Závěr roku ryze gentlemanský

SUNGJIN: Je načase, abych ovládl tenhle bias list.

(Odpovědí je mu rozpačitý potlesk všech přítomných.)

SOOYOUNG (šeptem): Neměl bys... zasáhnout?

(Minho rezolutně zavrtí hlavou.)
MINHO: Pro vlastní dobro se odmítám jakkoli angažovat.

SY: Sungjine! (přihlásí se jako vzorná školačka) Já ti tvoje dobyvatelské tendence samozřejmě přeju, ale... co se sakra stalo? Doteď jsi byl absolutní pacifista!

SJ: Co se stalo? (zacuká mu oko) Byl jsem pohřebný zaživa, to se stalo!

SY: Takže za to zas může Aaron?

AARON: Jak zas?!

SY: Pšt.

SJ (usměje se jako nefalšovaný psychopat): Zničím ho. 

SY: V tom ti bránit nebudu, hádám...

A (navýsost dotčený): Hej!
(Situaci z odstupu sledují Kangta a SuA.)
KANGTA: Pan Park právě definitivně potvrdil, že mezi nás patří.
SUA (spokojeně pokývá hlavou): Je to Satan.
KT (povytáhne obočí): Nepomáhalas Aaronovi náhodou kopat?
SA: Ne. Pomáhala jsem mu Sungjina zasypat.
KT: ...
SA: A hele, jak to klukovi ušatýmu prospělo! (zamyslí se) Možná... kdybychom zaživa pohřbili Yesunga...
KT: Suo. Ne.

Krásný podvečer, milí a drazí.

Tak už?! tu máme kpopový článek za měsíc prosinec. Já vím, já vím, na tu samou věc jsem si stýskala dva měsíce zpátky, ale sakra, ten čas šíleně letí...! Poslední výkec roku 2024 sestává ze tří kartičkových pasáží a tří pasáží albových, které – jak napovídá titulek – tentokrát beze zbytku obsadila mužská část korejského idolstva. 
Prosincové články obvykle nazývám vánočními (a hodilo by se to, když už nám tu trsá ta Sooyoung v santovských šatičkách), u tohoto si však oficiální slavnostní přízvisko odpustím. Alb se mi sice urodil dostatek, žádné z nich jsem si však pod stromek nenadělila, čili... tak.

sběratelská pozn.: Vyjma fešáků, o jejichž debutech a comebacích bude řeč níže, vydali v listopadu album taky TXT. Samozřejmě jsem zvažovala, že Sanctuary podpořím, po vyslechnutí titulního songu a shlédnutí pár unboxingů jsem se však tuto éru rozhodla něžně odignorovat. Neříkám, že je špatná, ale ve mně jakožto fanynce nevyvolává vůbec nic. Snad jen zklamání. Titulní song Over the Moon je těžký průměr, který je snad jen o ždibec zapamatovatelnější než Deja Vu, celkový koncept alba mě nezaujal. Teda takhle, zaujala mě varianta Savior, ale její packaging zasluhuje shořet v pekle.

Dávat peníze za album jen proto, abych si ho mohla odškrtnout ze seznamu, zdvořile odmítám.  

Sungjinovy dlouhé vlasy, nejmocnější entita ve vesmíru (ano, stále jsem o tom přesvědčená), důrazně odmítají sestoupit ze svého piedestálu a prohnaly se prosincovým článkem jako lavina; nejen, že ho  zahajují, ony ho i končí. 
Začněme ale kartičkovými nákupy: na ebayi se mi docela náhodou povedlo narazit na americký inzerát Day6 kartiček náležících ke třetí verzi jejich oficiálního lightbandu. A dlouhovlasého nealbového Sungjina není nikdy dosti... Styling je tentýž jako na zásilkové kartičce z vánočního koncertu, lightbandové selfíčko je ale vysloveně kouzelné a já neodolala. Mít Sungjin na ruce, jíž symbolicky ukazuje číslo tři, i lightband samotný, byl by tento exemplář absolutně dokonalý.
Za zmínku rozhodně stojí taky zadní strana, která nevyniká designem, ale barvami. Ty barvy, můj ty bože...! Krásnější zelenkavou má kolekce ještě neviděla. 💚
○○○
Přiznávám, že mé původní Band Aid plány byly extrémně megalomanské. Chtěla jsem si hrát na fandu level profi a sesbírat všechno. Postupem času jsem ale své stanovisko přehodnotila (přece jenom, kartičky stojí prachy a já z energie vesmíru vskutku nevyžiju) a uchýlila se ke střízlivějšímu plánu: jedna fólie, tj. devět kartiček. Šest platform kusů už mám, k tomu jedno Rock Band ajdýčko, zbývají tedy dvě; ideálně selfie a DSLR kartička.
Co se četnosti prodejních inzerátů týče, nejsou inclusions nejnovějších Day6 alb žádná hitparáda. U Fourever se to po pár měsících zlepšilo (nijak výrazně, ale zlepšilo), doufám tedy, že nyní kartičkově naprosto tragické Band Aid si povede podobně. Prosím. Fakt chci nějaký Sungjinovo PéÓBéčko... Na každý pád, jeden prodejní inzerát jsem po týdnech pátrání objevila. Korejka žijící na Novém Zélandu prodávala Sungjinovu DSLR kartičku (A), verzi Band Aid. Váhala jsem, či nakupovat u protinožců, přece jenom, poplatky PayPalu jsou docela vysoké a kdoví, jak se na to bude tvářit celnice... jenže žádný jiný Band Aid Sungjin se v dohledu nenecházel, a tak jsem to risknula. Jo, poplatky fakt stály za prd, ale celnice novozélandské zásilce nevěnovala ani tu nejmenší pozornost. Dorazila jako každé normální psaní. Zabralo jí to přesně patnáct pracovních dní.
První myšlenka, co mě při pohledu na konceptově velmi všední DSLR kartičku napadá, je, jak moc je sexy. Nikdy bych se nenadála, že tohle slovo použiju ve spojení se Sungjinem, ehm... Na druhou stranu, on chlapec, když chce, umí být kurva působivý. A to s až obdivuhodnou nenuceností. Tahle kartička je toho důkazem.

Myungsooova sólo fólie mi dlouho dělala vrásky. Jak víme, Memory kartičky, z nichž mi chybí ta poslední, se neprodávají. Nebo minimálně na instagramu ne. Štvalo mě to, ale její absenci jsem si sama před sebou dokázala obhájit. No, jenže letos chlapec comebackoval s 24/7, já si akčně pořídila tři varianty alba, tj. tři kartičky, a od té chvíle mě to jedno volné okýnko v řadě Memory kartiček dohánělo k nepříčetnosti. Napůl už jsem byla odhodlaná koupit i druhou chytrou verzi 24/7, abych měla ty kartičky čtyři a jednou z nich to prázdné místo zaplnila. Jenže upřímně, nechtělo se mi do toho. K čemu mít dvě chytré varianty stejného alba? Jako jo, získala bych tak své oblíbené leporelo... mám ale dva plnohodnotné 24/7 photobooky a k tomu set konceptových kartiček. Fakt potřebuju další? Ne, samozřejmě, že ne.
A tak jsem se v tom plácala, nejistá, co si s celou situací počít. Nakonec jsem si řekla, že ještě jednou projdu Infinite inzeráty, že se třeba stane zázrak a já v nich najdu Memory kartičku, kterou potřebuju. To se nestalo, bohudík. Objevila jsem totiž úžasnou možnost, jak svůj drobný problém nádherně vyřešit.
Našla jsem inzerát americké slečny, od níž jsem již dřív jednoho Myungsooa koupila, plný jeho japonských Moments kartiček. Geniální! Volné místo za kartičkami z korejského debutu zaplním kartičkou z debutu japonského! Chronologicky to dává smysl, subjektivně se s tímto krokem dokážu pohodlně srovnat. Váhání nebylo na pořadu dne.
Vybrala jsem si rozpustile se culícího Myungsooa v černobílém kostkovaném saku. Budu upřímná, nejsem největší fanda účesu, jaký Myungsoo během této éry nosil na hlavě, zároveň ale nemůžu říct, že by mu neslušel. Však Myungsoo je krasavica za všech okolností. A toto selfíčko je nesmírně povedené.
O zadní straně bych se vůbec nezmiňovala – je tmavá a podepsaná (cool) – nebýt toho "ERU" v katakaně. Pobavilo mě. Ne, že by na něm bylo cokoli vtipného, ehm. A já vím, já vím, je to japonský debut, japonská kartička, je zcela logické, že se milý L představuje v japonštině. Nemění to však nic na tom, že jsem se při prvním, bezprostředním kontaktu se zadní stranou Moments kartičky od srdce zasmála.

Ze shánění Chenových Door kartiček jsem měla docela obavy. Už u Last Scene to nebylo zrovna růžové. A v posledních dvou letech Chenova popularita žádný výrazný posun k lepšímu nezaznamenala... Najde se vůbec někdo pořádný, kdo by Chenovy Door exempláře – ideálně ještě letos – prodával?

Našel. Slečna z Polska, v jejímž inzerátu zbývala poslední Door kartička, na níž Chen předvádí svou oblíbenou pózu, co vypadá jako W. Což bylo perfektní, protože z tria Stack kartiček je právě tato má nejoblíbenější. A tak jsem si o ni napsala, všechno bylo domluveno. Pak ale slečna vytasila z rukávu eso. Že prý jestli bych těch albových kartiček nechtěla koupit víc...? Ona že teď odlétá do Koreje, ale až se vrátí, měly by jí dojít další extra kopie Door. Neměla bych tedy zájem...? No ovšemže měla! Ke dvojitě véčkovému Stack Chenovi jsem si zamluvila černě oděného Chena verze Blank, jenž vypadá, jako by se při focení svého velmi  půvabného selfíčka zrovna nonšalantně rozhlížel.
Na finální odeslání jsem nakonec čekala přes měsíc, ale vyplatilo se: mám oba potřebné Door exempláře, trojička jest kompletní! Jééé!
Nicméně... ráda bych podotkla, že ač se mi obě zakoupené kartičky nesmírně líbí, ani jedna z nich – žádná jiná Door kartička! – nemá na rozpustilého, mrkajícího Chena, jehož jsem měla to štěstí nalézt v albu. 🖤 Řadím ho do top trojky nejlepších kartiček, jichž jsem během letošního roku byla na vlastní oči svědkem.

Minho zcomebackoval, provolávejme slávu! A rovnou s full albem. Wow. To by se mělo dát vytesat do kamene... Čekali jsme na jeho sólo návrat skoro dva roky, pravda, taká časová prodleva by full albu rozhodně odpovídala, přesto jsem nečekala, že zrovna Minha nechá SMko tak brzy vyrukovat s full albem. Každopádně díky za to. Jsem na hocha zlatého nesmírně pyšná!
Jak už tak bývá zvykem, Call Back vyšlo v nemalém počtu variant. Konkrétně ve čtyřech a ne, dva různé přebaly verze photobook nepočítám jako dvě verze alba. Jelikož se jedná o záležitost mého ultimate biase, koketovala jsem s myšlenkou pořídit si je všechny. Z principu. Prozíravě jsem se však rozhodla počkat na unboxingy a dobře jsem udělala; verze Box mě ani svým vizuálem, ani packagingem neuchvátila, a byla proto z nákupního seznamu vyškrtnuta. Což silně ocenila moje peněženka... Finální Call Back stav tedy zní: digipack, photobook a speciální SMini verze.
Když jsem Call Back nabídku poprvé uviděla na filmnadvd, nechápala jsem, proč je SMini verze tak drahá. Na svoje poměry, chápete. SMini je přece vždycky ta nejlevnější možnost, z jakého důvodu je najednou dražší než digipack...?! No, pak ale SMko odhalilo bližší detaily packagingu a rázem bylo všechno jasné: Minho má v tom albu i Kibuma! 🔑

Já vím, vtip level školkáček, haha, ale co jsem zjistila, že Minho v SMini verzi vede klíč, můj humor se přes to odmítá přenést. 

SMini verze Call Back vyhlíží na první dobrou jako klasické platform album. Což je na jednu stranu škoda, specifický vizuál SMini alb mám svým pochybným způsobem velice ráda, na stranu druhou je papírová krabička dostatečně velká, aby na ní Minhův obličej hezky vynikal, a čím víc je Minho vidět, tím samozřejmě líp. Uvnitř krabičky se pak nachází onen dekorovaný, letitě působící klíč, k němuž je jako přívěsek upevněný typický SMiniovský plastový obal maličkého NFC disku. Zdá se Vám to absolutně random? Jo, mně taky. Ale vypadá to setsakramentsky dobře...!

Poznávacím znamením verze digipack je oranžová. Ráda bych o tom albu řekla víc, ale veskrze není co. Je moc pěkné, to jo, ale žádnou kreativní inovací neoplývá. Je to typický papírový digipack s nepříliš obsáhlým photobookem, cédéčkem a mini plakátem. Ale ta barva...! Září na míle daleko. 🧡 Snad by to nebylo tolik okaté, kdyby i ostatní verze Call Back hýřily barvami, jenže to se neděje. Jak SMini, tak verze photobook vyhlížejí dosti komorně, a kontrast s verzí digipack je o to markantnější. Ta oranžová jí, mimochodem, moc sluší. Ale jaký jiný názor na oranžovou byste ode mě čekali, že.
Verze photobook podlehla SMkovému trendu magazínových packagingů. Já tento typ úbalu příliš v lásce nemám, vizuálně mě však nijak neuráží. Vyvolena mi byla varianta Minho na přechodu/Minho se sluchátky a deštníkem. Nápis "Call Back" je mírně vystouplý, což jsem zjistila úplnou náhodou, a velmi mě to nadchlo. Cool detail!
Photobook sestává ze čtyř konceptů, a ač je můj černý ofinkový favorit s akvárkem jasný, každý jeden z nich má něco do sebe. Ať už jde o hranolky, brýle, roztomilou kšiltovku nebo černobílý vizuál. A fotek je spousta, prázdná místa v albu téměř neexistují. Cením. U Minha dvojnásob.
Design cédéčka je taková všehochuť, koláž různých momentek. Nápadité? Rozhodně. Líbivé? Ne až tolik. A plusové body mu nepřidává ani to, že je v albu vloženo volně. V kombinaci s obřím plakátem, který je sice hrozně pěkný, ale velikostně absolutně hovadský... fakt je SMko přesvědčeno, že magazínový packaging byl dobrý tah? Já o tom těžce pochybuju.

Trvalo pár poslechů, než jsem titulnímu songu Call Back přišla správně na chuť, hned od toho prvního mi však bylo jasné, že je ta písnička pro Minha jak stvořená. Nejedná se o nijak epický kousek, ale má vibe, který Minhovi perfektně sedí a nevím, jak lépe to popsat, než že si v něm je jistý v kramflecích. Ono vlastně celé album, ač žánrově příjemně různorodé, budí – minimálně ve mně – dojem... báječně sofistikované jednotnosti. Mým oblíbencem, výsadním a zcela nezpochybnitelným, je b-side track Came And Left Me. Atmosféra toho songu je takřka magická. A v kombinaci s noblesní a úchvatnou choreografií... ah, MÁSTRPÍS!
V rámci sběratelských inclusion se držíme zavedeného SM mustru, tj. kartička per album. V SMini verzi na mě čekalo lehce rozostřené/silně znepokojivé selfíčko. Nechápejte mě špatně, ta kartička se mi moc líbí; ofina schválně načesaná v očích je účes, pro který mám u Minha velkou slabost už od Hard éry. Přesto však, a nevím čím to, mám z bundového SMini kusu zvláštní pocit. Je velice cool, ale...
Ve verzi digipack mě obšťasnil fešácký véčkový Minho, z dnešního tria rozhodně nejvýraznější. Což je dobře. Nenechal se zastínit úžasnou barvou svojí zadní strany. A že to není jen tak!
Kartička verze photobook je konceptově totožná s SMini kartičkou, znepokojuje mě však o poznání méně. Nezastírám, že selfíčko v odlišném konceptu by mě potěšilo víc, mám ve svých setech ráda variabilitu, ale zároveň je to asi ta nejoriginálnější dvojčecí kartička, protože úhel, v němž je selfíčko pořízeno, je pro Minha velmi nezvyklý. Minimálně v mojí jeho sbírce (dobrý češtin is back again). 
Verze photobook obsahuje i čtyři pohlednice, ačkoli já bych je "pohlednicemi" úplně nenazývala. Jsou to prostě Minhovy fotky vytištěné na měkkém papíře. Čekala jsem trochu víc, ale oukej. Možná si teď říkáte: "Čtyři? Vždyť v Minhově kartičkovém článku jsou jen tři!" Jo. Ona ta čtvrtá záležitost je z obou stran popsaná a jsou na ní dvě malé fotky. Nepokládám proto úplně za nutné zařazovat ji do šanonu.

Den po Minhovi byl oznámen comeback Yesunga. Vzala jsem tu informaci na vědomí, nijak u vytržení jsem z ní však nebyla. Hanba mi! Stačil jediný poslech (a následně pohled), abych It's Complicated titulovala nejskvělejší událostí Yesungovy sólové kariéry měsíce listopadu. 
Jak asi (ne)víte, mým snem je, aby Yesung jednou vydal rockové album. Titulní song šestého mini má k mojí ideální představě stále daleko, zároveň je jí však ze všech dosavadních Yesungových počinů nejblíž. A já to naprosto miluju. Yesung naneštěstí otevřeně prohlásil, že It's Complicated nemá rád, a vybral ho jako title track jenom proto, že vypozoroval, že co se nelíbí jemu, líbí se fanouškům. Což je na jednu stranu velice smutné, na stranu druhou... ne, neplete se. 😅
(pozn.: při čumění na MV jsem si tak jako mimochodem uvědomila, že ten princezna chlap, co bez problémů umí splynout s NCT Dream, letos oslavil čtyřicátiny. můj mozek přestal mozkovat.)
It's Complicated jsem si pořídila ve verzi Things, obrovské, knižní a extrémně předražené. Jako fakt. Z její ceny mi doteď tiká oko. Jenže jsem nemohla jinak. V tom albu je totiž kočka. A je všudypřítomná. Tvoří s Yesungem regulérní duo. Úžasnější photobook neexistuje.
Packaging, jak jsem již vyspoilerovala, má podobu knihy, tj. šitou vazbu a pevné desky. Díkybohu za ně, protože It's Complicated, verze Things, je velké jako limitované WE od Shinhwy. Až jsem vyděsila, když jsem ho v krabici poprvé uviděla... Čekala jsem klasickou knižní velikost, ne boží monstrozitu!
To boží je podstatné, aby bylo jasno. 
Design coveru je jediná maličkost, kterou bych zkritizovala: je nudný a nelíbí se mi jeho barva. Nelíbí se mi v téhle souvislosti. Vůbec mi k albu nesedí. Na druhou stranu, asi dobře, být dokonalý ještě i cover, no to už by bylo trapné...!  
Photobook je plný Yesunga a kočky, a ačkoli se konceptově nejedná o nic světoborného, já jsem upřímně a bezmezně zamilovaná. Yesung obhajuje svou roli emo princezny na výbornou; miluju jeho účes, miluju fotky v brýlích. Zajímavým rozhodnutím je pak střídání lesklého a matného typu papíru. Představuje nečekané hmatové zpestření pro každého, kdo photobookem listuje.
Cédéčko i jeho obálku okupuje kočka, což je naprosto geniální, a spolu s Yesungem se následně vyskytuje i na samolepkách a v lyrics card. A taky je tu papírový podtácek. Bez Yesunga i bez kočky. K čemu je tu papírový podtácek, netuším, ale nestěžuju si.
Typický SMkovský mustr, zmíněný v Minhově pasáži, pro Yesunga neplatí. Co v Sensory Flows štědře vyrukoval se dvěma kartičkami, odvážně se té vize drží zuby nehty a já si toho nesmírně vážím. Ulehčuje mi tím totiž práci. Obšťastnily mě dvě brýlaté kartičky. Ta ve slunečních brýlích je zatraceně frajerská, a za jiných okolností bych jí určitě věnovala mnohem více lásky... Jenže! Druhá obrýlená kartička obsahuje kočku. Panebože, panebože, panebože! A rozkošný brýlatý Yesung s kočkou v náručí je zjevení, s jakým se nemůže žádné jiné selfíčko měřit. 
Kartičkové duo doplňuje pohlednice, která se mi svým materiálem jeví spíš jako fotografie. Anebo print (viz Pink Fantasy). Tak či onak, velikostně všechny zmíněné formáty převyšuje, pasuje do dvouokýnkové fólie. Vyvolen mi byl fešák YeYe se svetrem na půl žerdi pózující... za barem, hádám. 
Kolektivně musím pochválit svěží barvičky zadních stran. Zvlášť pak tu pohlednicovou, která má velice blízko k oranžové. Zadky kartiček mě vyjma barev dostaly i tím, že Yesungův autogram vypadá na každém z nich zcela autenticky, tj. není to jeden vzorový podpis nakopírovaný na všechny varianty kartiček. Což je – minimálně pro mou maličkost – něco nevídaného. Oh, a kresba kočky na kočičí kartičce...! Zcela ✨bezkonkurenční✨ detail.

O Sungjinově sólo albu se mluví už roky. Sám Sungjin sem tam něco utrousil, nic podstatného z něj ale nikdy nevypadlo. Letos se však situace změnila. Letos zmínky o svém budoucím sólo albu vytahoval na světlo až povážlivě často. Že by spoiler...? Začala jsem doufat.
V dubnu přišlo Fourever, v září pak Band Aid a po Band Aid bylo oznámeno, že Day6 vyrážejí na světovou tour. Když jsem viděla jejich harmonogram, všechny naděje, že se Sungjinova sólo alba dočkáme ještě letos, jsem unáhleně hodila přes palubu. To nemá šanci stihnout. No nevadí... tak snad v příštím roce. A snad mu vydrží vlasy. Svět potřebuje Sungjinovo dlouhovlasé album!
16. října, zrovna když sedím v kavárně a cucám cappuccino, mi Nissa s hysterickým "ono se to děje!" posílá příspěvek z instagramu Day6: Sungjin na začátku listopadu vydává album a pořádá sólo koncert. Ano! Svět byl spasen, dostal Sungjinovo dlouhovlasé (full!) album. 

A tak vyšlo 30, Sungjinovo velmi osobní ohlédnutí za dosavadním životem a kariérou. Album je to naprosto úžasné, doslova cítím, jak ke mě každý jeden jeho song promlouvá. Jazykové bariéře navzdory, ano. Titulní Check Pattern je nádherná, emocionální záležitost. Avšak I don't wanna lose je "it song" celého 30. Při jeho poslechu mi chlupy stojí i tam, kde žádné chlupy nemám. Sungjin ho přirovnává k Afraid, čímž se perfektně vysvětluje, proč I don't wanna lose nezískalo titulní roli. Je geniální, je dechberoucí, je bezchybné... a pro Sungjina psychicky náročné. Dal tomu songu – jim oběma – ze sebe příliš mnoho. A proto je taky tak skvělý, jistě, zároveň ale rozumím, proč kolem něj našlapuje po špičkách.
A když jsme u těch songů... pre-order benefitem k verzi photobook, který jsem se rozhodla zařadit do svého alba, je tzv. guidebook. Drobný bílý sešitek, v němž se (za doprovodu fotek) nacházejí Sungjinovy poznámky ke všem deseti skladbám. Ne, že bych rozuměla, co se tam píše, neumím korejsky, ale... nápad (i provedení) je to výtečné. 

Jak koncept, tak packaging alba odkazují k cestě metrem. Vnější úbal hlavní verze jsou vlastně papírové dveře nasazené na photobook uvnitř. Přesněji photobook a tři mini postery. Dle libosti můžete střídat, kterého Sungjina na coveru zrovna chcete, na všech třech plakátcích pózuje tak, aby byl v pravé půlce zavřených dveří hezky vidět. Že to zní zajímavě? Si pište! 😎 Jasně, sranda je to kurva nepraktická a dost se bojím o její životnost... po kreativní stránce však dávám lidem za toho zodpovědným sto deset bodů ze sta. 
Photobook se skládá ze tří částí: Day, Evening a Night. Ta první je prosluněná a pohodová (a s kytarou!), ta druhá formální a melacholická a ta třetí ponurá a mírně znepokojivá. A odehrávají se všechny na tomtéž místě, ve vagonu metra. Liší se atmosféra a denní doba, ale prostředí zůstává. Mým favoritem je verze Evening, a to z jediného prostého důvodu – Sungjin má na sobě košili, sako a kravatu. Důrazně však podotýkám, že je to pouze nepatrná zásluha účesu a elegantního stylingu, milý leader je totiž krasavica! v každém konceptu zcela totožně vizuální. 
Design cédéčka je prostý, ale efektní. Ty dvě barevné čáry na černém podkladě připomínají (a předpokládám že i představují) schéma linek metra. Součástí alba je taky pohlednice(?) s ručně psanou zprávou od Sungjina. Oh, a takřka na konci photobooku najdeme autogram! Což mi velmi připomnělo Minjunovo první mini Mr. NO ♥ a jeho fancy stříbrný podpis v závěru THANKS TO sekce.
Existuje-li se anketa "největší drama queen roku", seriózně hlasuju pro platform verzi 30. Kvůli ní se celé doručení zdrželo málem o měsíc...! Ale od začátku.
JYP tvrdilo, že v platform verzi budou čtyři selfie kartičky. To jest celý set. Překvapivé, ale ne nemožné. Platform verze Band Aid kupříkladu taky neobsahuje žádný random komponent... Nu, každopádně ve filmnadvd dostali info, že v platform verzi kartičky chybí; čeká se na jejich dodání. A na této nesrovnalosti, prosím pěkně, moje (před)objednávka (z října) stagnovala až do prosince. Všichni jsme prostě naivně žili v domnění čtyř selfie kartiček per album. Jenže bych to nebyla já, abych při dlouhé chvíli nečuměla na unboxingy. A jaksi jsem si povšimla, že MyDays z platform verze tahají pouze jednu selfie kartičku. Divné, však měly být čtyři... Začala jsem googlovat. A zjistila, že ano, na původním informačním plakátku se o čtyřech kartičkách sice mluvilo, ale na tom updatovaném stojí jedna ze čtyř. A tato formule očividně platí. Je to trapné a docela sprosté, ale nedá se svítit. 3. prosince jsem tedy napsala filmnadvd, shodli jsme se, že čekání na kartičky je zbytečné, a ještě ten byla moje zásilka odeslána. Ou jé. 😅

Estetika vagonu metra přetrvává, rozdíl je, že na Sungjina uvnitř nekoukáme přes dveře, ale skrze okno. Díky zasněné úvodní fotce varianty Day působí verze platform mnohem veseleji než verze photobook, a to i navzdory svému studenému, takřka metalickému vzhledu. Je mimochodem extrémně cool, když papír vypadá jako kov... Osamělá kytara v pouzdře s přívěskem plyšového medvídka, na niž máme výhled na zadní straně krabičky, mě pak z kdovíjakého důvodu až nepatřičně rozněžňuje.
QR kartičku rovněž zaštiťuje verze Day; odpočívající Sungjin je tak něžně krásný, až to bere dech. Dále se v albu nachází jízdenka se zprávou. Velmi kreativní jízdenka se zprávou. Ta je totiž "schovaná" a objeví se jenom tehdy, když se povrch jízdenky zahřeje. Takže žádné pitomé škrábání ani trhání. Stačí na ni přiložit prst. Uf. Nu, a v neposlední řadě je součástí balení úchvatný set DSLR kartiček. Osm kousků, dva od každého konceptu, tj. Day, Evening, Night a Dawn. Koncept Dawn ve photobook verzi není zastoupen, a jsem proto ráda, že ho – i když jen v minimální míře – obsahuje verze platform. Pruhovaný Sungjin je láska. Celý set, jak je z jeho blogového umístění patrné, jsem se rozhodla ponechat v albu jako photobook.
Kartičkově – srovnám-li jej s Brianovými alby – je 30 až překvapivě velkorysé. Verze photobook obsahuje selfie kartičku, ticket kartičku a věc zvanou film photo frame. V rámci prvních dvou zmíněných se mi poštěstilo padnout na exempláře verze Night. Selfíčko je vyfoceno z velmi zajímavého úhlu; extrémně cením ten výhled na okno. Tvoří hezky živoucí, realistické pozadí. Design zadní strany neurazí, ani nenadchne, má ovšem tentýž problém jako Poca kartičky Dreamcatcher – je na ní nepochopitelně nevyužitý prostor pro autogram... a mně to trhá srdce.
Ticket kartička by se dala označit za "konceptovou", a já jsem z jejího vizuálu naprosto nadšená. Barevné nasvícení této konkrétní varianty vyhlíží úžasně umělecky. A zadní strana, ač opět velice jednoduchá, je vyvedena mnohem záživněji. Tleskám. Kvalitou ticket photocard jsem přijemně zaskočena.
Film photo frame, tj. průhledného Sungjina verze Day v modrém rámečku (♪ Life's like walking on a check pattern), jsem se rozhodla zařadit do nealbové fólie; ano, navzdory tomu, že z alba prokazatelně vypadl. Mám to s ním, hádám, podobně jako s Jihyinými Zone záložkami. Miluju je, ale narušovat svojí přítomností konzistenci setu devítiokýnkové kartičkové fólie žádného z nich nenechám.
S jednou ze čtyř v rámci verze platform to vyšlo zcela bravurně. ✨ Platform kartičky jsou buďto modré, nebo hnědé, viz (podepsaná!) zadní strana, a já velice, velice toužila po modrém exempláři. Jedná se totiž o selfíčka režiséra/kameramana Sungjina z MV. V prvé řadě, je to elegán v košili a kšandách, a navíc... má stažené vlasy. Miluju na něm tenhle účes. Obzvlášť ty dva volné pramínky, co mu tak půvabně rámují obličej.

...pac a pusu, Vaše Nagasaki