A jiní nesmějí žít mezi námi - 8. kapitola

Malým průduchem ve dveřích cely odsunul Dongwan tác od oběda, a aniž by věnoval pohled Andyho asistentovi, který dával na oba subjekty pozor, posadil se zpátky na postel.

Zraky bezděčně střelil k jinému ve druhé cele. Zamračil se. Ta ošklivá vyzáblina se na něj šklebila. Zase. Subjekt 035 zjevně pociťoval škodolibou radost, že vážený vyšetřovatel skončil přesně jako ti, kterým šel celé roky neúnavně po krku.

Jestli kdy zapochyboval o existenci karmy, tahle epizoda Dongwana ze skepticismu spolehlivě vyléčila.

Odvrátil se od něj, zády se opřel o stěnu a nohy zkřížil v tureckém sedu. Zavřel oči. Pokusil se vyčistit si hlavu, nemyslet a prostě jenom relaxovat, nic lepšího tu stejně na práci neměl. Jíst, spát nebo tupě zírat do stropu. Nádhera. K zešílení ideální. A to je tu zavřený teprve jeden den. Není divu, že Shimu Changminovi hráblo.

Trvalo to deset minut, možná déle, a on začínal pomalu dřímat, když se s těžkým supěním otevřel hlavní vchod laboratoře. Útlum byl rázem tentam, Dongwan vyskočil na nohy a zabušil na dveře svojí cely.

"Minwoo!"

Agent Lee beze slova přistoupil k prosklenému vězení a dlouze se na svého kolegu uvnitř zadíval. Andy, kráčející Minwooovi v patách, Wanovi rozpačitě kývl na pozdrav.

"Tak? Dospěli jste k závěru, že je ten lokalizátor jen nefunkční hromádka šrotu?"

"Lokalizátor je zcela v pořádku, Dongwane," opáčil chmurně Minwoo. "Testovali jsme ho třikrát. Žádná vada."

Kim svraštil obočí. "Přece tomu nevěříš."

"Nevěřím. Ale to nic neznamená."

"Kdy jsme se potkali poprvé, hm? Před deseti lety? Znáš mě, Minwoo, a víš, že je to pitomost! Já nejsem jiný!"

"To není jisté, hyung," odkašlal si Andy. Dongwan po něm loupl očima.

"Neexistuje věková hranice, která by určovala, že od toho a toho roku života už se schopnost jiného nemůže projevit. Čímž neříkám, že to celé není jenom jeden velký omyl," dodal honem, "ale… taková jsou fakta."

"A proto provedeme další testy," řekl Minwoo. "Poskytneš nám krevní vzorek dobrovolně nebo tě budeme muset přinutit?"

"Ts!" sykl Dongwan znechuceně, přerázoval k posteli, žuchl na ni a okázale si vyhrnul rukáv. Natočil paži, zaťal pěst a párkrát jí zacvičil, aby pod kůži zřetelněji vystoupily modré žíly.

Andy se svým lékařským arzenálem v kufříku (kolikrát jen si z něj za to dělali legraci…) vešel do cely, připravil škrtidlo, jehlu a zkumavky a umně, bez zbytečných obstrukcí se dal do práce.

"Oh, mám se cítit výjimečný, když mi odběr provádí sám pan doktor?" ušklíbl se Dongwan jízlivě.

Mladší vyměnil plnou zkumavku za jednu ze dvou prázdných a zvedl k Wanovi ztrápený pohled. "Mrzí mě, že se to děje, hyung."

"Vždyť já vím," povzdechl si Kim. Do háje, chová se jak kretén… "Promiň, Andy. Vím, že si tohle moje zkoumání nijak neužíváš."

"To nikdo z nás," opáčil doktor a nasadil poslední odběrovou nádobku. "Všichni tě pozdravují. Hyesung se za tebou zastaví, až se vrátí ze sledovačky."

"Ta věc s Lee Jihoonem…?"

Andy přikývl. Vytáhl jehlu a vpich zamáčkl vatovým tampónem. "Chvilku si to podrž," vyzval pacienta. "A přitlač. Ať nemáš modřinu."

Dongwan vatu poslušně stiskl palcem. "A jak to vypadá? Už na něj něco mají?"

"Ne. Zatím se jeví jako každý druhý čtyřicetiletý Korejec," zabručel Andy, zatímco popisoval odebrané krevní vzorky. "Trvá to ale teprve tři dny, nemůžeme čekat, že se mu hned jako na zavolanou na prahu zjeví Ahn Chilhyun nebo nějaký jiný… jiný." Ustřihl náplast a zalepil slabě krvácející ranku i s vatou.

"Děkuju," zamumlal starší a naučeně ohnul paži v lokti. Ten automatický úkon ho téměř rozesmál. Co by teď dal za obyčejné vyšetření u obyčejného doktora…!

Rozmrzele se zadíval na Minwooa, který postával před celou a hleděl si všeho ostatního, jen ne dění uvnitř. Tváří se, jako by mě vůbec neznal, napadlo ho dotčeně.

Andy, vida Dongwanův výraz, se kradmo ohlédl. "Minwooa to hrozně sebralo," řekl polohlasně. "Tobě teď asi připadá nepatřičně lhostejný, ale… to je jen póza. Jsi jeho nejlepší přítel, bojí se o tebe. Přitom si ale musí zachovat absolutní profesionalitu, pokud nechce, aby ho vedení přeložilo jinam, a to… to jde dohromady skloubit jen těžko. Tak mu to neměj za zlé, dobře?"

Kim mlčky přikývl a doktor Lee se (značně neochotně) zvedl k odchodu.

"Vysvětlí se to, hyung." Krátce, konejšivě stiskl jeho rameno. "Drž se."

Dveře cely se zavřely a Dongwan osaměl. Sledoval, jak spolu jeho kolegové venku prohodili pár slov - zdálo se, že oboustranně souhlasných - načež Andy s krevními vzorky vykročil koridorem laboratoře vlevo, zatímco Minwoo zabočil doprava, pravděpodobně aby její prostory co nejrychleji opustil.

Nikdy to tu neměl příliš v lásce.

Dongwan se s povzdychem položil na postel, přitáhl si kolena k bradě, schoulil se do klubíčka. Nevidomě zíral do vedlejší cely - té prázdné, samozřejmě; na svého pošahaného souseda neměl náladu - přemýšleje, proč tu vůbec tolik cel vlastně mají. Celkem jich bylo osm, jestli ale kdy obsadili čtyři, byl to rekord.

Jiní se nedají zajmout snadno. Nemají-li šanci na útěk, raději než vězení volí smrt. A to je pro pány vyšetřovatele značně ošemetné, protože jako testovací subjekt ztrácí mrtvý jiný na své kvalitě.

Jenže… kde teď stojí on? Je - čistě hypoteticky - možné, že je skutečně jiný?

Otřásl se, ta myšlenka ho děsila. Zvlášť když tuhle variantu až doteď kategoricky odmítal. Ne, je to pitomost, nemůže být jiný, vždyť se u něj neprojevují žádné nadlidské schopnosti -

U Junghyuka se taky neprojevovaly… až do toho dne…

Po zádech mu přeběhl mráz. Vzpomínka stará víc než dvacet let zuřivě zarezonovala v hlavě jako temné echo skrývané minulosti.

Netajil, že s Munem Junghyukem navštěvoval stejnou střední školu, k tomu neměl důvod. Byli stejně staří, chodili do stejného ročníku, každý do jiné třídy. O tom mluvil naprosto otevřeně. Potom však od posluchačů zákonitě přicházela na řadu otázka: "A znali jste se dobře?" a tehdy Dongwan zamykal upřímnost na deset západů.

"Vůbec ne. Veškerá naše interakce sestávala z míjení se na chodbě."

Pravda však byla taková, že čtyřčlenná banda chlapců ze třídy B, do níž Dongwan patřil, se horlivě přátelila se tříčlennou bandou chlapců ze třídy C, do níž patřil Junghyuk. Trávili společně spoustu času, o prázdninách se od sebe takřka nehnuli, věděli o sobě první poslední.

A on Junghyuka zbožňoval, jakkoli ponižující to pro něj teď bylo sobě samému přiznat.

Stalo se to na konci července, šestadvacátého, a jim bylo patnáct - některým skoro. Vyšli právě z kina, bylo parno k zalknutí, a oni rozjařeně mířili ulicí k zastávce autobusu, když se ozvalo první zaječení klaksonu. Vzápětí už se vzduchem nesla celá kakofonie desítek troubících automobilů, lidé se vyplašeně otáčeli, nikdo netušil, co se děje - a pak se zpoza parkujícího náklaďáku vyřítil kamion a v plné rychlosti najel do chodců.

Dongwanovy vzpomínky na ten okamžik jsou jen mlhavé, pamatuje si, že ho Junghyuk prudce odstrčil stranou, on padl nazad na silnici a praštil se do hlavy. Když po pár vteřinách přišel k sobě, skláněli se nad ním tři z jeho přátel, všichni brečeli jak želvy a nebyli schopni kloudného slova. Vzlykot a křik se ozývaly odevšad, jako zvukovou kulisu za veškerým tím zoufalstvím zaslechl houkání sirén. Pomoc je na cestě, pomyslel si s naivním ulehčením.

Posadil se a konečně spatřil ten masakr, jemuž unikl jen o vlásek. V tu chvíli by nedokázal ani zhruba odhadnout, kolik mrtvých vidí, všude byla krev a polámaná lidská těla. Podle pozdějšího policejního vyjádření bylo obětí devatenáct - vlastně osmnáct, jak se mluvčí rozpačitě přeřekla.

Mezi mrtvými byli tři jeho přátelé, on ale tehdy vnímal pouze Junghyuka. Junghyuka, který ležel jen pár metrů od něj, Junghyuka s nepřirozeně zlámanými údy a vyvrácenou hlavou, Junghyuka celého od krve, Junghyuka, jenž na něj třeštil prázdné bezduché oči.

Zda se nejprve pozvracel a potom rozvzlykal, či tomu bylo naopak, nedovedl po těch letech říct s určitostí, jistě věděl jenom to, že kdyby ta žena po jeho levici nezavřeštěla, pravděpodobně by se zhroutil v nějakém psychotickém záchvatu.

Jenže ona zavřeštěla. A to Dongwana přimělo ještě jednou se podívat na mrtvého přítele pod koly kamionu. Mrtvého přítele, který se hýbal.

Jeho pravá paže se s groteskně trhanými pohyby urputně snažila přimět svaly a zlámané kosti ke správnému zasazení vyhozené ramenní kosti do kloubní jamky. Jakmile byla napravená jedna horní končetina, začala se zotavovat druhá, a postupně i celý zbytek těla. Nakonec se s nechutným křupnutím obnovil zlomený vaz a Junghyuk se s výkřikem vyšvihl do sedu.

Přihlížející ztichli jako pěny, nikdo nemohl uvěřit tomu, čeho byl právě svědkem. Ten kluk byl bezesporu mrtvý! A najednou…

"To není možné." "Je - je to zázrak." "Neuvěřitelné…" "Tohle přece nemohl rozchodit!" "Přesně, viděl jsem, jak vypadal ještě před třema minutama… Nemohl to přežít!"

A pak se nervózním, šumícím davem poprvé ozvalo: "Je to jiný!"

Jediná věta, která zapůsobila jako rána elektrickým proudem. Lidé začali ječet, ustupovat, jediná věta se proměnila v hysterickou, několikahlasou obviňující ozvěnu.

Dongwan mlčel, nebyl s to se hnout, jen šokovaně hleděl na vyděšeného Junghyuka.

"Kde je policie?! Co jim tak dlouho trvá? Musejí ho zadržet!"

S bolestivým sykáním se nesmrtelný jiný vytáhl na nohy a klopýtavě, ve svém stavu co možná nejrychleji, se rozběhl pryč.

"Nenechte ho utéct!" vřískl někdo, rozkaz se ale minul účinkem. Všichni od prchajícího mladíka chvatně couvali, jako by se báli, že od něj chytí nějakou smrtelnou chorobu.

Policisté a záchranné složky dorazili dvě minuty nato. Než však dokázali z nepříčetných svědků dostat jakéstakés informace, byl Junghyuk pryč a ani následné několikadenní pátrání nepřineslo žádný výsledek.

A to bylo naposledy, co Dongwan Junghyuka viděl.

Vlastně… Zamračil se. Ne, před rokem a čtyřmi měsíci ho spatřil znovu. Toho dne, kdy se jim povedlo zastřelit Parka Choongjaeho. Zjevil se na scéně zcela neočekávaně, a ač od toho červencového odpoledne utekly víc než dvě desítky let, poznal ho Dongwan okamžitě.

V životě se necítil rozpolcenější.

Proč se vůbec stal vyšetřovatelem? Nikdy nad tím hlouběji nedumal. Mělo to co dělat se zjištěním, že je jeden z jeho přátel (nejlepších přátel…) jiný? Nějaká zvrácená touha činit (mu natruc) to, co je správné? (Protože on není.) Pak ale… pokud se v Lee Jihoonovi nepletou… toho ani skutečnost, že je jeho kamarád jiný, nepřiměla obrátit se k němu zády. Naopak.

Dongwan nejistě svraštil čelo.

Možná…? Co když…?

Ne. Pochyby nejsou na místě. On jedná řádně, Lee Jihoon ne. Tečka. Každý ví, že být jiný znamená být špatný. Tak to je, tak to bylo, a tak to i zůstane.

Jenomže…

…co když jsem jiný i já?