A jiní nesmějí žít mezi námi - 14. kapitola

Kangta se v posteli překulil na druhý bok a významně se zadíval na Erika, pokradmu se plížícího ložnicí.

Starší se na něj rozpačitě zazubil. "Promiň, zlato," zašeptal a pohladil Chilhyuna po světlých vlasech. Netušil proč, ale rozcuchaný mu pokaždé - respektive víc než jindy - připomínal anděla. "Nechtěl jsem tě probudit."

"Kde jsi byl?" V Kangtově hlase zaznívala výčitka.

Eric vklouzl pod peřinu za ním, objal ho tak pevně, jako by ho už nikdy nemínil pustit. Ahn jej rozmrzele dloubl pěstí do ramene:

"Víš, jak moc mě tahle vyděračská omluva štve."

"Není to omluva. Prostě jsem tě chtěl obejmout."

"Vážně?"

"Vážně."

"Tak to potom jo," zabručel Kangta a Eric se tiše rozesmál.

"Byl jsem obhlédnout terén," přiznal konečně.

Mladší se zamračil. "Proč? Stejně nemůžeme nic podniknout, dokud nám Jihoon nedodá ty rušiče lokalizátorů."

"Já vím, jen… Raději bych to měl do té doby celé naplánované. Že je Minho trpělivý teď, neznamená, že bude trpělivý i za týden. Nechci, aby provedl nějakou pitomost, které jsem mohl předejít." Eric s povzdychem založil ruku za hlavou.

"Mám takový dojem, že oba zapomínáme, že je tomu klukovi - s přivřením obou očí - skoro třicet," poznamenal Chilhyun suše.

"To už je fakt tak starý?" zaskočilo Muna.

"Hrůza, co?"

"Jsem hluboce konsternován! A šokován a zděšen. A mám chuť říct, že ještě včera mu přece bylo devatenáct, ale neřeknu to, protože bych zněl jako sentimentální důchodce."

"Daleko k tomu nemáme…"

"Jenže ty vypadáš na pětadvacet."

Kangta vyprskl smíchy. "Copak nevidíš ty vrásky?"

"Myslíš ty, co jsou patrné výhradně pod mikroskopem?"

"Vždycky jsi uměl krásně lhát," ušklíbl se Chilhyun a políbil Erika na rty. Jen krátce, letmo. Nato se vedle něj unaveně stulil, hlavu schoval do ohbí partnerova krku. "Nechci, aby ses potuloval venku," zamumlal. "Ne teď. Je to příliš nebezpečné."

"Vždycky je to nebezpečné," namítl Eric.

"Mám tě radši kopnout nebo ti dát pěstí?"

"Kopnout…? Au!"

"Neser boha, Mune Junghyuku," zamračil se Kangta. "Ostatním výlety ven z bezpečnostních důvodů zakazuješ, ale sám si trajdáš po Soulu? To je pěkně pokrytecké."

"Odpusť, bože, ale mé pokrytectví vychází z toho nejzákladnějšího pudu!"

"Obětovat idioty v první linii?"

Eric se nejistě zadíval na temeno Chilhyunovy hlavy - čistě proto, že na jinou část jeho těla pořádně neviděl. "Jsi nějak podezřele vtipný… Vážně tě to naštvalo, co?"

"Všimnul sis?" ucedil mladší sarkasticky.

"Jenom se snažím chránit rodinu -"

"Jasně, tím, že se necháš zabít, nám rozhodně pomůžeš."

Mun se užuž nadechoval k nějaké defenzivní poznámce, ale Kangta ho ostře přerušil: "Opovaž se říct něco ve stylu "oni mě přece zabít nemůžou"!"

"No ale -"

"Eriku!"

"Promiň, promiň! Už mlčím. Chápu, jak to myslíš."

"To jsem rád," odsekl Kangta, odtáhl se a otočil se k Erikovi zády.

Černovlasý si povzdechl. "Jsem v pořádku," broukl konejšivě. "Vidíš? Vůbec nic se nestalo."

"Mohlo se stát."

"Chilhyunnie…"

"Jestli mi tě seberou," zaskřípal mladší zuby, "bude oproti mně psychicky labilní Minho jen slabý odvar. Zblázním se. V nejzákladnějším smyslu toho slova. Vezmeš si to na triko?"

"Neseberou -"

"Neriskuj."

"Promiň," hlesl Eric a objal Kangtu kolem pasu. Ač jeho rozčilený partner neprojevoval ochotu obrátit se k němu čelem, nevzpíral se. A to stačilo. "Už to neudělám."

"Zjistils aspoň něco?"

"Hm. Myslím, že jsem našel ideální místo."

"Ideální místo? K čemu?"

"Ve zkratce… k odvedení pozornosti," opáčil starší váhavě. Cítil, jak se Kangta v jeho náručí napjal.

"Vyšetřovatelů?"

"Těch především, ano. Podle mého… no, předběžného plánu několik z nás odláká jejich pozornost a ti ostatní se zatím pokusí z budovy ÚBJ odvést Changmina… uhm, a jeden samozřejmě zůstane tady, aby dohlédl na agenta Kima. Pro jistotu."

"K tomu se jistě přeochotně nabídne Taecyeon," podotkl Chilhyun uštěpačně.

"Jo… jenže zrovna Taeka bych měl radši v akci."

"Chudák. To mu zlomí srdce."

"Nech si ten sarkasmus na zítřek, ano?" zabrblal Eric mrzutě.

"Co bude zítra?"

"Zítra budeš vyspaný, a když jsi vyspaný, sarkasmovat ti moc nejde. A to je super, protože když jsi sarkastický, děsíš mě."

Kangta zafrkal smíchy, načež si přitáhl peřinu blíž k bradě a tváří se zavrtal hlouběji do polštáře. Povzdychl si. "Eriku? Myslíš, že… že je to dobrý nápad?"

"Co přesně?"

"Zachraňovat… Changmina."

Mun svraštil čelo. "Uniklo mi něco?"

"Ne, jenom…" Světlovlasý potřásl hlavou. "Mám z toho špatný pocit, to je všechno."

Eric si cosi neidentifikovatelného zabručel pod vousy, zjevně na znamení, že Kangtova slova bere v úvahu. Na pár vteřin se zadumaně odmlčel. "Víš, že na tvou intuici dám," odtušil posléze, "jenže… tentokrát se jí řídit nemůžu, ani kdybych sebevíc chtěl. Minho nám nedovolí nic neudělat -"

"Ovšem."

"A hlavně… když víme, že je Changmin naživu… to riziko je obrovské, ano, ale… nemůžeme ho tam přece nechat."

"To nemůžeme," přisvědčil Kangta bez výrazu.

✘✘✘

"Hyung! Můžeš na chvilku sem?"

Minwoo přikývl a vešel za Kibumem do kanceláře. Soyeon mu od počítače pokynula na pozdrav.

"Prohlížíte ty kamerové záznamy?" Agent Lee se posadil na židli, kterou mu nedbale přistrčil mladší kolega. "Našli jste něco?"

"Ano. Něco divného," přisvědčila Soyeon a zapnula přehrávání. Na monitoru se vyjevilo černobílé prostranství před restaurací U Hanyuua. Čas ve spodním rohu nahrávky ukazoval 12:28. "Tady, vidíte? Odjíždí náš podezřelý poslíček."

"Na tom ale nic podezřelého není," podotkl Minwoo.

"Ne. Ale pět minut nato," Soyeon přetočila záznam o kousek dopředu, "odjíždí z restaurace auto. Na opačnou stranu."

"No a?"

"Sledovali jsme ho," vysvětlil Kibum a vyčkal, až zrychlený záznam dojde k určenému bodu, kde jej Soyeon pozastavila. "Přibržďuje asi dva bloky od domu Lee Jihoona a vystupuje z něj -"

"Další poslíček." Minwoo se zamračil na scénu na monitoru.

"Řidič ho tam nechává a odjíždí. Jak můžeš vidět, tělesnou stavbou tenhle poslíček prakticky do puntíku odpovídá poslíčkovi na skútru."

"Nemá žádnou zásilku… co tam pohledává?"

"Zdá se," Soyeon klikla na tlačítko play, "že čeká." Dívali se, jak se poslíček na nahrávce obezřetně rozhlíží napravo i nalevo a pak spěšně mizí v uličce mezi domy. "Po osmnácti minutách se totiž vrací poslíček od Lee Jihoona," přetočila záznam k příslušnému času, "zastavuje přesně na témže místě, sesedá a míří do stejné uličky. Žádnou donášku nenese, pracovně tu tedy není."

"A za necelou minutu se vrací a odjíždí pryč," dodal Kibum. "Proč? Jeho jednání nedává smysl, leda že…"

"Leda že by se v té uličce prohodili," zamumlal Minwoo. "To si myslíte?"

Soyeon a Kibum svorně přitakali.

"Když tou uličkou projdete na druhou stranu," doplnila agentka, "dostanete se prakticky nepozorovaně zpět na ulici, kde bydlí Lee Jihoon."

"Nepozorovaně…?"

"Cestou nepotkáte jedinou kameru."

"Ale na ulici, kde bydlí Lee, kamery přece jsou."

"To jo, jenže nepokrývají celou oblast," oponoval Kibum. "Minjun zaparkoval právě v takovém slepém bodě, a jestli se náš podezřelý poslíček, jinak řečeno jiný, dostal zpátky cestou, kterou myslíme, žádná z kamer ho při nastupování do Junova auta zachytit nemohla."

Minwoo si s povzdychem promnul levý spánek. Začínala ho třeštit hlava. "Dobře, mládeži, uznávám, vyhlíží to divně," konstatoval rozmrzele. "Potíž ale je, že fakticky máme jen dva poslíčky, kteří se sešli na jednom místě; jeden z nich se následně vrátil zpátky do restaurace a druhý - v rámci prokazatelných důkazů - zmizel neznámo kam. To nestačí."

"Znovu vyslechneme personál od Hanyuua. Přitlačíme na ně, hyung."

"To k ničemu nepovede. Za mlčení dostali buďto pořádný balík, nebo pěknou výhružku smrtí. Anebo obojí. Nebudou mluvit."

Kibum a Soyeon udiveně povytáhli obočí.

"Ah, vy to nevíte?" opáčil Minwoo překvapeně. "Hanyuuova restaurace funguje pod "záštitou" jakuzy."

"No do hajzlu," sykl nejmladší.

"A nemůžeme -," ozvala se Soyeon.

Minwoo zavrtěl hlavou. "Organizovaný zločin do našich kompetencí nespadá. Ten japonský už vůbec ne."

"Ale kdyby příslušné úřady -"

"Příslušné úřady na ně mají velké kulové. Nedokáží ani, že jde skutečně o jakuzu… Od těch se pomoci nedočkáme."

"Už jsou to tři dny," zamumlal Kibum. "Myslíte, že Minjun vůbec ještě žije?"

"Není mrtvý," prohlásila Soyeon rezolutně. "Kdyby byl, už bychom ho našli."

"To je asi fakt," přikývl Minwoo. "Zabít ho a nedat nám o tom vědět by od nich byla pěkná pitomost. Nechat propadnout tak efektivní zastrašovací techniku… Ne, Minjun je naživu. Bůhví, co s ním provádějí, ale určitě žije."

✘✘✘

Minjun se hystericky rozchechtal.

"Ale doopravdy!" ohradil se Taecyeon naoko dotčeně, načež se dal do smíchu i on sám. Byl to příjemně strávený podvečer. Zpočátku sice poněkud křečovitý - když se zjevil před celou bez tácu s jídlem (který představoval jediný logický důvod jeho návštěv), zatvářil se Minjun vyděšeně/podezřívavě/tázavě. Přesně v tomhle pořadí. A Taecyeon měl chuť utéct. Ale neutekl. A tak se trochu škobrtavě pustili do rozpačité konverzace, která záhy přešla v konverzaci zcela přirozenou.

Mluvili o všem a o ničem, žertovali, smáli se. Nebýt mříží, s radostí by zapomněli, jaké role tu vlastně sehrávají.

Vězeň a jeho věznitel.

"Taecyeone?"

V humorné euforii dočista přeslechli blížící se kroky. Napůl vyjukaně, napůl provinile se otočili za hlasem, jehož cizí akcent byl v nevrlém rozpoložení znatelnější než normálně.

Nichkhun si s významně povytaženým obočím poklepal v jasném gestu prstem o zápěstí.

"Ah, to už je večeře?" zarazilo Taeka. "Není brzo…?"

"Brzo? Je skoro půl deváté."

"Už?!"

"Už. Zjevně jste se museli moc dobře bavit," zafrkal Thajec posměšně, obrátil se na podpatku a vykročil chodbou nazpět do centrální části krytu.

Taecyeon věnoval Minjunovi omluvné pousmání, dodal, že za chvíli tu bude i s jeho večeří, a spěšně vyrazil za Nichkhunem. Doběhl ho pod třetím světlem.

"Mě bys div neukřižoval za to, že se bavím s Minhem," zaskřípal Khun zuby, "ale cukrovat s vyšetřovatelem, to ti připadá úúúplně normální!"

"Já s ním necukruju. A vůbec, kdes na tom slově byl? To se říkávalo snad za dob mládí mojí babičky!"

"Neodbíhej od tématu."

Mladší otráveně protočil oči. "Prostě mi nepřipadá správné, abychom se k němu všichni chovali… tak, jak se k němu chováte."

"Jsme zdvořile odměření a dáváme mu najíst. Co víc by chtěl?"

"Trochu lidskosti?"

"Dochází ti," zamračil se Nichkhun, "že ten chlap loví a vraždí lidi, jako jsme my?"

"Mě by nezabil. Teď už ne."

"To ti řekl?"

"Nemusel. Prostě to vím."

"Prostě to víš?"

"Ano."

"Omluv mě. Jdu z té romantiky zvracet," zapitvořil se Khun. Taecyeon ho okázale dloubl loktem do žeber.

"Prospělo by vám nebýt tak umanutě negativističtí."

"A sdílet s vyšetřovatelem zábavné historky ze života? Ne, díky."

"Ahá, tak takhle to je!" ušklíbl se Taec.

"Co jako?"

"Ty žárlíš."

"Praštil ses do hlavy?" vyprskl Nichkhun. "Proč bych měl sakra žárlit?!"

"Protože se mnou pan vyšetřovatel mluví. Minho s tebou ne."

Thajec polohlasně zanadával a zkřížil ruce na prsou. "To není pravda," ohradil se. "Mluví se mnou…"

"Myslíš ty jednoslovný odpovědi, když už tě má plný zuby a chce, abys mu dal konečně pokoj?"

"I to se počítá!"

"Najdi si ženskou, Horvejkule," poradil mu Taecyeon suše.

✘✘✘

Dongwan se zamyšleným výrazem ve tváři zavřel složku tajně okopírovaných dokumentů. Pohlédl na asistenta, poslušně vyčkávajícího za nerozbitným sklem stěny na další příkaz, a potom znovu na složku. Zamračil se. Schoval papíry pod paži, vstal a přistoupil ke dveřím svého vězení.

"Pusťte mě ven," nařídil.