Silně zmatená (ne)vizuální zlatíčka

Pěkné ráno, milí a drazí.

Vítám Vás ve sběratelském článku měsíce května! Položky zde obsažené jsem nazvala "zmatenými", kdybych ale chtěla být akurátní, hodilo by se označit je spíš za "vypočítavé", "zapomenuté" anebo taky – původně, podotýkám! – "nechtěné". Tolik přídavných jmen by však pro nadpis bylo, přiznejme si, nadmíru vyčerpávající. A ač slovo "zmatený" není tím správným shrnutím výše zmíněných přívlastků, s celkovou náladou patřičně koresponduje.

Kim Woojin. Týpek, co debutoval se Stray Kids, ale dlouho se nezdržel a dal se na sólovou dráhu. Týpek, na kterého se roky pořádaly hony jak na středověkou čarodějnici, a přitom všechny kontroverze, co se kolem jeho osoby vyrojily, byly lži, co si nějaký debil ("fanynka", hádám) vycucal z prdele. Ach jo. Ale Woojin to ustál. A vesele comebackuje. A já jsem za něj ráda.
Aby bylo jasno, nepokládám se za žádného experta, nijak důkladně jsem situaci kolem něj nesledovala. Nedalo se však uniknout tomu, jak kartičkoví youtubeři cenzurovali jeho obličej a vůbec předstírali, že žádný Woojin ve SKZ nikdy nebyl. Což teda umanutě předstírají doteď. Fakt mám pocit, jak kdyby každému z nich minimálně podřízl kočku, ty vole... No, a pak tu byla Nissa, která se rozhodla, že když toho chudáčka nikdo nechce, ona ho chtít bude. Každopádně jméno jsem znala, zhruba jsem věděla, oč jde (nebo spíš nejde, protože důkazy o tom, jak hrozný má být Woojin člověk, jaksi neexistují), ale to bylo tak všechno. O žádné bližší seznámení jsem nestála. A měla jsem k tomu ten nejpovrchnější ze všech důvodů – chlapec se mi totiž vizuálně vůbec nelíbí. 😅
V dubnu loňského roku vydal Woojin třetí mini album I Like The Way a já se z bůhvíjakého důvodu rozhodla, že si titulní song téhož jména vyposlechnu. Jelikož na mě na YouTube vyskočil v návrzích. Jo. Tam na mě ale vyskakuje spousta songů a většinu z nich profesionálně ignoruju, takže co přesně mě k tomu ponouklo, netuším. I Like The Way jsem si každopádně pustila. A ne jednou. Mnohokrát. Bezpodmínečně jsem tomu songu propadla. Na atraktivitě Woojinovi v mých očích sice nepřidal, ale sakra, ten hoch má úžasný hlas!
Začala jsem si pohrávat s myšlenkou, že si to album pořídím. Přece jenom, random sekce existuje, že. Ale nebudu si kupovat jedno random album, to by bylo trapné, přibalím ho k nějaké budoucí objednávce. Haha, povídali, že mu hráli! Budoucích objednávek byla kupa, ale já k nim pokaždé přibalila nějaké jiné, důležitější album, a I Like The Way se mi pomalu ztrácelo ze zřetele. A to i navzdory tomu že na YouTube jsem se k té písničce minimálně jednou měsíčně vracela...
Tohle přešlapování na pár facek trvalo rok. Zlomilo ho zlomení jiného přešlapování, které se týkalo koupě merche mého nejdražšího dítěte. Jednoduše jsem zvažovala, co do košíku ještě přidat, abych nemusela platit poštovné, když tu si můj mozek vzpomněl na chudáka opomíjeného Woojina. Zkontrolovala jsem, zda je jeho třetí mini stále k mání. Bylo. Posledním kusem. Rozhodla jsem se brát to jako znamení.
Vyvolena mi byla verze On Stage, velmi stylová, elegantní a z poloviny černobílá. Úbal I Like The Way mě přenesl zpátky do roku 2014; výrazně mi připomíná Error od VIXX. Album je tvořeno třemi částmi, jež se dají pohodlně rozložit – ačkoli při otevírání dělají zvuky, při kterých mi tuhne krev v žilách, ehm – a vznikne tak jedna plocha. Na jednom křídle má své pevné místo photobook, vprostřed sídlí cédéčko s cool muzikantským designem a na křídle druhém trůní obří obálka, jež zaštiťuje sběratelské inclusions a další součástky alba, tj. plakát (standardní výbava) a stojánek na kartičku (nestandardní a roztomilé). Jo, mám z I Like The Way tak trochu retro dojem, ale není to vůbec špatný retro dojem. Naopak. Líbí se mi. Jednu výtku si však neodpustím, týká se photobooku. Tvoří ho nemile málo stran. Romanticize flashbacky za 3, 2, 1... A to říkám já, které se týpek na fotkách ani nelíbí, ts.
Sběratelské inclusions obsahuje album čtyři: dvě kartičky, pohlednici a 4cut photo. Pohlednice se svým vzhledem i náladou hrdě a nekompromisně hlásí k verzi, k níž náleží, což pokládám za velice záslužné, Woojinův make-up mě však při každém pohledu nutí dumat, či není chlapec náhodou nemocný. Nebo už po smrti. 😅 Musím taky na pravou míru uvést, že milá pohlednice má zadní stranu. Nápisy na ní jsou ale tak světlé, že na skenu takřka nejsou vidět, a proto jsem ji uvážlivě vynechala.
4cut photo, ač barevně taktéž velmi skromná záležitost, se nese v mnohem pohodovějším, sympatickém duchu. Z nějakého důvodu mám chybně zafixované, že 4cut věci pasují maximálně do malé čtyřokýnkové fólie, obří rozměry Woojinovy 4cut fotky mě tak docela šokovaly. Na druhou stranu, dává perfektní smysl, aby tento typ tiskoviny (haha) existoval ve velkém formátu. Skládá se přece jenom ze čtyř částí...
Duo kartiček, jež se uvolilo nechat se mnou adoptovat, bych souhrně nazvala "svačinovými selfíčky". A jsou rozkošná. Absolutně. 🥰 Na jednom Woojin pózuje s lahví a brčkem, na druhém s oplatkou/krekrem/bůhví-co-to-je v puse. První zmíněné selfie považuju za výslovně půvabnější, přísahám ale, že když poprvé uviděla krekrový exemplář, vypadlo ze mě nefalšované: "Aňu!" Byla jsem z něj tak moc v háji, že trvalo celé dny, než jsem dovedla dostatečně docenit zadní strany obou kartiček. Které jsou nejenže podepsané, ony se pyšní medvědími obrázky!

O kartičkách, kterým se na zoubek podíváme nyní, měla dle mých prvotních odhadů být řeč mnohem dříve. Jenže. Celý proces odeslání se asi o dva měsíce posunul, jelikož slečna prodejkyně řešila nějaké osobní trable. Připočtěte k tomu, že zásilka putovala z Austrálie, a tříměsíční skluz naskočí, ani nemrknete. Ale je to Sungjin. Ten si v drama queenování občas vyloženě libuje. Tudíž bych ani neměla být překvapená.

Exemplář vypadnuvší z kolaborace Day6 a kosmetiky Papa Recipe jsem koupila tak trochu jako doprovod sólového Sungjina, kvůli kterému celý tento nákup primárně proběhl, pravda ale je, že milý leader v růžové košili mi už dlouho nedával spát. 🩷 Kroužila jsem kolem něj, aniž bych pořádně věděla, o jakou kartičku se jedná, a zvažovala nejlogičtější nabídku. Docela ironie, co? Kdybych věděla, jak zdlouhavý australský nákup bude, rozhodla bych se určitě jinak, ale... ve finále všechno dopadlo, jak mělo, čili...
Nejvíc si na Papa Recipe kartičce cením barviček a živosti. První bod netřeba vysvětlovat, růžová košile a úchvatná zelená zadní strana mluví samy za sebe. Druhým bodem míním místo, kde bylo selfíčko pořízeno, tj. venek. Obloha, zeleň a vítr ve vlasech prostě vždycky mají svoji estetickou váhu.
Hlavní hvězdou australské zásilky je ale 30 Sungjin, a to z jediného prostého důvodu: kompletuje mi devítiokýnkovou 30 fólii. Juchuchů! (pozn.: Tímto se hluboce omlouvám svému ultimate biasovi, jehož album vyšlo ve stejném měsíci jako to Sungjinovo, ale k dokončení Call Back fólie jsem se zatím ani nepřiblížila. Já hledám. No fakt. Ale Minhovy kartičky nikdo neprodává!)

 

Finální součástkou se stala noblesní jízdenka verze Evening, na své melancholické poměry překvapivě dobře naladěná. Mimochodem, jsem jediná, komu připadá, že má Sungjin v rámci každého 30 konceptu jinak dlouhé vlasy? Je to úplná blbost, já vím, ale ten "načesaný" rozdíl (Night < Day < Evening) mě bezmezně fascinuje.  

Přes rok a půl jsem sháněla Myungsooovu 13egin kartičku. Ne, že by se kousky z tohoto alba neprodávaly, na instagramu jsem na ně narážela v každém třetím inzerátu, jenže ty Myungsooovy byly pokaždé beznadějně vyprodané. Což... chápu. Myungsoo je nejslavnější visual druhé generace, co na relevanci neztrácí ani dneska. A beru, že v rámci Infinite platí jeho kartičky za ty nejžádanější. Jenže když ani rok po vydání alba nebyla po dostupném 13egin exempláři – kterémkoli! – žádná stopa, začínala jsem si zoufat. Popularitu Infinite se neodvažuju znevažovat, no bála jsem se, kolik těch alb se vlastně v budoucnu může prodat. Zjeví se vůbec ještě někdo, od koho bych Myungsooovu kartičku potenciálně mohla koupit?
Hledala jsem. Ale pořád marně. 
Letos vydali Infinite nové album. V tu chvíli to moje maličkost regulérně vzdala. Potřebuju jednu(!) Myungsooovu kartičku, jednu jedinou za sedmé mini... Že mě ve snažení předběhla i samotná skupina, to je prostě neskutečně trapné! Dala jsem si od pátrání po Myungsooovi pauzu.
Jednoho pěkného dne procházím SHINee inzeráty, doufajíc v objevení některé z Minhových Call Back kartiček. A tak scrolluju a scrolluju, když tu se před mnou zjeví inzerát tří kartiček. Mezi nimi mrkající Myungsoo v bílém. Dobrou půlminutu jsem na něj zírala jako opařená. Je mé tušení správné...? Ó, ano. Jak potvrdila rychlokontrola na 13egin photocard templatu, skutečně se přede mnou nacházela dostupná kartička verze Back. Opakuju to už poněkolikáté – a su s tím fakt otravná – ale ten vzorec se prostě nedá přehlížet! Jakmile jsem o kartičku přestala aktivně usilovat, našla si mě sama. Zas. Jestli toto není černá magie... Myungsoo každopádně dorazil z Velké Británie. Za tři dny. Doslova. Mám pocit, že se mi chlapec rozhodl revanšovat.
Kartičku z předchozího alba Top Seed jsem nazvala mostem mezi konceptovými (tj. do Top Seed) a selfie (tj. po Top Seed) exempláři a je tomu tak. Což je na jednu stranu super, miluju selfie kartičky, na stranu druhou mě to mrzí, protože Infinite kusy vždycky působily tak trochu random, a to jim dodávalo osobité kouzlo. Jenže doba se mění, selfíčka vládnou kpopu. A já rozhodně nemohu tvrdit, že bych si ta Myungsooova bytostně neužívala. Sakra, vytasil se s ďolíčkem! Proti tomu se nedá nic namítat, ani kdybych sebevíc chtěla!

Na kolekci Giselle urputně pracuju. A jde to jedna báseň. ✨ 
Jako další obohatila její sbírku kartička ze čtvrtého mini alba Drama. Pořídila jsem ji od velmi milé slečny z Francie, svým nákupem jsem se však patrně trefila do standardní stávky zaměstanců francouzské pošty, jelikož zásilka putovala takřka tři týdny. Ehm. Ale co. Já si ráda dělám prdel z Francouzů už jsem zvyklá.
Na první pohled jsem se zamilovala do exempláře verze Scene s nádherně rudou zadní stranou, na něj se mé úspěšné pátrání výhradně soustředilo. Jiná možnost neexistovala. A zásluhu na tom nese jak selfíčková póza, tak celkový styling. Drama kartička působí nesmírně noblesně a přitom... při zemi. Ale rozhodně ne obyčejně! To ani náhodou. Mimochodem, morbidně mě uchvacuje barva Gigiina svetru. Na Gigi. Je totiž příšerná. Jí ovšem nesmyslně sluší.
○○○
Na to, že o SMCU Express kartičky zakopávám v aespa inzerátech skoro furt, se situace s SMCU Palace exempláři jevila daleko komplikovaněji. Původně jsem o Palace kartičku vlastně ani nemínila usilovat, protože jsem měla v mozku vypálené, že Giselle si fotila selfíčko před greenscreenem, a mně se to umělé zelené pozadí děsně nelíbí. Jenže jak všichni dobře víme, Palace má víc kartiček než Express, a Giselliny selfie lokace naštěstí oplývají větší diverzitou než ty Kangtovy. Jak šokující... Nakonec jsem si pořídila Gisellinu Palace kartičku verze Membership; v tomto případě pouze selfie kartičku bez ID varianty. Natrefila jsem na ni v portugalském inzerátu. 
Palace vyšlo rok po Expressu, a je ohromující, jak moc je na Gigi ten jediný rok znát. V dobrém slova smyslu. Navzdory rozpustilé grimase už vůbec nevypadá tak dětsky – dospělá, jednadvacetiletá Giselle, ano 😅 – jako tomu bylo na Express kartičce. Jistě, stále je roztomilá. Ale rafinovaně. A mně se tahle proměna velice zamlouvá.

Hádejte, kdo další si hrál na nedostupnou, ale jen do chvíle, než jsem jeho hledání odpískala? Můj ultimate bias! Začínám si říkat, či to není nějaká porucha předních visualů...
Jak už víte, marně pátrám po Minhových Call Back kartičkách a leze mi to na mozek. A při té příležitosti, tj. splývání mezi SHINee inzeráty, mě napadlo, že je vlastně pomalu načase porozhlédnout se i po The Culture, The Future kartičce, autogramové Future verzi. A tak jsem hledala, pátrala, slídila... a našla velké kulové. Ani náznak toho, za čím jsem se pachtila.
Silně frustrovaná jsem trochu demonstrativně přesedlala na SNSD inzeráty. Když na mě sere Choi, třeba najdu aspoň Choiovou... Hahahaha! Nedopátrala jsem se Future verze TCTF Sooyoung, dopátrala jsem se Minha. Spolu s dalšími nedůležitými TCTF kartičkami na mě čekal ve španělském inzerátu. Jedná se o profil dvou slečen a jsem si docela jistá, že už jsem s nimi v minulosti obchodovala. Respektive s tou z nich, která mi neprodala Minha. 
Sběr Minhových The Culture, The Future položek je tímto úspěšně splněn. Frajerská kartička verze Future je okouzlující přesně tak, jak se na krasavicu Minha sluší, a růžová, až člověka přechází zrak. A já jen žasnu, jak geniální jsou mužný muž Minho a růžová přemíra kombo.

Na závěr si popovídáme o mém díťátku a nákupu, který... proběhl s mnohaletým zpožděním. Proč, ptáte se? Jó, to bych taky ráda věděla. A je mi stydno. Také sprosté odsunutí na druhou kolej si moje milé malé Yooně a jeho koncertní merch nezasloužily. 
Dobře jsem věděla, že Yoon v roce 2021 pořádal koncert s názvem Passage, a hlavně, že se jeho záznam dá fyzicky pořídit. Šlo o Yoona, takže jsem nad tím samozřejmě od začátku uvažovala. Jenže mě dost odrazovala cena. Vyplatí se tu krabici za takový prachy vůbec kupovat...? Hloupá otázka. A tak jsem čtyři roky dumala a váhala. Čtyři. Roky. Já vím, že se říká, že ženy nevědí, co chtějí, ale sakra, tohle už bylo fakt extrémní! 😅
Passage každopádně konečně vlastním. A jelikož se nejedná o album, ale záznam koncertu, bylo třeba zřídit na blogu Yoonovu merchandise sekci. U toho jsem se lehce zapotila, protože mi vrtalo hlavou, jak ji správně pojmenovat. Abyste rozuměli, Yoon sólové projekty vydává pod svým celým jménem, tedy jako Kang Seungyoon. Jenže na packagingu Passage se skví obří nápis YOON. Zvažovala jsem, či zvládnu být tak nekonzistentní, mít album a photocard sekci nazvanou "Kang Seungyoon" a merch sekci pouze "Yoon"... a dospěla k závěru, že ne; taký maglajs ve svých seznamech vskutku nestrpím. "Kang Seungyoon" byl první, "Kang Seungyoon" hraje prim. Tečka.
Jak jsem již propálila, hlavní úbal Passage tvoří krabice. Uvnitř se nachází video KiT, photobook, plakát, pohlednicové leporelo a kupa sběratelských inclusions. Svým typem odpovídá Passage krabice té, která představuje úbal Sungjinova Archive, ale s tím rozdílem, že Passage krabice je kurva festovní. A její interiér má patřičnou velikost. Nechci rýpat, JYP, ale takhle měl vypadat Archive. Design je velice prostý, jeho nejvýraznějším atributem je barva. Bledá tyrkysová. Budí úchvatně svěží dojem.
Photobook je nesmírně obsáhlý, má takřka dvě stě stran. Největší část zabírá Yoon na pódiu, k dispozici jsou však i záběry ze zákulisí (včetně celé Winner sestavy, což je absolutně rozkošné (a Hoony má dlouhé vlasy!)) a taky z přípravy videa, jež se na koncertě promítalo. Všechny fotografie působí úžasně autenticky a bezprostředně, zároveň z nich sálá mocná umělecká vize. Přiznávám, že když jsem photobookem listovala úplně poprvé, přemohlo mě dojetí.
Nutno podotknout, že skener neudělal přebalu photobooku vůbec čest. Oskenovaný vypadá jako prázdná temně modrá plocha, tak to ale není. Okraj přední strany zdobí nápis "Passage", okraj strany zadní nečekaně "Yoon". Jedná se o plastický detail, nápisy se barevně nijak neodlišují od svého podkladu.
Plakát zachycuje Yoona na pódiu, respektive celé pódium a mrňavého Yoona v jeho středu. V albu bych takový plakát pokládala za výsměch, k náladě Passage však dokonale pasuje, tudíž... vlastně si nemohu stěžovat. 
Kvalita pohlednicového leporela je úžasná. Jedna moje část bytostně touží umístit pohlednice do šanonu, protože Yoon na pódiu je vrchol umění, ale ta druhá, silnější, od sebe odmítá jednotlivé snímky trhat a zničit tak leporelo! a hlavně se nechce nechat připravit o možnost se pohlednic dotýkat a probírat se jimi. Jejich materiál je boží. A mé hmatové receptory se ho nemůžou nabažit. 
Sběratelskými inclusions Yoonova prvního sólo koncertu Passage jsou: samolepky, vstupenka a čtyři konceptové kartičky. Které podle všeho existují ve dvou verzích. To jen pro upřesnění. Já se po nich určitě pídit nebudu.
Samolepky se pyšní čtyřikrát zpívajícím Yoonem a absolutně nádhernou barvou. Ráda bych zalhala, že se do šanonu dostaly jenom proto, že jsem měla místo ve fólii, ale... I kdyby nebylo, já bych ho pro ně našla. Protože té barvě se jednoduše nedá říct ne. 💖
Vstupenka je mým nejoblíbenějším Passage komponentem. Připomíná mi albové vstupenky Day6... a všichni dobře víme, jak miluju albové vstupenky Day6. Ta Yoonova je vlastně ještě o stupeň lepší, protože je podepsaná. Geniální! A zrovna tak geniální je vizuál strany přední. Nasvícení, outfit, kytara... Yooně má prostě styl. A výsledek vypadá setsakramentsky dobře!
Kartičky představují hezounké pohodové kvarteto. Mým primárním oblíbencem je zpívající Yoon, ovšem kartička, na níž sluncem dramaticky osvětlený Yoon melancholicky zírá do dáli, rozhodně má hodně něco do sebe. Design zadních stran se uchýlil k jednomu a témuž scénáři, což je trochu škoda, já mu však veškerou kreativní lenost mileráda odpustím, protože autogram a využitá barvička si mě bezprostředně získaly.

...pac a pusu, Vaše Nagasaki