A jiní nesmějí žít mezi námi - 11. kapitola

"Ten už vám tu fotku nevrátí," poznamenal Dongwan a lenivě obrátil stránku knihy, kterou se mu od jednoho z asistentů povedlo vyškemrat. Byl to pořádný brak, ale lepší než nic.

Agentka Park se zastavila před jeho celou, beze slova se na něj zadívala. Její pokerový výraz - jako pokaždé - neprozrazoval vůbec nic. Jeden mohl jen těžko odhadovat, jak si u ní vlastně stojí.

Dongwan polkl nepříjemnou pachuť v ústech, nervozitu, která se ho zákonitě zmocňovala, kdykoli jej Soyeon začala rentgenovat tím svým nečitelným pohledem, a roztržitě uhnul očima k Changminově cele. Odkašlal si.

"Nedá ji z ruky. Doslova. Myslím, že s ní snad i spí."

"Tak to je dobře," opáčila Soyeon neurčitě.

"Vážně?"

"Ano. Potvrzuje to mou teorii."

"Takže jste odhalili identitu jiného Minha?" rozzářil se Dongwan. "Který…?" Sklapl. Soudě dle dívčiny nedůvěřivě zamračené tváře (protože to už muselo opravdu o něco jít, aby se Soyeon zatvářila) to se svým entuziasmem poněkud přehnal. Kruci.

Před třemi dny mu Andy přišel zasmušile oznámit, že výsledky krevních testů (opakované asi čtyřikrát a vždy se stejným výsledkem) jsou pozitivní. Že v sobě skutečně má ten zmutovaný gen, který v každém z jeho druhu, v každém jiném, probouzí nenormální schopnosti. Otázka však zněla: Kdy? Kdy se schopnost poprvé projeví? Dongwan na sobě žádné speciální nadání dosud nevypozoroval, a doktor tím pádem neměl co zkoumat. Zatím.

"Vím, že to působí divně," povzdechl si, "ale… zkuste mě pochopit. Byl jsem vyšetřovatelem skoro dvacet let. Z toho člověk jen tak nevypadne, jasné? A… a to, že teď vím, že jsem taky jiný, neznamená, že jsem na jejich straně. Spíš naopak. Je to špatné a je to proti přírodě a víc než kdy dřív tomu chci učinit přítrž. Už kvůli sobě. Rozumíte?"

Agentka na něj chvíli hleděla a potom váhavě přikývla.

"Tak který?"

"Choi. Choi Minho."

"To je… ten hezounek, co zmizel měsíc po svých devatenáctých narozeninách?"

"Přesně ten."

"Vyhlásili jste pátrání?"

"Zatím jen takové neoficiální. Znáte předpisy."

"A ozval se někdo?"

"Ne."

"Hmm… A co Lee Jihoon? Pokročili jste?"

Soyeon zavrtěla hlavou. "A abych byla upřímná, nudnějšího chlapa jsem ještě v životě nesledovala."

"Možná jsme se spletli," zamumlal Dongwan. "Možná s Ahnem Chilhyunem přece jen už nemá co dočinění…"

"Možná. Ale…"

"Ale?"

"Nevěřím tomu," přiznala Soyeon, jako by neochotná vyslovit tu domněnku nahlas. Pár vteřin si nejistě kousala spodní ret, než dodala: "Ženská intuice nebo co mi prostě říká, že Lee Jihoon vůbec není tak nevinný, jak vypadá."

"Ženskou intuici není radno podceňovat…"

"Já mluvím vážně."

"Však já taky," opáčil Wan bezelstně.

Agentka Park přimhouřila oči a - ruku do ohně by za to nedal, ale přísahal by, že se pousmála. "Jste zvláštní člověk, víte o tom?"

"Sem tam to zaslechnu," přisvědčil starší, potěšený skutečností, že jej Soyeon - ač patrně nevědomky - označila člověkem. "Co vás ale vlastně trápí? Protože vidím, že něco ano. Má snad vedení v plánu celou sledovačku odpískat?" zeptal se udiveně, popravdě by však vůbec udivený nebyl. Znal své šéfy.

"Je to otázka času," zabručela Soyeon. "Nemáme nejmenší důkaz, že by Lee prováděl cokoli nezákonného - ačkoli tušíme, že provádí - a ti papaláši nahoře to moc dobře vědí. Sledovačka, ze které nic nekápne, jsou vyhozené peníze -"

"A prachy jsou pro ně to hlavní."

"Bohužel."

Dongwan svraštil čelo. Přemýšlel. "Vyrukujte před nimi s Choi Minhem," poradil jí posléze. "Takového sousta je sice na krycí manévr trochu škoda, ale jakmile odvedete pozornost od problému s Lee Jihoonem, získáte nějaký čas navíc."

"Ale… hypotéza ohledně správného Minha není stoprocentně ověřená…"

"Kašlete na procenta. Chcete sledovačku Lee Jihoona udržet v chodu nebo ne?"

Agentka Park kývla. "Děkuju."

"Nemáte zač. Uhm… Soyeon?"

"Ano?"

"Ví vedení… o mně? Teda… ne, to je hloupá otázka, samozřejmě, že to ví -"

"Neví. Neví nic. Oficiálně máte dovolenou."

Dongwan na ni užasle vytřeštil oči. Upřímně - tohle nečekal. "Proč?"

Proč by tajili… proč by dělali něco, co je všechny může ve vteřině a bez pardonu připravit o práci…?

"Minwoo na tom trval," pokrčila dívka nonšalantně rameny, "a ostatní souhlasili." Usmála se. "Říkejte tomu třeba sentiment."

Protože tě mají rádi, ty idiote.

✘✘✘

Kim Minjun zamračeně dopil poslední lok kávy. Kelímek zmačkal a hodil do papírového pytle na zadním sedadle auta. Při té příležitosti konstatoval, že na to, že tu sedí teprve tři hodiny, je množství odpadků v tom provizorním "koši" povážlivě vysoké. Povzdechl si. Nudné sledovačky štíhlé linii skutečně neprospívají.

Kolega policista - jehož jméno si Minjun zaboha nemohl zapamatovat - vedle něj zívl a rozdělal pytlík pražených mandlí. Nabídl mladšímu, který k pochutině nejistě shlédl.

"Ehm, hyung, víš, jak budeme s takovou za chvíli vypadat?"

"Jestli chceš být štíhlounká, nenutím tě. Ale bude to dlouhej den…"

Asi patnáct minut chroupali mandle v apatické kolektivní mlčelivosti, když před Leeovým domem zastavil modrý skútr řízený vysokým mladíkem v ošklivém donáškovém stejnokroji. Oba strážci zákona zbystřili.

"Rozvoz jídla, zdá se," zabručel Minjun, a nespouštěje oči z poslíčka, vytáhl mobil a vytočil Kibumovo číslo. Vzal to po čtvrtém zazvonění.

"Jo?"

"Bume, volal Lee Jihoon k Hanyuuovi?"

"Myslíš tu japonskou restauraci?" podivil se agent Kim.

"Přesně tu."

"Moment… Ah, ano, tady to je. Asi minutový hovor před necelou půl hodinou. Ještě něco?"

"Ne, to je všechno. Děkuju," rozloučil se Minjun a zavěsil. "Nic podezřelého," informoval strážníka, který s tázavě povytaženým obočím čekal na jeho reakci. "Obyčejná donáška pozdního oběda."

"Takže musíme lelkovat dál."

"Tak tak."

Mrzutě sledovali, jak Lee Jihoon přebírá barevnou papírovou krabici, jak se poslíček vrací ke skútru, nasedá na něj a odjíždí. Nechutně normální scenérie.

"A to jsem si vždycky myslel, že nejnezáživnější chlap na světě je můj soused," frkl starší a se zaúpěním se začal zběsile drbat na krku. Do háje, ještě vyrážku tu z toho chytí…! "A dostal jsem hlad. Zase."

"Ne, že by mě to překvapovalo," opáčil Minjun suše.

"A potřebuju se projít. Tudíž nám zajdu pro oběd. Máš nějaké speciální přání?"

"Ani ne. Nechám to na tobě."

Kolega kývl, schoval do kapsy peněženku a vystoupil z auta. "Až bude po všem, budeme po Lee Jihoonovi požadovat finanční odškodnění za újmu, kterou jeho sledování našim krásným tělům způsobilo," dodal, než zabouchl dveře.

"Jo, to zní jako plán," zasmál se Jun sám sobě pod vousy a rozložil noviny, které kolega nechal ležet na sedadle. Přečetl dva řádky prvního článku - bez toho, aniž by vůbec vnímal, co čte - a jeho oči se automaticky stočily k domku Lee Jihoona.

Museli se v tom chlapovi splést. Rozhodně. Někdo jako on prostě nemůže být napojený na nejhledanější bandu jiných v zemi. Vždyť to nejdivnější na něm je, že ačkoli stále svobodný, bydlí v rodinném domě a věnuje přehnanou péči svému preciznímu trávníku.

A to není zločin. Ani náběh na zločin. Zločin je o tom ve spojitosti se zločinem vůbec uvažovat. Nebo tak něco…

Na každý pád se museli splést.

V té chvíli se mu rozvibrovala kapsa. Nejprve si myslel, že je to mobil, pak si ale všiml, že ten leží na palubní desce.

Žádný mobil. Lokalizátor.

Vzápětí se auto lehce zhoupnulo a do Minjunova týlu se zavrtala studená hlaveň pistole.

Tmavovlasému naskočila husí kůže, strnule pohlédl do zpětného zrcátka; trvalo několik vteřin, než si útočníkovu hezounkou tvářičku dovedl zařadit.

"Choi Minho," hlesl bezbarvě.

"Osobně," zavrčel jiný. "A věř, že jestli okamžitě nesundáš ruku z té zbraně, co schováváš za pasem, budu to poslední, co v životě uvidíš."

Minjun si samozřejmě uměl spočítat, že nechce-li skončit s kulkou v lebce (což nechce), nesmí klást odpor a hrát si na hrdinu. Aspoň prozatím. Poslušně proto stáhl ruku ze služební pistole a položil si ji na stehno. Ke svojí nelibosti zaznamenal, že se mu třesou prsty. Jen nepatrně, ale třesou.

Znenadání se otevřely dveře na straně spolujezdce. Vyšetřovatel, ač logicky věděl, že je nemožné, aby už byl jeho kolega zpátky, se s nadějí ve tváři obrátil k příchozímu - a spadla mu brada. Na sedadlo se, a to vzhledem ke svojí výšce překvapivě ladně, vměstnal poslíček, který Leeovi přivezl oběd.

A lokalizátor v Junově kapse se mohl zbláznit.

Dlouhán mrkl na jiného na zadním sedadle a pak blýskl po konsternovaném Minjunovi tak oslnivým úsměvem, až by ho jeden podezíral, že se s ním pokouší značně nevhodně flirtovat.

"Zdravím ~!"

"Vše zařízeno, hyung?" zabručel Choi.

"Zařízeno," přisvědčil černovlasý a ve zlomku vteřiny, aniž by měl Minjun šanci ho zarazit, ba ten pohyb vůbec postřehnout, mu odcizil z pouzdra pistoli. "Toto ti s dovolením pohlídám," ušklíbl se a chytil agenta za paži. "Můžeme, Minho?"

Nejmladší se s odpovědí neobtěžoval, prostě Juna popadl za rameno.

Okamžik nato bylo auto dokonale liduprázdné.