∦ Finišujeme. Zatím ne definitivně, protože k prologu samozřejmě náleží epilog, ale co se uzavření příběhu jako takového týče... není co dodávat.
Ač jsem se počtem kapitol silně odklonila od své původní vize (stejný počet kapitol pro všechny části), trápí mě to mnohem méně, než bych se nadála. Zbytečné natahování by ději beztak jenom ublížilo. A pak, dvaadvacítka je velmi estetické číslo pro konec. ✨
Ač jsem se počtem kapitol silně odklonila od své původní vize (stejný počet kapitol pro všechny části), trápí mě to mnohem méně, než bych se nadála. Zbytečné natahování by ději beztak jenom ublížilo. A pak, dvaadvacítka je velmi estetické číslo pro konec. ✨
Na sedmou večerní svolal Eric krizovou poradu; neúčast se nepromíjí. Formuloval to prohlášení jako striktní rozkaz, což v jejich týmu nebývalo zvykem. Ve standardní situaci by všichni reagovali tak jako Dongwan a Junjin: podezíravě. Jenže tahle situace nebyla standardní ani zdaleka. A proto Hyesung a Andy jen trpně souhlasili a Minwoo… Minwoo byl, zdálo se, naprosto rozpolcený. Což dávalo smysl tak perfektní, že Eric neměl daleko k tomu začít se samým zoufalstvím smát.
Záležitosti ohledně zástupu jejich noční směny probral po telefonu s Heejunem. Šéf druhé jednotky chvíli brblal, když ale zjistil, že Eric už je dohodnutý s Kangtou, a ten s oním nečekaným přesčasem souhlasí, nezbylo mu než dát té prapodivné akci zelenou.
„Je všechno v pořádku, viď?“ ujistil se Heejun. Tón jeho hlasu jakoby náhle znejistěl, zračily se v něm obavy.
A Eric mu vesele zalhal. Nehnul přitom ani brvou.
V kanceláři, kde seděl společně s Minwooem a Hyesungem, panovalo po celou dobu napjaté, tíživé ticho. Eric se však atmosféru snažil pokud možno ignorovat. Sestavil a vytiskl dokumenty, které pokládal za zásadní, a když měl hotovo, zajel vyzvednout Andyho do nemocnice.
Pohled na maknaeho byl žalostný. A ani ruka v sádře, ani nateklá spodní čelist hrající všemi barvami na tom paradoxně neměly hlavní zásluhu. Mohla za to rezignace, naprostá a definitivní, zarytá hluboko v Andyho znavené sinalé tváři.
Eric nepotřeboval zrcadlo, aby věděl, že vypadá úplně stejně.
Na stanici dorazili deset minut před sedmou. Všichni svolaní už na ně čekali.
Minwoo a Hyesung zahrnuli Andyho péčí hned na prahu, Dongwan zaneprázdněný foukáním horkého čaje na něj mávnul zpoza monitoru počítače a Junjin… ten sebou provinile trhnul a spěšně od maknaeho odvrátil zrak.
Eric vyčkal na správný moment, kdy se kolem rozpačitého Andyho a jeho dvou lamentujících sudiček svedl pohodlně protáhnout, a pak zvolna přistoupil k Junjinovi, který předstíral, že něco hledá mezi papíry na svém stole.
„Choongjae.“
Mladší ustal v přehrabování spisů a neochotně vzhlédl. „Ano, hyung?“
„Nebyla to tvoje vina.“ Eric pokynul ke štěbetajícímu chumlu u dveří, respektive jeho dobitému středobodu. „Nemohls tomu nijak zabránit. A Andy to ví.“
Vteřinu dvě se v Jinově štvaném výrazu praly zcela protichůdné emoce, nakonec se ale zmohl k úsměvu a kývl. Výzvy „ať jde tomu marodovi taky trochu pocuchat nervy“ bez námitek uposlechl.
Zatímco Minwoo, Hyesung a Junjin opečovávali Andyho, Eric lenivě překontroloval vytištěné dokumenty a umně předstíral, že vůbec necítí Dongwanův pohled propalující mu díru do zátylku. A Dongwan nezklamal. Když viděl, že milý leader jeho pokusy o navázání nonverbálního kontaktu vědomě bojkotuje, hlasitě si odkašlal a zeptal se na plnou hubu:
„Takže… povíš nám, proč jsme vlastně tady, Eriku?“
„Ale jistě,“ usmál se oslovený blahosklonně a počkal, až se trojice kolem Andyho – včetně Andyho – přemístí k židlím a posadí se. „Věc se má tak: měl jsem plán. Nebo spíš zbožné přání. Že když najdeme tu knihu, Paralelní světy, ze které čerpali inspiraci naši násilničtí uchvatitelé –“ Andy se sardonicky ušklíbl a Eric mu grimasu vrátil – „spasí nás to. Což je bláhové samo o sobě… a potíž je, že po té knize není vidu ani slechu.“
„Však ji sháníš teprve dva dny,“ připomněl mu Junjin. Minwoo a Dongwan souhlasně zabručeli. „Budeme prostě hledat dál!“
„To rozhodně budeme,“ přisvědčil Eric a kývl na Andyho a Hyesunga. „My tři rozhodně.“
„Vy tři?“ zopakoval Dongwan zmateně. Obrátil se na Junjina a Minwooa, ale ti byli stejně bezradní jako on. „S námi třemi se nepočítá?“
„Doufám v to,“ prohlásil Eric. Vstal a rozdal jim třem dokumenty, jež si v podvečer připravil. „Výpověď,“ potvrdil, vida Dongwanův nevěřícný výraz. „Stačí ji podepsat.“
„Ty ses zbláznil,“ hlesl Minwoo.
„Chci vás zachránit,“ opravil ho Eric prostě. „Věřím, že minimálně v případě vás dvou,“ podíval se na Dongwana a Junjina, „je to možné. U tebe,“ podíval se na Minwooa, „je šance padesát na padesát. Přece jenom, Hakyeon už tě kontaktoval.“
„Drží se mě, kamkoli se hnu,“ přiznal Minwoo a výpověď velmi jednoznačně zmačkal. „Takže spíš devadesát ku deseti.“
„I to je naděje. Mizivá, ale pořád naděje.“
„Bývals lepší lhář, zlato,“ mlaskl Minwoo. Vstal a poplácal Erika po rameni. Ač hovořil se silnou afektovaností, jeho úsměv jiskřil nesobeckou nadějí. „Věříš, že když odsud hoši zavčas utečou, ti zbývající dva je nenajdou?“
„Všechno začalo Taekwoonem, to on jim umetl cestičku. Předpokládám, že při průchodu do naší reality následují primárně jeho,“ vysvětlil Eric. „Hodlám obrátit jeho triumf, uloupení mého života, proti němu. Když Dongwan a Junjin odjedou a já nebudu vědět kam, nebude o tom mít potuchy ani on. A když Taekwoon nebude vědět, kde je zastihnout, nebude mít svoje kámoše kam nasměrovat. Budou kompletně nahraní.“
„Pěkné. Ale co když se rozhodnou sebrat existenci někomu jinému?“ zamračil se Dongwan.
„To nemůžou. Zvolili si nás.“
„Udělejte, co Eric hyung říká,“ zamumlal Andy a horečně pokýval hlavou. „Čím dřív odsud vypadnete, tím líp. Jeďte daleko, ideálně do ciziny, a hlavně každý sám. Nikdo nesmí vědět, kam máte namířeno.“
„Ne!“ vyštěkl Junjin, rozčilený všemi těmi pitomými spasitelskými proslovy. „Přece doopravdy nečekáte, že vezmeme roha a necháme vás tu!“
„Ne. Ale čekáme, že máte aspoň špetku zdravého rozumu,“ odtušil suše Hyesung. Junjin se užuž chtěl ohradit, ale Hyesung mu to nedovolil.
„My tři jsme v háji, jasné? Proces nahrazení už začal. Kangta a Jessica dnes Erika a mě oslovili jejich jmény. Je jen otázkou času, než si i Andyho někdo začne plést se Sanghyukem.“
„Fuj,“ ulevil si maknae.
„Mrzí mě to.“
„Mě taky.“
Eric sledoval jejich cynicky humornou komentářovou výměnu a v jednu chvíli bylo vše, jak mělo. V té příští ho při pohledu na Hyesunga smetla vlna takové lásky a něhy, až mu to vyrazilo dech. Vyděsil se. A taky naštval. Ty emoce totiž rozhodně nebyly jeho. Hleděl sice na Hyesunga
(Hongbina)
ale ve skutečnosti Hyesunga vůbec neviděl.
Protože proces nahrazení už byl plném proudu.
„A nejde jen o jména,“ pokračoval Hyesung, takřka jako by Erikovi četl myšlenky. „Za dnešek jsem namísto svého odrazu viděl Hongbina v zrcadle už pětkrát. Včera se mi to stalo jen jednou.“ Povzdechl si. „Postupuje to, a postupuje to rychle. Čímž netvrdím, že to vzdáváme, to ani náhodou, dokud budeme moct, budeme se to snažit zvrátit, ale je pitomost, abyste kvůli nám nasazovali krky vy.“
Junjin a Dongwan semkli rty. Nejistě po sobě loupli očima.
„Nevyhnete se tomu, pokud tu zůstanete,“ varoval je Andy. Eric přikývl.
„Můžete žít,“ připomněl jim Minwoo s úsměvem. „Tak žijte.“
∦∦∦
Toho večera ke kýženému výsledku nedospěli. Ač bylo zjevné, že Dongwan i Junjin o odchodu uvažují, odmítali tu možnost nahlas připustit. Hrdost jim to nedovolila.
Andyho jejich tvrdohlavost znervózňovala, Eric se ale neznepokojoval. Znal je, věděl, že oba vědí, že útek není projev sobeckosti, ani zbabělství, ale prostá otázka přežití. A taky že ano. Když o dva dny později přišel do práce, našel na svém stole dvě podepsané výpovědi.
Náhlý odchod dvou členů jednotky vedení zaskočil, policejnímu ředitelství ale veskrze přišel vhod. Jak byl Eric totiž informován, beztak se plánuje sloučení jejich týmu s týmem Muna Heejuna („Dvě jednotky jsou na pokrytí této oblasti zbytečný luxus.“), a to znamená škrty a propouštění. Tím, že Dongwan a Junjin opustili jednotku dobrovolně, vlastně vedení ulehčili práci.
„Jen kvůli tomu mě mrzí, že nás poslechli,“ zažertoval Eric po návratu na stanici.
A tak dny plynuly. Hledání způsobu jejich záchrany se stalo víceméně činností setrvačnou. Šance na zázrak se rovnala nule, přesto však ve studiu všemožných materiálů svědomitě pokračovali. Zařekli se, že nezklamou Kangtu, který se jim snažil být nápomocný, kdykoli měl čas. Nemusel. Ale byl.
Oslovení „Taekwoone“ provázelo Erika den ode dne častěji, den za dnem v odraze opakovaně vídal Taekwoonovu tvář namísto té svojí. V jistém momentě začal obojí pokládat za normální.
Slábl, ztrácel vůli bojovat, a tuto apatii provázely naprosté výpadky vědomí. Jeho vědomí. Z hodiny až pěti, kdy prokazatelně fungoval, si nepamatoval vůbec nic. Při jednom z takových výpadků nechal vyhlásit celostátní pátrání po Kimu Dongwanovi a Parku Choongjaem.
Nikdo ho nezarazil.
A tak dny plynuly, pomalu splývaly v nezřetelnou směsici zvuků a barev. Eric si matně uvědomoval, že by se rád rozloučil… že by rád všem poděkoval… Andymu. A Minwooovi. Hyesungovi. Kangtovi. Nebo už to udělal? Včera? Mluvil s nimi… s nimi všemi… nebo ne? Stačil se rozloučit?
Netušil.
∦∦∦
Taekwoon otevřel oči. Něco bylo jinak.
Pár vteřin bez hnutí zpracovával zjitřené smyslové vjemy, než pochopil.
Byl tu sám.
Posadil se, odhrnul peřinu a spustil nohy z postele. Podlaha byla studená, chodidla ho zábla, ale on si toho nevšímal. Mnohem víc ho zaujalo, že kalhoty od pyžama, ještě včera dokonale padnoucí, mu byly krátké. A když o tom teď přemýšlel – podvědomě přitom srovnal záda – i triko mu bylo těsné přes ramena. Skoro jako by…
Vyšlo to?
Taekwoon se zhluboka nadechl, zapátral ve vlastním podvědomí, hledal známky Erikovy přítomnosti. Bez výsledku. A to značilo jediné: že Erikova existence už nebyla Erikova. Konečně patřila kompletně jemu.
„Vyšlo to,“ prohlásil Taekwoon užasle do ticha prázdné ložnice.
Rozesmál se.
Záležitosti ohledně zástupu jejich noční směny probral po telefonu s Heejunem. Šéf druhé jednotky chvíli brblal, když ale zjistil, že Eric už je dohodnutý s Kangtou, a ten s oním nečekaným přesčasem souhlasí, nezbylo mu než dát té prapodivné akci zelenou.
„Je všechno v pořádku, viď?“ ujistil se Heejun. Tón jeho hlasu jakoby náhle znejistěl, zračily se v něm obavy.
A Eric mu vesele zalhal. Nehnul přitom ani brvou.
V kanceláři, kde seděl společně s Minwooem a Hyesungem, panovalo po celou dobu napjaté, tíživé ticho. Eric se však atmosféru snažil pokud možno ignorovat. Sestavil a vytiskl dokumenty, které pokládal za zásadní, a když měl hotovo, zajel vyzvednout Andyho do nemocnice.
Pohled na maknaeho byl žalostný. A ani ruka v sádře, ani nateklá spodní čelist hrající všemi barvami na tom paradoxně neměly hlavní zásluhu. Mohla za to rezignace, naprostá a definitivní, zarytá hluboko v Andyho znavené sinalé tváři.
Eric nepotřeboval zrcadlo, aby věděl, že vypadá úplně stejně.
Na stanici dorazili deset minut před sedmou. Všichni svolaní už na ně čekali.
Minwoo a Hyesung zahrnuli Andyho péčí hned na prahu, Dongwan zaneprázdněný foukáním horkého čaje na něj mávnul zpoza monitoru počítače a Junjin… ten sebou provinile trhnul a spěšně od maknaeho odvrátil zrak.
Eric vyčkal na správný moment, kdy se kolem rozpačitého Andyho a jeho dvou lamentujících sudiček svedl pohodlně protáhnout, a pak zvolna přistoupil k Junjinovi, který předstíral, že něco hledá mezi papíry na svém stole.
„Choongjae.“
Mladší ustal v přehrabování spisů a neochotně vzhlédl. „Ano, hyung?“
„Nebyla to tvoje vina.“ Eric pokynul ke štěbetajícímu chumlu u dveří, respektive jeho dobitému středobodu. „Nemohls tomu nijak zabránit. A Andy to ví.“
Vteřinu dvě se v Jinově štvaném výrazu praly zcela protichůdné emoce, nakonec se ale zmohl k úsměvu a kývl. Výzvy „ať jde tomu marodovi taky trochu pocuchat nervy“ bez námitek uposlechl.
Zatímco Minwoo, Hyesung a Junjin opečovávali Andyho, Eric lenivě překontroloval vytištěné dokumenty a umně předstíral, že vůbec necítí Dongwanův pohled propalující mu díru do zátylku. A Dongwan nezklamal. Když viděl, že milý leader jeho pokusy o navázání nonverbálního kontaktu vědomě bojkotuje, hlasitě si odkašlal a zeptal se na plnou hubu:
„Takže… povíš nám, proč jsme vlastně tady, Eriku?“
„Ale jistě,“ usmál se oslovený blahosklonně a počkal, až se trojice kolem Andyho – včetně Andyho – přemístí k židlím a posadí se. „Věc se má tak: měl jsem plán. Nebo spíš zbožné přání. Že když najdeme tu knihu, Paralelní světy, ze které čerpali inspiraci naši násilničtí uchvatitelé –“ Andy se sardonicky ušklíbl a Eric mu grimasu vrátil – „spasí nás to. Což je bláhové samo o sobě… a potíž je, že po té knize není vidu ani slechu.“
„Však ji sháníš teprve dva dny,“ připomněl mu Junjin. Minwoo a Dongwan souhlasně zabručeli. „Budeme prostě hledat dál!“
„To rozhodně budeme,“ přisvědčil Eric a kývl na Andyho a Hyesunga. „My tři rozhodně.“
„Vy tři?“ zopakoval Dongwan zmateně. Obrátil se na Junjina a Minwooa, ale ti byli stejně bezradní jako on. „S námi třemi se nepočítá?“
„Doufám v to,“ prohlásil Eric. Vstal a rozdal jim třem dokumenty, jež si v podvečer připravil. „Výpověď,“ potvrdil, vida Dongwanův nevěřícný výraz. „Stačí ji podepsat.“
„Ty ses zbláznil,“ hlesl Minwoo.
„Chci vás zachránit,“ opravil ho Eric prostě. „Věřím, že minimálně v případě vás dvou,“ podíval se na Dongwana a Junjina, „je to možné. U tebe,“ podíval se na Minwooa, „je šance padesát na padesát. Přece jenom, Hakyeon už tě kontaktoval.“
„Drží se mě, kamkoli se hnu,“ přiznal Minwoo a výpověď velmi jednoznačně zmačkal. „Takže spíš devadesát ku deseti.“
„I to je naděje. Mizivá, ale pořád naděje.“
„Bývals lepší lhář, zlato,“ mlaskl Minwoo. Vstal a poplácal Erika po rameni. Ač hovořil se silnou afektovaností, jeho úsměv jiskřil nesobeckou nadějí. „Věříš, že když odsud hoši zavčas utečou, ti zbývající dva je nenajdou?“
„Všechno začalo Taekwoonem, to on jim umetl cestičku. Předpokládám, že při průchodu do naší reality následují primárně jeho,“ vysvětlil Eric. „Hodlám obrátit jeho triumf, uloupení mého života, proti němu. Když Dongwan a Junjin odjedou a já nebudu vědět kam, nebude o tom mít potuchy ani on. A když Taekwoon nebude vědět, kde je zastihnout, nebude mít svoje kámoše kam nasměrovat. Budou kompletně nahraní.“
„Pěkné. Ale co když se rozhodnou sebrat existenci někomu jinému?“ zamračil se Dongwan.
„To nemůžou. Zvolili si nás.“
„Udělejte, co Eric hyung říká,“ zamumlal Andy a horečně pokýval hlavou. „Čím dřív odsud vypadnete, tím líp. Jeďte daleko, ideálně do ciziny, a hlavně každý sám. Nikdo nesmí vědět, kam máte namířeno.“
„Ne!“ vyštěkl Junjin, rozčilený všemi těmi pitomými spasitelskými proslovy. „Přece doopravdy nečekáte, že vezmeme roha a necháme vás tu!“
„Ne. Ale čekáme, že máte aspoň špetku zdravého rozumu,“ odtušil suše Hyesung. Junjin se užuž chtěl ohradit, ale Hyesung mu to nedovolil.
„My tři jsme v háji, jasné? Proces nahrazení už začal. Kangta a Jessica dnes Erika a mě oslovili jejich jmény. Je jen otázkou času, než si i Andyho někdo začne plést se Sanghyukem.“
„Fuj,“ ulevil si maknae.
„Mrzí mě to.“
„Mě taky.“
Eric sledoval jejich cynicky humornou komentářovou výměnu a v jednu chvíli bylo vše, jak mělo. V té příští ho při pohledu na Hyesunga smetla vlna takové lásky a něhy, až mu to vyrazilo dech. Vyděsil se. A taky naštval. Ty emoce totiž rozhodně nebyly jeho. Hleděl sice na Hyesunga
(Hongbina)
ale ve skutečnosti Hyesunga vůbec neviděl.
Protože proces nahrazení už byl plném proudu.
„A nejde jen o jména,“ pokračoval Hyesung, takřka jako by Erikovi četl myšlenky. „Za dnešek jsem namísto svého odrazu viděl Hongbina v zrcadle už pětkrát. Včera se mi to stalo jen jednou.“ Povzdechl si. „Postupuje to, a postupuje to rychle. Čímž netvrdím, že to vzdáváme, to ani náhodou, dokud budeme moct, budeme se to snažit zvrátit, ale je pitomost, abyste kvůli nám nasazovali krky vy.“
Junjin a Dongwan semkli rty. Nejistě po sobě loupli očima.
„Nevyhnete se tomu, pokud tu zůstanete,“ varoval je Andy. Eric přikývl.
„Můžete žít,“ připomněl jim Minwoo s úsměvem. „Tak žijte.“
∦∦∦
Toho večera ke kýženému výsledku nedospěli. Ač bylo zjevné, že Dongwan i Junjin o odchodu uvažují, odmítali tu možnost nahlas připustit. Hrdost jim to nedovolila.
Andyho jejich tvrdohlavost znervózňovala, Eric se ale neznepokojoval. Znal je, věděl, že oba vědí, že útek není projev sobeckosti, ani zbabělství, ale prostá otázka přežití. A taky že ano. Když o dva dny později přišel do práce, našel na svém stole dvě podepsané výpovědi.
Náhlý odchod dvou členů jednotky vedení zaskočil, policejnímu ředitelství ale veskrze přišel vhod. Jak byl Eric totiž informován, beztak se plánuje sloučení jejich týmu s týmem Muna Heejuna („Dvě jednotky jsou na pokrytí této oblasti zbytečný luxus.“), a to znamená škrty a propouštění. Tím, že Dongwan a Junjin opustili jednotku dobrovolně, vlastně vedení ulehčili práci.
„Jen kvůli tomu mě mrzí, že nás poslechli,“ zažertoval Eric po návratu na stanici.
A tak dny plynuly. Hledání způsobu jejich záchrany se stalo víceméně činností setrvačnou. Šance na zázrak se rovnala nule, přesto však ve studiu všemožných materiálů svědomitě pokračovali. Zařekli se, že nezklamou Kangtu, který se jim snažil být nápomocný, kdykoli měl čas. Nemusel. Ale byl.
Oslovení „Taekwoone“ provázelo Erika den ode dne častěji, den za dnem v odraze opakovaně vídal Taekwoonovu tvář namísto té svojí. V jistém momentě začal obojí pokládat za normální.
Slábl, ztrácel vůli bojovat, a tuto apatii provázely naprosté výpadky vědomí. Jeho vědomí. Z hodiny až pěti, kdy prokazatelně fungoval, si nepamatoval vůbec nic. Při jednom z takových výpadků nechal vyhlásit celostátní pátrání po Kimu Dongwanovi a Parku Choongjaem.
Nikdo ho nezarazil.
A tak dny plynuly, pomalu splývaly v nezřetelnou směsici zvuků a barev. Eric si matně uvědomoval, že by se rád rozloučil… že by rád všem poděkoval… Andymu. A Minwooovi. Hyesungovi. Kangtovi. Nebo už to udělal? Včera? Mluvil s nimi… s nimi všemi… nebo ne? Stačil se rozloučit?
Netušil.
∦∦∦
Taekwoon otevřel oči. Něco bylo jinak.
Pár vteřin bez hnutí zpracovával zjitřené smyslové vjemy, než pochopil.
Byl tu sám.
Posadil se, odhrnul peřinu a spustil nohy z postele. Podlaha byla studená, chodidla ho zábla, ale on si toho nevšímal. Mnohem víc ho zaujalo, že kalhoty od pyžama, ještě včera dokonale padnoucí, mu byly krátké. A když o tom teď přemýšlel – podvědomě přitom srovnal záda – i triko mu bylo těsné přes ramena. Skoro jako by…
Vyšlo to?
Taekwoon se zhluboka nadechl, zapátral ve vlastním podvědomí, hledal známky Erikovy přítomnosti. Bez výsledku. A to značilo jediné: že Erikova existence už nebyla Erikova. Konečně patřila kompletně jemu.
„Vyšlo to,“ prohlásil Taekwoon užasle do ticha prázdné ložnice.
Rozesmál se.
Žádné komentáře:
Okomentovat