Vánoce v červenci krát dva a na-ročním-období-nezáleží krát tři

Hezké poledne, milí a drazí.

Kpopový článek za měsíc červenec se pyšní řádnou rozmanitostí i slavnostní premiérou. Do oblasti "merch, co není album" sice už nějakou dobu opatrně zabrušuju, magazínům jsem se však až doteď vyhýbala jako čert kříži. Jenže není magazín jako magazín, že... 
Mimochodem, ano, mé letošní nadužívání termínu "Vánoce v červenci" začíná být otravné. Uvědomuju si to. A přísahám, že už se nebude opakovat. Uznejte ale, že neoperovat s ním v tomto článku by bylo neodpustitelné kreativní mrhání.   

Mysleli jste, že jsem s Kangtovými The Culture, The Future kartičkami skončila? Oh, vy bláhoví...! Existuje ještě Culture verze alba. Která kartičky, tam kde mohla, pojala skupinově. Což ze hry vylučuje jak Minha, tak Sooyoung, Changmina i Giselle. Ale sólista Kangta...! Ten svůj sólový exemplář má.

(pozn.: pro mini kartičky verze Time Capsule nemám ty správné úložné mini prostory, proto se jimi odmítám zabývat)

Kangtovu Culture kartičku jsem koupila na ebayi od slečny z Německa. Jednalo se o předobjednávku; slečnina The Culture, The Future alba byla teprve na cestě. O čemž jsem byla opětovně informována i formou zprávy. V němčině. Z nějakého důvodu se mi pravidelně stává, že když na ebayi obchoduju s Němcem, komunikuje se mnou německy. Takhle, teoreticky bych němčině měla rozumět, ale prakticky jsem ze školy už desetiletí a co si budem, to jediný, co si z němčiny pamatuju, jsou základy ze základky. Němčina na střední byla vlastně úplně o hovně. Takže asi tak. Proto jsem zprávu hodila do překladače, pochytila, co jí slečna míní, a odpověděla anglicky: že děkuju a že až bude kartičku odesílat, ať mi dá vědět.
Uběhl měsíc. Po Kangtovi ani vidu, ani slechu. Začínala jsem být nervózní... A pak dorazila zpráva. Tentokrát už v angličtině. Slečna si sypala popel na hlavu, omlouvala se, že alba stále ještě nemá. S takovýmhle prodlením nepočítala. Slíbila kupujícím vratku části peněz a prosila nás o trpělivost. A ne, věřte mi, nebyl to scam. Kartička byla odeslána o měsíc později, dorazila spěšně a v naprostém pořádku. No, a čtrnáct dní nato mi píšou ebay a PayPal, že mi kdosi vrací cca padesát korun. Slíbenou vratku od slečny jsem totálně zazdila, pro mě bylo hlavní, že mám Kangtu, takže jsem byla zmatená jak Goro před Tokiem, proč by mi měl kdokoli vracet jakýkoli peníze. Ehm. 😅

Kolem a kolem to byl neskonale chaotický nákup, ale v podstatě jsem si ho vlastně užila. Výsadní zásluhu na tom má zodpovědný přístup slečny prodejkyně. 

Kangtovo Culture selfíčko je dvojčecí exemplář Future selfíčka, aspoň na první pohled. Při bližším ohledání člověk drobné vizuální rozdíly snadno zaznamená. Nejvýraznější změnou Culture kartičky je pak samozřejmě její jedovatě růžové pozadí. 

V rámci Kangtova The Culture, The Future tria bych kartičky seřadila jako Future > Family > Culture, tím ale nechci Culture verzi jakkoli diskreditovat. I ona je překrásná. Trpí bohužel tím neduhem, že náleží k setu, v němž figurují o ždibec působivější kousky.

Chuu v dubnu comebackovala se třetím mini albem Only cry in the rain a atmosféra jak alba, tak titulního songu se mírnou oklikou vrátila k melancholickému dojmu, jenž ve mně vyvolalo – a stále vyvolává – debutové (a stále nepřekonané) Howl. Za což jsem jenom ráda. Veselé, pestrobarevné šílenosti jako Strawberry Rush jsou něco, co si člověk s Chuu podvědomě asociuje, a já rozhodně netvrdím, že si je v jejím podání bytostně neužívám, preferuju však ty hlubší kousky. Mezi něž se Only cry in the rain nepopiratelně řadí. 
Jako již tradičně jsem sáhla po standardní i chytré variantě alba a výběr verzí ponechala náhodě. Vyvoleno mi bylo šedivé duo Gray a Tiny Gray, tj. cover, jež vyhlíží jako obraz malovaný barvami. 🎨

Chytrá verze Only cry in the rain má podobu většího SMini alba. Doslova. Což mě na jednu stranu těší, jelikož mám pro vizuál SMini packagingu slabost (ačkoli sama nechápu proč), na stranu druhou mě mrzí, že jsme kvůli cool úbalu museli oželet photoboo(č)kovou část. Respektive jakoukoli Chuuinu fotku. V tom albu totiž není ani jedna. Nechápejte mě špatně, prostý a úpravný design Only cry in the rain je skvělý, ale čekala jsem, že minimálně jeden Chuuin snímeček uvnitř najdu. Už proto, že na přebalu je přítomna pouze ve svojí malované podobě. Která je boží. Ale není to fotka...

Na rozdíl od SMini alb, v tom Chuuině neexistuje žádný NFC disk. Album si člověk stáhne pomocí QR kódu na vnitřní straně přebalu. Aby však milá Tiny Gray verze řádně dostála svému jewel case cosplayi, doplňuje svůj interiér tzv. "mini CD objektem". Mrňavým diskem, který nemá žádnou jinou úlohu než vypadat jako mrňavé cédéčko. A daří se mu. Ten zbytečný kousek plastu má na celkový wow dojem z Platform verze Only cry in the rain nedocenitelný vliv.
Úbal standardní verze alba představuje papírový sleeve, v němž jsou uloženy photobook a CD holder. Packaging jako takový je těžký průměr; neproklínám ho, ale ani z něj nejsem bůhvíjak nadšená. V otázce vizuálnosti však Only cry in the rain umí a je to ironicky skutečná radost.
Mou nejoblíbenější albovou součástkou je kombinace mini cédéčka s CD holderem, což je asi to nejbizarnější, co jsem v životě o kterémkoli albu prohlásila... Každopádně je tomu tak. Diskové duo vypadá pokupě jako vinyl (estetika level tisíc!) a já tleskám kreativitě člověka, který toto uchycení vymyslel. V rámci rafinovanosti půvabnější způsob neexistuje. Tím jsem si jistá. 
Barevné schéma photobooku bych přirovnala k příjemně zamračenému dni. Photobook samotný pak působí jako intimní zpověď hlavní protagonistky. Radostné záběry střídá melancholie, melancholii syrový žal. Photobook vypráví příběh a je to příběh bolestně jímavý. Zrovna tak jako MV titulního songu. Kreslený story board tentokrát naneštěstí chybí, což pokládám za největší chybu Chuuina třetího mini alba.
Vyjma cédéčka a photobooku tvoří Only cry in the rain standardní plakát, roztomilé samolepky, stylový dopis, expresivní moodcut photo a colored paper, k němuž mě nenapadá vhodné přízvisko. Na zadní straně moodcut paperu se nachází návod na seskládání origami kukačky a vzhledem k tomu, že colored paper je měkký a čtveratý, mám podezření, že právě on má být onou kukačkou. Kdybych nebyla manuálně levá jak šavle, možná bych to i vyzkoušela... Motiv kukačky, mimochodem, provází celou Only cry in the rain éru a já tento drobný detail velice cením.
Kartičky mi do sbírky přibyly dvě. Za verzi Tiny Gray jsem byla obšťastněna ležatou Chuu s andělskými křídly, za verzi Gray brýlatou Chuu v červeném; obě jsou naprosto rozkošné. 

Když jsem zjistila, že v Only cry in the rain vede Chuu horizontální kartičku, podvědomě jsem počítala s tím, že jí neuteču. Jak se ukázalo, oprávněně. 😄 Ale nestěžuju si. Na milé ležaté kartičce výtečné vyniká sestřih Chuuiných vlasů. A ten mě nesmírně fascinuje...

Když Dreamcatcher v prosinci loňského roku vydaly singl My Christmas Sweet Love, byla jsem jako "hm, song je to fajn (lepší, než bych od vánočního počinu čekala), ale album si rozhodně kupovat nebudu". Nejsem fanda vánočních alb. Ani designů. Mé nejvánoční album je Unchanging: Orange. A to působí vánočně jenom proto, že jsou na něm miniaturní zlaté stromečky. 
Půl roku nato procházím prodejní DC hashtagy a v každém třetím inzerátu narážím na My Christmas Sweet Love kartičky. A co si budem, MCSL kartičky jsou rozkošné. Navíc ví bůh, kdy se dočkáme dalších albových DC kartiček... Takže jsem své kategorické stanovisko přehodnotila na "album si kupovat nebudu, ale vánoční kartičky svého (semi)biastva ano".
Dala jsem se do pátrání. MCSL kartičky se prodávají vcelku za levno, chtěla jsem proto ideálně pořídit všechny naráz. Za každou členku existují dvě kartičky a já měla namyšleno, že jistou konkrétní verzi chci za Siyeon a další konkrétní verzi za Handong. Za Suu samozřejmě obě. Milá čínská princezna mi v tom naneštěstí dělala docela binec, její tykadlová kartička totiž chyběla ve většině inzerátů, kde jsem si vyhlédla zbytek nutných exemplářů. Pomalu už jsem začínala přemýšlet, že Handong koupím samostatně, pak se ale na scéně zjevil ten americký inzerát! Obsahoval vše, co jsem žádala. Moje spása! Neváhala jsem ani minutu.
Zásilka dorazila ve standardním čase a když jsem ji otevřela, čekal mě nevýslovný šok. V obálce bylo Poca album. Já si My Christmas Sweet Love album samozřejmě nekoupila, takže jsem chvíli panikařila, či si slečna náhodou nespletla mou objednávku s objednávkou někoho jiného, ale kdeže! Ona jen použila svoje extra albové kopie jako zpevnění mého kartičkového kvintetu.
V albu byly přítomny jak samolepky, tak kartičkový stojánek, jediné, co chybělo, byla QR kartička. Zadní strana coveru je, pravda, lehce zmačkaná, na druhou stranu... mám album zadarmo. Takovou drobnou vadou na kráse by bylo nevděčné a absolutně pitomé se zabývat! ✨ Ochotně jsem tudíž zařadila My Christmas Sweet Love do svého albového seznamu. A aby bylo Poca album hezky kompletní, od slečny z Itálie jsem si k němu pořídila rozkošnou (viz gif) QR Suu. 

Tak, albovou odbočku máme za sebou, je načase podívat se na zoubek ze Států přicestovalým My Christmas Sweet Love kartičkám. Outfitově se jedná o nejjednodušší DC kartičky (a koncept obecně), hlavní úloha připadla svetrům. MCSL éra celkově působí jako projekt dělaný s láskou, ale nulovým rozpočtem. Troufám si tvrdit, že právě v tom tkví její primární kouzlo.
Do Dongiiny kolekci, jak jsem již prozradila, přibyla červená kartička se srdíčkovými tykadly. Nebylo to okamžité rozhodnutí, přemýšlela jsem i nad sobí variantou, tykadla však nakonec vyhrála. Ve vší svojí roztomilosti je ta kartička totiž stále nadmíru elegantní. Což je atribut, který u princezny Handong nemůže chybět.
U Siyeon jsem měla jasno od samého začátku. Jejím zástupcem musela být bledě modrá sobí kartička, jiná možnost nepřicházela v úvahu. Jak póza, tak grimasa činí tento exemplář nepřekonatelným. A to i navzdory hnusnému hnědému svetru, co má chuděra Siyeon na sobě.
Suino MCSL trio je jedním slovem čarokrásné. Ať už nevinně jako sailormooní PéÓBéčko, koketně jako tykadlová kartička či klasicky jako ta sobí. Mimochodem, je to zas jenom můj pocit, nebo má SuA na každé vánoční kartičce kompletně jiný účes...?

Nutno uvést na pravou míru, že ač Suiny pre-order benefity v šanonu běžně skladuju na úplně jiných stranách než albové kartičky, My Christmas Sweet Love éra je výjimka potvrzující pravidlo. Důvod to má jednoduchý: sbírám Suu ve formátu tři kartičky per album, což za MCSL  jaksi není možné. Makestar PéÓBéčko jsem koupila vyloženě jako tu třetí, doplňující kartičku. A musím spokojeně konstatovat, že svým designem mezi albové exempláře přirozeně zapadá. Připomíná mi tím Brianovo excelentní PéÓBéčko z alba Letters with notes. 

Nad potenciálním obsazením podskupiny, v níž by figurovala má nejdražší SuA, jsem přemítala už roky zpátky. Mí favorité jsou očividní, však se natřásají v gifu výše. Takto utopická představa ale byla příliš utopická; bohatě bych se spokojila se Suou a Siyeon + kýmkoli dalším nebo Suou a Handong + kýmkoli dalším... No, nevyšel ani jeden scénář. 😅 Debutu se dočkalo trio UAU.
Upřímně, kombo SuA + JiU + Yoohyeon je pro mou maličkost tou nejméně atraktivní variantou. Takhle, atraktivitou samozřejmě oplývá protože SuA, potíž je, že ani jedna z U částí mi nic neříká. Čímž neznevažuju jejich talent, ani to, jak jim to spolu šlape. Protože jim to šlape báječně. Tak trochu jsem ale doufala, že v rámci DC podskupiny budu nadšená z více členek než jenom té jediné, zásadní a nezbytné. Co se dá dělat... Dreamcatcher Company chce chvalozpěv na nádhernou, úžasnou, blonďatou(!) Suu, má ho mít. Mimochodem, nejsem fanda psané podoby jména UAU, ale moc se mi líbí, jak zní. A zrovna tak se mi líbí jeho význam. Respektive oba jeho významy.    
Zvyknout si na nový žánr a koncept mi chvíli trvalo, k UAU však sedí jako prdel na hrnec. Tohle trio má ženskost v popisu práce. Co mě na tracklistu prvního mini trochu zarazilo, je fakt, že se skládá ze čtyř songů, z toho dva jsou titulní. Proč? Jasně, dva titulní songy nejsou v kpopu nic neobvyklého, flexily jimi už Girls' Genaration, jenže... to se jednalo o full alba. A každý ten song (Lion Heart a You Think, Holiday a All Night) taky působil úplně jinak, ke dvěma title trackům tím pádem byl jakýs takýs důvod. U 2 Months a Attitude však žádný výrazný rozdíl v dojmu, konceptu ani žánru neshledávám. Jsou super, užívám si je, ale na to, aby oba fungovaly jako tvář alba, působí nadmíru příbuzně. Další věcí, která mě vyloženě vysírá, je stopáž. Jeden jediný ze čtyř Playlist songů (tj. Sacrifice) trvá déle než tři minuty. Tento nechutný trend by měl urychleně zemřít a nikdy víc se do hudby nevracet. Písničky kvůli němu působí strašně... uspěchaně. Nejvíc tím trpí právě titulní 2 Months, která skončí dřív, než se na ni člověk stačí pořádně naladit. Líbí se mi, ne že ne, ale třicet sekund navíc (minimálně) by jí ohromně prospělo.  
Playlist #You Are You, první mini album UAU, jsem si pořídila ve dvou verzích, normální a limitované.
Normal Edition je klasický jewel case a já si zvolila černou verzi L. Blonďatá SuA v černém saku a podprsence mě totiž zase jednou nutí pochybovat o mé asexualitě... Photobook je na poměry jewel casu docela objemný, což cením. Reálně mám pocit, že každá členka v něm má mnohem víc fotek, než kolik měli NU'ESTi v Romanticize... 

Ač to na skenu není znát, design cédéčka tvoří záběr na modrou sklenku. Hezky tím pádem koresponduje s coverem a celkovým alkoholovým vibem, v němž UAU svůj debut pojaly.

Packaging limitované & verze alba nepůsobí dvakrát limitovaně. Je to sešit – festovní, ale pořád sešit – schovaný ve sleevu. Který milé album mění na fotobudku, viz MV 2 Months. Ge-ni-ál-ní! Ten design je neskutečně cool. Označovat však tuto variantu jako "limitovanou" mi jak v rámci packagingu, tak v otázce ceny přijde dost mimo.

Cédéčko vyhlíží velmi jednoduše, lesklý stříbřitý kruh, jež ozvláštňuje černý podklad, ovšem budí patřičně elegantní dojem. Jaký půvabný minimalismus! 
Photobook je absolutně fantastický. Těch outfitů, co v něm děvčice vystřídají...! Od něžných, veselých a barevných až po temné, svůdné a sexy. Nádhera! Obsahuje rovněž oba koncepty normálních verzí, tím pádem jsem nepřišla ani o červenou koženou Suu verze P. 
Poněkud random albovou součástkou je kvintet samolepek: logo skupiny a čtyři názvy songů. Teď si možná říkáte, co je na samolepkách random, vždyť ty se v kpop albech vyskytují běžně...? Jistě. Jenže tato pětice je v Playlistu vložena na volno, halabala. Kupodivu nevypadává, což je jí nutno připsat k dobru, přesto bych mnohem raději viděla samolepky pohromadě na jednom listu.

Kartičky obsahuje album tři. A podle unboxingů to v devadesáti procentech případů vyjde tak, že člověka obšťastní všechny členky. Velkorysé. Na Dreamcatcher Company až podezřele moc. A co to znamená pro mě? Že mi do sbírky úspěšně přibyly dvě funkční kartičky. 
Ve verzi L na mě čekala SuA z verze P (haha), konceptová kartička v červené kůži. Zatraceně sexy exemplář. To rozkošná hrníčková kartička z verze & je jeho pravým opakem. Pro nevinnou Suu v bílé mám velkou slabost; snad proto, jak nezvyklý pro ni takový styling je. 
Limitovaná verze & rovněž nabízí skupinovou 3cut fotku. Vyvolena mi byla bílá varianta, tj. druhá něžná SuA. Feat. JiU a Yoohyeon v teplákovce. Jak asi víte, skupinové záležitosti mám velice ráda a ta UAUovská vypadá setsakramentsky dobře. Pokud se mi naskytne příležitost pořídit i zbylé dvě... třeba se tu někdy v budoucnu kromě Suiných blonďatých kartiček objeví i další 3cut photo.  

Prvotní oznámení, že součástí 27 čísla magazínu Dicon budou Day6, mě nikterak neoslovilo. Následné zjištění, že covery verze A, One Fine Day6, budou řešeny tak trochu unitkově a Sungjin se bude párovat s Brianem, mě naopak zaujalo nesmírně. Proto jsem jednoho pěkného dne naběhla na YouTube a pustila si random unboxing Dicon magazínu. Čistě abych viděla, jestli za ty nehorázný prachy, který za něj chtějí, stojí. Ehm. Můžete hádat, jak to asi dopadlo. 😅
Věděla jsem, že filmnadvd Dicon magazíny běžně objednává, tudíž jsem se místem koupě před datem předobjednávek vůbec nestresovala. To se ale změnilo, jakmile předobjednávky začaly. Netuším, co má distributor filmnadvd proti Day6, ale Dicon číslo 27 kompletně bojkotoval. Když jsem naznala, že tady mi pšenka nepokvete, obrátila jsem pozornost k instagramu. Že se přidám k některému evropskému group orderu. Ale hádejte co? Nebyla jsem zaboha schopná žádný najít. Zachvátila mě regulérní panika. Co teď?! Já ten magazín, co je solidní photobook, sakra chci! A pak jsem si vzpomněla na poslední záchranu – ebay. 
Našla jsem si dva korejské inzeráty, které se mi zamlouvaly, a schovala si je do záložek. S tím že One Fine Day6 pořídím po výplatě. Oba inzeráty tvrdily, že nabízejí deset kusů od každé verze, to znamená, že nemusím nijak spěchat. Že? Že?!
Dva dny před koncem předobjednávek jsem měla dlouhou chvíli a nenapadlo mě nic lepšího, než zkontrolovat jeden z inzerátů. Otevřela jsem ho... a dvě tři vteřiny nechápavě zírala na oznámení, že nabídka již není platná. Stornovali ji. A já neměla daleko k tomu začít si rvát vlasy. "Tenhle merch je snad prokletej!" zoufal si můj Hongbinem zabiasovaný mozek. 
Druhý inzerát jsem otevírala s absolutní hrůzou, naštěstí zbytečně. Velkolepě jsem se tedy vykašlala na celou "nákup až po výplatě" filozofii a okamžitě si One Fine Day6, Sungjinovu variantu, objednala. Takže supr, Dicon mám, ale nebojte, tady bizár nekončí. Pár dní nato mi ebay píše, že milý prodejce dává na Dicon magazín docela slušnou slevu! Že mě to popudilo, je velmi zdvořilý eufemismus. Co si z toho mám kurva odnést za ponaučení?! Když váhám, mám hovno, když jsem akční, prodělám. Na druhou stranu, kupuju merch jedné z největších kpopových drama queen... můžu děkovat Misusovi, že mi nevybuchl monitor...

Zhruba po měsíci byl magazín oficiálně vydán a má nákladná zásilka vyrazila na cestu. Přepravovala ji korejská pošta, u nás ji tedy logicky přebrala ta česká. Jsem zvyklá, že za zásilky z Koreje platím ebayi nehorázné DPH, průchod přes celnici pak ale probíhá zcela bez problému. Jenže Sungjin je drama queen; jeho průchod se samozřejmě nemohl obejít bez obstrukcí. Zásilka dorazila do ČR, připravovala se na celní řízení, místo něj ale byla uložena na vyměňovací poště. Proč? Netuším. Asi vypadala podezřele. A ode mě bylo požadováno "doložit hodnotu zboží". Vzhledem k tomu, že žádný celní e-mail mě neobšťastnil (proč?!) a čekat, až pokyny dorazí poštou (trapas), se mi nechtělo, celní formulář jsem ještě ten den vyplnila online. Dodala jsem k němu daňovou fakturu a modlila se, ať je to vše. 
Bylo. Divím se i ušima. 

(pozn.: doslova hodinu předtím, než mi byla Balíkovnou doručena milá zásilka, mi pošta doručila psaní z celnice. ve kterém stálo vlastně jen to, ať jim vyplním online formulář. wow. o nějakém doložení hodnoty zboží nepadlo ani slovo.)
One Fine Day6 je encyklopedie mezi magazíny. Dvě stě kvalitních(!) stran úchvatných fotek z něj činí ukázkový photobook. Mít pevný cover, byl by bezkonkurenční. Chápu ale, že magazín nemůže být řešený jako kniha, to by bylo zavádějící... 

Magazín a jeho inclusions jsou uloženy v nadesignovaném kartonovém obalu. Docela random schovka – trumfne ji leda Changminova Human kapsa na suchý zip – ale ten nápad i provedení se mi líbí. Dodává celému produktu majestátní ráz. 
Vnitřní část magazínu je pro všechny One Fine Day6 verze tatáž, tj. skupinová. Koncept typu A se nese v příjemně ležérním duchu a já si ho podvědomě spojuju s bledě modrou barvou. Což bude vina vší té džínoviny, co má Sungjin na sobě... Pohrdám světlou džínovinou. Ale kurva, on v ní vypadá tak dobře...! Každý jeden Sungjinův snímek je perfektní, jen horko těžko bych vybírala svého oblíbence. Snad Sungjin à la fotograf...? I přední visual Brian má kupu žhavých kandidátů, u něj mi však volba favorita problém nedělá: žlutý kužel na hlavě rozhodně zasluhuje vlastní fandom.  
Navzdory tomu, jak perfektní jsou Sungjin a Brian sami za sebe, jasným highlightem celého magazínu jsou jejich unit fotky. O jakékoli objektivitě mého názoru samozřejmě nemůže být řeč, jsem vrchní SungK shipper a nestydím se za to, troufám si však tvrdit, že jejich unitky mají docela jinou váhu než ty Wonpilovy a Dowoonovy. Výtečně to demonstruje vlastně hned první unit dvojstrana, jež sestává ze dvou kámošů (Wonpil a Dowoon) a zamilované slečny (Brian), co se tulí ke svému děsně cool frajerovi (Sungjin). Tolik k mému prvnímu One Fine Day6 dojmu. 😄 

Nezdá se mi správné prohlašovat, že tento prostý džínový photoshoot je to nejkrásnější, co kdy Day6 nafotili – zvlášť když existuje Rock Band verze Band Aid – ale velmi kontaktní SungK bez pardonu uzurpoval moje naivní shipperské srdéčko, čili... Hej, ty těžký prachy za to rozhodně stály. 

Magazín vyjma kupy sběratelských inclusions obsahuje taky (dvojitý) papírový stojánek na pohlednice. Který já sice nikdy nevyužiju, ale líbí se mi jeho barevnost. Neonově zelená vypadá na černém podkladu fakt skvěle. A když už jsem začala s těmi pohlednicemi... 
Těch One Fine Day6 obsahuje rovnou deset. Jednu skupinovou, jednu unit a osm Sungjinových. A k mému příjemnému překvapení se na nich operuje jak s ležérním One Fine Day6, tak s elegantním Perfect Day6 konceptem. O nejstylovější fotku se samozřejmě postaral Brian, nic jiného jsem ani nečekala. Cením detail data ve spodním rohu: Sungjinovy narozeniny a Day6 debut. A zadní strana, můj ty bože...! Sungjinova známka a razítko povyšují celý pohlednicový design na úplně nový level. Mimochodem, leaderovo osmero jsem mírně protřídila a pohlednice pořízené přímo jím si ponechala v magazínu. Takhle, chlapec má fakt pěknou ruku a ještě hezčí stín, já ale v šanonu dávám přednost jeho švarné tváři. Chápeme se.  

Další půvabnou sběratelskou záležitostí jsou dva tzv. 4cut printout papery. Nevím, jestli chtěl Dicon trhnout rekord nejdelšího názvu papírového produktu, ale rozhodně patří k favoritům... Navzdory vzletnému a vyčerpávajícímu jménu je ale řeč o klasické 4cut záležitosti klasické pohlednicové velikosti, tj. pasuje do čtyřokýnkové fólie na rozdíl od pohlednic, hm. Jedna náleží Sungjinovi krát čtyři, druhá SungK(ay)ovi krát čtyři. Prosté, jasné, velice(!) krásné. Líbí se mi hravost, jež oba 4cut kousky nenuceně provází.
Kartiček nabízí magazín celkem pět. Čtyři sólové, jednu unit. Obhacení mojí skromné SungK kolekce snad nikdy nebylo rozmanitější... Selfíčka jsou to neskonale povedená. Sungjin, jak u něj bývá zvykem, si s nějakými extra pózami hlavu nedělá, když má fotit selfie, vyfotí selfie a šmitec. Jeho sólové kvarteto se tak liší pouze ozdůbkami na líčku a prostředím; dvě selfíčka jsou focena venku, dvě jsou focena uvnitř. Zadní strany se pyšní autogramy, barevně je zaštiťují modrá a neonově zelená. Zvláštní, leč svěží kombinace. 
Co se pre-order benefitu týče, byla jsem obdarována Sungjinovou úchvatnou drobnou záložkou. Zbožňuju její křehký design. 🩵

...pac a pusu, Vaše Nagasaki