Alba narozeninová, červená, s promrhaným jmenným potenciálem i krásně náhodná

Hezký den, milí a drazí.

Jak výmluvně napovídá nadpis, kpopový článek tohoto měsíce definují alba. Výhradně. Pár kartiček mimo se mi, pravda, ulovit podařilo, pochlubím se jimi ale až příště. Nerada bych je totiž nechala zapadnout... Alba pěti interpretů pokupě pokládám za dostatečně vyčerpávající materiál. 

Mou oblíbenou volnočasovou kratochvílí je koukat se na videa rozebírající trable a – většinou nikterak veselou – kariéru té či oné kpopové skupiny. A nezáleží na tom, či ji znám, aktivně poslouchám, nebo o ní slyším úplně poprvé. Jak vidím kvalitní kpopový rozbor, je mi identita hlavního tématu docela fuk. 
O dívčí skupině Weeekly jsem takové rozbory viděla snad už tři, ten poslední letos v létě. Ne, nedozvěděla jsem se nic nového, ale když jsem zase slyšela, jak se v jejich relativně úspěšné kariéře všechno posralo kvůli dramatické změně konceptu a songu Ven para, něco se ve mně zlomilo. Rozhodla jsem se, že tu písničku zhodnotím na vlastní uši. Ne, že bych nevěřila úsudku veřejnosti... ale nevěřím. A vězte, že k tomu mám své důvody: všichni od Weeekly zbožňují After School, největší virální hit roku 2021, a já doteď nechápu, jak se to takové průměrnosti mohlo povést. Bez urážky. 😅 
Teď už ale zpátky k hlavnímu tématu. Nacházíme se v albovém článku a já mluvím o Weeekly, takže je Vám jasné, jak zhodnocení na vlastní uši dopadlo. Pustila jsem si Ven para jednou, podruhé, potřetí... brzo se to číslo bude blížit trojmístnému, ehm... a bezvýhradně jsem se zamilovala. Rozumím však rozpačitosti jejich fandomu; po ustavičném cukrkandlu, jaký mu Weeekly servírovaly, musel být vizuál a zvuk prvního single alba Play Game: Awake pořádný šok. Štěstí, že jsem jen náhodný kolemjdoucí... U random alb random skupin zpravidla nevěnuju pozornost b-side trackům, ovšem Solar...! Solar je absolutní mástrpís, jenž si ke mně suverénně našel cestu. 
Bylo rozhodnuto. Má kolekce první single album Weeekly bez pardonu potřebuje. A tak dlouho jsem přemítala, kterou verzi chci, až jsem si uvědomila, že je vlastně můžu koupit obě. Filmnadvd totiž Play Game: Awake zrovna nabízel za výhodnou akční cenu. No neber to...!  
Než ale přejdeme k albu samotnému, dovolte mi pár slov k Weeekly jako skupině a mým dojmům z ní. Tvořilo ji sedm členek a jak název (nesnáším to třetí e, mimochodem, ale chápu jeho použití) napovídá, každá z nich představovala jeden den v týdnu. A taky rozličná vesmírná tělesa. Proč? Jak to souvisí s jejich týdenním lorem? Netuším, ale je to cool. 
Týdenní lore jako takový je nesmírně roztomilý a dává perfektní smysl... a taky je to pěkný bizár. Protože jedna ze členek vystupovala doslova pod pseudonymem Monday. Sorry, IST Entertainment, ale tohle je směšný. Buďto je po dnech pojmenujte všechny, anebo žádnou. Nic mezi tím. 

Původně jsem se samozřejmě vůbec nemínila zaobírat přiřazováním jmen ke ksichtům, no když už jsem MV Ven para viděla asi podvacáté, tak nějak přirozeně k tomu došlo. Na první dobrou mě okouzlila maknae Zoa, která... je nádherná, oukej? Vzápětí se moji pozornost rozhodly uzurpovat ještě Monday – protože ta holka je učiněný zázrak – a Soeun – jejíž Ven para styling je absolutně dechberoucí – a mohli bychom s klidným srdcem konstatovat, že toto je mé oblíbené Weeekly trio. Což je pravda. Ale taky mimořádná lež. Protože já nemám oblíbené Weeekly trio, ale kvarteto. Respektive... mé oblíbené trio svou oblíbeností drtí ještě jedna členka. Seznamte se s mojí Weeekly Miso, tím nejrozkošnějším stvořením, co kdy kráčelo po planetě Zemi, Han Jihyo neboli Jihan. 💖 Upřímně netuším, proč zrovna ona, Monday, Soeun i Zoa by mezi mé oblíbené ženy zapadly daleko logičtěji, ale kdepak, můj Hongbinem zabiasovaný mozek se ráz naráz rozhodl fungovat jihancentricky, a námitky nepřijímá. Ne, že bych se chystala nějaké vznášet... Ale když nad tím teď přemýšlím... víte, co spojuje Jihan a biase, bias wreckera a dítě mého mozku? Ďolíček. To nemůže být náhoda...! 
Tak. Mé priority znáte, je čas na obkecávací unboxing.
Play Game: Awake jsem si pořídila ve dvou standardních verzích, černé Myself a bílé Real Self. Album má sešitový packaging a je uloženo ve sleevu, na jehož vnitřní straně se nachází "plakát" jedné ze členek. Příjemný detail, jenž mi připomněl Re:BIRTH a The Demon. Kouzelné je, že s "plakáty" to u Weeekly vyšlo vlastně totožně jako u NU'ESTů (Aron; nejlíp) a Day6 (Dowoon; dá se): ve verzi Myself na mě čekala Jihan, ve verzi Real Self Jiyoon. 
Design sleevů je vcelku jednoduchý, zato nesmírně efektní. Jedna verze zrcadlí tu druhou a v kombinaci s černým a bílým podkladem je toto opozitní řešení sofistikovanost sama. Cover alb samotných pak tvoří skupinové fotky.
Cédéčka jsou řešena stejně jako vnitřní strany sleevů, tj. žádný jednotný design, ale podobenka jedné random členky. Netajím se tím, že tomuto cédéčkovému trendu příliš neholduju, ale oukej. Neuráží mě. Za verzi Myself mě obšťastnila leaderová Soojin (ne Seo Soojin), za verzi Real Self jupiterová! Soeun a její husťácký temně rudý drcek. 😎

Photobook černé verze Myself sestává z děvčat oděných v elegantních sněhově bílých outfitech paradox feat. černý kloubouk, a ačkoli se jedná o mou preferovanou verzi photobooku, víc Vám toho o ní nepovím. Je nádherná, je noblesní, je bílá. Tečka. To photobook verze Real Self hýří barvami, ovšem ve velmi decentním stylu. Barev je akorát tolik, aby nenarušovaly dojem vznešenosti, který mají obě verze alba společný. Líbí se mi, že Real Self verze zakomponovala do záběrů i dříve zmíněná vesmírná tělesa, jež členky Weeekly představují, a tak se ve photobooku můžeme pokochat Soojin se Sluncem, Jiyoon s Merkurem, Monday s Měsícem, Soeun s Jupiterem, Jaehee se Saturnem, Jihan s Marsem a Zoou s Venuší. Výhrou konkrétně pro mě pak je, že jednu ze dvou unit sekcí Real Self photobooku tvoří mé oblíbené kvarteto.
Sběratelských inclusions předkládá Play Game: Awake hned několik. V prvé řadě krásné skupinové samolepky aka dvakrát sedm půvabných portrétů. Verze Real Self opět nezklamala a hrdě operuje s vesmírnými tělesy, verze Myself však nezůstává pozadu. Samolepka každé členky má jiný tvar a tento drobný detail mě nesmírně baví.  
Dále se album pyšní pohlednicí, v mém případě dvěma, a jejich zadní strany hrají těmi nejúchvatnějšími barvičkami. Ve verzi Myself na mě čekala Jaehee, ve verzi Real Self Zoa.
Kartičky se v albu standardně nacházejí dvě, ale pokud budete mít štěstí jako já a padnete na first press alba, vytáhnete si o exemplář víc. S čímž jsem vůbec nepočítala a příjemně mě to zaskočilo.      

Úlovek z verze Myself, zdálo se, takřka nemohl být lepší: dvojitá Monday, first press modrovlasá a standardní brunetka, a usměvavá copatá Jihan. Dobrou půlminutu jsem se vznášela na obláčku naprosté spokojenosti, než jsem si kartičky prohlédla znovu, tentokrát důkladněji. Monday prošla na výbornou. To samé se bohužel nedá říci o Jihan. Její kartičku stihla tiskařská chyba. Kazí ji několik tmavých flíčků, ten nejvýraznější přímo na Jihanině čele. Bílou tečku (viz Dear my dear Chen) bych skousla, ale tohle? Ach jo. Mám šest Weeekly kartiček a pokažená musí být zrovna ta Jihanina...

Kartičkové trio verze Real Self sestávalo z first press Soeun a standardních Soojin a Jiyoon, a vzato kolem a kolem, byly mé pulls (kartiček + pohlednic) vlastně extrémně šťastné, jelikož pokryly Weeekly jako celek. Což je u random skupiny to nejlepší, co se mi může stát. 
○○○
S poškozenou kartičkou Jihan jsem se ale navzdory vlastním logickým námitkám "však jde jen o random skupinu" odmítala smířit. Respektive se mi vůbec nelíbila představa, že bude její poškozená kartička sídlit v šanonu. Mezi zbytkem dokonalých Weeekly kartiček. Ne, takovou potupu si má milá Jihan nezaslouží. 
Původní kartičku (ve fancy holografickém sleevu) jsem uložila zpátky do alba, a po hlavě skočila mezi prodejní Weeekly inzeráty na instagramu, abych ten samý exemplář, jen nepoškozený, koupila a uložila na čestné místo do šanonu. Jenže to se snáz řekne, než udělá...
Problém nebyl v tom, že by ta kartička neexistovala, problém byl, že prodejci, na jejichž inzeráty jsem odpověděla, zpravidla nereagovali. A když už zareagovali, ukázalo se, že tu kartičku vůbec nemají. Začínalo to být značně frustrující, a to tak moc, že jsem si v jednu chvíli vyhledala Play Game: Awake photocard template, abych se mohla efektivně zaměřit na ostatní Jihaniny Myself kartičky. Byla jsem totiž pevně rozhodnutá, že její kartička v šanonu musí mít černý zadek. Ehm. Až na to, že mě až nezdravě zfascinovaly její kartičky se žlutými rukavicemi (viz MV). Které náleží k verzi Real Self. No a hádejte co? Samozřejmě, že jsem narazila na relativně čerstvý německý inzerát právě jedné z těchhle kartiček! 😅 Můj mozek začal okamžitě spekulovat: "Však máš dvě Monday, dávalo by vlastně perfektní smysl mít i dvě Jihan... každou z jiné verze..."  
Slečně prodejkyni jsem ještě téhož dne napsala; klaplo to. Rukavičková Jihan byla moje. 
Za reprezentatku verze Myself jsem ve finále zvolila půvabnou kloboukovou Jihan v bílém. Pořídila jsem ji od slečny z Belgie. 

Soojinin srpnový comeback byl – z nějakého důvodu – předznamenán už měsíce zpátky. Což je docela zvláštní strategie a nevybavuju si nikoho jiného, kdo by ji v kpopu kdy použil, ale oukej. Soojin v srpnu zcomebackuje, počítám s tím.
Jenže srpen dorazil a o Soojinině comebacku nepadlo jediné oficiální slovo. Divné. A jakmile na přetřes začaly přicházet zářijové comebacky, naznala jsem, že tohle holka nemá šanci ve slibovaném termínu stihnout. Ale to jsem podcenila Soojin! Bylo to snad to nejkratší promo kpopového comebacku v historii, ehm, ale ona na konci srpna nové album skutečně vydala. 👏 Konkrétně single album s názvem Baditude. Upřímně, po roce čekání na nový počin jsem v rámci albového rozsahu doufala v mnohem víc než dva songy, ale co se Baditude jako title tracku týče... to je comeback s velkým Cé.  
Ten zvuk, styl i koncept křičí "SOOJIN!" na kilometry daleko a je to patřičně znát. Pokládám tuto skutečnost, mimochodem, za obří paradox, protože Soojin je stydlivý introvertní bobek, ale... pro "bad girl" image se prostě narodila. Sedí k ní jak prdel na hrnec. A mě ohromně baví. Nutno však podotknout, že osobně Soojin o trochu víc preferuju jako éterickou noblesní dámu (viz Agassy).

Baditude jsem si pořídila v červené verzi Baddie; původně čistě proto, že se mi zamlouval cover, ale ve finále si enormně užívám hlavně Soojininy rudé vlasy. Album je podobně jako Rizz papírová skládačka, v níž se ukrývají ostatní součástky. Narozdíl od Rizz má však Baditude to nejstupidnější otevírání, jaké existuje – musí se vzadu roztrhnout. O to hůř, že pokud člověk na trhání přistoupí, nikdy už album nezavře. Nemá šanci. Freefall PTSD za 3, 2, 1... Já se tuto píčovinu rozhodla obejít a otevřít si album shora. Ani to není ideální a trnu hrůzou pokaždé, když do něj komponenty vracím, že je nedopatřením zohnu, ale hej, album mi minimálně drží pohromadě. 
Design cédéčka je tentýž jako design coveru a ačkoli se nejedná o nic vrcholně nápaditého, mně se ten jednoduchý červenočerný vzhled líbí. Možná bych ale o trochu radši byla, kdyby cédéčko dostalo design, který má jeho obálka. To rozbité sklo totiž vypadá zatraceně dobře! 
Další standardní položkou je plakát, sexy rudovlasá Soojin pózující na kapotě auta. Teď si možná říkáte: "Proč celý jeden odstavec věnuješ plakátu? Co je zrovna tobě po plakátu?!" A máte pravdu. Plakát jako takový mnou nikterak nerezonuje. Ačkoli je to pěkný plakát... Ne, mě fascinuje, jak si celý fandom (včetně mě) láme hlavu, či se jedná o horizontální, nebo vertikální plakát. 😅 On totiž líp působí vertikálně. Ale jeho zadní strana (ano, má zadní stranu) je situovaná horizontálně, čili... ví bůh. 
Photobook verze Baddie je jednoduše nádherný. Není perfektní, to rozhodně ne; na můj vkus obsahuje až příliš prázdných stránek, Soojininých fotek v něm tedy mohlo být mnohem víc. Na druhou stranu, když mohli NU'ESTi přijít s photobookem o pěti stranách ve full albu Romanticize, je single album Baditude s ne-tak-docela-využitým-photobookovým-prostorem naprosto z obliga.
V rámci sběratelských inclusions operuje album se třemi položkami – dvěma kartičkami a jedním mini plakátem. Teda... "mini poster" je sice oficiální označení, ale pro nás, kdož nehovoříme divnou řečí BRD Entertainment, je to prostě pohlednice. A Soojin je na ní absolutně božská. Ta fotka má všechno. Je krásná, je ženská, je svůdná, je rozpustilá. A já ji miluju. 
Kartičky verze Baddie odpovídají verzi Baddie, a to znamená jediné: byla jsem obšťastněna dvěma rudovlasými exempláři. Půvabnou Soojin s našpulenými rty a frajerskou Soojin se zbraní. První zmíněná je rozhodně krásnější, zato druhá kartička má sakra koule. Geniální kombo.✨ Zadní strany po seskládání všech osmi kusů tvoří nápis "Baditude", což, jak víte, je technika, kterou nesnáším, v tomto případě jsem ale ochotna ji tolerovat, jelikož patlanice černé a červené na mých kartičkových zadcích působí mimo kontext celku jako nepochopené moderní umění.       

Není to tak dávno, co jsem si sama pro sebe posteskla, že by Minjunova korejská hudební tvorba mohla přestat hibernovat... a co se nestalo? Do měsíce padlo oznámení čtvrtého mini alba Dear my muse. Vskutku kouzelné! (pozn.: škoda, že tyhle moje super mocné manifestační schopnosti nefungují v rámci Zhoumiho a Kangty...)
Přiznám se, že když jsem název Minjunova nového mini uviděla poprvé, napadlo mě, či náhodou nespolupracuje s Taekwoonem, protože "Dear my muse" zní jako něco, co by zpunktoval právě on. Očividně sbírám víc múzofilů, než jsem si myslela... Dear my muse je však dle mého název s promarněným potenciálem, jelikož to album obsahuje spoustu ovcí. Ano, ovcí. Počítání oveček vibe, abych byla přesná. Očekávala bych proto, že ve jméně alba bude figurovat "spánek" či "snění". Netvrdím, že by to znělo líp než Dear my muse, to rozhodně ne, ale trocha hravé tematičnosti by určitě nebyla na škodu. 
Lidi, já přísahám, že vím, jak skvělý je pan Jun. K vokalista, vím to velice dobře, a stejně mě jeho hlas pokaždé ohromí, jako bych ho slyšela úplně poprvé. Poslouchat Minjuna je jako... zabalit se do deky, uvařit si teplé kakao a k němu přikusovat chleba s medem. Tak. Tímto dojmem na mě, mimochodem, nejsilněji působí titulní R&B Me, čili... můj nejoblíbenější zdejší song, hádám. 
Dear my muse jsem si pořídila ve standardní photobookové variantě a vybrána mi byla verze During Dream. Album je sešitového typu a design coveru v sobě hezky snoubí strohou noblesu úvodní fotky s veselým barevným fontem, který vypadá jako výšivka. Naopak zadní strana se s jakýmkoli pokusem o kreativitu vůbec neobtěžuje, což – s poněkud hořkou pachutí – respektuju, nerespektuju však kompletně holý hřbet. Není na něm ani písmenko! Jsem z toho celá nesvá. 😅

Photobook si zachovává punc ležérní elegance, a jelikož se jedná o počin člena 2PM, nemůžou v něm chybět fotky bez trička. Teda... v saku, ale bez trička. Navzdory polonahosti je tudíž Minjun sexy stále noblesní gentleman. Příjemný kompromis, abych tak řekla.

Seriózní náladě photobooku odpovídá ze zbylých albových komponentů výhradně plakát. Který by měl být pre-order benefitem, jestli si to správně pamatuju... Oukej, v tom případě neodpovídá ze zbylých albových komponentů náladě photobooku už ani jediný. Od cédéčka přes obálku, pohlednici, vstupenku, lyrics mapu, nálepky až po závěsnou ceduli na hotelové dveře, všechno je veselé, rozkošné a barevné. Za mě nejefektnější je rozhodně poslední zmíněná položka, tzn. DND card. Která netuším, jak se správně jmenuje česky, uhm. Ne, že by byla hezčí nebo barevnější než zbytek, ona dominuje svými rozměry. Ostatní komponenty jsou buďto drobné, nebo svou velikost prokáží až po rozložení, ale DND card je obří hned na první dobrou. A jelikož je i zatraceně výrazná, sehrává úlohu hlavní hvězdy jednoduše na výbornou. 
Na rozdíl od předchozích mini alb to Minjun v tom čtvrtém se sběratelskými inclusions vskutku nepřehání, per album nabízí jedinou kartičku: v mém případě noblesní usměvavé selfíčko. Zářivě barevná zadní strana s ním – tak jako zbytek komponentů s photobookem – absolutně nekoresponduje, a tento konceptový rozkol může na jednu stranu působit snad i rušivě. Má maličkost ale, jak dobře víte, miluje barvičky. Čím zářivější, tím lepší. Zadní strana navíc díky linkám vypadá jako lístek vytržený z bločku a já tento roztomilý kreativní detail neskutečně cením. 📝

Na závěr svého albového výčtu jsem si ponechala to nejlepší symbolický počin, a to narozeninové Day6 album. Pojmenované stručně a jasně The Decade. Těší mě, že tato oslava desátého výročí se nese ve značně pozitivnějším duchu, než tomu bylo před třemi lety u NU'ESTů, a chlapcům milým – individuálně i jako kapele – přeju do budoucna spoustu a víc nejen kariérních úspěchů.  
O hudební kvalitě čtvrtého alba netřeba vůbec polemizovat, je úžasné od začátku do konce. Title track Inside Out však svojí titulní pozici rozhodně dostává a nezvratným hightlightem je v něm rozhodně Brian. Jeho sekaný "in-side-out" úvod refrénu a finální "I'm dying, darling" part posouvají tu už tak působivou písničku na další level geniality. A mimoto je Brian taky samozřejmě strašně krásnej...
The Decade, čtvrté full album Day6, jsem si koupila ve třech provedeních: ID cards verzi a dvou standardních photobookových. Teď se asi divíte, kde jsou kruci chytré varianty. A ony budou, bez obav. Mám s nimi velké plány. Ale to až v příštím nákupu.
O verzi ID card je nutné říci si jedno: funguje jako skvělé merchoidní doplnění verzí Six on the Dice/City Days, ale sama o sobě neobstojí. Nebo minimálně ne tak dobře. Zamlouvá se mi prostý design coveru, ale kvalita packagingu (papírová skládačka, co předstírá, že je krabice) mohla být nepochybně lepší. Vyjma klíčové (haha) klíčenky a ID karet tvoří obsah alba lyrics photobook, cédéčko a plakát. 
Jak je již z názvu "lyrics photobook" patrné, spíš než o klasický photobook se jedná o texty písní doplněné pár fotkami. Konkrétně dvěma za každého člena. A jsou krásné, ale je jich prostě málo. Co se však albu na lyrics booku povedlo, je kartonový vzhled jeho desek. Souzní s jednoduchým, leč efektním designem, který celou ID card verzi provází. Což platí i pro prosté béžové cédéčko s černou desítkou. Zdá-li se Vám jeho design nudný nebo dokonce líný, nedivím se. Já osobně však pro něj mám nehoráznou slabost. 

Plakát(ek) je skupinový a oboustranný, zahrnuje jak barevný koncept verze Six on the Dice, tak elegantní koncept verze City Days. 
Důvod, proč mi verze ID card skončila v košíku, jsou – a teď se držte! – ID karty Day6. Šokující, já vím. Tu Sungjinovu jsem původně mínila umístit do šanonu, logicky, jenže když jsem album otevřela... najednou jsem neměla to srdce od sebe jednotlivé díly oddělit. 
Karabina, ozdoby i karty samotné jsou příjemně kvalitními záležitostmi a pokupě vyhlížejí naprosto báječně. Klíčenku jsem si, pravda, složila trochu jinak, než jak ukazuje ilustrační foto, to ale počítá s jedinou kartou. A to mi tak docela neštymuje. Proč bych na klíčenku věšela jednoho člena, když tam můžu mít celou kapelu, no ne?
Standardní verze alba, Six on the Dice a City Days, se pyšní festovním krabicovým úbalem, který působí vskutku majestátně, a tím pádem patřičně vzhledem k výročnímu duchu čtvrtého alba. Design to s kreativitou příliš nepřehání, není to však vůbec na škodu. Cover budí strohý, ale úpravný dojem. Co se barviček týče, upřednostňuju rozhodně béžovorůžovou verzi Six on the Dice; jejich kombinace je doslova k sežrání. Nadšení z vizuálu mi naneštěstí dost kazí černé fleky na světlé verzi Six on the Dice a bílé odřeniny na hranách černé verze City Days. Oukej, druhý případ se může udít při nesprávném skladování, jistě, ale ty černé šmouhy? Jasný tiskařský error. Mám tak trochu podezření, že se JYPE snažila The Decade naoko zahrnout nebetyčnou velkolepostí, přitom ale šetřila, na čem mohla. 
O designu cédéček a jejich obálek se dá říci to samé co o coverech – z hlediska barevnosti jednoznačně preferuju verzi Six on the Dice. Přesný opak však platí pro koncept photobooku. Ačkoli mám pro Six on the Dice barvičky velkou slabost, střídmost a elegance konceptu City Days mě zanechává v němém úžasu. Miluju jeho styling. Jedenáct z deseti! Ale nalejme si čistého vína, na polovině bodů z toho hodnocení má zásluhu Sungjinův účes. Podívejte se na něj a přiznejte si: nic krásnějšího jste v životě neviděli. 
Plakáty jsou ve standardních verzích The Decade řešeny způsobem "random 1 out of 4", tj. po členech. Přiznám se, že zpočátku jsem z toho neměla úplně dobré spaní, no nakonec jsem se dospěle rozhodla mávnout nad tím rukou. Je to jen plakát; ať se to vyvrbí, jak se to vyvrbí, hroutit se z toho nebudu. A víte co? Dopadlo to vlastně nejlíp, jak mohlo! Ve verzi City Days na mě čekal Brianův plakát, ve verzi Six on the Dice ten Sungjinův, panenkovský a charakteristicky červený ze všech stran.  
Velice půvabným detailem jsou pak vzkazy od všech čtyř členů, ukryté na dně alba. Nerozumím sice ani zbla, co mi hoši višnují, ale i tak mě jejich provedení vzalo za srdce. Bez legrace. Líbí se mi, že vzkazy nejsou vidět na první dobrou a člověk se k nim musí tak trochu propracovat. Což teda v reálu znamená vysypat celý obsah alba ven, žádné drámo, ale chápeme se. 
(pozn.: když jsme u těch vzkazů, Sungjinova stručná děkovačka na konci photobooku mi připomněla Erika a jeho jedinou větu ve WE. jsem milovník leaderů skoupých na slovo!)
Co se mých (nejen) photocard pulls týče, nestěžuju si. Sungjinův full set se mi sice seskládat nepodařilo (umíte si představit, kdyby jo?!), no obšťastněna jsem tak nějak rovnoměrně byla všemi členy, čili... úspěch, hádám. 

Začněme tím, co se mi sběratelsky vůbec nevydařilo, a to jsou pohlednice a message fotky ze Six on the Dice a City Days verzí. Wonpila si velice ráda nechám ujít. Do budoucna však rozhodně plánuju sesbírat Sungjinovy message fotky. Pohlednice mě příliš netankují, ale message photos v polaroidovém vizuálu má kolekce nutně potřebuje!
Doslova královsky se pak vyvedlo osazenstvo original tickets. Ve verzi City Days na mě čekal zelený Brian, ve verzi Six on the Dice červený Sungjin. Ano, tentýž scénář jako s plakáty. #SungBri_is_love_SungK_is_life Cítím se nevýslovně poctěna, že se Sungjin uvolil mě na vstupence oblažit už potřetí v řadě.
Verze ID card nabízí dvě kartičky; mně byli vyvoleni Brian a Dowoon. Briana samozřejmě rekreačně sbírám a jeho exemplář mě samozřejmě nesmírně nadchnul, nakonec ale v mojí kolekci neskončil. Proč? Protože Briana sbírám jako kus per album. A jelikož Dowoon a Brian se rozhodli uzurpovat pro sebe i kartičky verze Six on the Dice, bylo nutné si vybrat. 
Konceptově spadají oba Brianové pod tentýž koncept a oba jsou krásní přesně tak, jak se na Briana sluší. Tomu se říká dilema... Svého kartičkového zástupce jsem tak volila podle zadní strany, a vítězem se vcelku bezkonkurenčně stala karetní zelená verze Six on the Dice.  

Kartičkové duo verze City Days sestávalo z Dowoona, který mě za The Decade fakt miluje chudák, a neskonale úchvatného Sungjina v černé, na jehož přítomnost jsem bezprostředně zareagovala řádně postpostpubertálně – řevem a nadšeným pištěním.👌
A jakožto správný nákupčí alba JYP kapely v předprodeji jsem se dočkala standardních pre-order benefitů. Konkrétně dvou skupinových známek a 4cut fotky jednoho člena. Jelikož pre-order benefity spadají pod verze Six on the Dice a City Days, dočkala jsem se dvou kusů od každého. 
Skupinové známky jsou záležitost tak drobounká, že by na její patřičné prostudování člověk potřeboval lupu, ale hej... hezounká je. A jak víme, já miluju skupinové exempláře. 
Trochu mě proto mrzí, že 4cut fotka taktéž není řešena skupinově. Vyloženě to k tomu totiž vybízí. Kapela se čtyřmi členy, 4cut fotka... no nevadí. Stěžovat si nemůžu ani v nejmenším. 

Ve verzi Six on the Dice se mě sice opět neúspěšně pokusilo okouzlit ňůně Dowoon (ten kluk je prostě masochista), ovšem ve verzi City Days...! Ve verzi City Days na mě čekal on. Pan bias. Prudce elegantní Sungjin se svým geniálním princátkovským účesem. A rovnou ve čtyřech provedeních!🖤 

Nissa, jak je dobře známo, mě ráda obdarovává zapomenutými alby mých oblíbených skupin, a nejinak tomu bylo i letos. (Díky, drahá.) Oprášení zašlé slávy se dočkalo Canvas, páté mini album NU'EST. 🎨 Počin, který pro jeho ne-nuest-packaging s oblibou nazývám adoptovaným. 
(pozn.: v tomto článku jsem NU'ESTy zmiňovala až podezřele často... a devatenáctého jsem je vytáhla z narozeninové krabice. náhoda? nemyslím si!)

Abych byla upřímná, žádný pádný důvod pro ignorování Canvas z mojí strany neexistuje. V době Love Paint comebacku jsem z celé této éry vlastně byla nadšená... Ale. Když se na to teď po letech dívám zpětně, přikláním se k názoru, že víc než o nadšení z comebacku jako takového se jednalo o zoufalou touhu lačnící fanynky po jakémkoli korejském NU'EST contentu. Canvas éra rozhodně nebyla špatná, to ne. A Love Paint určitě není špatný song. Ale v rámci NU'EST diskografie a konceptů působí obojí tak nějak... nevýrazně. 

Během skupování starších NU'EST alb jsem tedy Canvas kompletně pustila ze zřetele. Měla jsem o pátém mini povědomí, jistě, ale necítila jsem potřebu fyzicky jej vlastnit. Nutno podotknout, že jsem z různých stran opakovaně slýchala, jak půvabný je Canvas počin, a nebrala to vůbec v potaz. Nyní musím poníženě přiznat, že pochvalné recenze měly pravdu. 💜
Canvas se pyšní festovním krabicovým úbalem, ale paradoxně budí nezvykle křehký dojem. Na dně krabice sídlí cédéčko, jehož design připomíná vrstvenou fialovou temperu, a photobook (+ lyrics book) tvoří set čtyřiadvaceti pohlednic. Fotky jsou to něžné a neskutečně umělecké, hra s barvami tu funguje na jedničku. Kreslená podobenka každého člena je pak ten patřičně tematický, kreativní detail.
Album je zařízeno skromně, ale s vizí. Což mě popravdě velmi mile překvapilo. Canvas náleží nelichotivé stigma umíráčku NU'EST před-produce-101 kariéry, byl to však umíráček vizuálně nadmíru důstojný. 

...pac a pusu, Vaše Nagasaki