A jiní nesmějí žít mezi námi - 7. kapitola

Minho znechuceně odložil noviny, které nějaký zapomnětlivec nechal ležet u vedlejšího stolu. "Přečti si ten článek na straně tři," pobídl Nichkhuna.

Thajec tázavě nalistoval příslušnou stránku a přelétl zprávu očima. Jen z jejího nadpisu se mu sevřel žaludek. Podíval se na Minha, ten ale zamračeně vyhlížel z okna - nehybný jako nádherná socha - a tak poslušně, ač neochotně pokračoval ve čtení. Takřka vzápětí ho napadlo, že v životě ještě neviděl nic odpornějšího. A nešlo ani tak o samotnou děsivou událost, jako spíš o ten chvalozpěvný způsob, jakým byla celá tragédie popsána. "To přece nemůžou myslet vážně," sykl.

Mladší k němu stočil zrak a pohrdavě zkřivil rty. "Že? A vidíš, přesto to otiskli v jednom z nejserióznějších plátků posledního desetiletí… Oni to myslí zcela vážně." Potřásl hlavou. "A pak že my jsme zrůdy."

Nichkhun mlčky zavřel noviny a vztekleji, než plánoval, je hodil zpátky na sousední stolek. S oslavováním brutální vraždy dcery (evidentně šílenou) matkou, která zjistila, že je její dítě jiné, nechtěl nic mít.

"Nichkhune?"

Na kratičký okamžik zapochyboval, že ten měkký šepot skutečně vyšel z Minhových úst. Zněl totiž téměř mile, a Minho s ním nikdy mile nemluvil… Jenže Minho se na něj díval, díval se na něj pohledem, ve kterém se nezračila ani špetka té agresivní odtažitosti, s níž na něj pohlížel jindy.

Cítil, jak mu srdce zběsile poskočilo. Radostí? Nevěděl, nevyznal se v sobě. "A - ano?" zakoktal rozpačitě, úplně jako nějaká bláznivá školačka. Jo, teď by ještě mohl zrudnout a pak Minhovi skočit kolem krku s hysterickým: "OPPAAA!" (Samozřejmě pokud budou oba ignorovat fakt, že je Nichkhun o tři roky starší než Minho, ehm.)

"Pojďme odsud," zamumlal mladší prosebně.

Nichkhun trochu zmateně shlédl k Minhovu skoro netknutému talíři. Pak se ale kdesi za ním ozval vysoký ženský smích a po něm další, ještě o stupeň protivnější, a on se konečně rozhlédl po restauraci. Pochopil, co Minha vyděsilo. Doteď prázdný podnik se bez varování začal zaplňovat lidmi.

Přikývl a zavolal na servírku. Zatímco Minho platil, on předstíral, že něco hledá v taškách, které stály opřené o nohy stolu. Byl si docela jistý, že po něm ještě nikdo pátrání nevyhlásil, ale nemínil se s Minhem hádat. Když řekl, ať ukazuje tvář co nejmíň, bude ji ukazovat co nejmíň. Však taky proto skončili na pozdním obědě v restauraci, kde vládlo největší přítmí.

Venku se Minhovi do tváří vrátila ztracená barva. Ani si neuvědomil, že na něj zírá, dokud po něm mladší nešlehl rozmrzelým: "Co na mě tak civíš? A vůbec, naraz si tu kšiltovku víc do čela!"

Khun bez námitek posunul čepici o něco níž. Široký kšilt tak jeho obličej kryl bezmála po nos.

"Jo, to je lepší," zabručel Minho, přehodil si napěchovanou nákupní tašku do druhé ruky a vyrazil ulicí vzhůru. Thajec se mu držel po boku.

"Uhm, Minho? Odkud vlastně bereme peníze?" Nad tou otázkou uvažoval hned od prvního dne, avšak v zahlcení spoustou pozoruhodnějších témat, která se do jeho života přimíchala, se k jejímu vyslovení dostal až dnes.

"Veškeré finance nám zajišťuje hyungnim," utrousil Choi polohlasně. "Brigádničí pro jakuzu."

"Děláš si srandu?!"

"Ne."

"Vraždí lidi?"

"Jo. Japonci ho fakt žerou."

"No do háje." Nichkhun se otřásl. "Nikdy by mě nenapadlo, že Eric…!"

"Opovaž se to nějak idiotsky překrucovat!" vyštěkl Minho. "Erika zabíjení netěší. Dělá to jen proto, aby nás uživil. Platí mu totiž královsky. Bere maximálně dvě zakázky ročně, a i z toho dokáže Kangta odložit něco málo do prasátka pro případ nouze. Je to výhodné jak pro ně, tak pro nás. To je všechno."

"O tom nepochybuju," zalhal starší nejistě, "ale… copak ses nikdy nepozastavil nad tím, že žiješ pod jednou střechou s nájemným vrahem?"

"Radši budu žít pod jednou střechou s nájemným vrahem, než abych se nechal umlátit lopatou vlastními rodiči," ujistil ho tmavovlasý a těsně před přecpaným přechodem pro chodce prudce zahnul doleva. Nichkhun musel popoběhnout, aby mu stačil.

Byl to krycí manévr, postranní ulička, v níž zmizeli, sloužila jako zkratka k autobusové stanici. Jejich trasa tudíž nebudila žádnou pozornost.

To, že k nádraží nikdy nedošli, byla věc druhá.

"Jenže jak jim může věřit?" dumal Thajec dál. Kauza Eric ve službách jakuzy ho hlodala jako vzteklá veverka. "Je na něj přece vypsaná pořádně tučná odměna… co když ho podrazí?"

"Pro mafii jsou mnohem důležitější Erikovy schopnosti než pár milionů za jeho hlavu," opáčil Minho. "Navíc jsem slyšel, že mezi sebou několik jiných mají… Evidentně nejsou tak úzkoprsí, jako "slušní lidé"." Prsty ironicky naznačil uvozovky. Pak se ohlédl, jestli za nimi nikdo nejde, vklouzl do výklenku jednoho z domů a naznačil Nichkhunovi, ať se vmáčkne k němu. Stáli tak prakticky tělo na tělo, než ale stačil starší zpanikařit či jakkoli společensky nevhodně zauvažovat, zamumlal Minho: "Zavři oči." a vzal ho za ruku.

V příští vteřině byli zpátky v ponurém bezpečí podzemního bunkru.

✘✘✘

Po večeři se Minho uvelebil s oblíbenou dekou a ještě oblíbenější knihou na pohovce v prázdném obývacím pokoji a půl hodiny si užíval ničím nerušenou četbu. Pak mu však kdosi zastínil už tak mizerné světlo stojací lampy a on byl nucen k narušiteli vzhlédnout.

Tyčil se nad ním Taecyeon.

"Uvědomuješ si vůbec, co s tím klukem děláš?" zabručel bez úvodu.

Minho s povzdychem zavřel knihu. "Já ale nedělám vůbec nic, hyung. Já se ho snažím zdvořile ignorovat. Nemůžu za to, že je kretén."

"Rozhodně o něm uvažuješ velice zdvořile…"

"Velice, ano," vycenil Minho jízlivě zuby. "Teď už, doufám, chápeš, že jeho otravná pozornost ve mně probouzí leda tak nevýslovnou touhu dát mu pěstí."

"Kruci." Taec rozmrzele kecl na taburet. "Co s tím budeme dělat? Je do tebe blázen! Zatím naštěstí jen nevědomě, ale až mu to dojde…!"

"Bude drámo?"

"Minho!"

"Ah, klid, přejde ho to," zívl tmavovlasý bez zájmu. "Rozčiluješ se úplně zbytečně, hyung."

Starší se na něj zachmuřeně zadíval. Zvažoval, jestli si Minho ten svůj sadismus fakt tak otevřeně užívá, nebo prostě jen doopravdy neví, jak destruktivní má na druhé vliv. "Přejde?" zamumlal. "Přešla snad posedlost tebou někdy -?" Zmlkl. Příliš pozdě mu došlo, že neuváženě vkročil na tenký led.

Nastalo ticho.

"Changmina." Minho nevesele zkřivil rty. "No jen to řekni. Nepoběžím si do koupelny podřezat žíly jen proto, že přede mnou vyslovíš jeho jméno."

"Slibuješ?"

"Ne, radši se demonstrativně oběsím," obrátil mladší oči v sloup. "Přestaňte už kolem mě všichni našlapovat po špičkách, děkuju."

Ok váhavě pokývl na srozuměnou. "Takže ti nemusím připomínat, jak Changmin jednou kupříkladu div neroztrhal Taa, protože se na tebe díval dýl, než on považoval za přiměřené."

"Ne, na to si pamatuju moc dobře."

"Přiznáváš tedy, že fušuješ do černé magie a děláš ze svých ctitelů vyšinutý magory?"

"Oh." Minho se zatvářil překvapeně. "Netušil jsem, že pokládáš Changmina za vyšinutýho magora."

"Normálně ne. To jen kdykoli šlo o tebe. To z něj šel strach."

"Fakt to bylo tak hrozné?"

"Žertuješ? Byl na svěrací kazajku!"

Tmavovlasý zamyšleně semkl rty. "Když to podáš takhle… až mě trochu děsí, že ty nápoje lásky z živých ropuch, netopýřích hlav a panenské krve nevařím."

Taecyeon přikývl. "Kdyby ta tvá zhoubná úchvatnost působila na lidi úmyslně, dalo by se s tím něco dělat. Minimálně zajistit, aby se vyšinutej magor nestal taky z Nichkhuna…"

"To je strašná představa," nakrčil Minho nos jako prvotřídní fajnová lady. Už jen chybělo, aby se začal ovívat vějířem.

Taec pocítil škodolibé nutkání mu nějaký neprodleně donést. Potíž byla, že netušil, jestli jejich děvčata vlastní vějíře… Asi ne. No nic, až se příště vydá na zásobovací výpravu, koupí Minhovi vějíř.

"Ale… možná se plašíme úplně zbytečně, hyung."

"Jo?" podivil se černovlasý.

"Jo. Zaprvé, jestli doopravdy působím tak, jak tvrdíš, účinkuje to jenom na některé…" Minho se krátce zarazil, pročež přeformuloval svoji obecnou myšlenku v pohlavně konkrétnější. "…chlapy."

"To máš pravdu. Třeba já po tobě nikdy milostně nezatoužil… Tao, mohu-li soudit, taky ne. Eric je ryzí kangtasexuál. A Kangta…," Taecyeon mávl rukou, "Kangta se nedá považovat za důvěryhodný mužský vzorek."

Mladší po něm se smíchem hodil polštář. "Zadruhé, pokud jsou Changmin a Nichkhun těmi chlapy, měli bychom brát v potaz zásadní rozdíl mezi nimi."

"Asi nemluvíš o státní příslušnosti…"

"Mluvím o tom, že Changmina jsem miloval. Chápeš? Bylo to vzájemné. I to přeci musí hrát nějakou roli."

"Nejspíš jo… Jenže o to je ta jednostrannost možná horší, víš?" zamumlal Taec. "Možná si právě kvůli ní budete s Nichkhunem navzájem ubližovat."

"Možná. Ale i to nás jednou přestane bavit," opáčil Minho a spustil nohy z pohovky. "Pokud tě to potěší, nemám v plánu slevovat ze své hnusnosti vůči němu. Naopak, budu tak hnusnej, abych ho spolehlivě odradil. Jestli není úplně retardovanej, pochopí, že nemám zájem. Snad se tak vyhneme tomu předchozímu scénáři." Vstal. "A teď mě omluv, půjdu se zabarikádovat do pokoje dřív, než se tu ten vůl ukáže."

"Myslíš, že tě Tao ochrání?" ušklíbl se Taecyeon.

"Myslím, že mě ochrání klíč v zámku. Dobrou, hyung."

✘✘✘

"Dongwane!"

Agent Kim schoval identifikační kartu a věnoval kolegovi, který se na něj bez varování vyřítil z Kibumovy kanceláře (co tam ksakru dělal?), co možná nejméně unavený úsměv.

Minwoo sevřel mladšího muže v nadšeném objetí. "Čau! Ale co tu děláš?" Svraštil čelo. "Neměl jsi zůstat doma do konce týdne?"

"Už je mi mnohem líp," ujistil ho Dongwan.

"Úplně ve formě nevypadáš…"

"Těší mě tvoje starost, ale to naordinované nicnedělání mi začínalo lézt na mozek." Zasmál se. "Navíc, vy si tu prý užíváte kopec srandy. To si přece nemůžu nechat ujít!"

"Kopec srandy? Tak to Hyesung nazval?" zafrkal Minwoo pobaveně. "Dám ti jednu cennou radu do života, Wannie - věz, že naše krásná dáma je občas pěkně ulhaná."

Se smíchem vyrazili chodbou k zasedací místnosti, když si Minwoo uvědomil, že mu vibruje vnitřní kapsa saka. Zastavil se.

"Hej, Minwoo, tak jdeš nebo…?" Dongwan se tázavě ohlédl. Agent Lee stál tři kroky za ním a konsternovaně třeštil oči na maličký, červeně blikající lokalizátor.

Dongwanův úsměv ztuhl v křečovitou grimasu.

"Ne." Zoufalé zvolání pronikavě zaskřípělo do ticha. "To - to ne!"

Minwoo pozvedl k šokovanému kolegovi nepřítomný pohled. Výstražně mrkající lokalizátor sevřel v dlani tak pevně, až mu zbělaly klouby. "Hoši," oslovil měkce dva členy ochranky, kteří po nich ode dveří nejistě pokukovali, "buďte, prosím, tak hodní a odveďte agenta Kima do cely."

Hromotluci v černých oblecích bez jakýchkoli otázek vyrazili vpřed.

"NE!" vřískl Dongwan a začal zběsile ustupovat. "To přece nemůžeš myslet vážně, Minwoo! Copak ty tomu krámu věříš?!" Vztekle namířil prstem na ten pitomý lokalizátor, který se jim snažil nakukat, že on, Kim Dongwan, je… "JÁ NEJSEM JINÝ, SAKRA!"

Chodba se postupně zaplňovala více a více lidmi. Viděl Minjuna a Kibuma, kousek od nich Hyesunga a takřka průsvitného Andyho, který vypadal, že sebou brzy sekne o podlahu.

"A já chci, aby to byla pravda, Dongwane," broukl Minwoo konejšivě, jako by mluvil s malým vyděšeným dítětem. "Jistě se ukáže, že… že se někde stala chyba, ale do té doby… musíme postupovat podle předpisů, rozumíš?"

Černovlasý nešťastně potřásl hlavou. "Já nejsem jiný!" opakoval zarputile. "Nejsem…!"

Ochranka vystartovala jako pár zuřivých buldoků. Zkroutila ječícímu agentovi obě ruce za zády a jako neškodný pytel brambor ho odtáhla ke dveřím přísně zabezpečeného vědeckého centra. Na pobídku agenta Leeho jim doktor Lee nemotorně povolil vstup dovnitř.

Jakmile utichl Dongwanův křik za betelnými zdmi laboratoře, rudá kontrolka lokalizátoru s tichým pípnutím zhasnula.