Durdím se a fangirlím aneb krapet od obojího ještě (doufám) nikoho nezabil

Krásný večer, milí a drazí.

Víte, čím se vyznačuje kpopový článek za měsíc srpen? Kartičkami, alby a protivnou Nagasakiovou. 😅 Neptejte se, co mě posedlo, ani jaké erupce probíhaly na slunci, netuším. Sportovně rýpu takřka do všeho, co mi v létě přišlo pod ruku... přičemž polovina je v tom úplně nevinně... ale činím tak s nehynoucí láskou!
No fakt. Přísahám.

Dlouho jsem nad Tomorrow vizí svého přerostlého biase váhala. A rozhodnutí, které nakonec padlo, znělo následovně: seženu-li Weverse Soobina v ušaté čapce, povedu za Tomorrow trojičku. Jestli ne, bude jediným Tomorrow zástupcem blonďatý Soob verze Light.
A zdálo se, že to tak dopadne, že Soobin skutečně skončí jako sirotek, jelikož obě jeho ušaté kartičky se samozřejmě staly fanouškovskou senzací. V inzerátech existovaly jen pomálu, a když už, byly okamžitě vyprodané. Nejhorší na tom celém bylo, že jsem si už dobrý měsíc brousila zuby na druhou, komornější Weverse variantu, měla jsem dokonce vytipované dva ebayové inzeráty německé prodejkyně... jenže koupit jsem ji nemohla, protože všechno záviselo na ušaté kartičce. Weverse kartičky totiž mají takový debilní zvyk, že zadky verzí A a B tvoří dohromady jeden celek. Tzn. pokud seženu ušatou A verzi, potřebuju komorní verzi B (a obráceně). Chápeme se.
Nu, a tak pravidelně kontroluju instagram, občas zkusím štěstí na ebayi... a světe, div se, byl to právě ebay, kdo ukončil mé trápení. Vyskočil tu na mě zbrusu nový inzerát, v němž jiná Němka nabízela kupu Tomorrow kartiček. A jednou z nich byl i ušatý Weverse Soobin. Neváhala jsem a kartičku ihned koupila. 
Cena poštovného byla značně vysoká, předpokládala jsem tedy, že dostanu sledovací číslo. Ale ani prd. To mě docela naštvalo. Nebylo to však nic v porovnání s hrůzou, co mě polila, když jsem zásilku vytáhla ze schránky. Byla totiž povážlivě měkká. Jednalo se o obyčejnou papírovou obálku, v níž si hověla bublinková kapsa. A v té byla schovaná kartička. Na tom by nebylo nic špatného. Kdyby tu kartičku chránilo ještě cokoli jiného vyjma sleevu. Nevedeš toploadery? Oukej. Ale kousek kartonu má doma snad každý, ne?! Kartička přežila cestu ve zdraví, naštěstí, ale rozhodně ne zásluhou slečny prodejkyně.
Do sbírky mi tedy přibyl slavný Tomorrow Weverse Soobin, ušatá verze B. Ta lišácky potměšilejší verze s ďolíčkem. Miluju tu kartičku. Ne víc, než zlatovlasého Light Sooba... ale miluju.
○○○
Jakmile byl doma ušatý exemplář, nákupu poslední Tomorrow albové součástky nic nebránilo. A stáli při mě všichni svatí, protože německý inzerát komorní varianty A byl stále platný.
Budu upřímná. Nedoplňovat mi celek v rámci zadních stran, ani bych o téhle kartičce neuvažovala. Je krásná, jasně že je, je na ní Soobin, ale nijak výrazně mě neuchvacuje. Má ale jiné kvality; silně útočí na mou bránici. Hádám, že to nebyl záměr, ale sorry, ten podivný kus bílé látky na Soobově černém oblečení vypadá jak babiččina záclona.
○○○
Kartička, o níž si popovídáme na závěr Soobinovy sekce, se stala proto, že jsem nakupovala na filmnadvd. Alba, přirozeně. O kterých bude řeč později. Každopádně když už jsem byla v nakupování alb, přibalila jsem k nim i jedno Soobinovo Tomorrow PéÓBéčko. Ležatého zlatovlasého Sooba, jehož nasvícení je absolutně magické. 💛 Umělečtější kartičku bych ve své kolekci hledala jen stěží. Design zadní strany mě na první dobrou příliš neoslovil, čím déle na něj ale koukám, tím víc se mi líbí. Je strohý, přitom ale výrazný a efektní.

Pokud jste si mysleli, že završením Fourever setu skončila má honba za Sungjinovými dlouhovlasými kartičkami, nejste sami. Myslela jsem si to taky. Pak jsem ale na instagramu náhodou natrefila na francouzský inzerát kartičky a 4cut pohlednice z koncertu Welcome to the Show... a rázem jsem přehodnotila všechna svá životní rozhodnutí. Nebo tak něco.
Cena nebyla stanovena předem, tudíž jsme se o ní se slečnou prodejkyní ve vší slušnosti chvíli dohadovaly, a protože já Sungjina fakt chtěla, vydupala jsem si aspoň to, že nebudu platit poštovné. A tak bylo smluveno a 1 + 1 (nebo 4, to záleží...) Sungjin vyrazil na cestu. Mimochodem, i tu byla uplatněna taktika bublinkové kapsy v papírové obálce, mnou zakoupené propriety však byly – krásně zabaleny! – správně zpevněny toploadery.  Díkybohu.
Sungjinovo koncertní selfíčko je naprosto k pomilování. Ano, řekla jsem to. 😅 Na 4cut pohlednici pózuje typicky sungjinovsky a celkově působí mnohem víc... cool. Ale kartička, ta je mimořádně rozkošná a já nechápu, jak se stalo.
Na zadních stranách obou exemplářů cením především jejich barevnost. Sice nejsem největší fanda modré, ale proti kombinaci odstínů zde použitých nemohu nemítat zhola nic. Líbí se mi. Moc. 

Jsou hashtagy, které kontroluju veskrze pravidelně, a jsou takové, na něž si vzpomenu jednou za měsíc, když to dobře jde. Řečeno kulantně, nejsou tak úplně mojí prioritou. Když mám ale kurva štěstí, nacházím v nich hotové poklady... Příkladem budiž prodejní hashtag Girls' Generation. 
Ten jsem otevřela čistě proto, že jsem ho už dlouho neotevřela, nehledala jsem nic konkrétního. A tak scrolluju, prohlížím... a co nevidím? Sooyounginu druhou Forever 1 kartičku! Zcela k mání a dostupnou, od milé prodejkyně ze Španělska. Co jsem se jí a její kolegyně nahledala, už dobře víte, nikoho tedy nepřekvapí, že jsem se o ni okamžitě přihlásila. A povedlo se mi ji získat relativně za levno, jelikož jsem si mohla navrhnout vlastní cenu. Proces zabalení a odeslání se lehce pozdržel, pravda, veskrze však šlo o velice příjemný obchod.
Hned a dobrovolně přiznávám, že tuto kartičku zcela nepokrytě zbožňuju. Je blond, samozřejmě, a Sooyoungin vykulený výraz nemá chybu. Jedná o její nejkrásnější exemplář? Rozhodně ne. Ale sakra, ta kartička má duši! 😄
Zadní strana se designově velmi podobá své limitované kolegyni, avšak zdejší barevná paleta je na SNSD zadek zatraceně originální. Žádná růžová ani bílá, definují ji tmavě modrá a světle zelená. Spojení, které bych nazvala takřka nelichotivým... zajímavost a určitá odvaha se mu však upřít nedají. A to je záslužné.

Před pár měsíci jsem si na instagramu našla Minhovy kartičky z letošních SHINee Season's Greetings. Ale protože jsem v té době samozřejmě měla důležitější věci ke kupování (ultimate bias, ty vole... stydím se), inzerát jsem si uložila s tím, že se k němu později vrátím. A vrátila jsem se. Jenže to už byl Minho jaksi zabrán. 
Dala jsem proto do nového hledání. Protože jeho SG kartičky jsem fakt chtěla. A objevila jsem báječně objemný britský inzerát. Objemnější než bych se nadála. Vyjma tří standardních kartiček byly jeho součástí i PéÓBéčko, ID kartička, 4cut photo a dvě pohlednice. Prostě nádhera.
Nu, a tak jsem zaplatila, slečna zásilku odeslala... a o dva týdny později mi píše celnice. Standardní "máme tu zahraniční zásilku, která podléhá proclení, doplň nám tu ve formuláři údaje, dík". A tak jsem doplnila to málo, co nevyplnila slečna prodejkyně nebo co pošta prostě nevzala na vědomí, čili materiál a měnu. Cena produktu, podotýkám, již uvedena byla.
Další den mi píše přímo celní deklarantka, že u zásilek označených jako "dárek" je nutné, aby odesílatel uvedl hodnotu zásilky. Na což jsem jí zmateně odepsala, jestli je hodnota něco jiného než cena, protože ta přece uvedena byla...? Odpověď: hodnotu zásilky uvádí vždy odesílatel, dodejte mi jeho čestné prohlášení. Ou-kej...? Proč najednou potřebují čestné prohlášení odesílatele, když ho nikdy dřív nepotřebovali? Netuším. Na každý pád jsem sesmolila asi i vcelku srozumitelnou žádost a obrátila se s ní na slečnu prodejkyni. Ta byla naštěstí ochota sama a do půl hodiny mi její čestné prohlášení přistálo v mailu. Jakmile pak požadovaný dokument obdržela celnice, šlo už všechno jak po másle. O čtyři dny později si již Minho spokojeně hověl ve fialovém šanonu.
Většinu exemplářů zaštiťuje tmavší, serióznější (ačkoli...) koncept, Minho v připínáčky ozdobeném saku, což... je super. Chlap v saku, košili a kravatě nemá konkurenci. Dvojnásobně, je-li taká krasavica jako mistr Choi. Ležérní světlý koncept je taky fajn, obzlášť se mi zamlouvá pohlednice, na níž Minho drží hrnek, když ji ale porovnám s dopisní pohlednicí v černém saku... sako stále vede. Pochvalu pak rozhodně zasluhují jejich zadní strany. Jasně, designově se o žádný zázrak nejedná, no jsou podepsané. Kolik pohlednic se může chlubit autogramem?

Z kartiček jako kartiček je mým vrchním favoritem Minhovo půvabné tak trochu véčkové? selfie. Však koukejte na něj! Je třeba k tomu cokoli dodávat? Ovšem i konceptové kartičky – včetně PéÓBéčka – svou nevděčnou konceptovou roli zvládají s grácií. Jsou překrásné. Všechny do jedné.
4cut photo je příjemně potrhlá záležitost, Minhovy zdejší výrazy prostě baví. Líbí se mi výrazná kombinace černé a oranžové, jež celý produkt charakterizuje. Mít plnohodnotný zadek, označila bych 4cut photo za to nejlepší z celého setu. Jenže to se neděje. A tím pádem...
(překvapuje to ještě někoho?)
...jsem standardně nejvíc odvařená z ID kartičky. Přísahám, že i mně samotné přijde nepochopitelné, že jsem ID věcičkami stále tolik fascinovaná, však fotky jsou na nich miniaturní a údaje se věčně opakují, ale já si nemůžu pomoct. Mám pro ně slabost srovnatelnou se slabostí pro holografické či lenticular kartičky. To jest obrovskou. Na druhou stranu, Minhovo ajdýčko je bez debat tím designově nejpropracovanějším dílkem Season's Greetings 2024. Působí... skoro až archivně. Jako by ho vytáhli ze začátku minulého století. Být Minhova fotka černobílá, nebudu o tom snad ani pochybovat. Velmi cením použití oranžové v kolonce "No." a modré pro autogram. Úžasně konstrastují s komorními barvami pozadí, loga a písma.

A u letošních Season's Greetings ještě chvíli zůstaneme. Hledala jsem Chenovy Door kartičky, neúspěšně, a přitom na mě ze spousty inzerátů pomrkávala bezkonkurečně rozkošná uniforma/kapuce záležitost. Na podesáté už jsem to nevydržela a dala se do zkoumání, odkud tenhle ňuňan sakra vylezl. "EXO Season's Greetings 2024, aha... no, to se mě nijak – MOMENT!!" Ano, jaksi jsem pozapomněla, že vlastně rekreačně sbírám taky Chenovy nealbové EXO exempláře. A protože inkriminovaná fólie už dlooouho žádným updatem neprošla, rozhodla jsem se ji obohatit dvěma Chenovými SG kartičkami. Pořídila jsem je od téže americké slečny, která mi prodala Chenovu Last Scene kartičku. Obchod samotný byl zrovna tak úžasný jako posledně, cesta však zásilce zabrala skoro měsíc. Začínala jsem být lehce paranoidní, či se náhodou někde neztratila... Zbytečně, naštěstí.
Nejsem s to se rozhodnout, který koncept preferuju víc. Zbožňováníhodná kapucová kartička (ten chuj má dvě děti, sakra, proč vypadá na dvanáct?!) je v rámci mojí sbírky originál, žádného jiného kapucového Chena nevedu, logicky by tudíž mělo prvenství patřit jí. Jenže pak je tu ten mistrovsky bizarní škleb Chena v uniformě... a to je zatraceně nabušený soupeř. 😅

Album, o němž si v krátkosti popovídáme nyní, se stalo ryze proto, že vypadá, jak vypadá. Jako chleba. 🍞 Ano, je to přesně tak divné, jak divně to zní. A bude hůř. Což je důvod, proč jsem si první mini Yoonova kolegy Seunghoona jménem My Type vlastně koupila: výstřední vizuál lomeno design.

My Type je počin povážlivě maličký. To mu však na kouzlu nikterak neubírá, spíš naopak. A mohu přísežně prohlásit, že rozkošnější cédéčko jsem v životě neviděla. Abych užila svůj oblíbený příměr, je-li Minhyun klasický disk, mini CD je Aron. Mám k albu jedinou výtku, a ta tkví v jeho nemile křehkém packagingu. Kdykoli jej otevírám (což se neděje často, ale...), trnu, že ho zničím. Na druhou stranu chápu, že kvalitu a pevnost úbalu silně omezuje tvar samotného alba. A jelikož onen tvar byl pro můj nákup klíčový...  
Jak již bylo řečeno, My Type vypadá jako chleba. Respektive toust. Dokřupava opečený, máznutý máslem.

Tou asi nejtematičtější a přitom nejvíc random součástí alba je trio samolepek, jež reprezentují ingredience, co ke správnému toustu patří. Nikdy bych nevěřila, že budu hystericky fangirlit nad samolepkou volského oka, ale děje se... Mini CD i jeho papírová kapsa mají skvělou barvičku a svým designem výborně pasují ke konceptu, tím nejbrilantnějším detailem je ovšem tracklist v podobě účtenky. Slovy nedokážu popsat, jak moc mě svou sofistikovanou hravostí baví.
Photobook a věc zvaná bread clip (která doteď nechápu, k čemu je... přívěsek? asi) stojí – aspoň pro mě – v rámci konceptové perfektnosti o stupínek níže. Photobook je super, nechápejte mě špatně, fotky v něm jsou úžasné, jeho cover ale mohl být pojat... jako jídelní lístek kupříkladu. Krásně by to pasovalo ke zbytku alba. Vyhlíželo by sice trochu kanibalsky otevřít "menu" a v něm civět na Hoonyho... ehm... oukej, asi začínám chápat, proč není jídelní lístek dobrý nápad... 😅

Z oznámení comebacku Dreamcatcher jsem byla značně rozpačitá. Jelikož se jednalo o pokračování (a finále) VersuS série, děsila jsem se, že se titulní song ponese v podobném duchu jako OOTD. Mým negativistickým úvahám dvakrát nepřidalo ani to, že alba DC jsou s každým comebackem dražší a dražší, a přitom je toho v nich čím dál míň. Po důkladném sesumírování... všeho jsem dospěla k rozhodnutí, že pokud mě tenhle comeback zklame, album si nepořídím. Radikální? Vcelku, ano. Přehnané? Jak se to vezme... Na každý pád, žádné předobjednávky se nekonaly. Kriticky jsem vyčkávala, co vyleze z Justice. A pak to přišlo. Vyslechla jsem titulní song desátého mini alba... a regulérně jsem se rozbrečela štěstím.
Ne, že by Justice nějak zásadně zamíchalo žebříčkem oblíbenosti, Good Night, Scream a What zůstaly na svých královských pozicích nedotčeny, ale boha mýho...! Ten song je tak majestátní! A hlavně zní jako něco typicky dreamcatcherovského, což je minimálně pro mou maličkost bezpodmínečná záruka úspěchu. Po přečtení teorií, jak spolu text a (především) MV OOTD a Justice souvisejí, uznávám, že výsledný dojem je docela cool, nic to však nemění na tom, že v rámci diskografie Dreamcatcher je OOTD korunové hovno. 

Desáté mini album VirtuouS jsem si pořídila ve verzi E. Důvod? Covery všech standardních verzí se nesou v komiksovém stylu, verze E si však komiksovost zachovává i v rámci photobooku. 👌 Z designu a barev jsem nadšená, z úbalu ne až tak; je příliš obyčejný (a zbytečně velký (kompenzují snad jeho obrovitostí směšný počet stran?)), ale uznávám, že jeho magazínový look ke komiksovému konceptu pasuje.
Cédéčko je volně vložené v albu – proč proboha?! – opět ale musím pochválit design jak jeho, tak jeho obálky. Absolutně geniální mi přijde to vykrojené okénko, skrze nějž lze cédéčko uvnitř vidět. Ano, ty kreslené boty, co vidíte na obálce, jsou cédéčko. Jedná se, mimochodem, o nohy Suy, Gahyeon a Yoohyeon, a je to scéna přímo související s jejich unit pohlednicí. (pozn.: Gahyeon  už není Gahyeon, ale Gahyun, vím, VirtuouS album ji však stále jako Gahyeon vede, tudíž tak o ní v rámci této éry budu mluvit i já)

Dynamická koláž barvami hýřících fotek, s níž se DC vytasily na plakátu, je ten nejumělečtější plakátový počin, jaký jsem kdy viděla. Je mi jasné, že jiný koncept by tak bravurní práci neodvedl, přesto mi přijde dosti líné, že všechny čtyři standardní verze alba obsahují jeden a tentýž plakát. A platí to (opět) i o unit pohlednicích. Koncept verze E je geniální, zcela, vážně ale nešlo použít pro každou verzi její vlastní?
Kvůli "jedněm hadrům za photobook" jsem si tak trochu utahovala z aespy, a tímto bych se slečnám chtěla omluvit. Ne, nejsou jediné, koho tento nešvar postihl; Dreamcatcher přebírají ty nejhorší manýry a extrémně mě to u nich sere. Photobook VirtuouS má čtyřiačtyřicet stran. To je o dvacet míň, než býval běžný DC standard. Jasně, že tu není prostor na dva outfity, horko těžko se sem vměstnají všechny členky! 💢 Není to sice tragédie rozměru Romanticize, ale vcelku se k ní přibližujeme. A to není dobré.
Koncept photobooku jako takový patří k mým dreamcatcherovsky nejoblíbenějším. Svou barevností mi připomíná jeden z konceptů Alone In The City, a jak dobře víme, AITC má v mém srdéčku speciální místo. VirtuouS verze E má takřka superhrdinský vibe: komiksová estetika spolu s a extravagantním stylingem vyhlíží jako něco, co by klidně mohlo vypadnout z Marvelu nebo DC haha. Vyjma vizuálu stojí za pochvalu určitě i kvalita stránek. V dojmu luxusního magazínu jsem při listování photobookem byla jenom utvrzena.
Kartičky vede album dvě a s žádnou to biasově nevyšlo jak nečekané. Přesto můj první VirtuouS pokus naprázdno nevyšel, a to díky již několikrát zmiňovaným unit pohlednicím. Přiznávám, že nejprve jsem váhala, či je do (")kartičkové(") DC sbírky vůbec řadit, protože unitkově sbírám výhradně SuaYeon a SuDong. Jenže čím dýl jsem na ně hleděla... Koncept verze E je prostě nádherný. A ačkoli se jedná o unit pohlednice, jsou to spíš také... hm... polovičně skupinové kusy. Argument prošel; mozek naznal, že výmluva je to dostatečně výmluvná, a pohlednicím tak už nic nebránilo zabydlet se v malé dvouokýnkové fólii na samém konci ofiko Dreamcatcher sekce.
Jedná se o modré trio SuA-Gahyeon-Yoohyeon a oranžové kvarteto Dami-JiU-Handong-Siyeon nejšťastnější bych samozřejmě byla za trio SuA-Siyeon-Handong, logicky, pak bych ale neměla důvod ukládat do fólie druhou pohlednici, a to by byla docela škoda. O něco větší přednost dávám modré pohlednici, moc se mi líbí její rozpustilá, hravá atmosféra. Oranžová pohlednice naopak působí... sterilně a neorganicky. Fungují na ní jednotlivé páry, jako celek však klopýtá. Body za snahu ale rozhodně náleží Handong a Siyeon. Jejich ostentativní póza zády k sobě je neuvěřitelně stylová.

...pac a pusu, Vaše Nagasaki