A jiní nesmějí žít mezi námi - 5. kapitola

Nichkhun prosebně nahlédl do obýváku. A nic. Prolezl už celý bunkr, a ti dva nikde. Jen Minho. Kruci.

"Ehm, ahoj," odkašlal si a vešel dovnitř. Korejské princátko zvedlo hlavu od knihy a seklo po něm otráveným pohledem.

"Hledám Erika a Kangtu. Nevíš, kde jsou…?"

"U Junjina."

"Eh?" Nichkhun zbledl. To vyvolávají duchy nebo co…?!

"U jeho hrobu," protočil Minho oči. "Je 19. srpna. Dneska by měl hyung narozeniny."

"Jo, aha," hlesl Thajec nedůvtipně. Což Minho evidentně pokládal za konec jejich interakce a vrátil se ke čtení.

Čím dál lepší.

Khun se rozpačitě zhoupl na patách, udělal tři nejisté kroky k protějšímu křeslu a posadil se. Tmavovlasý mladík jeho nevyžádanou přítomnost takřka profesionálně ignoroval.

"Minho? Můžeme si… promluvit?"

Choi vědoucně povytáhl obočí. "Dostals kapky od Jiyeon?"

"Tak trochu," přisvědčil Nichkhun a mladší s povzdychem zavřel knihu.

Vstal. "Neber ji zase úplně vážně," poradil bezradně se tvářícímu Thajci, a bojkotuje jeho snahy o rozhovor, vykročil ke dveřím.

Nichkhun se vteřinu dvě rozhodoval, jestli má větší chuť vlepit facku sobě nebo jemu.

"Mrzí mě to!" vyhrkl a vyskočil na nohy. Tak to ne, nenechá milého hocha utéct, dokud ho hezky nevyslechne…! "Mrzí mě, že jsem… Neměl jsem se ti bez souhlasu hrabat v soukromí. Omlouvám se…"

Minho jej chvíli úkosem, beze slova pozoroval. Načež pohodil hlavou a pokrčil rameny. "Fajn. Díky. Všechno?" Ač se urputně snažil, k Nichkhunově nesmírné spojenosti nebyla jeho netečnost už vůbec tak dokonalá (a na přeražení), jako se jevila ještě před několika málo minutami.

"Můžeme zapomenout na naše příšerné seznámení?" navrhl s úsměvem. "Nechci, aby to… mezi námi zbytečně skřípalo." Pokynul ke křeslu. Napůl očekával, že se mu mladík vysměje a pyšně odkráčí, Minho však jeho výzvu překvapivě uposlechl a váhavě se posadil. Knihu si položil na kolena, zkřížil paže a ostražitě se na Nichkhuna zadíval.

Thajec se pokusil nenásilně proniknout do hloubi tmavovláskovy mysli a zapátrat v konkrétních vzpomínkách, tak jako prve ale narazil na soustředěnou myšlenkovou bariéru.

"Nebudu o něm mluvit," sykl Minho.

Khun se zatvářil nejpřekvapeněji, jak dovedl, hotové vtělení nevinnosti… Herecké provedení bylo precizní, zjevné okolnosti však veškerý úspěch zhatily.

Provinile se kousl do rtu, když ho mladší probodl znechuceným pohledem.

"Zajímá tě Changmin, ne snad?"

"No… ano. Jsem zvědavý, přiznávám," zamumlal popravdě a věnoval Minhovi zahanbené pousmání. "Podle Jiyeon jste si byli dost blízcí…"

"Jo. A víc ani vědět nepotřebuješ," zamračil se Choi. "Není důvod. Je pryč."

Neoblomná definitivnost toho prohlášení Nichkhuna zmátla. "Počkej, vždyť… vy přece nevíte, co se s ním stalo. Že ho zajali vyšetřovatelé, ještě neznamená, že musí být mrtvý - "

"A to má být nějaká útěcha?" povytáhl mladší obočí. "Jestli není mrtvý, tak ho testují, zkoumají ho jako laboratorní krysu… Tomu ty snad říkáš život?"

Thajec schlípl jako dítě po zaslouženém vyhubování. "Promiň," hlesl na půl úst. "Občas… nevím, kdy mlčet."

Minho s povzdechem zavrtěl hlavou. "Myslels to dobře. Já jen… prostě to nechci probírat, nechci nad tím ani teoreticky uvažovat. Rozumíš?"

Nichkhun přikývl, načež se oba odmlčeli. Vážnost situace však netrvala dlouho.

"Hele," starší se potměšile zazubil, "jaké zvíře je ještě volné?"

"Zvíře?" zopakoval Minho nechápavě. Vykulil na něj svoje už tak veliké oči a Nichkhun musel navzdory vlastnímu obecnému přesvědčení konstatovat, že tahle rozkošná udivenost mu zatraceně sluší.

"Taec říkal, že máte každý vybrané zvíře, které jakože chcete, a jednou začas s tím týden v kuse kolektivně deptáte Erika. A já bych nerad trhal partu…"

"To je od tebe moc milé!" rozesmál se Choi. "Inu… Kangta ho prudí psem, Taecyeon kočkou, Boram činčilou, Tao lenochodem - původně chtěl pandu, tu jsme mu ale zatrhli - Jiyeon čínským prasátkem, Hyomin fretkou a já rosničkou, takže… zkus vyrukovat s gekonem."

"S gekonem?"

"Plaza ještě v zastoupení nemáme."

"Ptáka taky ne."

"Pravda, to je druhá možnost…"

"Ale gekon se mi líbí," prohlásil Nichkhun slavnostně. "Až přijde čas, budu po Erikovi požadovat gekona! Dáte mi, doufám, vědět…?"

"Spolehni se," ujistil ho Minho pobaveně.

✘✘✘

Park Soyeon s rozporuplnými pocity pozorovala osobu, choulící se v rohu prosklené cely. Měla-li by definovat lidskou trosku, použila by subjekt 035 jako názorný příklad.

"Vím, není to pěkný pohled," zabručel Lee Minwoo rozmrzele, skoro jako by se kolegyni za tuto nelibou skutečnost omlouval. Rezignovaně odvrátil pohled od cely i jejího nedobrovolného nájemníka. "A takový to byl na začátku fešák…," povzdechl si.

"Agente Lee, agentko Park, omlouvám se za zdržení!" Jedna z asistentek doktora Leeho, vysoká brýlatá slečna, vyběhla ze druhých dveří nalevo, jež evokovaly dojem, že za nimi probíhají minimálně jaderné testy, a oběma nadřízeným se uctivě uklonila. "Mohu vám být nějak nápomocná?"

Soyeon kývla k cele. "Chtěla bych si s ním promluvit."

"Samozřejmě - "

"Uvnitř."

Dívka ztuhla; otevřela pusu do užaslého o. Minwoo se na kolegyni znepokojeně podíval a svraštil čelo.

"Co je?" znejistěla Soyeon. "Není přece nebezpečný…"

"T - to máte pravdu, ale… nejsem si jistá, jestli…" Slečna asistentka se nervózně hryzla do spodního rtu. "Vydržte. Zavolám panu doktorovi." Načež vytáhla mobil a decentně se od dvojice vyšetřovatelů vzdálila.

"Je to opravdu nutné?"

"Nutné? Kdepak," opáčila Soyeon. "Zdá se mi prostě jen důstojnější jednat s ním rovnocenně, nic víc."

"On už žádnou důstojnost nemá," podotkl Minwoo a neochotně stočil zrak k tomu ubohému stvoření na podlaze. Občas ho poněkud iracionálně napadalo, jestli tohle všechno nedělá Andyho subjekt schválně… jí jako vrabec, a po půl roce tak vypadá jako ukázková reklama na hlad, předstírá, že postel neexistuje - aby v nich probudil soucit a výčitky… Z chmurných úvah jej vytrhl Soyeonin znělý hlas:

"Právě proto. Když na něj budu hodná, třeba si získám dostatek jeho důvěry a on začne spolupracovat."

"Tomu nevěřím…"

"Berte to jako experiment."

A to už se vracela slečna asistentka, oznamujíc jim, že doktor Lee se Soyeoniným nezvyklým nápadem souhlasí. Obě ženy tedy přistoupily k cele, asistentka vyťukala čtyřmístný kód, čímž otevřela průchod, a agentka s poděkováním vstoupila dovnitř.

Cítila, že ji provází Minwooův neklidný pohled.

Pomalu, uvážlivě se chopila jediné zdejší židle, postavila ji před vězně a posadila se. Jiný instinktivně ucouvl a svěsil hlavu mezi ramena.

"Ahoj, Changmine."

Při zaslechnutí svého jména sebou mladík trhl.

"Jmenuji se Soyeon. Jsem ráda, že tě konečně osobně poznávám." Usmála se. "Budeme se tu spolu často setkávat, proto doufám, že si budeme rozumět."

Mladíkovy rozpraskané rty se náznakem pohnuly, nevyšla z nich však ani hláska.

"Ale tobě se tady nelíbí, viď? Chtěl bys zpátky za Minhem?"

Jako mávnutím kouzelné hůlky se do Changminových popelavých tváří vrátila barva. Jeho oči - doteď prázdné a mrtvé - ožily.

"Stýská se ti po Minhovi, Changmine? Chceš ho zase vidět?"

"Min-ho," zašeptal jiný chraplavě.

"Správně," přikývla Soyeon. "Můžu tě za Minhem odvést. Potřebuju ale tvoji pomoc. Pomůžeš mi, Changmine?"

Mladík zuřivě zakroutil hlavou. Přitáhl si kolena k bradě a pevně se objal pažemi, jako by tím dokázal zamezit třasu, jenž lomcoval jeho tělem.

"Klid, jen klid," vyhrkla tmavovláska. "Nic se neděje, nemusíš se bát… Bez tvojí pomoci ale Minha nenajdu," navázala plavně. "A pokud Minha nenajdu, ty už ho nikdy neuvidíš."

Changminův vyzáblý, ztrhaný obličej se zkřivil bolestí.

"A to by bylo velice smutné… Pro vás pro oba."

"Minho…" Vyslovoval to jméno s jakousi nádhernou, mrazivou posvátností. Jako úpěnlivou modlitbu.

"Jistě mu taky chybíš," pokračovala Soyeon v nemilosrdné provokaci. "Chce s tebou být stejně jako ty s ním… Nebo se pletu?"

Kdyby pohled uměl zabíjet, vynášeli by odsud agentku Park nohama napřed. Což si agentka Park moc dobře uvědomovala, avšak skutečnost, že z Changmina dokázala vydolovat zcela jinou reakci, než s jakými se u něj její kolegové dosud setkávali, převažovala veškerá negativa zaslouženou hrdostí. Ano, našla slabé místo jeho slabého místa.

Vstala a věnovala jinému široký, blahosklonný úsměv. "Popřemýšlej o mojí nabídce, Changmine. Není vůbec tak špatná, jak si myslíš."

✘✘✘

"Fakt ti nesmírně blahopřeju, že ses udobřil s Minhem," prohlásil Taecyeon a se zívnutím sebou praštil na postel, "ale… zase to usmiřování příliš nepřeháněj."

"O čem to mluvíš?" zamračil se Nichkhun.

Mladší po něm významně hodil očkem. "Moc se k němu máš."

"Nemám!"

"Mlč. Rambo vás viděla."

"Rambo?"

"Boram."

Nichkhun na něj zůstal zmateně hledět.

"Bo-ram, Ram-bo." Své objasňování doplnil Taec výmluvnou gestikulací. "Prostě obrácený jméno. Chápeš?"

"To… se dá chápat?"

"A ne snad?"

"Blbější přezdívku jsem nikdy neslyšel!" odfrkl Thajec, před očima vidinu maličké, roztomilé Boram… jež se bez varování proměnila ve slavnou filmovou postavu Sylvestera Stallona. Brr, ještě to tak!

"A s Minhem jsme si jen povídali," zabručel. "Co je na tom špatného?"

"Ještě ráno se k smrti nesnášíte a odpoledne spolu běháte po venku div ne ruku v ruce jako dvě nejlepší kámošky? To je trochu podezřelé."

"To teda není!"

"Hele, já vím, že je Minho fakt pěkný a nejspíš tě děsně fascinuje - "

Nichkhun zrudl. "Co to žvaníš?!" vyprskl. "Já nejsem gay."

"Jasně," zabručel Taecyeon. "To tvrdíš teď."

"Ha?!"

"Ber prostě v potaz, že Minho není úplně… zdravý. Psychicky. A že mu můžeš ublížit snáz, než si vůbec dokážeš představit."

"Já mu přece nechci ublížit," nakrčil Thajec čelo.

"Fajn. Pak se za žádnou cenu nepokoušej vecpat mezi něj a Changmina."

"Chceš říct Changminův přízrak."

"Teď mluvíš jako žárlivý milenec."

"Jdi do háje, Taeku!"

Černovlasý s povzdychem zavřel oči a založil ruce za hlavou. "Nehraj si na spasitele. Tím mu nepomůžeš."

"Je lepší ho v tom nechat máchat, rozhodně," sykl Nichkhun ironicky. "A nenapadlo vás génie, že by možná bylo mnohem lepší přimět ho, aby za svojí minulostí udělal tlustou čáru?"

"Minulost je to jediné, co ho drží relativně pohromadě," odvětil Taecyeon. "Takže přestaň štěkat - po třech dnech víš o situaci stejně pěkný houby - a laskavě si uvědom, že jsou mezi námi tací, co Minha znají šest let, mají ho rádi a záleží jim na něm daleko víc, než momentálně může záležet tobě."

Ač Taec hovořil zcela věcně, cítil se Nichkhun jako pod palbou oprávněné kritiky. Už podruhé přestřelil. A pořádně. "Omlouvám se," hlesl sklesle. Dneska už by měl opravdu raději mlčet…

Mladší se na něj zazubil. "Půjdeme zkontrolovat večeři?" navrhl.

Khun nedůvěřivě pohlédl na hodinky. "Je teprve sedm…"

"No… tak obsadíme jídelnu, budeme mlátit příbory do stolu a řvát: "My máme hlad!"

"…"

"Co?"

"Ty se nudíš, že?"

"Strašně moc!" zakřenil se Ok, vyskočil z postele a vzápětí už nadšeně táhl svého nebohého spolubydlícího z pokoje.