A jiní nesmějí žít mezi námi - 9. kapitola

"Kangto?" Nichkhun nahlédl pokoje. "Můžu dál?" Když světlovlasý nijak nereagoval, váhavě přistoupil ke křeslu a poklepal muži na rameno.

Chilhyun sebou překvapeně trhl a stáhl si z uší sluchátka. "Ah, Khune… Promiň, neslyšel jsem tě." Vypnul přehrávání na mobilu a ten položil na stůl. Nebyl to ani jeden ze čtyř funkčních telefonů, které tu měli k volání. Takže buďto vlastnil Kangta protekčně svůj vlastní… nebo to byl mobil bez SIM karty čistě pro poslech hudby. Jo, to se zdálo pravděpodobnější. Vídal Kangtu se sluchátky dost často… a jen těžko by našel druhou činnost, kterou by mohl nazývat jeho "koníčkem" právě tak samozřejmě, jako hudbu. Začínal chápat, odkud vítr vane. Celá tahle poslechová aparatura byla nepochybně pozorností od Erika.

Ač se šéf občas choval trochu despoticky, uměl si Kangtu hýčkat, to mu musel Nichkhun přiznat.

"Děje se něco?"

Thajec se posadil na pohovku, provázený Ahnovým tázavým pohledem. Byl překrásný, tak něžně, tak étericky, jako nějaká kouzelná, nadlidská bytost. A on, s očima věčně oddaně upřenýma na Minha, na to častokrát neomaleně zapomínal. V duchu se vílí (elfí?) princezně Kangtovi hluboce omluvil.

"Chtěl… chtěl bych znát tvůj názor," požádal staršího rozpačitě.

"Dobře. Oč se jedná?"

"Myslíš si - stejně jako Taecyeon - že je moje snaha, uhm, sblížit se s Minhem tak špatná?"

Kangta se přemítavě odmlčel. "Není špatná tvá snaha," promluvil konečně. "Špatný může být její výsledek."

"Ale proč?!"

"Říkám může, ne musí. Může to dopadnout pohádkově, stejně jako úplnou katastrofou. Vzpomínka na Changmina je pro něj pořád příliš živá."

"A vybledne někdy?" zamručel Nichkhun rozmrzele.

"Kdoví. Ty jsi z nás dvou ten, který Minhovi vidí do hlavy," připomněl mu Chilhyun s vlažným úsměvem.

"No, to není tak docela pravda. Umí se mojí schopnosti úctyhodně bránit…"

"Netlač na něj. Čím víc budeš naléhat, tím urputněji ti bude vzdorovat. Potřebuje čas."

"To se lehko řekne," povzdechl si Nichkhun. "Já… já to nechápu, víš? Nerozumím sám sobě. Chlapi mě v životě nepřitahovali!" vyhrkl překotně, tváře rudé rozpaky. "Vlastně…zní to divně, ale mám pocit, že nejde ani o chlapy obecně, jenom…"

"O Minha." Kangta pokýval hlavou. "Mluvíš stejně jako tenkrát Changmin."

Mladší na něj udiveně vykulil oči. "Fakt?"

"Byl ze svých citů stejně nesvůj jako ty. Pamatuju si to, jako by se to stalo včera, každé jeho slovo…" Světlovlasý se pousmál. "Nebylo zvykem, aby Changmina něco tolik rozhodilo."

"A Minho…?"

"Minho se svojí orientací nikdy nijak netajil. Zrovna jako tím, že má Changmina velice rád. Nechlubil se každému na potkání, ale bylo to zjevné."

Nichkhun cítil, jak se v něm něco palčivě svírá. Bylo to nesmírně hloupé, ale nemohl si pomoct. Žárlil. A právě teď, víc než kdy dřív, zatoužil poznat toho Minha, jenž se nenávratně ztratil v den Changminova zmizení…

Potřásl hlavou, aby tu myšlenku zahnal. Nutně potřeboval změnit téma hovoru. Metaforicky se začal přehrabovat v různých pitomých, a ještě pitomějších otázkách, co mu tanuly na mysli, když přišel na jednu (opravdu pitomou), která ho na rozdíl od těch ostatních už nějaký ten pátek dosti zajímala. Odkašlal si. "Ehm, a jak to vůbec bylo s vámi?"

Kangta povytáhl obočí.

"S tebou a Erikem."

"Zajímá tě milostné dobrodružství dvou starých páprdů?" ušklíbl se Ahn.

"Ale…! Tak staří zase nejste."

"Och, tak tenhle kompliment si zapíšu do deníčku!"

Podivně přívětivá suchost Kangtova humoru zahnala poslední zbytky Khunovy nejistoty. Zazubil se: "Tak? Jak to proběhlo? Uviděli jste se a hned z toho byla láska jako trám?"

"Ale houby. Když mě poprvé políbil, vrazil jsem mu facku," mávl Chilhyun rukou.

Thajec vyprskl smíchy. Na představě fackujícího Kangty (oprava - Kangty fackujícího Erika!) bylo něco neskonale poetického.

"Nestojí to ani za řeč," zabručel světlovlasý. "Bylo nám devatenáct a bylo to fakt trapné. Dva měsíce jsme spolu nemluvili."

"A… jak jste se usmířili?"

"Došlo mi, že mi Eric chybí. Takže jsem polkl hrdost a navštívil jeho pokoj - "

"Fajn, myslím, že o tom, co se dělo pak, mám jakoustakous představu," zarazil ho Nichkhun se smíchem.

"Dvě slova. Žádný sex."

"A to jste se usmířili, jo?"

"Podej mi ten polštář. Hodím ho po tobě."

Khun si zmíněný dekorační polštářek ochranitelsky přitáhl k hrudi. "Takže jste si seriózně popovídali, a to bylo všechno?" opáčil skepticky.

"Veskrze… ano," přisvědčil Kangta bezelstně. "Hele, přestaň se tak tvářit, vím, že sex je báječná náplast na trable ve vztahu, jenže my zaprvé žádný vztah v tomhle smyslu neměli, a zadruhé, potřebovali jsme si nejdřív vyjasnit pár zásadních věcí. Jako třeba to, že hrát si "na kamarády" už rozhodně fungovat nebude. K mojí smůle…"

"Počkej - tys Erika nechtěl?" Jasně, část o facce si stále pamatoval - jak by taky ne - ale myslel si, že šlo prostě o reflex v momentu překvapení, ne o skutečně odmítavý postoj.

"V té době jsem netušil, co chci nebo nechci," opravil ho Chilhyun. "Jistě jsem věděl jen to, že o něj nechci přijít. A protože Eric chtěl se vším všudy mě, možnosti našeho soužití se přirozeně zúžily."

"Ustoupils mu," konstatoval Nichkhun.

"Tak bych to nenazýval. "Rozšířil jsem si obzory" je lepší."

"Jak dlouho jste se vůbec znali, než… se tohle stalo?"

"Necelý rok," řekl Kangta. "Vidíš? Jedenáct měsíců jsem Erika provokoval, aniž bych věděl, že to dělám." Zasmál se. "Chudák malý frustrovaný…!"

S tím se Nichkhun dokázal nemile snadno identifikovat. Stačilo si vzpomenout na včerejšek, kdy do Minha div nevpálil ve sprše. Polonahého Minha, samozřejmě. Půlku noci z toho zážitku nespal. "Nakonec… jste si k sobě ale našli cestu," podotkl významně.

"Ano," přisvědčil starší s pousmáním. "Přiznal jsem si, co jsem tak dlouho zapíral."

"Přiznal… to znamená, že jsi to věděl?"

"Podvědomě. Na střední jsem měl dvě přítelkyně, ale… nebylo to ono. Bránil jsem se myšlence, že je se mnou něco jinak. Děsilo mě to víc než zjištění, že dovedu za pomoci mysli hýbat věcmi. Trochu ubohé, co?"

"Jak se to vezme."

"Dík. Ale byl jsem pokrytec, to nepopře nikdo. Jako mantru jsem si dennodenně opakoval, že já přece nemůžu být gay, přitom jsem ale věčně visel na Erikovi a pak se cítil málem uražený, že po mně vyjel." Chilhyun potřásl hlavou. "Dodneška se divím, že se mnou nevyrazil dveře, když jsem se mu konečně uráčil přijít omluvit…"

"Těžko se ti odolává," zakřenil se Khun.

"Jo, moje jediné štěstí."

"A byl z toho kýčovitý happyend… Už jen chybí, aby si tě vzal za ženu!"

"No, od toho jsme pro zachování únosnosti přezíravě upustili," ušklíbl se Kangta a natáhl se pro sklenici vody, jež stála na konferenčním stolku hned vedle mobilu a sluchátek.

Nichkhun, celý zaražený, zůstal několik vteřin nepřítomně zírat na vlhkou skvrnu, která po ní zbyla na dřevěné desce. Pocítil nutkavou potřebu ji setřít, smazat ji z povrchu zemského. Odepsat její zbytečnou existenci -

Ne její.

Jeho.

Tady totiž vůbec nešlo o nějaké hloupé mokré kolo na stole. V jeho hlavě ne.

"Kangto?"

"Hm?"

"Myslíš, že Changmin žije?"

Ahn na něj udiveně pohlédl. Zamračil se. "To nemám zdání." Nejspíš poznal, že ten dotaz (či snad jeho nálada?) vůbec není tak nevinný, jak by se od něj slušelo být. "Proč se ptáš?"

Nichkhun odvrátil zrak. Neodpověděl.

✘✘✘

"Neměli by už být zpátky?"

Bylo pozdní páteční odpoledne, obvyklá doba pro pokojné "rodinné" posezení v obývacím pokoji, jehož se všichni přítomní alespoň na chvíli s oblibou zúčastňovali. Toho dne se jich sešlo sedm, jelikož Boram a Tao vyrazili po desáté dopolední na zásobovací výpravu a dosud se nevrátili.

Tu otázku položila Jiyeon, očima neklidně těkajíc po hodinách, jejichž ručičky se nesmlouvavě blížily k páté.

"Beztak skončili někde na kafi a zákusku," uklidňoval ji Taecyeon. "Znáš Boram, s ní strávíš venku půl dne a většinu času projíš!"

"Noona je gurmán," přitakal Minho.

"Proto s ní taky chodí tak rád nakupovat Tao," podotkl suše Eric a ostatní vyprskli smíchy. Pravda, běžně se Tao s Boram nijak nedružil, ale jakmile došlo na nakupování, nadšeně se hlásil jako první.

Ukolébáni tím příjemně všedním vysvětlením, vrátili se ke svým zahálčivým činnostem. Dokud Hyomin o deset minut později nevyskočila z křesla, v popelavě bílé tváři hrůzu.

"Něco je špatně!" vyhrkla hystericky. "Bariéra -!" Nedořekla. Její tělo sebou bolestně cuklo v nové vlně výstražných signálů, jež k ní vysílal štít, který v okruhu půl kilometru od každého vchodu do jejich krytu vytvořila. Do očí jí vhrkly slzy, vztekle je setřela hřbetem ruky. Nechápala to, ještě nikdy na narušení bariéry tak intenzivně nereagovala…!

Ne. Tady nejde o její přehnanou reakci. Ta reakce totiž její vůbec není. Ten strach a bolest… Tao. Panebože, Tao! No ovšem, štít k ní vysílá emoce svého druhého stvořitele, který zrovna překročil jeho hranici!

Jako šílená se vyřítila do chodby a jejích šest ohromených společníků automaticky vyrazilo za ní.

"Hyomin…! Hyomin, mluv se mnou!" Pár metrů přede dveřmi k portálu chňapl Kangta dívku za ramena a zatřásl s ní. Zmateně na něj zamrkala. "Co se děje? Proč tak vyvádíš? Někdo nepovolaný narušil bariéru?"

"T - tao… Boram unnie," zajektala Sunyoung zuby. "Oni - oni…" Střelila očima ke dveřím, pročež bezbarvě hlesla: "Teď."

V tu chvíli jakoby odnikud vpadli do koridoru oba zmínění; potlučení, dotrhaní a od krve.

Jiyeon vykřikla.

"Rambo!" Taecyeon se vrhl vpřed a popadl kolabující Boram do náruče. Černovláska slabě vzdechla a opřela se čelem o Taekův hrudník. Něco zamumlala, ale nebylo jí rozumět.

"Co se sakra stalo?!" štěkl její chrabrý dvoumetrový zachránce na mlčícího Taa, okamžitě však svého agresivního výpadu zalitoval. Ač na tom mladík nebyl tak příšerně jako Boram… stejně vypadal hrozně.

"Ona - ona - sletěla ze schodů - když - když jsme utíkali," vyrazil ze sebe Číňan přerývaně a vděčně se chopil jednoho z navlhčených ručníků, s nimiž se tu zjevil Minho.

Tím druhým už Jiyeon opatrně smývala krev z Boramina obličeje.

"Utíkali?" zopakoval zmateně Nichkhun. "Před čím jste utíkali?"

Tao naprázdno klapl pusou. Zuřivě se snažil najít správná korejská slova, doléhající rozrušení však jeho cizojazyčnou gramotnost paralyzovalo. Ve svojí mateřštině by jim všechno vysvětlil, ale tahle… Kruci. Království za tlumočníka!

Užuž se chystal promluvit svým rodným jazykem - Jiyeon nebo Kangta jistě něco pochytí, jsou v čínštině docela zběhlí - když se vedle něj ozvalo tiché odkašlání.

Všechny oči se stočily k Boram.

"Před lidmi," šeptla dívka chraplavě. "Utíkali jsme před lidmi. Všechno bylo v pořádku a najednou… najednou každý kolem nás věděl…"

"Věděl co?" pobídl ji měkce Eric.

"Kdo jsme." Boram zavřela oči. Po líčku jí stekla jediná osamělá slza. "Pronásledovali nás, oppa. Byli jako posedlí. Oni… oni chtěli…"

Chtěli nás zabít.

Nevyslovila to. Nebylo třeba.

"Vědí, v kterém místě jste jim zmizeli?" zeptala se Hyomin úsečně. "Najdou nás?"

"Ne, ztratili jsme se jim hned za městem. Neměli co sledovat, Taův štít byl dokonalý." Boram se na kolegu unaveně usmála a on jí úsměv rozpačitě oplatil.

"Taecyeone," oslovil Kangta zkoprnělého mladíka, "odnes, prosím, Boram do jejího pokoje." Kývl na Hyomin. "Musíme ji ošetřit. Tao?"

"Mně - mně skoro nic není." Vida, korejský slovník znovu aktivován. No díkybohu… "Boram je na tom hůř, postarejte se nejdřív o ni."

"Dobře, za tebou se zastavíme později. Min, jdi napřed, já ještě skočím pro lékárničku." Chilhyun svraštil čelo. "A hned potom zavolám Jihoonovi. Zjistím, co se děje."

Eric jeho nápad ocenil vděčným přikývnutím.

"Kdo je Jihoon?" zarazilo Nichkhuna.

"Náš informátor," vysvětlila Jiyeon. "Kangtův bývalý spolužák. Moc milý chlap."

"Člověk?"

"Člověkovatější už být nemůže," přisvědčila maknae.

Thajec se ve svém neskonalém údivu rozhodl prozíravě mlčet.

"Měl by sis jít lehnout," vyzval Eric Taa a po kratičkém zaváhání mu nabídl rámě. Chvějící se světlovlásek oporu bez námitek přijal.

"Nejdřív ale…" zašmátral v zadní kapse kalhot, vytáhl jakýsi zmačkaný list šedivého papíru a ten podal Minhovi. "Na. Tohle - tohle bys měl vidět."

Choi tiskovinu tázavě přebral a prohlédl si ji. Z tváří mu vymizela veškerá barva.

"Minho? Co se děje?" polekal se Eric.

Mladší k němu mechanicky otočil papír jeho barvitým sdělením.

Jiyeon a Nichkhun strnuli.

Pod nápisem "HLEDANÝ" se skvěla Minhova školní fotografie. Plakát sice neobsahoval typická kouzelná slůvka jiný a nebezpečný, přesto na něm ale něco jasně nebylo v pořádku. Kdyby rodina po šesti letech znovu obnovila pátrání po zmizelém synovi (o čemž Minho silně pochyboval), jistě by volila jiné, méně útočné klíčové slovo. "Pohřešovaný", a ne "hledaný", jako by si byli jisti, že spáchal něco špatného.

"Jak?" sykl otřeseně Eric. "Jak na tebe přišli?"

"Nemám ponětí," hlesl Minho.

"Ne? Podle mě je to jasné," prohlásil Tao.

Čtveřice přítomných na něj zaraženě pohlédla.

"Changmin," vyložil Číňan pevně. "Jiné vysvětlení není."

"NE!" okřikl ho hněvivě Minho. "To by Changmin nikdy neudělal!"

"Nevíš, co tam s ním provádějí! Nebylo by divu, kdyby ho po půl roce zlomili!"

"Changmin by nikdy nikoho z nás neudal!"

"A tebe obzvlášť, co?" ucedil Tao cynicky. "Chápu, že ti to láme srdce, ale uvažuj, sakra! Jiné vysvětlení není!"

Minho po něm sekl nenávistným pohledem. "Pleteš se," zavrčel. "Netuším, proč se na mě vyšetřovatelé zaměřili, ale Changmin s tím rozhodně nemá co dělat." Mrskl po Taovi nanovo zmuchlaným plakátem a zlostně oddusal chodbou pryč.

Nichkhun polkl nepříjemnou pachuť v ústech, ta scéna mu živě připomněla jejich konflikt z prvního dne. I tehdy šlo o Changmina, a i tehdy Minho rozhořčeně zmizel a trvalo několik hodin, než se zase vrátil…

"Minho, počkej…!"

Ignoroval Taův znechucený úšklebek ("A ocasem svému páníčkovi nezavrtíš?") a rozběhl se za ním.

✘✘✘

Po prohledání většiny místností (snažně doufaje, že tentokrát není Minho tolik naštvaný, aby demonstrativně emigroval do některého ze sousedních států… u jiného se schopností teleportace totiž jeden nikdy neví) ho našel v jídelně. Seděl u stolu, hlavu skrytou v dlaních, třásla se mu ramena. Plakal.

Nichkhun na sebe nijak neupozorňoval, prostě se posadil na vedlejší židli a nesměle Minha objal. Pár vteřin napjatě čekal, co bude, nestalo se však nic. Že se mladší neodtáhl, považoval za malé osobní vítězství.

Několik dlouhých minut navzájem nepronesli jediné slovo. Minho dál tiše vzlykal a Nichkhun jej konejšivě hladil po zádech.

Lhal by, kdyby tvrdil, že ho tahle Minhova nenadálá křehkost nefascinuje. Avšak to, co za jejím vyjevením stálo, by s radostí zadupal a pohřbil hluboko pod zem. Být svědkem trápení milované osoby bolelo víc, než si vůbec kdy dokázal představit.

Než se však Khunovo zaláskované srdce začalo svíjet v trýznivě romantické agónii, potřásl tmavovlasý hlavou a rázně si setřel z očí slzy. "Neudělal to," zabručel mrzutě. Najednou už to skoro zase byl ten pyšný, nesnesitelný Minho. "Nechápu, jak to Taa vůbec mohlo napadnout! Changmin by mě nezaprodal. Nikdy. Za žádnou cenu."

Thajec účastně přikývl. "A pokud přece jen, jistě ne úmyslně…"

"Cože?"

"No, mohl něco říct, něco úplně nevinného, a vyšetřovatelé z toho k naší smůle vydedukovali, že mluví o tobě. To se mohlo stát, ne?"

"Hmm," přisvědčil mladší neochotně a zamyšleně sepjal prsty.

Nichkhun mlčky vyčkával.

"Chápeš, co to znamená?" šeptl Minho konečně a v očích se mu znovu zaleskly slzy. "Že žije. Nebo… aspoň ještě nedávno naživu byl." Sklopil hlavu. Netečně sledoval, jak mu produkt vlastní slabosti slaně máčí nohavice. Nechtěl brečet, jenomže… Ah, do háje se vším!

Povzdechl si: "Omlouvám se."

"Nemáš se zač omlouvat," pousmál se Khun a sevřel Minha v náručí pevněji. Mladík se mu tak bezprostředně schoulil blíž k boku. Něžně a bez protestů.

"Můžeme… takhle ještě chvíli zůstat?"

"Jak dlouho jen budeš chtít," ujistil ho Nichkhun.