• Krátkost jednotlivých pasáží, z nichž sestává devětasedmdesátá kapitola, mě upřímně docela zaskočila. Během psaní mi přišly mnohem obsáhlejší... Na druhou stranu, děje se tu toho opravdu dost. Příběh postupuje vpřed, nechybí ani niterné konflikty postav... A nejvíc mě baví Brian. Rozhodně. Myslím, že až na jeho inkriminované prohlášení narazíte, pochopíte.
Minula půlnoc, a po Kangtovi nebylo vidu, ani slechu.
Eric vyčkal, dokud rafička na hodinách nedojde k celé. Pak s povzdychem zhasnul světlo a zavrtal se do peřin. Byl sám na sebe naštvaný. Dobře věděl, co tou
(ušlechtilou)
palčivou poznámkou o Junghyukovi způsobí, a přesto nedržel pusu. Co vůbec čekal? Že pro jeho pěkný oči hodí Kangta
(svého Vyvoleného)
svou daemonskou podstatu za hlavu?
Netušil kdy, ale spánek ho nakonec přemohl. Když se pojednou s trhnutím probral, seděl Kangta v nohách jeho provizorní postele a pozoroval ho. Na tenkých, přísných rtech mu pohrával nečitelný úsměv.
Eric si ani neuvědomil, že dal tělu příkaz k pohybu. Nespouštěje oči ze svého nočního návštěvníka, posadil se a skoro bázlivě se dotkl jeho paže. Příliš skutečné na snovou halucinaci. Eric vydechl úlevou.
„Vrátil ses.“
„Zníš překvapeně,“ podivil se Kangta a pokynul k balkonovým dveřím. „Na někoho, kdo mi nechal otevřeno dokořán…“
„Doufal jsem,“ zamumlal Eric. „Ale bál jsem se,“ vzal Kangtu za ruku a naznačil její galantní políbení, „že až příliš troufale.“
„Šašku,“ ušklíbl se daemon a svou dlaň z té démonovy afektovaně vytrhl. Vzápětí ale zvážněl, čelo mu zbrázdila hluboká vráska. Odkašlal si, vyhýbaje se Erikovu tázavému pohledu: „Přemýšlel jsem.“
„Ano…?“
„Hodně, hodně jsem přemýšlel.“
„Dobře…?“
„No, a jsem tady. A jsem naprosto střízlivý.“
„A-ha…?“
Kangtovi zacukalo oko. „Nic pitomějšího ve slovníku nemáš?!“
„Našlo by se,“ ujistil ho Eric pyšně, pročež konverzačním tónem opáčil: „Mám to chápat tak, že ses se mnou přišel vyspat?“
„Jo,“ přisvědčil Kangta. Tentokrát očima neuhnul. „Budeš spolupracovat?“
„Milerád.“
„Skvělé,“ zabručel daemon a bez okolků si začal rozepínat košili. Nedostal se však daleko; Eric jej zarazil u třetího knoflíčku.
„Nejdeš na to moc hopem?“
„Není to snad démonský styl?“
„Ty nejsi démon.“
„Ale ty jo!“ odsekl Kangta rozčileně a v jakémsi defenzivně ofenzivním gestu založil ruce na prsou. „Vycházím ti vstříc, tak mě laskavě přestaň umravňovat.“
Eric povytáhl obočí. „Máš strach.“
Kangta se užuž nadechoval, aby vévodu i s jeho analýzou poslal někam, když tu si uvědomil, že hádat se o strachu s démonem strachu by nebyla právě optimální ukázka pronikavého intelektu. „Protože vím, že cítit k tobě cokoli vyjma odporu a nenávisti je zvrácené,“ přiznal neochotně. „Navíc s vědomím, že tady Junghyuk stále je… a vidí mé morální pochybení… Já se chci zachovat správně, přísahám bohu. Jenže to nejde. Nemůžu. Je to pro mě dávno prohraná bitva… upřesnil bych, že vlastně od toho dne, kdy jsme se potkali poprvé… nebýt to tak stupidní klišé… Vzpomínáš? Na ten pitomý prodloužený víkend v horském středisku…?“
Eric kývl. „V tom hotelu už mě nikdy neviděli… Co se ale pamatuju, tys mnou tenkrát nebyl nijak uchvácený…“
„Jsem obstojná herečka, zlato,“ ušklíbl se Kangta. „A taky mám svou hrdost. Já jsem ten, před kterým ostatní úžasem padali na kolena. Jedinou výjimkou byl Junghyuk. Kterého zcela nelogicky trumfnul jeho démonický předobraz. K tomu jsem se přece nemohl doznat! Kór před ním ne!“
„Chápu. To by bylo nevhodné.“
„Taky myslím.“
„Ale čistě teoreticky,“ zafilozofoval Eric, „kdybych před tebou tehdy na kolena padl…“
„Odešli bychom spolu do západu slunce a Junghyuka tam nechali stát jako kůl v plotě, hádám. To by se Lordova rada asi podivila…“
„Výborně. Takže se shodneme, že nestojíš na úrovni náhodné známosti, kterou jsem nadraný potkal v baru.“
Daemon svraštil čelo. „Chovám se jako náhodná známost, kterou jsi nadraný potkal v baru?“
„Tak trochu, ano.“
Kangta si s kyselým úsměškem dopnul všechny tři knoflíčky. „Lepší?“
„Mnohem!“ pochválil ho Eric. „A teď… Ještě jsme se ani nepolíbili, víš? Navrhuju začít hezky od začátku.“
„Pravda. To mi vůbec – Hej! Kam jdeš?!“ vyjekl Kangta, vida, že se démon pakuje z pohovky pryč.
„Vyčistit si zuby,“ opáčil Eric prostě. „Budeme se líbat. A já nedůvěřuju aktuálnímu stavu své ústní dutiny.“
•••
Kdykoli se Hongbinovi zdálo o Sanze, byl to typický vzpomínkový sen. Přehrání události, kterou prožil Myung Soo, sen, jenž – co děje týče – měl hlavu a patu. Ale tentokrát to bylo jiné; sen nedával žádný smysl, byl doslovnou definicí chaosu. Popsat slovy, co se v něm dělo, bylo nad Hongbinovy síly. Jistě věděl pouze to, že v něm viděl Sangu. Sangu, jejíž tmavé vlasy v jednom okamžiku zesvětlaly v chladnou platinovou blond.
Možnost, že se jedná o věštecký sen, velkorysou nápovědu, že nemá hledat brunetu, ale blondýnku, byla živá přesně jeden Hongbinův nádech. Pak Sanga zmizela. Místo ní stál před ním Min Ki. A jak se na démona bolesti sluší, nebyla to přátelská návštěva. Trvalo nesnesitelně dlouho, než mu konečně dovolil probudit se.
Hongbin si opláchl obličej studenou vodou a zkontroloval v zrcadle svůj odraz. Kriticky naznal, že už vypadal i líp, rozhodně ale nevyhlíží tak hrozně, aby jeho vzhled vyvolával otázky. Naštěstí.
Pokoj opustil chvilku po sedmé. Aron už na něj čekal v přízemí před společenskou místností. Překvapivě úplně sám. Min Kiho nikde vidět nebylo. Což Hongbina na jednu stranu zneklidnilo, na stranu druhou ale nevýslovně potěšilo. Neměl chuť potýkat se s duchovou zatvrzelou nevraživostí. Zvlášť ne takhle po ránu.
V klidu se nasnídali a v půl osmé, kdy se jídelna začínala plnit strávníky, se pomalu vypravili do třídy. Při přechodu mezi hlavním a východním křídlem narazili na Min Ha. A jak se zdálo, nebyl pan hrabě v právě nejlepší náladě.
„Vysvětlíš mi, co po mně chce tvůj psychopat?!“
Aron svraštil čelo. „Nemám nejmenší tušení…?“
„Včera večer mi volal… Dals mu moje číslo?!“
„Já? Proč bych to dělal?“ ohradil se Aron. „Vím, že tě nemá zrovna… v lásce.“
„Chce se sejít. A mě nenapadá jediný rozumný důvod proč,“ zamračil se Min Ho. Když ale viděl, že daemon je v celé věci stejně bezradný jako on sám, nechal výslech výslechem a rozmrzele vykročil směrem, kterým měl původně namířeno. „Všichni se zbláznili,“ slyšel ho Hongbin bručet si pod vousy.
Aron neřekl tak, ani tak. Pokrčil rameny a pobídl spolužáka, ať pokračují v cestě. Hongbin poslechl, neodpustil si však nezeptat se:
„Tvůj psychopat je ten týpek, se kterým randíš po odpoledních?“
Aron přikývl. „Minhyun má svoje problémy, uznávám, ale není to strašné, jak –“
„Řekl jsi Minhyun?“
„Hwang Minhyun. Baron. Slyšel jsi o něm?“
„Tak trochu,“ odtušil Hongbin a měl co dělat, aby nevěřícně nezakroutil hlavou. Jaká větší telenovela se tu z toho ještě vyvrbí? V bulvárních článcích o Min Kim, které včera na internetu procházel, se jméno „Hwang Minhyun“ opakovalo nesčetněkrát. Mohla by to být náhoda…? O tom Hongbin těžce pochyboval.
„Asi bys měl vědět,“ ozval se Aron po chvíli zadumaného mlčení, „že tu vedeme takovou… menší válku.“ Vypověděl Hongbinovi vše o konfliktu mezi stranou Choie Min Ha a stranou Im Yoony, o hlavním důvodu sváru – to jest staré magii ukryté pod budovou Akademie – i o osazenstvu a poměru sil obou nepřátelských frakcí. Což bylo o dost víc interních informací, než Hongbin počítal, že se za tři dny (spíš dva a půl…) strávených tady může dozvědět. Znepokojilo ho to? Samozřejmě. Proti Aronovu argumentu: „Není úplně od věci mít jasno, do epicentra čeho jsi se nedopatřením přimotal, ne?“ však nebylo co namítat.
„Minhyun je teda vlastně záporák?“ ujistil se Hongbin o detailu, který… po svém včerejším pátrání napůl očekával.
„Definuj, co si pod tím pojmem představuješ.“
„Každý stojíte na jiné straně barikády.“
„Když to podáš takhle,“ zabručel Aron a vytáhl z tašky učebnici, „není o čem polemizovat.“
„Hotoví Kapuleti a Montekové,“ žasl Hongbin.
Aron zkřivil rty v náznaku cynického úsměvu. „Tragičtější lovestory v rukávu nemáš?“
•••
„Dobré ráno.“
Amber, poučená včerejším dopolednem, se automaticky zvedla od stolu a spěchala k oknu zatáhnout žaluzie. Kangta ji však ujistil, že dnes to není třeba.
„Žádná kocovina?“ podivila se démonka.
„Ne.“ Kangta ztěžka dosedl na židli. „A o to horší to celé je…“
„Mám dojem, že vám ty noční výlety příliš nesvědčí,“ poznamenala Amber, nalila do hrnku čaj z konvice a položila jej před Kangtu. Sama si pak dolila i svůj šálek a posadila se s ním naproti daemonovi.
Kangta zamumlal poděkování a obemkl prsty horkou keramiku. „Udělal jsem hroznou blbost.“
„Obecně hroznou, nebo daemonsky hroznou?“
„Záleží na tom?“
„Velmi.“
Kangta svraštil čelo. „No… nelituju vlastně toho, co jsem udělal… ale lituju toho, že toho nelituju…“
„Jasná daemonská schíza. Pusťte to z hlavy.“
„To nejde!“ Kangta se zatvářil dotčeně.
„Proč ne?“
„Je to… moc osobní.“
„Jde o vašeho Vyvoleného?“ zeptala se Amber. Pak se ale zarazila. „Ne, moment, ten je přece mrtvý…“
„Jde o démona mého Vyvoleného.“
„Ou.“
„Patřičná reakce, ano.“
„Ale houby,“ mlaskla Amber. „Jen přemýšlím, co tak daemonsky hrozného jste mohl udělat…“
„Vyspal jsem se s ním,“ povzdechl si Kangta s tragičností hodnou špatného divadelního herce.
Amber povytáhla obočí. „To byl ten sex tak mizernej?“
„Sex byl prvotřídní,“ odsekl Kangta, a ač nehnul brvou, tváře mu zrudly, „primárně ale taky naprosto nemorální!“
„V čem je problém? Jste nezadaný? Jste. A pokud jde o závazky vašeho milého,“ Amber mávla rukou, „na ty nehleďte, víte, jak to my démoni máme s monogamií…“
„Můj milý zavraždil mého Vyvoleného, Amber.“
„Jasně. Ale mně jste se svěřil, že jste k tomu svého milého vyprovokoval.“
„…“
„Máte pocit, že ho ten čin mrzí?“
„Nepochybně.“
„Na stupnici od jedné do deseti jsou vaše vražedné tendence ve jménu pomsty na…?“
„Dvojce. A půl.“
„To zní dobře. To by váš milý snad mohl i přežít… Chcete ho?“
„Co je to za otázku?!“ ohradil se Kangta pohoršeně.
„Takže chcete. Chce on vás?“
„Jak to mám –?!“
„Chce, Kangto?“
„Doufám v to.“
„Výborně!“ Amber s hranou vážností důstojně pokývala hlavou. „Buďte v klidu, na vašem milostném dobrodružství nic nemorálního není.“
„Bez urážky, ale… poslouchala jste, co jsem říkal?“
„Poslouchala. Pečlivě. Každé slovo,“ ubezpečila ho Amber. „A radím vám: přestaňte uvažovat jako daemon.
Udělal jste chybu. On udělal chybu. A skončilo to tragédií. To všechno se ale událo ve vašem… minulém životě, dá se říct. Teď jste dostal druhou šanci. Nežádal jste o ni, já vím, a váš návrat mezi živé neproběhl podle pravidel… Ale jste tady. I kdyby navěky poznamenaný, žijete.
Trpěl jste už dost, Kangto. Máte právo být šťastný.“
„To by bylo hezké,“ pousmál se daemon.
Amber mu úsměv oplatila, načež dopila svůj čaj, vstala a odnesla hrnek ke dřezu. „Mimochodem,“ zvýšila hlas, aby ji bylo přes tekoucí vodu slyšet, „včera se v okolí potloukaly dvě podřízené Im Yoony. Nic oficiálního, ale vyptávaly se. Hledají vás.“
„Dobře,“ hlesl Kangta mechanicky. Tvář se mu na moment zkřivila v grimase palčivé bolesti. Uvědomění pokřivenosti vlastní duše ho jako pokaždé zasáhlo náhle a intenzivně. A jako pokaždé je dovedl až děsivě snadno umlčet… Pět vteřin. Maximálně. Sebral se dřív, než zavládnuvší ticho mohlo začít působit podezřele, a když se po něm Amber ohlédla, nic patologického už neměla šanci zpozorovat.
„Sbalím si věci a –“
„Cože?“ Amber se zamračila. „Tak to prr, kovboji, chtěla jsem vás jen varovat, ať si dáváte majzla. Stěhování jsme si nedomluvili.“
„Nemůžu tady zůstat,“ namítl Kangta.
„Dokud si nenajdete pořádné, bezpečné bydlení, zůstanete. Konec diskuze.“
„Ale –“
„Rozumíte korejsky?“ odfrkla démonka popuzeně. „Konec diskuze! Komu poskytnu přístřeší, je moje věc. Nedělám nic nezákonnýho.“
„Hledají mě, Amber.“
„Jo. Banda pošuků bez policejních pravomocí; ať si Imová hukne. Dobrovolně vás nevydám.“
„A já vás nechci přivést do problémů.“
„Ještě slovo,“ pohrozila mu Amber, „a vrátíte mi ten pitomej teleportační kámen!“
A protože bez teleportačního kamene by měl Kangta s nočními výlety utrum, poslušně zmlknul a raději se napil čaje.
•••
Seohyun se nápad jejích kolegyň „nalomit Sungjina skrze jeho sváču“ od začátku nelíbil. Ne, že by snad vůči tomu ubohému blonďatému človíčkovi cítila lítost, jeho osud jí byl zcela ukradený. Ona neměla dobrý pocit ze Sungjina. Z potenciálně naštvaného Sungjina. Což nedávalo smysl, ten kluk se jí nezdál nebezpečný, spíš naopak. Byl nejistý, tak trochu vyplašený z každé mezilidské interakce, a nadto nepůsobil zrovna bystře.
Jenže dojem může mást.
Páteční odpoledne trávily všechny tři na zahradě opuštěného domku na samém okraji města, kde si zřídily svou základnu. Brian Kang toho dne školu vynechal, a tak si na něm Sunny a Hyoyeon svou oblíbenou strašicí úlohu psychických trýznitelek odbyly již před pár hodinami. Nyní po zásluze lenošily na sluníčku v trávě. Seohyun seděla na lavičce, skrytá ve stínu, a četla si knihu. Čas od času zvedla hlavu, aby své hihňající se společnice zkontrolovala. Od jejich návratu se nemohla zbavit neurčitého zlého tušení, Sunny i Hyoyeon však tvrdily, že všechno proběhlo jako vždycky; možná lépe, protože obě měly zatraceně dobrou náladu. Proto si Seohyun nechala své obavy pro sebe. Jak své kolegyně znala, beztak by se jí jen vysmály.
Je to pět dní. Kdyby jejich úkryt Sungjin dokázal vystopovat, jistě by je ohledně šikanování jeho soukromé krevní banky konfrontoval už dřív… Jen představa, že by lidská nicka jako Brian Kang zvládla držet jazyk za zuby tak dlouho, byla podle Seohyun nereálná.
Intuici tedy neposlechla. A umně zpracovávala samu sebe, že je to tak dobře. Dokud se zčistajasna nezablesklo. Hyoyeonino tělo sebou na trávníku začalo pod náporem elektrického proudu zběsile škubat, a Seohyun s hrůzou pochopila, jak moc se ve svých dohadech zmýlila.
Sunny hystericky zaječela a nemotorně se vyškrábala na nohy. Šanci k útěku ale nedostala. Sungjin se zjevil přímo za ní, sevřel ji v jakési morbidní parodii na objetí. Sunny vykřikla podruhé a ohnala se po něm volnou rukou. Respektive pokusila se ohnat. Sungjin jí pravou paži zcela nevzrušeně zkroutil za zády. A pak stiskl.
Na ten zvuk do konce života nezapomene, tím si byla Seohyun jistá.
„MOJE RUKA!“ vřískla Sunny, hlas bolestí zkreslený k nepoznání.
„Pár rozdrcených kostí. Zatím žádná tragédie,“ ujistil ji Sungjin klidně. „Ale přísahám, že jestli Seohyun udělá ještě jeden krok –,“ střelil po pobledlé tmavovlásce očima a ta strnula „– vyrvu ti tu pravačku z ramenního kloubu. Srozuměno?“
Sunny se usedavě rozplakala, nikdo z přítomných jí ale nevěnoval pozornost. Sungjin s významně povytaženým obočím hleděl na Seohyun, která po krátkém váhání neochotně přikývla.
„Víš, proč jsem tady.“
Seohyun vzdorovitě vystrčila bradu. „Neúčastnila jsem se toho.“
„Jistěže ne,“ usmál se Sungjin. Byl to nadmíru znepokojivý úsměv. „Proč myslíš, že tobě jsem nezkřivil jediný vlásek?“
Seohyun semkla rty. Ač se urputně snažila nedat na sobě nic znát, uvnitř se třásla strachy. Byla tak bláhová! Jak se kdy vůbec mohla domnívat, že je Sungjin neškodný? Stačí se na něj jen podívat a je zjevné, že je schopný naprosto všeho!
Ne když jde o něj, prozřetelně opravila své povrchní úvahy. Sungjin nemá problém držet svou démonskou podstatu na uzdě. Spouštěčem všeho je Brian. Jakmile je v ohrožení Brian, stává se ze Sungjina zrůda přesně podle Yoonina gusta.
To uvědomění Seohyun vyděsilo víc než Sungjin sám.
„Co po nás chceš?“ sykla, snažíc se z hlavy vypudit ten hororový scénář. Bezúspěšně.
„Abyste zmizely z tohohle města a víckrát se sem nevracely,“ opáčil Sungjin prostě. „Jestli kteroukoli z vás ještě někdy zmerčím v Brianově blízkosti, utrhané údy budou váš nejmenší problém.“
„Ale,“ kuňkla Sunny. Po tvářích jí přitom tekly slzy jako hrachy. „M-máme tu úkol.“
„Myslíš mé zrekrutování?“ Ta poznámka, zdálo se, Sungjina královsky pobavila. „Díky, nemám zájem. Vyřiďte svojí šéfové, ať si svou výhodnou pracovní nabídku strčí za klobouk.“
„Ani nevíš, s jakou radostí,“ zamumlala Seohyun, ale to už byl Sungjin pryč. Zanechal po sobě jednu polomrtvou a jednu traumatizovanou poloviční démonku, žalostně vzlykající v trávě.
•••
Vztek byl pro jeho mysl nevídaně osvobozujícím stavem. Následný přerod v pocit zadostiučinění měl taktéž něco do sebe. Vyprchal však až příliš rychle. A jakmile se tak stalo, zhroutil se Sungjin v koutě zapadlé uličky, otřesený tím, co provedl.
Nebyl včerejší, poznal takřka okamžitě, že se něco děje. Ač se to Brian snažil vehementně popírat, bylo očividné, že se leká i vlastního stínu. Ale proč…? Sungjin naznal, že páčit z něj důvody, když o nich zarytě odmítá mluvit, nemá smysl, a proto dál nevyzvídal. Měl se však na pozoru. Prozřetelně. Brianovu pudu sebezáchovy sice důvěřoval na sto procent, přítomnost jiného polovičního démona, jejíž nejasné stopy zachytil v okolí Kangovic domu, však byla… minimálně zarážející.
Nevyčetl z nich mnoho. Snad jen, že se jedná o dva auru laxně skrývající jedince a Seohyun mezi nimi není. Napůl se mu ulevilo. Ne, že by si Seohyun nějak výrazně oblíbil, byl ale rád, že ji dobře odhadl. Že ho ve svém nekale ryzím charakteru nezklamala.
Když mu Brian v pátek po poledni zavolal, celý vyklepaný, a prosil ho, ať přijde – o téměř čtyři hodiny dřív než obvykle – Sungjin věděl, že je zle.
Tentokrát už Brian nic nezapíral. Vypověděl mu všechno o narůstajícím psychickém teroru ze strany dvou polovičních démonek, Seohyuniných spolupracovnic. Co chtějí, netuší, ale jistě to nějak souvisí s ním, a proto ho do toho Brian vůbec nechtěl zatahovat, jenže teď… teď má dojem, že mu to celé přerostlo přes hlavu, a potřebuje pomoc.
Sungjin si popravdě nebyl nejistý, zda ho víc popudilo, že mají ty dvě tu drzost kroužit kolem jeho
(jídla)
dárce, nebo to, že se opovážily jeho dárce lomeno partnera vyděsit k smrti. Ve výsledku na tom však nesešlo: ohrožovaly Briana, a jeho tím rozzuřily k nepříčetnosti. Tečka.
Slepá zuřivost nelidsky zostřila jeho už tak vytříbené smysly, a to málo půldémonské aury, jež zůstalo zachyceno v zahradě domu, před ním naráz rozvinulo pomyslnou stezičku vedoucí přímo k jejím majitelkám. Následoval ji. Obě provinilkyně našel. A dopadlo to, jak to dopadlo. Zbytečným násilím.
Sungjin s nešťastným povzdychem vzhlédl k jasně modrému nebi nad sebou. Vyhlíželo až nemožně dokonale. Jako výsměšný kontrast jeho zoufalých, černých myšlenek.
Je monstrum. Ohavné a brutální, přesně jak prorokovali jeho rodiče. Měli pravdu. Jistěže měli pravdu… Měl by zmizet. Teď hned. Je nebezpečný, pro všechny ve svém okolí představuje riziko. Mohl by ublížit Brianovi.
(nikdy by Brianovi neublížil)
Neodpustil by si, kdyby ublížil Brianovi.
Z bezútěšných, chaotických úvah – během niž ho jakýsi neurotický hlásek vzadu v hlavě okřikoval, že přece nemá důvod se stresovat, jelikož jednal zcela oprávněně – ho vytrhnulo zapípání esemesky. Automaticky mobil vytáhl z kapsy a zprávu otevřel. Byla od Briana. Strachoval se, zda je Sungjin v pořádku. A žádal ho, ať se mu ozve.
Sungjin vyťukal stručnou odpověď,
(Do deseti minut jsem u tebe.)
pak se vyškrábal na nohy a důkladně si oprášil kalhoty.
Spletl se. Není nezdvořák. A opustit Briana bez jediného slova by nezdvořilé rozhodně bylo.
•••
Zvonek ani nestačil přejít z dýchavičného ding v neméně churavě znějící dong, a Brian už stál ve dveřích a se širokým úsměvem Sungjina sevřel v náručí.
„Jsi celý,“ vydechl ulehčeně. Pár vteřin staršího spokojeně objímal, pak si ho znovu pořádně prohlédl a když naznal, že je skutečně všechno, jak má být, vtáhl Sungjina dovnitř do domu. Ten, navzdory svým provinilým, útěkářským úmyslům, nijak neprotestoval.
„Je to vyřízené,“ oznámil Brianovi bezbarvě, zatímco si zouval boty. „Už tě nebudou obtěžovat.“
Chlapcovou tváří se mihl výraz znepokojení. Možná i strachu…? No výborně, lépe to snad ani dopadnout nemohlo. Začne-li se ho Brian bát, odejít bude snadné jako facka… Jenže chladná logika Sungjina neuchlácholila. Čelit Brianovým pochybám o sobě samém bolelo. Cítil se až… nevýslovně dotčený.
„Nezabil jsem je.“
Brian nonšalantně pokrčil rameny. Vzal Sungjina za ruku a vedl ho po schodišti do svého pokoje. Veškeré jeho obavy byly očividně tytam. „I kdyby… měls na to právo,“ prohlásil s neochvějnou jistotou.
Sungjin svraštil čelo. Ta diametrální změna ho zmátla. Upřímně teď nevěděl, ze kterého Brianova rozpoložení je víc nesvůj. „Ale ublížil jsem jim,“ namítl. „Ošklivě.“
„To je dobře.“
„Jak prosím?!“
„Mám toho o tvém druhu nastudovaného dost, abych mohl s čistým svědomím konstatovat, že jsi jednal jako poloviční démon,“ opáčil Brian a pokynul Sungjinovi, ať se posadí. „A ty jsi poloviční démon. Instinktivně bráníš svoje jídlo.“
Sungjin zrudl. „Nejsi moje jídlo.“
„Jistěže jsem,“ odfrkl Brian. „A jsem to hrdý, tak mi to laskavě nekaž!“
Sungjin rozpačitě sklopil pohled. Měl za to, že je o svojí pravdě veskrze přesvědčený, Brian ji však třemi větami dovedl rozmetat na prach. Asi tolik o její kvalitě… „Myslel jsem –,“ nadechl se v posledním chabém pokusu o protest, ale Brian ho nekompromisně umlčel polibkem.
„Opovaž se.“
„Vždyť ani nevíš co!“
„Že bys mě měl před sebou spasit,“ ušklíbl se Brian. „Odpověď zní: ne.“
„Ale čistě teoreticky –“
„Miluješ mě, Sungjine.“ Nebyla to otázka. Přesto Sungjin přikývl.
„A já toho mám o tvém druhu nastudovaného dost, abych věděl, že mi neublížíš. Naopak. Chráníš mě.“ Brian si beze spěchu vykasal rukáv mikiny a své odhalené zápěstí Sungjinovi výmluvně nabídl. Usmál se. „Protože tak to funguje.“
•••
„Nevěřím svým očím!“ Minho teatrálně spráskl rukama. „Jeho Výsost nás poctila svou přítomností u večeře!“
Aron se však nenechal vyprovokovat. Důstojně před sebe položil tác, posadil se a pak Minha obdařil blahosklonným úsměvem: „Kdybych tušil, že na Hongbina tolik žárlíš…“
Kyuhyun se rozchechtal na celé kolo.
„Mínil jsem tím samozřejmě to,“ ucedil Minho skrz zaťaté zuby a úsměv – či spíše hrozivý škleb – Aronovi oplatil, „že je pátek a ty nejsi s Minhyunem.“
„Minhyun plánuje rozpravu s Min Hem. Zítra odpoledne. A potřebuje se soustředit. Rozptyloval bych ho.“
„Minhyun a Min Ho zakopali válečnou sekeru?“ podivil se Kyuhyun.
„Neřekl bych.“
„Tak oč jde?“
„Nemám ponětí.“
„To ses Minhyuna ani nezeptal?!“
„Jasně, že zeptal,“ odsekl Aron nevrle. „Ale on o tom nechce mluvit. Zatím.“
„Bylo by ovšem moc hezké, kdyby se Minhyun rozhodl utužovat vztahy,“ zasnil se Minho.
Aron, žvýkající sousto, přitakal.
„Mně to spíš zní jako začátek apokalypsy,“ zabručel Kyuhyun, ale sluníčkové duo ho okázale ignorovalo.
Chvíli všichni mlčky jedli, pak si ale Minho významně odkašlal a poněkud vyčítavě se zadíval na Arona.
„Aby bylo jasno,“ ztišil hlas, ač ho ústřední téma hovoru nemohlo slyšet; na to sedělo moc daleko a navíc bylo pohrouženo v konverzaci s Ryeowookem, „já na Hongbina nežárlím.“
„To jsem rád,“ usmál se Aron. „Myslím, že byste si mohli docela rozumět.“
„Jo…?“ povytáhl Minho skepticky obočí.
„Hm. Hongbin taky vidí duchy.“
Kyuhyunovi zaskočila kukuřice. Minho mu mechanicky uštědřil herdu do zad, vyjeveně přitom civě na Arona.
„To… ti řekl?“
„Ne. Ale povážlivě často mi kouká přes rameno,“ vysvětlil daemon.
„To neznamená, že vidí duchy,“ zachraptěl Kyuhyun, „to znamená, že se na tebe nedá díva – AU!“ zařval, když mu Minho – ve tváři nezdravě zsinalý – dupl na nohu.
„Vidí Min Kiho?“
„O jiném mrtvém, co by mi stepoval za zadkem, povědomí nemám,“ odtušil Aron a zakousl se do druhé topinky. Patřičně propečené, soudě dle míry křupnutí.
Minho následoval jeho příkladu a pokračoval v jídle, pokradmu však celou dobu sledoval Hongbina, spokojeně večeřícího o tři stoly dál.
Nemohl tomu uvěřit. Je opravdu možné, aby…?
Pojednou Hongbin, zaposlouchaný do jakéhosi Ryeowookova květnatého vyprávění, nepřirozeně zpozorněl a ohlédl se. Minho učinil totéž.
A spatřil Junghyuka.
Eric vyčkal, dokud rafička na hodinách nedojde k celé. Pak s povzdychem zhasnul světlo a zavrtal se do peřin. Byl sám na sebe naštvaný. Dobře věděl, co tou
(ušlechtilou)
palčivou poznámkou o Junghyukovi způsobí, a přesto nedržel pusu. Co vůbec čekal? Že pro jeho pěkný oči hodí Kangta
(svého Vyvoleného)
svou daemonskou podstatu za hlavu?
Netušil kdy, ale spánek ho nakonec přemohl. Když se pojednou s trhnutím probral, seděl Kangta v nohách jeho provizorní postele a pozoroval ho. Na tenkých, přísných rtech mu pohrával nečitelný úsměv.
Eric si ani neuvědomil, že dal tělu příkaz k pohybu. Nespouštěje oči ze svého nočního návštěvníka, posadil se a skoro bázlivě se dotkl jeho paže. Příliš skutečné na snovou halucinaci. Eric vydechl úlevou.
„Vrátil ses.“
„Zníš překvapeně,“ podivil se Kangta a pokynul k balkonovým dveřím. „Na někoho, kdo mi nechal otevřeno dokořán…“
„Doufal jsem,“ zamumlal Eric. „Ale bál jsem se,“ vzal Kangtu za ruku a naznačil její galantní políbení, „že až příliš troufale.“
„Šašku,“ ušklíbl se daemon a svou dlaň z té démonovy afektovaně vytrhl. Vzápětí ale zvážněl, čelo mu zbrázdila hluboká vráska. Odkašlal si, vyhýbaje se Erikovu tázavému pohledu: „Přemýšlel jsem.“
„Ano…?“
„Hodně, hodně jsem přemýšlel.“
„Dobře…?“
„No, a jsem tady. A jsem naprosto střízlivý.“
„A-ha…?“
Kangtovi zacukalo oko. „Nic pitomějšího ve slovníku nemáš?!“
„Našlo by se,“ ujistil ho Eric pyšně, pročež konverzačním tónem opáčil: „Mám to chápat tak, že ses se mnou přišel vyspat?“
„Jo,“ přisvědčil Kangta. Tentokrát očima neuhnul. „Budeš spolupracovat?“
„Milerád.“
„Skvělé,“ zabručel daemon a bez okolků si začal rozepínat košili. Nedostal se však daleko; Eric jej zarazil u třetího knoflíčku.
„Nejdeš na to moc hopem?“
„Není to snad démonský styl?“
„Ty nejsi démon.“
„Ale ty jo!“ odsekl Kangta rozčileně a v jakémsi defenzivně ofenzivním gestu založil ruce na prsou. „Vycházím ti vstříc, tak mě laskavě přestaň umravňovat.“
Eric povytáhl obočí. „Máš strach.“
Kangta se užuž nadechoval, aby vévodu i s jeho analýzou poslal někam, když tu si uvědomil, že hádat se o strachu s démonem strachu by nebyla právě optimální ukázka pronikavého intelektu. „Protože vím, že cítit k tobě cokoli vyjma odporu a nenávisti je zvrácené,“ přiznal neochotně. „Navíc s vědomím, že tady Junghyuk stále je… a vidí mé morální pochybení… Já se chci zachovat správně, přísahám bohu. Jenže to nejde. Nemůžu. Je to pro mě dávno prohraná bitva… upřesnil bych, že vlastně od toho dne, kdy jsme se potkali poprvé… nebýt to tak stupidní klišé… Vzpomínáš? Na ten pitomý prodloužený víkend v horském středisku…?“
Eric kývl. „V tom hotelu už mě nikdy neviděli… Co se ale pamatuju, tys mnou tenkrát nebyl nijak uchvácený…“
„Jsem obstojná herečka, zlato,“ ušklíbl se Kangta. „A taky mám svou hrdost. Já jsem ten, před kterým ostatní úžasem padali na kolena. Jedinou výjimkou byl Junghyuk. Kterého zcela nelogicky trumfnul jeho démonický předobraz. K tomu jsem se přece nemohl doznat! Kór před ním ne!“
„Chápu. To by bylo nevhodné.“
„Taky myslím.“
„Ale čistě teoreticky,“ zafilozofoval Eric, „kdybych před tebou tehdy na kolena padl…“
„Odešli bychom spolu do západu slunce a Junghyuka tam nechali stát jako kůl v plotě, hádám. To by se Lordova rada asi podivila…“
„Výborně. Takže se shodneme, že nestojíš na úrovni náhodné známosti, kterou jsem nadraný potkal v baru.“
Daemon svraštil čelo. „Chovám se jako náhodná známost, kterou jsi nadraný potkal v baru?“
„Tak trochu, ano.“
Kangta si s kyselým úsměškem dopnul všechny tři knoflíčky. „Lepší?“
„Mnohem!“ pochválil ho Eric. „A teď… Ještě jsme se ani nepolíbili, víš? Navrhuju začít hezky od začátku.“
„Pravda. To mi vůbec – Hej! Kam jdeš?!“ vyjekl Kangta, vida, že se démon pakuje z pohovky pryč.
„Vyčistit si zuby,“ opáčil Eric prostě. „Budeme se líbat. A já nedůvěřuju aktuálnímu stavu své ústní dutiny.“
•••
Kdykoli se Hongbinovi zdálo o Sanze, byl to typický vzpomínkový sen. Přehrání události, kterou prožil Myung Soo, sen, jenž – co děje týče – měl hlavu a patu. Ale tentokrát to bylo jiné; sen nedával žádný smysl, byl doslovnou definicí chaosu. Popsat slovy, co se v něm dělo, bylo nad Hongbinovy síly. Jistě věděl pouze to, že v něm viděl Sangu. Sangu, jejíž tmavé vlasy v jednom okamžiku zesvětlaly v chladnou platinovou blond.
Možnost, že se jedná o věštecký sen, velkorysou nápovědu, že nemá hledat brunetu, ale blondýnku, byla živá přesně jeden Hongbinův nádech. Pak Sanga zmizela. Místo ní stál před ním Min Ki. A jak se na démona bolesti sluší, nebyla to přátelská návštěva. Trvalo nesnesitelně dlouho, než mu konečně dovolil probudit se.
Hongbin si opláchl obličej studenou vodou a zkontroloval v zrcadle svůj odraz. Kriticky naznal, že už vypadal i líp, rozhodně ale nevyhlíží tak hrozně, aby jeho vzhled vyvolával otázky. Naštěstí.
Pokoj opustil chvilku po sedmé. Aron už na něj čekal v přízemí před společenskou místností. Překvapivě úplně sám. Min Kiho nikde vidět nebylo. Což Hongbina na jednu stranu zneklidnilo, na stranu druhou ale nevýslovně potěšilo. Neměl chuť potýkat se s duchovou zatvrzelou nevraživostí. Zvlášť ne takhle po ránu.
V klidu se nasnídali a v půl osmé, kdy se jídelna začínala plnit strávníky, se pomalu vypravili do třídy. Při přechodu mezi hlavním a východním křídlem narazili na Min Ha. A jak se zdálo, nebyl pan hrabě v právě nejlepší náladě.
„Vysvětlíš mi, co po mně chce tvůj psychopat?!“
Aron svraštil čelo. „Nemám nejmenší tušení…?“
„Včera večer mi volal… Dals mu moje číslo?!“
„Já? Proč bych to dělal?“ ohradil se Aron. „Vím, že tě nemá zrovna… v lásce.“
„Chce se sejít. A mě nenapadá jediný rozumný důvod proč,“ zamračil se Min Ho. Když ale viděl, že daemon je v celé věci stejně bezradný jako on sám, nechal výslech výslechem a rozmrzele vykročil směrem, kterým měl původně namířeno. „Všichni se zbláznili,“ slyšel ho Hongbin bručet si pod vousy.
Aron neřekl tak, ani tak. Pokrčil rameny a pobídl spolužáka, ať pokračují v cestě. Hongbin poslechl, neodpustil si však nezeptat se:
„Tvůj psychopat je ten týpek, se kterým randíš po odpoledních?“
Aron přikývl. „Minhyun má svoje problémy, uznávám, ale není to strašné, jak –“
„Řekl jsi Minhyun?“
„Hwang Minhyun. Baron. Slyšel jsi o něm?“
„Tak trochu,“ odtušil Hongbin a měl co dělat, aby nevěřícně nezakroutil hlavou. Jaká větší telenovela se tu z toho ještě vyvrbí? V bulvárních článcích o Min Kim, které včera na internetu procházel, se jméno „Hwang Minhyun“ opakovalo nesčetněkrát. Mohla by to být náhoda…? O tom Hongbin těžce pochyboval.
„Asi bys měl vědět,“ ozval se Aron po chvíli zadumaného mlčení, „že tu vedeme takovou… menší válku.“ Vypověděl Hongbinovi vše o konfliktu mezi stranou Choie Min Ha a stranou Im Yoony, o hlavním důvodu sváru – to jest staré magii ukryté pod budovou Akademie – i o osazenstvu a poměru sil obou nepřátelských frakcí. Což bylo o dost víc interních informací, než Hongbin počítal, že se za tři dny (spíš dva a půl…) strávených tady může dozvědět. Znepokojilo ho to? Samozřejmě. Proti Aronovu argumentu: „Není úplně od věci mít jasno, do epicentra čeho jsi se nedopatřením přimotal, ne?“ však nebylo co namítat.
„Minhyun je teda vlastně záporák?“ ujistil se Hongbin o detailu, který… po svém včerejším pátrání napůl očekával.
„Definuj, co si pod tím pojmem představuješ.“
„Každý stojíte na jiné straně barikády.“
„Když to podáš takhle,“ zabručel Aron a vytáhl z tašky učebnici, „není o čem polemizovat.“
„Hotoví Kapuleti a Montekové,“ žasl Hongbin.
Aron zkřivil rty v náznaku cynického úsměvu. „Tragičtější lovestory v rukávu nemáš?“
•••
„Dobré ráno.“
Amber, poučená včerejším dopolednem, se automaticky zvedla od stolu a spěchala k oknu zatáhnout žaluzie. Kangta ji však ujistil, že dnes to není třeba.
„Žádná kocovina?“ podivila se démonka.
„Ne.“ Kangta ztěžka dosedl na židli. „A o to horší to celé je…“
„Mám dojem, že vám ty noční výlety příliš nesvědčí,“ poznamenala Amber, nalila do hrnku čaj z konvice a položila jej před Kangtu. Sama si pak dolila i svůj šálek a posadila se s ním naproti daemonovi.
Kangta zamumlal poděkování a obemkl prsty horkou keramiku. „Udělal jsem hroznou blbost.“
„Obecně hroznou, nebo daemonsky hroznou?“
„Záleží na tom?“
„Velmi.“
Kangta svraštil čelo. „No… nelituju vlastně toho, co jsem udělal… ale lituju toho, že toho nelituju…“
„Jasná daemonská schíza. Pusťte to z hlavy.“
„To nejde!“ Kangta se zatvářil dotčeně.
„Proč ne?“
„Je to… moc osobní.“
„Jde o vašeho Vyvoleného?“ zeptala se Amber. Pak se ale zarazila. „Ne, moment, ten je přece mrtvý…“
„Jde o démona mého Vyvoleného.“
„Ou.“
„Patřičná reakce, ano.“
„Ale houby,“ mlaskla Amber. „Jen přemýšlím, co tak daemonsky hrozného jste mohl udělat…“
„Vyspal jsem se s ním,“ povzdechl si Kangta s tragičností hodnou špatného divadelního herce.
Amber povytáhla obočí. „To byl ten sex tak mizernej?“
„Sex byl prvotřídní,“ odsekl Kangta, a ač nehnul brvou, tváře mu zrudly, „primárně ale taky naprosto nemorální!“
„V čem je problém? Jste nezadaný? Jste. A pokud jde o závazky vašeho milého,“ Amber mávla rukou, „na ty nehleďte, víte, jak to my démoni máme s monogamií…“
„Můj milý zavraždil mého Vyvoleného, Amber.“
„Jasně. Ale mně jste se svěřil, že jste k tomu svého milého vyprovokoval.“
„…“
„Máte pocit, že ho ten čin mrzí?“
„Nepochybně.“
„Na stupnici od jedné do deseti jsou vaše vražedné tendence ve jménu pomsty na…?“
„Dvojce. A půl.“
„To zní dobře. To by váš milý snad mohl i přežít… Chcete ho?“
„Co je to za otázku?!“ ohradil se Kangta pohoršeně.
„Takže chcete. Chce on vás?“
„Jak to mám –?!“
„Chce, Kangto?“
„Doufám v to.“
„Výborně!“ Amber s hranou vážností důstojně pokývala hlavou. „Buďte v klidu, na vašem milostném dobrodružství nic nemorálního není.“
„Bez urážky, ale… poslouchala jste, co jsem říkal?“
„Poslouchala. Pečlivě. Každé slovo,“ ubezpečila ho Amber. „A radím vám: přestaňte uvažovat jako daemon.
Udělal jste chybu. On udělal chybu. A skončilo to tragédií. To všechno se ale událo ve vašem… minulém životě, dá se říct. Teď jste dostal druhou šanci. Nežádal jste o ni, já vím, a váš návrat mezi živé neproběhl podle pravidel… Ale jste tady. I kdyby navěky poznamenaný, žijete.
Trpěl jste už dost, Kangto. Máte právo být šťastný.“
„To by bylo hezké,“ pousmál se daemon.
Amber mu úsměv oplatila, načež dopila svůj čaj, vstala a odnesla hrnek ke dřezu. „Mimochodem,“ zvýšila hlas, aby ji bylo přes tekoucí vodu slyšet, „včera se v okolí potloukaly dvě podřízené Im Yoony. Nic oficiálního, ale vyptávaly se. Hledají vás.“
„Dobře,“ hlesl Kangta mechanicky. Tvář se mu na moment zkřivila v grimase palčivé bolesti. Uvědomění pokřivenosti vlastní duše ho jako pokaždé zasáhlo náhle a intenzivně. A jako pokaždé je dovedl až děsivě snadno umlčet… Pět vteřin. Maximálně. Sebral se dřív, než zavládnuvší ticho mohlo začít působit podezřele, a když se po něm Amber ohlédla, nic patologického už neměla šanci zpozorovat.
„Sbalím si věci a –“
„Cože?“ Amber se zamračila. „Tak to prr, kovboji, chtěla jsem vás jen varovat, ať si dáváte majzla. Stěhování jsme si nedomluvili.“
„Nemůžu tady zůstat,“ namítl Kangta.
„Dokud si nenajdete pořádné, bezpečné bydlení, zůstanete. Konec diskuze.“
„Ale –“
„Rozumíte korejsky?“ odfrkla démonka popuzeně. „Konec diskuze! Komu poskytnu přístřeší, je moje věc. Nedělám nic nezákonnýho.“
„Hledají mě, Amber.“
„Jo. Banda pošuků bez policejních pravomocí; ať si Imová hukne. Dobrovolně vás nevydám.“
„A já vás nechci přivést do problémů.“
„Ještě slovo,“ pohrozila mu Amber, „a vrátíte mi ten pitomej teleportační kámen!“
A protože bez teleportačního kamene by měl Kangta s nočními výlety utrum, poslušně zmlknul a raději se napil čaje.
•••
Seohyun se nápad jejích kolegyň „nalomit Sungjina skrze jeho sváču“ od začátku nelíbil. Ne, že by snad vůči tomu ubohému blonďatému človíčkovi cítila lítost, jeho osud jí byl zcela ukradený. Ona neměla dobrý pocit ze Sungjina. Z potenciálně naštvaného Sungjina. Což nedávalo smysl, ten kluk se jí nezdál nebezpečný, spíš naopak. Byl nejistý, tak trochu vyplašený z každé mezilidské interakce, a nadto nepůsobil zrovna bystře.
Jenže dojem může mást.
Páteční odpoledne trávily všechny tři na zahradě opuštěného domku na samém okraji města, kde si zřídily svou základnu. Brian Kang toho dne školu vynechal, a tak si na něm Sunny a Hyoyeon svou oblíbenou strašicí úlohu psychických trýznitelek odbyly již před pár hodinami. Nyní po zásluze lenošily na sluníčku v trávě. Seohyun seděla na lavičce, skrytá ve stínu, a četla si knihu. Čas od času zvedla hlavu, aby své hihňající se společnice zkontrolovala. Od jejich návratu se nemohla zbavit neurčitého zlého tušení, Sunny i Hyoyeon však tvrdily, že všechno proběhlo jako vždycky; možná lépe, protože obě měly zatraceně dobrou náladu. Proto si Seohyun nechala své obavy pro sebe. Jak své kolegyně znala, beztak by se jí jen vysmály.
Je to pět dní. Kdyby jejich úkryt Sungjin dokázal vystopovat, jistě by je ohledně šikanování jeho soukromé krevní banky konfrontoval už dřív… Jen představa, že by lidská nicka jako Brian Kang zvládla držet jazyk za zuby tak dlouho, byla podle Seohyun nereálná.
Intuici tedy neposlechla. A umně zpracovávala samu sebe, že je to tak dobře. Dokud se zčistajasna nezablesklo. Hyoyeonino tělo sebou na trávníku začalo pod náporem elektrického proudu zběsile škubat, a Seohyun s hrůzou pochopila, jak moc se ve svých dohadech zmýlila.
Sunny hystericky zaječela a nemotorně se vyškrábala na nohy. Šanci k útěku ale nedostala. Sungjin se zjevil přímo za ní, sevřel ji v jakési morbidní parodii na objetí. Sunny vykřikla podruhé a ohnala se po něm volnou rukou. Respektive pokusila se ohnat. Sungjin jí pravou paži zcela nevzrušeně zkroutil za zády. A pak stiskl.
Na ten zvuk do konce života nezapomene, tím si byla Seohyun jistá.
„MOJE RUKA!“ vřískla Sunny, hlas bolestí zkreslený k nepoznání.
„Pár rozdrcených kostí. Zatím žádná tragédie,“ ujistil ji Sungjin klidně. „Ale přísahám, že jestli Seohyun udělá ještě jeden krok –,“ střelil po pobledlé tmavovlásce očima a ta strnula „– vyrvu ti tu pravačku z ramenního kloubu. Srozuměno?“
Sunny se usedavě rozplakala, nikdo z přítomných jí ale nevěnoval pozornost. Sungjin s významně povytaženým obočím hleděl na Seohyun, která po krátkém váhání neochotně přikývla.
„Víš, proč jsem tady.“
Seohyun vzdorovitě vystrčila bradu. „Neúčastnila jsem se toho.“
„Jistěže ne,“ usmál se Sungjin. Byl to nadmíru znepokojivý úsměv. „Proč myslíš, že tobě jsem nezkřivil jediný vlásek?“
Seohyun semkla rty. Ač se urputně snažila nedat na sobě nic znát, uvnitř se třásla strachy. Byla tak bláhová! Jak se kdy vůbec mohla domnívat, že je Sungjin neškodný? Stačí se na něj jen podívat a je zjevné, že je schopný naprosto všeho!
Ne když jde o něj, prozřetelně opravila své povrchní úvahy. Sungjin nemá problém držet svou démonskou podstatu na uzdě. Spouštěčem všeho je Brian. Jakmile je v ohrožení Brian, stává se ze Sungjina zrůda přesně podle Yoonina gusta.
To uvědomění Seohyun vyděsilo víc než Sungjin sám.
„Co po nás chceš?“ sykla, snažíc se z hlavy vypudit ten hororový scénář. Bezúspěšně.
„Abyste zmizely z tohohle města a víckrát se sem nevracely,“ opáčil Sungjin prostě. „Jestli kteroukoli z vás ještě někdy zmerčím v Brianově blízkosti, utrhané údy budou váš nejmenší problém.“
„Ale,“ kuňkla Sunny. Po tvářích jí přitom tekly slzy jako hrachy. „M-máme tu úkol.“
„Myslíš mé zrekrutování?“ Ta poznámka, zdálo se, Sungjina královsky pobavila. „Díky, nemám zájem. Vyřiďte svojí šéfové, ať si svou výhodnou pracovní nabídku strčí za klobouk.“
„Ani nevíš, s jakou radostí,“ zamumlala Seohyun, ale to už byl Sungjin pryč. Zanechal po sobě jednu polomrtvou a jednu traumatizovanou poloviční démonku, žalostně vzlykající v trávě.
•••
Vztek byl pro jeho mysl nevídaně osvobozujícím stavem. Následný přerod v pocit zadostiučinění měl taktéž něco do sebe. Vyprchal však až příliš rychle. A jakmile se tak stalo, zhroutil se Sungjin v koutě zapadlé uličky, otřesený tím, co provedl.
Nebyl včerejší, poznal takřka okamžitě, že se něco děje. Ač se to Brian snažil vehementně popírat, bylo očividné, že se leká i vlastního stínu. Ale proč…? Sungjin naznal, že páčit z něj důvody, když o nich zarytě odmítá mluvit, nemá smysl, a proto dál nevyzvídal. Měl se však na pozoru. Prozřetelně. Brianovu pudu sebezáchovy sice důvěřoval na sto procent, přítomnost jiného polovičního démona, jejíž nejasné stopy zachytil v okolí Kangovic domu, však byla… minimálně zarážející.
Nevyčetl z nich mnoho. Snad jen, že se jedná o dva auru laxně skrývající jedince a Seohyun mezi nimi není. Napůl se mu ulevilo. Ne, že by si Seohyun nějak výrazně oblíbil, byl ale rád, že ji dobře odhadl. Že ho ve svém nekale ryzím charakteru nezklamala.
Když mu Brian v pátek po poledni zavolal, celý vyklepaný, a prosil ho, ať přijde – o téměř čtyři hodiny dřív než obvykle – Sungjin věděl, že je zle.
Tentokrát už Brian nic nezapíral. Vypověděl mu všechno o narůstajícím psychickém teroru ze strany dvou polovičních démonek, Seohyuniných spolupracovnic. Co chtějí, netuší, ale jistě to nějak souvisí s ním, a proto ho do toho Brian vůbec nechtěl zatahovat, jenže teď… teď má dojem, že mu to celé přerostlo přes hlavu, a potřebuje pomoc.
Sungjin si popravdě nebyl nejistý, zda ho víc popudilo, že mají ty dvě tu drzost kroužit kolem jeho
(jídla)
dárce, nebo to, že se opovážily jeho dárce lomeno partnera vyděsit k smrti. Ve výsledku na tom však nesešlo: ohrožovaly Briana, a jeho tím rozzuřily k nepříčetnosti. Tečka.
Slepá zuřivost nelidsky zostřila jeho už tak vytříbené smysly, a to málo půldémonské aury, jež zůstalo zachyceno v zahradě domu, před ním naráz rozvinulo pomyslnou stezičku vedoucí přímo k jejím majitelkám. Následoval ji. Obě provinilkyně našel. A dopadlo to, jak to dopadlo. Zbytečným násilím.
Sungjin s nešťastným povzdychem vzhlédl k jasně modrému nebi nad sebou. Vyhlíželo až nemožně dokonale. Jako výsměšný kontrast jeho zoufalých, černých myšlenek.
Je monstrum. Ohavné a brutální, přesně jak prorokovali jeho rodiče. Měli pravdu. Jistěže měli pravdu… Měl by zmizet. Teď hned. Je nebezpečný, pro všechny ve svém okolí představuje riziko. Mohl by ublížit Brianovi.
(nikdy by Brianovi neublížil)
Neodpustil by si, kdyby ublížil Brianovi.
Z bezútěšných, chaotických úvah – během niž ho jakýsi neurotický hlásek vzadu v hlavě okřikoval, že přece nemá důvod se stresovat, jelikož jednal zcela oprávněně – ho vytrhnulo zapípání esemesky. Automaticky mobil vytáhl z kapsy a zprávu otevřel. Byla od Briana. Strachoval se, zda je Sungjin v pořádku. A žádal ho, ať se mu ozve.
Sungjin vyťukal stručnou odpověď,
(Do deseti minut jsem u tebe.)
pak se vyškrábal na nohy a důkladně si oprášil kalhoty.
Spletl se. Není nezdvořák. A opustit Briana bez jediného slova by nezdvořilé rozhodně bylo.
•••
Zvonek ani nestačil přejít z dýchavičného ding v neméně churavě znějící dong, a Brian už stál ve dveřích a se širokým úsměvem Sungjina sevřel v náručí.
„Jsi celý,“ vydechl ulehčeně. Pár vteřin staršího spokojeně objímal, pak si ho znovu pořádně prohlédl a když naznal, že je skutečně všechno, jak má být, vtáhl Sungjina dovnitř do domu. Ten, navzdory svým provinilým, útěkářským úmyslům, nijak neprotestoval.
„Je to vyřízené,“ oznámil Brianovi bezbarvě, zatímco si zouval boty. „Už tě nebudou obtěžovat.“
Chlapcovou tváří se mihl výraz znepokojení. Možná i strachu…? No výborně, lépe to snad ani dopadnout nemohlo. Začne-li se ho Brian bát, odejít bude snadné jako facka… Jenže chladná logika Sungjina neuchlácholila. Čelit Brianovým pochybám o sobě samém bolelo. Cítil se až… nevýslovně dotčený.
„Nezabil jsem je.“
Brian nonšalantně pokrčil rameny. Vzal Sungjina za ruku a vedl ho po schodišti do svého pokoje. Veškeré jeho obavy byly očividně tytam. „I kdyby… měls na to právo,“ prohlásil s neochvějnou jistotou.
Sungjin svraštil čelo. Ta diametrální změna ho zmátla. Upřímně teď nevěděl, ze kterého Brianova rozpoložení je víc nesvůj. „Ale ublížil jsem jim,“ namítl. „Ošklivě.“
„To je dobře.“
„Jak prosím?!“
„Mám toho o tvém druhu nastudovaného dost, abych mohl s čistým svědomím konstatovat, že jsi jednal jako poloviční démon,“ opáčil Brian a pokynul Sungjinovi, ať se posadí. „A ty jsi poloviční démon. Instinktivně bráníš svoje jídlo.“
Sungjin zrudl. „Nejsi moje jídlo.“
„Jistěže jsem,“ odfrkl Brian. „A jsem to hrdý, tak mi to laskavě nekaž!“
Sungjin rozpačitě sklopil pohled. Měl za to, že je o svojí pravdě veskrze přesvědčený, Brian ji však třemi větami dovedl rozmetat na prach. Asi tolik o její kvalitě… „Myslel jsem –,“ nadechl se v posledním chabém pokusu o protest, ale Brian ho nekompromisně umlčel polibkem.
„Opovaž se.“
„Vždyť ani nevíš co!“
„Že bys mě měl před sebou spasit,“ ušklíbl se Brian. „Odpověď zní: ne.“
„Ale čistě teoreticky –“
„Miluješ mě, Sungjine.“ Nebyla to otázka. Přesto Sungjin přikývl.
„A já toho mám o tvém druhu nastudovaného dost, abych věděl, že mi neublížíš. Naopak. Chráníš mě.“ Brian si beze spěchu vykasal rukáv mikiny a své odhalené zápěstí Sungjinovi výmluvně nabídl. Usmál se. „Protože tak to funguje.“
•••
„Nevěřím svým očím!“ Minho teatrálně spráskl rukama. „Jeho Výsost nás poctila svou přítomností u večeře!“
Aron se však nenechal vyprovokovat. Důstojně před sebe položil tác, posadil se a pak Minha obdařil blahosklonným úsměvem: „Kdybych tušil, že na Hongbina tolik žárlíš…“
Kyuhyun se rozchechtal na celé kolo.
„Mínil jsem tím samozřejmě to,“ ucedil Minho skrz zaťaté zuby a úsměv – či spíše hrozivý škleb – Aronovi oplatil, „že je pátek a ty nejsi s Minhyunem.“
„Minhyun plánuje rozpravu s Min Hem. Zítra odpoledne. A potřebuje se soustředit. Rozptyloval bych ho.“
„Minhyun a Min Ho zakopali válečnou sekeru?“ podivil se Kyuhyun.
„Neřekl bych.“
„Tak oč jde?“
„Nemám ponětí.“
„To ses Minhyuna ani nezeptal?!“
„Jasně, že zeptal,“ odsekl Aron nevrle. „Ale on o tom nechce mluvit. Zatím.“
„Bylo by ovšem moc hezké, kdyby se Minhyun rozhodl utužovat vztahy,“ zasnil se Minho.
Aron, žvýkající sousto, přitakal.
„Mně to spíš zní jako začátek apokalypsy,“ zabručel Kyuhyun, ale sluníčkové duo ho okázale ignorovalo.
Chvíli všichni mlčky jedli, pak si ale Minho významně odkašlal a poněkud vyčítavě se zadíval na Arona.
„Aby bylo jasno,“ ztišil hlas, ač ho ústřední téma hovoru nemohlo slyšet; na to sedělo moc daleko a navíc bylo pohrouženo v konverzaci s Ryeowookem, „já na Hongbina nežárlím.“
„To jsem rád,“ usmál se Aron. „Myslím, že byste si mohli docela rozumět.“
„Jo…?“ povytáhl Minho skepticky obočí.
„Hm. Hongbin taky vidí duchy.“
Kyuhyunovi zaskočila kukuřice. Minho mu mechanicky uštědřil herdu do zad, vyjeveně přitom civě na Arona.
„To… ti řekl?“
„Ne. Ale povážlivě často mi kouká přes rameno,“ vysvětlil daemon.
„To neznamená, že vidí duchy,“ zachraptěl Kyuhyun, „to znamená, že se na tebe nedá díva – AU!“ zařval, když mu Minho – ve tváři nezdravě zsinalý – dupl na nohu.
„Vidí Min Kiho?“
„O jiném mrtvém, co by mi stepoval za zadkem, povědomí nemám,“ odtušil Aron a zakousl se do druhé topinky. Patřičně propečené, soudě dle míry křupnutí.
Minho následoval jeho příkladu a pokračoval v jídle, pokradmu však celou dobu sledoval Hongbina, spokojeně večeřícího o tři stoly dál.
Nemohl tomu uvěřit. Je opravdu možné, aby…?
Pojednou Hongbin, zaposlouchaný do jakéhosi Ryeowookova květnatého vyprávění, nepřirozeně zpozorněl a ohlédl se. Minho učinil totéž.
A spatřil Junghyuka.
Žádné komentáře:
Okomentovat