Škola prokletých - 81. kapitola

• Min Ho sonduje a činí (ne)překvapivé rozhodnutí, Hongbin nachází zářného spojence a Minho může být spokojený, protože měl pravdu. Nejen o tom pojednává jedenaosmdesátá kapitola. 

Min Ho odešel krátce po deváté. Kangta nepřicházel dřív než v jedenáct. V hluchém dvouhodinovém mezidobí měl tak Eric spoustu času k přemýšlení.
Ani v nejmenším se mu do toho nechtělo, naznal však, že je nutné, aby si s Kangtou o jeho aktuálním psychickém rozpoložení promluvil. Nebude to příjemné, ale pár věcí si spolu musejí vyjasnit. A třeba se nakonec ukáže, že Yumi jenom přeháněla… Přál si, aby to tak dopadlo.
Jenže když se Kangta se svým nonšalantně okouzlujícím úsměvem na rtech konečně zjevil v pracovně, nebyl Eric s to zavést řeč na téma hypotetických sebevražedných úvah. Kangta působil naprosto zdravě a spokojeně, nezdálo se, že by ho cokoli tížilo… Byly to výmluvy, samozřejmě. V den, kdy Aron spolykal celou tubu prášků na spaní, taky vypadal zcela v pořádku. A Kangta sám se mu navíc přiznal, že v tajení svých skutečných emocí před druhými má náležitou praxi.
Měl sebrat odvahu a konfrontovat ho. Jenže to neudělal.
V noční tmě, objímaje spícího Kangtu a naslouchaje jeho tichému, pravidelnému dechu, dovedl Eric konečně pojmenovat strach, jenž ho nutil zbaběle mlčet. Vůbec nešlo o to, že by najednou uvěřil, že svůj nepatřičný návrat mezi živé zvládají Kangta a jeho pošramocená psýcha s absolutním přehledem. Ne. Bál se, že když o tématu sebevraždy začne, když dá najevo, že ví, s jakými myšlenkami se Kangta potýká, vyprovokuje ho k činu.
A to se nesmí stát. Nesmí Kangtu ztratit.
Podruhé už ne.

•••

Pět minut po půl osmé opustil Aron v doprovodu Chansunga jídelnu. Jelikož byla neděle, překvapilo ho, když u úpatí schodiště spatřil postávat Min Ha. Démon nebyl zrovna ranní ptáče… o víkendech zpravidla nevstával dřív než v osm.
„Nazdar, zlato.“ Min Ho po Aronovi blýskl oslnivým úsměvem a pokynul mu, ať ho následuje. „Máš na mě teď chvilku, viď?“
Aron polkl nutkání něco velmi sarkastického odseknout. Člověk nemusel být génius, aby se dovtípil, že „ne“ jako odpověď milý hrabě nebere.
Chansung pochopil, že jeho se pozvání netýká a šel si prozíravě po svých. Očividně se ho to ale nijak nedotklo, tvářil se stále stejně rozjařeně. Tvářil se tak vlastně od okamžiku, kdy Aron souhlasil, že na snídani zajdou spolu… Rudovlásek si povzdychl. Bude s tou Chansungovou štěněcí láskou muset něco udělat.
„Jak asi víš,“ zabručel Min Ho, jakmile se dostatečně vzdálili od ruchu v okolí jídelny, „tvůj psychopat mě nedávno pozval na rande.“
Aron kývl. „Absolvoval jsi ho včera, pokud vím.“
„Správně.“
„A předpokládám, že Minhyun vaše vzájemné sbližování přežil. V deset večer mi přál dobrou noc.“
„Bylo to – vzhledem k okolnostem – překvapivě nenásilné dostaveníčko,“ přisvědčil démon suše. „Minhyun mě požádal, abych mu umožnil přístup,“ teatrálně rozevřel náruč, aby symbolicky obsáhl celou budovu Akademie, „sem. Vytasil se přitom s asi deseti způsoby, jak ho můžu držet na vodítku… Jde mu samozřejmě o tebe. Ale to ti asi došlo.“
Aron svraštil čelo. „Cos mu na to řekl?“
„Mimo jiné? Že se nejdřív musím zeptat tebe.“
„Mě?“
„Stál bys o Minhyunovu péči takřka dvacet čtyři sedm?“
„Co na tom záleží?“ zabručel Aron. „Spočítal bys na prstech jedné ruky, kolik našich by s Minhyunovou přítomností v prostorách Akademie souhlasilo.“
„Já se teď ale neptám na většinový názor ostatních,“ připomněl mu Min Ho. „Já se ptám, co si přeješ ty.“
Aron se na démona ohromeně zadíval. „Myslíš to vážně?“
Ten mrzutě protočil oči. „Tak odpovíš už?!“
Ale chlapec se nenechal zahnat do kouta, důkladně se nad celou situací zamyslel. A přemýšlel dlouho. Dvojice stihla projít čtvrtinu přízemí a polovinu prvního patra hlavního křídla, než Aron konečně důrazně přikývl na znamení souhlasu.
„Ocenil bych mít Minhyuna nablízku, ano. Ideálně dvacet čtyři sedm. Cítím se s ním… víc v bezpečí.“
„Fajn,“ zabručel Min Ho. „Eric souhlasí, ty souhlasíš… to už musí něco znamenat. No nic, dík za pokec –!“
Daemon ho chňapl za ruku. „Mluvils s Erikem?“
„Jo. Včera večer.“
„A?“
„Co a? Vždyť říkám, že dal Minhyunovým akademickým prázdninám zelenou.“
Aron povytáhl obočí. „Jiné téma na přetřes nepřišlo?“
„Ach tak.“ Min Ho se pousmál. Pochopil, že chlapec naráží na problematiku jisté oživlé mrtvoly. „Neboj se. Ze svojí ignorantské idiocie jsem už stačil vyrůst.“

•••

První věc, kterou Hongbin po návratu na Akademii udělal, bylo, že navštívil Arona; nutno podotknout, že nešlo o tak docela bezelstně přátelskou akci.
Hongbin potřeboval informace.
Na tu myšlenku ho včera přivedl Yoon, kterého zajímalo, zda už Hongbin mluvil s Erikem Munem. Šlo samozřejmě – na devadesát procent – o vévodovu mrtvou lidskost, Hongbin však veškeré „vyšetřování“ této záležitosti pustil k ledu. Každý, s kým ve škole mluvil, se o Eriku Munovi vyjadřoval nesmírně pozitivně. Dokonce i Chansung prohlásil, že „ten chlap určitě není dokonalý, rozhodně má ale dobré srdce“. Jaký upřímnější kompliment by mohl démon od bývalého daemonského Lorda dostat?
Skon muže, který vypadá jako vévodovo identické dvojče, sice budí podezření, Hongbin se jím však odmítal zabývat. Což taky řekl Seungyoonovi. Zároveň s tím ho však napadlo, že by mu Eric Mun mohl být prospěšný v docela jiné oblasti…
Vyzvěděl od Arona, kde Jeho Výsost najde, a nyní odhodlaně stoupal po točitém schodišti vzhůru do východní věže. Před zavřenými dveřmi pracovny ho ale veškerá kuráž naráz přešla, rozpačitě přešlápl z nohy na nohu. Vůbec nepromyslel, jak svou žádost vévodovi podat. Ani se neznají; nemůže si jen tak nakráčet do jeho kanceláře a klást si byť i ty nejzdvořilejší podmínky. To se přece absolutně nesluší.
Couvl, bezmyšlenkovitě. Když si to uvědomil, vynadal sám sobě do srabů, zaťal zuby, udělal dva kroky vpřed a důrazně zaklepal na dveře před sebou.
No co. Nějak už se to vyvrbí.
Vyčkal na vyzvání, vzal za kliku a s hlavou hrdě vztyčenou vstoupil do prosluněné pracovny.
Vévoda Mun, sedící za robustním stolem přímo naproti dveřím, k příchozímu tázavě vzhlédl a Hongbin na okamžik doslova ztratil dech. Prozřel. Snad to bylo tím světlem, snad správným zvídavým výrazem v démonově nádherné tváři… Při pohledu na jeho lidskost ho ta spojitost vůbec netrkla, avšak nyní si byl na sto procent jistý, že hledí na chlapce z Myung Sooovy vzpomínky.
„To jste byl vy,“ hlesl ohromeně.
Eric Mun svraštil čelo.
„I vás se jednou budou bát, Výsosti,“ odcitoval Hongbin Myung Sooova slova. Byl to troufalý a na jeho poměry dosti riskantní čin ; ještě nikdy před nikým jen tak nevysypal, že je v kontaktu s půl tisíciletím mrtvým démonem… vlastně ani s těmi ostatními mrtvými…
Vévodu Muna, zdálo se, to však ani v nejmenším nevykolejilo. Naopak. Usmál se: „Myung Sooova neblahá věštba, jistě. Ano, správně, to roztomilé dítko, kterému ji předpověděl, jsem skutečně byl já.“
„Trefil se?“
„Částečně,“ přisvědčil Eric a pokynul Hongbinovi, ať se posadí. Tomu došlo, že se vlastně ani nepředstavil, démon jej však velkoryse ubezpečil, že ví, s kým má tu čest, a tak Bin bez jakýchkoli oficialit vděčně přijal místo v křesle.
Myung Soo jejich interakci nedůvěřivě sledoval zpoza pohovky. Tušil nějakou zradu. A měl samozřejmě recht. Hongbin tuhle jeho extrémně vybroušenou intuici osobně překřtil na otravnou superschopnost. Myung Soo prostě vždycky věděl, kdy a na kterém místě zrovna být, aby mu neuniklo nic podstatného.
„Jsi Myung Sooův harmonický partner, viď?“ zeptal se Eric.
Hongbin přikývl.
„Takže máš magické spojení s démonem mrtvých… Hádám, že Myung Soo není jediný duch, se kterým komunikuješ.“
„Komunikuju s každým, který má zájem,“ pokrčil Hongbin rameny. „Démoni jsou kupodivu o dost otevřenější než lidi…“
„Moment. Chceš říct, že komunikuješ se všemi duchy?“ ohromilo Erika.
„Hm. Nevím teda, jak jsem na tom s daemony, ale… prokazatelně vídám mrtvé lidi, mrtvé démony i,“ Hongbin zaváhal, „mrtvé lidskosti.“
Vévodova tvář ztratila jakýkoli výraz. Nebyl v ní vztek, žal, bolest, lhostejnost, nic. A vzápětí, jako by se Erikovy mimické svaly naráz probraly, dalo se z jeho obličeje číst stejně snadno jako z otevřené knihy. „Mluvil jsi s Junghyukem,“ shledal měkce.
Litoval toho. Ať už se tehdy s jeho lidskostí událo cokoli, Eric Mun toho litoval.
„Nemluvil. Jen ho vídám,“ upřesnil Hongbin, ač tušil, že na tom vévodovi tak docela nesejde.
„Chceš po mně vysvětlení?“
„Ne. Proto jsem nepřišel.“
„Opravdu?“ podivil se Eric.
„Vaše lidskost tu nezůstává kvůli pomstě. Vlastně se zdá být s tím, co se jí stalo, naprosto srovnaná. Asi to nebylo nic hezkého, ale už je to pryč.
Taky předpokládám, že kdyby mi od vás hrozilo nebezpečí, varovala by mě, což se nestalo, takže…“ Hongbin se nejistě pousmál. „Možná je to naivní, ale já chci věřit, že jste dobrý.“
„Pokusím se tě nezklamat,“ prohlásil Eric beze špetky humoru v hlase. Poté chlapci úsměv oplatil. „Pokud tě ale nezajímají podrobnosti mého největšího životního selhání… Proč jsi přišel?“
„Někoho hledám. Démonku jménem Sanga.“
„Přestaň!“ sykl Myung Soo, ale Hongbin ho umanutě ignoroval.
„Napadlo mě, že byste mi s tím mohl pomoct.“
„Sanga?“ zopakoval Eric zamyšleně, čelo mu zbrázdila hluboká vráska. „To jméno mi nic neříká… Tušíš, kolik let jí – reálně – může být?“
„Pět set a víc.“
„Moje vrstevnice?“
„Starší. Byla to přítelkyně Myung Sooa.“
Eric se zatvářil mírně skepticky. „A víš jistě, že stále žije?“
„Nevím,“ připustil Hongbin. „Mám ale důvodné podezření si myslet,“ loupl očima po mračícím se Myung Sooovi, „že se má stále čile k světu.“
„Hmm.“ Eric pár vteřin zadumaně civěl kamsi do prázdna, načež se chopil mobilu, pokojně ležícího na desce stolu. „Vyzkoušíme to prvoplánově,“ zamumlal, v seznamu kontaktů vybral jeden konkrétní a přiložil telefon k uchu. „Je Sanga šlechtična?“ napadlo ho, čekaje, až osoba na druhé straně hovor přijme. To se stalo přesně o nanosekundu později, a tak Hongbin, aby nerušil, namísto slovní odpovědi spěšně potřásl hlavou.
Zatímco Eric telefonoval, hleděl Bin umanutě z okna. Myung Soo po celou dobu zachovával uražené mlčení, pohledem však neuhnul ani o píď. Bylo to těch nejnepříjemnějších pět minut, jaké kdy Hongbin absolvoval. Potlačil nutkání zkontrolovat svůj zátylek, či už v něm náhodou nemá vypálenou… no, minimálně prohlubeň.
„Tak.“ Eric odložil mobil a Hongbin se na něj s očekáváním zadíval. Koutkem oka zaznamenal, že Myung Soo se na své strategické pozici za pohovkou již nenachází.
„Lee Minwoo – možná jsi o něm už slyšel,“ podotkl Eric a opřel se lokty o stůl; v té pozici vyhlížel nesmírně učeně, „nemá ani tu nejmenší představu, kdo by Sanga měla být. Což je na jednu stranu zvláštní, protože Minwoo zná v Podsvětí takřka každého, na druhou stranu ale… jak Sanžin věk, tak její sociální status ji z jeho zájmu vcelku dokonale vyčleňují.
Moje mamá ovšem, ta si na Sangu vzpomněla okamžitě.“
Hongbinovi klesla brada. Nikdy by se nenadál, že do jeho dost možná úplně zbytečného pátrání bude zapojená i vévodkyně Grace!
„Dost ji zaskočilo, že se na Sangu ptám. Neslyšela o ní staletí,“ zabručel Eric.
„Nemá tedy představu, kde bych ji mohl najít.“ Zklamání v Hongbinově hlase se nedalo přeslechnout.
„Ne, ale řekla zajímavou věc: kdyby se k ní Podsvětí chovalo tak, jako se chovalo k Sanze, dávno by se odstěhovala.“
Hongbin jenom žasnul. Tohle ho vůbec nenapadlo. Měl démony tak moc zažité s Podsvětím, že ani nepomyslel, že by Sangu mohl – měl – hledat jinde. Proč ho to nenapadlo?!
„Ostrakizovali ji prý stejně jako Myung Sooa,“ zachmuřil se Eric. „V obecné povědomí to nevešlo jen proto, že Sanga nebyla, no…“
„Urozeného původu?“ dovtípil se Bin.
Eric s povzdychem přitakal. Zdál se být nadutostí vlastní společenské třídy silně znechucený. „Jednoduše nepředstavovala tak šťavnaté sousto pro pomluvy jako princ Centrálního distriktu.“ Zaklonil se, ruce založil na prsou. „Přiznám se, že mě to začíná docela zajímat…“
Hongbin povytáhl obočí.
„Než se každopádně dáme do dalšího pátrání,“ démon ustal ve svém rádoby zahálčivém civění do stropu, narovnal se a zadíval se Hongbinovi do očí, „projdu podsvětní registry obyvatel a taky záznamy o úmrtích. Ať máme aspoň jakous takous jistotu, že se nepachtíme za přízrakem.“
„A-ale to po vás přece nemůžu chtít,“ zakoktal Hongbin.
„Taky nechceš. Jednám z vlastní iniciativy,“ ujistil ho Eric s úsměvem. „Až budu mít hotovo, dám ti vědět.“

•••

Zbytek odpoledne strávil Hongbin ve společnosti Arona a Zhoumiho. A byla to zajímavá zkušenost. Ačkoli se milý Číňan nijak netajil svým vášnivým fanouškovstvím vůči jeho maličkosti, dovedl umně balancovat na hranici snesitelnosti. Postupem času se Hongbin přistihl, že si Miho nadbytečné lichocení vlastně velmi užívá.
Pár minut před půl šestou, pohrouženi v družném hovoru, se pomalu blížili k jídelně na večeři, když tu se kolem nich znenadání prosmýkl Choi Minho a chladnokrevně Zhoumimu vrazil loket do žeber. Ani se neobtěžoval zpomalit; povýšeně pokračoval dál a svojí bolestí úpící oběti nevěnoval jediný pohled.
Hongbin se nad Zhoumim vyplašeně sklonil, očima hledaje pomoc u Arona. Rudovláska však nečekaný projev násilí mezi jeho přáteli zanechal dokonale chladným.
„Věděl, do čeho jde,“ prohlásil suše na Zhoumiho adresu.
Hongbin svraštil čelo. Pár vteřin na Číňana, zkrouceného v dřepu na podlaze, rozpačitě hleděl, načež bradou pokynul směrem, kudy odešel Minho. „Nechodíš s ním náhodou?“
Mi po Hongbinovi blýskl grimasou, která by se s oběma očima přivřenýma dala nazvat úsměvem. „Jaks to poznal?“
Večeře jako taková ale proběhla v klidu. Hongbin a Aron (samozřejmě s Min Kim v závěsu) jako už tradičně zasedli ke svému stolu, u nějž ještě stačili prohodit pár slov s Taem a Ryeowookem, kteří se zrovna chystali k odchodu.
Chuť jídla Hongbin takřka nevnímal, neustále se zvědavě rozhlížel po okolních přelidněných prostorách. Bylo překvapivé, jak moc se atmosféra jídelny dovedla proměnit během pouhé půl hodiny… Vládl tu veselý chaos, na jaký nebyl zvyklý. Před šestou byl na večeři docela poprvé.
Plán společného odchodu Hongbinovi a Aronovi zhatil Ren, který se bez varování zjevil u jejich stolu, aby se svým daemonem něco – jistě zcela neodkladného – probral. A jelikož bylo nabíledni, že nestojí o obecenstvo, Hongbin se bez řečí zdekoval.
Upřímně, vytratil se rád. Necítil se v Renově přítomnosti příliš dobře. Jeho podoba s Min Kim, až patologicky přehnaná, ho silně znepokojovala.
Vešel do vestibulu a chtěl se dát přímou cestou přes nádvoří, zamrzl však v půli první kroku. Vedle dveří postával Minho. Opíral se o zeď, ruce založené na prsou, zjevně na někoho čekal.
Hongbin měl nemilé tušení, že ten někdo je on.
„Musíme si promluvit,“ potvrdil Minho jeho obavy. Nezněl naštvaně. Ale přátelsky taky ne.
„O nic nešlo,“ odsekl Hongbin; vyznělo to ofenzivněji, než zamýšlel. No super. Teď vypadá jako jasný provinilec, a přitom k celé téhle pseudonevěrnické estrádě přišel jako slepý k houslím! „Jen jsme si povídali. Zeptej se Arona. Byl celou dobu u toho.“
Minho svraštil čelo. Zdál se zmatený. To Hongbina znejistělo.
„Nejdeš mě zbít kvůli Zhoumimu…?“ ujistil se.
„Ah!“ Minho mávl rukou. Koutky úst mu pobaveně zacukaly. „Ne, takhle živému tématu se opravdu věnovat nehodlám.“

•••

„JAK JAKO ŽE JSI TO VĚDĚL?!“ zaječel Minho rozzuřeně na svého démona.
„Tušil jsem to,“ přeformuloval Min Ho své původní vyjádření.
Hongbin neříkal nic, očima rozpačitě těkaje mezi oběma Choii. Ještě před pěti minutami si myslel, že se mu Minho chystá pocuchat fasádu. Namísto toho byl odveden do Min Hovy kanceláře, kde Minho vyrukoval s (pravdivou) teorií, že Hongbin vidí duchy. Účinek, jaký očekával, že toto prohlášení bude mít, se však nedostavil. Min Ho odvětil, že pojal určité podezření.
A Hongbin už nerozuměl vůbec ničemu.
Minho nasupeně rozhodil rukama. „Nenapadlo tě mi to říct?!“
„A zničit tak tvou iluzi vlastní jedinečnosti?“ ušklíbl se Min Ho.
Minhova rozčilená tvář pozbyla výrazu. „Ty jsi debil,“ povzdechl si. „Je to debil,“ informoval vážně Hongbina a pak se důstojně odebral posadit se na pohovku. Hongbin po dvou vteřinách váhání následoval jeho příkladu. Odtud asi jen tak propuštěn nebude…
„Můžeš mi teda aspoň vysvětlit,“ zamračil se Minho a kývl k nejistě poposedávajícímu Hongbinovi, který v ten moment strnul, záda rovná jako pravítko, „jak jsi ke svému tušení tady kolegovy záhrobní schopnosti dospěl?“
„Ale jistěže,“ usmál se Min Ho. „Domnívám se, že Hongbin je harmonickým partnerem Kima Myung Sooa.“
Jmenovaný přitakal.
Minho pohledem nechápavě přelétl z jednoho na druhého. „Kdo je sakra Kim Myung Soo?“
„Můj předchůdce,“ vysvětlil Min Ho.
„Mrtvý démon mrtvých?“ Minho srazil obočí. „Copak to jde, být harmonickým partnerem ducha?“
„Ducha démona mrtvých,“ upřesnil hrabě. „Očividně máme tendence si pravidla smrti tak trochu ohýbat…“
„Takže vypadáš jako démon,“ zabručel Minho a kriticky si Hongbina prohlédl od hlavy až k patě. „Nejsi žádný vizuální zázrak, máš prostě magický geny…“ Spokojeně pokýval hlavou. „Paráda. Hned se cítím líp!“
Hongbin mu váhavě oplatil široké usmání. „Jaks to poznal ty?“ odhodlal se k otázce. „Že… no, vidím duchy?“
„Řekl mi to Aron.“
„Aron?“ To Hongbina zarazilo. Ne, že by s tím vůbec nepočítal, pár náznaků už mu Aron stačil něžně předestřít… vlastně to celé odmítal přijmout proto, že mu z dosavadních zkušeností nedávalo smysl, proč by se s ním Aron i nadále přátelil.
Což byla, patrně, zásadní chyba v úsudku.
„Prý mu věčně koukáš přes rameno,“ vysvětlil Minho. „Z toho vydedukoval, že za ním vídáš Min Kiho… Každopádně,“ formálně Hongbinovi potřásl rukou, „já umím komunikovat s mrtvými lidskostmi. Nebo bych měl umět… zatím jsem potkal jen jednu. Muna Junghyuka. Hádám, že sis ho taky všiml. Onehdy v jídelně.“
„Od vidění ho už nějaký ten týden znám,“ přisvědčil Hongbin.
„Stalkoval tě?“
„Jenom… decentně.“
„Včera to přede mnou zarytě popíral. Já věděl, že kecá!“ odfrkl Minho.
„Věř mi,“ odkašlal si Hongbin významně, „kdybych si měl vybrat mezi Min Kiho kyselým ksichtem a Junghyukovým stalkováním, beru Junghyuka všemi deseti.“
Hrabě Choi se opřel lokty o stůl, zamyšleně sepjal prsty. „Mrtvý démon, mrtvá lidskost…“ Tázavě se na Hongbina zadíval. „Tvoje komunikace se záhrobím se zjevně neomezuje jen na určitou sortu duchů.“
„Moment.“ Minhovo čelo zbrázdila hluboká vráska. „Ty je vidíš všechny?“
„Domnívám se, ano,“ odvětil Hongbin trochu škrobeně. Zvažoval, či se hraběti nahlas omluvit za svůj nevybíravý slovník při titulování jeho mrtvého kamaráda, nebo se radši tvářit, že se vůbec nic nestalo. Nakonec vsadil na druhou možnost. Min Ho na jeho slova o Min Kim nijak nereagoval; zdál se být mnohem zaujatější rozsahem Hongbinových schopností.
„Taková míra nadání je neobvyklá,“ poznamenal démon zamyšleně. „Kdy se u tebe poprvé projevilo?“
„Mrtvé vídám, co se pamatuju,“ pokrčil Hongbin rameny. „Takže… v dětství, hádám?“
„I to je nezvyklé…“
„Hm. Třeba já tu schopnost objevil teprve před pár měsíci,“ přiznal Minho překvapenému Hongbinovi. „Docela tě obdivuju. Muselo být náročné potýkat se s magií v tak nízkém věku…“
„Zvykl jsem si,“ usmál se Bin nevesele.
„Hele, a je pravda, že dovedeš používat magii svého harmonického parťáka? Mrtvý oheň, v tvém případě?“
„Je to docela ošemetná sranda, ale jo, nějakou praxi v tom mám,“ přikývl Hongbin. „Předvedl bych ti to, jenže… no, k tomu potřebuju Myung Sooa. A ten,“ pro jistotu se rozhlédl, výsledek však byl přesně takový, jaký očekával, „tu zrovna teď není.“ A i kdyby byl, Hongbin silně pochyboval, že milého mrtvého prince odpolední naštvání už přešlo. S cirkusovými triky by ho – samozřejmě distingovaně, jako to umí výhradně Myung Soo – poslal rovnou do háje.
„V kooperaci tedy harmoničtí partneři umějí ovládat dva protichůdné živly…“ Minhova představivost jela na plné obrátky, oči mu zářily jako dítěti u vánočního stromečku. „To je… wow. Epické. Naprosto…!“
„Základním pilířem harmonického partnerství je stav harmonie, zlato,“ zchladil Min Ho jeho nadšení.
„Jasně, ale ten určitě nevypadá tak cool!“ odbyl démona Minho. Zasnil se. „Jaká škoda, že Zhoumiho teoretický parťák je nepoužitelný…“
Min Ho jako by v tu chvíli nevěděl, kam s očima. „Když o tom mluvíš…“ Nervózně si odkašlal. „Kangta je zpátky.“
V kanceláři se na jednu nekonečnou sekundu rozhostilo absolutní ticho. Lidskost na svého démona nevěřícně vytřeštila oči.
„Jak?“ hlesla jen.
„Nechtěj znát podrobnosti. Bylo to nečisté a odporné. Přesně jak bys od lady Imové čekal.“
„Proč Kangtu oživila?“
„Aby se zbavila Erika. Nutno jí připsat k dobru, že pro tu úlohu nezvolila zrovna vhodného umrlce…“
„Kdo je Kangta?“ zeptal se zmatený Hongbin.
„Junghyukův daemon,“ odtušil Minho. „Umřel před skoro šedesáti lety.“
„A vy si myslíte, že on a Zhoumi…?“
„Indicie by tu byly,“ zamumlal hrabě. „Fyzická podoba, sdílené vzpomínky…“
„Ale daemon a daemon…“
„Proto jeden musel umřít.“
„A následně být vzkříšen.“ Aby získal kontrolu nad mrtvým ohněm. Hongbin se zamračil. „Harmonie má hodně zvrácený smysl pro humor.“
„No to bych řekl,“ nakrčil Min Ho nos. „Co je to sakra za podmínku, muset zaklepat bačkorama, aby harmonické partnerství fungovalo?! Jestli má harmonie všechno tak úžasně naplánované, jak se odnepaměti traduje, a bylo pro ni nezbytné spárovat Zhoumiho a Kangtu, nemohl jeden z nich dostat do vínku vodu? Led? Však oheň je živel s největším množstvím protipólů!“
Hongbin kývl. Min Hova slova dávala perfektní smysl. Harmonické partnerství Zhoumiho a Kangty působilo ještě podivněji než to Myung Sooovo a jeho.
„Mi o Kangtově návratu, předpokládám, ještě nic neví,“ ujistil se Minho.
„Ne. Můžete ho informovat jako první,“ odvětil hrabě.
Minho vstal z pohovky a výmluvně Hongbina chňapl za loket. „Jdem.“
„Ah, a když už se hodláš ohánět šokujícími novinkami,“ křikl za svojí odcházející lidskostí Min Ho, „můžeš pubertální sekci našeho gangu oznámit, že se tu – někdy v příštím týdnu, asi – ubytuje Minhyun!“
„Minhyun?“ zopakoval Minho, jako by si nebyl jistý, že slyšel správně.
„Minhyun.“
„Aronův Minhyun?“
„Jo.“
„To je vtip?“
„Žel bohu,“ posteskl si hrabě, „takový humorník nejsem ani já.“
Minho si vyměnil užaslý pohled s Hongbinem.
„Co já se dneska ještě nedozvím…?“