• Šestaosmdesátá kapitola je... hořkosladká. Víc netřeba dodávat.
Páteční dopoledne se Eric rozhodl pojmout terapeuticky a vypravil se uskutečnit nepříjemný, leč nezbytný rozhovor s Andym. A Andy neměl problém s Erikem konverzovat… kompletně však odmítal řešit záležitost, kterou s ním Eric předně řešit přišel. Nechtěl o ní ani slyšet. Velkomyslně prohlásil, že jemu do Erikova života vlastně nic není, pročež se tím oním nemusí vůbec zaobírat.
Byla to lež, a to tak neskutečně špatná, až to bylo k pláči.
Eric se jejich rozhovoru o Kangtovi sice podvědomě děsil, ale teď, když žádný rozhovor neproběhl, se cítil ještě hůř.
Min Ho nedbale prohlásil, že je fajn, že Andy konečně aspoň něco ví, za což si od dopáleného Yesunga vysloužil nekompromisní pohlavek. Protože Andy rozhodně nebude v pohodě s tím, že jeho noční můra skončila v Erikově náruči, a je nezbytné, aby se z toho minimálně vypovídal.
„Já vím. Jenže jak?“ posteskl si vévoda. „To ho k tomu mám nutit?“
Na to od Yesunga žádnou uspokojivou odpověď nedostal.
Následně se Eric vrátil do kanceláře a pokoušel se pracovat, jeho snahu o produktivitu však kompletně podrývala nesoustředěnost vlastních myšlenek. Před polednem svoje trápení vzdal, a namísto tupého zírání do zdi se vydal tupě bloumat po nádvoří. Tím aspoň něco udělá pro svoje zdraví…
Nádvoří v tuto dobu jako tradičně zelo prázdnotou, démona proto vylekalo, když se za ním po dobrých deseti minutách absolutního ticha bez varování ozvalo nadšené:
„Vaše Výsosti!“
Eric se překvapeně otočil. Od hlavní budovy se k němu se širokým úsměvem na rtech hrnul tmavovlasý hromotluk. Jeho hlas mu byl povědomý, zato tvář, a to dosti specifickou, nebyl s to nikam zařadit.
Což bylo na jeho výrazu očividně znát.
„Ok Taecyeon,“ představil se mladík a vysmekl zmatenému vévodovi ukázkovou úklonu. „Promiňte, že vás tak přepadám, ale…,“ zazubil se, „je mi ohromnou ctí se s vámi konečně osobně setkat!“
Jakmile Eric zaslechl to jméno, rozsvítilo se mu. No jistěže zná jeho hlas, mluvil s ním přece po telefonu. Té noci, kdy pátrali po ztraceném Nichkhunovi… Oplatil Taecyeonovi úsměv. „Mě těší, že tě konečně poznávám,“ ujistil ho, načež poněkud podezíravě dodal: „Ví o tvé zdejší návštěvě někdo další?“
„Kdepak. Hodlám své nevěrné spolubydlící překvapit.“
„Doufám, že příjemně.“
„Ovšem. Jsem láskyplný šikanátor,“ mávl Taecyeon nonšalantně rukou. „Tušíte, kde bych ty dva teď našel…?“
„Co se týče Nichkhuna, neodvažuju se ani odhadovat. A Junsu…“ Eric na hodinkách zkontroloval přesný čas. Blížila se doba oběda. „Pokud si pospíšíš, měl bys ho ještě zastihnout v apartmánu.“
Taecyeon se plavným úkrokem automaticky natočil k západnímu křídlu Akademie, pak si ale uvědomil, že Erikův popis mu toho příliš neprozradil. Rozpačitě se zhoupl na patách, koutky úst mu zacukaly.
„A myslíte, že byste mě mohl navigovat?“
•••
Junsu byl natolik zaujat četbou publikace, již si vypůjčil včera v knihovně, že na první zaklepání, jež ho od ní nemile vyrušilo, zareagoval pouze otráveným svraštěním čela. Nemínil se zvedat a jít příchozímu otevírat. Za čtvrt hodiny odchází na oběd. Je přesný jako hodinky, dennodenně, a všichni tady to vědí. Kdokoli s ním touží mluvit, může si to nechat do jídelny –
Jenže klepání se ozvalo znovu. A pak ještě jednou. Když se osoba za dveřmi nevzdala ani napočtvrté, odložil Junsu knihu a vyhrabal se zpod deky. Čekal cokoli. Vyjma Taecyeona na svém prahu.
Užaslý Junsu nestačil říct ani popel; Taec ho se širokým úsměvem na rtech pozdravil a v příští vteřině už ho suverénně svíral v náručí. V tom gestu nebylo nic intimního, ne intimnějšího než obvykle, a přesto Junsu cítil, jak mu do tváří stoupá horkost. Uvědomil si, jak strašlivě mu Taecyeon vlastně chyběl.
Vyděsilo ho to víc, než byl ochoten sám sobě přiznat.
„Můžeš mi vysvětlit,“ ve snaze získat zpět ztracenou rovnováhu od sebe Junsu Taecyeona napůl v žertu odstrčil, „kde ses tu sakra vzal?“
„Přijel jsem autobusem. Vole.“
„To není odpověď na moji otázku. Vole.“
„Nudím se a nebaví mě hrát roli mizernýho kolejního sirotka,“ mlaskl Taec a povytáhl obočí. „Lepší?“
Junsu se zamyslel nad dnešním datem a zapátral v paměti po vlastním vysokoškolském harmonogramu. „To už máš po zkouškách?“
„Skoro,“ přisvědčil Taecyeon, sundal ze zad batoh a odložil ho na křeslo. Pátravý pohled přitom nespouštěl z Junsua. Jako by hledal něco, o čem neví, či to nalézt vlastně chce… „Je pravda, že jsi přerušil studium?“
Junsu přikývl a Taecyeon se zamračil. Ne naštvaně. Spíš… znepokojeně.
„To mi k tobě absolutně nesedí,“ přiznal a měl samozřejmě pravdu. Znali se takřka dvacet let a co se studijních cílů týče, šel tvrdohlavý mezek Junsu přes mrtvoly. Když si něco usmyslel, dotáhl to do konce, bez ohledu na to, kolik litrů potu, krve a slz u toho procedil. „Pauza“ pro něj byla sprosté slovo. Striktně odmítal ve vlastních očích selhat. Bylo to zdravé? Rozhodně ne. Ale byl to Junsuův styl. Tak proč by najednou a bez varování někdo jako on pozastavoval své slibně rozjeté studium?
„Stalo se něco?“
Vlastně ano, stalo se toho dost. Připletl jsem se do věcí, s nimiž jsem neměl nic společného, a málem mě to stálo život. Zachránila mě proměna v démona… a já si na svou novou existenci zvykl a neměnil bych, zároveň ale cítím, že to ještě pořád není tak úplně ono, a… tak trochu se stále hledám. Takže potřebuju čas, než se zase zvládnu vrátit k věcem ze svého bývalého života.
Byla to lež, a to tak neskutečně špatná, až to bylo k pláči.
Eric se jejich rozhovoru o Kangtovi sice podvědomě děsil, ale teď, když žádný rozhovor neproběhl, se cítil ještě hůř.
Min Ho nedbale prohlásil, že je fajn, že Andy konečně aspoň něco ví, za což si od dopáleného Yesunga vysloužil nekompromisní pohlavek. Protože Andy rozhodně nebude v pohodě s tím, že jeho noční můra skončila v Erikově náruči, a je nezbytné, aby se z toho minimálně vypovídal.
„Já vím. Jenže jak?“ posteskl si vévoda. „To ho k tomu mám nutit?“
Na to od Yesunga žádnou uspokojivou odpověď nedostal.
Následně se Eric vrátil do kanceláře a pokoušel se pracovat, jeho snahu o produktivitu však kompletně podrývala nesoustředěnost vlastních myšlenek. Před polednem svoje trápení vzdal, a namísto tupého zírání do zdi se vydal tupě bloumat po nádvoří. Tím aspoň něco udělá pro svoje zdraví…
Nádvoří v tuto dobu jako tradičně zelo prázdnotou, démona proto vylekalo, když se za ním po dobrých deseti minutách absolutního ticha bez varování ozvalo nadšené:
„Vaše Výsosti!“
Eric se překvapeně otočil. Od hlavní budovy se k němu se širokým úsměvem na rtech hrnul tmavovlasý hromotluk. Jeho hlas mu byl povědomý, zato tvář, a to dosti specifickou, nebyl s to nikam zařadit.
Což bylo na jeho výrazu očividně znát.
„Ok Taecyeon,“ představil se mladík a vysmekl zmatenému vévodovi ukázkovou úklonu. „Promiňte, že vás tak přepadám, ale…,“ zazubil se, „je mi ohromnou ctí se s vámi konečně osobně setkat!“
Jakmile Eric zaslechl to jméno, rozsvítilo se mu. No jistěže zná jeho hlas, mluvil s ním přece po telefonu. Té noci, kdy pátrali po ztraceném Nichkhunovi… Oplatil Taecyeonovi úsměv. „Mě těší, že tě konečně poznávám,“ ujistil ho, načež poněkud podezíravě dodal: „Ví o tvé zdejší návštěvě někdo další?“
„Kdepak. Hodlám své nevěrné spolubydlící překvapit.“
„Doufám, že příjemně.“
„Ovšem. Jsem láskyplný šikanátor,“ mávl Taecyeon nonšalantně rukou. „Tušíte, kde bych ty dva teď našel…?“
„Co se týče Nichkhuna, neodvažuju se ani odhadovat. A Junsu…“ Eric na hodinkách zkontroloval přesný čas. Blížila se doba oběda. „Pokud si pospíšíš, měl bys ho ještě zastihnout v apartmánu.“
Taecyeon se plavným úkrokem automaticky natočil k západnímu křídlu Akademie, pak si ale uvědomil, že Erikův popis mu toho příliš neprozradil. Rozpačitě se zhoupl na patách, koutky úst mu zacukaly.
„A myslíte, že byste mě mohl navigovat?“
•••
Junsu byl natolik zaujat četbou publikace, již si vypůjčil včera v knihovně, že na první zaklepání, jež ho od ní nemile vyrušilo, zareagoval pouze otráveným svraštěním čela. Nemínil se zvedat a jít příchozímu otevírat. Za čtvrt hodiny odchází na oběd. Je přesný jako hodinky, dennodenně, a všichni tady to vědí. Kdokoli s ním touží mluvit, může si to nechat do jídelny –
Jenže klepání se ozvalo znovu. A pak ještě jednou. Když se osoba za dveřmi nevzdala ani napočtvrté, odložil Junsu knihu a vyhrabal se zpod deky. Čekal cokoli. Vyjma Taecyeona na svém prahu.
Užaslý Junsu nestačil říct ani popel; Taec ho se širokým úsměvem na rtech pozdravil a v příští vteřině už ho suverénně svíral v náručí. V tom gestu nebylo nic intimního, ne intimnějšího než obvykle, a přesto Junsu cítil, jak mu do tváří stoupá horkost. Uvědomil si, jak strašlivě mu Taecyeon vlastně chyběl.
Vyděsilo ho to víc, než byl ochoten sám sobě přiznat.
„Můžeš mi vysvětlit,“ ve snaze získat zpět ztracenou rovnováhu od sebe Junsu Taecyeona napůl v žertu odstrčil, „kde ses tu sakra vzal?“
„Přijel jsem autobusem. Vole.“
„To není odpověď na moji otázku. Vole.“
„Nudím se a nebaví mě hrát roli mizernýho kolejního sirotka,“ mlaskl Taec a povytáhl obočí. „Lepší?“
Junsu se zamyslel nad dnešním datem a zapátral v paměti po vlastním vysokoškolském harmonogramu. „To už máš po zkouškách?“
„Skoro,“ přisvědčil Taecyeon, sundal ze zad batoh a odložil ho na křeslo. Pátravý pohled přitom nespouštěl z Junsua. Jako by hledal něco, o čem neví, či to nalézt vlastně chce… „Je pravda, že jsi přerušil studium?“
Junsu přikývl a Taecyeon se zamračil. Ne naštvaně. Spíš… znepokojeně.
„To mi k tobě absolutně nesedí,“ přiznal a měl samozřejmě pravdu. Znali se takřka dvacet let a co se studijních cílů týče, šel tvrdohlavý mezek Junsu přes mrtvoly. Když si něco usmyslel, dotáhl to do konce, bez ohledu na to, kolik litrů potu, krve a slz u toho procedil. „Pauza“ pro něj byla sprosté slovo. Striktně odmítal ve vlastních očích selhat. Bylo to zdravé? Rozhodně ne. Ale byl to Junsuův styl. Tak proč by najednou a bez varování někdo jako on pozastavoval své slibně rozjeté studium?
„Stalo se něco?“
Vlastně ano, stalo se toho dost. Připletl jsem se do věcí, s nimiž jsem neměl nic společného, a málem mě to stálo život. Zachránila mě proměna v démona… a já si na svou novou existenci zvykl a neměnil bych, zároveň ale cítím, že to ještě pořád není tak úplně ono, a… tak trochu se stále hledám. Takže potřebuju čas, než se zase zvládnu vrátit k věcem ze svého bývalého života.
Užuž to měl Junsu na jazyku, vysvětlení, které Taekovi dlužil měsíce, na poslední chvíli však od něj zbaběle upustil a odvětil vyhýbavě a polovičatě: „Bylo toho na mě moc. Celkově. Potřeboval jsem… zpomalit.“
Taecyeon povytáhl obočí. „Nevedlo k tomu nic konkrétního?“
„Ne.“ Byla to lež tak sprostá, že se za ni Junsu okamžitě zastyděl. Nepřiměl se ale k tomu povědět Taecyeonovi pravdu a Taecyeon dál nevyzvídal. Proč taky? On Junsuovi důvěřoval; neměl důvod se domnívat, že mu jeho nejlepší kamarád věší bulíky na nos.
„Jak ale vidím,“ Taec shlédl k otevřené knize na konferenčním stolku a přelétl očima její text, „výzvy jsou tvým denním chlebem i na odpočinku.“
Junsu se rozpačitě uchechtl. „Jen zkoumám svoje limity.“
„Přesměrování blesků je náročná magická technika. Nebezpečná.“
„Ale ne nepokořitelná.“
Taecyeon významně poklepal na krátkou, leč všeříkající pasáž v knize. „Tady se píše, že si ji za celá století zvládl osvojit výhradně její tvůrce.“
„Statistickým údajům bych moc váhy nepřikládal. Ta bichle je dost předpotopní…“
„Znamenalo by to udělat ze sebe chodící vodič, Minjune!“
„Naopak. Je nutné stát nohama pevně na zemi.“
Taecyeon protočil oči. Přítelův suchý pokus o vtip na něj dojem neudělal.
„No tak,“ protáhl Junsu obličej. „Úsměv! Neříkám přece, že do toho půjdu.“
„Ne? Mně zníš dost odhodlaně.“
Jasně. Zná ho jak svý boty.
Junsu se omluvně pousmál, vzal mrzutého Taecyeona za ramena a vzhlédl k němu. „Těší mě, že se o mě tak bojíš, ale… já to zvládnu. Tak jako všechno a vždycky. Vždyť víš…“
„Vím,“ povzdechl si Taec. „A vůbec se mi to nelíbí.“
„Pojďme na oběd,“ navrhl Junsu zcela bez kontextu.
„Vážně?“
„Jo. Mám hlad.“
„Myslíš, že mě umlčíš kusem žvance?“
„To taky. Ale hlavně mám hlad.“
„Cením si tvé upřímnosti,“ zabručel Taecyeon a následoval Junsua ven z apartmánu.
•••
Cestou do jídelny potkali Nichkhuna s Minhyunem, a tak nějak přirozeně z toho vyplynulo, že poobědvali společně. Junsu byl zpočátku jako na trní, aby jeden nebo druhý nepronesli před Taecyeonem cokoli kompromitujícího, ale obavy to naštěstí byly zbytečné. Minhyun po celou dobu zaraženě mlčel, tak jak bylo jeho oblíbeným místním zvykem, a Nichkhun pravděpodobně nepokládal za nutné řešit u oběda Junsuovu drobnou evoluční proměnu. Či se spíše v naivní víře v Junsuovu inteligenci domníval, že o ní milý Su Taecyeona již dávno zpravil sám.
A on to měl udělat. Jistěže měl. Jenže se k tomu zaboha nebyl s to odhodlat.
Když zvonek ohlásil konec šesté hodiny a jídelna se začala plnit studenty, do té chvíle silně pasivní Minhyun nadšeně vystřelil ze svého místa po Nichkhunově boku a jako věrný pejsek spěchal za příchozím Aronem.
Taecyeon situaci sledoval s tázavě pozdviženým obočím. „To nebyl tvůj frajer?“ obrátil se zmateně na Nichkhuna.
K Junsuově úlevě Thajec se ani tentokrát nemínil babrat ve svojí bizarní historii s Hwangem Minhyunem. „To je komplikované,“ prohlásil Khun neurčitě, nabral hůlkami nakládanou zeleninu, jež mu zbývala na talíři, a jal se ji způsobně sežvýkat.
Po obědě se Taecyeon zašel přivítat se starými známými a při té příležitosti měl taky tu čest seznámit se s místní omladinou. Takhle pokupě proklábosili ve společenské místnosti dobrou hodinu.
Na přetřes přišly i plány dnešního odpoledne, tj. Minhův filmový maraton, účast na němž se neodmítá. Na to Minho blahosklonně odvětil, že má-li Taecyeon pro Nichkhuna a Junsua namyšlený jiný program, je on samozřejmě ochoten je propustit.
Toho se okamžitě chytil Hongbin a pokusil se Minha přesvědčit o vlastním jiném programu, lidskost hraběte Choie s ním ale nemínila vůbec debatovat.
„V tom případě,“ uculil se Taecyeon a vzal Junsua a Nichkhuna kolem ramen, „navrhuji nostalgický výlet do města. Jako za starých časů. Snad bychom s sebou mohli sbalit i Wooyounga…?“
A tak bývalá královská čtveřice krátce po třetí odpolední vyrazila do města. Jako za starých časů, přesně jak řekl Taecyeon. A vše se zdálo v naprostém pořádku, až Junsu neuváženě nabyl mylného dojmu, že jeho podezřele nervózní chování zůstalo nikým nepovšimnuto. Ideální scénář… a taky naivní až hrůza.
Jakmile se Taecyeon zabral do družného hovoru s Wooyoungem, Nichkhun zpomalil, aby s Junsuem srovnal krok a polohlasně sykl: „Co se tu ukázal Taec, jsi jak na trní. Stalo se něco?“
„Ne. Nechápu, o čem to mluvíš.“ Žel bohu, nevyznělo to ani trochu přesvědčivě.
Nichkhun se zamračil. „Ty se bojíš,“ konstatoval překvapeně. Zatěkal očima mezi uraženě mlčícím Junsuem a vysmátým Taecyeonem, který kráčel ani ne půl metru před nimi. Začínalo mu svítat.
„Ví to, že jo?“ povzdechl si prosebně.
„Co jako? Že chci být matkou jeho dětí?“
Nichkhun do Junsua rozčileně dloubl loktem. „Řekls mu o svojí nové černooké identitě, viď?“
„Nebyla vhodná doba,“ zabručel Minjun vyhýbavě.
„Vhodná doba?“ zopakoval Nichkhun nevěřícně. „Svěřit se Taecyeonovi, před kterým se bez ostychu promenáduješ nahej?!“
„To se stalo jenom jednou!“
„Dvakrát.“
„No jo… ale on si začal!“
„Vaše ožralý nudistický hrátky z hlavy už do konce života nedostanu,“ otřásl se Nichkhun. „Chápeš tedy, jak stupidně zní, že se ze všech lidí zrovna Taecyeonovi bojíš oznámit –“
„Nebojím!“ odsekl Junsu, nejistý, či se o tom snaží přesvědčit Nichkhuna, anebo spíš sám sebe. „Prostě se mi nezdálo správné vyrukovat na něj s něčím takovým jen tak mezi řečí, jasný?“
V tu chvíli, jako by tušil, že se mluví o něm, se k nim Taecyeon, naslouchající Wooyoungovu vyprávění, otočil a usmál se. Junsu a Nichkhun mu úsměv jako na povel křečovitě oplatili.
Jen těžko by dokázali působit ještě víc nepřirozeně.
„Musíš mu to povědět,“ ucedil Nichkhun takřka neslyšně.
„Udělám to,“ opáčil Junsu pohotově.
„Kdy?“
„Brzo.“
Nichkhunův výraz dával jasně na srozuměnou, že mu nevěří ani nos mezi očima.
•••
Navzdory Junsuovu zbytečnému tajnůstkaření a s ním související Nichkhunově nespokojeností proběhlo společné odpoledne ve městě výtečně. Obešli místa, na kterých za středoškolských let trávili čas, a za což se jim od nadšeného Taecyeona dostalo srdečných díků. Vzpomínkový výlet zakončili příjemnou večeří na zahrádce jedné restaurace na okraji centra.
Byli již po jídle, když hodiny na radniční věži odbyly sedmou. Wooyoung se zrovna blížil pointě humorné historky, jež se odehrála během včerejší hodiny matematiky, Junsu však její očekávaný závěr kompletně vytěsnil. Jeho pozornost instinktivně uzurpoval příchod bizarní dvojice oděné v čemsi jako hábitech, která se vší vážností zakotvila pár metrů od nich, u vstupu do jedné z postranních uliček.
Zřetelně mladší individuum – kluk, který pravděpodobně nenastoupil ještě ani na vyšší střední – se usadilo na chodník, z rukávu vylovilo nefalšovaný pentagram a začalo z něj mumlavě předčítat.
Individuum číslo dvě, žena ve středním věku, snad chlapcova matka, si na krk zavěsila talismany, z plátěné tašky afektovaně vytasila megafon a zapáleně spustila: „Styk s démony je zhoubou lidstva! Nepatří mezi nás, nemají právo žít po našem boku! Braňme se! Bojujme! Zažeňme je zpátky tam, kam patří!“
Junsu sevřel ruce v pěsti. Cítil, jak se v něm s každým dalším ženiným slovem pomalu, ale jistě vaří krev.
Nichkhun vyřvávající aktivistku počastoval znechuceným pohledem, přičemž dlaň konejšivě položil na Junsuovo levé zápěstí. „Neposlouchej ji. Mele nesmysly. Víš, že mele nesmysly.“
Minjun kývl. Věděl, jistěže to věděl… to však jeho oprávněný vztek nijak neumenšovalo.
„Myslím, že je nejvyšší čas vyrazit zpátky na Akademii,“ navrhl prozíravě Taecyeon a vstal od stolu. „Skočím zaplatit a – Schovej tu šrajtofli, Wooyoungu, zvu vás.“
A tak už jen zbývalo vyčkat na Taekův návrat…
Ve snaze soustředit se na cokoli jiného než ženino nenávistné hřímání, zkoumal Junsu výrazy ve tvářích ostatních hostů. Nejednalo se o nikterak širokou plejádu emocí. Lidé byli buďto otrávení, nebo se tvářili, že se jich vyvstalá situace vůbec netýká.
Což je vlastně svatosvatá pravda, uvědomil si hořce.
Nikdo nejásal, nikdo ženin antidémonský monolog aktivně nepodporoval, zároveň ale v nikom nevzbudil silnější negativní pohnutí. I když… Junsu se zaměřil na tmavovlasého mladíka, který seděl o tři stoly dál, zády k němu. Z držení těla se dalo soudit, že je rozčilený. Ale ne nijak agresivně, spíš frustrovaně. Jako člověk zahnaný do kouta. Jeho hezký světlovlasý společník se ho očividně snažil uklidnit, avšak bez úspěchu. Tmavovlasý prudce zavrtěl hlavou a vyskočil na nohy. Jeho odmítavá reakce s aktivisty dost možná vůbec nesouvisela, ale Junsu k němu v tom momentu stejně pocítil obrovské sympatie.
„Kdo buduje vztahy s démony, je zrádce lidské rasy! Milovat stvůry je amorální!“
„Kecy!“ vyštěkl blonďák. Kdyby nespěchal za svým odcházejícím přítelem, neměl by zřejmě problém jít s aktivistkou do přímé konfrontace. Brnkala mu na nervy, ale rozhodně ji nehodlal upřednostnit před mladíkem.
„Vyžeňme démony, vymyťme zlo! Démoni jsou původci lidského soužení! Všechno špatné v našich životech pochází od nich! Musíme tomu učinit přítrž!“
Junsuovi bylo jasné, že hádat se s touhle poblázněnou megerou v hábitu nic kloudného nepřinese. Jak řekl blonďák, její hlásání nebylo nic jiného než kecy. Lživé nenávistné smyšlenky, pro něž neexistoval jediný důkaz. A inteligentní by bylo zachovat se jako tmavovlasý mladík a důstojně odsud odejít. Jenže Junsuova démonská pýcha se se sprostými urážkami odmítala smířit.
Rázným krokem zamířil k aktivistce. Slyšel, jak za ním Nichkhun poplašeně volá, ale nedbal toho.
Žena zpozorovala, že se k ní Junsu blíží, předstírala však opak a dál do megafonu vyřvávala své pokřivené slogany. Junsu vteřinu dvě vyčkal a když viděl, že aktivistka nemá zájem vyslechnout jeho námitky, megafon jí z rukou vytrhl, aniž by hnul brvou. Žena se na něj ošklivě zamračila.
„Povězte, milostivá,“ zapředl Junsu sladce, „kolik démonů jste za svůj
(mizerný)
život poznala?“
„Žádného, díkybohu,“ odsekla ona.
„Ale to je zajímavé. Podle kriminálních statistik jsou totiž vaše dosavadní výroky snůška lží. Devadesát procent trestných činů na lidech páchají lidé, ne démoni. To je vcelku všeříkající číslo. Pokud tedy s démony nemáte žádnou negativní zkušenost vy osobně,“ Junsuův hlas zhrubl, „kde berete tu drzost něco takového veřejně hlásat?“
Žena zrudla a rozpačitě uhnula očima. „Démoni jsou zlo. Všichni to vědí,“ ucedila s mnohem menším přesvědčením, než s jakým ještě před minutou hlučela do megafonu.
„Největší zlo jsou hlupáci jako vy, kteří se pletou do věcí, kterým nerozumí,“ kontroval Junsu ledově. Jeho vztek ustoupil zklamání. Cítil se podvedený. Očekával v aktivistce silného protivníka, osobu, která zarytě věří svému stupidnímu narativu a o své omezené pravdě se s ním bude hádat do krve. Jenže namísto toho před ním stála tupá nána, která se nechala udolat takřka dvěma větami.
A někdo takový že vede nenávistnou kampaň?
Žena poraženecky klopila zraky k zemi jako vyplísněná školačka, její mladý kolega však jako by si prohrané konfrontace ani nevšiml. Jako v transu dál umanutě předčítal text z pergamenu. Vlastně to byla formule. Zaříkadlo. A on je opakoval stále a stále dokola.
Když si Junsu konečně uvědomil, co chlapec v prastarém démonském jazyce odříkává, bylo už pozdě.
Z boční uličky se ozvalo vrčení následované bestiálním řevem.
A pak vypuklo peklo.
•••
Nečekané zjevení tří nižších démonů, jež více či méně připomínali obrovské kočkovité šelmy, všechny přítomné naprosto šokovalo. Kolemjdoucí i hosté restaurace s jekotem brali nohy na ramena. Nichkhun si naštěstí dokázal zachovat chladnou hlavu a s Wooyoungovou asistencí se jal vyvstalý chaos korigovat.
Junsu hrůzou ztuhlého aktivistu popadl za límec a zatřásl s ním. „Cos to udělal?!“
„Mě-měl to být očistný rituál,“ fňukl chlapec.
Junsu potlačil nutkavou potřebu vrazit tomu šaškovi pěstí. Prý očistný rituál! „Jste ještě větší banda idiotů, než jsem si myslel,“ sykl znechuceně a pustil ho. „Padej odsud. Hned!“
Nemusel ho pobízet dvakrát. To samé se však nedalo říct o jeho kolegyni.
Aktivistka s hysterickým vřískotem vyrazila vpřed, cákaje kolem sebe svěcenou vodu z malé lahvičky. Nebyl to úplně zcestný nápad… jenže na to, aby fungoval, nebylo množství svěcené vody dostatečné.
Junsu ženu popadl z rameno a strhl ji z dosahu pařátů nejbližšího démona. „Nechte toho! Tímhle je jenom víc rozdráždíte!“
Ona ho ale ignorovala. Ve svém běsném stavu mysli se Junsuovi vysmekla a při tom prudkém pohybu svěcenou vodou pokropila jeho holá předloktí. Zasažená místa na kůži se okamžitě proměnila v ošklivé popáleniny.
Junsuův bolestný ryk se smísil s tím ženiným, nepříčetně zděšeným.
V tutéž chvíli, poplašený Junsuovým křikem, k nim přichvátal Taecyeon, otočil klejícího přítele k sobě… Při pohledu do jeho černočerných očí sebou vyděšeně trhl a instinktivně o krok ucouvl.
Byl otřesený, oprávněně. A jeho reakce byla přirozená. Přesto Junsua zabolela víc než popáleniny od svěcené vody.
Taecyeon, jeho Taec, se ho bál.
Junsu se nadechl, aby něco řekl – ideálně to, co měl vysypat hned, když se Taecyeon zjevil ve dveřích jeho apartmánu – nedostal ale příležitost. Jeden z jaguářích démonů, ten nejmohutnější, se s jasným cílem zaútočit rozeběhl k nim. Junsu Taecyeona v panice odstrčil stranou, silněji, než bylo nutné, a úder od monstra schytal sám. Vyhnul se sice střetu s jeho vražednými buvolími rohy, ale náraz do zdi způsobil svoje. Minjun se svalil na zem, zoufale lapaje po vyraženém dechu.
Démon byl dvěma skoky u něj, za ohlušujícího řevu se rozmáchl svojí obrovskou tlapou, očekávaná rána však nikdy nepřišla. Stvůřiným tělem náhle a bez varování projel elektrický proud. Jednou. Podruhé… Po třetím probití se démon rozumně rozhodl nechat svou zamýšlenou oběť zamýšlenou obětí a s kňučením se odbelhal stranou, ocas bojácně stažený mezi nohama.
Junsua na okamžik iracionálně napadlo, že jeho chrabrým zachráncem musí být Eric. Že se tu vévoda nějakým zázrakem náhodou zjevil – ačkoli k tomu neměl jediný důvod – a přišel mu na pomoc… Pak se ale k němu jeho skutečný zachránce ustaraně sehnul na čele ještě ustaranější vrásku. Byl to ten tmavovlasý hoch od vedlejšího stolu, poznal ho podle košile. Vrátil se!
„Jste v pořádku?“ strachoval se mladík a pomohl Minjunovi do sedu. Su kývl a užuž se chystal za chlapcovy asistence vstát, když tu pár metrů od nich Nichkhunův větrný poryv zabrzdil pohyb ocelotího démona.
Junsu rázem přehodnotil priority.
„Změna plánu,“ houkl na chlapce a sám se obrátil do stabilního pokleku. Chvíli trvalo, než půdu uvězněnou pod asfaltem probudil k životu, jakmile se však na černém povrchu objevily první praskliny, šlo už to takřka samo. Hlína se prodrala na světlo boží a pohltila končetiny všech tří nižších démonů. Ti se zuřivě pokoušeli osvobodit, ale země své sevření nepovolila. Nevydrží sice věčně, ale rozhodně je na chvilku zdrží.
Tmavovlasý neznámý se mezitím ujal péče o Taecyeona. Když Junsu svého potlučeného krvácejícího přítele uviděl, zhrozil se. Odstrčil ho tak mocně, že Taecyeon proletěl plotem zahrádky restaurace a cestou sebou vzal několik stolů. Jeho momentální vzezření tomu perfektně odpovídalo.
Junsu se k němu celý nešťastný vrhl, z kapsy lově papírový kapesník. Opatrně jím Taekovi otřel krev z tváře, a následně ho přiložil k tržné ráně, co se vyjímala nad jeho obočím. „Bože můj, promiň mi to… tohle jsem nechtěl.“
„V pohodě.“ Taecyeon po něm blýskl tím nejfrajerštějším úsměvem, jakého byl ve svém pochroumaném stavu schopen. „Je to jen pár odřenin. Taky jsem mohl skončit jako sekaná.“ Zamračil se na frustrovaně řvoucí démony, jež se urputně snažili dostat ze svého hliněného žaláře. „Radši mi vysvětli, co se to tu kurva děje?!“
„Jo, to by mě taky zajímalo,“ odfrkl Nichkhun a účelně přistál vedle tmavovlasého neznámého. „Díky za pomoc!“ potřásl mu vděčně rukama.
Vší tou pozorností znervóznělý mladík jen rozpačitě, takřka neznatelně kývl.
„Kdes nechal Wooyounga?“ podivil se Taecyeon.
„Spolu s několika dostatečně chladnokrevnými spoluobčany hlídá, aby se nám tu nemotali civilisti,“ poučil ho Nichkhun, načež se s tázavě povytaženým obočím podíval na Junsua. „Takže…?“
Minjun si povzdechl. „To ten pergamen. Respektive kouzlo na něm. Nevím, odkud si ti pitomci vycucali, že je na něm zapsaná očistná formule, každopádně ten kluk ji v dobré víře předčítal tak dlouho, dokud nesplnila svou skutečnou úlohu.“
Taecyeon, Nichkhun i tmavovlasý neznámý automaticky stočili zraky ke vzteklým kočičím nestvůrám.
„Která svéprávná osoba si splete kouzlo očisty s kouzlem na přivoláním nižších démonů?“ hlesl mladík nevěřícně.
„Mám tu samou otázku,“ ujistil ho Nichkhun.
„Bylo psané ve starém démonském jazyce,“ vysvětlil Junsu, na což Thajec za doprovodu divoké gestikulace vyštěkl:
„O to hůř! Magické základy sakra! Když tomu nerozumím, tak to vůbec nečtu nahlas!“
V tu chvíli připomínal Yesunga tak moc, že se Junsu musel kousnout do tváře, aby se nerozesmál.
„Jak se sem ti démoni ale dostali?“ zamyslel se Taecyeon. „Museli projít portálem… Copak se v té pochcané uličce, odkud vylezli, nachází funkční portál?“
„Ještě před půl hodinou bych o jeho funkčnosti pochyboval, ale…,“ tmavovlasý neznámý pokrčil rameny, „rozhodně tam stojí jeho ruiny.“
Junsu upřel tázavý pohled na Nichkhuna.
„Dá se mezi dimenzemi přecházet i rozbitým portálem?“
„Tuhle problematiku jsem nikdy blíž nezkoumal,“ zklamal ho Khun. „Hádám ale, že by se tím taky vysvětlovalo, jak se mohl jen tak samovolně otevřít… Standardní portál, co drží v celku, takovou chybu neudělá.“
Mladík se zachmuřil. „Takže ví bůh, jak dlouho už je otevřený.“
Nichkhun neochotně přitakal. Chápal chlapcovy obavy; ani jemu se ta představa nezamlouvala.
„Pro nás to každopádně znamená, že se jím stále dá procházet… a tyhle potvory,“ Taecyeon bradou pokynul k triu nižších démonů, „se k celé věci připletly jako slepí k houslím.“
„Tak nějak,“ přisvědčili Junsu a Nichkhun unisono.
„Fajn. Navrhuju nahnat potvory portálem zpátky do Podsvětí a ty,“ podíval se Taecyeon na Minjuna, „ho pak zavřeš.“
„Já?“
„Vidíš tu snad jinýho démona s IQ vyšším než pokojová teplota?“
Junsu rozpačitě sklopil zrak, ne však dost rychle, aby si nevšiml, jak Nichkhun významně pozdvihl obočí. Sakra. Rozčileně si promnul zátylek, pak se zhluboka nadechl. „Dobře.“ Vzhlédl k Taecyeonovi. „Ty se ale budeš držet mimo.“
„A to jako proč?“ naježil se mladší. „Jsem naprosto v cajku!“
„Krvácíš,“ připomněl mu suše Nichkhun a podal mu čistý kapesník. Ten původní už hrál všemi odstíny červené. „Nech vyhánění oblud na nás, buď od té lásky.“
A tak se do toho dali. Tmavovlasý neznámý vztyčil okolo Junsuem propuštěných démonů elektrickou klec, která jim nedovolila postupovat jinam než do inkriminované boční uličky. Zpočátku se stvůrám příliš spolupracovat nechtělo, no po pár něžných živelních popostrčeních pochopily, že nemají na výběr. Pak už to šlo hladce.
„Jedou načas,“ okomentoval Taecyeon ironicky přibližující se kvílení policejní sirény. Junsu a Nichkhun se rozesmáli.
„Poslyš –,“ ohlédl se Su po tmavovlasém mladíkovi, k jeho údivu však po něm nikde nebylo ani stopy. Utekl.
Zmizel dřív, než mu Junsu stačil poděkovat.
•••
Zraněného Taecyeona se na Akademii okamžitě ujal Hyesung, péči o Junsua převzal z filmového maratonu odvolaný Minho.
„Svěcená voda?“ vytušil, když uviděl popáleniny na démonových zápěstích. „No, to bude moje premiéra…“
„Cítím se poctěn.“
„To bys taky měl.“
A zatímco se Minho intenzivně věnoval léčení Junsuových zranění, Junsu vyprávěl znepokojenému Erikovi, co se ve městě vlastně událo. Vévoda napjatě poslouchal a minutu od minuty se mračil víc. Nakonec prohlásil, že takhle to rozhodně nenechá; starostka mu přísahala, že město je přátelské a velice otevřené. Charakteristika, se kterou se antidémonské protesty – nemluvě o nezodpovědném ohrožení veřejné bezpečnosti! – zásadně neslučují.
„Jsem filantrop tělem i duší, ale i moje štědrost má svoje meze,“ prohlásil Eric kategoricky a potěžkat v ruce mobil. „Jestli z ní milá paní Hanová míní dál těžit, musí si ve městě sjednat pořádek.“
„Nemíníte jí volat teď, že ne?“ svraštil Junsu čelo. Bylo pět minut po půl deváté.
„Aspoň pochopí, jak vážně to myslím,“ opáčil Eric nonšalantně. Usmál se na svého nesouhlasně se tvářícího podřízeného, poděkoval Minhovi, že se o jeho nesouhlasně se tvářícího podřízeného postará, a odebral se po telefonu sešikanovat paní starostovou.
Samozřejmě naprosto v právu.
Junsu chvíli tupě civěl na dveře, kterými vévoda odešel; z apatické letargie ho vytrhnulo široké zívnutí. Uvědomil si, jak hrozně je najednou unavený. A není divu… Mrkl na svá předloktí zalitá oranžovým léčivým svitem. Spáleniny od svěcené vody už sice vůbec nebolely, zřetelné však byly pořád stejně jako před půl hodinou.
„Nadělala pěknou paseku, co?“
„Hm,“ zabručel Minho. Pohlížel na Junsuova hojení se vzpírající zranění s netajenou nevraživostí.
„Zbavíš mě jich vůbec…?“
„Jo. Chvilku to ale potrvá.“ Minho si povzdechl. „Možná pár dní…“
„To není špatné,“ odtušil Junsu zvolna. Zadoufal, že prognózu v podobně přijatelném duchu si vyslechne i od Taecyeona.
•••
„Odteď pátky netrávíme už nikde jinde než tady,“ zabručel Sungjin, rozčileně rázuje z jednoho konce Brianova pokoje na druhý a zpátky. „Odmítám riskovat další apokalypsu!“
„Zas taková hrůza to nebyla,“ namítl Brian.
„Že ne?!“
„Ne. Odvrátils ji dřív, než napáchala škody.“
Sungjin se nadechl, připravený polemizovat, vzápětí si to ale rozmyslel. Nebude přeci pokrytec… Jedna jeho část chtěla Briana pokárat, že na situaci, jež ve městě nastala, nahlíží přespříliš lehkovážně, tu druhou však nevýslovně potěšil strohý, leč všeříkající kompliment, jenž mu Brian umně vysmekl.
„No, nebyla to jen moje zásluha…“
„Ah, netřeba lpět na zbytečných detailech,“ mávl Brian rukou a s úsměvem Sungjina objal. „Můj hrdino ~“
V tu chvíli už se úsměvu neubránil ani Sungjin. „Bál jsem se,“ přiznal bez skrupulí. „Když jsem ty démony poprvé uslyšel, myslel jsem jenom na to, jak nás odtamtud co nejrychleji dostat… jak utéct. Ale pak…“ Pak se v něco zlomilo. A nebyl to vůbec špatný pocit. „Jsem rád, že jsem mohl být užitečný,“ shrnul nedostatečně výmluvně svoje dojmy, a i přesto těch pár slov vyjadřovalo vše.
Nefalšovaná hrdost, s níž se na něj Brian díval, ho hřála na srdci.
„Trochu mě mrzí, že jsem u toho nemohl být,“ posteskl si Brian. „Chápu, proč jsi mě poslal pryč, ale… Přál bych si vidět tě v akci.“
„To neříkej ani ze srandy!“ Sungjin zbledl.
„Proč? Ochránil bys mě.“
„Jo, a u toho by mi hrůzou slezly všechny vlasy!“
Brian se rozesmál. „Měl bych tě rád i plešatýho,“ prohlásil laškovně a poplácal Sungjina po temeni hlavy.
„Skutečně bys pro vlastní zvědavost obětoval mou bujnou kštici?“ povytáhl Sungjin nevěřícně obočí.
„Tvá bujná kštice sexy, o tom žádná…“
„A ty bys ji obětoval.“
Brian protáhl obličej. „Chápu. Slibuju, že od magických nebezpečí všeho druhu si budu držet kilometrový odstup.“
Spokojený Sungjin odměnil svého milého náležitě kapitálním polibkem. „Těší mě, že jsme si ujasnili priority,“ pochválil ho.
•••
K apartmánu Junsu dorazil chvíli po deváté; oči už držel ledva otevřené. Vsunul klíč do zámku dveří, překvapeně však zjistil, že je odemčeno.
V obýváku našel Taecyeona, absolutně dokonalého, bez jediného škrábance. Zrovna si oblékal mikinu. Kývl Suovi na pozdrav, přičemž si na záda hodil batoh.
Odchází.
Veškerá Junsuova ospalost byla rázem tatam.
„Ty se někam chystáš?“ zeptal se hloupě.
„Hyesung mě odveze na nádraží. Měl bych stihnout poslední spoj do Soulu.“
„Můžeš tu přece přespat.“
Taekovy rty zkřivil sardonický úsměšek. „Ne,“ opáčil prostě. „Dnes rozhodně ne.“
Vykročil ke dveřím, po pár krocích se ale zastavil. Nedalo mu to. „Proč jsi mi nic neřekl?“ V jeho hlase zaznívala smutná výčitka.
„Chtěl jsem –,“ vyhrkl Junsu automaticky, Taecyeona však neobelhal.
„Ne, Minjune, nechtěl.“
Rozčarování, s nímž na něj Taec pohlížel, takřka hmatatelné, bylo jako studená sprcha. Stokrát raději by Junsu čelil jeho spravedlivému hněvu. S ním by se dovedl poprat. Ale vědomí, že Taecyeona zklamal… to bylo skoro nesnesitelné.
„A-asi jsem k tomu neviděl důvod,“ zakoktal Junsu a mírně hystericky se zasmál. „Chci říct… zas tak moc se přece nezměnilo, ne? Pořád jsem to já.“
„Vážně?“ zapochyboval Taecyeon. „Junsu, kterého znám, by mi svoje démonství demonstrativně omlátil o hlavu hned při příchodu tady na prahu.“
Ta slova Junsua zabolela. Ťala totiž do živého. Zakládal si na přesvědčení, že proměna v démona jeho osobnost jinak neovlivnila, že jednání démona Junsua rovná se jednání člověka Junsua… a nyní se celá ta iluze rozpadla jako domeček z karet.
Taecyeon neurčitě prohlásil, že potřebuje pár dní na rozmyšlenou, těšně před odchodem ale přislíbil, že se mu určitě ozve. Což bylo přesně o laskavost víc, než po něm Junsu momentálně mohl žádat.
Taecyeon povytáhl obočí. „Nevedlo k tomu nic konkrétního?“
„Ne.“ Byla to lež tak sprostá, že se za ni Junsu okamžitě zastyděl. Nepřiměl se ale k tomu povědět Taecyeonovi pravdu a Taecyeon dál nevyzvídal. Proč taky? On Junsuovi důvěřoval; neměl důvod se domnívat, že mu jeho nejlepší kamarád věší bulíky na nos.
„Jak ale vidím,“ Taec shlédl k otevřené knize na konferenčním stolku a přelétl očima její text, „výzvy jsou tvým denním chlebem i na odpočinku.“
Junsu se rozpačitě uchechtl. „Jen zkoumám svoje limity.“
„Přesměrování blesků je náročná magická technika. Nebezpečná.“
„Ale ne nepokořitelná.“
Taecyeon významně poklepal na krátkou, leč všeříkající pasáž v knize. „Tady se píše, že si ji za celá století zvládl osvojit výhradně její tvůrce.“
„Statistickým údajům bych moc váhy nepřikládal. Ta bichle je dost předpotopní…“
„Znamenalo by to udělat ze sebe chodící vodič, Minjune!“
„Naopak. Je nutné stát nohama pevně na zemi.“
Taecyeon protočil oči. Přítelův suchý pokus o vtip na něj dojem neudělal.
„No tak,“ protáhl Junsu obličej. „Úsměv! Neříkám přece, že do toho půjdu.“
„Ne? Mně zníš dost odhodlaně.“
Jasně. Zná ho jak svý boty.
Junsu se omluvně pousmál, vzal mrzutého Taecyeona za ramena a vzhlédl k němu. „Těší mě, že se o mě tak bojíš, ale… já to zvládnu. Tak jako všechno a vždycky. Vždyť víš…“
„Vím,“ povzdechl si Taec. „A vůbec se mi to nelíbí.“
„Pojďme na oběd,“ navrhl Junsu zcela bez kontextu.
„Vážně?“
„Jo. Mám hlad.“
„Myslíš, že mě umlčíš kusem žvance?“
„To taky. Ale hlavně mám hlad.“
„Cením si tvé upřímnosti,“ zabručel Taecyeon a následoval Junsua ven z apartmánu.
•••
Cestou do jídelny potkali Nichkhuna s Minhyunem, a tak nějak přirozeně z toho vyplynulo, že poobědvali společně. Junsu byl zpočátku jako na trní, aby jeden nebo druhý nepronesli před Taecyeonem cokoli kompromitujícího, ale obavy to naštěstí byly zbytečné. Minhyun po celou dobu zaraženě mlčel, tak jak bylo jeho oblíbeným místním zvykem, a Nichkhun pravděpodobně nepokládal za nutné řešit u oběda Junsuovu drobnou evoluční proměnu. Či se spíše v naivní víře v Junsuovu inteligenci domníval, že o ní milý Su Taecyeona již dávno zpravil sám.
A on to měl udělat. Jistěže měl. Jenže se k tomu zaboha nebyl s to odhodlat.
Když zvonek ohlásil konec šesté hodiny a jídelna se začala plnit studenty, do té chvíle silně pasivní Minhyun nadšeně vystřelil ze svého místa po Nichkhunově boku a jako věrný pejsek spěchal za příchozím Aronem.
Taecyeon situaci sledoval s tázavě pozdviženým obočím. „To nebyl tvůj frajer?“ obrátil se zmateně na Nichkhuna.
K Junsuově úlevě Thajec se ani tentokrát nemínil babrat ve svojí bizarní historii s Hwangem Minhyunem. „To je komplikované,“ prohlásil Khun neurčitě, nabral hůlkami nakládanou zeleninu, jež mu zbývala na talíři, a jal se ji způsobně sežvýkat.
Po obědě se Taecyeon zašel přivítat se starými známými a při té příležitosti měl taky tu čest seznámit se s místní omladinou. Takhle pokupě proklábosili ve společenské místnosti dobrou hodinu.
Na přetřes přišly i plány dnešního odpoledne, tj. Minhův filmový maraton, účast na němž se neodmítá. Na to Minho blahosklonně odvětil, že má-li Taecyeon pro Nichkhuna a Junsua namyšlený jiný program, je on samozřejmě ochoten je propustit.
Toho se okamžitě chytil Hongbin a pokusil se Minha přesvědčit o vlastním jiném programu, lidskost hraběte Choie s ním ale nemínila vůbec debatovat.
„V tom případě,“ uculil se Taecyeon a vzal Junsua a Nichkhuna kolem ramen, „navrhuji nostalgický výlet do města. Jako za starých časů. Snad bychom s sebou mohli sbalit i Wooyounga…?“
A tak bývalá královská čtveřice krátce po třetí odpolední vyrazila do města. Jako za starých časů, přesně jak řekl Taecyeon. A vše se zdálo v naprostém pořádku, až Junsu neuváženě nabyl mylného dojmu, že jeho podezřele nervózní chování zůstalo nikým nepovšimnuto. Ideální scénář… a taky naivní až hrůza.
Jakmile se Taecyeon zabral do družného hovoru s Wooyoungem, Nichkhun zpomalil, aby s Junsuem srovnal krok a polohlasně sykl: „Co se tu ukázal Taec, jsi jak na trní. Stalo se něco?“
„Ne. Nechápu, o čem to mluvíš.“ Žel bohu, nevyznělo to ani trochu přesvědčivě.
Nichkhun se zamračil. „Ty se bojíš,“ konstatoval překvapeně. Zatěkal očima mezi uraženě mlčícím Junsuem a vysmátým Taecyeonem, který kráčel ani ne půl metru před nimi. Začínalo mu svítat.
„Ví to, že jo?“ povzdechl si prosebně.
„Co jako? Že chci být matkou jeho dětí?“
Nichkhun do Junsua rozčileně dloubl loktem. „Řekls mu o svojí nové černooké identitě, viď?“
„Nebyla vhodná doba,“ zabručel Minjun vyhýbavě.
„Vhodná doba?“ zopakoval Nichkhun nevěřícně. „Svěřit se Taecyeonovi, před kterým se bez ostychu promenáduješ nahej?!“
„To se stalo jenom jednou!“
„Dvakrát.“
„No jo… ale on si začal!“
„Vaše ožralý nudistický hrátky z hlavy už do konce života nedostanu,“ otřásl se Nichkhun. „Chápeš tedy, jak stupidně zní, že se ze všech lidí zrovna Taecyeonovi bojíš oznámit –“
„Nebojím!“ odsekl Junsu, nejistý, či se o tom snaží přesvědčit Nichkhuna, anebo spíš sám sebe. „Prostě se mi nezdálo správné vyrukovat na něj s něčím takovým jen tak mezi řečí, jasný?“
V tu chvíli, jako by tušil, že se mluví o něm, se k nim Taecyeon, naslouchající Wooyoungovu vyprávění, otočil a usmál se. Junsu a Nichkhun mu úsměv jako na povel křečovitě oplatili.
Jen těžko by dokázali působit ještě víc nepřirozeně.
„Musíš mu to povědět,“ ucedil Nichkhun takřka neslyšně.
„Udělám to,“ opáčil Junsu pohotově.
„Kdy?“
„Brzo.“
Nichkhunův výraz dával jasně na srozuměnou, že mu nevěří ani nos mezi očima.
•••
Navzdory Junsuovu zbytečnému tajnůstkaření a s ním související Nichkhunově nespokojeností proběhlo společné odpoledne ve městě výtečně. Obešli místa, na kterých za středoškolských let trávili čas, a za což se jim od nadšeného Taecyeona dostalo srdečných díků. Vzpomínkový výlet zakončili příjemnou večeří na zahrádce jedné restaurace na okraji centra.
Byli již po jídle, když hodiny na radniční věži odbyly sedmou. Wooyoung se zrovna blížil pointě humorné historky, jež se odehrála během včerejší hodiny matematiky, Junsu však její očekávaný závěr kompletně vytěsnil. Jeho pozornost instinktivně uzurpoval příchod bizarní dvojice oděné v čemsi jako hábitech, která se vší vážností zakotvila pár metrů od nich, u vstupu do jedné z postranních uliček.
Zřetelně mladší individuum – kluk, který pravděpodobně nenastoupil ještě ani na vyšší střední – se usadilo na chodník, z rukávu vylovilo nefalšovaný pentagram a začalo z něj mumlavě předčítat.
Individuum číslo dvě, žena ve středním věku, snad chlapcova matka, si na krk zavěsila talismany, z plátěné tašky afektovaně vytasila megafon a zapáleně spustila: „Styk s démony je zhoubou lidstva! Nepatří mezi nás, nemají právo žít po našem boku! Braňme se! Bojujme! Zažeňme je zpátky tam, kam patří!“
Junsu sevřel ruce v pěsti. Cítil, jak se v něm s každým dalším ženiným slovem pomalu, ale jistě vaří krev.
Nichkhun vyřvávající aktivistku počastoval znechuceným pohledem, přičemž dlaň konejšivě položil na Junsuovo levé zápěstí. „Neposlouchej ji. Mele nesmysly. Víš, že mele nesmysly.“
Minjun kývl. Věděl, jistěže to věděl… to však jeho oprávněný vztek nijak neumenšovalo.
„Myslím, že je nejvyšší čas vyrazit zpátky na Akademii,“ navrhl prozíravě Taecyeon a vstal od stolu. „Skočím zaplatit a – Schovej tu šrajtofli, Wooyoungu, zvu vás.“
A tak už jen zbývalo vyčkat na Taekův návrat…
Ve snaze soustředit se na cokoli jiného než ženino nenávistné hřímání, zkoumal Junsu výrazy ve tvářích ostatních hostů. Nejednalo se o nikterak širokou plejádu emocí. Lidé byli buďto otrávení, nebo se tvářili, že se jich vyvstalá situace vůbec netýká.
Což je vlastně svatosvatá pravda, uvědomil si hořce.
Nikdo nejásal, nikdo ženin antidémonský monolog aktivně nepodporoval, zároveň ale v nikom nevzbudil silnější negativní pohnutí. I když… Junsu se zaměřil na tmavovlasého mladíka, který seděl o tři stoly dál, zády k němu. Z držení těla se dalo soudit, že je rozčilený. Ale ne nijak agresivně, spíš frustrovaně. Jako člověk zahnaný do kouta. Jeho hezký světlovlasý společník se ho očividně snažil uklidnit, avšak bez úspěchu. Tmavovlasý prudce zavrtěl hlavou a vyskočil na nohy. Jeho odmítavá reakce s aktivisty dost možná vůbec nesouvisela, ale Junsu k němu v tom momentu stejně pocítil obrovské sympatie.
„Kdo buduje vztahy s démony, je zrádce lidské rasy! Milovat stvůry je amorální!“
„Kecy!“ vyštěkl blonďák. Kdyby nespěchal za svým odcházejícím přítelem, neměl by zřejmě problém jít s aktivistkou do přímé konfrontace. Brnkala mu na nervy, ale rozhodně ji nehodlal upřednostnit před mladíkem.
„Vyžeňme démony, vymyťme zlo! Démoni jsou původci lidského soužení! Všechno špatné v našich životech pochází od nich! Musíme tomu učinit přítrž!“
Junsuovi bylo jasné, že hádat se s touhle poblázněnou megerou v hábitu nic kloudného nepřinese. Jak řekl blonďák, její hlásání nebylo nic jiného než kecy. Lživé nenávistné smyšlenky, pro něž neexistoval jediný důkaz. A inteligentní by bylo zachovat se jako tmavovlasý mladík a důstojně odsud odejít. Jenže Junsuova démonská pýcha se se sprostými urážkami odmítala smířit.
Rázným krokem zamířil k aktivistce. Slyšel, jak za ním Nichkhun poplašeně volá, ale nedbal toho.
Žena zpozorovala, že se k ní Junsu blíží, předstírala však opak a dál do megafonu vyřvávala své pokřivené slogany. Junsu vteřinu dvě vyčkal a když viděl, že aktivistka nemá zájem vyslechnout jeho námitky, megafon jí z rukou vytrhl, aniž by hnul brvou. Žena se na něj ošklivě zamračila.
„Povězte, milostivá,“ zapředl Junsu sladce, „kolik démonů jste za svůj
(mizerný)
život poznala?“
„Žádného, díkybohu,“ odsekla ona.
„Ale to je zajímavé. Podle kriminálních statistik jsou totiž vaše dosavadní výroky snůška lží. Devadesát procent trestných činů na lidech páchají lidé, ne démoni. To je vcelku všeříkající číslo. Pokud tedy s démony nemáte žádnou negativní zkušenost vy osobně,“ Junsuův hlas zhrubl, „kde berete tu drzost něco takového veřejně hlásat?“
Žena zrudla a rozpačitě uhnula očima. „Démoni jsou zlo. Všichni to vědí,“ ucedila s mnohem menším přesvědčením, než s jakým ještě před minutou hlučela do megafonu.
„Největší zlo jsou hlupáci jako vy, kteří se pletou do věcí, kterým nerozumí,“ kontroval Junsu ledově. Jeho vztek ustoupil zklamání. Cítil se podvedený. Očekával v aktivistce silného protivníka, osobu, která zarytě věří svému stupidnímu narativu a o své omezené pravdě se s ním bude hádat do krve. Jenže namísto toho před ním stála tupá nána, která se nechala udolat takřka dvěma větami.
A někdo takový že vede nenávistnou kampaň?
Žena poraženecky klopila zraky k zemi jako vyplísněná školačka, její mladý kolega však jako by si prohrané konfrontace ani nevšiml. Jako v transu dál umanutě předčítal text z pergamenu. Vlastně to byla formule. Zaříkadlo. A on je opakoval stále a stále dokola.
Když si Junsu konečně uvědomil, co chlapec v prastarém démonském jazyce odříkává, bylo už pozdě.
Z boční uličky se ozvalo vrčení následované bestiálním řevem.
A pak vypuklo peklo.
•••
Nečekané zjevení tří nižších démonů, jež více či méně připomínali obrovské kočkovité šelmy, všechny přítomné naprosto šokovalo. Kolemjdoucí i hosté restaurace s jekotem brali nohy na ramena. Nichkhun si naštěstí dokázal zachovat chladnou hlavu a s Wooyoungovou asistencí se jal vyvstalý chaos korigovat.
Junsu hrůzou ztuhlého aktivistu popadl za límec a zatřásl s ním. „Cos to udělal?!“
„Mě-měl to být očistný rituál,“ fňukl chlapec.
Junsu potlačil nutkavou potřebu vrazit tomu šaškovi pěstí. Prý očistný rituál! „Jste ještě větší banda idiotů, než jsem si myslel,“ sykl znechuceně a pustil ho. „Padej odsud. Hned!“
Nemusel ho pobízet dvakrát. To samé se však nedalo říct o jeho kolegyni.
Aktivistka s hysterickým vřískotem vyrazila vpřed, cákaje kolem sebe svěcenou vodu z malé lahvičky. Nebyl to úplně zcestný nápad… jenže na to, aby fungoval, nebylo množství svěcené vody dostatečné.
Junsu ženu popadl z rameno a strhl ji z dosahu pařátů nejbližšího démona. „Nechte toho! Tímhle je jenom víc rozdráždíte!“
Ona ho ale ignorovala. Ve svém běsném stavu mysli se Junsuovi vysmekla a při tom prudkém pohybu svěcenou vodou pokropila jeho holá předloktí. Zasažená místa na kůži se okamžitě proměnila v ošklivé popáleniny.
Junsuův bolestný ryk se smísil s tím ženiným, nepříčetně zděšeným.
V tutéž chvíli, poplašený Junsuovým křikem, k nim přichvátal Taecyeon, otočil klejícího přítele k sobě… Při pohledu do jeho černočerných očí sebou vyděšeně trhl a instinktivně o krok ucouvl.
Byl otřesený, oprávněně. A jeho reakce byla přirozená. Přesto Junsua zabolela víc než popáleniny od svěcené vody.
Taecyeon, jeho Taec, se ho bál.
Junsu se nadechl, aby něco řekl – ideálně to, co měl vysypat hned, když se Taecyeon zjevil ve dveřích jeho apartmánu – nedostal ale příležitost. Jeden z jaguářích démonů, ten nejmohutnější, se s jasným cílem zaútočit rozeběhl k nim. Junsu Taecyeona v panice odstrčil stranou, silněji, než bylo nutné, a úder od monstra schytal sám. Vyhnul se sice střetu s jeho vražednými buvolími rohy, ale náraz do zdi způsobil svoje. Minjun se svalil na zem, zoufale lapaje po vyraženém dechu.
Démon byl dvěma skoky u něj, za ohlušujícího řevu se rozmáchl svojí obrovskou tlapou, očekávaná rána však nikdy nepřišla. Stvůřiným tělem náhle a bez varování projel elektrický proud. Jednou. Podruhé… Po třetím probití se démon rozumně rozhodl nechat svou zamýšlenou oběť zamýšlenou obětí a s kňučením se odbelhal stranou, ocas bojácně stažený mezi nohama.
Junsua na okamžik iracionálně napadlo, že jeho chrabrým zachráncem musí být Eric. Že se tu vévoda nějakým zázrakem náhodou zjevil – ačkoli k tomu neměl jediný důvod – a přišel mu na pomoc… Pak se ale k němu jeho skutečný zachránce ustaraně sehnul na čele ještě ustaranější vrásku. Byl to ten tmavovlasý hoch od vedlejšího stolu, poznal ho podle košile. Vrátil se!
„Jste v pořádku?“ strachoval se mladík a pomohl Minjunovi do sedu. Su kývl a užuž se chystal za chlapcovy asistence vstát, když tu pár metrů od nich Nichkhunův větrný poryv zabrzdil pohyb ocelotího démona.
Junsu rázem přehodnotil priority.
„Změna plánu,“ houkl na chlapce a sám se obrátil do stabilního pokleku. Chvíli trvalo, než půdu uvězněnou pod asfaltem probudil k životu, jakmile se však na černém povrchu objevily první praskliny, šlo už to takřka samo. Hlína se prodrala na světlo boží a pohltila končetiny všech tří nižších démonů. Ti se zuřivě pokoušeli osvobodit, ale země své sevření nepovolila. Nevydrží sice věčně, ale rozhodně je na chvilku zdrží.
Tmavovlasý neznámý se mezitím ujal péče o Taecyeona. Když Junsu svého potlučeného krvácejícího přítele uviděl, zhrozil se. Odstrčil ho tak mocně, že Taecyeon proletěl plotem zahrádky restaurace a cestou sebou vzal několik stolů. Jeho momentální vzezření tomu perfektně odpovídalo.
Junsu se k němu celý nešťastný vrhl, z kapsy lově papírový kapesník. Opatrně jím Taekovi otřel krev z tváře, a následně ho přiložil k tržné ráně, co se vyjímala nad jeho obočím. „Bože můj, promiň mi to… tohle jsem nechtěl.“
„V pohodě.“ Taecyeon po něm blýskl tím nejfrajerštějším úsměvem, jakého byl ve svém pochroumaném stavu schopen. „Je to jen pár odřenin. Taky jsem mohl skončit jako sekaná.“ Zamračil se na frustrovaně řvoucí démony, jež se urputně snažili dostat ze svého hliněného žaláře. „Radši mi vysvětli, co se to tu kurva děje?!“
„Jo, to by mě taky zajímalo,“ odfrkl Nichkhun a účelně přistál vedle tmavovlasého neznámého. „Díky za pomoc!“ potřásl mu vděčně rukama.
Vší tou pozorností znervóznělý mladík jen rozpačitě, takřka neznatelně kývl.
„Kdes nechal Wooyounga?“ podivil se Taecyeon.
„Spolu s několika dostatečně chladnokrevnými spoluobčany hlídá, aby se nám tu nemotali civilisti,“ poučil ho Nichkhun, načež se s tázavě povytaženým obočím podíval na Junsua. „Takže…?“
Minjun si povzdechl. „To ten pergamen. Respektive kouzlo na něm. Nevím, odkud si ti pitomci vycucali, že je na něm zapsaná očistná formule, každopádně ten kluk ji v dobré víře předčítal tak dlouho, dokud nesplnila svou skutečnou úlohu.“
Taecyeon, Nichkhun i tmavovlasý neznámý automaticky stočili zraky ke vzteklým kočičím nestvůrám.
„Která svéprávná osoba si splete kouzlo očisty s kouzlem na přivoláním nižších démonů?“ hlesl mladík nevěřícně.
„Mám tu samou otázku,“ ujistil ho Nichkhun.
„Bylo psané ve starém démonském jazyce,“ vysvětlil Junsu, na což Thajec za doprovodu divoké gestikulace vyštěkl:
„O to hůř! Magické základy sakra! Když tomu nerozumím, tak to vůbec nečtu nahlas!“
V tu chvíli připomínal Yesunga tak moc, že se Junsu musel kousnout do tváře, aby se nerozesmál.
„Jak se sem ti démoni ale dostali?“ zamyslel se Taecyeon. „Museli projít portálem… Copak se v té pochcané uličce, odkud vylezli, nachází funkční portál?“
„Ještě před půl hodinou bych o jeho funkčnosti pochyboval, ale…,“ tmavovlasý neznámý pokrčil rameny, „rozhodně tam stojí jeho ruiny.“
Junsu upřel tázavý pohled na Nichkhuna.
„Dá se mezi dimenzemi přecházet i rozbitým portálem?“
„Tuhle problematiku jsem nikdy blíž nezkoumal,“ zklamal ho Khun. „Hádám ale, že by se tím taky vysvětlovalo, jak se mohl jen tak samovolně otevřít… Standardní portál, co drží v celku, takovou chybu neudělá.“
Mladík se zachmuřil. „Takže ví bůh, jak dlouho už je otevřený.“
Nichkhun neochotně přitakal. Chápal chlapcovy obavy; ani jemu se ta představa nezamlouvala.
„Pro nás to každopádně znamená, že se jím stále dá procházet… a tyhle potvory,“ Taecyeon bradou pokynul k triu nižších démonů, „se k celé věci připletly jako slepí k houslím.“
„Tak nějak,“ přisvědčili Junsu a Nichkhun unisono.
„Fajn. Navrhuju nahnat potvory portálem zpátky do Podsvětí a ty,“ podíval se Taecyeon na Minjuna, „ho pak zavřeš.“
„Já?“
„Vidíš tu snad jinýho démona s IQ vyšším než pokojová teplota?“
Junsu rozpačitě sklopil zrak, ne však dost rychle, aby si nevšiml, jak Nichkhun významně pozdvihl obočí. Sakra. Rozčileně si promnul zátylek, pak se zhluboka nadechl. „Dobře.“ Vzhlédl k Taecyeonovi. „Ty se ale budeš držet mimo.“
„A to jako proč?“ naježil se mladší. „Jsem naprosto v cajku!“
„Krvácíš,“ připomněl mu suše Nichkhun a podal mu čistý kapesník. Ten původní už hrál všemi odstíny červené. „Nech vyhánění oblud na nás, buď od té lásky.“
A tak se do toho dali. Tmavovlasý neznámý vztyčil okolo Junsuem propuštěných démonů elektrickou klec, která jim nedovolila postupovat jinam než do inkriminované boční uličky. Zpočátku se stvůrám příliš spolupracovat nechtělo, no po pár něžných živelních popostrčeních pochopily, že nemají na výběr. Pak už to šlo hladce.
„Jedou načas,“ okomentoval Taecyeon ironicky přibližující se kvílení policejní sirény. Junsu a Nichkhun se rozesmáli.
„Poslyš –,“ ohlédl se Su po tmavovlasém mladíkovi, k jeho údivu však po něm nikde nebylo ani stopy. Utekl.
Zmizel dřív, než mu Junsu stačil poděkovat.
•••
Zraněného Taecyeona se na Akademii okamžitě ujal Hyesung, péči o Junsua převzal z filmového maratonu odvolaný Minho.
„Svěcená voda?“ vytušil, když uviděl popáleniny na démonových zápěstích. „No, to bude moje premiéra…“
„Cítím se poctěn.“
„To bys taky měl.“
A zatímco se Minho intenzivně věnoval léčení Junsuových zranění, Junsu vyprávěl znepokojenému Erikovi, co se ve městě vlastně událo. Vévoda napjatě poslouchal a minutu od minuty se mračil víc. Nakonec prohlásil, že takhle to rozhodně nenechá; starostka mu přísahala, že město je přátelské a velice otevřené. Charakteristika, se kterou se antidémonské protesty – nemluvě o nezodpovědném ohrožení veřejné bezpečnosti! – zásadně neslučují.
„Jsem filantrop tělem i duší, ale i moje štědrost má svoje meze,“ prohlásil Eric kategoricky a potěžkat v ruce mobil. „Jestli z ní milá paní Hanová míní dál těžit, musí si ve městě sjednat pořádek.“
„Nemíníte jí volat teď, že ne?“ svraštil Junsu čelo. Bylo pět minut po půl deváté.
„Aspoň pochopí, jak vážně to myslím,“ opáčil Eric nonšalantně. Usmál se na svého nesouhlasně se tvářícího podřízeného, poděkoval Minhovi, že se o jeho nesouhlasně se tvářícího podřízeného postará, a odebral se po telefonu sešikanovat paní starostovou.
Samozřejmě naprosto v právu.
Junsu chvíli tupě civěl na dveře, kterými vévoda odešel; z apatické letargie ho vytrhnulo široké zívnutí. Uvědomil si, jak hrozně je najednou unavený. A není divu… Mrkl na svá předloktí zalitá oranžovým léčivým svitem. Spáleniny od svěcené vody už sice vůbec nebolely, zřetelné však byly pořád stejně jako před půl hodinou.
„Nadělala pěknou paseku, co?“
„Hm,“ zabručel Minho. Pohlížel na Junsuova hojení se vzpírající zranění s netajenou nevraživostí.
„Zbavíš mě jich vůbec…?“
„Jo. Chvilku to ale potrvá.“ Minho si povzdechl. „Možná pár dní…“
„To není špatné,“ odtušil Junsu zvolna. Zadoufal, že prognózu v podobně přijatelném duchu si vyslechne i od Taecyeona.
•••
„Odteď pátky netrávíme už nikde jinde než tady,“ zabručel Sungjin, rozčileně rázuje z jednoho konce Brianova pokoje na druhý a zpátky. „Odmítám riskovat další apokalypsu!“
„Zas taková hrůza to nebyla,“ namítl Brian.
„Že ne?!“
„Ne. Odvrátils ji dřív, než napáchala škody.“
Sungjin se nadechl, připravený polemizovat, vzápětí si to ale rozmyslel. Nebude přeci pokrytec… Jedna jeho část chtěla Briana pokárat, že na situaci, jež ve městě nastala, nahlíží přespříliš lehkovážně, tu druhou však nevýslovně potěšil strohý, leč všeříkající kompliment, jenž mu Brian umně vysmekl.
„No, nebyla to jen moje zásluha…“
„Ah, netřeba lpět na zbytečných detailech,“ mávl Brian rukou a s úsměvem Sungjina objal. „Můj hrdino ~“
V tu chvíli už se úsměvu neubránil ani Sungjin. „Bál jsem se,“ přiznal bez skrupulí. „Když jsem ty démony poprvé uslyšel, myslel jsem jenom na to, jak nás odtamtud co nejrychleji dostat… jak utéct. Ale pak…“ Pak se v něco zlomilo. A nebyl to vůbec špatný pocit. „Jsem rád, že jsem mohl být užitečný,“ shrnul nedostatečně výmluvně svoje dojmy, a i přesto těch pár slov vyjadřovalo vše.
Nefalšovaná hrdost, s níž se na něj Brian díval, ho hřála na srdci.
„Trochu mě mrzí, že jsem u toho nemohl být,“ posteskl si Brian. „Chápu, proč jsi mě poslal pryč, ale… Přál bych si vidět tě v akci.“
„To neříkej ani ze srandy!“ Sungjin zbledl.
„Proč? Ochránil bys mě.“
„Jo, a u toho by mi hrůzou slezly všechny vlasy!“
Brian se rozesmál. „Měl bych tě rád i plešatýho,“ prohlásil laškovně a poplácal Sungjina po temeni hlavy.
„Skutečně bys pro vlastní zvědavost obětoval mou bujnou kštici?“ povytáhl Sungjin nevěřícně obočí.
„Tvá bujná kštice sexy, o tom žádná…“
„A ty bys ji obětoval.“
Brian protáhl obličej. „Chápu. Slibuju, že od magických nebezpečí všeho druhu si budu držet kilometrový odstup.“
Spokojený Sungjin odměnil svého milého náležitě kapitálním polibkem. „Těší mě, že jsme si ujasnili priority,“ pochválil ho.
•••
K apartmánu Junsu dorazil chvíli po deváté; oči už držel ledva otevřené. Vsunul klíč do zámku dveří, překvapeně však zjistil, že je odemčeno.
V obýváku našel Taecyeona, absolutně dokonalého, bez jediného škrábance. Zrovna si oblékal mikinu. Kývl Suovi na pozdrav, přičemž si na záda hodil batoh.
Odchází.
Veškerá Junsuova ospalost byla rázem tatam.
„Ty se někam chystáš?“ zeptal se hloupě.
„Hyesung mě odveze na nádraží. Měl bych stihnout poslední spoj do Soulu.“
„Můžeš tu přece přespat.“
Taekovy rty zkřivil sardonický úsměšek. „Ne,“ opáčil prostě. „Dnes rozhodně ne.“
Vykročil ke dveřím, po pár krocích se ale zastavil. Nedalo mu to. „Proč jsi mi nic neřekl?“ V jeho hlase zaznívala smutná výčitka.
„Chtěl jsem –,“ vyhrkl Junsu automaticky, Taecyeona však neobelhal.
„Ne, Minjune, nechtěl.“
Rozčarování, s nímž na něj Taec pohlížel, takřka hmatatelné, bylo jako studená sprcha. Stokrát raději by Junsu čelil jeho spravedlivému hněvu. S ním by se dovedl poprat. Ale vědomí, že Taecyeona zklamal… to bylo skoro nesnesitelné.
„A-asi jsem k tomu neviděl důvod,“ zakoktal Junsu a mírně hystericky se zasmál. „Chci říct… zas tak moc se přece nezměnilo, ne? Pořád jsem to já.“
„Vážně?“ zapochyboval Taecyeon. „Junsu, kterého znám, by mi svoje démonství demonstrativně omlátil o hlavu hned při příchodu tady na prahu.“
Ta slova Junsua zabolela. Ťala totiž do živého. Zakládal si na přesvědčení, že proměna v démona jeho osobnost jinak neovlivnila, že jednání démona Junsua rovná se jednání člověka Junsua… a nyní se celá ta iluze rozpadla jako domeček z karet.
Taecyeon neurčitě prohlásil, že potřebuje pár dní na rozmyšlenou, těšně před odchodem ale přislíbil, že se mu určitě ozve. Což bylo přesně o laskavost víc, než po něm Junsu momentálně mohl žádat.
Žádné komentáře:
Okomentovat