Paralela - epilog

∦ Na Paralele je hezké to, že se její konec nedá jednoznačně interpretovat jako dobrý, nebo špatný. Záleží, které šestici člověk více fandil. Ať už si ale finále přeberete jakkoli, oba případy jsou poznamenány... opozičním zadostiučiněním. 

Díky všem, kdo Paralele věnovali svůj čas.

Bylo mrazivé pondělní ráno. Jung Taekwoon vstoupil do vestibulu policejní stanice a kelímkem kávy v ruce pokynul na pozdrav Jessice za recepčním pultem.
„Dorazil už Hongbin?“
„Před chvílí,“ přisvědčila Jessica a polohlasem dodala: „Nezdá mi ve své kůži. Zase.“
Taekwoon se zamračil. Poslední trudomyslnou epizodku řešili ani ne před týdnem… Schody do patra bral po dvou.
Hongbin na jeho příchod do kanceláře nijak nereagoval. Stál u okna, ruce zkřížené na prsou, a shlížel dolů na ulici.
Taekwoon dopil kávu, kelímek zmačkal a hodil do koše. Stále mírně zadýchaný po nečekaném ranním sprintu pak zvolna přistoupil k Hongbinovi. Nepřekvapilo ho, co při pohledu z okna pod nimi spatřil. Povzdechl si.
„Nedělej si to horší. Zbytečným spekulováním Arona k životu nepřivedeš.“
Hongbin poslušně odvrátil zrak od Kangty a Tonyho, jež spolu dole na chodníku vedli zapálenou konverzaci. „Já vím,“ zamumlal. „To jenom… chápeš, jaká je to ironie, že tu hned po ruce máme pětičlennou skupinu? Kdyby… kdybychom se o tom rituálu dozvěděli dřív…!“
„Aron s ním nesouhlasil,“ připomněl mu Taekwoon měkce.
„Přesvědčil bych ho.“
„A nabídl mu Kangtu?“
Hongbin svraštil čelo. „Mrzelo by mě to,“ připustil uvážlivě. Pečlivě volil slova. „Má mě rád. A já mám rád jeho. Nedělá mi nejmenší problém poddávat se iluzi, že jsme skutečně nejlepší přátelé a známe se roky.“
„Kdoví nakolik je to z jeho strany naučený vzorec chování k Hyesungovi a nakolik v tom hrají roli osobní sympatie k tobě.“
„O čem to mluvíš?“
„O tom, že ke mně se Kangta ani náhodou nechová jako k Erikovi.“
Hongbinovy rty zkřivil trpký úsměšek. „Snažíš se ve mně probudit svědomí?“
„Konstatuju fakta.“
„Stejně bych ho obětoval,“ prohlásil Hongbin rozhodně. „Kdyby přišlo na věc… pro Arona jo.“
„Tak to má Kangta štěstí, že je jeho obětování ryze teoretické,“ zabručel Taekwoon a zatahal Hongbina za rukáv. Kangta se dole na chodníku zrovna loučil s Tonym. „Pojď, dělej, že něco děláš. Stačilo, že tě u toho okna načapal minule.“
Hongbin tázavě zkontroloval situaci venku. Tony odcházel ke svému autu, Kangtu nikde vidět nebylo. Teď už nejspíš bude ve vestibulu… „Hakyeon hyung ti na stole nechal zprávu,“ poznamenal, vida že Taekwoon kráčí tím směrem. „Nad ránem přišlo hlášení. Park Choongjae byl viděn v Singapuru.“
Taekwoon se chopil dokumentu a přelétl jej očima. „Viděn, hm? Takže ho nesebrali.“
„Zatím ne.“
„Báječné,“ utrousil Taekwoon ironicky. „Modleme se, ať se neopakuje fiasko z Laosu.“ Otevřel druhé šuple a hlášení do něj rozčileně mrsknul. Samotného jej překvapilo, jak moc ho ta novina vlastně rozladila. Byla dobrá… ale nebyla dobrá dost. On Junjina potřeboval zpacifikovaného a potřeboval ho tady.
Wonshik a Jaehwan čekají už měsíce…
„A Kim Dongwan?“ hlesl a vzhlédl k Hongbinovi. „O něm něco víme?“
Hongbin zavrtěl hlavou. „Jako by se vypařil z povrchu zemského.“
„Blbost.“
„Co překročil korejské hranice, neexistuje o něm jediný záznam.“
„Je to chlap z masa a kostí. Musí někde být!“
„Kolik zbývá času?“
Ta nenadálá změna tématu vyvedla Taekwoona z konceptu. Schlípl. Pasivní agresivitu v jeho hlase vystřídalo holé zoufalství. „Já nevím,“ přiznal nešťastně. „Vlastně ani nevím, jestli už není pozdě…“
Hongbinova nevinně krásná tvář zůstala jako vytesaná z kamene. „Zvládneme to. S nimi nebo bez nich, na tom nezáleží. Neotevřeli jsme zasraný mezidimenzionální portál, abychom Jaehwana a Wonshika nechali ve štychu!“
„Jak?“
„Náhradních obětí máme v okolí dostatek.“
„Nemůžeme je nahradit,“ namítl Taekwoon. „Při příchodu sem jsem vybral konkrétní šestici!“
„Vždycky existuje klička.“ Hongbin na moment povzbudivě stiskl Taekwoonovo rameno. Poté se s herecky perfektně zvládnutým bezelstným úsměvem obrátil ke dveřím a zatrylkoval:
„Dobré jitro, Kangta hyung!“