• Třiaosmdesátá kapitola se nese ve znamení překotné změny plánu. A vůbec to není na škodu...
Do Erikovy pracovny vstoupil Kangta chvíli po půl jedenácté. Ve skutečnosti ale nad příchodem přemítal už od deváté večerní. Nebude vypadat příliš uctivě, když Choie Min Ha nechá čekat… na druhou stranu, Choi Min Ho by jistě nebyl zrovna nadšený, kdyby se mu někdo jako on v tak relativně brzkou dobu poflakoval po Akademii… Pravda, kterou si Kangta zaboha odmítal připustit, však byla, že jen podvědomě oddaloval to, k čemu se bezvýhradně schylovalo.
Eric na něj čekal, způsobně usazený na rozestlané pohovce. Běžně Kangtu vítal v pyžamu, dnes byl ale plně ustrojen, přesně jak se na osobu jeho postavení slušelo. Dojem aristokratické oficiality ještě umocňovala jeho nádherná exotická tvář, jež pozbývala jakéhokoli výrazu. Byla studená a odtažitá, jako vytesaná z kamene.
Kangta si oddechl. Bál se, že mu démon ztropí scénu, že mu bude hrát na city… že ho zlomí. Neměl k tomu totiž daleko. Kdyby Eric byť i jen naznačil, Kangta by ze svého sebevražedného plánu vycouval. Ale Eric nezklamal. Ač nesouhlasil, nesouhlasil mlčky. Uzavřel se do sebe, nedal najevo ani zlomek té bolesti, kterou mu Kangtovo rozhodnutí muselo působit, a nikterak nenaléhal.
Víc než kdy jindy v něm té noci viděl Junghyuka.
Eric prohlásil, že Min Ho je oba očekává, pročež tichou, spící Akademií zamířili k protějšímu traktu budovy. Procházka temnými prostorami školy, jež se za šedesát let takřka nezměnily, v Kangtovi probouzela dávno zapomenuté vzpomínky.
Jakmile opustili východní křídlo, našla si Erikova ruka tu Kangtovu. Démon nepronesl jediné slovo, ale stisk jeho dlaně hovořil jasně.
Nesouhlasil, ale rozuměl mu.
Přede dveřmi kanceláře na vrcholu západní věže pocítil Kangta neovladatelné nutkání celou záležitost odpískat. Náhle nebyl s to odhodlat se k zaklepání. Eric ten úkon naštěstí provedl místo něj.
Vstoupili.
Choi Min Ho vstal od stolu a uvítal je. Navzdory tomu, jak mladince a neškodně vypadal, Kangta ani na okamžik nezapochyboval o jeho kompetenci. Každým pórem těla vnímal, že před ním stojí čiré zosobnění smrti.
Min Ho přistoupil ke Kangtovi, vážně se mu zadíval do očí. „Jste plně srozuměn s tím, co se chystáte udělat?“ zeptal se.
Kangta přikývl.
Démonova tvář se rozjasnila, usmál se. V tu chvíli byl doslova andělsky krásný. „Je to zodpovědné rozhodnutí,“ ujistil Kangtu pochvalně.
„Chystá se umřít,“ zamračil se Eric.
„A je to od něj zodpovědné,“ kontroval Min Ho ostře. „Vás tu nikdo nedrží. Jestli mi tu míníte dělat scény, pakujte se rovnou!“
Eric rozčileně semkl rty; dalšího komentáře se prozíravě zdržel.
Min Ho, viditelně spokojený, že dosáhl svého, kývl na Kangtu: „Můžeme…?“
„Ještě moment,“ vyhrkl daemon. Otočil se k Erikovi, vzal jej za ramena a políbil ho.
„Miluju tě. Strašlivě, nesmyslně moc,“ zadrmolil zastřeně do démonových rtů. „Kdybych se vrátil jen o trochu jinak… správněji… přál bych si strávit s tebou celý svůj nový život. Jenomže…“ Nedořekl. Hlas mu selhal.
„Já vím,“ špitl Eric a pevně Kangtu objal. Bylo to dlouhé objetí, a přesto Kangtovi připadalo až bolestivě nedostatečné.
Když o krok poodstoupil – mimo dosah Erikových paží se náhle cítil nepříjemně zranitelný – pokusil se na Erika usmát. „Nemusíš tu zůstávat.“
Na to však vévoda neslyšel. Byl rozhodnut setrvat s ním až do konce.
Kangta s hlubokým nádechem přistoupil k Min Hovi. Zdráhal se, avšak věděl, že nadešel čas. Přetrvávající úsměv, s nímž na něj démon mrtvých zhlížel, byl znepokojivý a uklidňující zároveň.
Min Ho natáhl levou ruku, dotkl se jí Kangtova čela. „Nebude to bolet,“ broukl konejšivě. Následně mu pravou ruku přiložil na hruď.
A tak odchází mozek a srdce…
Kangta zavřel oči.
•••
Eric očekával všemožné, jen ne to, čeho byl ve finále svědkem.
V jednu chvíli stará magie doslova rezonovala nevelkým prostorem kanceláře a v té příští byla najednou všechna pryč. Min Ho zařval hrůzou a odskočil od Kangty, jako by dostal zásah elektrickým proudem. Vytřeštil na šokovaného daemona oči, ve tváři bledý jako křída.
„Já nemůžu,“ hlesl přiškrceně. A pak se bez jediného slova na vysvětlenou otočil na podpatku a vystřelil z pracovny pryč.
Eric a Kangta si vyměnili naprosto zmatený pohled. Nato Eric Kangtu vyzval, ať tu počká, a sám vyběhl za Min Hem.
Našel ho asi v polovině schodiště. Opíral se o kamennou stěnu, hlavu svěšenou mezi rameny a zoufale se snažil zklidnit svůj lapavý, přerývaný dech. Eric netušil, co se to před jeho zraky právě událo, ale ať už to bylo cokoli, Min Hem to velmi silně otřáslo.
„Co se stalo?“ zeptal se vévoda měkce.
„Já nemůžu,“ zopakoval Min Ho nelogicky. V jeho hlase zaznívala panika.
„Nemůžeš co?“
Min Ho neodpověděl. Vzhlédl směrem k pracovně, dvě tři vteřiny o něčem usilovně přemýšlel. Pak se narovnal, zaťal pěsti a vydal se po schodech zpátky nahoru.
Eric povytáhl obočí a následoval ho. Tahle situace byla divnější a divnější.
Hrabě Choi důstojně nakráčel zpět do kanceláře, přitáhl si židli a Kangtu přiměl usednout na pohovku. Vyčkal, až se k nim připojí i Eric, zachmuřeně se zadíval nejdřív na něj, potom na Kangtu a konečně prohlásil:
„Nemůžu vás zabít.“
Eric a Kangta mu věnovali totožně zmatený pohled, jakým před chvílí počastovali sebe navzájem.
„Jsi démon mrtvých,“ připomněl mu vévoda. „Můžeš zabít kohokoli.“
„To jsem si až dodneška myslel taky,“ posteskl si Min Ho, nespouštěje oči z Kangty. „Jste nesmrtelný,“ vysvětlil. „V doslovném smyslu toho slova. Nesmrtelný s velkým en. Nesmrtelnější než on,“ pokynul k Erikovi, „nesmrtelnější než já.
Vsadím svoje vlasy, že kdybychom vás tu teď rozřezali na kousky a ty kousky zakopali v různých částech světa, nějakým zázrakem by se nakonec všechny sešly na jednom místě, dalším zázrakem byste byl zase seskládán dohromady a pak byste – zcela bez zázraku – procitl. Takhle nesmrtelný.“
Kangtova tvář ztratila i ten zbytek zdravé barvy, co v ní ještě zbýval. „A-ale…“ Potřásl hlavou. „Jak je to možné?“
„Netuším,“ zabručel Min Ho. „S ničím takovým jsem se v životě nesetkal.“
„A taky ses v životě nesetkal s nemrtvým, kterému bys sám nevrátil život,“ podotkl Eric a překryl svou rukou tu Kangtovu, studenou jako led.
„Chcete říct,“ Kangta zatěkal očima mezi oběma démony, „že je to důsledek toho, jak jsem se vrátil?“
„Nenazval bych to důsledkem… ale o souvislosti nepochybuju. Stará magie umí být pěkně vypočítavá svině,“ ohrnul Min Ho nos. „Očividně jste ji obdaroval něčím, zač vás ona odměnila,“ prsty naznačil uvozovky, „prvotřídní nesmrtelností.“
„Nic takového jsem neudělal!“
„Obávám se, že nemuselo jít o vědomý čin.“
„Ale o jakém činu to přesně mluvíš?“ vyhrkl Eric.
Min Ho pokrčil rameny. „Co může člověk ideálně směnit za vlastní nesmrtelnost…?“ Načež sám sobě v náhlém osvícení mysli odvětil: „Cizí život. No ovšem.
Vy jste někoho zabil,“ konstatoval suše na Kangtovu adresu.
Daemon zrudl rozhořčením. „NE!“ ohradil se kategoricky. „Proč bych proboha –!“ A pak naráz zmlkl, jako když utne. V očích mu blesklo prozření. „To byla nehoda!“ vykřikl zoufale. „Jen jsem se bránil…!“
„Povídejte,“ vybídl ho Min Ho nevzrušeně.
Kangta zahanbeně sklopil zrak. Nervózně na pohovce poposedl. „Stalo se to hned první večer,“ zamumlal. „Dostal jsem se do konfliktu s jedním navátým démonem. Obtěžoval mě. Dost… nevybíravě. Skončil s vidličkou zabodnutou v ruce.“
„To zní jako adekvátní reakce,“ poznamenal Min Ho. Eric přitakal.
„On si to zjevně nemyslel,“ pousmál se Kangta trpce. „Na cestě zpátky mě přepadli jeho kumpáni. Bránil jsem se. Jedním z těch chlapů jsem telekineticky mrštil proti zábradlí. Silněji, než bylo asi nutné, ale… myslel jsem, že jsou to všechno démoni, a pro démony, jak známo, zlomený vaz není fatální… Jenže se ukázalo, že to vůbec nebyl démon.“
„Člověk?“ uhádl Min Ho.
Kangta kývl.
„Zemřel tedy vaším přičiněním.“
„Neudělal jsem to schválně!“
„To přece nikdo neříká,“ vložil se do věci spěšně Eric. Objal Kangtu kolem ramen a zaškaredil se na Min Ha. Ten si však z jeho nonverbální výtky nic nedělal.
„A co další oběti?“
„Další? Další?!“ Daemon byl vzteky bez sebe. „Za koho mě máte?!“
„Ale jestli vás stará magie obdařila absolutní nesmrtelností za jediný zmařený život…“ Min Ho povytáhl obočí. Jeho přezíravost vystřídalo znepokojení. „Pak je to horší, než jsem si myslel.“
„Jak prosím?“ Kangta svraštil čelo.
„Za jednu oběť ani kuře nehrabe, natož stará magie. Aspoň většinou. Možná byla namlsaná oběťmi, které jí předložili pro vaše zmrtvýchvstání, ale… spíš se přikláním k tomu, že jí dělá dobře vaše zoufalství. Ví, jak moc tenhle ohavný způsob zmrtvýchvstání pošpinil vaši duši, ví, jak moc vás to trápí, ničí… ale taky ví, že čím déle to bude trvat… ideálně celou věčnost…“
„Věnovala mu nesmrtelnost, o kterou vůbec nestál, jen pro svoje kruté potěšení?“ zděsil se Eric.
„Vypadá to tak.“
„To je zvrácené,“ sykl Kangta znechuceně.
„Mrzí mě, že nemohu splnit, oč jste mě požádal,“ prohlásil Min Ho a poníženě sklonil hlavu. „V tomhle labilním duševním stavu vás ale rozhodně nemůžu nechat běhat mezi civilním obyvatelstvem. Tomu jistě rozumíte.“
Kangta přikývl. Nehnul přitom ani brvou.
„Kangta nikomu neublíží!“ naježil se Eric.
„Tím si nejsem tak jistý,“ namítl daemon smířeně. „Hrabě má pravdu. Jsem nebezpečný.“
„Takže co? Máme tě zaživa pohřbít v betonu?!“
„Nevyjde-li možnost číslo jedna, jsem pro,“ opáčil Min Ho.
Eric a Kangta se na něj udiveně podívali.
„Co je možnost číslo jedna?“ zeptali se unisono.
„Zkusit ulevit Kangtově trpící duši,“ zabručel Min Ho. „Ale netuším, jestli to bude fungovat. Pokud ne, přijde na řadu beton.“
Eric se zatvářil pochybovačně. Zároveň ho docela namíchlo, že s možností úlevy, i kdyby jen teoretické, nepřišel Min Ho předtím, než se Kangtu pokusil sprovodit ze světa.
„Jak to chceš provést?“
„Životy nemrtvých v podstatě náležejí mojí maličkosti. A mělo by to platit o každém nemrtvém,“ dedukoval Min Ho. „Pokud tedy oficiálně projevím souhlas s Kangtovou existencí, jeho duši by to mohlo upokojit.“
„A na to jsi přišel až teď?“
Min Ho přimhouřil oči. „Dejte si pohov, drahý,“ napomenul Erika. „Žádnou levotu mi nepřišijete. Nic jsem nezatajoval. Kangta mě žádal o smrt, ne o experimentální léčbu.“
„To je fakt,“ přitakal jmenovaný.
Eric obrátil oči v sloup.
•••
Bylo dávno po půlnoci, když se konečně vrátili do kanceláře ve východní věži. Kangta byl natolik vyčerpaný, že usnul prakticky v momentě, kdy se jeho hlava dotkla polštáře. Eric se snažil o totéž, jenže marně. Chtěl spát, ale spánek nepřicházel. Jeho mysl se bez ustání zaobírala nejistou funkčností Min Hova báječného řešení situace.
Co když selže? Co pak? Doopravdy Kangtu pohřbí v betonu, ideálně na dně oceánu? A vyřeší se tím vůbec něco? Copak by nesmrtelného šílence s telekinetickými schopnostmi zastavil beton a pár set milionů kubických kilometrů slané vody? Eric o tom silně pochyboval.
Pár minut před osmou se venku spustil liják a Eric se s trhnutím probudil. Zasténal. Usnul až někdy nad ránem a teď se cítil jako po flámu. Chyběla už jenom kocovina.
Mátožně se vyhrabal zpod peřiny. Lůžko vedle něj bylo prázdné.
Eric se zběsile rozhlédl po místnosti, zachvátila ho nepopsatelná panika, aniž by sám dost dobře chápal proč. Jistě, pokud vzal Kangta v roli pokusného králíka roha, bude Min Ho zuřit, ale…
„Kangto?“
Dveře koupelny se otevřely a daemon z nich takřka vytančil s úsměvem na rtech.
„Dobré ráno ~!“ zanotoval vesele.
Démon ani neměl čas si oddechnout. Zabručel cosi v odpověď, překotně se vyhrabal z pohovky a ještě překotněji Kangtu vystřídal v koupelně. Jeho důvěra ve šťastný konec dětsky naivně vzplála a stačil k tomu jediný pohled na rozzářeného Kangtu, jehož éterická krása mu ještě nikdy nepřipadala tak živoucí. Během celého procesu ranní hygieny se Eric culil jako idiot.
Po návratu do pracovny našel Kangtu postávat u francouzského okna; sluneční paprsky měkce opisovaly kontury jeho líbezné tváře. Jak se zdálo, bylo nadobro po dešti. Erika poněkud zahanbeně napadlo, že odráží-li aktuální počasí jeho náladu – jakože ano – smýšlí hůř než pubertální slečinka.
Odkašlal si. „Jak se cítíš?“
„Výborně.“ Kangta pokrčil rameny. „To ale ještě nic neznamená. Jsem vzhůru ani ne půl hodiny. A pak, dokud mou nezávadnost neschválí Min Ho…“
„Ty člověku umíš zvednout náladu,“ povzdechl si Eric. Ze vší té logické pragmatičnosti, kterou na něj Kangta vybalil, ho rozbolela hlava.
Daemon se omluvně pousmál. „Jestli tě to potěší,“ broukl a jediným plavným pohybem se mu povedlo vměstnat se do Erikovy náruče, „cítím se nejlíp od momentu, kdy začal můj druhý, nemrtvý život. Najednou už si tu nepřidám tak…,“ zamyslel se nad správným výrazem, „nepatřičný. Jakoby ze mě spadla nezměrná tíha.“
„To zní dobře,“ podotkl Eric.
„Hm.“
„Kdybys tedy měl prozatímně zhodnotit Min Hovo přijímací řešení…?“
„Řekl bych, že funguje,“ prohlásil Kangta, za což si od Erika vysloužil jedno doslova dechberoucí medvědí objetí.
„Musím se ti omluvit.“
„Za co?“ podivil se démon a mírně se od Kangty odtáhl, aby mu viděl do obličeje. Ten však okamžitě sklopil oči.
„Bylo ode mě sobecké chtít po tobě, abys takřka zorganizoval moji asistovanou sebevraždu,“ zamumlal. „Ublížil jsem ti. Mrzí mě to.“
„No,“ Eric se rozpačitě ošil, „neužíval jsem si to, ale… pro tebe to bylo důležité, takže…“
„Nezklamals mě.“
„Nevím, jestli na to zrovna v tomhle případě můžu být hrdý.“
„Jistěže ano,“ ubezpečil Kangta Erika a políbil ho. „Jednal jsi nezištně. A to je záslužné.“
Eric na to neřekl tak ani tak, jen Kangtu znovu mlčky objal.
Daemonova slova ho zasáhla, silněji než by se býval nadál. Vážně od něj bylo nezištné nesnažit se ho zachránit…? Ne. To pomyšlení se mu příčilo. Kdyby totiž tuhle logiku aplikoval na Arona…
Erikovi přeběhl mráz po zádech.
„Zajdu nám pro snídani!“ vyhrkl. Přehnaně veselý tón vlastního hlasu mu zněl falešně. „A až se najíme –“ Dvěma kroky byl u křesla, na jehož opěradle se válel župan. Oblékl si jej.
„– vyrazíme nakupovat.“
„Nakupovat?“ Kangta svraštil čelo. „Proč?“
„Protože je třeba myslet na budoucnost. Věřím, že betonování tvojí maličkosti se vyhneme, to znamená se tu chvilku zdržíš. Takže potřebuješ něco na sebe. A taky,“ Eric zamával mobilem, „tohle.“
Kangta se na přístroj nedůvěřivě mračil, dokud nezmizel v kapse Erikova županu. „Víš, co si myslím?“
„Že je mobil pitomost, bez které se obejdeš?“
„Že přeceňuješ sílu betonu.“
Vévoda se smíchem opustil pracovnu. Úterní vyučování již bylo v plném proudu, a chodby Akademie tak zely prázdnotou. V polovině cesty k jídelně se Eric chopil mobilu a vyhledal mezi uloženými kontakty jeden konkrétní.
„Je třeba myslet na budoucnost,“ zamumlal si pod vousy, čekaje až bude jeho hovor přijat. Netrvalo to nijak dlouho.
Jakmile se s osobou na druhé straně linky prokousali nezbytnými zdvořilostními frázemi, položil jí Eric prostý, leč zásadní dotaz:
„Ta nabídka, kterou jste mi před časem dala… stále ještě platí?“
•••
S úderem dvanácté se Brian jako první nadšeně vyřítil ze školy a připojil se k nervóznímu Sungjinovi, který na něj čekal na protější straně ulice. Úterní vyučování bylo kvůli technickým potížím zkráceno, z čehož Brian automaticky vydedukoval, že volné odpoledne musejí strávit spolu. Což Sungjina potěšilo, nesouhlasil však s Brianovými netajenými snahami se jím veřejně chlubit. Jako by chtěl, aby celý svět věděl: jo, to je můj frajer. Lichotilo mu to, jistě, pochyboval ale, že Brian svoje impulzivní jednání dostatečně promýšlí.
Cestou k pojízdnému stánku s kávou, kolem nějž se zdržovalo pár lidí, se Brian pokusil vzít Sungjina za ruku. Ten se mu prudce vytrhl; očima rozčileně sekl po Brianově školní uniformě, pak se zamračil na samotného Briana. „Budeš mít malér!“ sykl.
„No a?“ Brian se naježil, Sungjinova odmítavá reakce se ho viditelně dotkla. Situaci však pochopil dokonale a dalších okatých projevů náklonnosti se prozíravě zdržel. Napjatá atmosféra – tak jako pokaždé – navíc nevydržela dlouho. Brian se na Sungjina neuměl zlobit a nijak se tím netajil.
Jejich bezcílná procházka je zavedla k rekonstruované budově knihovny. Sungjin se tázavě zastavil, zaposlouchal se. Okolí se topilo v překvapivém tichu, zevnitř se neozýval žádný hluk. Obnova, zdálo se, byla zdárně u konce.
„Skončili prý minulý týden,“ poznamenal Brian, jako by mu četl myšlenky.
„Jak dlouho byla knihovna vlastně zavřená?“
„Dlouho. Snad dvacet let. Minimálně já si nepamatuju, že by kdy fungovala,“ pokrčil Brian rameny. „Její oprava holt nikdy nepatřila k prioritám města.“
„Milé, že po dvaceti letech změnili názor.“
„Ah, kdepak. Zjevil se sponzor.“
„Sponzor?“
„Hm. Nějaké vlivné podsvětní zvíře, co jsem slyšel. Zafinancoval celou rekonstrukci. Nebýt něj, knihovna by vesele chátrala dál.“
Sungjin svraštil čelo. „Proč by to jakýkoli démon dělal?“
„Netuším. Démoni asi mají tuhle oblast v oblibě. Však i Akademie Černých bratří říká jednomu pane.“
„Zadek místní kultuře zachraňují démoni. Wow.“
„Přesně. Bez nich by to tu byl lobotomský vidlákov,“ přitakal vážně Brian.
„Démoni budou asi chábři.“
„Si piš!“
V tu chvíli, takřka jako v odpověď na jejich konverzaci, se zpoza rohu vynořila přibližně desetičlenná skupina. Tři lidé nesli transparenty hlásající Boj za čistý svět, žena v čele skupiny držela v ruce megafon.
Sungjin a Brian si vyměnili významný pohled.
„Že by ekoaktivisti?“ hádal Sungjin.
„Nebo hůř,“ zabručel Brian.
Jak se ukázalo, měl pravdu.
„Styk s démony je zhoubou lidstva! Démoni nemají právo na život po našem boku! Zažeňme je zpátky tam, kam patří!“ hřímala žena vášnivě do megafonu. „Zachraňme sebe, zachraňme naše děti! Naše budoucnost je v našich rukou! Nedovolme, aby ji přítomnost zhmotněného zla pošpinila! Bojujme za lepší, čistý svět!“
„Bojujme za lepší, čistý svět!“ tupě jí přizvukoval zbytek skupiny. Pomalu, ale jistě se blížili ke knihovně.
Brian obrátil oči v sloup. „Bože, to jsou idioti,“ ucedil znechuceně. A pak si uvědomil, že ho Sungjin téměř neznatelně tahá za rukáv. Obrátil se k němu. Jeho milý byl v obličeji zelený jako sedma.
„Pojďme odsud,“ špitl prosebně.
Proti tomu nápadu Brian zhola nic nenamítal. Zamířili k parku, jenž se nacházel o tři bloky dál. Respektive… Sungjin kvaltoval a Brian měl místy co dělat, aby mu stačil. Zpomalili teprve potom, co se dostali z doslechu ženina megafonu.
„Hyung?“
„Hm?“
„Ti blbci vedou kampaň proti démonům, ne proti tobě. Víš to, že jo?“
„Jasně.“ Sungjin se skřípavě zasmál. „Jsou tak omezení, že k nim existence polovičních démonů ještě nepronikla. Kdyby ano, byli bychom ti první, koho by hnali na hranici.“
„Naštěstí se jedná o extrémistickou menšinu a většina populace se od jejích názorů distancuje.“
„Jak malá je to menšina, když na ni narazíš doslova v každém městě?“
„Nesnášenlivý ignoranty najdeš všude,“ mávl Brian rukou. „Podstatné je, že to, co hlásají, jsou naprosté kecy a každý průměrně inteligentní člověk to ví.“
„A co když ne?“
„Ne co?“
„Co když… mají v něčem pravdu?“
„Hyung!“ vyhrkl Brian pohoršeně a přiměl Sungjina zastavit a podívat se na něj. „Tahle banda pitomců viděla démona, natož pak toho polovičního maximálně tak z rychlíku! Nikdy s vámi nepřišli do bližšího kontaktu! Na to se vás příliš bojí, ačkoli úplně zbytečně. Kdysi kdesi slyšeli, že démon rovná se zlý a na tom založili svoji debilní životní filozofii.
Neznají tě, nic o tobě nevědí a ty se opovaž brát si cokoli si z těch jejich primitivních keců k srdci! Rozumíš?“
Sungjin rozpačitě uhnul očima. „Promiň.“
„Nemusíš se omlouvat.“
„Ale jo. Sebralo mě to víc, než mělo… To ta část o tom, že démony zaženou tam, kam patří…“ Sungjin si povzdechl. „Napadlo mě… kam by zahnali mě? Kam vlastně patřím?“
„Sem,“ prohlásil Brian. „Ke mně.“
Sungjin se usmál, pohladil Briana po tváři. „Občas bych se hrozně chtěl vidět tvýma očima, věříš?“
„Tak to ne!“
Sungjin se zarazil. „Proč ne?“
„Byl by z tebe děsnej narcis!“ odfrkl Brian. K jeho příjemnému překvapení se pobavený Sungjin družně chopil jeho lokte.
Eric na něj čekal, způsobně usazený na rozestlané pohovce. Běžně Kangtu vítal v pyžamu, dnes byl ale plně ustrojen, přesně jak se na osobu jeho postavení slušelo. Dojem aristokratické oficiality ještě umocňovala jeho nádherná exotická tvář, jež pozbývala jakéhokoli výrazu. Byla studená a odtažitá, jako vytesaná z kamene.
Kangta si oddechl. Bál se, že mu démon ztropí scénu, že mu bude hrát na city… že ho zlomí. Neměl k tomu totiž daleko. Kdyby Eric byť i jen naznačil, Kangta by ze svého sebevražedného plánu vycouval. Ale Eric nezklamal. Ač nesouhlasil, nesouhlasil mlčky. Uzavřel se do sebe, nedal najevo ani zlomek té bolesti, kterou mu Kangtovo rozhodnutí muselo působit, a nikterak nenaléhal.
Víc než kdy jindy v něm té noci viděl Junghyuka.
Eric prohlásil, že Min Ho je oba očekává, pročež tichou, spící Akademií zamířili k protějšímu traktu budovy. Procházka temnými prostorami školy, jež se za šedesát let takřka nezměnily, v Kangtovi probouzela dávno zapomenuté vzpomínky.
Jakmile opustili východní křídlo, našla si Erikova ruka tu Kangtovu. Démon nepronesl jediné slovo, ale stisk jeho dlaně hovořil jasně.
Nesouhlasil, ale rozuměl mu.
Přede dveřmi kanceláře na vrcholu západní věže pocítil Kangta neovladatelné nutkání celou záležitost odpískat. Náhle nebyl s to odhodlat se k zaklepání. Eric ten úkon naštěstí provedl místo něj.
Vstoupili.
Choi Min Ho vstal od stolu a uvítal je. Navzdory tomu, jak mladince a neškodně vypadal, Kangta ani na okamžik nezapochyboval o jeho kompetenci. Každým pórem těla vnímal, že před ním stojí čiré zosobnění smrti.
Min Ho přistoupil ke Kangtovi, vážně se mu zadíval do očí. „Jste plně srozuměn s tím, co se chystáte udělat?“ zeptal se.
Kangta přikývl.
Démonova tvář se rozjasnila, usmál se. V tu chvíli byl doslova andělsky krásný. „Je to zodpovědné rozhodnutí,“ ujistil Kangtu pochvalně.
„Chystá se umřít,“ zamračil se Eric.
„A je to od něj zodpovědné,“ kontroval Min Ho ostře. „Vás tu nikdo nedrží. Jestli mi tu míníte dělat scény, pakujte se rovnou!“
Eric rozčileně semkl rty; dalšího komentáře se prozíravě zdržel.
Min Ho, viditelně spokojený, že dosáhl svého, kývl na Kangtu: „Můžeme…?“
„Ještě moment,“ vyhrkl daemon. Otočil se k Erikovi, vzal jej za ramena a políbil ho.
„Miluju tě. Strašlivě, nesmyslně moc,“ zadrmolil zastřeně do démonových rtů. „Kdybych se vrátil jen o trochu jinak… správněji… přál bych si strávit s tebou celý svůj nový život. Jenomže…“ Nedořekl. Hlas mu selhal.
„Já vím,“ špitl Eric a pevně Kangtu objal. Bylo to dlouhé objetí, a přesto Kangtovi připadalo až bolestivě nedostatečné.
Když o krok poodstoupil – mimo dosah Erikových paží se náhle cítil nepříjemně zranitelný – pokusil se na Erika usmát. „Nemusíš tu zůstávat.“
Na to však vévoda neslyšel. Byl rozhodnut setrvat s ním až do konce.
Kangta s hlubokým nádechem přistoupil k Min Hovi. Zdráhal se, avšak věděl, že nadešel čas. Přetrvávající úsměv, s nímž na něj démon mrtvých zhlížel, byl znepokojivý a uklidňující zároveň.
Min Ho natáhl levou ruku, dotkl se jí Kangtova čela. „Nebude to bolet,“ broukl konejšivě. Následně mu pravou ruku přiložil na hruď.
A tak odchází mozek a srdce…
Kangta zavřel oči.
•••
Eric očekával všemožné, jen ne to, čeho byl ve finále svědkem.
V jednu chvíli stará magie doslova rezonovala nevelkým prostorem kanceláře a v té příští byla najednou všechna pryč. Min Ho zařval hrůzou a odskočil od Kangty, jako by dostal zásah elektrickým proudem. Vytřeštil na šokovaného daemona oči, ve tváři bledý jako křída.
„Já nemůžu,“ hlesl přiškrceně. A pak se bez jediného slova na vysvětlenou otočil na podpatku a vystřelil z pracovny pryč.
Eric a Kangta si vyměnili naprosto zmatený pohled. Nato Eric Kangtu vyzval, ať tu počká, a sám vyběhl za Min Hem.
Našel ho asi v polovině schodiště. Opíral se o kamennou stěnu, hlavu svěšenou mezi rameny a zoufale se snažil zklidnit svůj lapavý, přerývaný dech. Eric netušil, co se to před jeho zraky právě událo, ale ať už to bylo cokoli, Min Hem to velmi silně otřáslo.
„Co se stalo?“ zeptal se vévoda měkce.
„Já nemůžu,“ zopakoval Min Ho nelogicky. V jeho hlase zaznívala panika.
„Nemůžeš co?“
Min Ho neodpověděl. Vzhlédl směrem k pracovně, dvě tři vteřiny o něčem usilovně přemýšlel. Pak se narovnal, zaťal pěsti a vydal se po schodech zpátky nahoru.
Eric povytáhl obočí a následoval ho. Tahle situace byla divnější a divnější.
Hrabě Choi důstojně nakráčel zpět do kanceláře, přitáhl si židli a Kangtu přiměl usednout na pohovku. Vyčkal, až se k nim připojí i Eric, zachmuřeně se zadíval nejdřív na něj, potom na Kangtu a konečně prohlásil:
„Nemůžu vás zabít.“
Eric a Kangta mu věnovali totožně zmatený pohled, jakým před chvílí počastovali sebe navzájem.
„Jsi démon mrtvých,“ připomněl mu vévoda. „Můžeš zabít kohokoli.“
„To jsem si až dodneška myslel taky,“ posteskl si Min Ho, nespouštěje oči z Kangty. „Jste nesmrtelný,“ vysvětlil. „V doslovném smyslu toho slova. Nesmrtelný s velkým en. Nesmrtelnější než on,“ pokynul k Erikovi, „nesmrtelnější než já.
Vsadím svoje vlasy, že kdybychom vás tu teď rozřezali na kousky a ty kousky zakopali v různých částech světa, nějakým zázrakem by se nakonec všechny sešly na jednom místě, dalším zázrakem byste byl zase seskládán dohromady a pak byste – zcela bez zázraku – procitl. Takhle nesmrtelný.“
Kangtova tvář ztratila i ten zbytek zdravé barvy, co v ní ještě zbýval. „A-ale…“ Potřásl hlavou. „Jak je to možné?“
„Netuším,“ zabručel Min Ho. „S ničím takovým jsem se v životě nesetkal.“
„A taky ses v životě nesetkal s nemrtvým, kterému bys sám nevrátil život,“ podotkl Eric a překryl svou rukou tu Kangtovu, studenou jako led.
„Chcete říct,“ Kangta zatěkal očima mezi oběma démony, „že je to důsledek toho, jak jsem se vrátil?“
„Nenazval bych to důsledkem… ale o souvislosti nepochybuju. Stará magie umí být pěkně vypočítavá svině,“ ohrnul Min Ho nos. „Očividně jste ji obdaroval něčím, zač vás ona odměnila,“ prsty naznačil uvozovky, „prvotřídní nesmrtelností.“
„Nic takového jsem neudělal!“
„Obávám se, že nemuselo jít o vědomý čin.“
„Ale o jakém činu to přesně mluvíš?“ vyhrkl Eric.
Min Ho pokrčil rameny. „Co může člověk ideálně směnit za vlastní nesmrtelnost…?“ Načež sám sobě v náhlém osvícení mysli odvětil: „Cizí život. No ovšem.
Vy jste někoho zabil,“ konstatoval suše na Kangtovu adresu.
Daemon zrudl rozhořčením. „NE!“ ohradil se kategoricky. „Proč bych proboha –!“ A pak naráz zmlkl, jako když utne. V očích mu blesklo prozření. „To byla nehoda!“ vykřikl zoufale. „Jen jsem se bránil…!“
„Povídejte,“ vybídl ho Min Ho nevzrušeně.
Kangta zahanbeně sklopil zrak. Nervózně na pohovce poposedl. „Stalo se to hned první večer,“ zamumlal. „Dostal jsem se do konfliktu s jedním navátým démonem. Obtěžoval mě. Dost… nevybíravě. Skončil s vidličkou zabodnutou v ruce.“
„To zní jako adekvátní reakce,“ poznamenal Min Ho. Eric přitakal.
„On si to zjevně nemyslel,“ pousmál se Kangta trpce. „Na cestě zpátky mě přepadli jeho kumpáni. Bránil jsem se. Jedním z těch chlapů jsem telekineticky mrštil proti zábradlí. Silněji, než bylo asi nutné, ale… myslel jsem, že jsou to všechno démoni, a pro démony, jak známo, zlomený vaz není fatální… Jenže se ukázalo, že to vůbec nebyl démon.“
„Člověk?“ uhádl Min Ho.
Kangta kývl.
„Zemřel tedy vaším přičiněním.“
„Neudělal jsem to schválně!“
„To přece nikdo neříká,“ vložil se do věci spěšně Eric. Objal Kangtu kolem ramen a zaškaredil se na Min Ha. Ten si však z jeho nonverbální výtky nic nedělal.
„A co další oběti?“
„Další? Další?!“ Daemon byl vzteky bez sebe. „Za koho mě máte?!“
„Ale jestli vás stará magie obdařila absolutní nesmrtelností za jediný zmařený život…“ Min Ho povytáhl obočí. Jeho přezíravost vystřídalo znepokojení. „Pak je to horší, než jsem si myslel.“
„Jak prosím?“ Kangta svraštil čelo.
„Za jednu oběť ani kuře nehrabe, natož stará magie. Aspoň většinou. Možná byla namlsaná oběťmi, které jí předložili pro vaše zmrtvýchvstání, ale… spíš se přikláním k tomu, že jí dělá dobře vaše zoufalství. Ví, jak moc tenhle ohavný způsob zmrtvýchvstání pošpinil vaši duši, ví, jak moc vás to trápí, ničí… ale taky ví, že čím déle to bude trvat… ideálně celou věčnost…“
„Věnovala mu nesmrtelnost, o kterou vůbec nestál, jen pro svoje kruté potěšení?“ zděsil se Eric.
„Vypadá to tak.“
„To je zvrácené,“ sykl Kangta znechuceně.
„Mrzí mě, že nemohu splnit, oč jste mě požádal,“ prohlásil Min Ho a poníženě sklonil hlavu. „V tomhle labilním duševním stavu vás ale rozhodně nemůžu nechat běhat mezi civilním obyvatelstvem. Tomu jistě rozumíte.“
Kangta přikývl. Nehnul přitom ani brvou.
„Kangta nikomu neublíží!“ naježil se Eric.
„Tím si nejsem tak jistý,“ namítl daemon smířeně. „Hrabě má pravdu. Jsem nebezpečný.“
„Takže co? Máme tě zaživa pohřbít v betonu?!“
„Nevyjde-li možnost číslo jedna, jsem pro,“ opáčil Min Ho.
Eric a Kangta se na něj udiveně podívali.
„Co je možnost číslo jedna?“ zeptali se unisono.
„Zkusit ulevit Kangtově trpící duši,“ zabručel Min Ho. „Ale netuším, jestli to bude fungovat. Pokud ne, přijde na řadu beton.“
Eric se zatvářil pochybovačně. Zároveň ho docela namíchlo, že s možností úlevy, i kdyby jen teoretické, nepřišel Min Ho předtím, než se Kangtu pokusil sprovodit ze světa.
„Jak to chceš provést?“
„Životy nemrtvých v podstatě náležejí mojí maličkosti. A mělo by to platit o každém nemrtvém,“ dedukoval Min Ho. „Pokud tedy oficiálně projevím souhlas s Kangtovou existencí, jeho duši by to mohlo upokojit.“
„A na to jsi přišel až teď?“
Min Ho přimhouřil oči. „Dejte si pohov, drahý,“ napomenul Erika. „Žádnou levotu mi nepřišijete. Nic jsem nezatajoval. Kangta mě žádal o smrt, ne o experimentální léčbu.“
„To je fakt,“ přitakal jmenovaný.
Eric obrátil oči v sloup.
•••
Bylo dávno po půlnoci, když se konečně vrátili do kanceláře ve východní věži. Kangta byl natolik vyčerpaný, že usnul prakticky v momentě, kdy se jeho hlava dotkla polštáře. Eric se snažil o totéž, jenže marně. Chtěl spát, ale spánek nepřicházel. Jeho mysl se bez ustání zaobírala nejistou funkčností Min Hova báječného řešení situace.
Co když selže? Co pak? Doopravdy Kangtu pohřbí v betonu, ideálně na dně oceánu? A vyřeší se tím vůbec něco? Copak by nesmrtelného šílence s telekinetickými schopnostmi zastavil beton a pár set milionů kubických kilometrů slané vody? Eric o tom silně pochyboval.
Pár minut před osmou se venku spustil liják a Eric se s trhnutím probudil. Zasténal. Usnul až někdy nad ránem a teď se cítil jako po flámu. Chyběla už jenom kocovina.
Mátožně se vyhrabal zpod peřiny. Lůžko vedle něj bylo prázdné.
Eric se zběsile rozhlédl po místnosti, zachvátila ho nepopsatelná panika, aniž by sám dost dobře chápal proč. Jistě, pokud vzal Kangta v roli pokusného králíka roha, bude Min Ho zuřit, ale…
„Kangto?“
Dveře koupelny se otevřely a daemon z nich takřka vytančil s úsměvem na rtech.
„Dobré ráno ~!“ zanotoval vesele.
Démon ani neměl čas si oddechnout. Zabručel cosi v odpověď, překotně se vyhrabal z pohovky a ještě překotněji Kangtu vystřídal v koupelně. Jeho důvěra ve šťastný konec dětsky naivně vzplála a stačil k tomu jediný pohled na rozzářeného Kangtu, jehož éterická krása mu ještě nikdy nepřipadala tak živoucí. Během celého procesu ranní hygieny se Eric culil jako idiot.
Po návratu do pracovny našel Kangtu postávat u francouzského okna; sluneční paprsky měkce opisovaly kontury jeho líbezné tváře. Jak se zdálo, bylo nadobro po dešti. Erika poněkud zahanbeně napadlo, že odráží-li aktuální počasí jeho náladu – jakože ano – smýšlí hůř než pubertální slečinka.
Odkašlal si. „Jak se cítíš?“
„Výborně.“ Kangta pokrčil rameny. „To ale ještě nic neznamená. Jsem vzhůru ani ne půl hodiny. A pak, dokud mou nezávadnost neschválí Min Ho…“
„Ty člověku umíš zvednout náladu,“ povzdechl si Eric. Ze vší té logické pragmatičnosti, kterou na něj Kangta vybalil, ho rozbolela hlava.
Daemon se omluvně pousmál. „Jestli tě to potěší,“ broukl a jediným plavným pohybem se mu povedlo vměstnat se do Erikovy náruče, „cítím se nejlíp od momentu, kdy začal můj druhý, nemrtvý život. Najednou už si tu nepřidám tak…,“ zamyslel se nad správným výrazem, „nepatřičný. Jakoby ze mě spadla nezměrná tíha.“
„To zní dobře,“ podotkl Eric.
„Hm.“
„Kdybys tedy měl prozatímně zhodnotit Min Hovo přijímací řešení…?“
„Řekl bych, že funguje,“ prohlásil Kangta, za což si od Erika vysloužil jedno doslova dechberoucí medvědí objetí.
„Musím se ti omluvit.“
„Za co?“ podivil se démon a mírně se od Kangty odtáhl, aby mu viděl do obličeje. Ten však okamžitě sklopil oči.
„Bylo ode mě sobecké chtít po tobě, abys takřka zorganizoval moji asistovanou sebevraždu,“ zamumlal. „Ublížil jsem ti. Mrzí mě to.“
„No,“ Eric se rozpačitě ošil, „neužíval jsem si to, ale… pro tebe to bylo důležité, takže…“
„Nezklamals mě.“
„Nevím, jestli na to zrovna v tomhle případě můžu být hrdý.“
„Jistěže ano,“ ubezpečil Kangta Erika a políbil ho. „Jednal jsi nezištně. A to je záslužné.“
Eric na to neřekl tak ani tak, jen Kangtu znovu mlčky objal.
Daemonova slova ho zasáhla, silněji než by se býval nadál. Vážně od něj bylo nezištné nesnažit se ho zachránit…? Ne. To pomyšlení se mu příčilo. Kdyby totiž tuhle logiku aplikoval na Arona…
Erikovi přeběhl mráz po zádech.
„Zajdu nám pro snídani!“ vyhrkl. Přehnaně veselý tón vlastního hlasu mu zněl falešně. „A až se najíme –“ Dvěma kroky byl u křesla, na jehož opěradle se válel župan. Oblékl si jej.
„– vyrazíme nakupovat.“
„Nakupovat?“ Kangta svraštil čelo. „Proč?“
„Protože je třeba myslet na budoucnost. Věřím, že betonování tvojí maličkosti se vyhneme, to znamená se tu chvilku zdržíš. Takže potřebuješ něco na sebe. A taky,“ Eric zamával mobilem, „tohle.“
Kangta se na přístroj nedůvěřivě mračil, dokud nezmizel v kapse Erikova županu. „Víš, co si myslím?“
„Že je mobil pitomost, bez které se obejdeš?“
„Že přeceňuješ sílu betonu.“
Vévoda se smíchem opustil pracovnu. Úterní vyučování již bylo v plném proudu, a chodby Akademie tak zely prázdnotou. V polovině cesty k jídelně se Eric chopil mobilu a vyhledal mezi uloženými kontakty jeden konkrétní.
„Je třeba myslet na budoucnost,“ zamumlal si pod vousy, čekaje až bude jeho hovor přijat. Netrvalo to nijak dlouho.
Jakmile se s osobou na druhé straně linky prokousali nezbytnými zdvořilostními frázemi, položil jí Eric prostý, leč zásadní dotaz:
„Ta nabídka, kterou jste mi před časem dala… stále ještě platí?“
•••
S úderem dvanácté se Brian jako první nadšeně vyřítil ze školy a připojil se k nervóznímu Sungjinovi, který na něj čekal na protější straně ulice. Úterní vyučování bylo kvůli technickým potížím zkráceno, z čehož Brian automaticky vydedukoval, že volné odpoledne musejí strávit spolu. Což Sungjina potěšilo, nesouhlasil však s Brianovými netajenými snahami se jím veřejně chlubit. Jako by chtěl, aby celý svět věděl: jo, to je můj frajer. Lichotilo mu to, jistě, pochyboval ale, že Brian svoje impulzivní jednání dostatečně promýšlí.
Cestou k pojízdnému stánku s kávou, kolem nějž se zdržovalo pár lidí, se Brian pokusil vzít Sungjina za ruku. Ten se mu prudce vytrhl; očima rozčileně sekl po Brianově školní uniformě, pak se zamračil na samotného Briana. „Budeš mít malér!“ sykl.
„No a?“ Brian se naježil, Sungjinova odmítavá reakce se ho viditelně dotkla. Situaci však pochopil dokonale a dalších okatých projevů náklonnosti se prozíravě zdržel. Napjatá atmosféra – tak jako pokaždé – navíc nevydržela dlouho. Brian se na Sungjina neuměl zlobit a nijak se tím netajil.
Jejich bezcílná procházka je zavedla k rekonstruované budově knihovny. Sungjin se tázavě zastavil, zaposlouchal se. Okolí se topilo v překvapivém tichu, zevnitř se neozýval žádný hluk. Obnova, zdálo se, byla zdárně u konce.
„Skončili prý minulý týden,“ poznamenal Brian, jako by mu četl myšlenky.
„Jak dlouho byla knihovna vlastně zavřená?“
„Dlouho. Snad dvacet let. Minimálně já si nepamatuju, že by kdy fungovala,“ pokrčil Brian rameny. „Její oprava holt nikdy nepatřila k prioritám města.“
„Milé, že po dvaceti letech změnili názor.“
„Ah, kdepak. Zjevil se sponzor.“
„Sponzor?“
„Hm. Nějaké vlivné podsvětní zvíře, co jsem slyšel. Zafinancoval celou rekonstrukci. Nebýt něj, knihovna by vesele chátrala dál.“
Sungjin svraštil čelo. „Proč by to jakýkoli démon dělal?“
„Netuším. Démoni asi mají tuhle oblast v oblibě. Však i Akademie Černých bratří říká jednomu pane.“
„Zadek místní kultuře zachraňují démoni. Wow.“
„Přesně. Bez nich by to tu byl lobotomský vidlákov,“ přitakal vážně Brian.
„Démoni budou asi chábři.“
„Si piš!“
V tu chvíli, takřka jako v odpověď na jejich konverzaci, se zpoza rohu vynořila přibližně desetičlenná skupina. Tři lidé nesli transparenty hlásající Boj za čistý svět, žena v čele skupiny držela v ruce megafon.
Sungjin a Brian si vyměnili významný pohled.
„Že by ekoaktivisti?“ hádal Sungjin.
„Nebo hůř,“ zabručel Brian.
Jak se ukázalo, měl pravdu.
„Styk s démony je zhoubou lidstva! Démoni nemají právo na život po našem boku! Zažeňme je zpátky tam, kam patří!“ hřímala žena vášnivě do megafonu. „Zachraňme sebe, zachraňme naše děti! Naše budoucnost je v našich rukou! Nedovolme, aby ji přítomnost zhmotněného zla pošpinila! Bojujme za lepší, čistý svět!“
„Bojujme za lepší, čistý svět!“ tupě jí přizvukoval zbytek skupiny. Pomalu, ale jistě se blížili ke knihovně.
Brian obrátil oči v sloup. „Bože, to jsou idioti,“ ucedil znechuceně. A pak si uvědomil, že ho Sungjin téměř neznatelně tahá za rukáv. Obrátil se k němu. Jeho milý byl v obličeji zelený jako sedma.
„Pojďme odsud,“ špitl prosebně.
Proti tomu nápadu Brian zhola nic nenamítal. Zamířili k parku, jenž se nacházel o tři bloky dál. Respektive… Sungjin kvaltoval a Brian měl místy co dělat, aby mu stačil. Zpomalili teprve potom, co se dostali z doslechu ženina megafonu.
„Hyung?“
„Hm?“
„Ti blbci vedou kampaň proti démonům, ne proti tobě. Víš to, že jo?“
„Jasně.“ Sungjin se skřípavě zasmál. „Jsou tak omezení, že k nim existence polovičních démonů ještě nepronikla. Kdyby ano, byli bychom ti první, koho by hnali na hranici.“
„Naštěstí se jedná o extrémistickou menšinu a většina populace se od jejích názorů distancuje.“
„Jak malá je to menšina, když na ni narazíš doslova v každém městě?“
„Nesnášenlivý ignoranty najdeš všude,“ mávl Brian rukou. „Podstatné je, že to, co hlásají, jsou naprosté kecy a každý průměrně inteligentní člověk to ví.“
„A co když ne?“
„Ne co?“
„Co když… mají v něčem pravdu?“
„Hyung!“ vyhrkl Brian pohoršeně a přiměl Sungjina zastavit a podívat se na něj. „Tahle banda pitomců viděla démona, natož pak toho polovičního maximálně tak z rychlíku! Nikdy s vámi nepřišli do bližšího kontaktu! Na to se vás příliš bojí, ačkoli úplně zbytečně. Kdysi kdesi slyšeli, že démon rovná se zlý a na tom založili svoji debilní životní filozofii.
Neznají tě, nic o tobě nevědí a ty se opovaž brát si cokoli si z těch jejich primitivních keců k srdci! Rozumíš?“
Sungjin rozpačitě uhnul očima. „Promiň.“
„Nemusíš se omlouvat.“
„Ale jo. Sebralo mě to víc, než mělo… To ta část o tom, že démony zaženou tam, kam patří…“ Sungjin si povzdechl. „Napadlo mě… kam by zahnali mě? Kam vlastně patřím?“
„Sem,“ prohlásil Brian. „Ke mně.“
Sungjin se usmál, pohladil Briana po tváři. „Občas bych se hrozně chtěl vidět tvýma očima, věříš?“
„Tak to ne!“
Sungjin se zarazil. „Proč ne?“
„Byl by z tebe děsnej narcis!“ odfrkl Brian. K jeho příjemnému překvapení se pobavený Sungjin družně chopil jeho lokte.
Žádné komentáře:
Okomentovat