!“
„O tebe!“ vyštěkl Minwoo. „O to, že v každém vztahu, který jsi kdy měl, jsi to vždycky ty, kdo dělá ústupky!“
„No vida,“ ucedil Minhyun bezvýrazně. „Další expert, co ví, jak nejlíp žít můj život.“
„Nic takového jsem –!“
„Eric by tě mohl poplivat, veřejně tebou opovrhovat, a ty bys na jeho zavolání stejně ochotně přiběhl. Vážně si myslíš, že zrovna ty máš právo mě kritizovat?“
Rozhostilo se palčivé ticho; démoni na sebe vteřinu dvě zírali, jako by nevěřili, kam až jejich roztržka zašla, načež oba spěšně uhnuli očima.
Minwoo polkl hořkou pachuť v ústech. Zvažoval, co je víc ponižující. Že ho ranila zmínka o Erikovi? Že je to potupná pravda? Nebo…?
Zadíval se na Minhyuna, sklíčeného vývojem celé situace. Jeho bezelstnost dojala Minwooa takřka k slzám. Sakra, kdyby mu někdo před rokem vyvěštil, že se bude mateřsky rozplývat nad baronem Hwangem, od srdce by se tomu zasmál…
„Omlouvám se,“ hlesl pokorně.
„Ne, to já se omlouvám!“ vyhrkl Minhyun. „Neměl jsem… to, co jsem řekl, jsem říkat neměl…“
„Řekls jen pravdu,“ podotkl Minwoo a usmál se. Minhyun mu úsměv nejistě oplatil.
„Nezastírám, že mě dopaluje, když vidím, jak tě zneužívají osoby, které nezasluhují ani špetku tvojí péče, ale… v tomhle případě jsou moje obavy úplně bezpředmětné, viď? S Aronem je všechno tak, jak má být.“
Minhyun přikývl. Veškerá nejistota z jeho úsměvu vyprchala. „Jsem šťastný, hyung. Doopravdy šťastný.“ Spokojeně se položil zpátky na divan, ruce založil na břiše. „Cítím se potřebný, víš? Poprvé v životě… Je to zvláštní pocit… vědět, že na mě Aron spoléhá…“
„Bereš tím na sebe velkou zodpovědnost,“ podotkl Minwoo měkce.
„Hm…“
„Děsí tě to?“
„Trochu,“ přiznal Minhyun zvolna. „Uvědomuju si ale, že jsem jediný, kdo Arona dovede spolehlivě ochránit. A já chci, aby byl v bezpečí. Je to můj úkol. A taky povinnost. Nebýt mě, nikdy by to nedošlo do takového stádia…“
„Nesmíš si to vyčítat. Min Kiho jsi říší snů neprováděl proto, abys mu dal návod, jak Arona pohodlně šikanovat. On tu znalost zneužil.“
„Ale já to neberu jako selhání,“ opáčil Minhyun překvapeně. „Jasně, netěší mě, že se to stalo, ale stalo se. Proč brečet nad rozlitým mlíkem? Ne. Chápu to jako motivaci, proč je nutné Min Kiho zastavit. Nadobro.“
Definitivnost toho prohlášení, jež nepřipouštělo námitky, Minwooa zaskočila. Svraštil čelo. „Něco takového bys dokázal?“
„Všechno jde, když se chce,“ pokrčil Minhyun rameny. „Pracuju na tom.“
„A… daří se?“
„Nijak zvlášť. Potřeboval bych s Aronem trávit víc času.“
„Když spí, předpokládám…“
„Nepohrdl bych ani bdělým stavem,“ kontroval Minhyun s trpkým povzdechem. „Přál bych si, abychom se mohli vídat bez omezení… tak jako tomu bylo tady…“ Zachmuřil se. „Jsem nesvůj, když ho nemám poblíž…“
„Potíž je, že každý stojíte na jiné straně barikády,“ připomněl mu Minwoo. „Na poměry, v jakých se nacházíte, vám to funguje ještě podivuhodně obstojně.“
Minhyun se nad jeho slovy důkladně zamyslel. A dospěl k velmi nedémonskému prozření:
„K čemu by mi byla absolutní moc, kdybych neměl Arona?“
Minwooovi spadla brada. Vytřeštil na zadumaně se mračícího barona oči. Vážně tu před ním nahlas
(tak lidsky)
uvažuje, že by…?
„Hyung? Máš číslo na Choie Min Ha?“
•••
Informacemi o Choii Min Kim bulvární internetové plátky nešetřily. Vikomt byl očividně považován za natolik kontroverzní postavičku korejské aristokracie, že nebylo týdne, kdy by o něm nevyšla aspoň jedna více či méně relevantní noticka.
Ještě dva roky po svojí smrti patřil v Podsvětí k nejprobíranějším celebritám.
Obrázek, jaký si Hongbin o Min Kiho životě ze všemožně nalezených střípků utvořil, byl bezútěšnější, než si původně představoval. Sexuální zneužívání a následné soudní tahanice, během nichž se pedofilní otčím snažil svého nevlastního syna vykreslit jako lháře, měly na Min Kiho už tak podlomenou psychiku devastující účinky. Nikdy se přes ten traumatizující zážitek úplně nepřenesl, a podle citovaných odborníků se jednalo o základ všech Min Kiho budoucích problémů.
Hongbina upřímně překvapilo, že Min Ki býval blízkým přítelem Min Ha a jeho sestry; takového provázání by se vskutku nenadál. Na tom, že byl vikomt Choi před pěti lety zabit daemonem jeho lidskosti, by naopak nic zarážejícího nebylo… kdyby Hongbin nevěděl, že tím daemonem je Aron. Ne, že by nevěřil, že je Aron schopný vraždy – ačkoli k zformování té představy potřeboval hodně fantazie – to posmrtná přítomnost Min Kiho jako taková mu nedávala smysl.
Chyběla v ní pomstychtivost, kterou by u ducha, pronásledujícího svého vraha, předpokládal.
Ze zamyšlení ho vytrhnulo zvonění mobilu. Volal mu Yoon.
„Měls pravdu,“ prohlásil Hongbin bez pozdravu.
Z druhého konce linky, zřetelně zmateného z tak strohého (ne)uvítání, se ozvalo nejisté: „Jo…?“
„Ohledně divnolidí na Akademii.“
„Fakt?!“ Seungyoon vypískl nadšením. „Jsou tam? Kolik?“
„Spousta!“ zazubil se Hongbin. Vyjmenoval mu všechny démony, lidskosti, daemony i poloviční démony, s nimiž zatím přišel do styku, zmínil se i o Min Kim a jeho podivném vztahu k Aronovi.
Záměrně Yoonovi zamlčel přítomnost jediného divnolida, a tím byl Yesung.
„Myslím, že potřebuju polopaticky vysvětlit, jak je možný, že obědváš naproti bývalýmu daemonskýmu Lordovi,“ odkašlal si Seungyoon rozpačitě. „Neměl by bývalý daemonský Lord být… no, mrtvý?“
„Ta story je ekvivalentem pochybné telenovely,“ varoval ho Hongbin.
„Je i tak dlouhá?“
„Delší.“
„Chápu. Převyprávíš mi ji, až se uvidíme,“ zabručel Yoon, pročež obratem, se špatně skrývaným očekáváním vyhrkl: „Přijedeš o víkendu?“
„To bych asi mohl,“ připustil Hongbin, ohromený, že to nenapadlo jeho samotného. „Poptám se, jak to tu funguje s vycházkami a… dám ti vědět.“
„Mám počítat se sobotou?“
„Hm. Hádám, že kolem poledne…“
„Víš co?“
„Co?“
„Zníš spokojeně,“ podotkl Yoon s patrným ulehčením v hlase. Hongbin se zastyděl; došlo mu, že kvůli všem těm zbytečně negativním řečem, co měl před odjezdem na Akademii, si o něj kamarád dělal starosti.
„Jsem spokojený,“ ujistil ho Hongbin. „Ne tak spokojený, jako kdybys tu se mnou byl ty, ale… mám podezřele dobrý pocit, že na téhle škole bych mohl zapadnout.“
Ještě chvíli nezávazně klábosili, a nakonec se rozloučili za doprovodu vzájemného ujišťování, že v sobotu se určitě potkají. Nato Hongbin hovor ukončil a mobil položil zpátky na desku psacího stolu. Koutkem oka zaznamenal, že před nepovlečenou postelí postává Myung Soo.
„Proč jsi Yoonovi nepověděl o Yesungovi?“
„Radostí do stropu z toho neskáču,“ podotkl Eric suše. Chopil se lahve a bez ptaní zamračenému daemonovi dolil. „Jenže nemůžu popřít, že Aronovi Minhyun prospívá.“
„To zní jako pěkná blbost.“
„Zní, ale není.“
„Víš to jistě?“
Eric pokrčil rameny. „Zatím to funguje.“
„Zatím,“ odfrkl Kangta posměšně. „Není to trochu málo?“
„Beru všechno, co Aronovi pomůže. I kdyby jen na chvilku.“
„Slyšel jsem, že je Minhyun docela magor.“
„Pracuje na sobě,“ namítl Eric defenzivně. „Poslední dobou –“
Vlastní reakce ho šokovala. Nikdy by se nenadál, že bude hájit Hwanga Minhyuna.
„Nech mě hádat. Aron mu prospívá, co?“ ušklíbl se Kangta, načež ostentativně mávl rukou na znamení, že se démon ani nemá obtěžovat s odpovědí. „Je možné, že jsem je viděl? V neděli v podvečer? Minhyun Arona přivezl autem. Divil jsem se, proč zastavil v polovině cesty a nezajel až ke škole…“
„Bariéra.“
„Bariéra?“
„Hm. Min Ho si rád drží nepřátele od těla.“
„Dobře dělá,“ ocenil Kangta hraběcí přístup. Pár vteřin, lehce krouže sklenkou, zamyšleně pozoroval zčeřenou hladinu vína, načež prudce zvedl hlavu a zadíval se na Erika. Tvářil se takřka vyčítavě. „Copak ty se o Arona nebojíš?“
„Neumíš si představit, jak moc se o něj bojím,“ odsekl Eric, ostřeji, než zamýšlel. Povzdechl si. „Chci věřit tomu, že Minhyunova hrůza ze mě je větší než jeho případná touha ublížit Aronovi.“
Kangta prozíravě upustil od touhy vést o tomto tématu diskuzi a prohlásil jen: „Je to divné… ačkoli,“ přimhouřil oči, „ne tak divné jako to, že tu s tebou sedím a chlastám.“
„Skvělý ročník,“ poznamenal Eric a symbolicky pozvedl vlastní vinnou sklenici.
„Hmm… až příliš…“
„Naznačuješ tím něco?“
„Přemýšlím… máš postranní úmysly?“
„Mám chuť na víno.“
„Jen na víno?“
„Chceš-li změnit repertoár, stačí říct,“ Eric bradou pokynul k prosklené skříni vedle okna. „Chlastu tu mám habaděj.“
Zdálo se mu to, nebo se Kangta zatvářil zklamaně…?
Daemon usrkl vína. Vypadalo to, že o něčem uvažuje. Pak se zaklonil, pohled upíraje na lapač snů visící na zdi za nimi. Fascinoval ho. Skoro tak moc jako Erikovo zevrubné vyprávění o s ním souvisejícím magickém systému. „Myslíš, že vidí, co se tu děje?“
„Víla?“
„Hm.“
„Ne, to si nemyslím. Říše snů je přeci jenom úplně jiná –“ Eric ztichl. Cítil, jak rudne. No výborně, pochopit Kangtovy jemné narážky mu trvalo jen asi – kolik? – dobrou minutu? Gratulace, vskutku! Jaký div, že se mu ještě nepřezdívá blesk…
Odkašlal si. „Máš snad v plánu provádět něco, co by víla neměla vidět?“
„Možná,“ mroukl Kangta; plavně se na rozestlané pohovce svezl o ždibec níž a položil hlavu na Erikovo rameno. „Alkohol je dobrá výmluva.“
„Nebylo by lepší se na nic nevymlouvat?“
„Tobě se to řekne. Nepeskuje tě zažitá daemonská morálka.“
„A co svědomí?“
„Hryže tě?“
„Jak ďas.“
„Ale na alkohol by ses nevymlouval.“
„Nebylo by to správné.“
„Ne. To nebylo,“ uznal Kangta zvolna. „Čistě teoreticky tedy… kdybych ti slíbil, že žádné výmluvy hledat nebudu… vyspal by ses se mnou?“
„Teď? Ne.“
„Proč ne?“ Špatně skrývaný záchvěv ješitného dotčení v daemonově hlase Erika pobavil.
„Protože,“ s úsměvem se opřel o Kangtovo temeno, „jsme oba pod parou. Proto.“
„A zastřízliva…?“
„Zastřízliva budeš tohohle rozhovoru velmi litovat, předpokládám.“
„Děsí mě, jak dobře mě máš přečteného.“
„Ale nechci.“
„Mít mě přečteného?“
„Abys tohohle rozhovoru litoval.“
Svým způsobem to bylo přesně to, co chtěl Kangta slyšet. Jenže na plané sliby ho nikdy neužilo, a tak Erikovo vyznání přešel beze slov. Za což byl Eric jenom rád.
Mlčenlivé tulení a držení se za ruce naneštěstí nemohlo trvat věčně. Dotaz, s nímž Kangta zčistajasna vyrukoval, nemilosrdně rozcupoval příjemný poklid, který mezi oběma muži po celý večer panoval.
„Smrt mojí matky a bratra… jak přímou měla souvislost s tím, že jsi převzal odpovědnost za financování mého pobytu na psychiatrii?“
Erikovi se sevřel žaludek. Vzpomínky, které roky tak úzkostně potlačoval, se rázem vydraly na povrch. „Víš jistě, že chceš znát pravdu?“ povzdechl si nešťastně.
„Takže přímou,“ konstatoval Kangta. A vida, že Eric se do hovoru příliš nehrne, konverzačním tónem pokračoval: „Našel jsem si o tom případu nějaké informace. Zdá se, že většina úmrtí, co se v našem domě toho dne udála, byly sebevraždy. Ale Ji Hoona prokazatelně zabila démonská krev. A já se ptám jak? Má matka a její fanatičtí stoupenci démony nenáviděli. Jak se spolu tahle nesourodá společnost vůbec mohla octnout pod jednou střechou?“
„Řekněme, že… tvá matka nehodlala přejít újmu, jakou jsem ti způsobil.“
„Co udělala?“ Kangta se narovnal a zamračeně se Erikovi zadíval do očí. „Dala tě unést?“
„Stalo se to před nemocnicí svatého Jana,“ přisvědčil démon rozpačitě. „Nejsem na to hrdý; půl roku jsem se snažil předstírat, že nic z toho, co se stalo, se nestalo, a pak jsem se najednou honem potřeboval na vlastní oči ujistit, že to místo, kam tě zavřeli, je dostatečně dobré. Poflakoval jsem se kolem několik dní. Hádám, že si mě tam všimla. A naštvalo ji to.“
„Přednesla ti srdceryvný výlev zdrcené matky?“ uchechtl se daemon. Jeho cynický postoj Erika zaskočil.
„Milovala tě.“
„No jo. Tak moc, že co mě zavřeli do blázince, umně předstírala, že mě nezná,“ ucedil Kangta hořce. Když si všiml Erikova zahanbeného výrazu, zavrtěl hlavou: „Tobě ode mě hrozilo reálné nebezpečí, měls důvod bát se ke mně přiblížit.“
„Ale i tak… promiň.“
Kangta se k němu na moment mazlivě přivinul. „Víš, o kolik bych přišel, kdybych tě před šedesáti lety odkrouhl?“
„Snažím se si to velice živě představit…“
„Pak doufám, že je tvá představivost dostatečně kreativní,“ ušklíbl se daemon. Ač už se o Erika neopíral, neodsunul se natolik, aby se nedotýkali rameny. Následně navázal na přetrhnutou nit vyprávění: „Má matka mě milovala, dokud se mnou mohla chlubit. Dokud jsem byl to poslušné, snaživé dítě, které jí každý druhý rodič záviděl, ten čistý ohnivý mág, který odpovídal jejímu pokřivenému ideálu, zbožňovala mě. Nepokrytě. Zlomilo se to v momentě, kdy jsem se zamiloval do Junghyuka.“
Eric svraštil čelo. „Co bylo na Junghyukovi špatného?“
„Dle matčiných slov? Měl v sobě ďábla.“
„No, řečeno obrazně…“
„Nikdo nikdy nebyl tak hrdý na své démonské předky jako Junghyuk,“ usmál se Kangta. „Takže ho má matka přirozeně nesnášela… Nejspíš jí v žaludku ležel o to víc, že popletl hlavu jak mně, tak Ji Hoonovi.“
Eric polkl nepříjemnou pachuť v ústech. Spěšně se napil vína. „Tvůj bratr byl poloviční démon. To se s filozofií vaší matky dvakrát neslučovalo…“
„Za všechno samozřejmě mohl Ji Hoonův otec, kterého nikdy nepoznal. S oblibou prohlašovala, že to ďábelské svinstvo zavlekl do její dokonalé rodiny bezpochyby on. Čím déle jsem to poslouchal, tím míň jsem tomu věřil,“ odfrkl Kangta.
„Myslíš, že ona sama měla démonské předky?“
„Nedivil bych se. To, jak moc proti vám brojila, nebylo normální.“
„Dávala to Ji Hoonovi sežrat?“
„Nikdy ne otevřeně, uměla v tom chodit. Dovedla obhájit každý svůj čin. Někdo si všiml, že jedná jinak s Ji Hoonem a jinak se mnou? Ale to je přece jasné! Chudáček Chil Hyun je osvojený, logicky potřebuje víc lásky!
Ve finále se jí člověk, co se ji na jakoukoli její nekalost opovážil upozornit, ještě pokorně omlouval.“
„Dokonalá samaritánka, hm?“
„Přesně. A tebe tahle dokonalá samaritánka nechala unést. Co se dělo pak?“
„Probudil jsem se na podlaze v neznámé místnosti,“ zamumlal Eric. „Byl jsem nahý a nemohl jsem se hýbat ani mluvit. Mínila-li mě ponížit, povedlo se jí to.
Netuším, jak dlouho to trvalo. Většinu času jsem tam byl sám; ona dovnitř vešla přesně třikrát: aby mě uvedla do situace, aby mi zanadávala do zrůd a zahořekovala nad tvým osudem,“ potěšilo ho, když viděl, jak zhnuseně se Kangta zatvářil, „a aby mě předala Ji Hoonovi.
„Tady ho máš.“ Tak to řekla.“ Eric se zhluboka nadechl. Bylo nepřirozené mluvit o tom incidentu nahlas. Popravdě si myslel, že toho ani nebude schopen. Jak ale jednou začal, nebyl s to příval slov zarazit. „Než odešla, řízla mě. Nechápal jsem, oč jí jde, dokud… Chtěla se Ji Hoona zbavit.“
„Taky se jí to povedlo.“
Eric potřásl hlavou. „Má krev ho nezabila. Odolal jí. Nevím, zda měl tak úžasné sebeovládání, nebo mě v tu chvíli prostě jen nenáviděl tak moc, že se mu z představy, že se mojí krve napije, dělalo šoufl… Na každý pád, o krev mu nešlo.“
Ta věta toho mnoho neprozrazovala, a přesto daemon strnul a s děsem v očích se na Erika podíval. Chytil ho za paži v jakémsi zoufalém a zároveň ochranitelském gestu. Hrůza, brázdící rysy jeho nádherné, éterické tváře, začala ustupovat jiné emoci. Vzteku.
„Dotkl se tě?“ ucedil Kangta skrz zaťaté zuby.
„K tomu, k čemu si myslíš, že došlo, nedošlo,“ uklidnil ho Eric. Po krátkém zaváhání ale svou výpověď opravil: „Nestačilo dojít.“ Ač se vzpomínky na ten den snažil v hlavě třídit co možná nejpovrchněji, nad touto konkrétní se fyzicky otřásl odporem. Pak s rozechvělým nádechem a o ždibec veseleji pokračoval: „Dorazila moje záchranná četa.“ Shinhwa, tehdy ještě… „To s nimi se tvá matka a její přisluhovači potýkali.
Mě našel Andy. Scéna, jíž byl svědkem nedávala moc prostoru fantazii… bylo mu jasné, k čemu se schylovalo. To ho rozzuřilo. A Andyho nechceš rozzuřit.“
„To on Ji Hoona zabil?“ zeptal se Kangta tiše.
Eric přikývl. „Otrávil ho svojí krví. Přinutil ho ji pozřít. A pak… pak jsme společně sledovali, jak Ji Hoon trpí. A já při tom cítil takové zadostiučinění…“
Obrnil se proti výčitkám, čekal, že ho Kangta znechuceně odstrčí. Ji Hoon se ho sice bezesporu pokusil znásilnit, a to Kangtu nevýslovně popudilo, jenže na druhou stranu… Ji Hoon byl jeho rodina. A poslouchat, jak si on, Eric, morbidně užíval pohled na jeho nevlastního bratra svíjejícího se ve smrtelných křečích…
Ale Kangta se neodtáhl. Naopak. S takřka neslyšným povzdychnutím se k Erikovi přitiskl ještě o ždibec blíž. „Junghyuk se Ji Hoona bál… Ji Hoon ho zbožňoval, o tom není pochyb, jenže jeho náklonnost víc než lásku připomínala posedlost. Což Junghyukovi nijak neimponovalo. A pro mě bývalo Junghyukovo blaho nejvyšší prioritou.“
Dokud… To pokračování Kangta nahlas nevyřkl, avšak jeho přítomnost byla takřka fyzicky hmatatelná. A Eric zaváhal, zda jej chce skutečně znát. Rozhodl se, alespoň pro teď, zůstat u původního tématu:
„Takže… jste se s Ji Hoonem odcizili?“
„Hm. Čímž neříkám, že je mi fuk, jak umřel, jen… Nebudu ho oplakávat, ale nejsem bezcitný hajzl, jasný?“
„To mě ani nenapadlo.“
„Nelži.“
„Nelžu,“ ohradil se Eric. „Vrásky mi dělalo jenom to, jestli u tebe po tomhle přiznání budu ještě mít šanci.“
Kangta se ušklíbl. „Šanci? Tak tomu říkáš?“
Avšak démonova reakce, v zárodku stejně potměšilá jako ta daemonova, vzala za své. Svraštil čelo. Uvědomil si, že Kangtovi – ačkoli ne záměrně – zamlčel jednu klíčovou informaci. Informaci, jejíž podstata by mohla zcela zvrátit povahu jejich lehkovážného flirtování.
„Víš, že je Junghyuk stále tady?“
Kangta zbledl jako stěna. Vytřeštil na Erika oči. „Cože?“
„Jeho duch,“ vysvětlil vévoda. „Minho – Min Hova lidskost – s ním komunikuje.“
Účinek mělo to prohlášení okamžitý. Doteď přítulný Kangta se od něj spěšně odsunul, jak nejdál mu to rozkládací pohovka dovolovala.
„On tady zůstal?“ zašeptal ohromeně; hlas se mu zlomil dojetím. „Celou tu dobu?“
•••
V půl osmé ráno, kdy se drtivá většina školy teprve šinula do jídelny, měli už Hongbin a Aron po snídani a mířili do třídy. Aron naznal, že je nutné uvést nováčka aspoň stručně do situace v rámci každého předmětu, a Hongbin neprotestoval. Spoléhal sice, že si soulská magická střední nemůže dovolit být za Akademií Černých bratří ve svých osnovách příliš pozadu, tudíž jistě zvládne se svými novými spolužáky držet krok, na druhou stranu… potenciální zjištění, že tomu tak není, by nerad absolvoval před očima celého druhého ročníku.
Před tři čtvrtě na osm se do třídy začali trousit studenti. Někteří při příchodu nekonkrétně pozdravili všechny a hleděli si svého, jiní se s Hongbinem zašli seznámit přímo. Nejdramatičtějším entrée se pochlubil Key, který do třídy vpadl jako velká voda, když uviděl Hongbina, zalapal po dechu, a pak se se značným patosem svezl na židli ve vedlejší lavici. Někdo by ten teatrální akt možná připodobnil ke „chřadnoucí květině“, no podle Hongbina to byla typická „masožravka, co se snaží zmást pěkně tučnou mouchu“.
Cítil se jako ta moucha.
Jenže jak ho Aron informoval, s touhle masožravkou bude každodenně docházet jak na klasickou výuku, tak na specializovanou hodinu dramatické výchovy, a poštvat si proti sobě někoho, s kým bude trávit půl dne, by nebyl zrovna nejchytřejší tah…
A tak Hongbin Keyho pozdravil. Do deseti minut už o něm věděl všechno vyjma pinu k platební kartě.
Krátce před osmou vstoupil do třídy Choi Minho. Okamžitě bylo znát, že přišla hlavní hvězda. Popřál dobré ráno všem okolo, a pak, když usedal do lavice vedle Keyho, pozdravil jmenovitě Arona. Jeho nového spolusedícího okázale ignoroval.
Paradoxně jediný Hongbin, kterého se Minhova arogantní přezíravost měla dotknout nejvíc, neviděl na celé situaci nic zvláštního.
Dopolední vyučování probíhalo v mnohem větším klidu, než si Hongbin představoval. Svou roli v tom jistě hrálo i to, že se na vlastní kůži hodinu za hodinou spokojeně přesvědčoval, že v aktuálně probírané látce tápe jen minimálně, jestli vůbec. A rovněž fakt, že Aronovo vstřícné chování vůči němu nevykazovalo ani v přítomnosti populárních přátel sebemenší změnu.
Šok Hongbinovi přichystala hodina magie v praxi. Respektive její šarmantní, démonický vyučující. Musel se štípnout do ruky, aby se ujistil, že je zcela při smyslech. Totiž že černovlasý muž, vcházející do tělocvičny, není Yoon ale profesor Yesung.
Na druhý pohled už nebyl ten „dvojčecí“ dojem tak markantní, bylo zjevné, že Yesung je mnohem drobnější, a zrovna tak rysy jeho tváře jsou jemnější než ty Yoonovy. A přesto… ta podoba byla zarážející.
Aronovi neušla Hongbinova netajená konsternace; s tázavým výrazem do něj dloubl loktem:
„Děje se něco?“
Hongbin nepřítomně zavrtěl hlavou, nespouštěje zrak z učitele. „Jenom mi někoho hrozně připomíná…“
•••
Hongbinův původní plán nechat oběd na později vzal spontánně za své. Už proto, že Key se rozhodl být jeho gardedámou, a ne nebral jako ne.
V hlučící jídelně plné studentů se Hongbin se svojí gardedámou rozloučil, propracoval se k jídelním tácům a po chvíli nejistého přešlapování se zařadil do postupujícího lidského štrúdlu kolem švédského stolu.
Naložil si na talíř smažené kuře, zadumaně se rozhlédl po vhodné příloze – a v tu chvíli tác leknutím málem upustil. Ani ne metr od něj stál Aronův blonďatý nevraživý duch. Až na to, že tohle nebyl duch, ale kluk z masa a kostí.
Asi začínal chápat, co je ta depresivní mrtvá existence zač…
„Rozhodl ses socializovat?“
Hongbin spěšně nasadil nic neříkající výraz a obrátil se k usmívajícímu se Aronovi. Jako na zavolanou…
„Důkaz, že na mě má tahle škola špatný vliv.“
„Už se balíš?“
„Ne. Což se další důkaz.“
Mrtvá depresivní existence se na něj přes spolužákovo rameno ošklivě zamračila. Hongbin naznal, že vůbec nejlepší bude si jí nevšímat.
Aron se pobaveně uchechtl. „Dramaťák s Kibumem jsi, vidím, přežil ve zdraví.“
„Nebylo to tak strašlivé, jak jsem očekával…“
„Beru zpět,“ prohlásil daemon s hravou vážností, „fakt ti to tu leze na mozek.“
Zakřenili se na sebe.
„Hele,“ Hongbin nenápadně pokynul k dvojníkovi Aronova ducha a ztišil hlas, „to je tvůj Vyvolený?“
„Hm. Jmenuje se Choi Minki. Ale říká si Ren.“
Hongbin svraštil čelo. Ta podivná formulace jej zmátla. Nedávalo smysl představovat mága rodným jménem, jestliže si zvolil jiné… Ledaže…
(Aron ví, že vidím Renova mrtvého démona.)
Ne. Tu myšlenku okamžitě zahnal.
Aron popřál Hongbinovi dobrou chuť a s tácem oběda v rukou zamířil ke královskému stolu. Cestou se k němu připojil Ren. Hongbin nad tou scénou významně povytáhl obočí. Nemít povědomí, které má, myslel by, že vidí dvojmo…
Spěšně si nabral brambory a zeleninu, na kraji tabule doplnil svou popolední krmi o sklenici džusu a vykročil k místu, kde měl od včerejška neoficiálně zamluvenou židli. Spolu s Chansungem seděli u stolu další dva chlapci, přesně jak Aron zmiňoval.
Když si Chansung všiml, že se k nim Hongbin blíží, zazubil se a zamával na něj. „Čau, Hongbine!“
To už na něj s nepokrytým úžasem zírali i jeho dva kolegové.
Hongbin své spolustolovníky poněkud rozpačitě pozdravil a usedl na volné místo vedle nejmenšího z trojice.
„Seznam se. Tohle jsou Ryeowook,“ Chansung ukázal na Binova souseda, jehož uniforma dávala hrdě na odiv, že se jedná o vzdušného mága, „a Tao.“ Zasmušilý mladík vedle Chansunga Hongbinovi pár vteřin oplácel nejistý pohled, pak ale jeho tvář pod vlivem úsměvu zjihla. Rázem vyhlížel o poznání přívětivěji.
„Divný a divnější. O tobě už samozřejmě vědí naprosto všechno.“
„To zní znepokojivě,“ podotkl Hongbin a chopil se příboru.
„Já ti říkal, ať mu to neříkáš!“ zalomil Tao dramaticky rukama. „S takovou zdrhne dřív, než ho stačíme zneuctít!“
„Teďs tomu fakt pomohl,“ plácl se daemon do čela.
Ale Hongbin neutekl, rozesmál se. A Chansung a Tao, spokojení, že jejich hloupý humor padl na úrodnou půdu, se dali do smíchu s ním. Na moment. Pak se ozval Ryeowookův vysoký zpěvný hlásek – tolik kontrastní a nepřeslechnutelný – a všechny tři jako na povel umlčel.
„Páni. Jsi ještě hezčí než na fotkách!“
Naivní přímost toho komplimentu vzala Hongbinovi dech. Lichotky naživo se nikdy nepřijímat nenaučil, víc ho znervózňovaly, jak těšily, ale na téhle… na téhle bylo cosi tak bezelstného, že své poděkování, kterým na chlapcova slova chvály reagoval, myslel asi poprvé v životě zcela opravdově.
„Ryeowooku, proboha…!“ obrátil Tao oči v sloup. „To je něco, co si všichni myslíme, ale neříkáme to nahlas, protože je to trapný!“
Ano, pomyslel si Hongbin, i tak se na to dá nahlížet…
Ryeowook si však z Taova kárání vůbec nic nedělal. „Mně nevadí být trapnej,“ prohlásil suverénně. Čímž v Hongbinových očích rázem vyrostl minimálně o dvacet čísel.
„Je hezčí než Eric?“ zamyslel se Chansung.
Z Ryeowookovy grimasy se dalo soudit, že ztratil veškerou víru v daemonovu příčetnost. „Nikdo není hezčí než Eric,“ odfrkl.
„Tak to vidíš,“ otočil se Chansung na Hongbina, „Tao tě zneuctít možná plánuje, ale Wookie ne. Wookie je na důchodce. Au!“ vyjekl, když ho Ryeowook pod stolem chladnokrevně nakopl do holeně.
„Pořád je to míň ubohý než tvý pětiletý honění si nad Aronem, kterýho ti ve finále stejně vyfoukl Minhyun!“
Chansungovi zacukalo levé obočí.
„Jestli ho kopneš, je po něm,“ varoval ho Tao.
„Mělo by mě to trápit?“
„Já nevím. Mělo?“
„Maniakální sklony k násilí bych před Hongbinem ukázal až příští týden,“ doporučil Chansungovi Ryeowook.
„Příští týden je něčím speciální?“ podivil se Hongbin.
„Ne, ale on do tý doby zapomene, že mě chtěl odnežít,“ vysvětlil Ryeowook šeptem.
„Nezapomenu,“ vyvedl ho Chansung důrazně z omylu, načež s povzdychem konstatoval: „Jsme prostě banda zoufalců.“
„Super,“ opáčil Hongbin vesele. „Cítím se jak doma!“
Tao na něj s nedůvěřivým výrazem namířil soustem rýže, jež nabral jídelními hůlkami. „Seš fakt divnej,“ zabručel. „Líbíš se mi.“
Nato za Chansungovy horlivé asistence začal popisovat humorný incident, jehož byl třetí ročník svědkem v hodině sociologie. Hongbin s úsměvem naslouchal jejich barvitému líčení, užíval si znamenitý oběd a cítil se dobře.
Když se k jejich konverzaci připojil Ryeowook a zmínil profesora Yesunga, zadíval se Hongbin automaticky k protějšímu učitelskému stolu. Přelétl očima jeho osazenstvo a jakmile Yesunga našel, zauvažoval nad svými dvěma dopoledními teoriemi. Možnost, že by se mohlo jednat čistě o náhodu a jeho podoba se Seungyoonem nic neznačila, odmítal brát v potaz.
Buďto je Yesung Yoonův mizerný otec, kterého jeho kamarád neviděl od svých tří let, anebo…
Na volnou židli vedle Yesunga se posadil Min Ho a bez rozpaků jej políbil na tvář.
…je vysvětlení mnohem poetičtější.
„Zaujaly tě naše hrdličky?“ podotkl s úšklebkem Ryeowook, čímž – aniž by tušil – bezpečně potvrdil domněnku, ve kterou Hongbin doufal.
Bé je správně.
•••
Minwoo zmlkl v polovině věty a významně povytáhl obočí. Žádná změna. Minhyun dál nepřítomně hleděl na zdobený strop, culil se jako měsíček na hnoji a zavládnuvší ticho si vůbec neuvědomoval.
Hrabě Lee si teatrálně povzdechl – bez odezvy – a rozmrzele Minhyuna dloubl ukazovákem do ramene. Zabralo to. Baron k němu líně stočil zastřený pohled.
„Drogy, nebo Aron?“
Minhyun se usmál ještě šířeji.
„Takže Aron…“
„Miluje mě,“ špitl Minhyun zasněně.
Minwoo svraštil čelo. „A…?“
„Co a?“
„Proč jsi z toho teď tak paf?“
„Protože mě miluje!“
„Předtím tě nemiloval?“
„Předtím mě měl rád,“ vysvětlil Minhyun důležitě. „Proto taky nad naším vztahem zpočátku tak váhal. Tvrdil, že to vůči mně není fér…“
„No, to měl chlapec teda sakra pravdu,“ odfrkl Minwoo.
Minhyun se zamračil a ze své ležérní polohy ležmo se vyšvihl do sedu. Neunikl mu rozčilený tón, s jakým Minwoo tu větu pronesl. „Aron neudělal nic špatného,“ namítl ostře.
„Minhyune…“
„Byl ke mně jenom upřímný.“
„O to tu přece vůbec nejde.“
„Tak oč jde?!“
„O tebe!“ vyštěkl Minwoo. „O to, že v každém vztahu, který jsi kdy měl, jsi to vždycky ty, kdo dělá ústupky!“
„No vida,“ ucedil Minhyun bezvýrazně. „Další expert, co ví, jak nejlíp žít můj život.“
„Nic takového jsem –!“
„Eric by tě mohl poplivat, veřejně tebou opovrhovat, a ty bys na jeho zavolání stejně ochotně přiběhl. Vážně si myslíš, že zrovna ty máš právo mě kritizovat?“
Rozhostilo se palčivé ticho; démoni na sebe vteřinu dvě zírali, jako by nevěřili, kam až jejich roztržka zašla, načež oba spěšně uhnuli očima.
Minwoo polkl hořkou pachuť v ústech. Zvažoval, co je víc ponižující. Že ho ranila zmínka o Erikovi? Že je to potupná pravda? Nebo…?
Zadíval se na Minhyuna, sklíčeného vývojem celé situace. Jeho bezelstnost dojala Minwooa takřka k slzám. Sakra, kdyby mu někdo před rokem vyvěštil, že se bude mateřsky rozplývat nad baronem Hwangem, od srdce by se tomu zasmál…
„Omlouvám se,“ hlesl pokorně.
„Ne, to já se omlouvám!“ vyhrkl Minhyun. „Neměl jsem… to, co jsem řekl, jsem říkat neměl…“
„Řekls jen pravdu,“ podotkl Minwoo a usmál se. Minhyun mu úsměv nejistě oplatil.
„Nezastírám, že mě dopaluje, když vidím, jak tě zneužívají osoby, které nezasluhují ani špetku tvojí péče, ale… v tomhle případě jsou moje obavy úplně bezpředmětné, viď? S Aronem je všechno tak, jak má být.“
Minhyun přikývl. Veškerá nejistota z jeho úsměvu vyprchala. „Jsem šťastný, hyung. Doopravdy šťastný.“ Spokojeně se položil zpátky na divan, ruce založil na břiše. „Cítím se potřebný, víš? Poprvé v životě… Je to zvláštní pocit… vědět, že na mě Aron spoléhá…“
„Bereš tím na sebe velkou zodpovědnost,“ podotkl Minwoo měkce.
„Hm…“
„Děsí tě to?“
„Trochu,“ přiznal Minhyun zvolna. „Uvědomuju si ale, že jsem jediný, kdo Arona dovede spolehlivě ochránit. A já chci, aby byl v bezpečí. Je to můj úkol. A taky povinnost. Nebýt mě, nikdy by to nedošlo do takového stádia…“
„Nesmíš si to vyčítat. Min Kiho jsi říší snů neprováděl proto, abys mu dal návod, jak Arona pohodlně šikanovat. On tu znalost zneužil.“
„Ale já to neberu jako selhání,“ opáčil Minhyun překvapeně. „Jasně, netěší mě, že se to stalo, ale stalo se. Proč brečet nad rozlitým mlíkem? Ne. Chápu to jako motivaci, proč je nutné Min Kiho zastavit. Nadobro.“
Definitivnost toho prohlášení, jež nepřipouštělo námitky, Minwooa zaskočila. Svraštil čelo. „Něco takového bys dokázal?“
„Všechno jde, když se chce,“ pokrčil Minhyun rameny. „Pracuju na tom.“
„A… daří se?“
„Nijak zvlášť. Potřeboval bych s Aronem trávit víc času.“
„Když spí, předpokládám…“
„Nepohrdl bych ani bdělým stavem,“ kontroval Minhyun s trpkým povzdechem. „Přál bych si, abychom se mohli vídat bez omezení… tak jako tomu bylo tady…“ Zachmuřil se. „Jsem nesvůj, když ho nemám poblíž…“
„Potíž je, že každý stojíte na jiné straně barikády,“ připomněl mu Minwoo. „Na poměry, v jakých se nacházíte, vám to funguje ještě podivuhodně obstojně.“
Minhyun se nad jeho slovy důkladně zamyslel. A dospěl k velmi nedémonskému prozření:
„K čemu by mi byla absolutní moc, kdybych neměl Arona?“
Minwooovi spadla brada. Vytřeštil na zadumaně se mračícího barona oči. Vážně tu před ním nahlas
(tak lidsky)
uvažuje, že by…?
„Hyung? Máš číslo na Choie Min Ha?“
•••
Informacemi o Choii Min Kim bulvární internetové plátky nešetřily. Vikomt byl očividně považován za natolik kontroverzní postavičku korejské aristokracie, že nebylo týdne, kdy by o něm nevyšla aspoň jedna více či méně relevantní noticka.
Ještě dva roky po svojí smrti patřil v Podsvětí k nejprobíranějším celebritám.
Obrázek, jaký si Hongbin o Min Kiho životě ze všemožně nalezených střípků utvořil, byl bezútěšnější, než si původně představoval. Sexuální zneužívání a následné soudní tahanice, během nichž se pedofilní otčím snažil svého nevlastního syna vykreslit jako lháře, měly na Min Kiho už tak podlomenou psychiku devastující účinky. Nikdy se přes ten traumatizující zážitek úplně nepřenesl, a podle citovaných odborníků se jednalo o základ všech Min Kiho budoucích problémů.
Hongbina upřímně překvapilo, že Min Ki býval blízkým přítelem Min Ha a jeho sestry; takového provázání by se vskutku nenadál. Na tom, že byl vikomt Choi před pěti lety zabit daemonem jeho lidskosti, by naopak nic zarážejícího nebylo… kdyby Hongbin nevěděl, že tím daemonem je Aron. Ne, že by nevěřil, že je Aron schopný vraždy – ačkoli k zformování té představy potřeboval hodně fantazie – to posmrtná přítomnost Min Kiho jako taková mu nedávala smysl.
Chyběla v ní pomstychtivost, kterou by u ducha, pronásledujícího svého vraha, předpokládal.
Ze zamyšlení ho vytrhnulo zvonění mobilu. Volal mu Yoon.
„Měls pravdu,“ prohlásil Hongbin bez pozdravu.
Z druhého konce linky, zřetelně zmateného z tak strohého (ne)uvítání, se ozvalo nejisté: „Jo…?“
„Ohledně divnolidí na Akademii.“
„Fakt?!“ Seungyoon vypískl nadšením. „Jsou tam? Kolik?“
„Spousta!“ zazubil se Hongbin. Vyjmenoval mu všechny démony, lidskosti, daemony i poloviční démony, s nimiž zatím přišel do styku, zmínil se i o Min Kim a jeho podivném vztahu k Aronovi.
Záměrně Yoonovi zamlčel přítomnost jediného divnolida, a tím byl Yesung.
„Myslím, že potřebuju polopaticky vysvětlit, jak je možný, že obědváš naproti bývalýmu daemonskýmu Lordovi,“ odkašlal si Seungyoon rozpačitě. „Neměl by bývalý daemonský Lord být… no, mrtvý?“
„Ta story je ekvivalentem pochybné telenovely,“ varoval ho Hongbin.
„Je i tak dlouhá?“
„Delší.“
„Chápu. Převyprávíš mi ji, až se uvidíme,“ zabručel Yoon, pročež obratem, se špatně skrývaným očekáváním vyhrkl: „Přijedeš o víkendu?“
„To bych asi mohl,“ připustil Hongbin, ohromený, že to nenapadlo jeho samotného. „Poptám se, jak to tu funguje s vycházkami a… dám ti vědět.“
„Mám počítat se sobotou?“
„Hm. Hádám, že kolem poledne…“
„Víš co?“
„Co?“
„Zníš spokojeně,“ podotkl Yoon s patrným ulehčením v hlase. Hongbin se zastyděl; došlo mu, že kvůli všem těm zbytečně negativním řečem, co měl před odjezdem na Akademii, si o něj kamarád dělal starosti.
„Jsem spokojený,“ ujistil ho Hongbin. „Ne tak spokojený, jako kdybys tu se mnou byl ty, ale… mám podezřele dobrý pocit, že na téhle škole bych mohl zapadnout.“
Ještě chvíli nezávazně klábosili, a nakonec se rozloučili za doprovodu vzájemného ujišťování, že v sobotu se určitě potkají. Nato Hongbin hovor ukončil a mobil položil zpátky na desku psacího stolu. Koutkem oka zaznamenal, že před nepovlečenou postelí postává Myung Soo.
„Proč jsi Yoonovi nepověděl o Yesungovi?“
„Je to jen teorie.“
„Které věříš.“
„Má víra nemění nic na tom, že pro ni nemám jediný důkaz,“ opáčil Hongbin a poklepáním na touchpad probudil k životu zčernalý monitor laptopu. Přihlásil se. „Až budu vědět víc…“ S vyzývavě pozdviženým obočím se po Myung Sooovi ohlédl. „Nebo mi ji snad můžeš potvrdit?“
„Dobře víš, že ne.“
„Pak nemáme o čem diskutovat,“ shledal Hongbin a mínil se vrátil k internetovému průzkumu osoby Choie Min Kiho. Než ale stačil kliknout na další odkaz ve vyhledávači, chytil jej Myung Soo za zápěstí. Chlapec k zamračenému duchovi tázavě vzhlédl.
„Nedráždi mrtvé, Hongbine. Jsou tací, kterým se velmi nelíbí, když strkáš nos do věcí, do kterých ti nic není.“
„Já se mrtvých nebojím,“ mávl Hongbin netečně rukou a vida, že se Myung Soo užuž nadechuje k protestu, s úsměvem dodal: „Nemusím. Mám tebe. Ty mě před nimi ochráníš.“
„Které věříš.“
„Má víra nemění nic na tom, že pro ni nemám jediný důkaz,“ opáčil Hongbin a poklepáním na touchpad probudil k životu zčernalý monitor laptopu. Přihlásil se. „Až budu vědět víc…“ S vyzývavě pozdviženým obočím se po Myung Sooovi ohlédl. „Nebo mi ji snad můžeš potvrdit?“
„Dobře víš, že ne.“
„Pak nemáme o čem diskutovat,“ shledal Hongbin a mínil se vrátil k internetovému průzkumu osoby Choie Min Kiho. Než ale stačil kliknout na další odkaz ve vyhledávači, chytil jej Myung Soo za zápěstí. Chlapec k zamračenému duchovi tázavě vzhlédl.
„Nedráždi mrtvé, Hongbine. Jsou tací, kterým se velmi nelíbí, když strkáš nos do věcí, do kterých ti nic není.“
„Já se mrtvých nebojím,“ mávl Hongbin netečně rukou a vida, že se Myung Soo užuž nadechuje k protestu, s úsměvem dodal: „Nemusím. Mám tebe. Ty mě před nimi ochráníš.“
Žádné komentáře:
Okomentovat