A jiní nesmějí žít mezi námi - 10. kapitola

Čtyři dny nato, asi hodinu po obědě (tentokrát se Eric překonal, jedli totiž už v půl druhé!) se Minho bez jediného slova vytratil. Nichkhun by byl býval jeho odchod ani nepostřehl, kdyby si pět minut po tři čtvrtě na tři neusmyslel, že s ním musí mluvit - přeloženo: ke štěstí mi bohatě stačí aspoň pár minut obývat tutéž místnost jako on -, neprolezl celý bunkr, ale po Minhovi ani stopy.

Zatrnulo mu, upřímně se vyděsil, co to Minho zase vyvádí. Eric jim přece jakékoli výlety výslovně zakázal, dokud se nezjistí, co to na ně venku číhá…!

"Hyomin!" zavolal na kolegyni, jež právě vyšla z pokoje, začtená do paperbacku jakési severské kriminálky. "Nevíš, kde je Minho?"

"Šel vyzvednout Jihoona," opáčila dívka, a aniž by zvedla oči od knihy, dodala: "Moment - zrovna dorazili." Jako potvrzení jejích slov se z levotočivé chodby, směřující k portálu, ozvalo Boramino nadšené: "Oppa!"

Nichkhun tázavě nahlédl zpoza rohu.

Vysoký, tmavovlasý, klasicky hezký muž s nesmírně půvabným úsměvem jejich maličkou potlučenou černovlásku co nejopatrněji objal na přivítanou. "Borammie, zlatíčko moje!"

"Ách, to mi chybělo! Víš, že miluju, když mi tak říkáš?"

"Vím. A velice rád toho zneužívám."

Dívka se zasmála a on si ji konečně pořádně, starostlivě prohlédl.

Svraštil čelo. "Slyšel jsem, co se stalo. Jsi v pořádku?"

"Ano, nic to není, jen modřiny. Za pár dní budu zase k světu," zazubila se Boram a poplácala muže po tvářích. "Už je to doba, co ses tu ukázal naposled…"

"Měl jsem moc práce, omlouvám se…"

"Ostatní čekají v obýváku, noona?" skočil jim Minho netrpělivě do toho romantického, k ničemu nevedoucího tlachání.

Khun se musel kousnout do rtu, aby se nerozchechtal.

"Ah, no jo, měli bychom jít," přitakala Boram, zavěsila se do Jihoona a společně vykročili k chodbě, v níž se schovával Nichkhun. Ten jim proto chvatně vyšel vstříc, aby se nedovtípili, že je až doteď neomaleně špicloval za rohem.

A stejně se musí seznámit, tak co.

"Dobrý den. Vy musíte být Nichkhun," obdařil ho tmavovlasý širokým úsměvem. "Nevím, jestli to víte, ale od včerejška se pohřešujete."

"Už?"

"Váš bývalý manažer měl v televizi srdceryvný proslov…"

"Ach bože," protočil Thajec trpitelsky oči.

"Tak nějak." Starší mu se smíchem familiárně potřásl rukou. "Lee Jihoon, moc mě těší."

Prozřetelně zanechal celičkého Jihoona nevraživé Boram, která se tvářila všelijak, když mužova pozornost nepatřila kompletně jí (a to si myslel, že se plánuje vdát za Taecyeona…), a připojil se k Minhovi, který kráčel za dvojicí v dostatečně anonymním odstupu.

"To jsem tu jediný, komu se nic neřekne?" zabručel trochu dotčeně.

Minho na něj upřel nechápavý pohled. "Jak prosím? Mluvili jsme o hyungově příchodu u oběda. Tvoje chyba, že civíš na mě a neposloucháš," dodal uštěpačně.

"Moje?"

"No moje ne."

"A není to trochu paradox?"

"Sklapni."

Nichkhun se pousmál, slyšel v Minhově hlase náznak pobavení. A to se v posledních dnech stávalo příjemně často; gratuloval si, od otrávenosti a nepřátelství byl sdílený humor docela slušný posun.

"Měl jsem strach," přiznal tiše. "Teď, když po tobě vyhlásili pátrání, a když nevíme, co se venku vlastně děje…"

"Klid, zmizel bych dřív, než by se mě kterýkoli pošahaný fanatik stačil dotknout," odtušil Minho a s úšklebkem zavrtěl hlavou. "Zrovna o mě se můžeš bát ze všech nejmíň. Únikové manévry mám v malíku. Ale," krátce zaváhal, "děkuju."

Bouřlivé uvítání, jímž osazenstvo obývacího pokoje zahrnulo Jihoona, jejich konverzování přerušilo, a tak se nenápadně odklidili na pohovku, kde seděl Eric. Sám. Kangta se mu tentokrát překvapivě netiskl k boku jako oddaná ženuška, naopak, měl plné ruce práce s obskakováním jejich milého hosta.

Na tom samozřejmě nebylo nic divného, on a Jihoon byli nejlepší přátelé, a přesto… přesto se Nichkhunovi tahle situace nejevila vůbec správná. Jak tak významně pošilhával po těch dvou, střetl se s Taecyeonovým pohledem.

Mladší se podíval na Minha, pak znovu na něj a nesouhlasně se zamračil.

"Tak? Zjistil jsi, co se to venku děje?" zeptal se Kangta, když se Boram a Jihoon posadili k Hyomin a Taovi na druhý divan, a jejich "veřejné" zasedání mohlo začít.

"Vyšetřovatelé vyrukovali se zcela novým typem lokalizátorů," oznámil jim zachmuřeně Jihoon. "A jak se zdá, na rozdíl od těch předešlých, je tenhle typ dokonale funkční. Podle všeho ÚBJ namátkou vybírá nejaktivnější stoupence vládního hnutí, činí z nich neoficiální průzkumné jednotky, a tím spouští hon na jiné."

"Do hajzlu," ujelo Taecyeonovi.

Přemítající Eric založil ruce na prsou. "Tušíš, jaký je rozsah téhle… akce?"

"Zatím se týká jen Koreje," řekl Jihoon.

"Skvělé. Budeme nakupovat v Číně a v Japonsku," povzdechla si Hyomin.

"A co, jestli se to rozleze i tam?" povytáhla Jiyeon obočí.

"Tak asi umřeme hlady?"

"Fajn, než začne šéf vařit eintopf z hmyzu a kořínků, informujte mě. Půjdu se v plné síle oběsit na nějaký pěkný strom do Aokigahary," zabručela Boram.

"Ale kuš," mlaskl Kangta, "od čeho nám dělá informátora technický génius?" Zadíval se na Jihoona. "Dokázal bys vytvořit… něco, co deaktivuje činnost lokalizátorů?"

"Snad. Nejprve ale budu nějaký ten lokalizátor muset prozkoumat, abych věděl, jak funguje. A to je problém."

"Nedostaneš se k nim."

"Přesně tak. Vyšetřovatelé sami mi rozhodně žádný nevěnují, na to mám příliš pacifistické názory," ušklíbl se Jihoon, "a shánět lokalizátor někde po sousedech… to není dobrý nápad. Nechci budit pozornost. Už pár týdnů mě sledují."

"Cože?" Kangta zbledl.

"No jo, stalkují mi před domem, napíchli mi mobil - tenhle ne, neboj se," starší zamával telefonem, skrze nějž s Chilhyunem poslední dva roky komunikoval. "Proto jsem k vám taky dorazil až dneska, čekal jsem na vhodnou příležitost. Minho mě vyzvedl v Pekingu, jsem na služební cestě. Kontrolovat můj pohyb mimo Koreu je pro ně - aspoň doufám - složitější."

"Ale proč teď?" sykl Ahn a nervózně si skousl ret. "Oficiálně jsi mě naposledy viděl před dvaceti lety! Nemají přece důvod domnívat se, že je tomu jinak. Proč po tobě jdou zrovna teď?"

"Nevím, a je mi to docela fuk. Nic na mě nemají. A to bych musel udělat pořádně amatérskou chybu, aby se čehokoli domákli. Jsem profík, dvacet let praxe v utajování informací je dvacet let praxe v utajování informací." Tmavovlasý se zasmál. "Netvař se tak, Chilhyune, já budu v pohodě a vy taky. Zase se to přežene."

"Seženu ti ten lokalizátor," ozval se znenadání Eric.

Všichni v místnosti na něj užasle vykulili oči.

"Ah!" pochopil Jihoon. "Požádáš o pomoc japonské přátele?"

"Japonští přátelé mi toho ještě spoustu dluží," pousmál se Mun suše. "A obstarat nějaké fidlátko… to pro ně nebude problém."

"Asi nikdy mě nepřestane udivovat, s jakou nenuceností se tu mluví o spolupráci s jakuzou," zamumlal Nichkhun.

"Seš moc velká cíťa," ušklíbl se Minho. "Mafiáni jsou taky jenom lidi!"

"Aspoň uznej, že je to divný…!"

"Rozhlídni se. Všichni tady jsou divní. Včetně tebe."

Thajec udělal významné: "Hmm!", ale nehádal se. Když to vzal kolem a kolem, měl Minho vlastně pravdu. Vždyť co je v tomhle hnusném, nepřátelském světě normální? Stíhat a vraždit nevinné občany, jen proto že jsou jiní. Inteligentní a vyspělé řešení, vskutku. Lidstvo se ubírá zatraceně špatným směrem, napadlo ho.

✘✘✘

Poté, co se Jihoon vrátil do svého hotelového pokoje, se sbalil i Eric a vyrazil na avizovanou návštěvu k "japonským přátelům". Kangta se netvářil zrovna nadšeně, ale prozíravě mlčel. Chápal, že čím dřív se věci dají do pohybu, tím líp.

Přípravy večeře se ujaly Hyomin a Boram. Nikdo se však neodvažoval ani předvídat, co k večeři dostanou, protože podle zvuků, jež se z kuchyně linuly, musely slečny porcovat minimálně hysterickou velrybu s duševní poruchou. Což velice zaujalo Taa, a proto sbalil Kangtu a šli jim asistovat.

Zbylé osazenstvo obýváku, Jiyeon, Taecyeon, Minho a Nichkhun, se na sebe vyděšeně podívalo, dramaticky sepjalo ruce a v duchu se rozloučilo jak s večeří, tak s kuchyní.

"Do půl hodiny očekávám explozi," prohlásil Taecyeon.

"Do deseti minut," zabručela Jiyeon.

"To ne, věř jim trochu! Taký kokoti to přece zase nejsou…"

"A seš si jistej?"

"Ehm…"

Nakonec se neplnila ani Jiyeonina desetiminutová, ani Taekova půlhodinová zkáza. Sem tam se z kuchyně (vyjma přetrvávajících prapodivných zvuků) ozvalo Boramino zavřeštění následované výbuchem kolektivního smíchu (což se Jiyeon velice dotklo, protože šikanovat Boram unnie může jenom ona!), žádné další pohromy - k překvapení všech - však na programu nefigurovaly.

"Zní to jako pořádné sci-fi… ale je možné, že to, co splácají na večeři, bude snad i poživatelné," konstatoval Nichkhun. "Zatím se nic nepálí!"

Taecyeon a Jiyeon vážně přitakali. Minho nereagoval, zdál se být myšlenkami úplně jinde. A ponurý, agresivní výraz jeho tváře dával tušit, že o příjemné zahloubání rozhodně nejde.

Thajec si ho pár vteřin nejistě prohlížel. "Minho…?"

"Hm?" udělal mladík nepřítomně.

"Jsi… v pohodě?"

"Ne." Tmavovlasý pomalu zvedl hlavu a upřel na něj nebezpečně se lesknoucí oči.

Ten pohled se Khunovi ani v nejmenším nelíbil. "Skryté šílenství", přesně taková slova se mu bezděčně drala na mysl; jen tak se ten pohled dal nejvýstižněji popsat.

"Nejsem v pohodě."

Jiyeon a Taec se na Minha znepokojeně podívali.

"Co se děje?" zeptala se maknae.

Choi pokrčil rameny, jako by to ani nestálo za řeč. "Mám poněkud šílené nápady, to je celé."

"Ohledně čeho?"

"Ohledně Changmina. Musím vědět, jestli je naživu."

Trojice na něj zůstala vyvaleně zírat.

"Pokud vyšetřovatelé vyzvěděli moji identitu skutečně od něj, je tu šance, že pořád žije, a jestli ano, nemůžu ho tam nechat -!"

"Moment. Zpomal," houkl Taecyeon. "Jak - jak si to představuješ? Chceš snad naběhnout do budovy ÚBJ? Zabijou tě dřív, než mrkneš!"

Minho zavrtěl hlavou. "Tak sebevražedné tiky zase nemám."

"No to rád slyším!"

"Chci využít toho, co nám prozradil Jihoon hyung."

"Co nám prozradil?" zarazil se Taecyeon.

"Že ho sledují. A že mu parkují před domem. Chápete? Lepší příležitost se nám nenaskytne!"

Černovlasý se bezradně rozhlédl po svých dvou stejně nezasvěcených kolezích. "Já se asi nechytám -"

Jiyeon znenadání vzrušeně vypískla. "Chceš unést vyšetřovatele?"

"Ha?!" zaječeli Nichkhun a Taecyeon jako jeden zděšený muž.

"Přesně tak," odtušil Minho a blýskl po Jiyeon rozpustilým úsměvem. Její nadšení s jeho nápadem bylo dokonale evidentní.

"Děcka, neblbněte!" vyhrkl Taec. "To - to nemůžeme!"

"A proč ne?" Brunetka okamžitě přešla do ofenzivy. "Oni nás unášet můžou, můžou nás bez postihu vraždit, tak proč ne my je?!"

"Jen považ, hyung," pokračoval Minho, "doteď neměli jediný důvod se nás bát, a jak se chovali?"

Ok zamračeně semkl rty. Měli pravdu. Samozřejmě, že měli pravdu, ale… Pohlédl na nesouhlasícího Nichkhuna, potom na ty dva a povzdechl si. "Tak jim ten důvod dáme?"

"Ano!"

"Já ale nevím…"

"Ber to pozitivně," zazubila se potměšile maknae, "třeba se nám povede ulovit Minjuna…"

Taecyeon po dívce nevraživě loupl očima. "Nechápu, co tím chceš říct! A - a vůbec, stejně to musíme nejprve probrat s ostatními, takže se laskavě obě uklidněte."

"My jsme zcela klidní," ujistili ho Jiyeon a Minho svorně. "Jen nevidíme důvod, proč by s tím měl mít kdokoli problém. Celu tu máme -"

"My máme celu?" zpozorněl Nichkhun.

Choi přikývl. "Za kuchyní, na konci chodby. Teď jsou v ní uložené zásoby."

"Je funkční?"

"Nevím. Zjistíme."

"A nezavaříme tím Jihoonovi?"

"Jak? Slyšel jsi. Nic na něj nemají."

"Takže chceš unést jednoho náhodného vyšetřovatele a dostat z něj informace o Changminovi," shrnul Thajec bezbarvě situaci.

"Ano. I když… zjišťování informací je spíš vaše parketa," podotkl mladší.

Jiyeon a Nichkhun přisvědčili - ač každý s odlišnou mírou ochoty; vrtat se lidem v hlavách, v tom jsou telepati přirozeně machři. "Žádný problém," ubezpečila Minha velkoryse Jiyeon, "vytáhneme z něj i to, co chlapec neví, že ví!"

"A až zjistíš, co chceš vědět?" hlesl Khun. "Co uděláš pak?"

"To závisí na tom, co se dozvím," odpověděl Minho.

✘✘✘

Park Soyeon se v sousední cele dlouho nezdržela.

Dongwan sledoval její příchod, sledoval, jak se složkou nějakých dokumentů v ruce vchází do Shimovy cely, sledoval, jak na něj mluví, sledoval, jak je ze strany jiného okatě ignorována. V jiné dny se od něj jakýs takýs reakcí dočkávala, dnes byl ale subjekt 035 vůči veškerým agentčiným snahám ostentativně lhostejný. Soyeon však i navzdory zjevnému nezdaru zůstávala obdivuhodně klidná, pokračovala ve svém monologu, občas se dokonce usmála. A pak otevřela barevné desky a cosi z nich vytáhla. Pokud Dongwan dobře viděl, byla to fotografie.

Changmin se jako na povel schoulil do rohu, sklopil oči, kolena si přitáhl k bradě. Když mu Soyeon položila otázku, zjevně poukazujíc na snímek, začal zběsile kroutit hlavou.

Dongwan svraštil čelo. Reakce jiného byla totožná s tou, která zákonitě nastupovala, kdykoli se mu pokusili ukázat fotky tří pohřešovaných Minhů. K žádnému výsledku to nikdy nevedlo, tak o co se Soyeon snaží? A - což bylo nejpodivnější - pokud jí jde o nalezení toho Minha, proč má fotku jen jednu? Vědí snad už…?

Agentka Park čas neztrácela. S chladnokrevnou samozřejmostí položila snímek na podlahu před zoufale vzdorujícího Changmina, rozloučila se s ním a potom spokojeně (na Dongwanův vkus až příliš, vždyť ničeho nedosáhla?) opustila jeho celu.

Prohodila pár slov s jedním z Andyho asistentů, kteří její návštěvy subjektu 035 pokaždé zpovzdálí kontrolovali, ještě naposledy se ohlédla po jiném, jenž nadále předstíral, že žádnou podobenku půl metru před sebou nevidí, a vykročila k východu z laboratoře. Když procházela kolem Kimovy cely, pozdravila kolegu letmým pokývnutím.

Trvalo několik nekonečně dlouhých minut (aspoň Dongwanovi to tak připadalo), než Changmin konečně zvedl hlavu a skoro bázlivě se podíval na fotografii, již mu tu Soyeon tak velkoryse zanechala.

Pohled napůl nepříčetných očí se rázem rozjasnil, naopak bledá, ztrhaná tvář se zkřivila v náporu palčivé psychické bolesti. Mladík se mátožně natáhl pro fotku, a nedbaje hořkých slz, přitiskl si ji k hrudi jako ten největší poklad.