A jiní nesmějí žít mezi námi - 13. kapitola

Dongwan při pohledu na neidentifikovatelný pokrm na tácu znechuceně protáhl obličej. Z letargického "je to hnusný, ale co se dá dělat" pomalu přecházel do fáze "než tohle sežrat, radši umřu hlady!" A to ještě nedávno Changmina podezíral, že jí tak málo z nějakého prohnaného ďábelského důvodu…! Houby leda. Prostě má rád svůj žaludek.

"Promiňte?" zavolal na asistentku, která kolem jeho cely pospíchala do jedné z laboratorních místností, po jejichž specializaci se on ani jeho nevědečtí kolegové nikdy neodvažovali pídit. "Nebyly by hranolky?"

Žertoval, samozřejmě, sám byl před třemi lety u toho, když se mezi policejními útvary seriózně debatovalo o nutnosti "zdravého stravování jiných vězňů". Momentálně by však za něco mastného, kalorického a hlavně poživatelného dal klidně vlastní duši.

Dívka se zarazila o vteřinu později, než k bezprostřední reakci potřebovala, a zmateně na Dongwana pohlédla, jako by nerozuměla tomu, co řekl. Navzdory udivenému výrazu tváře však byly její veliké tmavé oči… kompletně prázdné.

Dongwan zmlkl, vzniklá situace ho nepříjemně překvapila. Tohle… nepředvídal. Ani v nejmenším. Naopak, myslel, že se na něj děvče ani nepodívá, že ho zdvořile pošle do háje… a ono zatím dál stálo na místě a vyčkávavě na něj zíralo. A to bylo minimálně zvláštní, vždyť ještě před chviličkou mělo hrozně naspěch…

Hlodavá myšlenka ve Wanově hlava začínala nabývat konkrétní obrysy.

"Hranolky," zopakoval pomalu a zřetelně. "Dal bych si hranolky. Přinesete -?" Opravil svoji intonaci. "Přineste mi je."

Dívka se poslušně otočila a mechanicky odkráčela k východu.

Dongwan za ní minutu dvě zvědavě a přitom nedůvěřivě hleděl, načež vyskočil na nohy a ve vzrušeném rozčilení se jal po mrňavém prostoru cely pochodovat tam a zase zpátky. Občas střelil očima k Changminovi, ten však seděl bez hnutí zády k němu, hlavu sklopenou. Dokonale nepřítomný. To poslední dobou dělával často. Ignoroval všechno a všechny a jen zbožně civěl na fotku Choie Minha.

Když se mu ji Soyeon včera odpoledne pokusila - v rámci experimentu - sebrat, popadl ho takový amok, že museli agentce přiběhnout na pomoc hned tři asistenti, z toho jeden vyzbrojený injekcí čehosi na uklidnění. Byla to skutečně výživná podívaná.

Dnes ale, jak si Wan trochu konsternovaně uvědomil, se tu z vyšetřovatelů neukázal nikdo, a co bylo divnější, nezahlédl dokonce ani "krále laboratoře" Andyho…

Po dvaceti minutách jeho k ničemu nevedoucímu konspiračnímu teoretizování se otevřely dveře a přicupitala slečna asistentka, v rukou papírový sáček, na němž se skvělo logo nedalekého rychlého občerstvení. Vsunula donášku otvorem ve spodu dveří dovnitř do cely, pak se narovnala, nepřítomný pohled nespouštěje z Dongwana, a tiše vyčkávala.

Černovlasý do pytlíku tázavě nahlédl a se spokojeným úšklebkem vytáhl plastovou vaničku plnou nefalšovaných smažených hranolků.

"Děkuju," usmál se na takřka zkamenělou dívku, která, jak se zdálo, vyžadovala k jakékoli další činnosti jeho svolení. Či spíše propuštění.

Takhle to tedy funguje…?

"Z poslední půlhodiny si nebudete nic pamatovat, dobře?"

Asistentka strojeně přikývla a Dongwan ji vyzval, ať se vrátí k práci.

Pokud počítá správně, krevní testy mu budou dělat v pondělí, možná v úterý, to znamená, že má celé čtyři dny, aby mohl své nově probuzené sugestivní nadání nerušeně zkoumat. Pokusných subjektů tu k tomu má dost… Musel se zasmát té ironii.

Ne, že by vyšetřovatele v něm okamžitě nenapadlo nahlásit změnu stavu kolegům, naznal však, že by byla škoda dát svou jinou schopnost zablokovat či ji nějak chemicky upravit bez toho, aniž by vůbec pořádně vyzkoušel, jak vlastně funguje. Nepochyboval, že toto rozhodnutí postupem času docení i ostatní agenti; a když ne oni, rozhodně je ocení Andy. Už nejednou si povzdychl, jak báječné by - v rámci vědeckého výzkumu, samozřejmě - bylo s nějakým jiným spolupracovat a získat detailní popis schopnosti přímo od něj. Mít možnost sledovat její rozsah, účinnost, chyby a slabiny takzvaně v přirozeném prostředí.

Jak tak zamyšleně žvýkal chladnoucí hranolky (a jeho chuťové buňky vrněly blahem (a to tak zvučně, že přehlušily i hysterický řev protestujícího cholesterolu…)), uvědomil si najednou, že na sobě cítí čísi upřený pohled. Překvapeně se podíval do jediné další obsazené cely a skutečně. Zamračený Changmin, který ještě před pár minutami nevnímal okolní svět, na něj nevraživě pohlížel s nemile vědoucným výrazem v očích.

Dongwan zpanikařil, netušil, jak dlouho už ho jeho "soused" pozoruje. Pak si ale dal dvě a dvě dohromady a téměř se za svoji bezprostřední přepjatou reakci zastyděl. Bylo obecně známo, že subjekt 035 nemluví; za půl roku neřekl nic srozumitelnějšího než Minhovo jméno. A jaká je asi šance, že teď, poté, co možná něco podezřelého viděl, se jeho přístup změní?

Wan se nepatrně usmál a s blahosklonnou vypočítavostí pokynul vyzáblému Changminovi hranolkem.

✘✘✘

"Kde je Minho?!"

Čtveřice v obýváku nadskočila leknutím, když Kangta s vehemencí rozhorleného božstva graciézně rozrazil dveře. "Už hodinu a půl jsem ho neviděl!"

Boram, Hyomin a Jiyeon se po sobě vyjukaně podívaly, zděšený Nichkhun vyskočil z křesla - v hlavě už se mu rojily stejně tragické scénáře jako Chilhyunovi (ne-li horší) - než ale stačil kdokoli cokoli říct, ozvalo se za Kangtou navýsost otráveně:

"Nepřeháníš to, hyung?"

Světlovlasý se s viditelným ulehčením obrátil na podpatku a sevřel svého devadesátiminutového pohřešovaného, který jen útrpně protočil oči, v medvědím objetí. "Díkybohu!"

"Viděl jsi mě rozstříleného jak řešeto na prahu budovy ÚBJ?" ušklíbl se Minho.

"Tak napůl, ano."

"Hyung, já vím, že mrtvý bych byl Changminovi houby platný."

"Jsem rád, že si to uvědomuješ," zabručel Kangta a neochotně mladíka pustil. "Ale stejně se mi budeš hlásit. Každou hodinu. Přesně v celou."

"A k noze si mě třeba přivázat nechceš?"

"Chci. Naneštěstí je to silně nepraktické."

Děvčata na pohovce vyprskla smíchy.

"Ale nesmíš se naší unnie divit, Minho," opáčila velkomyslně Jiyeon, "všichni jsme od včerejška poněkud… přehnaně starostliví."

Tmavovlasý tázavě pohlédl na Chilhyuna. "Hele, když už je ta "unnie" tak krásně zažitá… neměl bych tě začít oslovovat "Kangta noona"?"

"Zkus se jenom opovážit," zavrčel Ahn, "a oholím ti obočí!"

"To by bylo sexy," zahihňala se Hyomin. Boram a Jiyeon se v křeči sesunuly z gauče.

"Já chápu, že vám jeho krása nedá spát, ale nechme, prosím, mé úžasné obočí mým úžasným obočím," požádal je dramaticky Minho za doprovodu afektované gestikulace.

Hyomin se svezla za kolegyněmi na podlahu, kde se všechny tři v dokonalé synchronizaci daly do hýkavého řehotu.

"Šašku," povzdechl si Kangta, bylo nicméně zjevné, že ho Minhova nezvykle žertovná nálada upřímně těší. Už dlouho jej neviděl v tak uvolněném rozpoložení.

Choi se na něj zazubil, vzápětí však svraštil čelo: "Ale teď doopravdy, lidi, nemáte důvod se o mě bát. Nemíním podnikat žádnou sebevražednou záchrannou sólo akci. Jak včera řekl hyungnim, nejprve musíme vymyslet plán; další postup se bude odvíjet posléze. A s tím já plně souhlasím. Nebudu provádět nic, co byste předem neschválili."

"To zní… rozumně a dospěle," shledal Chilhyun nedůvěřivě.

"Děkuju -"

"Na tvé poměry až moc."

"…"

"A to nemůžu brát vážně."

"…!"

"Čekám tě v celou. Chraň bůh, jestli tě budu muset někde nahánět!"

"Ano, mami," zapitvořil se Minho a "mamča" mu s potměšilým úšklebkem rozcuchala vlasy jako malému klukovi.

Jakmile se Kangta vzdálil, vešel Minho do obýváku, posadil se do křesla naproti Nichkhunovi - aniž by mu věnoval jediný pohled - a otevřel knihu, kterou si přinesl z pokoje. Thajec se ve svém ušáku rozpačitě zavrtěl, chvíli umíněně civěl na špičky bot, než své "divadlo nezájmu" (kterým vlastně oblboval koho? sebe?) s tichým povzdychem vzdal a pokradmu se na mladšího zadíval.

Zářil. Od dnešního rána, kdy s veselým přáním dobrého rána vstoupil do jídelny, doslova a do písmene zářil. Nebylo to štěstí ve své nejryzejší podobě, ale na rozdíl od Minha, kterého znal, tenhle Minho rozhodně šťastný byl. A on mu to samozřejmě přál, chtěl pro Minha samozřejmě jen to nejlepší…

A důvod oné báječné pozitivní změny zatím bezcitně cupoval jeho srdce na kousíčky.

Po včerejší sodě, kterou dostal od Jiyeon za svůj sobecký nápad, svolali celou "rodinu" a přetlumočili jim, co o Changminovi vytáhli z mysli nic netušícího agenta Kima. Okamžitě se strhla živá diskuze, každý měl, jak vidno, k tématu co podotknout - jenom Minho mlčel jako zařezaný. Za celou dobu neřekl jediné slovo, pak, asi po deseti minutách (a Erikově důrazném prohlášení, že "bez pořádného plánu nikdo nic neuváženého podnikat nebude!" (a že každého idiota, který si bude hrát na hrdinu, osobně vynese v zubech)), se tiše omluvil a odebral se do pokoje, odkud už nevytáhl paty. Když se neukázal dokonce ani na večeři, poslal za ním čím dál nervóznější Kangta spolubydlícího Taa, aby na Minha pro jistotu dohlédl.

Tu noc Nichkhun dobře nespal. Neustále se převaloval z jednoho boku na druhý, hlavu plnou pobledlého, nepřirozeně zamlklého Minha a modlil se, aby mladík nevyvedl nějakou šílenost.

Ještě večer se mu Kangtova paranoická ustaranost zdála přehnaná, ve tmě a nočním tichu, kdy jeho myšlenky nic nerozptylovalo, se s ní však nepříjemně snadno dokázal ztotožnit. Changminovo zmizení Minha naprosto rozložilo. Jak asi může někdo tolik raněný zareagovat na zprávu, že jeho drahý, kterého půl roku pokládal za mrtvého, žije?

Avšak Minho neutekl, ani se o to nepokusil, a co víc, tísnivá aura, jež ho bez ustání obklopovala, jako mávnutím kouzelného proutku zmizela.

Protože má naději. Protože Changmin žije.

Aniž by si to Nichkhun uvědomil, zoufale si povzdechl.

Minho tázavě zvedl oči od knihy, když ale viděl, že na něj starší (tak jako pokaždé) jenom nepřítomně zírá, zamračil se. "Děje se něco?"

Thajec s nepovedeným pokusem o úsměv zavrtěl hlavou.

✘✘✘

Hyesung rozčileným mávnutím ruky umlčel své dychtivě se tvářící kolegy dřív, než stačili otevřít pusu. "Nic," ubezpečil je. "Vůbec nic."

"Fajn," zabručel Minwoo, ačkoli fajn na celé věci byl leda ten jeho lživý slovní obrat. Nálada v místnosti znovu poklesla na bod mrazu. "Ještě jednou si to shrňme."

"Popatnácté?" odfrkl jízlivě Kibum, okázale ignoruje, že se ho Minwooův nevraživý pohled právě pokouší úkladně zabít.

"Víme," odkašlala si Soyeon, "že ve 13:20 odešel seržant Kang pro oběd, do bistra ve vedlejším bloku. V tu chvíli, aspoň podle něj, bylo ještě všechno v naprostém pořádku. Když se ale za půl hodiny vrátil, byl Minjun pryč. V autě zůstal jen jeho mobil."

"Máme nějaký důvod výpovědi seržanta Kanga nevěřit?" zeptal se Andy.

"O žádném nevíme."

"Dobře… Co svědkové? Viděl Minjuna někdo odcházet?"

"Ne," povzdechl si Hyesung. "Jedna babička nám potvrdila, že viděla vystupovat seržanta Kanga, ale Minjuna, zdá se, neviděl nikdo."

"Pouliční kamery?"

"Znáš Minjunovo parkování?"

Doktor znejistěl. "Ehm, ne?"

"Ten talent pokaždé - a nechápu, jak to dělá - zaparkuje tak, že ho kamery buďto vůbec nezachytí, nebo mají v záběru maximálně zadek jeho auta," potřásl Kibum hlavou.

"To je… dobré krytí."

"Jo, jenže nám znesnadňuje práci."

"Nemocnice jste obvolali?"

"Obvolali," přisvědčila Soyeon. "Nic."

"Ale i kdyby si třeba velice neprofesionálně vyrazil na procházku," zamračil se Minwoo, "proč nechal mobil v autě?"

"Zapomněl na něj?" navrhl Hyesung.

"Minjun?"

"Ah, pravda, ten by na telefon nezapomněl nikdy…"

"A co když chtěl zdrhnout?"

Čtvero očí se ke Kibumovi ohromeně obrátilo.

"Proč by utíkal?" hlesl Minwoo.

"To nevím, ale vysvětlovalo by to, proč si s sebou nevzal mobil. Skrze něj bychom ho přece vypátrali."

"Prohledali jsme jeho byt," zatrhl Kibumův nápad kategoricky Hyesung. "Všechno bylo na svém místě, kufr ani cestovní taška nezmizely. Pochybuju, že kdyby doopravdy plánoval útěk, vzal by to tak zlehka."

"A co když," Soyeon zaváhala, "co když ten mobil vzít prostě nestihl?"

"Jak to myslíte?" podivil se Andy.

"Co když… ho někdo přinutil odejít?"

"Jakože ho unesli?" opáčil Kibum nedůvěřivě. "Který debil by unášel Minjuna?"

"Menší než ten, který by chtěl unést tebe," odsekl Minwoo. "Máte snad nějaké podezření, Soyeon?"

"Vlastně ano. Myslím, že za tím stojí Munova skupina."

"Munova…? Co vás k té domněnce vede?"

"Že by se nám chtěli pomstít?" zauvažoval nahlas Hyesung. "Ne, že bych nechápal, proč… ale k čemu Minjuna unášet? Nebylo by logičtější prostě ho podříznout a nechat jeho tělo v autě? Na takový nález bychom dlouho nezapomněli…"

"Nepředpokládám, že jejich primárním motivem je pomsta," zavrtěla Soyeon hlavou. "Podle mě chtějí informace."

"Ale o čem?"

"Ne o čem. O kom."

"Subjekt 035," pochopil Andy. Vykulil na agentku oči. "Samozřejmě! Vědí, že je naživu!"

"Jak to můžou vědět?" zamračil se Kibum.

"No, "vědí" je možná moc silné slovo… na každý pád jsme jim ale dali zatraceně dobré vodítko…"

"Já se pořád nechytám, hyung…"

"Choi Minho, Kibume! Jeho zařazením mezi hledané osoby jsme přiznali, že odněkud čerpáme informace. A odkud asi, když jsme před půl rokem zajali Shima Changmina!"

Minwoo a Hyesung si vyměnili významný pohled. Nestávalo se zrovna často - oprava: vůbec -, aby Andy dobrovolně použil skutečné jméno toho, kdo sedí zavřený v jedné z jeho cel… Tedy až na Dongwana. Ale to byla pochopitelná výjimka.

"Takže," povytáhl Kibum obočí, "si pro něj přijdou?"

"Možná," připustila Soyeon zamyšleně.

"To je jasná sebevražda. Tak šílení nemůžou být ani oni," nesouhlasil Shin.

"Přece nevěříte, že nechají svého soukmenovce na holičkách. Jestli o jiných něco skutečně víme, tak to, že drží pospolu. Až by to jednoho dohnalo k slzám…"

"A váš sarkasmus skoro bolí," rozesmál se Minwoo. Soyeon se na něj andělsky zazubila.

"Dobrá tedy, únos jinými zařazuju na seznam možností… Znovu prohlédneme kamerové záznamy, možná jsme něco přehlédli… Bume, vezmeš si to na starost?"

Nejmladší přikývl.

"Chci vás ale poprosit, abyste se o téhle variantě zatím příliš nešířili." Minwoo se spiklenecky ušklíbl. "Nepotřebujeme, aby se to vedení doslechlo hned zatepla."

"Toho se rozhodně neboj," ujistil ho Hyesung. Ostatní svorně zabručeli.

"Teď mě ale napadá… Kibume, neříkals, že ti Minjun včera po jedné volal?"

"Jo, ptal se, jestli Lee Jihoon telefonoval k Hanyuuovi. Ověřoval si, jestli týpek, co dorazil na skútru k domu, je skutečně poslíček. Tak to vypověděl seržant Kang."

"A byl to poslíček?" opáčil tázavě Andy.

"Ano, Lee si půl hodiny předtím objednával u Hanyuua oběd. Prověřili jsme to. Byl to jeden z brigádníků, co si v restauraci přivydělávají. Takový udělaný čahoun. Postavou dokonale odpovídá kamerovým záznamům, které ho zachytily."

"Ale do tváře mu vidět nebylo."

"To ne," uznal Kibum.

"Myslíš, že je to podfuk?" vzhlédl k doktorovi překvapeně Minwoo.

"To netvrdím. Jen je podle mě docela zvláštní," podotkl Andy, "že Minjun zmizel zrovna před domem chlapa, kterého podezíráme ze spolupráce s jinými."

"Že by v tom náš k uzoufání nudný Lee Jihoon měl prsty…?"

Hyesung skepticky svraštil čelo. "A není to moc okaté?"

"Je. Tak moc, až se zdá, že to ani nemůže být možné," zamumlala Soyeon. "Znovu se na toho poslíčka podívám, pokud nic nenamítáte. Cítím, že doktor má pravdu. Něco tady nehraje."

✘✘✘

"Večeře!" zavolal Taecyeon. Otevřel otvor ve spodu mříže a vsunul tác s jídlem do cely. Tentokrát se tu zdržovat nemínil; Jiyeonin vědoucný úsměšek, kterým ho deptala celé dopoledne, mu za dnešek bohatě stačil. Užuž chtěl vykročit chodbou zpátky, když se za ním ozvalo váhavé: "Počkej."

Skvělé. Maknae bude mít shippovací hody.

Zdráhavě se obrátil zpátky k cele. Minjun křečovitě svíral tác s večeří a tvářil se snad ještě rozpačitěji než on sám.

"Chtěl - chtěl jsem…" Starší přešlápl z nohy na nohu, načež honem položil tác za rozvrzaný stolek v rohu a udělal krok blíž k mříži.

Vypadal tak bezradně a rozkošně a… Taecyeon měl chuť dát si facku.

"Ptal jsem se té černovlasé slečny - té, která mi přinesla oběd," zamumlal Minjun; od včerejší "vyzáblé mrchy" Jiyeon to byl k "černovlasé slečně" Boram docela slušný posun, "proč ještě žiju. Nedává mi to totiž smysl."

"Co ti pověděla?"

"Že jsem naživu jenom kvůli tobě… Uhm, dovolím si to přeformulovat na díky tobě."

V Taekově tváři se nehnul jediný sval.

"Tedy pokud se jmenuješ Taecyeon," dodal Minjun nejistě.

"Jo, to jsem já," přisvědčil jiný a pousmál se. "Ale černovlasá slečna přeháněla. Na tom, jak s tebou naložíme, jsme se kolektivně shodli."

"No… ale ten podnět vzešel od tebe, nebo ne?"

"To ano."

"Chci ti poděkovat," řekl Minjun. Ač se jeho hlas zachvíval patrnou váhavostí, bylo znát, že své prohlášení myslí upřímně.

"Nemáš zač. Prokázali jsme tím službu hlavně sobě," pokrčil Taec rameny. "Teď víme, že i přes všechno zlé, čím jsme si prošli, v sobě pořád máme dostatek lidskosti."

"Nečekal jsem to," přiznal agent zahanbeně.

Černovlasý se ušklíbl. "To jsem předpokládal."

"Taecyeone?"

"Ano?" Bylo hezké slyšet své jméno z Minjunových úst.

"Já… já tam byl… když umřel Park Choongjae…"

"Já vím," zarazil ho Taec. A podle Minjunova výrazu mnohem příkřeji, než zamýšlel. "My všichni to víme," dodal mírně.

"A přesto…?" hlesl starší s nevírou v očích.

Taecyeon přikývl. "Nikdo se ti mstít nebude," ubezpečil ho, načež až přehnaně vesele kývl k večeři na stole. "Chutná ti?"

Minjun se zmateně otočil. "Ah, ano, chutná!" usmál se zeširoka, od včerejška poprvé. "Moc. Popravdě, už dlouho jsem se tak dobře nenajedl… Směšné, co?"

"Naopak. Oceňuješ kouzlo pravidelné vězeňské stravy! Nebo… spíš jenom vězeňské stravy, s tou pravidelností je náš kuchař trochu na štíru…" Všiml si, jak Minjunovi pobaveně zacukaly koutky. "No nic, nechám tě tu s jeho specialitou… stojí za to, věř mi."

"O tom ani v nejmenším nepochybuju." Vyšetřovatel mlsně zašilhal po hlavním chodu na talíři.

Černovlasý se zazubil. "Tak dobrou chuť."

"Děkuju. Za všechno."

Usmáli se na sebe a ten úsměv se Taecyeon cestou zpět ani nesnažil skrývat. Ať si z něj maknae dedukuje, co chce.