• Pětaosmdesátá kapitola se nevyznačuje nikterak akčním dějem a příběh se sune kupředu jen drobounkými krůčky... Taková poklidná, leč podstatná mezihra.
V deset dopoledne čekala Kangtu druhá knihovnická lekce s paní Cho. Eric měl taktéž nějaké povinnosti, a tak chvíli po deváté naznal, že je čas vydat se zpátky na Akademii.
Kangta ho jako správný gentleman doprovodil až k botníku, než se však Eric stačil pro svou obuv sehnout, daemon si své akceptování jeho záměru očividně rozmyslel a objal překvapeného démona kolem krku.
„Mohl bys tu zůstat.“
Eric si sám sebe automaticky představil, jak skutečně setrvá ve městě, zajde na nákup, uvaří, pak společně s Kangtou poobědvají u jeho zbrusu nového stolu a pak… pak budou páchat nemravnosti. Nebo dost možná ještě předtím. A taky v mezičase… Kangtův tón, jakým onu prostou nabídku pronesl, skrýval plno příslibů.
Byla to úchvatná myšlenka. Až nesmyslně úchvatná.
Eric s povzdychem zavrtěl hlavou. „Mám práci.“
„A až dopracuješ…?“
„To záleží… nebudu tě příliš rozptylovat?“
„To rozhodně budeš,“ zazubil se Kangta. „Ale abys věděl,“ políbil Erika na rty, „pro mé správné soustředění je nutné nechat se sem tam patřičně rozptýlit.“
„Svěříš mi takovou zodpovědnost?“
„Důvěřuju tvojí zodpovědnosti.“
„V tom případě,“ blýskl po něm Eric lišáckým úsměvem, „se tvého rozptylování velice rád ujmu.“
A tak bylo dohodnuto a Eric byl z bytu úspěšně propuštěn. Svůj návrat odhadoval zhruba mezi čtvrtou a pátou odpolední. Kdyby se vyskytlo jakékoli prodlení, dá Kangtovi vědět. Což byla samozřejmě narážka na mobilní telefon, se kterým milý daemon stále nebyl s to se řádně sžít. Vlastně se mu vyhýbal jako čert kříži. Úpěnlivě proto zadoufal, že se Erikovi veškerá možná zdržení vyhnou.
A jako by toho nebylo málo…
„Ah, abych nezapomněl.“ Eric z kapsy vytáhl jakýsi papírek a podal ho Kangtovi. Nebylo na něm nic vyjma jednoho telefonního čísla.
„Ozvi se Yumi. Minimálně jeden hovor si od tebe zaslouží.“
•••
V hlavní budově Akademie bylo ticho jako v hrobě. Probíhala vyučovací hodina, veškeré studentstvo bylo usazeno v učebnách. Eric si pár vteřin ten nezvyklý klid vychutnával, vzápětí si ale uvědomil, že mu po zádech běhá mráz. Ticho ve zdejších prostorách bylo fajn, ale zatraceně divné zároveň. Cestu do východní věže se proto rozhodl střihnout přes prosluněné nádvoří. I ono pravděpodobně bude prázdné, jeho opuštěnost – zvlášť za hezkého počasí – však nikdy nepůsobila tak zlověstně.
Předpoklad dopolední opuštěnosti se ale ukázal býti značně mylným, jelikož na nádvoří postával Min Ho a hovořil… s Minhyunem? Erikovo obočí údivem vystřelilo vzhůru, až málem zmizelo pod černou ofinou. Trochu naivně se ale domníval, že ho o konkrétním datu baronova nastěhování sem předem informují… No nic.
Vykročil směrem k dvojici, která jeho přítomnost postřehla takřka okamžitě; Min Ho Erika se širokým úsměvem na rtech pozdravil, Minhyun zareagoval způsobnou, leč trochu prkennou úklonou.
Eric si s Min Hem vyměnil pár věcných poznámek o duševním stavu nejkrásnější živoucí mrtvoly, načež hrabě nonšalantně zažertoval, jak patrná na vévodovi její návštěva je. Kangtovo jméno během těch několika vět neznělo ani jedinkrát. V té chvíli to Erikovi nijak zvláštní nepřišlo, až později ho napadlo, že se Min Ho ke Kangtově trefné přezdívce možná uchýlil proto, že se o něm nechtěl napřímo šířit před Minhyunem.
„Kdy jsi přijel?“ obrátil se na rozpačitě přešlapujícího barona.
„Včera,“ zamumlal Minhyun, nepokrytě zděšený, na něj Eric mluví.
„A? Jak proběhlo tvé zdejší přijetí?“
Minhyun přestal úzkostně sledovat špičky vlastních bot a zadíval se vévodovi přímo do očí. Co tu nenadálou změnu způsobilo, se Eric neodvažoval odhadnout.
„Lépe, než bych čekal,“ přiznal Minhyun po pár nekonečných vteřinách přemítavého mlčení. „Myslím, že největší zásluhu na tom má Hongbin.“
Eric tázavě pohlédl na Min Ha a ten přikývl:
„Dobrovolně se Minhyuna ujal. Zhoumi tak byl nucen zakopat válečnou sekeru, jinak by svého idola zklamal.“
Na upřímné gratulace z Erikovy strany nedošlo; v ten moment se totiž otevřely dveře západního křídla. Minhyun, pro nějž to očividně byl smluvený signál, se oběma démonům omluvil a spěchal za Nichkhunem.
Tehdy si Eric povšiml, že baronu Hwangovi sedí na rameni malá okřídlená bytůstka.
„To je Siyeon?“
„Jo,“ zabručel Min Ho. „Docela nás vyděsilo, jak moc se k němu má…“
„Proč?“ Eric svraštil čelo. „On je démon snů, ona jejich strážkyně. V podstatě jsou z jednoho těsta. Měli by si rozumět.“
„Hm. Ale není to tak dávno, co před ním chránila Nichkhuna.“
„Je to její práce.“
„No právě! Jak teda může být s Hwangem zadobře?!“
„Ale… oni dva si přece nic neudělali,“ namítl Eric. „A když je s Minhyunem zadobře Nichkhun… Siyeon nemá nejmenší důvod proti němu jakkoli brojit.“
Min Ho přimhouřil oči. „Mluvíte jak Yesung,“ obvinil vévodu rozmrzele.
„Když jsme u Yesunga,“ Eric vrhl kradmý pohled směrem, kterým odešel Minhyun, „neměl by u něj teď praktikant Horvejkul náhodou učit? Asistovat mu? Nebo si aspoň dělat poznámky…?“
„Yesung dal praktikantu Horvejkulovi dneska volno,“ vysvětlil Min Ho. „Kolektivně jsme se shodli, že hlídaní Hwanga je přednější.“
„Měl jsem za to, že s Minhyunovým pobytem tady souhlasíš.“
„Ah, tak to nemyslím,“ potřásl hrabě hlavou. „Chci říct… Však jste ho viděl!“ odfrkl. „Tváří se jak zmatený, nakopnutý štěně!“
„Nichkhun tedy zastává roli morální podpory?“
„Zaskakuje za Arona. Dokud neskončí vyučování.“
Eric se pobaveně uchechtl a pak zcela náhodně vzhlédl k oknům západního křídla. Veselí ho rázem přešlo. Do toho rozhovoru se mu ani v nejmenším nechtělo, jenže… bylo třeba jej absolvovat. „Je Andy u sebe?“
„Ne. Ráno odjel.“
Neočekávané narušení před vteřinou namyšlených plánů vévodu zaskočilo. Udiveně se na Min Ha podíval. „Kam?“
„K vám. Přišlo na něj nutkání ukojit své sirénské pudy.“
„Cože?“
Min Ho obrátil oči v sloup. „Šel se naložit do vašeho podsvětního bazénu s mořskou vodou,“ podal Erikovi mnohem méně poetickou verzi své předchozí věty. A jak si tak nervózního vévodu chvíli prohlížel, pochopil odkud vítr vane. „On o vás a Kangtovi nic neví, co?“
Eric zavrtěl hlavou. Napadlo ho, že ještě před pár lety by Hyesung Andyho tou šťavnatou novinkou oblažil hezky zatepla, čistě proto, aby mu ublížil. Avšak v poslední době byly vzájemné vztahy mezi oběma – kdysi dávno nerozlučnými – sirénami více než solidní. Odpověď tudíž byla jasná: ne, Andy nemá tušení, jakou kudlu mu jeho milovaný Eric bodl do zad.
„Budu v kanceláři,“ oznámil Min Hovi. „Kdybys potkal Hongbina, vyřiď mu, prosím, ať se za mnou po obědě zastaví.“
„A Andy?“
„S Andym se spojím sám.“
„Neoddalujte to,“ doporučil mu Min Ho suše. Měl samozřejmě pravdu.
•••
Hongbin dorazil do pracovny pár minut po půl druhé. Eric zrovna seděl za stolem a mžoural na monitor notebooku, Handong lenošila na neonově růžovém samolepicím bločku po vévodově pravici. Jakmile Hongbin vílu spatřil, rozzářil se. Nebyl překvapený, pouze bytostně nadšený.
Prozradil Handong, že cestou sem potkal Siyeon a Minhyuna, což strážkyni Erikových snů velice zaujalo. Rozhodně mnohem víc, než když se jí o nich obou před pár hodinami zmínil Eric.
„Nadešel čas se socializovat,“ konstatovala Handong a upravila si účes. „Bavte se tu, pánové, já mizím.“
Nechala si od Bina galantně podržet dveře, mávla křídly a byla pryč.
„Nevyplašil jsem ji?“ poškrábal se Hongbin rozpačitě na hlavě. „To bych nerad…“
„Naopak. Myslím, že se jí líbíš,“ ujistil ho Eric.
Hongbin usedl do stejného křesla jako posledně a tázavě se na vévodu Muna zadíval. Zavolal si ho, a to znamenalo, že musel zjistit nějaké informace o Sanze! V to Hongbin alespoň doufal.
Eric vzal do ruky papír, jenž ležel příhodně přichystaný na hromádce různobarevných složek, a podal ho Hongbinovi. „Je tohle Sanga, kterou hledáš?“
Podobenka, jejíž vytištěnou kopii mu démon předal, byla vyvedena ve zvláštním neučesaném stylu tušové malby, a přesto perfektně zachycovala rysy půvabné dívčí tváře, kterou Hongbin důvěrně znal z Myung Sooových vzpomínek. „Kde jste ten portrét našel?“ vydechl ohromeně.
Eric mávl rukou. „To by bylo nadlouho. Každopádně jsem rád, že ho nyní můžeme oficiálně využít při pátrání. Rozhodně si usnadníme práci.“
Hongbin pokýval hlavou, avšak zdálo se, že démona ani nevnímá. Hleděl na Sanžino umné umělecké vyobrazení jako na svatý obrázek.
„Prošel jsem registry obyvatelstva Podsvětí,“ podotkl Eric a když viděl, že Hongbinova pozornost stále bloudí kdesi v neznámu, rozhodl se ji upoutat propiskovým atentátem. Zabralo to; jedno psací náčiní trefilo mladíka přesně do čela. „Nikdo odpovídající Sanžiným parametrům v posledních třech stoletích nezemřel.“
„To je dobrá zpráva!“
Eric neurčitě trhl rameny. „Mohla umřít dřív,“ namítl vzdor Hongbinovu entuziasmu. „Tak nebo onak, stále o ní skoro nic nevíme. Přemýšlel jsem, koho vyjma mých rodičů oslovit, aby nám o ní něco popovídal. Kdo by o Sanze mohl vědět něco víc…? A pak mi došlo, že ten teoreticky nejlepší zdroj informací máme přímo tady na Akademii.“
Hongbin si přestal mnout bouli na čele. „Vážně?“
Démon vážně přitakal a v tom okamžení, zrovna jako by to měli do puntíku nacvičené, se ozvalo zaťukání na dveře. „Ah, akorát včas!“ zazubil se Eric. „Dále!“
Příchozího znal Hongbin od vidění. Byl to světlovlasý mladík, který v jídelně sedával u učitelského stolu, a pokud Bin správně pochopil situaci, pojila ho společná minulost s Chansungem.
Eric hostu nabídl křeslo naproti Hongbinovu. „Hongbine,“ usmál se na chlapce a v tom úsměvu bylo cosi spikleneckého, „toto je Lee Junho, bývalý člen Lordovy rady. Nenech se, prosím, ošálit jeho mladistvým vzhledem. Ve skutečnosti je starší než já.“
Junho se ušklíbl. „Čeho si Vaše Výsost od zasloužilého kmeta, jako jsem já, žádá?“
Vévoda zavrtěl hlavou. „Má Výsost ničeho,“ odvětil, načež se on i Junho významně zadívali na mlčícího Hongbina.
Tak jo. Bin potlačil podvědomé nutkání vzít nohy na ramena a vyloudil na tváři něco, co se snad i podobalo přívětivému výrazu. Pak Junhovi předal papír se Sanžiným portrétem.
„Pamatujete se na ni?“
Daemonův arogantní úsměšek zřetelně povadl. Nedůvěřivě očima zatěkal mezi Hongbinem a inkriminovanou podobenkou, než váhavě přisvědčil: „Lee Sang Ah. Největší strašák éry temna. Jistěže se na ni pamatuju.“
„Proč? Co provedla?“
„Vůbec nic,“ povzdechl si Junho. „Jejím proviněním, které žádným proviněním nebylo, byla její magie. Zradila ji stejně, jako démonská síla zradila Kima Myung Sooa.“ Pár vteřin se s Hongbinem navzájem měřili pohledem, načež Junho zvídavě naklonil hlavu ke straně, aby si mračícího se chlapce v uniformě ohňovládců mohl prohlédnout i z jiného úhlu. „Jsi mu velice podobný,“ podotkl zamyšleně. „Živelní nadání by taky odpovídalo… harmoničtí partneři si umějí nahlížet do vzpomínek… odtud Sangu znáš, viď? Ze vzpomínek prince Myung Sooa.“
Hongbin přikývl. „Ale nevím toho o ní dost.“
Eric vzhlédl od poznámek, které si zapisoval do růžového bločku, na němž ještě před chvílí lelkovala Handong. „Řekls, že Sangu zradila vlastní magie?“ Čelo mu zbrázdila hluboká vráska. „Tomu nerozumím. Co bylo na jejím živlu tak nepřístojného, že ji kvůli němu zatratila vlastní rasa?“
„I před vámi se kvůli vaší speciální magii má vaše rasa na pozoru,“ opáčil Junho.
„Má Sanga nadání pro víc živlů současně?“
„Nemá nadání pro žádný živel a zároveň pro úplně každý. Sanžina magie nemá konkrétní podobu, mění se v závislosti na tom, kdo se nachází v její blízkosti.“
„Půjčuje si magii od ostatních?“ vydechl Hongbin ohromeně. Koutkem oka zaznamenal, že kousek od Erikova křesla se zjevil Myung Soo. Tvářil se napjatě.
„Nejen magii,“ uchechtl se suše Junho. „Taktéž dovede disponovat silami nejvyšších démonů. Má tak v podstatě neomezenou moc. Kdyby chtěla, mohla by zmasakrovat většinu populace, a ani by se při tom nezapotila… Démoni i daemoni se před ní tenkrát třásli strachy. Teoreticky se v ní odrážela kombinace dvou největších hrůz tehdejší doby: démon s mocí nad ohněm a možná druhá Smrt s velkým es.“
Hongbin povytáhl obočí. „Takže od ní celý svět očekával katastrofu, ale… žádná nepřišla.“
„Ovšemže ne. Lee Sang Ah nebyla pošahaný magor, ale nevinná oběť stupidních předsudků,“ odfrkl daemon. „Oběť nechutně zkostnatělé společnosti, jíž jsem já sám byl součástí… je mi za to hanba.“ Bylo to pragmatické konstatování bez jakýchkoli příkras a pokusů o výmluvy, což do-té-chvíle-ne-až-tak-sympatického Junha v Hongbinových očích rázem povýšilo.
„Po mučednické smrti prince Myung Sooa se situace paradoxně uklidnila. Najednou si byli všichni jistí, že jim od Sangy žádné nebezpečí nehrozí. Což byla pěkná bláhovost. Sanga se v tu chvíli zlobila na celý svět. Naštěstí pro nás všechny… na Myung Sooa se zlobila o ždibec víc.“
Myung Soo sebou provinile trhl. Hongbin se k němu prudce otočil, nedbaje Junhova udiveného výrazu, a svraštil čelo. „Proč?“
Ta otázka nebyla adresována konkrétně, a zároveň patřila jim oběma.
„Obětoval se kvůli nevděčníkům, kteří jeho pomoc nezasluhovali,“ opáčil Junho pomalu, očima pátraje v prázdném prostoru, kam se díval Hongbin. Nevykoukal samozřejmě vůbec nic. „Nebýt toho činu, jeho jméno by bylo dodneška vláčeno bahnem a status démona mrtvých stále nesmyslně stigmatizován, ale… nebylo žádným tajemstvím, že Sanga s jeho altruistickým rozhodnutím pomoci potřebným zásadně nesouhlasila. A upřímně, já se jí nedivím. Proč se starat o členy společnosti, která vámi opovrhuje, vidí vás jako zrůdy a nikdy pro vás nic dobrého neudělala? Nic jí nedlužili, právě naopak. Ona dlužila jim.
Sanžin plán byl logický – přečkají epidemii rudé smrti někde mimo civilizaci, jen oni dva. Prakticky by se to nelišilo od jejich běžného života, roky se přece spoléhali výhradně jeden na druhého. Jenže princ Myung Soo…“ Povzdechl si. „Princ Myung Soo byl přespříliš soucitný.“
„Mně to zní šlechetně,“ namítl Eric.
„Ano. Ale z pohledu Sangy…“
„Měla pocit, že ji opustil,“ hlesl Hongbin bezbarvě.
Myung Soo zahanbeně odvrátil zrak.
„Co se se Sangou stalo pak?“ zeptal se Eric.
„Dala vale Podsvětí a stáhla se do ústraní.“
„Tušíš, kam se přestěhovala?“
Junho přikývl. „K nám. Do říše daemonů.“
Ve tvářích Erika a Hongbina se mihnul stejně užaslý jako skeptický výraz. Očividně přemítali, jestli si z nich Junho neutahuje. „Vážně?“ Vévoda si rozpačitě odkašlal. „Nebylo pro démonku riskantní hledat si v té době bydlení v říši daemonů?“
„Pro každou jinou určitě. Ale Sanga byla – a stále je – tak jaksi… nedotknutelná. Stále se jí příliš bojíme, než abychom proti ní cokoli podnikali. Zvlášť když k tomu není důvod. A on není. Sanga nedělá problémy a daemoni a daemonští vojáci se jí ochotně klidí z cesty. Funguje to tak už staletí.“
„Takže je naživu?“ ujistil se Hongbin.
„Neměla by snad být?“ podivil se Junho. Bin ale jeho otázku očividně pokládal za ryze řečnickou.
„Znáte její adresu?“
„To ne. Ale,“ daemon pokrčil rameny, „můžu se poptat.“
•••
V Erikově kanceláři Myung Soo umanutě mlčel. Mlčel i cestou do severního křídla. Půlhodinu Hongbinova pobytu ve společenské místnosti, kam ho zatáhl Minho, promlčel taktéž. Jakmile ale za sebou Hongbin zavřel dveře pokoje a oni konečně osaměli, Myung Sooovo mlčení vzalo bezprostředně za své.
„Tak už víš, co jsi chtěl vědět,“ vyhrkl zoufale. „Netěší mě to, ale doufám, že jsi spokojený. O to ti přece šlo, ne? Zjistit pravdu. A tu už teď znáš. Můžeš to tedy, prosím, nechat být?“
„Ani náhodou,“ zamračil se Hongbin. „Nepřestanu, dokud se se Sangou nesetkám!“
„Proč?!“
„Protože byla tvoje spřízněná duše!“
„Kterou, jak jsi správně řekl, jsem opustil,“ připomněl mu Myung Soo trpce.
Hongbin svraštil čelo. Začínal chápat, odkud vítr vane… a bylo to k smíchu. „Toho se bojíš? Že Sanga rozbije hubu mně namísto tobě?“
„Sanga by si našla mnohem sofistikovanější způsob mučení.“
„A plýtvala by jím na lidského joudu,“ Hongbin máchnutím ruky dramaticky obsáhl svou maličkost, „co není její urozený démonský kámoš, na kterého má pifku? Tady by zadostiučinění příliš nefungovalo, nemyslíš?“
Myung Soo si povzdechl. „Nechápu, proč je to pro tebe tak důležité,“ zabručel.
V tu chvíli se Hongbinovi rozezvonil mobil. Volal mu Seungyoon.
Jako znamení shůry.
„Kdybych byl v tvojí kůži,“ prohlásil Bin a vzal vyzvánějící mobil do ruky, „přál bych si, aby Yoonovi někdo řekl, že mě to mrzí a že jsem ho měl rád.“ Smutně se na Myung Sooa usmál. „Teď už mi rozumíš?“
•••
V hlavní budově Akademie bylo ticho jako v hrobě. Probíhala vyučovací hodina, veškeré studentstvo bylo usazeno v učebnách. Eric si pár vteřin ten nezvyklý klid vychutnával, vzápětí si ale uvědomil, že mu po zádech běhá mráz. Ticho ve zdejších prostorách bylo fajn, ale zatraceně divné zároveň. Cestu do východní věže se proto rozhodl střihnout přes prosluněné nádvoří. I ono pravděpodobně bude prázdné, jeho opuštěnost – zvlášť za hezkého počasí – však nikdy nepůsobila tak zlověstně.
Předpoklad dopolední opuštěnosti se ale ukázal býti značně mylným, jelikož na nádvoří postával Min Ho a hovořil… s Minhyunem? Erikovo obočí údivem vystřelilo vzhůru, až málem zmizelo pod černou ofinou. Trochu naivně se ale domníval, že ho o konkrétním datu baronova nastěhování sem předem informují… No nic.
Vykročil směrem k dvojici, která jeho přítomnost postřehla takřka okamžitě; Min Ho Erika se širokým úsměvem na rtech pozdravil, Minhyun zareagoval způsobnou, leč trochu prkennou úklonou.
Eric si s Min Hem vyměnil pár věcných poznámek o duševním stavu nejkrásnější živoucí mrtvoly, načež hrabě nonšalantně zažertoval, jak patrná na vévodovi její návštěva je. Kangtovo jméno během těch několika vět neznělo ani jedinkrát. V té chvíli to Erikovi nijak zvláštní nepřišlo, až později ho napadlo, že se Min Ho ke Kangtově trefné přezdívce možná uchýlil proto, že se o něm nechtěl napřímo šířit před Minhyunem.
„Kdy jsi přijel?“ obrátil se na rozpačitě přešlapujícího barona.
„Včera,“ zamumlal Minhyun, nepokrytě zděšený, na něj Eric mluví.
„A? Jak proběhlo tvé zdejší přijetí?“
Minhyun přestal úzkostně sledovat špičky vlastních bot a zadíval se vévodovi přímo do očí. Co tu nenadálou změnu způsobilo, se Eric neodvažoval odhadnout.
„Lépe, než bych čekal,“ přiznal Minhyun po pár nekonečných vteřinách přemítavého mlčení. „Myslím, že největší zásluhu na tom má Hongbin.“
Eric tázavě pohlédl na Min Ha a ten přikývl:
„Dobrovolně se Minhyuna ujal. Zhoumi tak byl nucen zakopat válečnou sekeru, jinak by svého idola zklamal.“
Na upřímné gratulace z Erikovy strany nedošlo; v ten moment se totiž otevřely dveře západního křídla. Minhyun, pro nějž to očividně byl smluvený signál, se oběma démonům omluvil a spěchal za Nichkhunem.
Tehdy si Eric povšiml, že baronu Hwangovi sedí na rameni malá okřídlená bytůstka.
„To je Siyeon?“
„Jo,“ zabručel Min Ho. „Docela nás vyděsilo, jak moc se k němu má…“
„Proč?“ Eric svraštil čelo. „On je démon snů, ona jejich strážkyně. V podstatě jsou z jednoho těsta. Měli by si rozumět.“
„Hm. Ale není to tak dávno, co před ním chránila Nichkhuna.“
„Je to její práce.“
„No právě! Jak teda může být s Hwangem zadobře?!“
„Ale… oni dva si přece nic neudělali,“ namítl Eric. „A když je s Minhyunem zadobře Nichkhun… Siyeon nemá nejmenší důvod proti němu jakkoli brojit.“
Min Ho přimhouřil oči. „Mluvíte jak Yesung,“ obvinil vévodu rozmrzele.
„Když jsme u Yesunga,“ Eric vrhl kradmý pohled směrem, kterým odešel Minhyun, „neměl by u něj teď praktikant Horvejkul náhodou učit? Asistovat mu? Nebo si aspoň dělat poznámky…?“
„Yesung dal praktikantu Horvejkulovi dneska volno,“ vysvětlil Min Ho. „Kolektivně jsme se shodli, že hlídaní Hwanga je přednější.“
„Měl jsem za to, že s Minhyunovým pobytem tady souhlasíš.“
„Ah, tak to nemyslím,“ potřásl hrabě hlavou. „Chci říct… Však jste ho viděl!“ odfrkl. „Tváří se jak zmatený, nakopnutý štěně!“
„Nichkhun tedy zastává roli morální podpory?“
„Zaskakuje za Arona. Dokud neskončí vyučování.“
Eric se pobaveně uchechtl a pak zcela náhodně vzhlédl k oknům západního křídla. Veselí ho rázem přešlo. Do toho rozhovoru se mu ani v nejmenším nechtělo, jenže… bylo třeba jej absolvovat. „Je Andy u sebe?“
„Ne. Ráno odjel.“
Neočekávané narušení před vteřinou namyšlených plánů vévodu zaskočilo. Udiveně se na Min Ha podíval. „Kam?“
„K vám. Přišlo na něj nutkání ukojit své sirénské pudy.“
„Cože?“
Min Ho obrátil oči v sloup. „Šel se naložit do vašeho podsvětního bazénu s mořskou vodou,“ podal Erikovi mnohem méně poetickou verzi své předchozí věty. A jak si tak nervózního vévodu chvíli prohlížel, pochopil odkud vítr vane. „On o vás a Kangtovi nic neví, co?“
Eric zavrtěl hlavou. Napadlo ho, že ještě před pár lety by Hyesung Andyho tou šťavnatou novinkou oblažil hezky zatepla, čistě proto, aby mu ublížil. Avšak v poslední době byly vzájemné vztahy mezi oběma – kdysi dávno nerozlučnými – sirénami více než solidní. Odpověď tudíž byla jasná: ne, Andy nemá tušení, jakou kudlu mu jeho milovaný Eric bodl do zad.
„Budu v kanceláři,“ oznámil Min Hovi. „Kdybys potkal Hongbina, vyřiď mu, prosím, ať se za mnou po obědě zastaví.“
„A Andy?“
„S Andym se spojím sám.“
„Neoddalujte to,“ doporučil mu Min Ho suše. Měl samozřejmě pravdu.
•••
Hongbin dorazil do pracovny pár minut po půl druhé. Eric zrovna seděl za stolem a mžoural na monitor notebooku, Handong lenošila na neonově růžovém samolepicím bločku po vévodově pravici. Jakmile Hongbin vílu spatřil, rozzářil se. Nebyl překvapený, pouze bytostně nadšený.
Prozradil Handong, že cestou sem potkal Siyeon a Minhyuna, což strážkyni Erikových snů velice zaujalo. Rozhodně mnohem víc, než když se jí o nich obou před pár hodinami zmínil Eric.
„Nadešel čas se socializovat,“ konstatovala Handong a upravila si účes. „Bavte se tu, pánové, já mizím.“
Nechala si od Bina galantně podržet dveře, mávla křídly a byla pryč.
„Nevyplašil jsem ji?“ poškrábal se Hongbin rozpačitě na hlavě. „To bych nerad…“
„Naopak. Myslím, že se jí líbíš,“ ujistil ho Eric.
Hongbin usedl do stejného křesla jako posledně a tázavě se na vévodu Muna zadíval. Zavolal si ho, a to znamenalo, že musel zjistit nějaké informace o Sanze! V to Hongbin alespoň doufal.
Eric vzal do ruky papír, jenž ležel příhodně přichystaný na hromádce různobarevných složek, a podal ho Hongbinovi. „Je tohle Sanga, kterou hledáš?“
Podobenka, jejíž vytištěnou kopii mu démon předal, byla vyvedena ve zvláštním neučesaném stylu tušové malby, a přesto perfektně zachycovala rysy půvabné dívčí tváře, kterou Hongbin důvěrně znal z Myung Sooových vzpomínek. „Kde jste ten portrét našel?“ vydechl ohromeně.
Eric mávl rukou. „To by bylo nadlouho. Každopádně jsem rád, že ho nyní můžeme oficiálně využít při pátrání. Rozhodně si usnadníme práci.“
Hongbin pokýval hlavou, avšak zdálo se, že démona ani nevnímá. Hleděl na Sanžino umné umělecké vyobrazení jako na svatý obrázek.
„Prošel jsem registry obyvatelstva Podsvětí,“ podotkl Eric a když viděl, že Hongbinova pozornost stále bloudí kdesi v neznámu, rozhodl se ji upoutat propiskovým atentátem. Zabralo to; jedno psací náčiní trefilo mladíka přesně do čela. „Nikdo odpovídající Sanžiným parametrům v posledních třech stoletích nezemřel.“
„To je dobrá zpráva!“
Eric neurčitě trhl rameny. „Mohla umřít dřív,“ namítl vzdor Hongbinovu entuziasmu. „Tak nebo onak, stále o ní skoro nic nevíme. Přemýšlel jsem, koho vyjma mých rodičů oslovit, aby nám o ní něco popovídal. Kdo by o Sanze mohl vědět něco víc…? A pak mi došlo, že ten teoreticky nejlepší zdroj informací máme přímo tady na Akademii.“
Hongbin si přestal mnout bouli na čele. „Vážně?“
Démon vážně přitakal a v tom okamžení, zrovna jako by to měli do puntíku nacvičené, se ozvalo zaťukání na dveře. „Ah, akorát včas!“ zazubil se Eric. „Dále!“
Příchozího znal Hongbin od vidění. Byl to světlovlasý mladík, který v jídelně sedával u učitelského stolu, a pokud Bin správně pochopil situaci, pojila ho společná minulost s Chansungem.
Eric hostu nabídl křeslo naproti Hongbinovu. „Hongbine,“ usmál se na chlapce a v tom úsměvu bylo cosi spikleneckého, „toto je Lee Junho, bývalý člen Lordovy rady. Nenech se, prosím, ošálit jeho mladistvým vzhledem. Ve skutečnosti je starší než já.“
Junho se ušklíbl. „Čeho si Vaše Výsost od zasloužilého kmeta, jako jsem já, žádá?“
Vévoda zavrtěl hlavou. „Má Výsost ničeho,“ odvětil, načež se on i Junho významně zadívali na mlčícího Hongbina.
Tak jo. Bin potlačil podvědomé nutkání vzít nohy na ramena a vyloudil na tváři něco, co se snad i podobalo přívětivému výrazu. Pak Junhovi předal papír se Sanžiným portrétem.
„Pamatujete se na ni?“
Daemonův arogantní úsměšek zřetelně povadl. Nedůvěřivě očima zatěkal mezi Hongbinem a inkriminovanou podobenkou, než váhavě přisvědčil: „Lee Sang Ah. Největší strašák éry temna. Jistěže se na ni pamatuju.“
„Proč? Co provedla?“
„Vůbec nic,“ povzdechl si Junho. „Jejím proviněním, které žádným proviněním nebylo, byla její magie. Zradila ji stejně, jako démonská síla zradila Kima Myung Sooa.“ Pár vteřin se s Hongbinem navzájem měřili pohledem, načež Junho zvídavě naklonil hlavu ke straně, aby si mračícího se chlapce v uniformě ohňovládců mohl prohlédnout i z jiného úhlu. „Jsi mu velice podobný,“ podotkl zamyšleně. „Živelní nadání by taky odpovídalo… harmoničtí partneři si umějí nahlížet do vzpomínek… odtud Sangu znáš, viď? Ze vzpomínek prince Myung Sooa.“
Hongbin přikývl. „Ale nevím toho o ní dost.“
Eric vzhlédl od poznámek, které si zapisoval do růžového bločku, na němž ještě před chvílí lelkovala Handong. „Řekls, že Sangu zradila vlastní magie?“ Čelo mu zbrázdila hluboká vráska. „Tomu nerozumím. Co bylo na jejím živlu tak nepřístojného, že ji kvůli němu zatratila vlastní rasa?“
„I před vámi se kvůli vaší speciální magii má vaše rasa na pozoru,“ opáčil Junho.
„Má Sanga nadání pro víc živlů současně?“
„Nemá nadání pro žádný živel a zároveň pro úplně každý. Sanžina magie nemá konkrétní podobu, mění se v závislosti na tom, kdo se nachází v její blízkosti.“
„Půjčuje si magii od ostatních?“ vydechl Hongbin ohromeně. Koutkem oka zaznamenal, že kousek od Erikova křesla se zjevil Myung Soo. Tvářil se napjatě.
„Nejen magii,“ uchechtl se suše Junho. „Taktéž dovede disponovat silami nejvyšších démonů. Má tak v podstatě neomezenou moc. Kdyby chtěla, mohla by zmasakrovat většinu populace, a ani by se při tom nezapotila… Démoni i daemoni se před ní tenkrát třásli strachy. Teoreticky se v ní odrážela kombinace dvou největších hrůz tehdejší doby: démon s mocí nad ohněm a možná druhá Smrt s velkým es.“
Hongbin povytáhl obočí. „Takže od ní celý svět očekával katastrofu, ale… žádná nepřišla.“
„Ovšemže ne. Lee Sang Ah nebyla pošahaný magor, ale nevinná oběť stupidních předsudků,“ odfrkl daemon. „Oběť nechutně zkostnatělé společnosti, jíž jsem já sám byl součástí… je mi za to hanba.“ Bylo to pragmatické konstatování bez jakýchkoli příkras a pokusů o výmluvy, což do-té-chvíle-ne-až-tak-sympatického Junha v Hongbinových očích rázem povýšilo.
„Po mučednické smrti prince Myung Sooa se situace paradoxně uklidnila. Najednou si byli všichni jistí, že jim od Sangy žádné nebezpečí nehrozí. Což byla pěkná bláhovost. Sanga se v tu chvíli zlobila na celý svět. Naštěstí pro nás všechny… na Myung Sooa se zlobila o ždibec víc.“
Myung Soo sebou provinile trhl. Hongbin se k němu prudce otočil, nedbaje Junhova udiveného výrazu, a svraštil čelo. „Proč?“
Ta otázka nebyla adresována konkrétně, a zároveň patřila jim oběma.
„Obětoval se kvůli nevděčníkům, kteří jeho pomoc nezasluhovali,“ opáčil Junho pomalu, očima pátraje v prázdném prostoru, kam se díval Hongbin. Nevykoukal samozřejmě vůbec nic. „Nebýt toho činu, jeho jméno by bylo dodneška vláčeno bahnem a status démona mrtvých stále nesmyslně stigmatizován, ale… nebylo žádným tajemstvím, že Sanga s jeho altruistickým rozhodnutím pomoci potřebným zásadně nesouhlasila. A upřímně, já se jí nedivím. Proč se starat o členy společnosti, která vámi opovrhuje, vidí vás jako zrůdy a nikdy pro vás nic dobrého neudělala? Nic jí nedlužili, právě naopak. Ona dlužila jim.
Sanžin plán byl logický – přečkají epidemii rudé smrti někde mimo civilizaci, jen oni dva. Prakticky by se to nelišilo od jejich běžného života, roky se přece spoléhali výhradně jeden na druhého. Jenže princ Myung Soo…“ Povzdechl si. „Princ Myung Soo byl přespříliš soucitný.“
„Mně to zní šlechetně,“ namítl Eric.
„Ano. Ale z pohledu Sangy…“
„Měla pocit, že ji opustil,“ hlesl Hongbin bezbarvě.
Myung Soo zahanbeně odvrátil zrak.
„Co se se Sangou stalo pak?“ zeptal se Eric.
„Dala vale Podsvětí a stáhla se do ústraní.“
„Tušíš, kam se přestěhovala?“
Junho přikývl. „K nám. Do říše daemonů.“
Ve tvářích Erika a Hongbina se mihnul stejně užaslý jako skeptický výraz. Očividně přemítali, jestli si z nich Junho neutahuje. „Vážně?“ Vévoda si rozpačitě odkašlal. „Nebylo pro démonku riskantní hledat si v té době bydlení v říši daemonů?“
„Pro každou jinou určitě. Ale Sanga byla – a stále je – tak jaksi… nedotknutelná. Stále se jí příliš bojíme, než abychom proti ní cokoli podnikali. Zvlášť když k tomu není důvod. A on není. Sanga nedělá problémy a daemoni a daemonští vojáci se jí ochotně klidí z cesty. Funguje to tak už staletí.“
„Takže je naživu?“ ujistil se Hongbin.
„Neměla by snad být?“ podivil se Junho. Bin ale jeho otázku očividně pokládal za ryze řečnickou.
„Znáte její adresu?“
„To ne. Ale,“ daemon pokrčil rameny, „můžu se poptat.“
•••
V Erikově kanceláři Myung Soo umanutě mlčel. Mlčel i cestou do severního křídla. Půlhodinu Hongbinova pobytu ve společenské místnosti, kam ho zatáhl Minho, promlčel taktéž. Jakmile ale za sebou Hongbin zavřel dveře pokoje a oni konečně osaměli, Myung Sooovo mlčení vzalo bezprostředně za své.
„Tak už víš, co jsi chtěl vědět,“ vyhrkl zoufale. „Netěší mě to, ale doufám, že jsi spokojený. O to ti přece šlo, ne? Zjistit pravdu. A tu už teď znáš. Můžeš to tedy, prosím, nechat být?“
„Ani náhodou,“ zamračil se Hongbin. „Nepřestanu, dokud se se Sangou nesetkám!“
„Proč?!“
„Protože byla tvoje spřízněná duše!“
„Kterou, jak jsi správně řekl, jsem opustil,“ připomněl mu Myung Soo trpce.
Hongbin svraštil čelo. Začínal chápat, odkud vítr vane… a bylo to k smíchu. „Toho se bojíš? Že Sanga rozbije hubu mně namísto tobě?“
„Sanga by si našla mnohem sofistikovanější způsob mučení.“
„A plýtvala by jím na lidského joudu,“ Hongbin máchnutím ruky dramaticky obsáhl svou maličkost, „co není její urozený démonský kámoš, na kterého má pifku? Tady by zadostiučinění příliš nefungovalo, nemyslíš?“
Myung Soo si povzdechl. „Nechápu, proč je to pro tebe tak důležité,“ zabručel.
V tu chvíli se Hongbinovi rozezvonil mobil. Volal mu Seungyoon.
Jako znamení shůry.
„Kdybych byl v tvojí kůži,“ prohlásil Bin a vzal vyzvánějící mobil do ruky, „přál bych si, aby Yoonovi někdo řekl, že mě to mrzí a že jsem ho měl rád.“ Smutně se na Myung Sooa usmál. „Teď už mi rozumíš?“
Žádné komentáře:
Okomentovat