• Kangta se pomaloučku začleňuje do společnosti, Minhyun vstupuje do jámy lvové a Eric nachází nečekaného pomocníka. Nejen o tom vypráví čtyřiaosmdesátá kapitola.
pozn.: Aronova teorie Sungminovy spásy → sedmá předposlední pasáž 58. kapitoly
Kangtova plánovaná zdravotní prohlídka proběhla v osm hodin v Erikově pracovně.
Zamračený Min Ho, dostavivší se na místo přesně v celou, si daemona několik minut prohlížel ze všech možných i nemožných úhlů, hodnotil a analyzoval, než se konečně snížil k té prosté, leč všeříkající otázce: „Jak se cítíte?“
„Dobře,“ ujistil ho Kangta. „Na poměry toho, jak jsem se cítil dodneška, vlastně výborně.“
„Bolest ze ztráty Vyvoleného…?“
„Trvalá, ale snesitelná.“
„A vaše duše?“
„Má se jako v bavlnce!“ usmál se Kangta zeširoka.
Ten podvědomý, bezelstný impulz Min Ha přesvědčil. Zřetelně roztál. „Taky bych řekl,“ kývl spokojeně a obrátil se k ortel nervózně vyčkávajícímu Erikovi. „Betonování nepokládám za nutné.“
Vévoda si hluboce oddechl, načež jak Kangtu, tak Min Ha dojatě objal. „Děkuju,“ adresoval nekonkrétně konkrétně jim oběma.
„Z hlediska nemrtvosti je Kangta v optimálním stavu. Jak fyzickém, tak psychickém. Dojde-li z jeho strany k čemukoli amorálnímu, já za to odpovědnost nenesu,“ prohlásil Min Ho kategoricky, úsměv, jímž ho daemon nakazil, mu však z tváře nemizel. „Mimochodem, riziko, že budete ovládnut Yoonou nebo kterýmkoli jejím přisluhovačem, pozbylo platnosti. Oficiálně jste můj nemrtvý a na hrabání se mému nemrtvému v hlavě nemá žádný jiný démon právo.“
„A co člověk?“ nadhodil Eric.
Min Ho po něm loupl očima. „To záleží… Ale je-li Ryeowook skutečně tak mocný, jak se domníváte…“
„Kdo je Ryeowook?“ svraštil Kangta čelo.
„Zdejší student a mistr sugesce v zácviku. Ze spolehlivého zdroje víme, že pod Yooniným vlivem nás všechny jednoho pěkného dne zabije… což se Eric snaží zvrátit.“
„A jsem na velmi dobré cestě,“ ubezpečil vévoda čím dál vyděšeněji se tvářícího Kangtu. „Chybí už jen maličko.“
„To ale znamená, že je tenhle Ryeowook stále pod vlivem Im Yoony. A ona mě skrze něj může stále přinutit ti ublížit!“ vyštěkl daemon rozčileně. „Dokud je tomu tak –!“
„Žádné betonování, Kangto.“
„Vždyť jsem jako časovaná bomba!“
Ale Eric zavrtěl hlavou a vzal jej konejšivě za ramena. „Mám to pod kontrolou. Věř mi. Žádná katastrofa se konat nebude.“
Kangta se zamračil, skeptický komentář si však nechal pro sebe. Přece jenom, chtěl tomu věřit.
Než nálada mezi přítomnými stačila nemile zrozpačitět, Min Ho si okázale zívl a oznámil, že si půjde lehnout. Kangtu ujistil, že se rozhodně nevidí naposled („Rád mám o svých nemrtvých přehled.“), a Erika vyzval, ať ho vyprovodí.
Což vévoda bez námitek splnil.
„Doufám, že neblufujete,“ zabručel hrabě, jakmile oba sešli ze schodů.
„Hm?“
„Že máte situaci kolem Ryeowooka pod kontrolou. Protože jestli vás Kangta jeho přičiněním zabije, nebude beton stačit.“
„Neboj se,“ zasmál se Eric. „Nemíním se nechat odnežít.“
„Nevím, jestli tohle rozhodnutí stojí tak úplně na vás.“
„Podceňuješ mě, zlato.“
„A divíte se mi?“ posteskl si Min Ho. A jelikož to byla pouze řečnická otázka, jedním dechem pokračoval: „Ještě jedna věc. Jsem fakt rád, že terapie mojí maličkostí zabrala a Kangta je tak v pořádku, jak jen být může. Získal si mě, abyste věděl. Jenže tady zůstat nesmí. Mám Kangtu rád, ale Andyho mám radši. A ten by radostí do stropu z Kangtovy aktivní přítomnosti na Akademii určitě neskákal.“
Erikovou tváří přelétl stín, byl to však jen mžik. Přikývl.
•••
Příštího rána ihned po snídani vyrazili Eric a Kangta do města. Eric prohlásil, že má pro Kangtu překvapení, a Kangta se velmi dospěle rozhodl nevyzvídat. Když ale Eric přibrzdil před radnicí, zaběhl dovnitř a do dvou minut byl zase zpátky, nemohl se zmatený Kangta nezeptat: „Co to mělo být?“
Eric s triumfálním úsměvem vytáhl z kapsy svazek klíčů. „Beru tě na exkurzi.“
„Kam?“
„Do městské knihovny. Je čerstvě zrekonstruovaná. Mým přičiněním. A já chci slyšet tvůj kritický názor. Předpokládám, že její původní podobu si pamatuješ…?“
Za studentských let trávil Kangta v městské knihovně spoustu času a její starobylá, snad až trochu omšelá estetika se mu zamlouvala. Když ale stanul před moderní hranatou budovou, v niž se knihovna proměnila, musel uznat, že nový vizuál má rozhodně něco do sebe.
Prošli s Erikem vnitřní prostory, zkontrolovali i veškeré zákulisí. Interiér knihovny se nesl v elegantním duchu, přesto neztrácel nic z funkční modernosti a oba prvky vhodně kombinoval. Kangta si živě dovedl představit, jak příjemné tady bude trávit hodiny studia nebo si jen krátce posedět s vypůjčenou knihou.
Po krátkém zaváhání se Kangta postavil za naleštěný knihovnický pult – čistě proto, že za ním ještě v životě nestál a chtěl to aspoň jednou zkusit – a rozhlédl se. Odtud měl celou knihovnu jako na dlani. „Kriticky shledávám, že rekonstrukce se velmi vydařila,“ prohlásil vážně.
„Jsem rád, že se ti tu líbí,“ opáčil Eric s potutelným úsměvem.
„Jak tě vůbec napadlo financovat opravu zrovna téhle knihovny?“
„Min Ho se mi o ní před pár lety zmínil. Zjistil jsem, že ji zavřeli takřka před dvaceti lety, protože byla v havarijním stavu, ale nikdo se neměl k tomu, aby udělal cokoli k nápravě. Tak jsem rekonstrukci zafinancoval sám. Zbytečná škoda, aby knihovna dál chátrala, ne?“
„Netipoval bych tě na kulturního filantropa,“ poznamenal Kangta obdivně.
Démon skromně mávl rukou. „Město mi na výraz díků poskytlo jisté privilegium,“ prohodil nonšalantně. „Knihovna potřebuje zaměstnance, respektive hlavního knihovníka, a já mám právo do jeho zvolení mluvit…“
Kangta vteřinu dvě zpracovával, jestli se mu Eric skutečně snaží naznačit to, co si myslí, že se mu snaží naznačit. Spadla mu brada.
„Samozřejmě pochopím, když odmítneš,“ ujistil ho Eric spěšně. „Bývals doktor, takže pokud se ti knihovničení zdá pod tvoji úroveň –“
„Nabízíš mi práci?“ skočil mu Kangta do jeho nervózního drmolení.
„Ano. Budeš-li o ni stát…“
Daemon se dal do nadšeného smíchu. Opustil své – nyní již čestné – místo za knihovnickým pultem a skočil démonovi kolem krku. „Abys věděl, obnovení lékařské licence mě ani trochu neláká,“ přiznal. „Šedesát let mimo praxi… už ta představa je hrůzostrašná.“
„Zvládl bys to.“
„Možná. Ale péče o literaturu mi zní jako příjemná kariérní alternativa.“
„V tom případě,“ usmál se Eric, „je to tu celé jenom tvoje.“
„Já ale v knihovně nikdy nepracoval. Netuším, jak správně na to.“
„Bez problému. Kousek odtud bydlí jedna moc milá důchodkyně, která v knihovna pracovala celý život. Ráda tě zaučí.“
„Budu jí nesmírně vděčný,“ broukl Kangta a s úsměvem Erika políbil. „Žasnu, jak perfektně máš všechno nalinkováno, věříš?“
„Snažil jsem se.“ Vévoda významně pokynul hlavou ke stropu. „O patro výš se nachází knihovnický byt.“
„Byt? Máš pro mě i byt?“
„Já pro tebe? Kdepak. Město pro knihovníka.“
„A můžu ho vidět?“
„No ovšem,“ zazubil se Eric a předal Kangtovi klíče. „Je přece tvůj.“
•••
Na oběd se Aron k Hongbinovi nepřidal, jelikož celá taneční třída profesora Shindonga seděla u dvou stolů v rohu jídelny a naslouchala čemusi, co do ní zmíněný učitel hustil. Nebo to minimálně umně předstírala.
Hongbin se tak naobědval ve výhradní společnosti Ryeowooka a při obchodu z jídelny se k němu družně připojili Zhoumi a Key.
Mínili se přes nádvoří dostat do severního křídla, tak jako vždycky, a Hongbin už takřka překračoval práh křídla jižního, když tu ho Zhoumi chňapl za límec a stáhl stranou k oknu na levé straně. Key následoval jejich příkladu a pohled, stejně jako Zhoumi, upíral na kohosi na nádvoří.
„No to snad ne!“ sykl znechuceně.
Zmatenému Hongbinovi chvíli trvalo pochopit, čí přítomnost jeho spolužáky tak vykolejila. Po nádvoří se trousili studenti, někteří stále v uniformách, někteří již v civilu, na nich však Hongbin nic divného neshledával. Zamračeně sledoval dění na nádvoří a pak si ho konečně všiml. Tmavovlasého mladíka, jenž roztržitě přecházel tam a zase zpátky kolem jedné z laviček a někoho nervózně vyhlížel.
„To je Hwang Minhyun,“ vyhrkl překvapeně.
Key po něm sekl očima. „Ty ho znáš?“
„Jen z doslechu.“
„Já nemůžu uvěřit, že ho sem Min Ho skutečně pustil!“ skřípal Zhoumi rozčileně zuby. „Copak se úplně zbláznil?!“
„Má to přece podchycené,“ namítl Hongbin.
„Podchycené?“ uchechtl se Mi. „Myslíš omezení Hwangovy živelní magie? Ten týpek je magor, sebrat mu kontrolu nad vzduchem nestačí!“
Ale Hongbin žádného magora neviděl. Viděl vyplašeného kluka na nepřátelském území, který se modlí za příchod
(Arona)
někoho mu nápomocného. Řečeno polopatě, Hwang Minhyun vypadal jako nakopnuté štěně a Hongbin se do jeho aktuální situace dovedl až nemile snadno vžít.
Tak jo. Nechal Zhoumiho a Kibuma spílat a lamentovat v zákrytu kamenné stěny a vkročil na nádvoří.
„Kam jdeš?!“ vřískl Key, tvář téměř popelavou.
Hongbin se na své zděšené kolegy zářivě usmál. „Zachránit ho,“ vysvětlil prostě a vydal se za Minhyunem.
Key a Zhoumi za ním tři čtyři vteřiny zůstali tiše, nevěřícně hledět.
„Hongbin se taky zbláznil!“ fňukl Mi a afektovaně, jako by se na to ani nemohl dívat, schoval hlavu v dlaních.
„Zdar.“ Přistoupil k nim Minho, přežvykující řízek, který si ukradl v jídelně. „Neodcházeli jste tak deset minut zpátky?“ divil se. „Co tady ještě děláte?“
„Trpíme!“ odsekl Key a máchl rukou k výjevu na nádvoří. Nato do Minha dotčeně dloubl loktem. „Nechápu, jak můžeš jíst!“
Ale Minho se nenechal rozhodit a provokativně ukousl dalšího sousta. „Vadí vám, že dal Hongbin přednost Minhyunovi?“
„Hongbin netuší, co je Hwang zač!“
„Dobře pro něj. Seznámí se s ním bez předsudků.“
„Bez předsudků? Je to magor!“ vyštěkl Zhoumi.
Minho se zamračil. „Mluvils s Minhyunem jedinkrát v životě.“
„Jo! Když mi do telefonu popisoval, jak ti vyrve vnitřnosti z těla!“
„Tahle fáze už ho přešla…“
„Unesl tě, Minho!“
„Nebýt toho, nebyl bych ho nikdy pořádně poznal.“
„To je uhozený!“ zaúpěl Zhoumi.
„A co v mým životě uhozený není?!“ vmetl mu Minho vztekle do tváře.
Chvíli na sebe navzájem nasupeně hleděli, pak ale Mi s povzdychem kapituloval. Minhovi však jeho argumentační vítězství do hlavy nestouplo, naopak. Smířlivě svého daemona pohladil po rameni.
„Minhyun je tu jen kvůli Aronovi. Nechce nám podrazit nohy, nemíní nikomu ublížit. Copak to nestačí?“
„Jak to můžeš vědět?“ povytáhl Zhoumi nedůvěřivě obočí.
„Changmin ho při příchodu sem vyslýchal. Min Ho prohlásil, že jestli v jeho odpovědích objeví sebenepatrnější náznak postranních úmyslů, na Akademii ho nepustí. Ale Minhyun je tady. To znamená, že prošel na výbornou.“
Zhoumi si vyměnil významný pohled s Kibumem.
„Changminovi věříme,“ podotkl Key.
„Hm,“ vypravil ze sebe Zhoumi neurčitě a odevzdaně se zadíval na pokračující mírumilovnou scénu na nádvoří. Jeho prázdný výraz naráz překvapením ožil. „Hele!“
K Hongbinovi a Minhyunovi, jež seděli na lavičce, se připojil Sungmin. On i Minhyun působili dosti nesví, ale místních poměrů neznalý Hongbin se bezelstně chopil role stmelovače vztahů. Což perfektně fungovalo, protože Hongbinem okouzlený Minhyun si nedovolil odporovat snaze svého idola a Sungmin, toužící po interakci se svým idolem Minhyunem, se necítil až tolik ve stresu, protože Hongbin pro něj byl prakticky cizí člověk.
„Ono by z toho snad nakonec i mohlo vzejít něco dobrýho…“
„Stále věříme, že když napravíme Hwanga, napravíme Sungmina?“ Key se zatvářil skepticky.
„Chceme tomu věřit,“ ujistil ho Minho.
Key se od dvojice následně odpojil a do studentského křídla zamířil vnitřním blokem. Aby – dle Minhových slov – nenarušil ten učiněný zázrak odehrávající se na nádvoří. Minho a Zhoumi setrvali na místě, vyhlížeje Arona. Nebezpečí nežádaného narušení sice mohlo přijít taky od Nichkhuna, Arona však vyhodnotili jako větší hrozbu.
Netrvalo příliš dlouho a Aron se zjevil v chodbě, se štvaným výrazem se řítil rovnou k nádvoří. Přesně jak předpokládali. A tak mu Zhoumi zastoupil cestu a Minho ho nekompromisně zatáhl na kamennou lavici pod oknem. Byla to čistá, synchronizovaná akce. Mohli na sebe být pyšní.
„Au! Co to sakra děláte?“ rozčiloval se Aron. „Okamžitě mě pusťte!“
„Pšt!“ uzemnil ho Minho a ukázal z okna na nádvoří. Aron tedy pohlédl tím směrem… a jakožto iniciátor teorie Sungminovy spásy se celý rozzářil. Vzápětí si všiml třetí osoby, která Minhyunovi a Sungminovi dělala společnost, a radost v jeho tváři se proměnila v nebetyčnou vděčnost.
„Hongbin se Minhyuna ujal?“
„Přeochotně,“ utrousil Zhoumi. Z jeho tónu se nedalo odhadnout, zda jde o prosté konstatování, nebo čirý cynismus. „Tys věděl, že sem dnes dorazí?“
„Ne! Vůbec mi nedal vědět!“ postěžoval si Aron. „Nebýt Changmina…! Kdybych věděl, že tu Minhyun je, zdrhl bych z toho sedánku se Shindongem mnohem dřív!“
„Na druhou stranu,“ opáčil Minho, „díky tomu, žes dřív nezdrhl…“
Všichni tři se intuitivně zadívali na scénu na nádvoří.
„Jo,“ uznal Aron, „máš pravdu.“
Dali Sungminovu družení se s baronem Hwangem (za Hongbinovy asistence) ještě pět minut. Pak Minho naznal, že toho bylo pro dnešek až dost, že Sungmina nebudou rozmazlovat, a tak konečně vyšli na nádvoří a vydali se k inkriminované trojici.
Nebyli ještě ani v půli cesty, když si jich Minhyun všimnul. Nadšeně vyskočil z lavičky a vyběhl Aronovi naproti. Zpozorovali je samozřejmě i jeho dva společníci. Sungmin zrudl, zamumlal cosi na rozloučenou a spěšně vzal nohy na ramena. Hongbin jeho počínání přihlížel s tázavě pozdviženým obočím, nepoznamenal k němu však ani slovo.
Minhyun se přivítal s Aronem, poté taky s Minhem. Zhoumi stál stranou a tvářil se všelijak, nijak ale jejich kontaktnímu kontaktu nebránil.
Ve chvíli, kdy byl Minhyun plně (a úmorně) zaneprázdněn interakcí s Minhovou ctěnou akční maličkostí, přitočil se Aron k Hongbinovi a zašeptal: „Děkuju.“
„Nemáš za co,“ odvětil Hongbin polohlasem. „Ani nevím, co to do mě vjelo. Běžně se spasitelskými tendencemi unášet nenechávám.“
„Ale Minhyun to jistě ocenil.“
„Doufám. Nerad bych ho zklamal. Připadá mi opravdu milý.“
Aron se na něj usmál a ten úsměv by rozpustil i ledovec.
•••
Po zevrubné prohlídce apartmánu se Aron postavil doprostřed obývacího pokoje, dal ruce v bok a vážně shledal, že tady se Minhyunovi bude pobývat fajn. Minhyun k daemonovi s neurčitým zamručením přistoupil, zezadu jej objal a políbil ho na krk.
„Nám,“ prohlásil žoviálně a druhým polibkem obdaroval Aronův ušní lalůček. „Můžeš se nastěhovat třeba hned.“
„To nejde,“ vzdychl Aron. Plavně se vykroutil z objetí Minhyunových paží a obrátil se ke zmatenému baronovi čelem. „Já tu studuju, Minhyune. Nemůžu se ubytovat v učitelském apartmánu. Rozhodně ne oficiálně a už vůbec ne ve školním roce.“
„A-ale,“ zakoktal se Minhyun; Aronovo stanovisko ho úplně vyvedlo z rovnováhy, „jsem přece tady, abych tě chránil. A to nedokážu, když budeme noci trávit každý v jiné budově.“
„Min Kiho jsem neviděl už pár týdnů,“ uklidnil ho Aron. „Vnímám jeho přítomnost, ale ve snech se mi nezjevuje. Není nutné, abys nade mnou držel aktivní stráž.“
„No… to rád slyším, ale –“
„Tvůj zdejší pobyt není podmíněn produktivitou. Víš to, že jo?“
Minhyun se nejistě ošil. „Mám dojem, že jsem Min Ha tak trochu ukecal na to, že tu budu aktivně strážit tvoje sny.“
„Mně to tak nepodal.“
„Ne?“
„Ne. Mě se zeptal, jestli chci, abys tu byl. A já mu řekl, že ano, že se s tebou cítím víc v bezpečí.“ Aron se vytáhl na špičky a políbil Minhyuna na rty. „Mně stačí vědět, že tu jsi. Že stačí přeběhnout do druhé budovy a jsem u tebe. Rozumíš?“
Minhyun zvolna přikývl.
„A beztak ti tu budu oxidovat častěji, než ti ve finále bude milé…“
„Tak o tom pochybuju,“ zazubil se démon. Daemon mu úsměv oplatil.
„Jsi připraven na tour de Akademie s Minhem?“
„Nejsem si jistý,“ přiznal Minhyun rozpačitě. „Minho je… docela náročný společník.“
„Souhlasím.“
„Je ho všude plno.“
Aron přitakal.
„Nechá se odmítnout?“
Aron zavrtěl hlavou.
„Pak asi nemám na výběr.“
•••
Odpoledne strávili Eric a Kangta nákupy (zatím) základního vybavení bytu. Ve čtyři hodiny pak Kangtu čekala první lekce s paní Cho, jež se ho chystala zasvětit do tajů knihovnické práce, a proto, aby nepřekážel, se Eric rozhodl, že se vrátí na Akademii. Na otočku. Slíbil totiž Kangtovi, že první noc v novém bytě stráví s ním.
Půl hodiny se zdržel v kanceláři u laptopu a jakmile měl hotovo, vyrazil do západního křídla navštívit vlastní apartmán. Přede dveřmi zaváhal, či zaklepat, než vstoupí dovnitř – přece jenom, nemluvil s Hyesungem od chvíle, co se demonstrativně přestěhoval do pracovny ve východní věži – pak nad tím ale mávl rukou a vzal za kliku.
Pozdravil, aby o sobě dal vědět, a Hyesung vyhlédl z kuchyně. Když svého manžela uviděl, pozbyla jeho tvář výrazu.
„Eriku.“
Jako ve snách k němu vykročil, nerozhodný, jak se zachovat. Vteřinu dvě na Erika bez hlesu zíral, načež ho velmi nehyesungovsky objal.
„Omlouvám se,“ zadrmolil nešťastně. „Měl jsem na tebe dát… Jsem moc rád, že jsi v pořádku.“
Přemíra Hyesungem projevených citů Erika zaskočila. Neočekával, že by si jeho choť z celé (ne)důvěrou vyhrocené situace dělal těžkou hlavu.
„To nic,“ ubezpečil ho rozpačitě. „Nakonec mi beztak nic nehrozilo… Vlastně jsi to ty, kdo by měl žádat omluvu.“
Hyesung nechápavě svraštil čelo.
„Přišel jsem se ti doznat,“ vysvětlil Eric. „Podvedl jsem tě. Ne jednou. A míním v tom pokračovat.“
Nastalo ticho. Siréna se zadumala, jako by k vyřešení dostala extrémně zapeklitou otázku. „S Kangtou?“ hlesla konečně.
Eric kývl a Hyesung mávl rukou.
„Fajn. Radši ať s tebou spí, než aby tě chtěl zabít.“
Erikovi poklesla brada. „Víc k tomu neřekneš?“ žasl.
„Co jako? Znám tě dvě stě padesát let, sto let jsme manželé. Povšiml jsem si, že s monogamii si zrovna netykáš,“ kontroval Hyesung suše, načež Erika s potměšilým úsměvem poplácal po tváři. „Potrpím si na svůj společenský status, zlato. Velice. A kvůli takové prkotině, jako je tvůj další milenec, si ho rozhodně nepokazím rozvodem.“
„Tvůj pragmatický přístup je okouzlující, věříš?“
„To jsem holt celý já,“ pokrčil Hyesung skromně rameny.
V tom momentě se na konferenčním stolku v obýváku rozezvonil mobil. Hyesung se po něm otráveně ohlédl, no nakonec se nad volajícím smiloval a uvolil se hovor vzít. Tedy po krátkém zaváhání. Když totiž uviděl, kdo se ho dožaduje, zamračil se.
„Co chceš, Dongwane?“ zavrčel namísto pozdravu. Kimova odpověď ho ale viditelně zaskočila. „Je tady se mnou,“ opáčil, pohled upřený na Erika. Ten udiveně povytáhl obočí. „Ne. – Protože s tebou určitě netouží mluvit. – Cože? – O Sanze? Kdo je kruci –?“
Sanga? Eric nemohl uvěřit svým uším. Přiskočil k Hyesungovi a posunkem ho pobídl, ať mu telefon půjčí. Hyesung se zatvářil podezřívavě.
„Ty víš, o čem je řeč?“
„Jo. Můžeš mi, prosím, dát ten mobil?“
Hyesung neochotně uposlechl a Eric s díky navázal na přerušenou nit hovoru.
„Nazdar, Dongwane. Ty o Sanze něco víš?“
„Ahoj, Eriku,“ zacvrlikal mu jmenovaný do ucha a jeho dotaz okázale přešel. „Dvacet minut se ti snažím dovolat. Začínal jsem se bát, že mě snad otevřeně ignoruješ.“
„Rád bych. Naneštěstí jenom nejsem chronicky na příjmu.“
„Lámeš mi srdce.“
„Sanga. Mluv.“
Dongwan na druhém konci linky nespokojeně zamlaskal. „Minwoo se mi zmínil, že po ní pátráš. Proč?“
„To je moje věc.“
„Hodně bizarní věc. Pokud vím, byla ta démonka relevantní, když jsme byli děti. Proč se o ni najednou zajímáš?“
„Pamatuješ se na ni?“
„Proč se o ni zajímáš?“ nevzdával se Dongwan. Bohužel pro něj, Eric nebyl natolik zoufalý, aby ho jeho naléhání udolalo. Spíš naopak.
„Na tohle nemám čas,“ zavrčel vévoda. „Jestli mi nemáš, co říct, a přišels ze mě tahat rozumy, rozloučíme se rovnou –“
„Víš, jak Sanga vypadá?“ skočil mu Dongwan dychtivě do řeči.
„…“
„Hádám, že by se ti hodila její podobenka.“
„Ještě řekni, že ji máš.“
„Jinak bych ti přece nevolal.“
Eric si s povzdychem promnul kořen nosu. Nebyl s to odhadnout, jestli si z něj Dongwan střílí, nebo mluví vážně. No, jako obvykle. „Kdes k její podobence přišel?“ opáčil nedůvěřivě.
„Svět je malý,“ zasmál se Dongwan. „V našem rodinném sídle kdysi pracovali její příbuzní. Teta, strýc a bratranec. Ten přišel o život při jakési nehodě, podrobnosti si nepamatuju. Jeho rodiče ze služby odešli pár let nato. Respektive byli propuštěni… víš, jak to v minulosti bylo s finanční situací mojí rodiny.“
Eric souhlasně zamručel, aby dal najevo, že poslouchá.
„Po jejich odchodu se v jejich pokoji našlo pár věcí. Mezi nimi i věci jejich mrtvého syna. Schovali jsme je, pro případ, že by se pro ně ještě vrátili… oni se u našeho prahu už ale nikdy neukázali.“
„Takže mezi opuštěnými věcmi vašich sloužících figurovala Sanžina podobenka?“
„Byl jsem u toho, když jedna ze služebných ty krámy procházela a dávala je dohromady,“ zavzpomínal Dongwan. „Doteď si živě pamatuju, že když uviděla Sanžin obrázek, zbledla. Doslova ji obešla hrůza. Ptal jsem se jí, čí je to portrét, ale ona mi zarytě odmítala odpovědět. Byla to tak divná situace, že mi nedala spát.
Později jsem se pro tu podobenku vrátil a ukázal ji matčině komorné. Ta měla přece jenom ocelovější nervy… Kupodivu i jí pohled na Sangu dost otřásl. Její jméno mi však prozradila. A dodala, že slušní démoni o ní nehovoří. Neuvěřitelné. Ta holka děsila všechny kolem mě a já nechápal proč.“
„Určitou roli v tom asi hrálo, že byla nejlepší kamarádkou tehdejšího démona mrtvých,“ podotkl Eric. „Prince Myung Sooa.“
„Vážně?“ ohromilo Dongwana. Zadumal se. „Jo, pár věcí by se tím určitě vysvětlovalo…“
„A ty sis tu Sanžinu podobenku nechal?“
„Hm. Zní to divně, já vím, ale… fascinovalo mě to temné tajemno okolo ní, hádám… Abych byl upřímný, celá ta epizoda se mi docela vykouřila z hlavy. Když ale Minwoo před pár dny přišel s tím, že hledáš jistou prastarou démonku jménem Sanga… Ozval bych se ti dřív, ale vzpomenout si, kam jsem ten její portrét založil… Uf.“
„Ale našel jsi ho, že?“ ujistil se Eric.
„Jistě.“
„A budeš od té lásky a ofotíš mi ho…?“
„Až mi povíš, proč se o Sangu zajímáš, budu o tom uvažovat.“
Eric se pobaveně ušklíbl. Naznal, že Dongwanovy podmínky jsou vcelku férové… A hned vzápětí si znepokojeně uvědomil, že s milým Dongwanem, který mu (a nejen jemu) nevybíravě bodl kudlu do zad, bez varování přestal jednat obezřetně. Že se v průběhu konverzace a tradičního špičkování nechat ukolébat falešnou iluzí, že jsou oba zase na stejné lodi.
Vlastní slabost Erika k smrti vyděsila.
„Hledá ji jeden můj známý,“ opáčil zvolna, snažně doufaje že v jeho hlase není znát nic z toho, co se mu zrovna honí hlavou. „Jenom mu pomáhám.“
„Známý…?“ pokusil se ho Dongwan zvědavě ponouknout, aby mu prozradil víc. Eric se však nenechal.
„Promiň, ale takovou cenu ten obrázek fakt nemá.“
„Máš recht.“ Dongwan se dal do smíchu. A zněl stejně bezstarostně, jako se ještě před chvilkou cítil Eric. Bylo to jeho skutečné rozpoložení? Nebo ho jen mistrovsky hrál…?
„Sangu ti oskenuju, ať máš její portrét v pořádné kvalitě, a pošlu ti ho na mail. Ale dej mi pět až deset minut… můj stařičký skener je velice náladový…“
„Díky, Dongwane.“
„Rádo se stalo,“ opáčil hrabě Kim blahosklonně. Jeho úsměv byl doslova slyšitelný.
Žádné komentáře:
Okomentovat