A jiní nesmějí žít mezi námi - 12. kapitola

"No?" povytáhl Eric obočí, když navrátivší se dvojice s tichým, podlým pochechtáváním vešla do obýváku. "Hotovo?"

"Hotovo. Pan vyšetřovatel už nadává za mřížemi," ujistil ho Minho a vrátil mu vypůjčenou zbraň. Ponechání si i agentovy pistole nakonec zavrhli, proto ji nejmladší vytrousil kdesi v sibiřské tundře.

"Fajn. Předali jste Jihoonovi ty lokalizátory?"

"Mimořádná akce dva plus jedna k objednávce suši!" zazubil se Taecyeon, stále ještě oblečený v donáškovém stejnokroji japonské restaurace.

"Hyung, jdi se převlíct, doopravdy. Ty hadry jsou děsný," zašklebil se Minho.

"Netušil jsem, že má jakuza pod palcem Hanyuua," podivil se Kangta.

"No, to já do minulého týdne taky ne," přiznal Eric. "Ač mě na tom vlastně vůbec nic nepřekvapuje… Ale musím našim mafiánským kolegům upřímně poděkovat. Jak vidno, lepší krytí jsme dostat nemohli."

"Přesně tak," pochvaloval si nadšeně Taec. "A já si splnil svůj dětský sen!"

"Rozvážet suši?" nakrčil Minho nos.

"Pizzu… ale ve výsledku je to docela jedno."

"Takže," odkašlal si Chilhyun a tázavě pohlédl na nejmladšího, "co přesně máš teď v plánu?"

"V prvé řadě poslat naše šikovné telepaty, aby z agenta Kima vytáhli veškeré potřebné informace o Changminovi."

"A až ty informace budeš mít…?"

Minho pokrčil rameny. "Zabijeme ho."

"Ne!" vyhrkl Taecyeon. "Nemůžeme ho zabít!"

"Proč ne?" opáčili Minho, Kangta a Eric jako jeden muž.

"Protože… protože nejsme jako oni!"

Na kratičký moment se mezi přítomnými rozhostilo hrobové ticho.

"Tak to bylo hluboké," zabručel Choi a ironicky staršímu zatleskal. "Dojímá mě, jaký jsi humanista, hyung, skutečně ano, ale pokud mě paměť neklame, byl právě agent Kim jedním z těch, kteří se účastnili Junjinovy vraždy."

Taecyeon si rozčileně skousl ret, střelil očima k Erikovi a Kangtovi. Nebylo těžké uhodnout, co se jim oběma honí hlavou.

Pomsta je přece vždycky ten nejsilnější motiv.

"To se ti zdá v pořádku?"

"Jistěže ne!" ohradil se Taec. "Neobhajuju ho, jen říkám, že se nesmíme chovat jako zvířata! Vždyť přesně to si oni o nás myslí! Copak jim vážně chceme udělat tu radost a potvrdit to?!"

"Taecyeon má pravdu," zamumlal Eric.

Kangta a Minho se na něj pochybovačně zadívali.

"Nezabijeme ho. K tomu se nesnížíme."

"A-ha," odfrkl znechuceně Ahn, "takže místo psa jsme si pořídili vyšetřovatele? Paráda. Nezapomeň mu koupit pelech a vodítko!"

"Chilhyune -"

"Co?! Ten hajzl zabil Choongjaeho!"

"A proto musíme zabít my jeho? Čeho tím dosáhneme, hm? Jinniemu to život stejně nevrátí."

Kangta si Erika několik vteřin měřil zamračeným pohledem, načež semkl rty a poraženecky svěsil ramena.

"Ber to jako experiment, hyung."

"Experiment?" Chilhyun k Taecyeonovi nechápavě zvedl oči.

"Pokusíme se ho přesvědčit, že všechno to špatné, co o našem druhu kdy slyšel, byla jen sprostá lež."

"A k čemu to?" povzdechl si Ahn. "Prozření jednoho vyšetřovatele nás nezachrání."

"Ne, ale odněkud začít musíme," zamyslel se Minho. "Beru zpátky, Taecyeonův nápad není vůbec tak pitomý, jak zprvu vypadal."

Eric přikývl.

"Ale další strávník navíc?" zaprotestoval Kangta, nyní už čistě sportovně.

"Stejně nám pravidelně minimálně půl porce od každého jídla zůstává," opáčil Mun. "A tihle dva," kývl k Minhovi a Taecyeonovi, "a Boram si nemusejí chodit dvakrát přidávat…"

"Jsme ve vývinu," zahučeli Taec a Minho unisono.

"Ještě pořád?"

"Jo. Do třiceti."

"V celosvětovém, ne korejském měřítku," dodal Taecyeon, když viděl, že se Eric užuž nadechuje k námitce.

"Fajn, ale Boram nezachrání ani to celosvětové měřítko. Boram už třicet prostě bylo."

"Samozřejmě. Boram noona totiž není ve vývinu," vysvětlil Minho.

"Boram noona je jen nenažraná," přitakal Taecyeon.

✘✘✘

Utlumený hodinami nervy drásajícího nicnedělání obrátil Minjun líně hlavu a opřel se čelem o studenou mříž.

Byli dva. Dívka, vysoká a nezdravě hubená, si přitáhla židli, jež v chodbě stála z bůhvíjakého důvodu, a posadila se na ni. Exoticky vyhlížející mladík zůstal stát dva kroky za ní, napůl skrytý ve stínu. I navzdory špatnému osvětlení se však Minjunovi na jeho tváři zdálo cosi povědomého. Viděl ho už…?

"Promluvme si."

Dívčina výzva jej vytrhnula z přemýšlení. Rozmrzele se na ni zamračil. "Nemám se s tebou o čem bavit."

"Právě naopak." Dívka se usmála. Lokty se opřela o kolena a teatrálně se naklonila vpřed, jako by očekávala, že jí Minjun svěří nějaké úžasné tajemství. Dlouhé oříškové vlasy se kolem horní poloviny jejího těla rozprostřely jako závoj.

Byla nesmírně krásná. U jiné by však nic jiného ani neočekával.

"Pověz mi o Changminovi."

Tak o tohle jim jde. "Žádného Changmina neznám."

"Tak tedy o jiném, kterého jste před půl rokem zajali."

"Nemám ponětí, o čem to mluvíš."

Dívčino shovívavé pousmání jej neskutečně iritovalo.

"Žije?" zeptala se.

"Proč bych ti to měl vykládat?"

"Protože mě to velmi zajímá, pane agente."

"Doopravdy?" zavrčel Minjun. "Zajímá to tebe? Nebo Minha?"

"No vida." Dívka přimhouřila oči. Výraz lehkého pobavení z její tváře vymizel. "Skutečně jste se o něm dozvěděli od Changmina."

Minjun si zanadával do idiotů a semkl rty. Mlčel.

"Tak jste ho nakonec zlomili?" shledala dívka bezvýrazně. "Nebo…?" Naklonila hlavu ke straně, ostřížím zrakem zkoumala Minjunův snažně netečný obličej. Minutu, možná déle. "Ne," řekla pak. "On vám nic konkrétního neprozradil."

"Kde bereš tu jistotu?"

Dívka jeho rýpavou poznámku ignorovala. "Měli jste prostě štěstí. Nic víc," prohlásila skálopevně a vstala. Její tichý společník se chopil židle a vrátil ji na místo.

Při odchodu nevěnovali Minjunovi ani jediný pohled.

✘✘✘

Před Jiyeoninou jednoduchou, a přitom geniální výzvědnou taktikou musel Nichkhun smeknout. Sám si lámal hlavu, jak co nejefektivněji vydolovat z vyšetřovatelovy mysli informace, které chtějí, a nestrávit tím celý den. Když se o svých chmurných úvahách zmínil milé kolegyni, zatvářila se šarlatánsky a vyzvala ho, ať se tím netrápí a prostě ji nechá mluvit.

Zajímalo ho, s čím šokujícím Jiyeon vyrukuje, jenže ona - světe div se! - zahájila ofenzivu tím nejprimitivnějším, čím mohla. Správně mířenými otázkami.

Takže ačkoli jim agent Kim tvrdošíjně odmítal nahlas odpovídat, jeho myšlenky to zcela automaticky činily za něj. Nebylo proto třeba brodit se v nepřehledných zákoutích mysli, naopak, vše potřebné dostali naservírované jako na stříbrném podnose.

Shim Changmin, subjekt 035, je naživu.

A Nichkhun Horvejkul, masochisticky zamilovaný telepat, rozpačitě tápal, jak se získanou informací vhodně naložit.

"Uhm, Jiyeon?"

Maknae na něj tázavě pohlédla.

"Myslíš, že je… dobrý nápad říkat o tom Minhovi? Neměli bychom radši…"

"Co?" Jiyeon se prudce zastavila a vykulila na Nichkhuna oči. "Chceš mu snad o Changminovi lhát?"

"Ne, já jenom…"

"Chceš," povzdechla si brunetka, jakmile krátce zanalyzovala Thajcovy myšlenky.

"Prostě se o něj bojím," hlesl Nichkhun chabě. "Co když… co když mu to zjištění víc ublíží, než prospěje?"

"Khune." Jiyeon vzala jeho hlavu do dlaní, přiměla ho, aby se na ni podíval. "Nebudu ti tu dělat moralizující přednášku, na to nemám právo. Stejně jako pokrytecky tvrdit, že tvým ušlechtilým pohnutkám nerozumím. Ale to, nad čím uvažuješ, je špatné."

"Jenom chci, aby byl v bezpečí."

"Jenže za jakou cenu? Aby tě nadosmrti nenáviděl?"

"Nedozví se to -"

"Na to nespoléhej," zavrtěla Jiyeon hlavou. "Nebo neznáš to rčení? Lež má krátké nohy? Buď si jistý, že kdyby se Minho dozvěděl, žes mu o Changminovi neřekl pravdu, sežral by tě zaživa. Klidně i po dvaceti letech."

"To "o Changminovi" hraje prim, viď?" sykl Nichkhun hořce.

"A vždycky hrát bude," přisvědčila Jiyeon bez vytáček.

Oceňoval její přímost.

"Můžeš to s ním myslet sebelíp, Nichkhune, ale tohle nesmíš. Tohle prostě ne."

✘✘✘

"Večeře!"

Minjun nedůvěřivě vzhlédl. S tácem jídla v rukou k němu mířil jiný z dnešního odpoledne, ten falešný poslíček. Když si všiml Junova pohledu, široce se na něj zazubil.

"Co to má být?"

"Večere," zopakoval mladík tónem, jako by pochyboval o vyšetřovatelově inteligenci, a vsunul tác otvorem ve spodní části mříže dovnitř cely. "Myslels, že tě necháme umřít hlady?"

Minjun neodpověděl; zamračil se na jídlo. Vonělo zatraceně dobře.

"Čekáte, že s plným žaludkem budu sdílnější?" zavrčel. "Že mě ukolébáte a já vám pak samým vděkem vyklopím, co chcete vědět?"

"Kdepak," opáčil dlouhán bezelstně. "Všechno, co jsme vědět chtěli, už víme."

Minjun se zarazil. "Víte? Nic jsem vám přece -" Hlas mu selhal. Pochopil. "Ta vyzáblá mrcha umí číst myšlenky, co?" Skřípavě se rozesmál. "No jasně…"

Mladík ho beze slova pozoroval.

"K ničemu už mě tedy nepotřebujete."

"Ne. Nepotřebujeme."

Agent kývl k jídlu na tácu. "Takže poslední večeře?"

"Úplně obyčejná večeře," opravil ho černovlasý. "A moc se v tom nenimrej, ať to nemáš studené," doporučil mu a s tichým pobrukováním vyrazil chodbou zpátky.

Minjun tupě zíral na jeho vzdalující se záda, nemaje nejmenší tušení, co si o celé situaci vlastně myslet.